Zobrazit menuSkrýt menu

Dítě nemocného rodiče

Publikováno: 13. 4. 2012, aktualizováno: 15. 8. 2016

Pokud je duševní nemoc rodiče dlouhodobá, vždy nějakým způsobem vstupuje do života celé rodiny (nemusí jít pouze o negativa, která duševní onemocnění ostatním přinášejí). Jde o to, jak moc duševní onemocnění rodiče ovlivňuje kvalitu jeho vztahu s partnerem a dětmi, a také o to, do jaké míry mu narušuje jeho schopnost pracovat, tedy do jaké míry zatěžuje nemoc rodinu ekonomicky a sociálně.

Obecně lze říci, že rodina je často schopna vyrovnat se dobře s krátkodobější zátěží – mluvíme o krizi, kterou lze překonat a na které je možné se něčemu novému naučit. Takové problémy mohou přinést větší soudržnost rodiny, zvýšit schopnost vzájemně si naslouchat a spolupracovat, zrevidovat hodnoty.

U dlouhodobých potíží je situace jiná. Zde je velmi důležité, aby se sám nemocný snažil do léčby aktivně zapojit, aby ostatní členové rodiny tuto snahu vnímali a viděli, že celá situace má nějaký vývoj. Stagnace v nemoci, nespolupráce při léčbě či „házení“ zodpovědnosti za nemoc i léčbu na ostatní vede k prohloubení problému, k pocitům zlosti a beznaděje a na rodinu působí destruktivně.

Je důležité připomínat si, že děti se z přístupu rodičů k životu učí a na tomto základě se formuje jejich vlastní přístup. Pokud se rodič s duševní nemocí chová nezodpovědně, pasivně a nepostará se o sebe (vyhýbá se léčbě), přenáší se takové postoje jednoznačně i na děti. Když se naopak rodič se svým problémem snaží „poprat“ – snaží se své situaci porozumět, hledá řešení, neodmítá pomoc zvenčí (například odbornou péči), předává svým dětem zkušenost, že problémy je třeba řešit a že má smysl se snažit.

Čtěte také:
Odborná krizová intervence
Posttraumatický rozvoj dětí a rodičů
Psychosomatika: Rodinná terapie jako léčba onemocnění

Možnosti pomoci najdete v rubrice Kde hledat pomoc.

Autor článku

Mgr. Jan Kulhánek

Klinický psychologpsychoterapeut, vystudoval jednooborovou psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Má dlouholeté zkušenosti v oblasti psychoterapie s dětmi, dospívajícími i dospělými, a to jak v práci individuální, tak se skupinou klientů či s rodinou. Specializuje se na léčbu poruch příjmu potravy u dětí i dospělých. Ve své práci také využívá arteterapii. Vyučuje na Pražské vysoké škole psychoterapeutických studií.

↑ nahoru

Děti s psychicky nemocným rodičem

Ne všechny děti mají to štěstí, že se narodí ve vztahově vyváženém rodinném prostředí propojeném láskyplnými vztahy. I duševně nemocné ženy chtějí mít děti. Některá onemocnění se zase objeví v průběhu života pod vlivem stresu, napětí, partnerských problémů, genetických vlivů a dalších působících faktorů. Zkusíme si ujasnit a na kazuistikách přiblížit, co prožívají děti duševně nemocných rodičů a jak jim můžeme pomoci.

Jakým psychickým onemocněním a tématům se budeme věnovat?

Dítě a rodič s psychózou

Dítě a rodič s bipolární afektivní poruchou (BAP) a depresí

Dítě a rodič s generalizovanou úzkostnou poruchou (GAD)

Dítě s rodičem s obsedantně–kompulzivní poruchou (OCD)

Dítě s rodičem s poruchou příjmu potravy (PPP)

Dítě s rodičem s poruchou osobnosti (PO)

 

Dítě a rodič s psychózou

Jde o širší škálu onemocnění, v článku se zmíníme o nejčastější formě schizofrenie – paranoidní – a psychotických poruchách s bludy. 

Charakteristika onemocnění

Psychóza je závažný duševní stav, který lze charakterizovat jako neschopnost chovat se a jednat v souladu s vnějšími okolnostmi a požadavky okolí. Jde vlastně o nesoulad mezi vnímáním, chováním a prožíváním. Zásadním faktem je, že vztah nemocného k realitě se mění.

Mezi příčiny vzniku patří abnormální biochemickými pochody v mozku (dopaminová teorie) a zdá se, že u části postižených se na vzniku onemocnění podílejí genetické předpoklady, zejména u paranoidní schizofrenie. Psychotické projevy však mohou být způsobeny také jinými chorobami, například poruchami látkové výměny, nádorem na mozku a účinkem některých léků, drog nebo alkoholu. U citlivých osob může psychózu vyvolat též abnormální psychická zátěž v podobě stresu.

Pro psychózu je charakteristická porucha vnímání: halucinace – typicky sluchové, kdy člověk slyší hlasy, které přikazují, pomlouvají či rozmlouvají mezi sebou, zesměšňují a někdy i vyhrožují. Dále se jedná o poruchu kvality myšlení ve formě bludů, například paranoidních, kdy má nemocný pocit, že je sledován, odposloucháván, pronásledován. Bludem však obecně chápeme chorobné přesvědčení (protože příliš nekoresponduje s realitou), které je nevyvratitelné, může mít pevnou logickou strukturu a má vliv na chování pacienta. Pacient není schopen náhledu.

Před vypuknutím nemoci, v průběhu nebo u chronicky nemocných pacientů nastávají poruchy emotivity. Někteří pacienti se smějí v nepřiměřené situaci, jiní pod vlivem hlasů prožívají masívní úzkosti a obavy o život. U dlouhodobého onemocnění dochází k emoční otupělosti až „ plochosti“, kdy člověk není schopen emočního prožitku a projevu. Některé formy schizofrenie jsou doprovázeny agresivními projevy, kdy jedinec ohrožuje své okolí či sebe.

↑ nahoru

Čemu jsou vystavené děti rodičů s psychózou:

  • Separaci od rodiče, zejména matky, v důsledku opakované či dlouhodobé hospitalizace
  • Návštěvám na psychiatrických odděleních nemocnic
  • Obavě z vlastní genetické zátěže a otázce, zda vůbec mít vlastní potomky
  • Častému ohrožení sebevraždou nemocného rodiče
  • Nestandardnímu chování (odchody z domova, potulky, chybění řádu v rodině, selhává pomoc dítěti se školou a podobně)
  • Bizarnímu a nepochopitelnému chování
    Martina si vzpomíná, jak s matkou chodily hledat večer s lopatou mrtvoly na zahradě. Jarda vzpomíná, jak otec, povoláním jaderný fyzik, mluvil s termoskou a vymýšlel vesmírné teorie. Adéla vzpomíná, jak ji matka ukládala na vlakové koleje s tím, že za chvíli si pro ně přijdou andělé.
  • Vyčleňování z kolektivu a šikaně, zejména výsměchu od ostatních dětí
    Jarmila, dcera psychotičky, byla od dětství vystavena posměchu, jejich domu se říkalo „u cvoků“ či „ magorů“.
  • Rozporu ve vztahu k rodiči, na jedné straně pocit studu, na druhé straně dítě má rodiče rádo a cítí potřebu nemocného chránit
  • Často zhoršené sociální situaci a postavení dětí (rodič pobírá nepříliš vysoký invalidní důchod), děti mohou být zanedbané, špatně oblečené, špinavé
  • Nepřiměřenému tlaku na rané převzetí odpovědnosti (starost o mladšího sourozence)
  • Mohou být přímo ohroženy agresí v důsledku patologických projevů nemoci – sluchových halucinací
  • Odebrání a svěření do náhradní rodinné péče

Zdeněk (17 let), matka (36 let), porucha s bludy (nádor prsu), rodina žijící na vesnici

„Donedávna to s mámou šlo, měla občas podivné nápady, ale chodila do práce, tady na místním úřadu. Pak ale před dvěma lety zemřela babička na rakovinu a máma se začala chorobně bát, že má taky rakovinu prsu a že zemře. Nedala si to vysvětlit, vyvrátit, žádná vyšetření ji neuklidnila. Nejdřív se pozorovala a pak i přede mnou svlíkala, nutila mě, ať jí sáhnu na prsa, jestli tam nemá bulku. Když jsem se s ní hádal a odmítal, začala obtěžovat kolegy v práci. Nejhorší na tom bylo, že se klidně svlíkla do půl těla a chtěla, aby ji kolegyně ujistily, že se nic neděje. Před tím, než jsme ji odvezli na psychiatrii, se už začala svlíkat i v krámě před chlapama, aby ji ‚vyšetřili‘. Je to strašná ostuda, vůbec nechodím ven. Někteří se mámě smáli a dělali jí sexuální návrhy, ale to utekla. Vždycky říkala, že se jen chtěla ujistit, že není nemocná. Nakonec ji odvezla policie, protože se svlíkala na stanici autobusu, teď je dlouhodobě hospitalizovaná na uzavřeném oddělení.“

 

Kristýna (32 let), paranoidní schizofrenie, matka spáchala sebevraždu v jejích 12 letech v důsledku paranoidní schizofrenie

Pacientka vzpomíná, že bývala často u tety, protože maminka se chovala divně, třeba rozprávěla se skleničkami. Maminka bývala dlouhodobě v nemocnici, říkali jí, že se léčí se žlučníkem. „Když jsem to ale řekla ve škole, holky se vždycky divně smály. Pak šla na operaci a už se nevrátila. Řekli mi, že měla špatnou srážlivost krve a zemřela. V 18 letech jsem začala slyšet hlasy, promlouvali ke mně andělé, a taky jsem se schovávala, protože mě pronásledovaly zlé síly. Andělé mi často říkali, ať se jdu s nimi prolétnout. Od otevřeného okna ve druhém patře mě odtrhla sousedka a zařvala na mě: ‚Přece nechceš skončit jako tvoje máma.‘ V nemocnici jsem se dozvěděla pravdu, že mamka se léčila se schizofrenií a že v léčebně, v době propustky, skočila z okna a zabila se. Vůbec jsem nevěděla, jestli se mám na tátu a všechny okolo zlobit, že mi lhali, vím, že mě na druhou stranu zase chtěli chránit. Sama radši děti nemám, léčím se schizofrenií a bývám dlouhodobě hospitalizovaná…“

↑ nahoru

Doporučení rodičům:

  • Spolupracujte se všemi zdravými v rodině, s prarodiči, s širším příbuzenstvem. Někdy je vhodné na přechodnou dobu dítě umístit například k prarodičům.
  • Vysvětlujte přiměřeně věku, že se jedná o nemoc, a ne o záměr či schválnosti.
  • Podporujte rodinné soužití a pestrou náplň programu.
  • Pěstujte zájmové kroužky pro dítě.
  • „Není to kvůli tobě“ – zbavte dítěte případných pocitů viny, které si může dávat za stav rodiče.
  • Naučte je přiměřeně věku rozpoznat odchylky od reality (každý nemocný mívá podobné schéma hlasů nebo bludů).
  • Veďte je k vlastní odpovědnosti za své zdraví při možné genetické zátěži a poučte je o zvýšeném riziku vzniku onemocnění při užívání psychotropních látek a alkoholu.
  • Spolupracujte s lékaři, monitorujte duševní stav partnera a veďte v patrnosti správnost užívání léků.
  • Podtrhněte úctu k nemocnému, tedy rodiči dítěte, a vyzdvihněte jeho dobré stránky, dovednosti a schopnosti.
  • Vyzdvihněte, že i takto nemocný člověk dokáže mimořádné a originální věci (výjimeční autoři, malíři, vědci).

Videorozhovor s klinickým psychologem Mgr. Janem Kulhánkem:
O dětství s duševně nemocným rodičem

 

Dítě a rodič s bipolární afektivní poruchou (BAP) a depresí

Charakteristika onemocnění

Deprese zahrnuje lehkou, středně těžkou a těžkou formu onemocnění. Pro depresi je charakteristická dlouhodobě zhoršená nálada, ztráta energie, pocity beznaděje a bezvýchodnosti. Někdy je to ovšem zakryto náhlou podrážděností a hádavostí jedince. Pacient se přestává zajímat o dřívější aktivity, které přinášely radost a přestává z nich mít potěšení (ztrácí zájem o své koníčky, jídlo a sexuální život). Významně dochází ke změně spánku, jedinec zpravidla hůře usíná a budí se okolo třetí hodiny ranní. Může však spát i více, než je obvyklé, třeba i téměř celý den, přesto má pocit, že nenačerpal energii a cítí slabost a nevýkonnost. Okolí se může jevit jako líný.

Podobně je to s chutí k jídlu, která se zpravidla sníží, nemocní hubnou. Někdy je naopak chuť k jídlu zvýšená (zpočátku mechanismus „zajídání stresu“) a nemocní přibírají. Dále dochází k výrazným poruchám soustředění, často u aktivit dlouho nevydrží. Dotyčný se cítí zranitelný, snižuje své schopnosti, bagatelizuje dosavadní úspěchy. Sám sebe podceňuje a znevažuje. Ztrácí zájem o dění kolem sebe, také o rodinný život. Ztrácí smysl života. Mohou se objevit sebevražedné myšlenky, či dokonce pokus o sebevraždu, protože logicky pod vlivem deprese dochází k tomu, že je rodině jen na obtíž. U těžších stavů nejsou pacienti schopni chodit do práce a pečovat o sebe nebo dodržovat hygienu.

Bipolární afektivní porucha (BAP, dříve označovaná maniodepresivní psychóza či cyklofrenie) je psychická porucha, která se projevuje cyklickými (maniodepresívními epizodami) změnami nálad, energie a výkonnosti psychických funkcí. Nemoc se projevuje alespoň jednou manickou epizodou (manická psychóza), spíše však střídáním manických a depresivních epizod (bipolární afektivní porucha). Manickou epizodou se rozumí stav, kdy je nemocný nadměrně aktivní, podnikavý, nápadně, až bujaře veselý, má zvýšené sebevědomí, sníženou potřebu spánku, v sexuální oblasti je často dobrodružný, navazuje s lehkostí nové vztahy. Snadno si půjčí peníze a utratí je. Je podrážděný, pokud ho někdo usměrňuje, „brání mu v rozletu“. Veškeré pochody v jeho těle jsou zrychlené, včetně mluvy. Postižený může mít velikášské bludy.

Protikladem je depresivní epizoda, v hlavních rysech popsaná výše. U bipolární afektivní poruchy se však na rozvoji deprese podílí i „prozření“ po manické fázi, kdy si člověk uvědomí důsledky svého chování. Přicházejí sebeobviňovací bludy a bludy o vlastní bezvýznamnosti, bezcennosti. Ve všech fázích bipolární afektivní poruchy je velké riziko sebevraždy, které kulminuje v době, kdy nemocný depresi překonává a pro okolí se jeví již bez příznaků deprese, ale získává sílu sebevraždu vykonat.

↑ nahoru

Čemu jsou vystavené děti rodičů s bipolární afektivní poruchou a depresí:

  • Nestabilitě nálad rodiče (dítě se nechá strhnout kreativitou a sršením nápadů rodiče, pak nechápe útlum a nezájem)
  • Vlastním pocitům viny a odpovědnosti za stav rodiče
  • Pocitu bezmoci v možnosti pomoci nemocnému rodiči (nevnímá, když dítě avizuje, že ho má rádo, že ho potřebuje)
  • Citovému strádání, nedostatku emoční odezvy a dotykům
  • Smutnému, neradostnému rodinnému životu
  • Obavě o jeho život

Marta (69 let), sama se léčí s celoživotními depresemi, vzpomíná:

„Bydleli jsme ve velkém domě ve městě. Co si ale pamatuju, bylo u nás smutno, tísnivě. Maminka se nikdy neusmála, byly jsme jí se sestrou na obtíž. Posedávala, polehávala, vypadala jako těžce nemocná. Bály jsme se zasmát. Nepamatuju se na jedinou radost s maminkou. Táta zkoušel přimět maminku, aby s námi chodila ven, ale nešla. Vařila jen z nutnosti, spíš abychom měly plné břicho, nezáleželo jí na tom, jestli nám chutnalo. Maminka neměla ráda dotyky, nemazlila se s námi, byla nejradši, když jsme byly zalezlé v pokoji a samy si tam hrály. Vánoce se u nás neslavily, jen u babičky. Nakonec, když mi bylo 16 let, spáchala doma sebevraždu, našla jsem ji. Dnes už vím, že trpěla těžkými depresemi, které nikdy neléčila. Mně samotné přišly deprese po narození dcery, i když jsem se snažila, najednou jsem zjistila, že jsem stejně chladná jako moje matka. Uvědomila jsem si, že to není v pořádku, a když jsem si přečetla článek o depresích, zjistila jsem, že jsem vlastně nemocná a začala se léčit. Na něco už ale bylo pozdě, manžel mě mezitím opustil, odešel s takovou veselou paní. Věděla jsem, že mám vůči dceři obrovský dluh, takže přišly výčitky a sebeobviňování. Na to žádné prášky nepomůžou. V době, kdy jsem chtěla začít řešit vztah se svou čtyřicetiletou dcerou, která si nikdy děti nepořídila, se nechala konečně hospitalizovat na psychiatrii. Ukázalo se, že má dlouholeté vleklé deprese. Byla jsem ale ráda, že se něco děje, že dceři pomůžou, začala jsem žít pro tuhle naději. Na jednu propustku se však nevrátila, byla pohřešovaná a na jaře ji policie našla mrtvou. Spáchala sebevraždu.

 

Karolína (34 let), otec s diagnózou schizofrenie, vdaná, děti (6 let a 4 roky), bipolární afektivní porucha

Při první atace odešla z práce, že se bude věnovat podnikání v oboru reiki a výkladu z karet. Půjčila si peníze od známých. Sršela energií, smíchem, nepotřebovala spát, na druhou stranu byla doma hádavá a vyčítavá, že ji manžel nepodpoří v jejím podnikání. O děti se staral tou dobou manžel, žena totiž shledala, že jejich manželství byl omyl. Opustila rodinu, během týdne vystřídala několik sexuálních partnerů, u kterých pobývala. Následoval propad, pobyt na psychiatrickém oddělení. Aktuálně zaléčena, má náhled, rodina spolu.

Doporučení rodičům:

  • Zbavte dítě pocitů viny a odpovědnosti za psychický stav rodiče.
  • Vysvětlete, že se jedná o onemocnění, které je ale při dobré monitorizaci stavu a dodržování spolupráce s lékařem, to znamená podávání antidepresiv nebo stabilizátorů nálad (v případě bipolární afektivní poruchy), dobře léčitelné nebo udržitelné v nepříliš emočně výkyvovém stavu.
  • Podporujte rodinné soužití i širší rodiny a aktivní program.
  • Pěstujte zájmové kroužky pro dítě.
  • Nedovolte, aby deprese prosákla atmosférou rodiny.

↑ nahoru

Dítě a rodič s generalizovanou úzkostnou poruchou (GAD)

žena opřená o skloCharakteristika onemocnění

Generalizovaná úzkostná porucha (GAD, Generalized Anxiety Disorder) se řadí mezi úzkostné poruchy. Je charakteristická nadměrnými nekontrolovatelnými obavami a úzkostí, které se většinou týkají běžných denních záležitostí. Frekvence, trvání a intenzita je nepřiměřená zdroji obav a mívá značný vliv na každodenní život pacienta a tímto ovlivňuje kvalitu jeho života.

Lidé trpící touto poruchou se obávají o své zaměstnání, finanční situaci a zdraví své i své rodiny. Mohou ale pociťovat obavy i v souvislosti s méně závažnými věcmi, jako jsou termíny schůzek a udržování pracoviště nebo domácnosti v čistotě. Porucha začíná zpravidla mezi 16. až 18. rokem věku, a pokud se neléčí, může trvat i celý život (intenzita přitom kolísá).

Komplikací může být závislost na užívání anxiolytik (léků snižujících úzkost) a alkoholu. Porucha zahrnuje i sociální fobii. Pacienti prožívají úzkost, která jim působí jak tělesné (pocení, rudnutí, bušení srdce, sevření hrudi, přiškrcený hlas, nedostatek dechu), tak emocionální problémy (neklid, nervozita, podráždění, pláč, vyhýbání se ostatním, následně stud za sebe sama), když se dostávají do různých sociálních situací, jako je styk s lidmi, telefonování, jedení či psaní na veřejnosti a podobně. Lidé se sociální fobií si tuto iracionalitu uvědomují, avšak výše uvedené problémy a někdy též negativní, sebeznehodnocující myšlenky, které se jim honí hlavou, jim nedovolují do těchto jinak běžných situací vstupovat. To vede postupně k jejich izolaci ve společnosti a k rozvoji doprovodných negativních jevů – „nestojím za nic“, „ to už nikdy nedokážu“.

Generalizovaná úzkostná porucha se většinou objeví na podkladě stresu u zranitelných a predisponovaných osobností. Spouštěčem může být traumatická událost. Na vzniku se zásadně podílí vliv prostředí v dětství pacienta.

↑ nahoru

Čemu jsou vystavené děti rodičů s generalizovanou úzkostnou poruchou:

  • Zvýšené úzkosti rodiče.
  • Prezentaci nepřátelského světa, kterého se buď bojí, nebo podceňují skutečná rizika.
  • Závislosti rodiče na dítěti, potřebuje ho mít ve své blízkosti.
  • Potřebě ujišťování o zdraví.
  • Nejistotě rodiče a jeho nízkému sebevědomí.
  • Limitu účasti rodiče na „společenských“ dětských akcích.
  • Přenosu úzkosti z rodiče na sebe.
  • Zhoršené sociální a finanční situaci.

Alena (32 let), generalizovaná úzkostná porucha, matka tří dětí (12leté z prvního manželství, další dvě ve věku 7 a 5 let), manžel trpí získanou slepotou a je v invalidním důchodu

Pacientka poslána lékařkou pro závažný stav, kdy nevychází z domu nebo s ní někdo musí být doma. Nesnese zůstat sama doma. Nemůže jít mezi lidi. Má pocit, že na ní všichni vidí, jak se klepe, nemůže mluvit, buší jí srdce, zrudne. Když manžel odejde, musí s ní být doma děti, které nepošle do školy a školky. Přišla o práci, přestala tam chodit. Hospitalizaci odmítá. S manželem se seznámila, když začal přicházet o zrak, od začátku se o něj starala, procházela s ním období oslepnutí. Vztah nejlépe fungoval při nejmasivnější manifestaci potíží pacientky. Žena se na manželovi stala zcela závislou, on měl pocit smyslu a uplatnění – „konečně ho někdo potřeboval“. Po třech měsících léčby zlepšena, samostatnější, manžel ale rodině oznámil, že je opouští, že už ho nepotřebují. Opět se zhroutila.

 

Eva a Jakub (9 a 7 let)

„Mamka s námi nechodila mezi ostatní děti, říkala, že na ni všichni koukají a že vidí, jak jí je špatně. Hrozně zrudne, když se jí někdo na něco zeptá, a radši se tomu setkání vyhýbá. Má potíž bavit se s jinýma mamkama. S našimi kamarády to jde, tak děti chodí k nám. Nepracuje, taťka chodí do práce. Na schůzky a školní akce chodí taťka a babička. Taky na úřady nejde. Někdy s námi ale musí, když jdeme k doktorovi a taťka je na služebce. To pak koktá, je rudá, zmatkuje a doktor se ptá, jestli není nemocná, což ji ještě víc vyvede z míry. Ale doma je veselá, hraje si s námi a chodíme celá rodina na výlety, do bazénu ale ne. Hrozně se o nás bojí, pořád jí musíme telefonovat, kde jsme. Nepouští nás spát ani k babičce, pořád nás hlídá. Někdy se s ní už hádám, protože mě to štve, bráchovi nedovolila, aby chodil na fotbal, že by se zranil.“

Doporučení rodičům:

  • Dítě vás nemůže hlídat! Situaci je nutné řešit prostřednictvím lékaře a medikace snižující úzkost.
  • Je třeba po malých krůčcích „trénovat“, i tím jdete dítěti příkladem, že se takové onemocnění dá zvládnout. Je dobré domluvit se s celou rodinou a zařídit „ pravidla pro návrat do života“ (to ovšem není možné tam, kde potíže vlastně plní nějakou jinou funkci – viz kazuistika Aleny).
  • Nepřecházejte počáteční příznaky nemoci, má tendenci se chronizovat, což se projevuje tím, že se jedinec stahuje do izolace, a potažmo stahuje rodinu i děti.
  • Nedovolte, aby partner padnul do sociální izolace.
  • Pozor, aby nemocný řešil své potíže alkoholem „ dát si na kuráž“, protože alkohol tyto stavy skutečně mírní, nicméně je v dlouhodobém hledisku „užívání jako lék“ velice nebezpečný.
  • S dítětem vyrážejte aktivně za sportem, kulturou, do přírody, pěstujte zážitky.
  • Zbavte dítě pocitu viny, že úzkostné stavy rodiče by mohly souviset třeba s jeho neposlušností.

↑ nahoru

Dítě s rodičem s obsedantně-kompulzivní poruchou (OCD)

Charakteristika onemocnění

Obsedantně-kompulzivní porucha (OCD, Obsessive-compulsive disorder) se řadí k úzkostným poruchám a stává se do určité míry chronickou. Jedinec má nutkání vykonávat určitý soubor činností (kompulzí), které jsou také běžně nazývány rituály. Člověk, který trpí obsedantně-kompulzivní poruchou, má pocit nesnesitelné úzkosti (například že se jeho blízkým nebo jemu něco hrozného stane), dokud nevykoná osobní „ očistný rituál“. Tyto rituály mohou být patrné navenek nebo se mohou odehrávat v jeho mysli. Začátek poruchy nastává většinou mezi 13. až 25. rokem věku. Její průběh je dlouhodobý a intenzita dokáže narušit kvalitu života jedince i jeho rodiny, které se jeho „ochranné“ rituály týkají.

Obsese jako chorobně utkvělá představa nebo vtíravá a opakující se myšlenka se projevuje strachem ze špíny, nákazy a onemocnění. Dále se objevují opakované kontroly téhož, opakování slov, provádění číselných variací.

Kompulze je jednání, které osoba trpící obsedantně-kompulzivní poruchou – obvykle opakovaně – vykonává, aby se zbavila obsese a úzkostí, které způsobuje. Obvyklými kompulzemi jsou kromě nadměrného mytí a čistění také shromažďování věcí, opakované dotýkání se objektů, počítání, opakování slov a frází, urovnávání věcí a další ritualizované jednání, pomocí kterého se pacient zbavuje obsesivních myšlenek.

Rozdíl mezi psychózou a neurózou spočívá v tom, že v psychóze postiženému chybí nadhled (svým bludům bezmezně věří), zatímco neurotický pacient (také u obsedantně-kompulzivní poruchy) si je změn ve vnímání a myšlení vědom (a tyto vjemy je schopen alespoň částečně zpochybnit a terapeuticky s nimi pracovat).

 

Čemu jsou vystavené děti rodičů s obsedantně-kompulzivní poruchou

  • Zvýšené kontrole
  • Přesvědčování o nutnosti a významu rituálů
  • Magickému myšlení (myšlenkové operace s čísly a slovy)
  • Zvýšeným nárokům ohledně hygieny (kontroly mytí rukou – podle charakteru obsese rodiče)
  • Zvýšené úzkosti
  • Posměchu kamarádů, potažmo studu za rodiče
  • Uzavřenosti rodiny, protože někdy se členové přizpůsobí vlivu choroby (nemůžou cestovat, nedovolí jet dítěti na tábor kvůli hygieně), dítě se bojí vzít domů kamarády, protože nechce upozornit na podivínství v rodině.

Petra (19 let), dochází pro mentální anorexii

Otec od raného dětství rodinu nutí účastnit se rituálu „poděkování chlebu“. Sám každé ráno listuje v novinách, kde si zaškrtává slovo smrt nebo události s tím spojené. Tento rituál dělá proto, aby uchránil rodinu od všeho zlého. Poté odejde do práce, kde pracuje jako strojní inženýr. Petru děsí, že jí od dětství říkají, že je celá po tátovi. Ve škole jedničkářka, perfekcionistka. Petra ritualizuje jídlem – počítá kalorie, kreslí si grafy, musí udělat určitý počet cviků, jíst v přesný čas a jídlo podle jídelníčku, který si udělá dopředu.

 

Honza (49 let), obsedantně-kompulzivní porucha

Provádí magické rituály s čísly, při určitém seskupení čísel musí provést rituál, například: „Třikrát obejdu stůl podle hodinových ručiček, dvakrát se vrátím domů, jestli jsem vypnul plyn, a při zamykání bytu pětkrát musím zaťukat. Dělám to proto, že se hrozně bojím o jediného syna, kterému je 12 let.“ Syn se jeho strachu směje, pak se ale zlobí, když ho třeba nutí jet nějakou ritualizovanou trasou a cestou „musí splnit úkoly“. „Když dělám tyhle ochranné rituály, myslí si, že jsem cvok, a stydí se za mě u kamarádů. Bojím se, že když přestanu, že umře.“ Honza je ve vysoké manažerské pozici, projevy obsedantně-kompulzivní poruchy mu začaly už v 11 letech (mytí rukou).

Doporučení rodičům:

  • Je nutné navštívit psychiatra (medikace na zmírnění úzkosti je důležitá), dále psychoterapeuta – rodinná, individuální – kognitivně-behaviorální psychoterapie (KBT).
  • Vyzdvihněte kvality nemocného rodiče.
  • Zařídit pravidla projevu nemoci, aby co nejméně zatěžovala dítě (omezení provádění vnějších rituálů, vykonávat mimo přítomnost dítěte, …).
  • Je důležité zmírňovat vystavování kontrole a zavlečení dítěte do rituálů.
  • Podporujte rodinné soužití a pestrou náplň programu.
  • Pěstujte zájmové kroužky pro dítě.

 ↑ nahoru

Dítě s rodičem s poruchou příjmu potravy

Charakteristika onemocnění

Poruchy příjmu potravy (zkráceně PPP) jsou kategorií psychických onemocnění, kam řadíme mentální anorexii (úmyslné snižování váhy, které může vést až k úplnému odmítání potravy) a bulimii (přejídání a následné vyzvracení potravy). Pacienti často popisují poruchy příjmu potravy jako bludný kruh nebo kolotoč. Rodič trpící poruchou příjmu potravy je už v dospělosti víceméně jen problémem matek (u mužů se tento problém transformuje do hledání dokonalosti v posilovnách a nadměrnému věnování se růstu svaloviny).

Mentální anorexie, která má začátek obvykle s nástupem puberty, většinou v dospělém věku vyústí v bulimii. Osobnostně se jedná o perfekcionistické ženy toužící po dokonalém vzhledu jako výrazu úspěchu a demonstrace spokojenosti. Často se přidružuje potřeba omlazování, podstupování plastických operací, chorobné cvičení a až posedlost svým vzhledem.

Poruchy příjmu potravy přináší škálu psychických problémů, jako je deprese, výčitky, podrážděnost, nesoustředěnost, závratě, strach z tloustnutí, uzavření do sebe, ztráta zájmu o okolí, únava a podobně. Nemocní jsou na tom obvykle velice špatně i po fyzické stránce, trpí řídnutím kostí, kazivostí zubů, ztrácí menstruaci a dlouhodobé zvracení (kyselina chlorovodíková) narušuje vnitřní sliznici jícnu. Tato choroba může mít za následek i smrt.

↑ nahoru

Čemu jsou vystavené děti rodičů s poruchou příjmu potravy:

  • Kontrole jídla a narušenému vztahu k jídlu (dcery bulimických matek mívají sklony k nadváze a obezitě, což je výrazem vzdoru proti životnímu stylu matky a bojkotování touhy po dokonalosti)
  • Narušenému vztahu ke stolování jako rodinnému rituálu setkávání se u stolu
  • Bezmoci dítěte a dospívajícího
  • Strachu o život matky
  • Přítomnosti nepříjemného zvracení
  • Hlídání a kontrole rodiče – obrácené role
  • Narušenému vztahu s matkou
  • Vlastnímu problematickému dospívání

Helena (19 let) dochází s úzkostnými, až panickými stavy

Studuje třetí školu, opět absence, příjemný vzhled, i když vypadá výrazně starší, lehká nadváha. „Máma je, co pamatuju, bulimička. U nás se vařila dokola mrkev, a když nám udělala jídlo, nikdy s námi neseděla u stolu, že se na to nemůže dívat. Neustále sportuje, počítá kalorie, říká mi, že jsem tlustá, ať něco se sebou udělám, jinak nebudu úspěšná, ani si práci neseženu. Pro mámu je nejdůležitější, když jí někdo řekne, že by jí rozhodně 45 let neřekl. Jednou si nás spletli, že jsme sestry, mě to naštvalo, ale máma byla šťastná. Nevím, jestli je to normální, ale připadám si jako její starší ségra. Nejhorší ale je, že když se víc nají, tak chodí zvracet a mně je z toho blbě. Když mi bylo 9 let, byla hospitalizovaná v nemocnici, to ještě převládala mentální anorexie, vyhubla na 39 kg. Bála jsem se, že má rakovinu a že umře. Teď je situace taková, že toho má táta dost a podal žádost o rozvod. Já zůstanu s ním. Ráda vařím, ale nesnáším zeleninu a když se řekne dietní jídlo.“

 

Eva (8 let) dochází s pomočováním a bolestmi hlavy

„Maminka je asi hodně nemocná, protože po jídle chodí blinkat, já se bojím, že umře. Snažím se, aby neviděla, že brečím, nebo to na něco svedu, nechci, aby se ještě trápila kvůli mně.“

Doporučení rodičům:

  • Zkuste přesvědčit partnera k léčbě, rodinné terapii, individuální, skupinové, při závažnějším stavu je nevyhnutelná hospitalizace.
  • Poskytněte zpětnou vazbu, co asi prožívá dítě.
  • Zkuste udržovat rituály vaření a stolování, chtít, aby se matka účastnila, i když nebude jíst.
  • Dopřejte dítěti zážitek normálnímu vztahu k jídlu třeba prostřednictvím prarodičů.
  • Zbavte dítě pocitů viny a odpovědnosti za psychický stav rodiče.
  • Vysvětlete dítěti, že matka není bezprostředně ohrožena na životě smrtelnou chorobou.

↑ nahoru

Dítě s rodičem s poruchou osobnosti

Charakteristika poruch

Poruchy osobnosti (dřívějším názvem psychopatie), představují soubor trvalých povahových odchylek, které vytvářejí nevyváženou a abnormální osobnost, u níž jsou některé její rysy příliš zdůrazněny a jiné potlačeny. Porucha negativním způsobem ovlivňuje chování, prožívání i uvažování postiženého, ztěžuje jeho zařazení do společnosti a vytváření mezilidských vztahů. Rozvíjí se již od dětství (navazuje na disharmonický vývoj osobnosti), pokračuje v dospívání.

Poruchy osobnosti trvají a projevují se po celý život jedince. Porucha osobnosti tedy zasahuje do veškerých oblastí života daného člověka a jeho chování také často výrazně ovlivňuje životy lidí okolo něj. Soužití s takovým člověkem je problematické, protože vlastnosti, které okolí hodnotí jako „poruchové“, jsou součástí osobnosti daného člověka, on je obvykle vnímá jako normální, jemu vlastní. Lidé s poruchou osobnosti nejsou schopni vidět problém u sebe, obviňují okolí.

 

Dále uvedeme ty typy poruch osobnosti, které mají největší vliv na rodinné soužití a život s dítětem. 

Disociální porucha osobnosti (DPO)

(Dříve známá pod názvy: osobnost amorální, osobnost asociální, osobnost psychopatická, osobnost sociopatická)

Jedinec s touto poruchou si hledí uspokojování vlastních potřeb bez ohledu na jiné, je trvale nezodpovědný a bezohledný vůči společenským normám, pravidlům a závazkům. Nezajímají ho city druhých, i když si je umí rafinovaně zavázat. Není schopen udržovat trvalé vztahy. Má nízkou toleranci k frustraci, nízký práh pro uvolnění agrese a násilí, bývá soudně trestán, většinou bez poučení. Není schopen pociťovat vinu, svádí na jiné, nalézá výmluvy pro své chování.

Podle výše uvedené charakteristiky je jasné, že od rodiče s disociální poruchou osobnosti je třeba dítě oddělit. Hrozí dyáda pachatel-oběť.

 

Emočně nestabilní porucha osobnosti (ENPO-I, -H)

  • typ impulzivní (dříve známá pod názvy: osobnost agresivní, osobnost explozivní)

Tento typ má tendence k neuváženému jednání, jeho chování je nesnášenlivé, konfliktní. Chování je provázeno výbuchy hněvu, zuřivostí a kritikou. Jeho nálada je nestálá a nevypočitatelná.

  • typ hraniční (dříve známá pod názvem: osobnost hraniční)

Jedinec prožívá nejistotu ohledně své sexuální preference, prožívá intenzivní a nestálé vztahy i bisexuálního charakteru. Má sklony k sebepoškozování a k opakované sebevraždě. Prožívá chronické pocity prázdnoty, zážitky vyplňuje experimentováním s drogami a alkoholem. Na druhé straně hledá únik v „lepším, duchovnějším životě“, stává se členem sekty či spirituálních hnutí.

 

Čemu jsou vystavené děti rodičů s poruchou osobnosti:

Rodič s disociální poruchou osobnosti

  • Fyzickému a psychickému týrání (hrozí vazba rodič-pachatel versus dítě-oběť)
  • Sexuálnímu zneužívání
  • Verbálním útokům, křiku, ponižování
  • Návštěvám v nápravných zařízeních
  • Stigmatu „dítě kriminálníka“
  • Násilí na druhém rodiči, strach o něj a o sourozence
  • Negativnímu vlivu a přebírání „norem“ disociální osobnosti
  • Problematickému dospívání, u dítěte stejného pohlaví je problematický identifikační vzor
  • Následkům sdělené pravdy, přiměřeně věku dítěte a povaze trestné činnosti

Emočně nestabilní porucha osobnosti – typ impulzivní

  • Záchvatům hněvu, vzteku i bez většího podnětu
  • Křiku a ponižování, až psychickému týrání
  • Nevypočitatelným a nestálým náladám

Emočně nestabilní porucha osobnosti – typ hraniční

  • Nestabilitě vztahového života rodiče a jeho střídání partnerů
  • Změna sexuální orientace v průběhu života (například dítě nemá náhradního otce v novém matčině partnerovi, ale náhradní matku – „tetu“)
  • Zmatku a vnitřním konfliktům
  • Dítě bývá součástí manipulace a nástrojem proti partnerovi
  • Problematickému a poruchovému chování (užívání alkoholu a psychotropních látek, ke kterému rodič i dítě vede – „protože jsme kamarádi, tak to zkus“, „dneska každej kouří trávu“)
  • Záchvatům „ rodičovské nápravy“, nadměrnému „pečovatelství“, zahrnování dárky a penězi, splňování každého přání, zcela liberálnímu postoji

Drahomíra (48 let, arteterapeutka), přichází k léčbě středně těžké deprese, dcera (22 let), druhá dcera (16 let) v pěstounské péči

V době, kdy přichází, popírá příznaky deprese: „Vím přece o tom své, když pracuju roky s klienty.“ Přesto potřebuje pomoct s problematickou dcerou v pěstounské péči, která má poruchy chování. Pacientka má za sebou opakované pokusy o sebevraždu, pestrý sexuální život od 15 let střídaly pokusy žít v klášteře a vstoupit do řádu. Nakonec ji nepřijali, měla problémy s alkoholem – „protože jsem se zamilovala do představené“. Odvrátila se od víry, otěhotněla, studovala, zůstala bez muže sama. Vždycky ji spíš přitahovaly ženy, ale s muži měla sex i za peníze. Drogy nezkoušela, „alkohol mi pomáhal přežít“. Pak zaměstnaná v oblasti pomáhajících profesí, chtěla pomáhat druhým – „rozumím jim, vím, čím jsem si sama prošla, tu práci nemůže dělat nikdo bez životních zkušeností“. Bez náhledu, občasná abstinence, pacientka přeřazena do analytické terapie, začala terapeutku obtěžovat v soukromém životě, protože se do ní zamilovala, časté výhrůžky sebevraždou. Starší dcera v té době hospitalizovaná s akutním psychotickým stavem (halucinacemi).

 

Karel (14 let), úzkostné stavy, bolesti hlavy a břicha, zvracení

Jeho otec je ve vězení již šest let, za půl roku by měl být propuštěn na svobodu. Karel i matka se děsí, až ho pustí z výkonu trestu. Jsou sice rozvedení, ale otec každý měsíc synovi píše, že byl nevinný, že tomu přece nemůže věřit, co mu napovídali. „Jak mě pustí, tak tě najdu a všechno ti vysvětlím, už se na tebe moc těším. Musíme si vynahradit ty ztracený roky. Pojedeme k moři, nebo kam budeš chtít. Mámě nevěř!“

↑ nahoru

Doporučení rodičům:

  • Rodiče s disociální poruchou osobnosti (násilná trestná činnost) je třeba od dítěte oddělit. Hrozí dyáda pachatel–oběť.
  • Zkuste vyzdvihnout (zejména u dítěte stejného pohlaví jako rodič) i kladné vlastnosti, důvodem je identifikace v období dospívání dítěte.
  • Najděte vhodné identifikační vzory, a to buď v širší rodině, nebo prostřednictvím dalších sociálních vazeb (učitel, trenér, …).
  • Zkuste zajistit dítěti širší rodinné zázemí a vazby.
  • Je třeba zajistit dítěti bezpečí i zásahem policie či instituce – lépe je ovšem problémům předcházet, v tomto směru přemýšlejte o té horší variantě, nenechte se uchlácholit sami sebou, že „to by přece nikdy neudělal/neudělala“.
  • Pravdu sdělte přiměřeně věku a mentálnímu vývoji dítěte a povaze trestné činnosti. V zásadě ovšem nelžete!
  • Nikdy, ani ve zlosti neříkejte „seš po něm, po ní“ (u emočně nestabilní poruše osobnosti).
  • Namístě je zvážení, zda setrvávat v partnerství s člověkem s poruchou osobnosti – není nemocí v pravém slova smyslu, jedná se o disharmonický vývoj v dětství, kdy je hluboce narušená struktura osobnosti
  • Pokuste se partnera přesvědčit k dlouhodobé psychoanalytické terapii, skupinová terapie je vhodná pro získání sebereflexe.
  • Pěstujte zdravé prostředí (v rodině člověka s poruchou osobnosti je možné předpokládat narušené vztahy).
  • Připravte se, že dítě bude vystaveno obratné manipulaci, až zavržení zdravého rodiče.
  • Obrňte se trpělivostí.
  • U člověka s poruchou osobnosti nedoufejte ve velké změny (navzdory slibům, chvilkovému zlepšení).
  • Je důležité vědět, že do terapie se dostanou spíš rodinní příslušníci než osoby s poruchou osobnosti, protože „ za to můžou ti druzí“.
  • Nedopusťte u dítěte pocity viny.
  • Svěření dítěte do péče „ zdravého“ rodiče – to bývá velký problémem, protože rodiče s poruchou osobnosti účelově velmi bojují o své děti, dožadují se soudně znaleckých posudků a demonstrují svou dokonalost. Bohužel pravda je, že pro soud skutečně bývá jejich manipulace považována za důvěryhodnou a dítě je často svěřeno do péče právě tomuto rodiči.

Související literaturu hledejte v naší Odborné knihovně.

Další informace

Centrum pro rozvoj péče o duševní zdraví – stránky zaměřené proti předsudkům a diskriminaci z důvodů psychiatrického onemocnění

Psychoportal.cz – brána k odborné pomoci

Občanské sdružení pomoci duševně nemocným

Dětství s duševně nemocným rodičem, analýza příběhů dospělých potomků, kteří vyrůstali s duševně nemocným rodičem (diplomová práce)

Autorka článku

Mgr. Kateřina Krtičková

Klinická psycholožka a rodinná terapeutka. Vystudovala jednooborovou psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, má atestaci z klinické psychologie a z psychoterapie a výcvik  se zaměřením na rodinnou terapii a krizovou intervenci. Provozuje psychologickou ambulanci, věnuje se onkologickým pacientům, psychosomatice, autoimunitním onemocněním, handicapovaným, obětem a pozůstalým. Dlouhodobě spolupracuje s organizacemi, které se věnují náhradní rodinné péči.

 

 Zpět na téma Psychické problémy v rodině

Pomohly vám informace v tomto článku?

Nahoru

Facebook Šance Dětem Twitter @sancedetem Google+ +SanceDetem YouTube SanceDetem RSS RSS