Zobrazit menuSkrýt menu

Syndrom CAN

Publikováno: 2. 5. 2012, aktualizováno: 20. 3. 2017

ilustrační obrázek – dívka se svázanýma rukamaPojem „syndrom CAN“ je zkratkou z původně anglického termínu Child Abuse and Neglect. Toto pojmenování zahrnuje týrané, zneužívané a zanedbávané dítě – v české terminologii je pojem překládán jako syndrom týraného, zanedbávaného a zneužívaného dítěte.

Tento syndrom můžeme definovat jako jakékoliv nenáhodné, vědomé i nevědomé konání rodičů, vychovatelů nebo jiné osoby vůči dítěti, které je v dané společnosti nepřijatelné nebo odmítané a které poškozuje tělesný, duševní i společenský stav a vývoj dítěte, v krajním případě způsobuje dokonce jeho smrt (Dunovský, 1995).

S rozvojem dětského lékařství, ale i dalších lékařských oborů si lékaři zhruba od poloviny dvacátého století více všímali vážných zranění a poškození dětí, která byla způsobena očividně jinak než náhodným úrazem, tedy záměrně. Tuto skutečnost zkoumali podrobněji a zjistili, že nejčastěji tato zranění dětem způsobují jejich nejbližší – tedy rodiče, další příbuzní či lidé, podílející se na jejich výchově – ty osoby, kterým děti důvěřují nejvíce a které by je měly chránit. I z tohoto důvodu to představuje pro dítě velmi traumatizující zkušenost.

Pojem syndromu CAN se formoval postupně. V roce 1962 popsal lékař C. H. Kempe „syndrom bitého dítěte“ (Battered Baby Syndrome), soubor neobvyklých poranění dětí, která nemohla být způsobena úrazem. Podobně byl popsán také syndrom nenáhodných zranění dítěte (Non-accidental Injury). Hlubší poznávání a odhalování tělesného týrání dítěte ukázalo, že všechny děti, které jsou vystaveny tělesnému týrání, trpí také psychicky i emocionálně. Toto poznání přispělo k doplnění syndromu bitého dítěte o psychické týrání. V 60. a 70. letech 20. století se k této problematice přidává i sexuální zneužívání dětí a je tak formulován syndrom CAN.

V českém prostředí se tímto závažným termínem významně zabýval profesor Jiří Dunovský, který kromě mnoha výzkumných studií pomáhal těmto dětem i konkrétně a v roce 1992 založil Dětské krizové centrum (www.dkc.cz), první zařízení v naší zemi orientované na problematiku dětí se syndromem CAN.

Lékařům se podařilo informovat o tomto závažném jevu nejen širší veřejnost, ale také vyvolat silný zájem zákonodárců. Postupně byky zavedeny do legislativy zákony týkající se ochrany dětí, trestů za nepřijatelné chování vůči dětem. Práva dětí jsou také součástí samostatných právních norem, jako je například Úmluva o právech dítěte.

ilustrační obrázekS problematikou syndromu CAN je pojí hned několik trestných činů. Jsou popsány zejména v novelizovaném trestním zákoníku, který platí od 1. 1. 2010 (zákon č. 40/2009 Sb.). V neposlední řadě se definovala oznamovací povinnost. Blíže popis trestných činů a výši jejich trestu definují pasáže Hlava III – Trestné činy proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti (například pohlavní zneužití, zneužití dítěte k výrobě pornografie) a Hlava IV – Trestné činy proti rodině a dětem (opuštění dítěte nebo svěřené osoby, zanedbání povinné výživy, týrání svěřené osoby, ohrožování výchovy dítěte).

Neoznámení nebo nezabránění trestnému činu týrání svěřené osoby je trestným činem (§ 367 a § 368 trestního zákoníku) a to platí pro všechny osoby, které se věrohodným způsobem tuto skutečnost dozví. Oznámení o podezření na týrání svěřené osoby je nutné podat Policii ČR nebo příslušnému OSPOD (Orgán sociálně právní ochrany dítěte) podle místa trvalého bydliště dítěte. Ohlásit podezření z týrání, zneužívání či zanedbávání dítěte lze i anonymně.

Nebuďme vůči nepřijatelnému chování dospělých vůči dětem lhostejní! I v České republice ročně zemře několik desítek dětí na následky týrání.

Jak již bylo řečeno výše, syndrom CAN představuje závažný společenský problém, jehož podstatou je hrubý, odmítavý, ponižující přístup k dítěti. Ohrožuje nejen jeho zdraví, ale i jeho důstojnost.  V odborné literatuře nalezneme více forem ubližování dítěti, avšak každou z nich lze považovat za nepříznivou pro dítě, vážně ohrožující jeho tělesný, psychický, sociální i emoční vývoj. Jeho důsledky si děti mohou nést v celém svém dalším životě i ve vztazích vůči lidem, mohou přestat vnímat svět jako bezpečné místo.  Dítě se nemůže nebo dokonce nesmí svěřit se svými problémy, zážitky, starostmi ani radostmi svým rodičům nebo dalším blízkým. Může se stydět, prožívat pocity viny. Důvodů, proč rodiče nechtějí znát problémy svých dětí, je mnoho. Jedním z nich je např. nedostatek času. Naléhavé problémy rodiče bez řešení odsunou, dítě nařknou ze lži a konflikt je okamžitě vyřešen. Neuvědomují si, že dítěti nejen v jeho situaci nepomohli, ale dokonce mu ublížili. Dítě se pak cítí bezmocné.

Čtěte také:
Dopady alkoholismu rodičů na děti
Zanedbávání péče o dítě
Problémy s úzkostí a strachem

 ↑ nahoru

Formy syndromu CAN

Mezi základní formy syndromu CAN zařazujeme podle Zdravotní komise Rady Evropy z roku 1992:

  1. fyzické týrání,
  2. psychické týrání,
  3. sexuální zneužívání,
  4. zanedbávání,
  5. systémové týrání,
  6. sekundární viktimizace,
  7. Münchhausenův syndrom v zastoupení (by proxy).

Kromě více známých základních forem syndromu CAN (týrání, zneužívání a zanedbávání) existují i další, méně známé formy syndromu CAN. To však neznamená, že by pro dítě znamenaly menší ohrožení.

  • Systémové týrání

Tato forma týrání je působena systémem, který byl založen pro pomoc a ochranu dětí a jejich rodin a kterému jsou rodiny vystaveny. Zvláště závažné jsou takové systémy, které řeší problém dítěte a jeho rodiny automatickým odebráním dítěte z rodiny, aniž by rodině byla nejdříve poskytnuta potřebná podpora a pomoc, například formou sanace rodiny. Není postupováno v souladu s nejlepším zájmem dítěte. Dále sem patří nedostatečná péče o děti v problémových a dysfunkčních rodinách nebo špatná či nedostatečná péče v denních zařízeních, ve školách a podobně. V neposlední řadě jde také o nadbytečné přetěžování či trauma způsobené dítěti při kontaktu s policejním, soudním systémem (opakování výslechů, konfrontace s dospělým).

  • Sekundární viktimizace

Druhotné zraňování a vystavování dítěte nadbytečné psychické zátěži v průběhu vyšetřování. Dítě jako oběť trestného činu se stává ještě obětí vyšetřování. Dítě je nuceno svou výpověď opakovat několikrát, dospělí mohou přenášet zodpovědnost na samotné dítě („Kdybys nenosila tak vyzývavé oblečení, nestalo by se to.“) Necitlivé vedení rozhovoru, výslechu dítěte. 

  • Organizované zneužívání dětí

Organizované zneužívání dětí lze charakterizovat jako zneužití dítěte mnoha pachateli, kteří se spojují k dosažení tohoto cíle. Patří sem dětská pornografie, komerční zneužívání dětí, dětská prostituce (§ 168 trestního zákoníku). 

  • Münchhausenův syndrom v zastoupení (by proxy)

Tato závažná forma syndromu CAN, která ohrožuje zdraví i bezpečnost dítěte je poměrně vzácná. V extrémních případech může končit smrtí. Charakteristické je, že dospělí (častěji matky) záměrně předstírají nebo vytváří zdravotní potíže u svého dítěte, kvůli nimž pak vyhledávají zdravotnickou péči. Mechanismus spočívá v získání pozornosti okolí a zástupné role nemocného. Výsledkem je, že dítě zbytečně podstupuje různá vyšetření a je zbytečně hospitalizováno. Münchhausenův syndrom v zastoupení je těžké rozpoznat a potvrdit.

↑ nahoru

Tři základní rizikové faktory syndromu CAN (Dunovský, Dytrich, Matějček, 1995)

Rizikoví dospělí (zpravidla primární vychovatelé dítěte)

  • Lidé s poruchami osobnosti (psychopatie), mentálně retardovaní, lidé psychicky nemocní, jedinci s neurotickými obtížemi (frustrace se mění v agresi), matky s poporodní depresí
  • Alkoholici, drogově závislí
  • Mladí, nezralí a nevyspělí rodiče
  • Ambiciózní, nároční rodiče, workoholici
  • Lidé v hmotné bídě, bezdomovci, nezaměstnaní
  • Transgenerační problém – týraní týrají (deprivovaní vytvářejí svým dětem opět deprivační životní prostředí)
  • Sexuální devianti – pedofilové, muži sexuálně hyperaktivní

  Rizikové děti

  • Odlišnost dítěte: nízká porodní váha, děti se syndromem hyperaktivity, mentální retardace, vývojové opoždění, smyslové vady
  • Děti dráždivé, neklidné, zlostné, provokativní versus apatické, plačtivé, úzkostné
  • Děti nesplňující očekávání rodičů, tedy děti s lehce sníženými intelektovými schopnostmi, děti ve škole neprospívající, děti tělesně neobratné, nešikovné
  • Holčičky výrazně ženských tvarů, jemné, koketní, mazlivé

Rizikové situace


Následky syndromu CAN

ilustrační obrázekNásledky syndromu CAN se projevují řadou příznaků a reakcí, krátkodobých nebo dlouhodobých. Reakce se liší v závislosti na věku dítěte a jeho osobnostním založení. Pokud příznaky trvají déle, přecházejí postupně do posttraumatické stresové poruchy (reakce na závažný stres).

Nejčastější pozorované následky:

Kdy a kde hledat pomoc?

Pokud se věrohodným způsobem dozvíme o týrání, zneužívání či zanedbávání dítěte, máme oznamovací povinnost. Pokud se dítě svěří nám osobně, platí zde jasné zásady – brát sdělení dítěte velmi vážně (ubezpečit o tomto samotné dítě) a snažit se co nejrychleji zajistit jeho bezpečí. Poté se obrátit na některou službu ze sítě podpůrných organizací (viz kapitola Týrání fyzické a psychické).

 

Autorka článku

PhDr. Pavla Skasková

Vystudovala obor  psychologie – speciální pedagogika na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze (PedF UK). Od roku 2008 je interní doktorandkou oboru psychologie na katedře psychologie PedF UK v Praze. Od roku 2005 pracuje jako psycholožka v diagnostickém ústavu a středisku výchovné péče, kde se věnuje diagnostické a terapeutické práci s klientkami ve věku 15 až 18 let.

↑ nahoru

Tipy na další související zdroje informací

Zaujalo vás toto téma? Máme pro vás tipy na další zdroje zajímavých informací z naší elektronické Odborné knihovny. Kromě knižních titulů vám nabízíme související výzkumy, legislativní dokumenty nebo audio- a videozáznamy z českých rádií a televizí. Jednoduše klikněte na knížku nebo záznam, který vás zaujal, a dozvíte se více. Další související literaturu najdete v naší Odborné knihovně.

Literatura

BENTOVIM, A. Týrání a sexuální zneužívání v rodinách. Praha: Grada, 1998.

BECHYŇOVÁ, V., et al. Syndrom CAN a způsob péče o rodinný systém. Praha: IREAS, 2007.

DUNOVSKÝ, J. – DYTRICH, Z. – MATĚJČEK, Z. Týrané, zneužívané a zanedbávané dítě. Praha: Grada, 1995.

DUNOVSKÝ, Jiří, et al. Sociální pediatrie: vybrané kapitoly. Praha: Grada, 1999.

GJURIČOVÁ, S. – KOCOURKOVÁ, J. – KOUTEK, J. Podoby násilí v rodině. Praha: Vyšehrad, 2000.

GLASS, J. Rozbitá. Praha: Portál, 2011.

HANUŠOVÁ, J. Násilí na dětech – syndrom CAN. Praha: Vzdělávací institut ochrany dětí, 2006.

CHYTRÝ, M. – PROCHÁZKOVÁ, J. – SOLAŘOVÁ, M. – SPILKOVÁ, J. Syndrom týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěteagresivita očima dětí. Praha: Dětské krizové centrum, 1997.

Martinková, M. Špatné zacházení s dětmi a mladistvými v rodině. Praha: Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 1997.

Matějček, Z. Po dobrém, nebo po zlém? Praha: Portál, 2012.

MATĚJČEK, Z. – DYTRICH, Z. Děti, rodina a stres. Praha: Galén, 1994.

VANÍČKOVÁ, E. Interpersonální násilí na dětech. Praha: [s.n.], 2009.

VANÍČKOVÁ, E. – HAJD-MOUSSOVÁ, Z. – PROVAZNÍKOVÁ, H. Násilí v rodině: Syndrom zneužívaného a zanedbávaného dítěte. Praha: Karolinum, 1995.

VANÍČKOVÁ, E. – HAJD-MOUSSOVÁ, Z. – PROVAZNÍKOVÁ, H. Sexuální zneužívání dětí. Praha: Karolinum, 1997.

Weiss, P. Sexuální zneužívání – pachatelé a oběti. Praha: Grada Publishing, 2000.

WIRTZ, U. Vražda duše: incest a jeho terapie. Praha: Portál, 2005.

Legislativní dokumenty

Doporučení RE 4(1984) o rodičovské zodpovědnosti

Úmluva o zákazu a okamžitých opatření k odstranění nejhorších forem dětské práce (2000)

Úmluva o právech dítěte vyhlášená pod č. 104/1991 Sb.

Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník

Audiozáznamy

Fyzické tresty - ano či ne? – Zuzana Baudyšová (Naše dítě) a Václav Mertin. Radio, ČRo 2 Praha – Jak to vidíte? 2013.

Kde je hranice trestání dětí? Radio, ČRo Hradec Králové – Radiofórum, 2013.

Kolik času rodičů potřebují nejmenší děti – PhDr. Jaroslav Šturma. Videozáznam, Nadace Sirius, 2013.

Hranice tělesných trestů – Džamila Stehlíková a Jiří Čunek. Radio, ČRo Plus - Pro a proti, 2013.

Trestat či netrestat? – Václava Masáková. Radio, ČRo 1 Radiožurnál - Ranní interview, 2013.

Odměny a tresty za vysvědčení - Zuzana Baudyšová (Naše dítě). Radio, ČRo České Budějovice - Přímá linka, 2012.

Nemám čas na své dítě – PhDr. Ivan J. Skalík. Radio, ČRo Region – Karambol, 2012.

Trestání dětí – Zuzana Baudyšová (Naše dítě). Radio, ČRo 2 Praha – Host Odpoledne s Dvojkou, 2011.

Mami, zastav se! TV, Česká televize – Rodina a já, 2011.

Trestat či netrestat? – Hana Petráková a Lucie Bukovská (Linka Bezpečí). Radio, ČRo 2 Praha – Káva o čtvrté, 2010.

Patří tresty do výchovy? – Maxmilián Kašparů. Radio, ČRo 2 Praha – Jak to vidí, 2010.

Vychovávejte děti bez násilí – Zuzana Baudyšová (Naše dítě). Radio, ČRo Rádio Česko – Domácí událost, 2009.

Týrání dětí a fyzické tresty – Ivo Barteček. Radio, ČRo 2 Praha – Jak to vidí, 2009.

Výchova dětí v Čechách – Zuzana Baudyšová (Naše dítě). Radio, ČRo 1 Radiožurnál – Host Radiožurnálu, 2009.

Tělesné trestání dětí – Max Kašparů a Zuzana Baudyšová (Naše Dítě). Radio, ČRo 6 – Hovory o vztazích, 2008.

Bít či nebít? – Ilona Šťastná a Rostislav Nesnídal. Radio, ČRo 2 Praha – Káva o čtvrté, 2008.

Tresty, děti, agrese – MUDr. Cyril Höschl. Radio, ČRo 1 Radiožurnál – Host Radiožurnálu, 2008.

Výchova dětí bez facek. Radio, Frekvence 1, 2008.

Jak děti trestat a neublížit. Radio, ČRo 6 – Zaostřeno na občana, 2008.

Videozáznamy

Lze vychovávat děti bez trestání? – Václav Mertin. Videozáznam, Nadace Sirius, 2014.

Psycholog: Mlčení je pro dítě větší trest než výprask. TV, Česká televize – Studio 24, 2013.

Jak oznámit podezření na týrání nebo zneužívání dítěte – oznamovací povinnost v praxi. Videozáznam, Nadace Sirius, 2013.

Léčba poruch attachmentu -- Institut NATAMA. TV, Česká televize – Klíč, 2012.

Co je trest a co už týrání. TV, Česká televize – Tykadlo, 2012.

Tresty – PhDr. Marcela Škábová. TV, Česká televize – Sama doma, 2011.

Fackovat, nebo domlouvat? TV, Česká televize – Rodina a já, 2010.

Děti bez lásky. TV, Česká televize – Fenomén dnes, 2007.

Zlomeniny u malých dětí – MUDr. Petr Havránek. TV, Česká televize – Sama doma, 2006.

Přehlídka filmů a dokumentů „Odvrácená strana dětství". Dětské krizové centrum. 2002.

Výzkumy

Postoje obyvatel České republiky k problematice fyzického trestání dětí. Gfk Group, Naše dítě, 2011.

Zpět na téma Rizikové chování dospělého k dítěti

Pomohly vám informace v tomto článku?

Nahoru

Facebook Šance Dětem Twitter @sancedetem Google+ +SanceDetem YouTube SanceDetem RSS RSS