Zobrazit menuSkrýt menu

Dětství a sekta

Publikováno: 1. 8. 2012, aktualizováno: 6. 9. 2016

ilustrační obrázek - sepnuté ruce nad knihou

Dítě, stejně jako rostlina,

zahrnuje sice již v semeni

základní možnosti rozvoje,

avšak to, co z něj vzejde,

závisí na každé etapě vývoje

na vhodných podmínkách vzrůstu.

N. Peseschkian

 

Jak může sekta ovlivnit vývoj dítěte

Děti se rodí zcela závislé na péči rodičů, důvěřivé a otevřené všemu, co je obklopuje. Ke svému zdárnému a zdravému vývoji potřebují určité podmínky a podněty. Následující článek se zabývá otázkou, nakolik je vývoj dítěte ovlivněn či poznamenán, pokud je od raného věku dítě vychováváno pod přímým vlivem sekty.

Co jsou sekty?

Pojem sekta je veřejnosti notoricky známý, jeho přesná definice však není zcela snadná, a do určité míry závisí na tom, zda používáme optiku teologickou, psychologickou, či sociologickou. Zjednodušeně lze říci, že sektou je náboženská menšina, která je společenskou většinou vnímána jako deviantní (tedy odchylná nebo nenormální). Pro potřeby článku se budeme držet vymezení sekty jako skupiny, která přináší náboženskou inovaci, ale není dosud společensky etablovaná a respektovaná a která zároveň budí negativní pozornost většinové společnosti.

Protože náboženská inovace vyžaduje zdůvodnění, zaujímá nová skupina často výlučné postoje, operuje jednoduchými poučkami a podporuje fundamentalismus. Odpor společnosti vůči skupině znesnadňuje získávání nových členů, a skupina proto může přikročit k rozličným formám psychické manipulace. To přirozeně vyvolává další odpor společnosti a napětí mezi většinou a sektou tak může trvat i několik desítek let a ovlivnit několik generací dětí, které v sektách nebo pod vlivem sekt vyrůstají. Na prvním místě jsou příčinami tohoto napětí uzavřenost a izolace v obraně před nepřátelským okolím. Polarizace vidění světa na „my“ a „oni“ přináší autoritám v sektě moc, kterou lze snadno využít a zneužít.

Sektami jsou tedy nová náboženská hnutí, která jsou v protestním postavení vůči většinové společnosti. Protest proti hodnotám společnosti může s sebou pochopitelně přinášet i pozitivní důsledky, a to nejen pro dospělé, ale i pro děti, které v rámci takového protestu vůči většině vyrůstají. Náš text se ale soustředí zejména na překážky na cestě dětstvím k osobnostní zralosti, které může položit sekta a její protestní společenské postavení.

Rizika a možnosti dětství v sektě

Ohrožení dítěte může být fyzické nebo psychické (osobnostní). Jen velmi málo typů náboženské inovace může dítě ohrozit na zdraví či životě (například veřejnosti známé odmítání krevní transfúze Svědky Jehovovými). Ohrožení zdravého osobnostního vývoje v důsledku napětí vyvolaného náboženskou inovací a jejími psychickými a sociálními dopady je daleko častější. Tyto důsledky jsou ovšem různé a není možné je vyjádřit v nějakém úplném seznamu.

Vývoj dětské osobnosti pod vlivem sekty

Způsob, jakým může být osobnost dítěte ovlivňována, pokud je od raného věku integrována do více či méně uzavřené náboženské skupiny, lze ilustrovat na Eriksonově vývojové stupnici stadií lidského života. Tento koncept disponuje širokým záběrem a zřetelně ukazuje nejen základní vývojové úkoly, ale také bazální potřeby, které s těmito úkoly přímo souvisejí. Popisuje také vývoj osobnosti v kontextu se vztahy s okolím.

  • Stadium základní důvěry: 0–1 rok 

Základním rysem tohoto období je závislost dítěte na pečující osobě. Nosným konfliktem je napětí mezi základní důvěrou a základní nedůvěrou, který vede k postupné výstavbě pocitu identity ega. Nejdůležitější emoční potřebou pro dítě v novorozeneckém a kojeneckém věku je pevné pouto k mateřské osobě. Otázkou je, jak je tato elementární potřeba naplňována v prostředí sekty.

Přístupy jednotlivých náboženských hnutí jsou různé. Setkáváme se zde totiž s natolik rozmanitými přístupy, že vynášet jednoznačné a zobecňující soudy o konkrétní náboženské sektě není dost dobře možné. Existují případy, kdy tlak dané sekty a požadavků její doktríny zabraňoval vzniku základního citového pouta v raném věku dítěte, a dokonce i samotnému kontaktu matky a dítěte:

„Jakmile se ve Scientologické církvi narodilo dítě, bylo co nejdříve odděleno od svých rodičů, od své matky. Bylo umístěno do péče ‚nani‘ – což byla zvláštní kategorie chůvy. Ta se starala o skupinu přibližně deseti dětí, dokud nedosáhly 12 let. (…) ‚Nani‘  učila děti způsobům a metodám Scientologie. Rodiče své děti téměř neviděli. Matka, která porodila, byla většinou co nejdříve poslána na patnáctidenní misi do zahraničí, což se obvykle protáhlo na tři měsíce. Stejně tak otec dítěte.“

Z hlediska vývoje dítěte je tu další důležitý faktor, který má v tomto období stěžejní význam, a to pocit určité sounáležitosti s daným prostředím. Vyrůstá-li dítě v organizaci, jež se vyznačuje rigidní strukturou a nepropustnými hranicemi vůči okolí, lze předpokládat, že se pocit sounáležitosti omezí na tuto danou skupinu. Stejně tak můžeme v případech izolovaných skupin usuzovat na postupné utváření poněkud odlišného pojetí normality, třeba v pojetí mezilidských vztahů (extrémním příkladem je například náboženská společnost Rodina, kde se vyskytovaly kontroverzní sexuální praktiky, často incestního charakteru, kterých se účastnily i docela malé děti).

  • Stadium první autonomie: 1–3 roky

Mezi prvním a třetím rokem vývoje dítěte dochází k postupnému budování osobnosti. Vznikající ego se dostává do konfliktu s vnějším světem a vymezuje si hranice.

Dítě se začíná vědomě vztahovat k vnějším skutečnostem ve svém okolí. Touhu po autonomii můžeme také označit jako první období vzdoru. Dítě je plně ovládáno svou potřebou samostatnosti, ale zároveň naráží na to, že velké množství jeho svévolných aktivit končí nezdarem. Prostřednictvím těchto neúspěchů si dítě uvědomuje svou relativní bezmocnost a to, že okolní svět (rodiče, výchova, prostředí domova) představuje nejen způsob zábavy, ale také soustavu různých omezení, která se často zdají nesmyslná a nepříjemná. Smysluplné východisko tohoto konfliktu je možné pouze skrze jeho autentické prožití a přijetí určitého řádu. Aby byl tento proces úspěšný, měl by probíhat jako dialog mezi rodiči a dítětem.

Jelikož se právě náboženské sekty obvykle vyznačují tím, že prezentují velmi rigidní řád a jejich prostředí působí jako celek výrazně dominantně, můžeme v jejich kontextu očekávat spíše podmínky vedoucí k vytváření takové osobnosti, která vnitřního „ducha řádu“ nahrazuje soustavou vnějších pravidel. U autoritářských sekt lze předpokládat značný tlak na výchovu dětí s obvykle velmi přesně nastavenými kritérii toho, co je „dobré“ a co „špatné“ chování. Na vzdor dítěte může být pohlíženo jako na svévoli, kterou je nutno řešit či potírat pomocí různých sankcí (zahanbování, fyzické tresty, vymítání a podobně).

V prostředí méně autoritativních sekt oproti tomu často vzniká rámec pro zvýšené výchovné úsilí rodičů, které může být pro děti pozitivní a přínosné, obzvlášť pokud tato výchova není spojená s averzí vůči většinové společnosti.

  •  Stadium iniciativy: 3–6 let

ilustrační obrázek - socha andělaPři optimálním vývoji získává dítě v této fázi postupně schopnost prožívat vinu a mít výčitky svědomí. Vzniká tak napětí mezi iniciativou a vinou. Jakým způsobem je v kontextu sekty nakládáno s utvářejícím se svědomím dítěte a jak je vnímána, případně povzbuzována, jeho iniciativa?

S určitou formou tlumení iniciativy dítěte se v prostředí sekt setkáváme poměrně často. Důvodem je přítomnost výrazných konvencí a tlaku na mnohé oblasti života členů, včetně aktivity dětí.

V náboženských sektách, kde rodina neplní svou úlohu, nebo tam, kde je rodinná struktura rozmělňována a deformována, může docházet k tomu, že je dítě do značné míry vydáno napospas svým neregulovaným pocitům a popudům. Tím u něj dochází k úzkostným stavům, neboť nedisponuje žádným rámcem, který by mu tyto nepříjemné tenze pomáhal usměrňovat. Dítě pak vinou nedostatečně vybudovaného pocitu svědomí (kdy nedojde k jeho zvnitřnění) bude svou další iniciativu regulovat jen prostřednictvím pocitu strachu, například obavy z fyzického trestu či jiné sankce.

Souvislost se svědomím vykazuje problematika takzvaných božích vnoučat, tedy lidí, kteří vyrůstali ve výrazně náboženském prostředí, kde byli nuceni k určité formě zbožnosti. Dominantní působení takové výchovy může v pozdějším věku vyvolat specifické problémy, jako jsou neschopnost odpoutat se od rodičů, vytvořit si vlastní identitu a podobně. V silně rigidním prostředí se vytrácí spontánní láskyplné city a pocity. Příliš nábožensky jistí rodiče lpí na věrouce a na dokonalé výchově a staví se tak mezi děti a Boha a vyžadují absolutní poslušnost. Často tak děti nabývají dojmu, že neřídí-li se striktně požadavky rodičů, proviňují se tím i proti Bohu. I malé prohřešky jsou spouštěči božího hněvu.

Jestliže se ke konfliktu mezi dětmi a jejich potřebami na straně jedné a Bohem a rodiči na straně druhé přidají ještě přísné ovlivňování způsobu chování, mluvy, oblékání a podobně, vzniká u dětí pocit, že nikam nepatří. Právě to jim v budoucím životě může způsobit mnoho problémů, zvláště ve spojení s volbou povolání a přijetím odpovědnosti za širší společenské okolí.

  • Stadium snaživosti: 6–12 let

Období mladšího školního věku je charakterizováno přizpůsobením se okolí a společnosti. Ústřední determinantou tohoto vývojového stupně je vytvoření určitého bezpečného pocitu o vlastní hodnotě a o tom, že úkol, který přede mne okolí postaví, zvládnu a tak se uplatním ve velkém světě, který mě obklopuje.

Nejen v kontextu se školním prostředím se u dítěte v tomto věku objevuje také smysl pro dělání věcí technicky správně. Jelikož však malé dítě stále naráží na svou omezenost, případně i na svou jinakost ve srovnání s ostatními dětmi a na své dílčí nedostatky, dochází i v této fázi k základnímu vývojovému konfliktu – tentokrát mezi silami snaživosti a pocity méněcennosti.

V tomto věku dítě ochotně vstřebává náboženskou nauku, projevuje zájem o náboženské příběhy a dogmata, která chápe doslovně. Pokud je výuka realizována v rámci skupiny, jež se staví mimo většinovou společnost, může to být pro dítě zdrojem mnoha vnitřních i vnějších konfliktů. Dítě může vnímat rozpor mezi mytologickým obrazem světa předkládaným konkrétní náboženskou naukou a vědeckými poznatky, s nimiž je konfrontováno například ve škole. Jedním ze způsobů, jak se vyrovnat s těmito konflikty, je rozštěpení osobnosti na část „světskou a „věřící“.

V rámci náboženských sekt se setkáváme s tlumením a omezováním dětské snaživost, ale také s jejím využíváním ve prospěch náboženské skupiny. Podstatným vývojovým úkolem, který se váže k dětské snaživosti tohoto období, je i zmiňované vymezování se vůči „velkému světu“. I to se může stát zdrojem konfliktů, zvláště v případě, kdy dítě vyrůstá v náboženské sektě, která se výrazně uzavírá vnějšímu světu, případně jej považuje za jednoznačně špatný a škodlivý.

S takovým přístupem se setkáváme u Svědků Jehovových, jejichž přísná konfrontace s okolním světem je všeobecně známá a promítá se i do některých výchovných principů:

„Kdyby rodiče své děti nevzdělávali, nevarovali a nechránili, mohl by v mladých lidech převládnout duch, který nyní působí v synech neposlušnosti.(…) Ten, kdo se stýká s lidmi, kteří jsou prodchnuti duchem světa, bude pravděpodobně tímto duchem ovlivněn. Mají-li mladí lidé pochopit, že základem opravdu nejlepšího způsobu života je dodržování Božích zásad, potřebují neustálou pomoc.“

Oproti některým radikálnějším náboženským organizacím jsou děti Svědků Jehovových obvykle posílány do běžných škol. Právě tady však můžeme očekávat kognitivní konflikt, neboť rodiče dětí jsou ve vztahu k jejich vzdělání vedeni jednoznačně tak, aby „mohli působit proti nesprávným myšlenkám, které se děti možná učí ve škole – proti světským filozofiím, například evoluci, nacionalismu nebo myšlence, že žádná pravda není absolutní“.

Jedná se o určité završující období, kdy se uzavírají období předešlá a dochází k akumulaci všech dříve prožitých proher i vítězství. Postupně se rodí pevnější identita jedince. Podle Eriksonovy koncepce zde může docházet k charakteristickému vývojovému napětí mezi budováním identity a konfuzí rolí, která představuje neschopnost či ztíženou schopnost

orientace v sobě samém. Pokud do takto intenzivně prožívaných vnitřních stavů zasahují navíc specifické podmínky života v určité náboženské sektě, lze očekávat podobně specifické problémy. Pochopitelně i zde je třeba se stranit jakýchkoli zjednodušujících soudů. Mezi jednotlivými náboženskými skupinami je i v tomto ohledu nutná diferenciace.

Ve sféře intelektuálního zrání dochází v tomto období vývoje k přechodu od slepé důvěry vůči autoritám k požadování důkazů, tedy od názorové závislosti k nezávislosti. V prostředí sekt může tato přirozená potřeba vyústit až v úplný rozchod dítěte s daným náboženstvím, potažmo s rodinou. Do značné míry je směrodatné, jakým způsobem je v rámci konkrétní náboženské skupiny přistupováno k informacím. Zatímco dítě se v tomto období intelektuálně otevírá světu, v některých náboženských společnostech je mu tento vstup do světa informací odpírán nebo je omezován.

V oblastech dosažení citové zralosti a zájmu o opačné pohlaví by měl v tomto věku dospívající člověk postupně přecházet od lability k emoční rovnováze, od povrchního okouzlení druhým pohlavím k sexuální zralosti. Emoce a sex mohou však být v některých sektách zneužívány pro podporu nauky, nebo naopak k vyvolání pocitu viny z tělesnosti a nedokonalosti a tím tedy k nezbytnosti pokání. Některá pojetí sexuality mohou dítě značně deformovat:

„Když jsem byla ještě malá, David Berg zaváděl své učení o Ffingu, tedy o tom, jak být prostitutkou pro Ježíše. Berg říkal znovu a znovu svým členům, že to je úplně v pořádku, když to dělají, aby získali lidi pro Ježíše… Maminka byla šokována a říkala tatínkovi, že to je špatné, ale on ji přesvědčil, aby přijala toto důležité Boží učení. O rok a půl později bylo zavedeno tzv. ‚sexuální sdílení‘ mezi členy. Brzo poté můj otec poslal maminku, aby žila s jiným mužem v jiné komunitě. Sám zůstal s mojí starší sestrou.

Sociální zrání a osamostatnění se od rodičů jsou stěžejními úkoly dospívání. Pokud má být tento proces úspěšně realizován, je nezbytné, aby byly role obou rodičů vnímány stabilně a kontinuálně. Bezpečně by měl být prožíván i vztah dětí a rodičů. V některých náboženských sektách se vyskytuje zmatení těchto základních lidských vztahů. Biologičtí rodiče například vůbec nemusí být vnímáni jako osoby mající pro vývoj dítěte nějaký zásadní význam.

Příkladem může být hnutí Grálu, jehož zakladatel uvádí v textu, který je příslušníky hnutí považován za svatý: „Ve skutečnosti jsou všechny děti pro své rodiče cizími duchy, vlastními osobnostmi, které mohly být přitaženy k inkarnaci jenom svou stejnorodostí nebo následkem nějakého dřívějšího svazku.“

Oblastí, která završuje vývoj dospívajícího, je hledání osobní životní filosofie, světonázoru. Vzhledem k tomu, že za jeden z charakteristických rysů sekt považujeme výrazně autoritativní působení nauky i jejích zástupců na jedince, lze očekávat specifické problémy. Mohou se objevit situace vedoucí k přerušení rodinných vztahů, jak se to v některých případech děje třeba u Svědků Jehovových, kde mají rodiče povinnost se svých dětí vzdát, pokud se dopustí náboženské revolty.

Dále jsou tu děti, které vyrůstají natolik pevně zaklíněny v daném náboženství, že možnost vlastního duchovního hledání nemají, a tak žijí v jakémsi kompromisu či vnitřním konfliktu, jak je již naznačeno v souvislosti s problematikou „Božích vnoučat“.

V případě některých náboženských komunit dochází až k naprosté dezorientaci dětí, a to jak v oblasti vztahů, tak i v postojích k předávané nauce. Tato dezorientace je pak zdrojem silné neurózy a brání v hledání a nelézání vlastní duchovní cesty.

Pro vývoj dětské osobnosti je zcela rozhodující poměr mezi mírou rigidity konkrétní náboženské struktury a mírou důvěry a autentické vzájemnosti mezi rodiči a dětmi. V případě harmonické součinnosti těchto složek může dojít k tomu, že dospívající přijme náboženství rodičů za své nebo bude moci bez větších konfliktů následovat odlišný duchovní směr. Vlastní duchovní cesta a rozhodnutí ji následovat vždy koresponduje s plným rozvojem osobnosti dospívajícího člověka.

Závěr

ilustrační obrázek - ruce vztažené k nebiDětství v sektě není nepřekonatelný hendikep. Prostředí sekty můžeme zajisté spatřovat jako rizikové pro zdravý osobnostní vývoj dítěte. Toto riziko ale není větší než ostatní rizika, s nimiž se společnost vyrovnává. Je jistě dobrou snahou společnosti zajistit dětem nejlepší podmínky pro jejich rozvoj, zároveň je ale třeba respektovat svobodu náboženství a mít na paměti i další práva dětí i jejich rodičů.

Při nelehkém hledání skutečného zájmu dětí v konkrétní situaci je možné nacházet optimismus ve dvou skutečnostech: tou první jsou bohaté zkušenosti těch, kdo dokázali nejen překonat nepříznivé podmínky v dětství, ale dokonce jich i využít pro dosažení osobnostní zralosti. Tou druhou skutečností je pak pokles napětí mezi sektou a většinovou společností, k němuž během času zákonitě dochází. Ze sekty se tak ve většině případů časem stane respektovaná a více méně zdravá náboženská společnost, na niž si většina postupně zvykne.

Jinými slovy: dětství v sektě neznamená nepřekonatelný hendikep a ani sama sekta není neměnné společenství. Uvážlivým, chápavým a nadějným přístupem jak k těmto dětem, tak ke skupině jejich rodičů můžeme situaci jak na straně dětí, tak na straně sekt jenom zlepšit.

 

  Článek je výtahem z publikace Dětství a sekta, vydané Vzdělávacím institutem ochrany dětí, o. p. s.

Autor článku

Mgr. Anežka Misauerová

V roce 2005 ukončila studium na Filozofické fakultě UK v Praze, obor Pedagogika (specializace: Psychologicko-pedagogické poradenství a Osobnostně-sociální výchova). Na této katedře obhájila diplomovou práci s názvem „Život v náboženské sektě a jeho vliv na osobnost dítěte“ a tomuto tématu by se ráda věnovala i dále. V současné době působí v Nadačním fondu Českého rozhlasu jako koordinátorka grantových programů a připravuje se na rigorózní zkoušku na Filozofické fakultě.

Autor článku

Doc. PhDr. Zdeněk Vojtíšek, Th.D.

Absolvent oboru didaktiky češtiny a angličtiny na Filozofické fakultě UK. Na téže fakultě získal i doktorát v oboru bohemistika. Před rokem 1989 neoficiálně studoval teologii a religionistiku. Od roku 1996 působí jako vysokoškolský učitel religionistiky. Je vedoucím katedry religionistiky Husitské teologické fakulty a externím učitelem na Pedagogické fakultě UK, působí i na Evangelické teologické fakultě UK. Zakládající člen a mluvčí Společnosti pro studium sekt a nových náboženských směrů, šéfredaktor časopisu o současné náboženské scéně „Dingir“. Bohatá publikační činnost, například „Encyklopedie náboženských směrů a hnutí v České republice“.

Tipy na další související zdroje informací

Zaujalo vás toto téma? Máme pro vás tipy na další zdroje zajímavých informací z naší elektronické Odborné knihovny. Kromě knižních titulů vám nabízíme související výzkumy, legislativní dokumenty nebo audio- a videozáznamy z českých rádií a televizí. Jednoduše klikněte na knížku nebo záznam, který vás zaujal, a dozvíte se více. Další související literaturu najdete v naší Odborné knihovně.

Literatura

ČAČKA, O. Psychologie duševního vývoje dětí a dospívajících s faktory optimalizace. Brno: Jan Šabata, 2000.

ERIKSON, E. H. Dětství a společnost. Praha: Argo, 2002.

Dušek, P., Motl, J., Vojtíšek, Z. Spiritualita v pomáhajících profesích. Praha: Portál, 2012.  

FOWLER, J. W. Stages of Faith. San Francisco: Harper & Row, 1981.  

HOLM, N. G. Úvod do psychologie náboženství. Praha: Portál, 1998.

LIEVEGOED, B. C. J. Vývojové fáze dítěte. Praha: Baltazar, 1992.

LEVINE, S. Radical Departures. Desperate Detours to Growing Up. San Diego, London: , Harcourt Brace Jovanovich,  1984.  

LUŽNÝ, D. Nová náboženská hnutí. Brno: Masarykova univerzita, 1997.  

Šubrová, A. Život v náboženské sektě a jeho vliv na osobnost dítěte, diplomová práce, FF UK, Praha 2005.

PALMER, S. J., HARDMAN, C. E. (eds.) Children in New Religions. New Brunswick, New Jersey, London: Rutgers University Press, 1999.  

ŘÍČAN, P. Psychologie náboženství. Praha: Portál, 2002.  

VÁGNEROVÁ, M. Psychopatologie pro pomáhající profese. Praha: Portál, 1999.   

VÁGNEROVÁ, N. Vývojová psychologie. Dětství, dospělost, stáří. Praha: Portál, 2000.  

VOJTÍŠEK, Z. Encyklopedie náboženských směrů a hnutí v České republice. Praha: Portál, 2004.  

Audiozáznamy

Výchova jako prevence před sektou - Martin Putna. Radio, ČRo 1 Radiožurnál - Vaše téma, 2007.

Děti a sekta - MUDr. Pavel Boček. Radio, ČRo 1 Radiožurnál - Vaše téma, 2006.

Videozáznamy

Sekty. TV, Česká televize - Tykadlo, 2009.

V rodině máme člena sekty. TV, Česká televize - Rodina, škola a já, 2007.

Legislativní dokumenty

Zákon č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů (zákon o církvích a náboženských společnostech)

 

 

Pomohly vám informace v tomto článku?

Nahoru

Facebook Šance Dětem Twitter @sancedetem Google+ +SanceDetem YouTube SanceDetem RSS RSS