Zobrazit menuSkrýt menu

Záškoláctví

Publikováno: 15. 4. 2012, aktualizováno: 25. 4. 2016

dívka se prochází v poliJde o obecně známý fenomén na školách, který mívá nejrůznější příčiny. Je potřeba odlišovat, jaký motiv žáka/studenta vedl k tomu, aby šel za školu. Podstatné je také, o jak staré dítě se jedná.

Důvody k záškoláctví:

  • Experiment a touha po dobrodružství, které mohou mít v životě dítěte pouze epizodickou úlohu, není třeba jí přikládat příliš velký význam. Často se jedná o jednorázový případ a věnovat mu více pozornosti má za výsledek efekt, kterému jsme se chtěli vyhnout.
  • Strach ze střetu s vysokými nároky školy a uvědomění si vlastní neúspěšnosti. Rodiče mají často představy, které jejich děti nemohou z nejrůznějších důvodů naplnit. Nenuťte svoje děti do studia škol, které jsou mimo jejich zájem, nebo na ně nemusí svými výkony, schopnostmi či dovednostmi stačit. České přísloví sice říká, že „stromek se má ohýbat, dokud je mladý“, ale v tomto případě by se mohl zlomit.
  • Obrana, například útěk před problematickým začleněním dítěte do kolektivu nebo šikanou.
  • Důsledek problémů vyplývajících ze specifických poruch učeníchování, ADHD/ADD, odlišného životního stylu rodiny či zdravotního handicapu.
  • Může jít také o výsledek nadměrné benevolence a ochrany rodičů, kteří na vyžádání dítěte vystavují jedno- či dvoudenní omluvenky ze školy.

Dochází-li k dalšímu zhoršování všech výše uvedených problémů, dítě se obtížně zapojuje do třídního kolektivu a zaplétá se do nejrůznějších lží a polopravd, které jej stále více stresují.

Prevence záškoláctví aneb Mluvte s dítětem

V rámci předcházení problému je důležité s dětmi mluvit o tom „jak bylo ve škole“ a nespokojit se s odpovědí „dobrý“. Stejně tak je důležité se dětí ptát na kamarády, volný čas, a především na jejich názory a pocity. Zkuste se vyhýbat otázkám, které začínají slovem proč?. Dítě, natož dospívající na ni nezná odpověď a zablokujete si tím možnost dalšího popovídání si. Spíše se snažte ptát otázkami začínající slovy jak?, co?, čím? a hledejte příčiny. Dejte dítěti najevo, že mu chcete pomoci a že je pro vás důležité, aby se cítilo dobře.

Co dělat, když dítě chodí za školu?

Při zjištění záškoláctví je důležité si říct, co dítě dělá v době, kterou má být ve škole. Čas, který tráví mimo školu (i domov), musí dítě nějak naplnit a může se stát prostorem pro vznik dalších rizikových situací, zvláště pokud se tak děje v rámci party.

Dítě by mělo cítit, že mu jeho záškoláctví nebudete automaticky omlouvat, stal by se z toho nepříjemný zvyk, který by ze všeho nejvíce tížil vás. Děti potřebují hranice a překvapivě dobře je umí pojmenovávat.

Dohodněte si pravidla, za jakých je možné znovu si vzájemně věřit. Tato pravidla ovšem musí dodržovat nejen dítě, i vy byste se jimi měli řídit. Vy sami jste strážci pravidel, kteří následně udílí odměny a samozřejmě také sankce (jejichž délka by měla být přiměřená věku dítěte, zároveň by se z domova nemělo dělat vězení s nejvyšší ostrahou).

Kdy a kde hledat pomoc

  • Vybíráte-li školu pro své dítě, zajímejte se, jaká opatření má škola, jak řeší záškoláctví, jak často jsou pořádány třídní schůzky a jak škola komunikuje s rodiči.
  • Přečtěte si více informací o dané problematice v našem dalším článku (záškoláctví se neděje samo o sobě).
  • Pokud už problém nastal, zajděte za třídním učitelem a zeptejte se, jestli si nevšiml něčeho, co by mohlo záškoláctví dítěte vysvětlit. Nejste jediní, jejichž dítě chodí za školu. Je možné poradit se se školním metodikem prevence, výchovným poradcem nebo školním psychologem.
  • K dispozici je rovněž koordinátor primární prevence pro danou oblast (město, městskou část).
  • Poradí krizové linky, linky bezpečí nebo webové poradny, kde se můžete anonymně ptát a zjistit více informací, popřípadě vyhledat organizaci, na kterou se můžete dále obrátit.  
  • Informace vám poskytnou pedagogicko-psychologické poradny či střediska výchovné péče.
  • Pomoc můžete hledat v centrech a neziskových organizacích zaměřených na prevenci a řešení rizikového chování.

Přečtěte si o tématu více

KROWATSCHEK, D., DOMSCH, H. Do školy beze strachu. Brno: Computer Press, 2007. 144 s.

SATIROVÁ, V. Kniha o rodině. Praha: Práh, 2006. 357 s.

Autorka článku

PhDr. Alena Petriščová

Vystudovala speciální pedagogiku – etopedii na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Pracovala čtyři roky na základní škole pro žáky s poruchami chování. Sedm let působí jako lektorka a koordinátorka programů primární prevence rizikového chování v Občanském sdružení Prev-Centrum. Aktuálně pracuje jako školní speciální pedagožka a lektorka programů primární prevence rizikového chování.

 

Moje dítě chodí za školu, co s tím?

dívka sedící na mostěO záškoláctví toho bylo již napsáno hodně, a to z mnoha různých úhlů pohledu.  My vám nabízíme praktický návod krok za krokem. Pokud vás zajímá, jak k záškoláctví prakticky přistupovat, jak mu předcházet, jak ho účinně a smysluplně řešit a vyhnout se dlouhodobým následkům, pak je určen právě pro vás.

Obsah:

 

Co je záškoláctví podle odborníků a co si o něm přečteme v základní literatuře?

Většinou se definuje jako úmyslné zameškávání školního vyučování. Žák se z vlastní vůle, bez vědomí rodičů vyhýbá pobytu ve škole. Záškoláctví se klasicky rozlišuje na dvě základní formy:

  1. impulzivní – dítě neplánuje, že nepůjde do školy, zachová se tak až na základě náhlého impulzu (například po druhé hodině odejde ze školy, aniž by ho to ráno napadlo);
  2. plánované – žák plánuje odchod ze školy dopředu, vymýšlí si různé záminky (například si vymyslí bolesti břicha, případně se z psychických příčin bolesti opravdu objevují).

Záškoláctví se v literatuře označuje jako projev asociálního chování, jako porucha chování únikového typu.  O poruše chování mluvíme však pouze tehdy, pokud chování přetrvává alespoň půl roku. Únikový typ chování znamená, že jde v podstatě o obranný mechanismus, kterým se dítě chrání a vyhýbá se zdroji úzkosti, konfliktů, trestů a podobně. Takové chování má vždy svou příčinu, které je potřeba věnovat při řešení problému velkou pozornost.

Z hlediska školství je za záškoláctví považována neomluvená absence žáka základní či střední školy ve škole. Jedná se o přestupek, kterým žák úmyslně zanedbává školní docházku. Je chápáno jako porušení školního řádu (pravidel stanovených školou), současně jde o porušení školského zákona, který vymezuje povinnou školní docházku.

Z obou vymezení je patrný rozdíl, který zároveň poukazuje ke křehkosti tématu chození za školu. Z hlediska pravidel je záškoláctví už to, že žák má neomluvenou absenci, bez ohledu na počet hodin (jednu hodinu nejspíš jako záškoláctví sice nikdo nenazve, ale pět hodin už v některé škole ano, v jiné ne), z pohledu klinické psychologie nebo psychiatrie je podstatné, že chození za školu probíhá opakovaně po dlouhou dobu.

Je tedy třeba rozlišovat případy, kdy dítě jednou „jde za školu“ a jeho motivací může být třeba chuť to vyzkoušet a kdy se to opakuje pravidelně a stává se to jakýmsi zvykem. Hranice mezi skutečným záškoláctvím a „klukovinou“ však může být velmi tenká, zejména pokud hraje u dítěte roli negativní vliv vrstevníků.

Z definice záškoláctví bychom mohli mít pocit, že dítě, které chodí za školu, vždy trpí psychickou poruchou nebo je ve škole výrazně neúspěšné a neumí navazovat vztahy s vrstevníky. Ale pozor, takhle to vůbec být nemusí. Za školu může chodit i dítě, na kterém byste to na první, a možná ani na druhý pohled nepoznali. Může mít doma veškerou péči, může mít ve škole kamarády a dobrý prospěch. Přesto se mu v hlavě mohou točit myšlenky a emoce, které ho dovedou až k tomu, že se škole vyhýbá. Klinické kategorie jsou spíš pomůcka pro psychologypsychiatry, ale v praxi, pro rodiče, učitele i dítě je klíčové hledat příčinu a řešení bez zbytečné stigmatizace dítěte nějakou psychopatologií.

Praktická definice záškoláctví se tak ukazuje jako značně relativní a nabízí se otázka, jak rodič zjistí, že dítě chodí za školu a jde o vážný problém. Toto bude naším důležitým tématem v následujících kapitolách. Velmi úzce s ním souvisí příčiny záškoláctví, které hrají hlavní roli v rozpoznávání závažnosti problému.

↑ nahoru

Příčiny chození za školu

1. Negativní vztah ke škole

a. Problémem mohou být subjektivně vnímané vysoké požadavky a nároky na dítě z hlediska školních povinností. Pokud je dítě přetěžované a nároky neodpovídají jeho možnostem, pak může mít zvýšenou obavu ze selhání, strach, že školu nezvládne, pocit, že je neschopné, nešikovné, nemožné. Takové pocity ho ohrožují nejen v tom smyslu, že ho mohou dovést k odmítání chodit do školy a somatizaci (přenesení psychických problémů do tělesné oblasti: dítě začne každé ráno bolet bříško, může mít horečky, bolesti hlavy a podobně), ale také rizikem rozvoje depresíúzkostných poruch.

b. Svou roli může sehrát také snížené rozumové nadání, které má za následek obtížnější zvládání školních povinností a větší pravděpodobnost, že se dítě ocitne v pozici outsidera a bude vyloučeno z kolektivu. Také učitelé mohou na dítě reagovat negativně nebo nad ním takzvaně zlomit hůl. Na druhé straně i mimořádné rozumové nadání dítěte je spojené s tím, že se dítě ve škole nudí a může mít vyšší tendenci chodit za školu. 

c. Vliv mohou mít i specifické poruchy školních dovedností (dyslexie, dysgrafie, dyskalkulie a jiné) a poruchy pozornosti. Pro dítě je pak obtížnější látku zvládat a je více ohrožené zesměšňováním ze strany spolužáků, případně negativními reakcemi učitele, který nemusí mít dostatek trpělivosti. To všechno snižuje chuť dítěte chodit do školy.

d. Negativní vztah ke škole může být založený také na neurotizaci dítěte, to znamená, že dítě si postupně vypěstuje úzkost, může být plné obav a negativních představ o tom, jaký bude další den ve škole. Úzkost může vycházet z mnoha nepříjemných zkušeností a zážitků. Dítě si může vypěstovat strach:

  • z některého vyučovacího předmětu a z jeho zkoušení,
  • z nespravedlivého hodnocení nebo z osobnosti učitele, případně z trestů spojených s neúspěchem, a to na straně učitele i rodiny,

Neopomenutelnou cestou k neurotizaci jsou také vztahy ve třídě. Dítě může být v pozici neoblíbeného, přehlíženého, oblíbeného terče zesměšnění a podobně. Může se pak spolužáků bát a celá situace se může pohybovat v intencích šikany, kdy si dítě pochopitelně vypěstuje skutečný odpor ke škole, který se často projevuje i somatickými příznaky (tělesnými příznaky, zdravotními problémy), a v klinických kategoriích se může začít rozvíjet školní fobie.

2. Vliv rodinného prostředí

Příčinou mohou být dysfunkční vztahy uvnitř rodiny, nezájem rodičů o dítě a jeho školní i osobní prospěch, zanedbávání dítěte.  Problematická může být na druhé straně také přehnaná péče o dítě a kladení příliš vysokých nároků na školní výsledky i výkony v jiných oblastech, trestání za špatné známky, neakceptování selhání dítěte. Mezi další příčiny patří také nejednotnost rodičovské výchovy, přemrštěná přísnost nebo naopak shovívavost, ale i lhostejnost a nezájem o dítě a jeho život.

Důležitou roli hrají také hodnoty rodiny. Pokud vzdělání zaujímá v žebříčku hodnot rodiny nevýznamné místo, pak je pravděpodobné, že dítě toto pojetí převezme a nebude považovat chození do školy za důležité. Navíc v takových případech rodiče dítěti absence často omlouvají, jen velice zřídka spolupracují se školou.

Atmosféra v rodině, výchovný přístup, vztahy mezi jejími členy a celková situace rodiny mají na dítě zásadní vliv. Proto je vždy potřeba se rodinou detailně zabývat a hledat v ní jak možné příčiny, tak i řešení.

3. Způsob trávení volného času

Mezi příčiny záškoláctví patří také nevhodný a nekonstruktivní způsob trávení volného času, často související s negativním vlivem vrstevníků v partě, závislostním chováním projevujícím se zneužíváním drog a sháněním peněz na ně, ale i chudoba dítěte nebo rodiny způsobující obstarávání peněz nelegálním způsobem. Méně viditelným problémem je také nezájem rodičů o volný čas dítěte kvůli pracovní vytíženosti, nezájmu nebo osobním problémům, neorganizované trávení volného času a neschopnost najít v nějaké aktivitě uspokojení.

4. Psychický stav dítěte, osobní problémy, psychická nepohoda, psychická porucha, traumatické zážitky, omezené sociální kompetence dítěte

a. Osobní problémy a psychická nepohoda dítěte mohou zásadně působit na jeho celkovou schopnost učit se, soustředit se ve škole, zapojovat se do kolektivu a podobně. Patří mezi ně například starost o vlastní zdraví nebo zdraví blízkých, konflikty v rodině, neshody se sourozenci, konflikty s kamarády, zklamání v nejrůznějších kontextech, stěhování nebo další důležité změny, stres spojený s výkonem ve volnočasových aktivitách (sportovní utkání, hudební soutěž a jiné). Tím pak může být ohrožena školní úspěšnost dítěte a také jeho zájem o školu. V momentě, kdy má dítě starosti, podobně jako my dospělí má tendenci zabývat se jimi většinu času, bez ohledu na to, kde zrovna je. Důsledkem toho může mít tendenci škole se vyhnout.

b. Důležitý vliv mohou mít také psychické poruchy, disharmonický vývoj osobnosti a tendence k sebedestruktivnímu jednání. Trpí-li dítě například depresemi nebo úzkostnými poruchami, škola pro něj v jeho představách vůbec nemusí být bezpečné místo. Může mít obavy téměř ze všech situací, do kterých se ve škole dostává: podání výkonu při písemce nebo zkoušení, ocitnutí se ve středu pozornosti, když mluví nebo je zkoušené, komunikace se spolužáky, s učiteli, strach, že se ztrapní, strach ze špatné známky a následné reakce rodičů, … Navíc pak má dítě opět plnou hlavu starostí a nedostává se mu energie na školní práci. Úzkostné dítě svou energii vyčerpá obavami a ty mu znemožní podat výkon, který by odpovídal tomu, co skutečně umí (tréma při písemce, zkoušení a podobně), depresivní dítě pak bývá spíš apatické, bez zájmu o školu, spolužáky, probíranou látku, vlastní úspěšnost, … Dítě má tedy hned několik důvodů, proč se škole vyhýbat.

c. Záškoláctví může být vyvolané také příčinou, která na první pohled se školou nesouvisí. Například pokud dítě zažilo v jakémkoli prostředí nějaké trauma, může to způsobit jeho zvýšenou úzkostnost, strachy, nejistotu, potíže v kontaktu s vrstevníky, dospělými nebo lidmi obecně. Může mít problémy se soustředěním, poruchy paměti, zvýšenou únavnost, neschopnost otevřít se novým věcem. To vše je způsobené tím, že jeho vědomí je zaplavené traumatickým zážitkem a nedaří se mu vnímat výuku nebo plnit úkoly. Může být až rezignované, bez zájmu o cokoli. Mezi traumatické zážitky časté v dětství patří konfliktní rozvod rodičů, fyzické nebo psychické týrání, případně jednorázový extrémní trest, sexuální zneužití nebo zneužívání, napadení, přítomnost při nějaké nehodě nebo katastrofě, smrt blízkého člověka, případně i domácího miláčka, těžší úraz, vážná nemoc, domácí násilí v rodině a podobně.

d. Omezené sociální kompetence dítěte znamenají, že si neosvojilo dostatek takových vzorců chování v komunikaci a ve vztazích s lidmi, které mu umožní dobře se adaptovat na sociální situace, navazovat zdravé a rovné vztahy s vrstevníky, prosadit se ve skupině, bránit se případnému zesměšnění nebo zradě, zaujmout ostatní, … Takové dítě často dobře nerozumí chování ostatních a i jeho chování může pro druhé být nesrozumitelné.  Může se chovat nepřiléhavě k situaci, vyvolávat negativní reakce druhých, může stereotypně opakovat různý typ chování bez ohledu na to, jak se chovají ostatní. Tím je dítě ohroženo zejména vyloučením z kolektivu, šikanou, sociální fobií a tím samozřejmě i záškoláctvím.

5. Vzdělání a škola v žebříčku hodnot dítěte, důležitost školy v kontextu ostatních zájmů

Tento problém se týká hlavně dětí, které se intenzivně věnují nějakému sportu nebo uměleckému oboru a vynikají v něm. Je pak jasné, že i rodina je v jejich zájmu podporuje a často obětuje mnoho pro to, aby dítě mělo ty nejlepší podmínky a mohlo se dostatečně rozvíjet v tom, v čem vyniká. Hrozí pak, že pro dítě škola není důležitá, nepovažuje za nutné, aby se učilo, a někdy dokonce aby do školy chodilo. A není výjimkou ani to, že rodiče dítě ze školy omlouvají častěji a ochotněji než obvykle.

6. Zdravotní omezení, jakýkoli hendikep, výrazná odlišnost dítěte

Dítě se snadněji může stát terčem posměchu, může mít problémy vydržet sedět, může pociťovat větší dyskomfort, může mít pocit, že ve škole nemá pochopení. Může prožívat stud před ostatními a strach ze zesměšnění, a to výrazně více než ostatní děti. Může být také zvýšeně úzkostné a více vázané na rodinu a svůj řád a režim. Z toho vyplývá riziko, že se bude chtít škole vyhnout.

Čtěte také:
Jsou dnešní děti přetížené?
Suicidální (sebevražedné) chování v dětství a adolescenci
Mohou syndromem vyhoření trpět i rodiče?

↑ nahoru

žáci ve tříděV čem je vlastně problém?

Na první pohled je to jasné. Záškolák prostě porušuje pravidlo, nechodí do školy, kam povinně chodit musí. Je ale porušení pravidla skutečně ten největší problém?

Z obecnějšího pohledu záškoláctví znamená výraz nespokojenosti dítěte, a to ve velmi širokém pojetí. Záleží samozřejmě na věku, intuitivně chápeme, že je něco jiného, když jde za školu osmileté dítě a když patnáctileté. U dospívajících dětí to můžeme vnímat jako snahu o autonomii a popírání pravidel, která nastavili dospělí, zejména rodiče a učitelé. U mladších dětí však jde zřejmě o něco jiného – pravidla pro ně zatím nebývají problém.

Neexistuje univerzální odpověď, jasné ale je, že dítě se chová tak, jak z nějakého důvodu potřebuje, aby udrželo svou integritu, vnitřní stabilitu. Dle našeho názoru platí, že (motivovaný) rodič je vždy největší odborník na své dítě a z toho také plyne, že může nejlépe pochopit jeho chování. Samozřejmě nelze být objektivní, o to ale nakonec nejde. Podstatné je zkusit dítě chápat a podat mu pomocnou ruku spíše než ho kritizovat a trestat. Ačkoli na první pohled se to zdá jen těžko přijatelné.  Kritikou a trestem si dítě v daný okamžik rychle odcizíme a přijdeme o možnost pochopit, co se vlastně děje, a tím i o nejsnadnější cestu k nápravě.

Co jsou hlavní rizika záškoláctví? Může se stát, že pokud bude dítě chodit za školu dlouhodobě a nebude se to řešit, začnou se u něj rozvíjet tendence k delikventnímu chování, dítě může postupně ztrácet respekt k jakýmkoli pravidlům a autoritám. To může v budoucnu znamenat rozvoj některého ze sociálně patologických jevů (závislosti, prostituce, bezdomovectví, vandalismu, chronické nezaměstnanosti atd.). Problém je, že dopředu těžko můžeme předvídat, jak se dítě bude vyvíjet. Může také dojít k prohlubování školní fobie až do fobie sociální (obecně strach z lidí, ze sociálního kontaktu), mohou se rozvíjet deprese nebo poruchy osobnosti.  Zkrátka příčina toho, proč dítě nechce chodit do školy, se může prohlubovat a mohou vznikat stále závažnější problémy.

Když se však situace podchytí a hledá se řešení, může být další vývoj dítěte naprosto bez problémů.

↑ nahoru

Jak poznáme, že naše dítě chodí za školu?

Jak už vlastně vyplývá i z příčin, které mohou vést k záškoláctví, nemusí být vše na první pohled vidět. Dítě, které chodí za školu, může dokonce navenek působit jako úplně normální a bezproblémové dítě, kterému vlastně nic moc nechybí. Ještě těžší je rozpoznat, kdy je dítě záškoláctvím ohroženo, a začít preventivně působit. Nicméně když se na dítě zaměříme, věnujeme mu patřičnou pozornost a pravidelně si s ním povídáme a zajímáme se o něj, je velká pravděpodobnost, že si případných problémů všimneme včas.

Podstatné je věnovat pozornost i drobnostem a dítěti naslouchat. Někdy je mu třeba nepříjemné o něčem mluvit, takže to spíš jen naznačuje a popisuje věci značnou oklikou.

Pojďme se podívat na příběh Petra, šikovného chlapce ve druhé třídě, který má samé jedničky, chodí na kroužky, má kamarády, rád se učí. Rodiče se mu velmi věnují, hodně se zajímají o jeho prospěch a školní výsledky, vedou ho k zodpovědnosti a plnění úkolů. Najednou si Petr častěji než v minulosti začal stěžovat na různé zdravotní potíže typu bolesti hlavy, břicha, v krku atd. a chtěl zůstávat doma. Přitom rodičům se jinak jevil jako zcela zdravý, a ani lékař nezjistil žádné onemocnění.  Při rozhovorech o škole spíš utíkal od tématu, odbyl rodiče jednou větou nebo se stáhl do sebe. Právě tady už začíná záškoláctví ve smyslu hledání záminek k vyhnutí se školní docházce.

Při hlubším pozorování rodiče zjistili, že jeho stížnosti na zdraví se objevují vždy v úterý a ve čtvrtek ráno, kdy mají ve škole tělocvik. Protože už tušili, že se něco děje, začali se tím více zabývat a Petra se více ptali na vztahy ve třídě, na kamarády, na paní učitelku a speciálně na hodiny tělocviku. Ten nejprve opět od tématu utíkal, protože se velmi styděl, ale po několika dnech rodičům řekl, že neumí chytat míč a že se mu všichni smějí a naschvál po něm míč házejí tak, aby ho zasáhl, když je třeba zády. U učitelky neměl zastání, protože si prý ničeho nevšimla.

Celá situace pro něj byla už natolik nepříjemná a ponižující, že neviděl jiné východisko než se snažit škole vyhnout. Styděl se to rodičům říct, protože pro něj bylo těžké přiznat, že něco neumí a že se mu ostatní posmívají. Paní učitelka na posměch spolužáků nijak nereagovala, protože to nepovažovala v kolektivu chlapců při sportu za nic zvláštního. Spolužáci si také celkem dávali pozor, aby je paní učitelka neviděla.

Na našem příběhu dobře vidíme, že rodiče malého Petra ho určitě nezanedbávali a dbali na plnění jeho školních povinností. Jejich nároky ale byly natolik vysoké, že se Petr bál říct jim, že mu něco nejde. Co ale pomohlo zachytit situaci včas, bylo, že si všímali i detailů a začali s Petrem pravidelně víc mluvit. Tím získal pocit, že rodiče mají opravdový zájem nejen o jeho prospěch, ale hlavně o něj a o jeho pohodu.

Celá situace se pak poměrně rychle vyřešila. Rodiče promluvili s paní učitelkou a požádali ji, aby si všímala chování chlapců k Petrovi a nepodceňovala jejich posměšky. Petra pak učili různé způsoby, jak se posměchu bránit, a vždy po tělocviku s ním mluvili o tom, jaké to dnes bylo. Na tělocvik se sice netěší, ale vymizely jeho snahy se mu vyhýbat.

↑ nahoru

Čeho si tedy máme u dětí všímat, abychom případné záškoláctví odhalili včas?

  1. Zhoršení prospěchu dítěte
  2. Stažení se do sebe, uzavřenosti, nechuti k rozhovoru obecně a zejména o škole
  3. Zvýšené podrážděnosti dítěte, změny v chování obecně
  4. Nechuti k učení, psaní úkolů
  5. Negativního vztahu ke škole, stížností na školu
  6. Častých stížností na zdravotní potíže před odchodem do školy nebo na konci víkendu
  7. Smutku, depresí, úzkosti, zvýšených obav ze školy
  8. Ustrašenosti, pláče nebo nervozity při odchodu do školy
  9. Poruch spánku – špatné usínání, brzké probouzení, noční můry, časté buzení
  10. Problémů v třídním kolektivu, vyhýbání se tématu kamarádů ve škole, stížností na spolužáky
  11. Častých stížností na konkrétního učitele, na konkrétní předmět
  12. Nechuti ke školním akcím, výletům, školám v přírodě
  13. Zvýšené únavy, otrávenosti
  14. Změny ve vztahu rodiče–dítě – dítě se na rodiče nápadně upne nebo naopak se jich straní, narůstají konflikty mezi ním a rodiči
  15. Bagatelizace významu školní docházky, upřednostňování koníčků
  16. Častého používání výmluv, lhaní, zatajování žákovské knížky
  17. Nedodržování domluvených časů příchodu domů, dítě se toulá po večerech nebo po nocích

Objeví-li se u dítěte některý z uvedených projevů, samozřejmě to automaticky neznamená, že chodí nebo bude chodit za školu. Jsou to ale signály, které by rodiče měli motivovat k tomu, aby si jich všímali a položili si otázku, jestli není něco v nepořádku. Pokud se objeví, je třeba s dítětem více mluvit, ptát se ho, co mu dělá starosti, co ho těší, z čeho má strach, zajímat se o jeho volný čas i školu více než dosud. (Více viz kapitola Jak vést rozhovor s dítětem).

↑ nahoru

Jaké situace mohou být rizikové, které děti jsou nejvíce ohrožené?

  1. Konflikty v rodině, probíhající rozchod nebo rozvod rodičů
  2. Nedostatek pozornosti a zájmu rodičů o dítě, nedostatek času stráveného s dítětem
  3. Kladení přílišných nároků na dítě, velká přísnost, trestání za známky
  4. Zátěžová situace v rodině: úmrtí člena rodiny, nezaměstnanost v rodině, závislost některého z rodičů, extrémní konflikt se sourozencem
  5. Změna školy, přechod na druhý stupeň, změna učitele
  6. Dítě prožilo nějaké trauma, špatný zážitek, situaci, ve které bylo ohroženo na životě nebo na zdraví prodělalo úraz, ztratilo blízkého člověka.
  7. Ve třídě se objevila šikana nebo konflikty.
  8. Dítě má problém s některým předmětem nebo s některým učitelem, nosí z něj špatné známky.
  9. Dítě má psychické problémy – trpí fobiemi (extrémní strach z něčeho), depresemi, je úzkostné, má strach z lidí, špatně navazuje vztahy s vrstevníky.
  10. Dítě má problém respektovat autoritu.
  11. Dítě má poruchu pozornosti nebo některou ze specifických poruch učení (dyslexie, dysgrafie, dyskalkulie atd.).
  12. Dítě má zdravotní omezení nebo hendikep – omezení pohybu, astma, silná alergie, cukrovka a jiné.
  13. Dítě je ve škole terčem posměšků.
  14. Dítě má pocit, že si na něj učitelka zasedla.
  15. Dítě nemá žádné koníčky, volný čas tráví s partou, neznámo kde a jak.
  16. Víme, že dítě pije alkohol nebo kouří, případně experimentuje s nealkoholovými drogami.
  17. Dítě se intenzivně věnuje nějaké mimoškolní aktivitě, ve které vyniká, a dlouhodobě ji upřednostňuje před vším ostatním.

Nachází-li se dítě nebo vaše rodina v některé ze zmíněných situací, je dobré věnovat dítěti zvýšenou pozornost, ptát se ho na jeho pocity, na školu, kamarády, volný čas, být mu oporou, ujistit ho, že se na vás může kdykoli s čímkoli obrátit. Je také dobré pravidelně komunikovat se školou a ptát se učitele na jeho prospěch a chování.

Pokud ale dítě už za školu chodí, je třeba postupovat trochu jinak.

↑ nahoru

rodiče a dítěCo dělat, když máte podezření, že dítě chodí za školu

Záleží na tom, odkud vaše podezření pramení. Pokud vyplývá z chování dítěte, nejprve si promluvte s ním. Zajděte také do školy a zeptejte se na dítě a případné absence třídního učitele. Pokud se ani od něj nic nedovíte, nejspíš se nic zásadního neděje. Přesto ale situaci dál sledujte, mluvte dítětem, s jeho sourozenci a buďte v pravidelném kontaktu s učitelem.

Dobrý vztah s učitelem a zájem o dítě, jeho školní prospěch a chování je dobrou prevencí záškoláctví a zároveň základem pro jeho vyřešení, pokud k němu dojde. Můžete se také příležitostně pobavit se sousedy nebo rodiči kamarádů dítěte. Zkrátka zajímejte se o své dítě ve všech možných kontextech.

Pokud zjistíte, že dítě skutečně chodí za školu, vždy platí: mluvte o tom s dítětem, spolupracujte se školou a nastavte dítěti pravidla a podmínky kontroly školní docházky. Snažte se na konkrétním postupu domluvit s druhým rodičem, aby bylo řešení situace efektivní, měli byste být ve shodě a přistupovat k problému jednotně. Počítejte s tím, že řešení může být dlouhodobější a že bude třeba změnit například i některé prvky vaší ve výchově.

Komunikace se školou

Je jasné, že ne vždy je vztah mezi rodiči a školou jednoduchý a jednoznačný. Může se stát, že nesouhlasíte s tím, jak učitel jedná ve vztahu k vašemu dítěti, že máte jiný názor na výchovu a přístup k dětem. Nebo si prostě jen nesednete. Pamatujte ale vždy na to, že pro děti, a zejména pro ty, které jsou na prvním stupni základní školy, jste zásadní autoritou, která má vždy pravdu, vy, na druhém místě je většinou učitel.

Většina z vás děti při nástupu do školy, a možná už ve školce, vedla k tomu, aby učitele poslouchaly a dělaly to, co jim říká. Menší dítě potřebuje ještě velkou jistotu, řád a jasnost informací, které mu dáváte, potřebuje jasně odlišit, co je špatné a co je správné. Není ještě schopné pochopit abstraktní hodnoty a to, že i když něco platí, mohou se najít výjimky. Dítě je totiž neumí rozpoznat a jednat podle toho. Proto by vaše chování a to, co říkáte, mělo být konzistentní, jinak může být dítě zmatené. Pokud tedy po něm vy chcete něco jiného než učitel, může mít problém rozpoznat, jak se má správně chovat, a může tedy reagovat nepředvídatelně a zdánlivě nepochopitelně.

Proto se snažte volit nějaký kompromis a co nejvíce komunikovat se školou a domlouvat se na postupu. Nejde o to, abyste se řídili názorem učitele a i v případě, kdy máte pocit, že dítě soudí nebo trestá nepřiměřeně, s ním souhlasili a dítěte se nezastali. Pokuste se najít nějakou diplomatickou, kompromisní variantu, která trochu zmírní rozpor mezi vámi a školou.

Nikdy své rozpory s učitelem neřešte před dítětem nebo přes něj, mluvte vždy přímo s učitelem. Před dítětem nikdy nemluvte o škole negativně, i když je jasné, že někdy se to nabízí. Prostě mu problém vysvětlete tak, aby zůstala zachovaná autorita učitele a zároveň ta vaše spolu s vaším postojem k věci, který zohledňuje postoj školy. Snažte se dítěti nekomplikovat realitu, nedejte mu najevo, že jste se školou v rozporu. Tím byste jeho nechuť ke škole jen podpořili.

Myslete také na to, že učitel zastupuje školu jako instituci a nemůže vždy jednat podle vlastního názoru. Je vázán školním řádem, školským zákonem, pokyny vedení školy atd. Mnohdy tedy dělá spíš to, co musí, než to, co chce. Z toho vyplývá, že to většinou nebývá tak, že za všechno může učitel, že učitel je špatný. Na druhou stranu – i to se někdy může stát.

Ze své zkušenosti všichni sami víme, že každý učitel je jiný a má jiné normy a hranice. Je jinak otevřený k rodičům, jinak iniciativní a aktivní v předávání informací. Proto je dobré na to myslet a udělat si obrázek o tom, jak to konkrétní učitel má, a podle toho pak přistupovat ke komunikaci s ním. Z toho vyplývá, že pokud vám učitel nevolá a nezve vás sám od sebe do školy, nemusí to nutně znamenat, že je všechno v pořádku.

Máte-li pocit, že učitel vašeho dítěte je spíš pasivní, a pokud nemusí, nic moc neřeší, buďte aktivní vy. Kontaktujte ho pravidelně a ptejte se na své dítě. Jestliže se vám něco nezdá, zajděte za ním a promluvte s ním o tom, jak na něj vaše dítě působí a jestli se nějak nezměnilo jeho chování ve škole. Učitel tráví s dítětem mnohdy víc nebo stejně času jako vy a navíc má možnost pozorovat ho v kontaktu se spolužáky, takže od něj můžete získat spoustu důležitých informací.

Aktivitu neztrácejte ani v případě, že se vám učitel zdá být dostatečně angažovaný a iniciativní. Pokud máte nějaké otázky, neváhejte se ho zeptat.

↑ nahoru

V komunikaci s učitelem je důležité držet se několika základních pravidel:

1. Domluvte si schůzku předem a pokuste se učiteli časově přizpůsobit, přece jen má ve třídě hodně žáků a jeho čas je vzácný.

2. Dejte najevo ochotu spolupracovat a pokuste se vyvarovat otevřené kritiky učitele. Vaše vyjednávací pozice pak bude mnohem lepší a je možné, že učitel bude vnímat trochu jinak i vaše dítě. Bývá to tak proto, že když učitel vidí, že se zajímáte a chcete, aby školní docházka vašeho dítěte byla bezproblémová, je to pro něj zpráva o tom, že dítě má doma dobré podmínky a všechno, co ve škole případně „provede“, je tedy řešitelné.

3. Pokud máte pocit, že učitel jedná ve vztahu k vašemu dítěti nespravedlivě nebo s ním nesouhlasíte, zkuste udržet emoce na uzdě a diskutujte v klidu. Hledejte kompromis, nesnažte se vybojovat pravdu. Je jasné, že rodič je zákonný zástupce dítěte a má v jeho výchově rozhodující vliv, na druhou stranu dítě bude do školy chodit i nadále a nejlepší cestou ke klidu je dobrá spolupráce a vzájemný respekt. To neznamená nezastat se svého dítěte, je to spíš vodítko k tomu vše si dobře promyslet a nereagovat automaticky nebo impulzivně.

V největším zájmu dítěte je dobrá spolupráce rodičů se školou. V případě, že jste o nespravedlivém jednání učitele přesvědčeni, ověřte si informaci ještě například u rodičů spolužáků nebo porovnejte hodnocení učitele s hodnocením ostatních, kteří vaše dítě učí. Pokud je to vážné, domluvte si schůzku s vedením školy nebo s výchovným poradcem a situaci proberte, snažte se ale ukázat co největší snahu vše vyřešit po dobrém.

4. Jste-li v situaci, kdy si vás učitel zve do školy s podezřením na záškoláctví, pak je v první řadě důležité být otevřený a naslouchat, i když je pochopitelné, že rodič si často nechce připustit, že by se to mohlo týkat jeho dítěte. Může se stát, že i když máte pocit, že je všechno v pořádku a víte vše o tom, kde se vaše dítě pohybuje, opak může být pravda.

Může se stát i to, že se podezření nepotvrdí, v takovém případě je důležité i přes všechny emoce zůstat v kontaktu s učitelem a společně hledat cestu, jak odstranit předsudky a pocity křivdy u dítěte.

5. Pokud se záškoláctví potvrdí, je jasné, že rodič zažívá nejrůznější pocity od zklamání, vzteku, smutku, nepochopení přes útlum až k úlevě. Všechny emoce jsou oprávněné a pochopitelné. Není ale ve prospěch dobrého řešení obracet je proti učiteli, i kdybyste vinu přičítali právě jemu. Pokud se vám podaří zachovat prostor pro diskuzi a společné hledání řešení, celému procesu to hodně prospěje. Emoce můžete odreagovat rozhovorem s kamarádkou nebo kamarádem, při nějaké volnočasové aktivitě, případně v rozhovoru s odborníkem – například školním psychologem.

6. Zkuste zachovat ochotu ke spolupráci a vstřícnost. Ptejte se učitele po možných příčinách toho, že vaše dítě se škole začalo vyhýbat. Důležité jsou informace o vztazích se spolužáky, o pozici dítěte v třídním kolektivu, o vztahu s třídním i ostatními učiteli, o problémech v některém z předmětů, o změnách chování dítěte ve škole, o vztahu k autoritám, o ostatních žácích školy a případné existenci part, kde se vyskytuje pití alkoholu, užívání drog a podobně. 

Domluvte se s učitelem na jednotném postupu a způsobu kontroly docházky dítěte. Pokud je ve škole školní psycholog, zajděte za ním a promluvte i s ním o možných příčinách záškoláctví u svého dítěte. Je-li situace vážnější, to znamená, že na dítěti pozorujete celkové výraznější změny v chování, domluvte s psychologem i návštěvu dítěte.

Nabízí se také otázka, jak vybalancovat to, že jako rodič pochopitelně hájíte zájmy svého dítěte a stojíte při něm, ale zároveň musíte dát škole v mnoha věcech za pravdu a záškoláctví odmítnout. Proto je dobré položit si také otázku, co je v dané situaci nejvíc v zájmu dítěte, co je pro něj to nejlepší nejen teď, ale i dlouhodobě. Odpověď je na vás, vy jste největší odborníci na své dítě, vy ho nejlépe znáte. Vy jste ti, kdo jsou za jeho výchovu zodpovědní a kdo zásadním způsobem ovlivňují vývoj a směřování dítěte. Kromě toho, jaký má vzdělání význam pro budoucnost dítěte, pro jeho uplatnění, sociální status i pozici mezi lidmi, je význam respektování povinné školní docházky spojený s vytvářením určitého řádu v životě dítěte, s pochopením a respektováním pravidel, s učením se zodpovědnosti za svůj život a za své chování.

Je jasné, že ne vždy souhlasíme se vším, co je se školou a obecně systémem školství spojené, a není žádným tajemstvím, že je co zlepšovat. Na druhou stranu škola je pro dítě místem, kde navazuje důležité vztahy s vrstevníky, kde se učí sociálním kompetencím, kde si osvojuje důležité znalosti a dovednosti, má možnost zažít a pochopit, co znamená empatie, respekt k druhým, kamarádství, nepřátelství a podobně. Škola je prostě místem, které vlastně reprezentuje svět takový, jaký je, a dítě se v ní učí mnohé o životě. Nejde jen o to, co se naučí z hlediska znalostí, ale i o to, co se naučí ve smyslu zvládání života ve společnosti. A to se nejspíš ukáže, až když nebude pod vašimi ochrannými křídly.

Z toho vyplývá, že je jednoznačně v jeho, a nakonec i ve vašem, zájmu, abyste se školou byli v dobrém kontaktu. Zachováte si tak přehled o tom, co se děje mimo rodinu, možnost ovlivnit dění ve škole a vyhnete se negativnímu přístupu učitele k dítěti díky nespolupráci rodičů.  A také z toho plyne to, že není dobrý nápad dítěti neopodstatněné delší absence ve škole omlouvat, i když se to někdy zdá jako dobré řešení. Omluvit má smysl pouze to, kdy o dítěti víte, víte důvod, proč do školy nešlo a zároveň ten důvod chápete a považujete ho za smysluplný a omluvitelný. Časté „přivírání očí“ a omlouvání absencí bez znalosti důvodu přispívá k tomu, že dítě nabývá pocit, že vlastně o nic nejde a že nejít do školy vlastně není až tak velký problém. Navíc, pokud vám dítě lže, pak by se nemělo učit, že je to vlastně dobrá strategie a že dosáhne toho, čeho chce. Spíš by si mělo osvojit, že pokud říká věci po pravdě a je k vám otevřené, všechno se dá vyřešit a vy vždy stojíte při něm.

↑ nahoru

Jak vést rozhovor s dítětem, když tušíme, že chodí za školu

Je jasné, že v situaci, kdy zjistíme, že dítě chodí za školu, je velmi těžké ovládat emoce a nemít chuť mu vynadat. Dítě určitě musí vědět, že udělalo něco špatného a že s tím nesouhlasíte. Pokud mu ale hned vynadáte, uložíte mu trest a vyjádříte svou nechuť k němu, většinou si zavřete cestu k nalezení příčin jeho chování, tedy toho, co ho skutečně trápí a co byste mu měli pomoct řešit, aby se všechno dalo do pořádku. Nejde totiž jen o to, aby dítě začalo řádně plnit školní docházku, ale také o to, aby se jeho trápení v budoucnu neprojevilo nějak jinak.

Důležité je situaci s dítětem řešit v klidu a dát mu prostor, aby se svěřilo s tím, proč do školy nechodí. Dejte si klidně nějaký čas na „vychladnutí“ a ideálně se na dalším postupu dohodněte s druhým rodičem. Vezměte dítě stranou tak, aby nebyli přítomni například sourozenci. Někdy je lepší se nejprve dítěte zeptat, zda nemá nějaké starosti nebo jestli ho něco trápí, a chvíli si s ním povídat než jít rovnou k věci. Dítě se tak nebude od začátku cítit pod tlakem a obviňované.  Samozřejmě je dobré zvolit způsob komunikace odpovídající věku dítěte, jinak mluvíme s dítětem na prvním stupni, jinak s dospívajícím, který je už více zodpovědný za své chování.

Pokud jste si všimli nějakých změn v chování dítěte, řekněte mu o tom a zeptejte se ho, co se děje, jestli se mu něco nestalo, jestli má nějaké problémy s kamarády, spolužáky, s učiteli a podobně. Ptejte se také na to, jak se cítí. Pak mu nastiňte to, že jste mluvili s učitelem a že vám řekl, že tehdy a tehdy nebylo ve škole. Nechte si nejprve vše vysvětlit, a pokud vám dítě lže nebo zapírá, pak s ním promluvte o tom, v čem je problém a jaká jsou rizika. Zmiňte také to, že škola má za určitých podmínek povinnost vše ohlásit příslušným úřadům, samozřejmě zase adekvátně věku dítěte.

Nemělo by to vyznít jako vyhrožování, spíš jako argument, který jasně vyjadřuje, že je v zájmu všech, aby se situace vyřešila, a že nejde jen o to, že vy jako rodiče jste si vymysleli, že dítě něco musí. To je důležité hlavně u starších dětí v období puberty a dospívání. V jednom starším českém filmu se objevil dialog dvou dospívajících, studentů střední školy, kteří to ten den „zatáhli“, a jeden z nich měl výčitky svědomí, ale před druhým to okomentoval slovy „Ať si naši chodí do té školy sami, když jim to připadá tak důležité“. Z toho je patrné, že dotyčný si vlastně sám před sebou obhajoval, co udělal, a že hlavní důvod je vzepření se rodičům a vztek, že mu pořád něco nařizují.

Je jasné, že někdy je hlavně pro starší děti obtížné chápat smysl pravidel a povinností, protože často skutečně dostávají dvojnou zpětnou vazbu. Z jedné strany slyší kritiku škol a školství, nesouhlas s učiteli a osnovami, výchovným přístupem ve školách a podobně, z druhé velký imperativ, že mají mít ke škole respekt, že do ní prostě chodit musí a má to pro ně velký smysl.

Nejspíš si to všichni ještě pamatujeme z dob, kdy jsme sami chodili do školy, vzpomeňme si na to občas a možná nám to pomůže mít pro děti větší pochopení. Potřebují prostě silnější argumentaci, nejlépe asi v podobě otevřenosti ve vysvětlování naší motivace k tomu, že jim říkáme, že musí chodit do školy.

Vyjádřete svou starost o dítě a o celou situaci, řekněte mu o tom, jaká rizika má záškoláctví, jaké důsledky může mít (viz poslední kapitola). Jasně vyjádřete svůj nesouhlas a to, že se tím narušila vaše vzájemná důvěra, z čehož plyne nutnost nastavení nových pravidel a kontroly. Dítě by mělo vašim krokům a případným opatřením dobře rozumět, a to včetně vaší motivace k nim.

Pokud jde o nastavení pravidel a způsoby kontroly, těžko hledat obecně platné postupy, každá situace je jiná a má svůj kontext. Stejně tak každé dítě je jiné a reaguje na jiný přístup. Důležité ale je, že pokud nějaká pravidla stanovíte nebo dohodnete, je třeba být důsledný, dbát na jejich naplňování a sám za sebe je dodržovat. Samozřejmě že pravidla neznamenají bezohlednost ke konkrétní situaci, ale zohlednění kontextu je na vás, dospělých, pokud řešíte vážnou věc, jakou záškoláctví je, není dobré dětem prezentovat pochybnost, zejména mladší děti potřebují jednoznačnost.

To, jak bude vypadat rozhovor s dítětem a celý další vývoj situace, je hodně ovlivněné tím, jaké jsou vaše vzájemné vztahy celkově, jak otevření k sobě jste, jak velkou zažívá dítě úzkost a strach v kontextu vlastního provinění. Na druhou stranu – i kdyby dosud nic nefungovalo, i tak máte možnost pokusit se o změnu, stejně jako v každé jiné zátěžové situaci. Je dobré uvědomit si, jaký je vlastně výchozí kontext, jaký máte s dítětem vztah, jak jste zvyklí se bavit. S ohledem na to pak můžete zahájit konkrétní rozhovor a pokusit se zlepšit to, co třeba dosud nefungovalo. Pro efektivní vyřešení problému je však důležité vyjít naopak právě z toho, co vždy v rodině fungovalo, a na tom stavět. V každé rodině existuje nějaký rituál, způsob komunikace nebo kontext, ve kterém se všichni členové víc naladí na spolupráci. Už jste společně jistě zvládli mnoho těžkých situací, vyjděte tedy z toho, co už umíte a co vám pomohlo v minulosti. Na tom pak můžete dál stavět.

↑ nahoru

Jaké jsou nezbytné kroky k vyřešení problému z pohledu rodiče?

Základem je v každém kontextu věnování pozornosti a komunikace s dítětem a spolupráce se školou. V začátku je velmi podstatné hledat příčinu chození za školu, což obnáší často i velkou práci na sobě samých. Příčina totiž může být úzce spojena s výchovným přístupem a atmosférou v rodině a pak je třeba si i přes všechny bariéry připustit, že se něco nepovedlo a je čas začít to dělat jinak. Nikdo není neomylný a často je velmi těžké domyslet důsledky. Není žádná hanba připustit si, že jsme někde udělali chybu.

Základem řešení je tedy pochopit příčinu, nahlédnout na svou roli v příběhu a nestavět na otázce viny, ať už na kterékoli straně (většinou se nejvíc přenáší na dítě), ale spíš na převzetí zodpovědnosti za další dění. Výčitky a obviňování spíš vytvoří napjaté vztahy než atmosféru otevřenou společnému řešení.

V příbězích záškoláctví opravdu hodně záleží na konkrétní situaci. Je něco zcela jiného, když máme řešit dítě v první druhé třídě nebo dítě v devítce. I jejich motivy bývají zcela jiné. Menší děti se zpravidla nerozhodnou ze dne na den, že zkusí nejít do školy, a není tak pravděpodobné, že je budou ovlivňovat a strhávat spolužáci. Mají ještě mnohem silnější přirozený respekt k autoritě a ta je do značné míry určující pro jejich chování. Tady většinou hrozí spíš „skryté“ záškoláctví, kdy si například budou stěžovat na bolesti bříška, hlavy a podobně. Důvod bývá většinou v problematických vztazích se spolužáky, ve strachu ze selhání a neúspěchu, v úzkostech a obavách. Starší děti jsou víc pod vlivem vrstevníků, hledají nové hodnoty, a tak se také častěji objevuje něco jako „hec“, výzva od kamarádů ve smyslu „když půjdeš za školu, budeš borec“. Parta dokáže dospívajícího ovlivnit tak, že i když sám o sobě je zodpovědný, ve snaze vypadat před kamarády co nejlépe udělá téměř cokoli.

Další věc je, že dospívající se významně více zabývají sami sebou a potýkají se s nejrůznějšími problémy ve vztahu k své identitě a sebehodnocení. Proto jsou také citlivější na reakce vrstevníků, učitelů, ale i rodičů. Záškoláctví může být nejen únik, ale i určitá forma vzpoury a zdánlivé autonomie, může vyjadřovat negativní postoj k rodičům.

Řešíme-li tedy situaci s menším dítětem, je dobré se v první řadě zaměřit na jeho pocity, obavy, úzkosti, zkrátka na to, čím je ohrožené. Velmi často hraje velkou roli pozice v třídním kolektivu a strach z neúspěchu ve škole a případně z následného trestu v podobě zklamání nebo zloby rodičů.

V případě starších dětí je už třeba se víc zaměřit na vliv kamarádů, i když třeba nejsou ze školy a zabývat se také volným časem dítěte. To nevylučuje možnost podobných příčin, jako v předchozím případě, ale asi sami cítíte, v čem je rozdíl.

↑ nahoru

Shrnutí:

1. Přijměte situaci sami za sebe, smiřte se s tím, co se stalo. I když je to vážné, nejde o život a dá se to řešit.

2. Mluvte s dítětem, hledejte příčiny, všímejte si jeho chování a reakcí, věnujte mu dostatek pozornosti a zájmu, buďte k němu vstřícní a hlavně mu dejte prostor, aby za vámi mohlo přijít se svými starostmi. Pokud následuje trest, tak v podobě něčeho, co se bude dobře vztahovat k „provinění“. Například napsat stránku o tom, jaké to je být za školou, proč chodím za školu atd. Nebo něco pozitivního, trest by neměl být o zákazu, ale spíš o naplnění něčeho, co dítě zanedbalo, tedy formulovaný pozitivně. Příkladem je „udělej…“, „napiš…“, „zařiď…“, „každý den budeš“ a podobně. Pokud chcete dítěti něco zakazovat, nezapomeňte mu nabídnout něco, co může dělat místo toho. Například když mu zakážete kontakt s partou, vymyslete pro něj náhradní aktivitu.

3. Na základě posouzení situace v kontextu závažnosti problému a jeho příčin nastavte jasná pevná pravidla, která dítěti dobře vysvětlíte. Zejména starší dítě by mělo chápat i smysl pravidel. Mezi taková pravidla může patřit pravidelný rozhovor o dni ve škole, častější „hlášení se“ dítěte v jeho volném čase, pravidelné společné učení, společně strávený čas místo sledování televize, velmi konkrétní nastavení toho, kdy bude dítěti omluvena absence ve škole, za jakých podmínek atd. Důležitá je důslednost a shoda obou rodičů. Z pravidel není dobré ustupovat příliš brzy, mají smysl dlouhodobě, i když jste už třeba na problém zapomněli.

4. Mezi hlavní pravidla pro vás by mělo patřit naslouchání, otevřenost, věnování času a pozornosti dítěti, projevování zájmu, povzbuzování a motivování dítěte, zastávání role opory, nastavování a hlídání norem a hranic a uznávání vzdělání jako vysoké hodnoty. I když to někdy třeba tak nevypadá, pro dítě jste vzorem a jen těžko bude samo respektovat něco, co vy v jeho očích sami nerespektujete. 

5. Zachovejte kontakt se školou a pravidelně komunikujte s učitelem. Podporujte vztah dítěte ke škole a zároveň naslouchejte jeho stížnostem a zkušenostem. Je to výborný prostor pro diskuzi a společné hledání vyváženého postoje.

6. Věnujte velkou pozornost předpokládané příčině chození za školu a v dané oblasti se dítěti obzvlášť věnujte. Každá příčina je důležitá a vyžaduje specifické řešení. Základní rozdíl je asi v tom, že když se dítě z jakéhokoli důvodu bojí chodit do školy, je potřeba ho posílit a podpořit jeho sebevědomí, zatímco když do školy nechodí proto, že raději tráví čas s partou (a někdy i za doprovodu alkoholu a drog) nebo nějakou volnočasovou aktivitou, je kromě toho potřeba nastavit větší kontrolu a pevnější pravidla, přístup by měl být o něco víc kontrolující, direktivní, směrující a vedoucí dítě k zodpovědnosti za své chování.

7. Pokud záškoláctví trvalo delší dobu a jeho příčiny mají hlubší základ nebo pokud je spojené s nějakou závislostí (nejen na psychoaktivních látkách, ale i na lidech, vztazích, jídle, sebepoškozování a podobně), pak je situace vážnější a je namístě navštívit odborníka. Ten se může na situaci podívat z nadhledu a nastínit, kde je potřeba něco změnit.

↑ nahoru

Co změnit v rodině a jak pracovat sami se sebou, když se u dítěte objeví záškoláctví?

V tomto kontextu je důležité především to, abyste byli otevření a nehledali jen chyby, ale spíš řešení. Nemá velký smysl hledat viníka, obviňování zlepšení nejspíš nepřinese. Lepší je zaměřit se na to, co může být hlubší příčinou chování dítěte a co můžou všechny strany změnit. Nejlepší cesta je spolupráce rodičů, dítěte a školy, ne souboj o to, kdo má pravdu a kdo za co může. Je potřeba si také připustit, že i vy jste mohli něco udělat špatně a nebrat to jako prohru nebo selhání. Berte to spíš jako výzvu, možnost udělat krok vpřed, rozvíjet se a napomáhat rozvoji dítěte. Možná se vám podaří zlepšit vaše vzájemné vztahy, možná se zlepší celková atmosféra v rodině, možná vypluje na povrch něco, co je dobře řešitelné, ale jinak byste si toho nevšimli.

Nejdůležitější tedy je otevřenost a nastavení na spolupráci a efektivní řešení problému. Podstatná je také dohoda a spolupráce obou rodičů, případně nového partnera, kterého do výchovy zahrnujete. Snažte se na všem společně domlouvat a jednat ve shodě. Nemělo by se stát, že jeden bude po dítěti vyžadovat dodržování určitých pravidel a druhý mu dovolí je překročit nebo mu je nastaví opačně. To pak nemá žádný efekt a vede to k tomu, že dítě začne hrát s rodiči různé hry tak, aby z toho mělo užitek. Například když po něm budete chtít, aby se vám každé dvě hodiny hlásilo, a druhý rodič řekne, že je to hloupost, může se stát, že pak dítě v momentě, kdy mu neplnění dohody vyčtete, zavolá druhému rodiči a postěžuje si, jak jste zlí, a začne vytvářet napětí a rozpory mezi vámi. Dítě to nedělá primárně se zlým úmyslem, ale celkem přirozeně hledá takovou cestu, která je pro něj nejsnazší a nejvýhodnější, aniž by si uvědomovalo důsledky. Nejčastěji se takový problém vyskytuje v neúplných rodinách nebo v rodinách, kde je mezi rodiči konflikt.

Na problematické vztahy rodičů jsou děti obzvlášť citlivé, a je proto důležité uvědomit si, jakou zátěž vaše neshody pro dítě znamenají. Je pochopitelné, že když je váš vztah s druhým rodičem narušen, cloumají s vámi různé emoce, na druhou stranu vaše dítě vás bude vždycky spojovat a z toho mimo jiné plyne to, že je také váš společný zájem, aby dítě dobře prospívalo. Myslete na to, že dítě je důležitější než vaše konflikty, a pokuste se o domluvu.

Na závěr je důležité říct, že pokud se setkáte s tím, že vaše dítě bude chodit za školu, problém určitě nezlehčujte a neberte ho na lehkou váhu, rozhodně ne před dítětem. Začněte ho řešit hned, ale v klidu. Nejde o život, jde jen o problém, který má svou příčinu a je řešitelný. Snažte se neutápět ve vzteku, obviňování nebo pocitech viny. I když jste třeba zklamaní, dívejte se dopředu. Klíčové je, co uděláte teď a jak se situace změní, ne to, co bylo v minulosti. Mějte důvěru v to, že všechno může být jinak a v případě, že máte jakoukoli nejistotu, nebojte se vyhledat odborníka.

↑ nahoru

Kde hledat pomoc?

Nejdostupnější a nejrychlejší cesta je obrátit se na školního psychologa. Ne každá škola psychologa má, ale existují naštěstí i další možnosti. Můžete navštívit pedagogicko-psychologickou poradnu (přehled poraden v České republice) v místě svého bydliště. Služby poradny jsou bezplatné, problém však bývá, že jsou přetížené a na termín můžete čekat i více než měsíc.

Další možnost představují střediska výchovné péče, která také vždy přísluší ke konkrétnímu místu bydliště a o něco více než poradny se zaměřují na výchovné problémy a záškoláctví spojené s delikventním chováním nebo zneužíváním alkoholu a drog (přehled středisek v České republice).

Dále existuje množství neziskových organizací, které se věnují problémům dětí a dospívajících. Můžete se obrátit na psychologa působícího v soukromé praxi – výhodou je, že vás obvykle přijme hned, služby jsou ale placené.

O pomoc můžete požádat i prostřednictvím různých krizových linek, kde vám poradí konkrétní organizaci, na kterou se můžete ve vašem případě obrátit:

Informace na internetu:

Sociální práce: Záškoláctví

Pražské centrum primární prevence: Záškoláctví

Česká škola: články o záškoláctví

Řešení záškoláctví a cesta k nápravě

Metodický pokyn Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy k jednotnému postupu při uvolňování a omlouvání žáků z vyučování, prevenci a postihu záškoláctví (předkládací zpráva a text pokynu)

Záchranný kruh: 10 nepravd o záškoláctví

Zdravá škola: Záškoláctví

Autorka článku

Mgr. Milena Nováková

Psycholožka a psychoterapeutka. Vystudovala jednooborovou psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a věnuje se především práci s dětmi, dospívajícími a rodinami. V současné době působí v neziskové organizaci NEO CZ, o. s., která se zaměřuje na psychologické poradenství na základních školách a v soukromé psychologické praxi. Dále spolupracuje s Českým rozhlasem na vysíláních pro děti a s Vyšší odbornou školou sociálně právní v Praze na rozvojových projektech.

Tipy na další související zdroje informací

Zaujalo vás toto téma? Máme pro vás tipy na další zdroje zajímavých informací z naší elektronické Odborné knihovny. Kromě knižních titulů vám nabízíme související výzkumy, legislativní dokumenty nebo audio- a videozáznamy z českých rádií a televizí. Jednoduše klikněte na knížku nebo záznam, který vás zaujal, a dozvíte se více.V Odborné knihovně je další literatura k tématu.

Výzkumy

Ficová, Lucia. Záškoláctvo ako problém súčasnej základnej školy. Vyd. 1. Bratislava: OZ V4, 2011.

Bieliková, Marcela a kol. Záškoláctvo a jeho príčiny vo vybraných okresoch SR. Bratislava: Ústav informácií a prognóz školstva, Oddelenie analýz a výskumu mládeže, 2002.

Audiozáznamy

Školáci a záškoláci. TV, Česká televize, 2008.

Zpět na téma Rizikové chování dítěte

Pomohly vám informace v tomto článku?

Nahoru

Facebook Šance Dětem Twitter @sancedetem Google+ +SanceDetem YouTube SanceDetem RSS RSS