Zobrazit menuSkrýt menu

O nevhodných přístupech v rodičovské výchově, psychickém násilí a jeho vlivu na vývoj dítěte

Publikováno: 28. 6. 2012, aktualizováno: 13. 4. 2016 | Kategorie: Téma měsíce

„Pocházím z dětství“ – slova Antoina de Saint-Exupéryho, autora světoznámého pohádkového příběhu o Malém princi. V té krátké větě je obsažena podstata každého z nás, totiž že jaké prožijeme dětství, má zásadní vliv na to, jaký bude celý náš život. A dětství, to jsou především rodiče, jejich bezvýhradná láska, ale také výchovný styl, na jehož základě se buduje vztah mezi dítětem a rodičem. Jaké jsou nevhodné přístupy ve výchově a kdy lze mluvit o psychickém násilí vůči dítěti ze strany rodičů?

Vychovávat dítě je nejednoduchá činnost, a tak není sporu, že být dobrým rodičem je jedna z nejsložitějších rolí, se kterou se v dospělém životě setkáváme. Univerzita rodičovství nikde na světě neexistuje, přitom jde o zaměstnání na plný úvazek, v němž se učíme takřka za pochodu – zároveň s tím, jak naše děti rostou. Je tedy nasnadě, že děláme chyby, že někdy na děti křičíme, rozčilujeme se, projevujeme své emoce méně žádoucím a nezřídka bohužel i naprosto nežádoucím způsobem.

Od rodičů dítě postupně přejímá návyky i životní postoje, učí se mnoha věcem, napodobuje jejich chování v interakcích s jinými dospělými i svými vrstevníky. Rodiče mu zrcadlí svět a jeho zákonitosti a ono nejdříve jen přejímá odraz, který mu předávají. Jako rodiče do výchovy svých dětí přitom často přenášíme postupy, které si neseme ze svého dětství. Jsou nám vlastní, ač s některými z nich nemusíme souhlasit. A někdy si ani nemusíme uvědomovat, že kopírujeme nežádoucí, mnohdy dokonce devastující zažité stereotypy, které jsme v rodinném společenství získali, což se nezřídka děje ve stresových situacích. V opačném případě – a ten se objevuje poměrně často – si rodič vytkne ve výchově jediný zásadní cíl: „Hlavně nechci vychovávat své dítě tak, jak vychovávali moji rodiče mě.“

Nabízí se otázka, zda je vůbec možné oprostit se zcela od vzorců, které se nám v dětství a dospívání zaryly pod kůži. A je to dobrý přístup? Nejde jen o násilné potlačování něčeho, co je nám zkrátka vlastní? Na to odpovídá psycholožka PhDr. Eva Labusová: „Dost lidí si tohle předsevzetí dává. A rozhodně je na místě přemýšlet, jak vlastně chci své dítě vychovávat, přičemž dochází i na zkoumání, kolik toho chci nebo nechci pro výchovu svého dítěte převzít od vlastních rodičů. Násilná snaha vyhnout se jejich metodám však obvykle nevede k cíli – instinktivně do schémat vlastních rodičů stejně naskakujeme a snahou vše popřít nanejvýš jen vytvoříme opačný extrém. Takže třeba ti, kdo byli sami vychováváni příliš přísně, bývají až příliš liberální a vychovají si malého tyrana…

Obsah článku:

 

Čtyři styly rodičovské výchovy

Model čtyř stylů výchovy

Na základě toho, zda jsou rodiče z hlediska emočního vztahu k dítěti „odmítající“ či „akceptující“ a jaká je míra jejich požadavků, nároků a kontroly vůči dítěti, lze vyvodit čtyři výchovné přístupy.


RODIČE
Odmítající Akceptující
Nároční a kontrolující AUTORITÁŘSKÝ STYL AUTORATIVNĚ VZÁJEMNÝ STYL
Nenároční a nekontrolující ZANEDBÁVAJÍCÍ STYL SHOVÍVAVÝ STYL

 ↑ nahoru

1. Demokratická (autoritativní) výchova – autoritativně vzájemný styl

Podporuje zdravou autoritu ve výchově; charakteristická pro tento styl výchovy je důslednost, pevné vedení, pružnost, otevřená komunikace, spolupráce. Děti mají dostatečný prostor pro rozvíjení své tvořivosti, učí se zodpovědnosti.

Chování dítěte: spolupracující, přátelské, nezávislé, sebeprosazující, usilující o nejlepší výkon.

2. Autoritářská (autokratická) výchovailustrační obrázek - matka hubuje dítě

Neustálé striktní usměrňování dítěte rodičem, výchova je založená na příkazech a zákazech, věčném tlaku a síle ze strany dospělého, nepřipouští se žádná diskuze. Přísný rodič nebere ohledy na individuální potřeby dítěte, často dítě negativně hodnotí. Není ponechán prostor pro vlastní tvořivou aktivitu dítěte. Vztah mezi dospělým a dítětem je chladný, až nepřátelský.

Chování dítěte: závislé, nesamostatné, nesnaživé, nešťastné, uzavřené, chlapci mívají sklon k agresivitě (což je prostředek, jak si vyrovnávat potlačenou méněcennost), častý je sklon k sociální izolaci, chybí u něj spontánní chování.

3. Shovívavá výchova

Vysoká míra citovosti ve vztahu rodič – dítě, silná emoční podpora ze strany rodiče, nízká či nulová míra požadavků a omezování dítěte. Dítěti nejsou stanovovány hranice ani ve chvíli, kdy je třeba, aby bylo usměrněno, rodič se vyhýbá požadavkům na dítě a trestání dítěte.

Chování dítěte: citově rozladěné, nezralé, neovládá své pocity, dělá si, co chce, často je nespolehlivé, chybí mu pocit zodpovědnosti.

Anketa

4. Zanedbávající výchova

Pasivní, lhostejný přístup rodičů k dítěti. Na dítě jsou kladeny minimální požadavky, nesystematické, nedůsledné, rodiče se nezajímají o dítě a jeho rozvoj. Jde o vztah bez citových projevů, někdy dokonce rodiče dítě odmítají.

Chování dítěte: náladové, neumí oboustranně komunikovat, je citově zraněné, nesmělé, stažené do sebe, nemá dostatek sebevědomí.

Za jeden ze zásadních problémů současnosti lze označit krajně liberální výchovu, tedy výchovu bezhraniční. O potřebnosti vymezovat dětem hranice a o tom, že autorita rodiče by měla dítě chránit a pomáhat mu rozvíjet jeho zodpovědnost, se mluví často. Právě s vymezením hranic však mívají rodiče problém, když nechtějí být ani příliš autoritářští, ani příliš liberální. Přemýšlejí pak, čím se při stanovování hranic nechat vést, jak najít pocit rovnováhy, že svému dítěti neubližují, když chtějí, aby bylo poslušné. Vždyť je vlastně často nuceno dělat věci, které ono samo nechce. Psycholožka Eva Labusová k tomu říká: „Pomáhá uvědomit si, že potřeba dělání věcí, do kterých se nám nechce, je nedílnou součástí života každého člověka, včetně nás dospělých. Není tudíž důvod, proč s tím děti neseznámit. Vždyť kdo se to v dětství nenaučí, ten obvykle v dospělém životě trpí a také rozdává utrpení kolem sebe, třeba tím, že je bezohledný nebo na něj není spolehnutí. Jak tomu děti učit? Postupně a citlivě. S tím, že od početí přes porod a během prvních měsíců života vyžadují od nás rodičů službu se vším všudy. A jak postupně rostou, je důležité, aby přijaly i vlastní povinnosti a vlastní odpovědnost.

V rodinách, kde se vyskytují takzvaně problémové děti (projevující se například agresivně), jsou častou příčinou nevhodné výchovné postupy ze strany rodičů. Ukazuje se, že rodiče takových dětí neumí poskytnout svému dítěti dostatečný dohled, stanovovat jasná pravidla a cíle, nedovedou také projevit nesouhlas s nevhodným chováním dítěte, vyhýbají se konfrontaci důležitých témat a v krizových situacích nejsou schopni reagovat jinak než emotivně (zejména křikem).

V neposlední řadě nedokážou uplatnit pravidla výchovy, neboť si se svými potomky nevybudovali smysluplný vztah. S dětmi pak jednají dle svého momentálního rozpoložení a nereagují na konkrétní situaci, ale na dítě jako takové – zejména negativním odmítáním jeho osobnosti a jeho věčnou kritikou. Pokusy o nastolení jakékoli disciplíny pak v takových rodinách selhávají, neboť dítě rodiče ignoruje. Na řadu pak obvykle přichází další emotivně přepjaté scény.

Jako jedna z nejdůležitějších věcí ve výchově dětí se tedy jeví nutnost stanovit jasná a pevná pravidla (hranice), o kterých se s dětmi dá na rozumné úrovni mluvit a jednat. Dítě se v takovém rodinném prostředí učí odpovědnosti za své chování i sociální odpovědnosti, nezávislosti, svědomitosti a buduje si zdravé sebevědomí.

Videorozhovor s psycholožkou Mgr. Lucií Myškovou

 

Extrémně nevhodný výchovný přístup ze strany rodiče se může projevit na chování dítěte a jeho emocionálním prožívání. Do jaké míry?Zásadně. Emoce jsou mocný element. Mohou náš život ruinovat, ale také nám ho mohou přetvářet k lepšímu. Jde o to, zda k nim zaujmeme takzvaně reaktivní nebo proaktivní postoj. Zatímco reaktivní chování je instinktivní, a tudíž nevědomé a často zkratkovité, proaktivní je vědomé a hodnotově nějak motivované. Reaktivní poskytuje určitý druh okamžité úlevy, člověk se například vykřičí nebo něco rozbije, ale řešení problémů se nepřiblíží. Ať už jde o hněv, vztek nebo třeba smutek či žárlivost – učme dítě rozumět tomu, co se děje: Co to cítím? Proč to cítím, kde to má příčinu?A jak to, co cítím, projevím?“ uvádí Eva Labusová a doplňuje, že je důležité, abychom (nejen) v emoční oblasti byli dítěti průvodci a učili děti o emocích mluvit a emoce prožívat. Ale také abychom mu žádné emoce nezakazovali.

Je dobré si uvědomit, že ubližujícím se může stát i rodičovský přístup, kdy rodič po celé dětství dítěti tzv. zametá cestičky, nenechá ho samotné o ničem rozhodovat ani nic udělat, vše za něj zařizuje, přehnaně ho opečovává a snaží se ho uchránit konfliktů a nepříjemných zkušeností… „Přílišná benevolence je jen jiným typem zanedbávající výchovy. Stejně jako přehnané chválení nebo třeba uplácení dítěte stálými odměnami. Dítě tak snadno nabude falešného obrazu o sobě i o tom, jak to ve vztazích funguje. V kontaktu s realitou mimo domov, kde ho nikdo přehnaně chránit ani uplácet nebude, pak snadno selže nebo upadne do smutku z toho, jak je ten život tvrdý a nespravedlivý,“ vysvětluje Eva Labusová. V důsledku takové rodičovské výchovy má dítě oslabenou schopnost odolávat psychické zátěži ilustrační obrázek - dívka v koutěa neumí se vypořádávat s obtížemi.

↑ nahoru

Nejčastější formy psychického násilí na dětech

V rovině psychického týrání dítěte někteří odborníci rozlišují mezi týráním psychickým a týráním citovým, emocionálním. Užíván je také termín „špatné psychické zacházení s dítětem“ (z angl. psychological maltreatment) – na rozdíl od pojmu týrání umožňuje tento termín zahrnout jak chování záměrné, tak chování nezáměrné, neúmyslné.

Mnoho rodičů si devastující vliv svého chování vůbec neuvědomuje – na dítěti nejsou možná ani patrny viditelné stopy psychického týrání, ohrožen je však zásadně jeho duševní vývoj a negativně se psychické týrání může projevit až v jeho dospělém životě (ve všech rovinách: partnerské a rodičovské, pracovní i v sociálních kontaktech). Důležitou roli zde hraje „nastavení“ dítě – jeho osobnostní předpoklady, temperament, odolnost.

Podívejme se na nejčastější formy psychického násilí páchaného na dětech:

  1. Ústrky, přehlížení, ponižování, časté nadávky. Takové chování zahrnuje verbální i neverbální projevy dospělých vůči dítěti. Může sem patřit i zesměšňování dítěte za to, že například projevuje své normální emoce (smutek, lítost, rozrušení, …), stálé trestání a vystavování kritice, odmítavé a ponižující jednání na veřejnosti a podobně.
  2. Vyhrožování, cílené vyvolávání strachu u dítěte, nerespektování soukromí dítěte. Dítě nejedná ze svobodné vůle, je pod tlakem, jeho jednání je opakovaně vynucováno vyhrůžkami ze strany dospělého.
  3. Odpírání citové odezvy, ignorování Nastává, pokud dospělý odmítá či zcela ignoruje pokusy a potřebu dítěte o navázání vztahu, když dospělý nedokáže vyjádřit lásku, náklonnost a péči, zájem, nevykazuje žádné emoce při kontaktu s dítětem.
  4. Neustálé neadekvátní obviňování. Takové rodičovské chování dítě deprimuje. Rodiče se zároveň již nedokážou na potomka dívat jinak než negativně a v dítěti tak vzniká pocit méněcennosti, následně i touha po pomstě a odplatě. Tím se roztáčí kolotoč boje o moc.
  5. Vydírání, manipulace, neustálé srovnávání s jiným dítětem / jinými dětmi. Typické (a ve svém důsledku velice deprimující) je permanentní srovnávání se sourozencem, který je mnohem úžasnější, chytřejší, dokonalejší, hodnější…, zatímco druhé dítě je rodiči odmítáno.
  6. Přetěžování dítěte– domácími povinnostmi, péčí o sourozence… Nejeden rodič své dítě přetěžuje, neboť v něm spatřuje zmenšeninu dospělého a není schopen vnímat meze momentálních možností dítěte. Dítě může být přetěžováno také velkou mírou zájmových aktivit, a to už v předškolním věku.
  7. Vystavování dítěte závažným domácím konfliktům, nepřiměřená psychická zátěž v souvislosti s rozvodem. Rodiče si mezi sebou vyřizují účty skrze dítě, dělají z dítěte „svědka“ událostí, snaží se ho přetahovat každý na svou stranu nebo se dítě stává psychickou oporou pro opuštěného rodiče, který nezvládá každodenní běh věcí po odchodu partnera…
  8. Izolování dítěte. Jde o omezování svobody pohybu dítěte v rámci jeho prostředí. Dítě je omezováno nesmyslnými omezeními či zákazy v sociálním kontaktu s vrstevníky i dospělými.
  9. Nedostatečný zájem o dítě z důvodu vysoké zaměstnanosti rodičů. Rodiče často v takových případech dítěti místo svého času poskytují vysoký materiální nadstandard.
  10. Zanedbávání a nezájem o duševní či tělesné zdraví dítěte a jeho výchovu a vzdělávání.O zanedbávání dítěte mluvíme, když dlouhodobě nejsou naplňovány některé z jeho základních potřeb. Z odborného hlediska se hovoří o takzvaném syndromu CAN, tedy syndromu týraného a zanedbávaného dítěte, který zahrnuje diagnostické kategorie fyzického a psychického týrání, sexuální zneužívání, zanedbávání, šikanování a tak dál. Z toho má ale mnoho rodičů pochopitelně pocit, že se jich to netýká. Proto připomeňme i jiný odborný termín: normativní zanedbávání dětí. To nastává, když v péči a při výchově běžně děláme nebo dopouštíme i to, co dětem prokazatelně škodí. Čehož dnes není zrovna málo. Viz například nedostatek pohybu, nezdravá strava, příliš mnoho obrazovek, citové strádání pro věčnou zaneprázdněnost rodičů, zneužívání dětí reklamou atd. Ale také konflikty mezi rodiči nebo (po)rozvodové tahanice, jichž jsou dnes děti tak často svědky. Díky výzkumům víme, co děti potřebují a co jim dělá dobře, ale vlastně nejsme schopni jim to zajistit. A spíš než prevenci se věnujeme hašení často už neuhasitelných požárů,“ objasňuje PhDr. Eva Labusová.

Nejen zanedbávání ve své nejhorší formě, ale také dlouhodobé podceňování a deprimování dítěte vede k tomu, že buď rezignuje, uzavře se do sebe a přestane komunikovat, nebo se stává agresivním vůči svému okolí. Jakákoli „násilná“ výchova dítěti ubližuje tím, že mu není přiznáno právo být svébytnou osobností. Dítě má pak poškozeno vědomí vlastní hodnoty a není možné, aby se u něj vyvinul respekt a úcta k ostatním lidem. Není-li dítěti přiznáno právo na vlastní identitu, pak nepřipouští samostatnost, svébytnost a autonomii ani u ostatních lidí.

↑ nahoru

ilustrační obrázek - chlapci s nožemU dětí, kterých si nikdo nevšímá a které nezažívají emocionální podporu a blízkost, se brzy rozvine pocit opuštěnosti a zanedbanosti, začnou si připadat bezmocné.Takové děti pak hledají způsob, jak navázat kontakt se světem, v tom, že se chovají nepříjemně a negativně, často až agresivně, čímž upoutávají pozornost svého okolí. Vzrůstající agresivita dětí se stále častěji projevuje už v předškolním věku – co za tímto jevem stojí? „Řekla bych, že narůstající agresivita svědčí hlavně o rostoucí frustraci a úzkosti, které jsou v našich životech stále častější. Stejně jako deprese, což je ale svým způsobem také agrese, jen zaměřená dovnitř. Je to zvláštní: Máme se lépe než všechny generace před námi, ale jsme mnohem méně spokojení. Tak snad někde tady bychom mohli začít? Zamyslet se nad našimi skutečnými potřebami. Nebo nad skutečnými potřebami našich dětí. Skrze své děti určitě můžeme hledat i cestu zpátky k sobě.

V číslech:
Retrospektivní studie fyzického a psychického týrání v dětsví u dospělé populace v ČR
Počty tělesně a psychicky týraných a zneužívaných dětí v ČR v roce 2011

 

Co s dítětem udělá dlouhodobé psychické týrání?

Psychické týrání může zanechávat v dítěti hluboké stopy, způsobovat poruchy chování i pokřivit náhled dítěte na sebe sama. Do jaké míry se následky psychického násilí na dítěti projeví, se přitom odvíjí nejen od intenzity, závažnosti a dlouhodobosti, záleží také na citlivosti dítěte. Ve většině případů si psychicky týrané děti nesou psychická zranění do dospělosti, kde se mohou projevit v různých oblastech života (pracovní, sociální, partnerské).

Mezi následky psychického násilí páchaného na dětech patří:

  • tělesné, duševní či citové opoždění ve vývoji,
  • citová plochost, nedůvěřivost,
  • afektivní výbuchy, impulzivita,
  • nápadná pasivita nebo agresivita v chování,
  • nízké nebo naopak přebujelé sebevědomí,
  • stále přítomný strach z potrestání,
  • obavy, že „mě nemá nikdo rád“,
  • nejistota ve vztazích, neschopnost navazovat vztahy,
  • sklony k sebeobviňování, sebedestrukci,
  • egocentrismus,
  • neurotické projevy, deprese,
  • nepřiměřené reakce na bolest,
  • častější nemocnost dítěte, sklony k obezitě,
  • vznik závislosti (drogy, alkohol), poruchy příjmu potravy…

 ↑ nahoru

Výzkum sdružení Linka bezpečí

V letech 2001 až 2003 uskutečnili pracovníci Sdružení Linka bezpečí pod názvem Retrospektivní studie fyzického a psychického týrání v dětství u dospělé populace ČR reprezentativní výzkum. Zkoumaný vzorek zahrnoval osoby ve věku od 18 do 44 let a pro účely výzkumu vymezili autoři psychické týrání jako ubližování ze strany rodiče či jiné dospělé osoby formou opakovaného odmítání, ponižování, zastrašování, nepřiměřeného omezování, izolování od kontaktu s jinými osobami, využívání pro vlastní prospěch, učení názorům a chování, které odporují zákonům či obecným mravním normám, neposkytování citové odezvy a vystavování násilí či závažným konfliktům doma.

Zhruba sedmdesát procent zúčastněných uvedlo, že byli v dětství či mládí opakovaně vystavováni některé z forem psychického týrání, třicet procent respondentů odpovědělo, že žádné z forem psychického týrání opakovaně vystavováni nebyli. Nezanedbatelné je, že účastníci výzkumu často přiznávali, že uvedené formy psychického násilí sice podle pravdy označili, do té doby je však nepovažovali za týrání – vnímali je jako výchovnou praktiku a zasloužený trest za své přestupky.

K nejčastěji uváděným formám psychického týrání patřily:

  • chování dospělého vyvolávající pocit zbytečnosti a méněcennosti (63,6 %),
  • pocit, že dospělá osoba nebere dítě na vědomí (59,5 %),
  • znehodnocování myšlenek a pocitů dítěte (48,1 %),
  • ponižování (37,6 %),
  • omezování v kontaktu s kamarády nebo jinými blízkými osobami (29,4 %),
  • nadávky, vulgární oslovování ze strany dospělého (27,8 %),
  • opakované vysmívání se dítěti (27,2 %),
  • pocity strachu či hrůzy vyvolané chováním dospělého (21,9 %),
  • opakovaná lhostejnost dospělého k dítěti (21,6 %).

↑ nahoru

Povzbuzení na závěr

ilustrační obrázek - srdce z květinIdeální rodičovská výchova neexistuje. Jako rodiče na sebe často klademe nereálné požadavky ve snaze „vychovávat dítě správně“. Důležité přitom je, aby dítě vyrůstalo v laskavém prostředí, s milujícími rodiči, kteří jej přijímají a respektují jako jedinečnou bytost, usilují o otevřenou komunikaci v rodině a projevují dostatečně svůj zájem o dítě. Zároveň na něj kladou přiměřené požadavky a jsou důslední ve svých postojích a rozhodnutích. Nezanedbatelný pro vývoj dítěte a upevňování vztahu mezi ním a rodičem je také společně trávený čas.

Konflikty, krizové situace a všelijaké problémy patří ke každodennímu životu s dětmi. Tomu nelze zabránit. Ať už nastávají jakékoli zátěžové chvíle či období, je třeba si opakovaně uvědomovat, že dítě potřebuje rodičovskou spoluúčast, pomocnou ruku a pocit, že s problémy se na své dospělé může bez obav obrátit. Pocit důvěry a přijetí ze strany rodiče je rozhodující. Pokud dítě vyrůstá v takovémto prostředí, je pravděpodobné, že rodina snáze překlene i krizová období.

Pokud si jako rodič nevíte rady, obrátit se můžete na Rodičovskou linku sdružení Linka bezpečí.

 

Článek připravila Mgr. Zuzana Ježková ve spolupráci s PhDr. Evou Labusovou.

Odborná konzultantka

PhDr. Eva Labusová

Poradkyně pro oblast rodičovství, výchovy a vztahů. Věnuje se také publicistice – píše pro evropský rodinný měsíčník Rodiče a pro čtvrtletní magazín Osobní rozvoj. Spolupracuje s dalšími českými rodičovskými a společenskými časopisy. Pořádá přednášky a semináře pro odborníky i rodiče. Její webové stránky www.evalabusova.cz usilují o vhled do problematiky moderní rodiny v psychosociálním a psychosomatickém kontextu.

Pokud byste se chtěli k problematice nevhodných postupů v rodičovské výchově či psychického násilí páchaného na dětech na cokoliv zeptat renomovaného psychologa, pošlete svoji otázku na e-mail nazory@sancedetem.cz. Odpověď odborníka pro vás zdarma zajistíme, zašleme vám ji e-mailem a anonymně bude zveřejněna i zde pod článkem.

Tipy na související literaturu a další zdroje informací

MATĚJČEK, Z. Co děti nejvíc potřebují. Praha: Portál, 2008.

MATĚJČEK, Z. Co kdy a jak ve výchově dětí.Praha: Portál, 2007.

MATĚJČEK, Z. – DYTRYCH, Z. Krizové situace v rodině očima dítěte. Praga: Grada, 2001.

MATĚJČEK, Z. – DYTRYCH, Z. Děti, rodina a stres. Praha: MZ a Psychiatrické centrum, 1994.

ELLIOTOVÁ, M. Jak ochránit své dítě. Praha: Portál, 1995.

TRAIN, A. Nejčastější poruchy chování dětí. Praha: Portál, 2001.

VÁGNEROVÁ, M. Abnormální vývoj osobnosti jako následek negativního působení, 1996.

Násilí na dětech. „Násilí nezná hranice, ale zanechává stopy.“ Sborník z 2. národní a I. středoevropské konference konané pod záštitou veřejného ochránce práv. Praha 2003.

Další související literaturu najdete v naší Odborné knihovně.

Zdroje na internetu

Způsoby výchovy v současné české rodině z pohledu dospívajících chlapců a dívek

 

Pomohly vám informace v tomto článku?

Nahoru

Přihlaste se k odběru newsletteru Šance Dětem

*) Pole označená hvězdičkou jsou povinná.

Facebook Šance Dětem Twitter @sancedetem Google+ +SanceDetem YouTube SanceDetem RSS RSS