Zobrazit menuSkrýt menu

Deprese u dětí

Publikováno: 28. 7. 2013, aktualizováno: 17. 8. 2016

smutný chlapec se dívá z oknaDeprese je nepříjemným stavem nálady, který v životě patrně nikoho nemine. Přítomnost depresivního stavu se liší intenzitou, od pouhých rozlad až po stav úplné netečnosti, a také dlouhodobostí. Jenomže deprese nepatří pouze do světa dospělých lidí. Jak vypadá prožívání tohoto stavu v jednotlivých obdobích dětského věku? Jaké jsou nejběžnější projevy a čím jsou tyto děti ohroženy?

Obsah článku:

Deprese v dospělém věku
Deprese v dětském věku


Deprese v dospělém věku

Depresi lze charakterizovat jako stav psychiky projevující se dlouhodobě pokleslými náladami. Dotyčný jedinec pociťuje často skleslost, smutek, sníženou schopnost radovat se, úzkost. Dále se objevují pocity bezcennosti, osamocenosti a viny. Jedinec se projevuje malou sebedůvěrou, únavou a unavitelností, nevýkonností jak psychickou, tak fyzickou.

Spánek je narušen, a to jak v jeho kvalitě (úzkostné sny), tak i v kvantitě (poruchy spojené s usínáním a probouzení se kolem druhé v noci s neschopností opět usnout). Nemocný ztrácí zájem o jídlo, trpí nechutenstvím a nezajímá ho sexuální oblast života. Nebaví ho koníčky a obvyklé radostné aktivity.

Soustředění je u takové osoby rozptýlené, mívá problémy s pozorností a pamětí, dostavuje se intelektuální nevýkonnost. Může se i hůře vyjadřovat, „nenalézá správná slova". Život začíná ztrácet smysl, v tom dosavadním se ztrácí hodnota dosud prožitého, objevují se úvahy o ukončení života.

Reakce na tento stav mysli je však do značné míry vázána na typ osobnosti. Člověk může být podrážděný, agresivní a zlomyslný nebo naopak unavený, tichý, klidný a zpomalený. Většinou mizí reakce na radostné podněty a jedinec se může okolí jevit jako cynik.

Deprese se léčí psychofarmaky-antidepresivy v kombinaci s psychoterapií. V dospělém věku je jako „samoléčba“ zneužíván alkohol a různé psychotropní látky, které při dlouhodobějším užívání vedou k závislostem. Rovněž poruchy spánku lidé „léčí" nadužíváním léků, které spánek navozují, ale i takové léky vedou k závislostem.

Pro diagnostiku klinického stavu deprese platí, že typická deprese – podle Mezinárodní klasifikace nemocí (MNK-10) – trvá v průměru kolem šesti měsíců, u mladších osob zřídka déle než rok, avšak v mnoha ohledech jsou průběh, příznaky a dynamika projevů individuální.

Rozeznáváme tyto fáze:

  • Mírná depresivní fáze

Člověk se musí do každé činnosti nutit, uzavírá se do sebe, nemá z ničeho příliš radost, ale zvládá udělat některé věci jak v domácnosti, tak i v zaměstnání.

  • Středně těžká depresivní fáze

Dotyčný je nešťastný, nevýkonný, nedokáže pracovat a nic ho nebaví. Přidává se strach ze selhání, který brzdí případnou aktivitu.

  • Těžká depresivní fáze

Postižený se o sebe nedokáže postarat, zanedbává osobní hygienu, sleduje televizi (i když ho to nebaví), bez hlubšího zaujetí dělá nenáročné věci například na počítači, ale moc toho nezvládne. Leží v posteli a zabývá se svými chmurnými myšlenkami a představami. Bilancuje svůj život a jako východisko vidí vlastní smrt.

  • Těžká depresivní fáze s psychotickými příznaky

Objevují se stejné příznaky jako u těžké depresivní epizody, ale dále se vyskytují navíc bludy a halucinace.

Do nedávné minulosti bylo obvyklé dělit deprese podle příčiny vzniku na:

  • endogenní – příčina se může nacházet v poruše chemie mozkové činnosti (pravděpodobně nervovým přenašečem dopaminem), chybí zjevná příčina;
  • reaktivní/neurotické – reakce na nějakou stresovou událost, zde je zřejmý spouštěč deprese;
  • organické – při organickém poškození mozku, následkem endokrinní poruchy (například cukrovka).

V současnosti se od dělení na endogenní a reaktivní upustilo, téměř vždy lze totiž nalézt souhru vnitřních dispozic a vnějších faktorů.

↑ nahoru

Deprese v dětském věku

Jaké jsou mýty týkající se deprese v dětství?

O depresích, a to zejména v dětském věku, stále kolují různé nepravdivé či zkreslené informace.

  • „Dětství je krásné, záviděníhodné, protože je bezstarostné.“
  • „Dítě nemůže trpět depresí, není ještě vyvinuté fyziologicky, osobnostně nebo emočně.“

Tento názor v podstatě přetrvával až do sedmdesátých let minulého století. Deprese u dětí však mívají jiné příznaky, které se u dospělých nevyskytují. Podle amerických výzkumů depresí onemocní jedno z třiatřiceti dětí a jeden z osmi dospívajících. Právě proto, že si dítě teprve dělá svou vlastní, s ničím dosud porovnatelnou zkušenost, leckdy nevidí východisko a způsob řešení vzniklé zatěžující situace. Nemá ani příliš zkušeností s tím, jak si říct o pomoc, raději své pocity skrývá a přetvařuje se.

  • „Depku má občas každý.“

„Depka" a deprese jsou dvě rozdílné věci. Takzvanou depkou míníme vlastně krátkodobou špatnou náladu, respektive rozladu, kdežto deprese je dlouhodobý a intenzivní stav.

  • „Ten, kdo mluví o sebevraždě, to nemyslí vážně a neudělá to.“

Sebevražedné myšlení patří mezi příznaky těžké deprese. Sebevraždu spáchá deset až patnáct procent nemocných. A tato „výhrůžka“ může být voláním o pomoc. Zhruba 93 procent sebevrahů se někomu o svém záměru zmínilo. Proto by tato slova měla být brána vážně a nemocný by se měl dostat do péče odborníka.

Děti depresivní povahy a dědičnost

Je dokázáno, že u dětí depresivních rodičů se psychické problémy objevují častěji než u jiných. Riziko je dokonce třikrát větší u těch, kteří mají poruchy nálad. Podíl dědičnosti je tedy nepochybný – u jednovaječných dvojčat, má-li jedno depresi, onemocní to druhé se sedmdesátiprocentní pravděpodobností. Pravděpodobnost přenosu z rodičů na děti je asi patnáct procent a platí přitom, že k pozdějšímu vzniku deprese je většinou zapotřebí nějaký spouštěč.

↑ nahoru

Jak se deprese u dětí projevuje?

Následující izolované projevy znají prakticky všechny děti a jejich rodiče. Není třeba přikládat zvláštní význam tomu, že od dítěte či dospívajícího uslyšíte následující věty. Podstatné je, že pokud se jedná o skutečnou depresi, jsou projevy dlouhodobější a intenzivnější.

1. Dítě ztrácí zájem a radost z činností, které mu dříve potěšení přinášely.

 „Je mi to fuk.“

 „Nemám co dělat, nudím se.“

 „To se mi nechce.“

„To mě nebaví.“

Projevy: lhostejnost, až apatie, rezignovanost; nezájem o aktivity, které dříve dítě bavily a zajímaly; bezcílné lelkování a poflakování; pro nic se nenadchne; nedává najevo radost.

Reakce okolí:

„Je línej, znuděněj, rozcapenej.“

„Má takových možností, je prostě nevděčnej.“

„Je pořád načuřenej.“

„Chodí od ničeho k ničemu.“

 

2. Dítě má pokleslou náladu, je smutné a plačtivé.

„Nic mě nerozveselí.“smutná dívka

„Chce se mi brečet.“

„Nemám dobrou náladu.“

„Jsem smutná.“

Projevy: smutek, pokleslá nálada, snadno se rozpláče.

Reakce okolí:

„Nemá dobrou náladu.“

„Je plačtivá a přecitlivělá.“

 

3. Dítě je podrážděné, přecitlivělé, v napětí, projevuje velké emoční výkyvy.

„Nechte mě na pokoji.“

„Nevšímejte si mě.“

„Proč si mě vůbec nevšímáte?“

„Zase si obarvím vlasy, už nechci být blondýna, půjdu do černé.“

„Emo styl se mi opravdu líbí.“

„Co po mně pořád chcete?“

Projevy: kolísající proměnlivost v emocích, podrážděnost, nedůtklivost a hádavost, výkyvy nálad; bujaré veselí střídá skleslost, požadavky na klid střídají požadavky související s nedostatkem zájmu, křik střídá plačtivost; výčitky, drzost a opoziční chování střídá lítost; dochází ke změnám ve vzhledu – k výrazné změně v barvě vlasů, zásadnímu sestřihu; typické je napětí, často se projevující kousáním nehtů, škubáním vlasů, ...

Reakce okolí:

„Je jako na houpačce.“

„Není vůbec možné se v něm vyznat.“

„Chvíli na mě křičí, pak zase brečí.“

„Už neví, co by se sebou udělala.“

„Je hrozně drzá, hádavá, pak se přijde přitulit.“

„Pořád si nervózně hryže nehty.“

↑ nahoru

4. Dítě má potíže s pozorností, objevují se poruchy paměti.

„Zase zapomněl úkoly a věci do školy.“

„Vůbec se nesoustředí.“

„Pořád kouká, kde co lítá.“

„Nějak zhloupnul.“

„U ničeho nevydrží.“

„Dost se zhoršil ve škole.“

Projevy: rozptýlená pozornost, nesoustředěnost, zhoršení paměti – jak vštěpování (následkem nesoustředění), tak vybavování (od nepřesností a malého množství vybavení naučeného až po „okna“); zhoršení prospěchu ve škole, které není následkem delší absence, opakované stížnosti učitelů na zhoršení prospěchu v důsledku nesoustředění a poruchy paměti.

Reakce okolí:

„Neučí se.“

„Pořád myslí na blbosti a nesoustředí se na to, na co má.“

„Je snad úplně blbej.“

 

5. Dítě se cítí bez energie.

„Jsem unavený.“

„Chce se mi zase spát.“

„Nechce se mi vstávat.“

„Nemusím do školy?“

Projevy: únava a snadná unavitelnost, zvýšená potřeba spánku, fyzická a psychická nevýkonnost, pokusy vyhnout se škole nebo volnočasovým aktivitám.

Reakce okolí:

„Je línej.“

„Není nemocný?“

„Třeba je vážně nemocný.“

 

6. Dítě má psychosomatické potíže.

„Pořád mě bolí hlava.“

„Bolí mě bříško.“

„Bolí mě ruce, nohy a svaly.“

„Bolí mě záda.“

„Chce se mi zvracet.“

„Mám zase průjem.“

„Motám se a je mi na omdlení.“

Projevy: stížnosti na nespecifické bolesti, lékařská vyšetření jsou bez nálezu (ani nález však neznamená, že se nejedná o důsledek psychosomatického procesu); dítě má z onemocnění „sekundární zisk“ – díky léčbě a pobytu doma se může vyhnout nepříjemným spouštěčům deprese a úzkosti.

Reakce okolí:

„Je nemocný, musíme ho nechat pořádně vyšetřit.“

„Podle doktorů je zdravý, je to simulant a hypochondr.“

„Jen se chce vyhnout škole.“

↑ nahoru

7. Dítě má zhoršený prospěch a chování ve škole.

„Nebaví mě učit se.“

„I když se učím, nejde mi to.“

„Začal chodit za školu.“

„Je drzý, neposlouchá."

Projevy: zhoršení prospěchu ve škole, pocit nepřijetí školním kolektivem; dítě nevěnuje pozornost úkolům, chybuje; dostavuje se pocit neporozumění od učitelů, a to i od těch, se kterými dítě dobře vycházelo.

Reakce okolí:

„Musíme přitvrdit, nebo zvlčí.“

„Kašle na školu, vůbec se neučí.“

„Neposlouchá ani ve škole.“

„Takhle propadneš a půjdeš k popelářům.“

 

8. Dítě ztrácí sebeúctu a podceňuje se.

„K ničemu nejsem dobrý.“

„Zase jsem to zkazil.“

„Ve všem jsem poslední.“

„Nejde mi to, i když se snažím.“

„Už to ani nemá cenu zkoušet.“

„Vypadám hnusně, nikomu se nemůžu líbit.“

„Jsem tlustá, ošklivá a odstávají mi uši.“

Projevy: pocity méněcennosti, sebepodcenění, nízké sebehodnocení, komplexy ze vzhledu.

Reakce okolí:

„Je tak chytrý, jak to, že si nevěří?“

„Proč si myslí, že je poslední, když to tak není?“

„Snaží se, ale nějak se výsledky nedostaví.“

„Nemá důvod myslet si, že je horší než ostatní.“

 

9. Dítě se chová bezohledně a agresivně.

„Trhni si nohou.“

„Víš, co mi můžeš...“

„Vůbec mě nezajímáš.“

„Tvoje problémy jsou mi putna.“

„Tu facku sis zasloužil, protože mě dráždíš.“

Projevy: snížená citlivost k potřebám druhých; nerespektování pravidel; výbuchy zlosti, sklony k praní se mezi dětmi (dříve se to nestávalo), verbální výpady, hádky a urážky.

Reakce okolí:

„Začínám se ho bát.“

„Je necitelný.“

„Chce se jen prát a hádat.“

„Bojím se, že mě napadne.“

„Úplně ztratil sociální citlivost.“

↑ nahoru

10. Dítě trpí pocitem ztráty lásky blízkých.

„Už mě nemají rádi.“

„Mají radši bráchu.“

„Už jsem nadělal dost průšvihů, tak nade mnou zlomili hůl.“

„Už to nikdy nebude jako dřív.“

Projevy: uzavřenost, stížnosti na nedostatek zájmu a lásky, pocit selhání a zklamání; pocit ztráty lásky, pocit, že lásku a přízeň si nezaslouží.

Reakce okolí:

„Je tak uzavřený do sebe, nelze se k němu dostat.“

„Proč má dojem, že ho nemáme rádi?“

„Proč si myslí, že selhal?“

„Sice nás zklamala, ale je to ještě dítě.“

 

11. Dítě prožívá pocity viny a je zvýšeně vztahovačné.

„Táta odešel od rodiny kvůli mně.“

„Je to kvůli tomu, že jsem zlobil.“

„Jenom přidělávám starosti.“

Projevy: pocity viny, sebeobviňování; dítě na sebe bere nepřiměřenou odpovědnost; vztahovačnost („kvůli mně“).

Reakce okolí:

„Cítí se být za vše zodpovědný.“

„Neslyší, když mu říkáme, že to není jeho vina.“

„Bere na sebe dospěláckou odpovědnost.“

 

12. Dítě má pocit beznaděje, zaobírá se myšlenkami na smrt a sebevraždu.

„Bylo by lepší tady nebýt.“

„Kdybych umřel, všem by se ulevilo.“

„Už to nedokážu dál zvládnout.“

„To nemá žádné východisko ani řešení.“

„Jaký by to bylo umřít?“

„Radši jsem se neměl narodit.“

Pozor, v tomto směru se nemusí objevit žádný významný signál, může se objevit sdělení výše uvedeného, tajnůstkářské chování, vedení tajného deníku.

Reakce okolí:

„Když to říká, tak to neudělá.“

„Musíme vyhledat odbornou pomoc.“

„Jak může ve svém věku mluvit o bezvýchodnosti?“

„Ptá se nás, co bychom dělali, kdyby umřel.“

„Je tajemně uzavřená do sebe, asi je zamilovaná.“

↑ nahoru

13. Dítě se sebepoškozuje.

„Začala jsem se řezat na zápěstí.“

„Radši cítím bolest fyzickou než psychickou.“

„Když si způsobím bolest, uleví se mi od napětí.“

„Bolest odpoutá pozornost od mého trápení.“

„Hlas mi říká, že když se říznu, tak to bude lepší.“

„Bodám se špendlíkem a bolest mi dokazuje, že jsem schopna vůbec něco cítit.“

Projevy: rány, které ovšem děti velice dobře maskují, nejčastěji na zápěstí a ramenou jsou stopy po žiletce či noži; tendence k bolestivému sebepoškozování najdeme častěji u děvčat, u chlapců se spíše projeví poruchy chování.

Reakce okolí:

„To nás opravdu hrozně vyděsilo.“

„Umí to skrývat, nic jsme netušili.“

„Nosila dlouhé rukávy, až když jsme byli u doktora na odběru krve, tak se ukázaly jizvy po řezání.“

„Není normální, chová se jako cvok, když tohle dělá.“

 

14. Dítě má poruchy chování.

„Hrozně lžu.“

„Ukradl jsem peníze.“

„Kouřím a popíjím.“

„Jsem v partě, sice tam berou perník, ale to bych neudělal.“

„Chodím za školu.“

„Deset hodin denně hraju hry, tajně, i po nocích.“

„Střídám kluky.“

„Se sexem jsem začala ve třinácti.“

Projevy: lži, krádeže, záškoláctví, kouření, vyhledávání problematických part, předčasné zahájení sexuálního života, experimentování s drogami a alkoholem; dává přednost životu ve virtuálním světě před reálným.

Reakce okolí:

„Bylo to tak hodné dítě, jak se mohl tak změnit?“

„Jsme zoufalí, nevíme si s ním rady.“

„Roste pro kriminál.“

Poruchy chování často depresi předcházejí, čímž představují riziko. Mohou způsobovat úzkost vyvolanou nějakým druhem rizikového chování, například užíváním alkoholu nebo psychotropních látek s vedlejšími účinky. To situaci ještě více zhoršuje.

 

15. Některé další projevy dítěte

  • Dítě se přejídá či hladoví (dále téma poruchy příjmu potravy).
  • Dítě trpí poruchou spánku – jak v kvalitě (děsivé obsahy snů), tak i v kvantitě (nesnadné usnutí, přerušovaný a nedostačující spánek, noční probouzení – typické je kolem druhé třetí hodiny noční – a nechtěné bdění).
  • Dítě se pomočuje (enuréza) či pokakává (enkopréza). Dítě má problémy psychogenního charakteru tehdy, když na vývojové úrovni již zvládlo ovládání těchto hygienických dovedností. Větší dítě se za problém stydí, začne se chovat sociálně vyhýbavě, bývá zejména ve škole vystaveno posměchu.

↑ nahoru

Čtěte také:
Mýty a fakta o sexuálním zneužívání dětí
Typy a příčiny krizí u dětí a mládeže
Vážně nemocné dítě v rodině

 

Projevy dětské deprese v jednotlivých věkových kategoriích

  • V kojeneckém věku

Pro řadu lidí bude překvapivé, že o tomto stavu se dá uvažovat již v tak raném věku. Tento stav se může objevit, když je dítě odloučeno od osoby, která zajišťuje jeho bezpečí a uspokojuje potřeby dítěte, tedy od matky. Psychický stav malého dítěte ukazuje následující kazuistika.

Hanička (7 měsíců), umístěná do kojeneckého ústavu po smrti matky, otec ve výkonu trestu

Dítě smutné, na podněty reaguje nepřiměřeně bázlivě a plačtivě. Na podněty reaguje pomalu, vypadá, že ji okolní svět nezajímá. Začíná se objevovat zpomalený psychomotorický vývoj. Má narušený spánek i příjem potravy. Je u ní celkově zřetelný nezájem o sociální okolí a podněty.

  • V předškolním období

Skutečná deprese se diagnostikuje i v předškolním věku. Velmi často souvisí s neuspokojivou rodinnou situací.

Pavlík (4,5 roku), po rozvodu zůstal s matkou, rodiče dále ve vyhrocené konfliktní situaci

Otec odešel od rodiny za partnerem, když „zjistil“, že je homosexuál. Z veselého, šikovného a bezstarostného dítěte se stal zadumaný, smutný kluk, stranící se ostatních dětí. Často si stěžuje na bolesti bříška, „že se mu dělá na zvracení“. Je sám v pokojíku a jen tak kouká, hra ho moc nezaujme. Na druhé straně se stále ujišťuje o matčině přítomnosti, nechce zůstat v bytě ani na chvilku samotný. V noci se občas pomočí, mívá děsivé sny. Často se matky ptá, jestli si taky najde nějakého pána a odejde.

  • V mladším školním věku

Potíže se projevují zejména jako bolesti hlavy, bříška, nevolnost a nutkání ke zvracení, průjmy.

Nálada je pokleslá, snižuje se schopnost soustředit se. Zvyšuje se úzkost a podrážděnost. Začínají problémy s vrstevníky. Školní výkon je snížený, dítě zapomíná. V tomto období se již objevuje bilancování a sebevražedné myšlenky.

Honza (10 let), před půl rokem mu náhle zemřel otec

Nejprve se objevily bolesti hlavy. Honza se zhoršil ve škole, je drzý, pere se. Závodně plaval, přestal na plavání chodit. Vyhledává společnost starších kluků, pojí ho s nimi pokuřování a povídání. Doma sebral peníze, přinesl je klukům. Trpí nespavostí a výkyvy nálad.

Období začátku dospívání bývá poznamenáno velkou nespokojeností se sebou samým a s okolím, a to i u dítěte, u nějž nenajdeme zřejmou korelaci se závažnějšími vnějšími vlivy. Samotná puberta je fyziologickou proměnou, jedinec prochází jakousi „restrukturalizací mozku“. A to se skutečně neobejde bez přítomnosti rozlad nebo i depresivních stavů.

Působení vnějších vlivů je citlivě vnímáno a dítě kvůli neznalosti a absenci předchozí zkušenosti má tendenci přítomné jevy vnímat s fatálností.

V tomto směru nesmíme opominout závažné riziko úvah o sebevraždě a pokusy o sebevraždu (tentamen suicidii). Věděli jste, že dokonaná sebevražda u mladistvých je třetí nejčastější příčinou úmrtí? Denně volají na Linku bezpečí v průměru tři děti, které otevřeně hovoří o ukončení života. Česká republika má v tomto směru nezáviděníhodnou bilanci, počet dětí, které si vzaly život, je u nás totiž nejvyšší v celé Evropské unii.

Leona (14 let)

O sebevraždě přemýšlí už delší dobu, má pocit, že se jí dlouhodobě nedaří, ve škole není příliš úspěšná, nenajde si blízkou kamarádku, kluci o ni nemají zájem. Rodiče se doma hádají, má pocit, že spíš překáží a že ji nikdo nemá rád.

Naplánovala si, že počká do sobotního večera, kdy rodiče se sestrou odjedou za nemocnou babičkou a ona zůstane sama doma. Sbírala mámě potají léky (Neurol), dohromady má 40 tablet. Připravuje si dopis na rozloučenou, své pocity svěřuje deníku. Před rodiči se snaží „vypadat normálně“, aby si toho nevšimli. Předtím, když potřebovala, tak jí nevěnovali pozornost, kterou by chtěla. Věnovali se mladší sestře, „já byla vzduch“. – Příklad vnímání sebe a rodinné situace „depresivní optikou“ čtrnáctiletého děvčete.

Vezmeme-li v úvahu fakt, že deprese postihuje jedno procento dětí a pět procent dospívajících, pak je takové číslo velmi znepokojující – s depresí se totiž zvyšují i sklony k pokusům o sebevraždu.

Na rozdíl od toho, co sledujeme u dospělých, je četnost výskytu deprese stejná pro dívky i chlapce v období před dospíváním. V období puberty již zaznamenáváme, stejně jako v dospělém věku, poměr pohlaví 2 : 1 ve prospěch žen. Vysvětlení jsou hlavně psychosociálního rázu: dospívající dívky, nacházející se ve stejném věku jako chlapci, již daleko více vnímají sebe sama a objevují se u nich příznaky negativního vnímání těla.

↑ nahoru

Co depresi zhoršuje?

  • Nepochopení vzniklé situace okolím

„Všechno je dobrý, nevím, co by se mu mohlo dít.“

  • Neřešení situace, tedy „spouštěče", který vedl k depresi.

„S tím se nedá nic dělat.“

  • Nerespektování rad lékaře

„Už to bereš dlouho a žádný zlepšení, tak proč brát prášky.“

„Už je to lepší, tak to vysadíme.“

  • Popírání faktu poruchy nálad dítětem

„Není mi do breku, tak žádnou depresi nemám."“

  • Neschopnost reflektovat svůj stav

„Nevím, co mi je, a je mi to jedno."“

  • Vlivy dědičnosti

„To má po tobě.“

„To po mně nemůže mít.“

  • Experimentování a užívání drog

„Tráva mi zlepší náladu.“

„Díky alkoholu na to zapomenu.“

Kazuistiky z klinické praxe Mgr. Kateřiny Krtičkové

Iveta (14 let)

Přichází postarší matka, dcera je vysoká, oči upřené do země, nenavazuje kontakt, nemluví, projevuje se jako dítě se sníženým intelektem. Při příjmu matka před dcerou hovoří o tom, že se jí dcera narodila, když už měla dva dospělé syny, ale druhý manžel chtěl dítě, tak „jsem se na stará kolena obětovala“. V té chvíli se dcera začne nejistě pohihňávat a ostrými nehty se drápne do zjizvené ruky. „Podívejte, co mi dělá,“ komentuje její chování matka. Požádám matku, aby mne nechala chvíli s dcerou o samotě. Přijde náhlá proměna, dcera najednou kultivovaně mluví, nesměje se, drží oční kontakt. Mluví o svých potížích, bojí se ale, že souvisejí s matkou. Má z ní nervy, tak se po každé hádce řízne...

Iveta zpočátku spolupracuje, na terapeutická sezení chodí sama, stav se lepší, ale s matkou se vztah nelepší, naopak se vyostřuje, Iveta se místo řezání ohrazuje slovně vůči matce. Po sedmi sezeních matka telefonuje, že si nepřeje, aby dcera dále v terapii pokračovala, sama se rodinné terapie účastnit nechce. „To se poddá,“ sděluje matka na závěr…

Martin (11 let, enkopréza)

Přichází s matkou. Rodina právě prochází rozvodovým řízením, potíže trvají pět měsíců. Martin prodělal veškerá interní vyšetření, bez nálezu. Enkopréza ho obtěžuje, stále se musí mýt, bojí se, že se mu budou ve škole smát. Až několikrát denně neudrží stolici nebo alespoň špiní. Zásadně ho to omezuje v životě, začal se vyhýbat sportu (závodně hraje tenis). Martin se rozhovořil o sportovní škole, kam přestoupil, ale novým kolektivem nebyl přijat, posmívali se mu. Uvědomuje si, že v tu dobu začaly problémy s enkoprézou, které nejprve přede všemi skrýval (vyhazoval spodní prádlo a podobně).

V psychoterapii doporučeny změny: v pololetí Martin přestoupil zpět na původní školu, došlo k téměř okamžité úpravě potíží. Spolužáky ve třídě byl přijat, je spokojen, znovu se raduje, je úspěšný, co se týče prospěchu i sportu. Rozvod rodičů nezpůsobil obnovu problémů, dobře situaci zvládá.

↑ nahoru

Jaké jsou vnější vlivy a souvislosti, které působí na dětskou depresi?smutné dítě s plyšákem a rodiče

 

Jak vypadá léčba dětské deprese?

Některé mýty o léčbě deprese

  • „Pomůžeme mu veselým rozptýlením.“

Tento dobře míněný postoj pomůže při depresivní rozladě. Někdy je třeba jen překonat počáteční odpor a „popohnat“ dítě k aktivitě. Díky sportu či aktivitě se v těle vytvářejí látky-endorfiny, kterým se také říká „ látky štěstí“. V těžší formě deprese dítě není schopno radostného prožitku a očekávaný efekt se nedostaví, což ještě může prohloubit stav deprese ve stylu „nic mi nepomůže“, „už nikdy se nedokážu zasmát“.

  • „Je nemocný, musí ležet.“

Ani tento způsob není zdravým přístupem. Dítě s depresí je třeba pozvolna a přiměřeně aktivizovat. Je třeba připravit situace, ve kterých bude opět úspěšné, neboť dítě si potřebuje znovu zažít úspěch. Není dobré nechat ho propadnout do bezduché nečinnosti.

  • „Nebudeme si toho všímat.“

Deprese nezmizí jen tím, že si projevů nebudeme všímat, že je budeme bagatelizovat.

  • „Deprese se neléčí.“

Léčí, a to léky-antidepresivy. Předepíše je pediatr či specialista-dětský psychiatr. Nejvhodnější léčba je v kombinaci s psychoterapií.

  • „Antidepresiva jsou návyková.“

Ohledně farmakoterapie panuje řada předsudků, ale léčba deprese antidepresivy žádný návyk nezpůsobuje. Naopak se v praxi setkáváme se zneužitím anxiolytik a hypnotik – rodiče dítěti sami podají „něco na zklidnění“ nebo „něco na spaní“. Právě tyto léky však způsobují závislost.

  • „Antidepresiva zaberou okamžitě.“

U antidepresiv trvá několik týdnů (obvykle čtyři až šest), než začnou účinkovat (při pravidelném užívání předepsaném lékařem). Po tuto dobu bývají předepsány léky tlumící úzkost a pomáhající navozovat spánek (anxiolytika). Po nástupu antidepresivního efektu se anxiolytika zpravidla vysazují.

↑ nahoru

Postup při léčbě deprese v dětském věku

1. krok: Uvědomit si signály, že „něco není v pořádku" a „nedělá nám to naschvál".

2. krok: Vysledovat změny v chování a projevech dítěte.

3. krok: Zjistit, jak tyto změny vnímá dítě.

4. krok: Porozumět vnějším vlivům, které mohou souviset s projevem deprese u dítěte, tedy zmapovat současnou rodinnou a vztahovou situaci v rodině, školní poměry a podobně.

5. krok: Pokusit se vše probrat s dítětem, přijmout jeho potíže, podpořit ho, ujistit o vztahu, pokud se nepodaří zajistit změna a zlepšení stavu dítěte.

6. krok: Konzultace s pediatrem.

7. krok: Vstup do ambulantní psychoterapie – první volba – rodinná terapie.

8. krok: Medikace psychofarmaky (i souběžně s psychoterapií).

9. krok: Hospitalizace na dětské psychiatrii.

 

Je vhodné podávat dítěti psychofarmaka?

Základem efektivní terapie je správná diagnostika potíží podle jejich intenzity a dlouhodobosti.

U lehkých reaktivních depresí, tedy tam, kde je zřejmá jasná souvislost stavů, pomáhá daný problém pojmenovat a nabídnout strategie řešení – například naučit metody zvládání přechodně zvýšeného stresu nebo uzpůsobení podmínek dítěte jeho možnostem.

Zásadním požadavkem je stabilizace rodinného klimatu v tíživé situaci, což se pak může promítat do zlepšování stavu dítěte.

Nejvíce depresivních stavů se léčí kombinací psychoterapie a psychofarmak. Farmakoterapie je volena lékařem, nejčastěji dětským psychiatrem, s ohledem na dětský organismus. V souvislosti s antidepresivy se vyskytuje řada předsudků, viz Některé mýty o léčbě deprese. Indikace k nasazení léků je v případech, kde selhala samostatná psychoterapie, kde dítě nespolupracuje, kde rodina odmítá převzít zodpovědnost za problém, a dále tam, kde se vlivem deprese dlouhodobě zhoršuje komunikace v rodině či ve škole a tím hrozí její prohloubení.

↑ nahoru

Kdy je nutné dítě hospitalizovat?

  • U dítěte přetrvávají úvahy o sebevraždě nebo je zaznamenáno chování směřující k tomuto činu.
  • Dítě má sluchové halucinace, které ho nabádají k sebeublížení.
  • U dítěte narůstá agresivita a nereaguje na domluvu, nedodržuje pravidla a nerespektuje tresty.
  • Dítě má sklon řešit poruchu nálady škodlivým užíváním alkoholu a drog.
  • Nevyhnutelná je hospitalizace u dětí, které jsou doma týrány či zneužívány.
  • U dítěte s poruchou příjmu potravy – bulimií či mentální anorexií (váha pod 45 kilogramů a ztráta menstruačního cyklu).
  • U dětí s úzkostnými stavy, které mají vliv na kvalitu života.

 

Autorka článku

Mgr. Kateřina Krtičková

Klinická psycholožka a rodinná terapeutka. Vystudovala jednooborovou psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, má atestaci z klinické psychologie a z psychoterapie a výcvik  se zaměřením na rodinnou terapii a krizovou intervenci. Provozuje psychologickou ambulanci, věnuje se onkologickým pacientům, psychosomatice, autoimunitním onemocněním, handicapovaným, obětem a pozůstalým. Dlouhodobě spolupracuje s organizacemi, které se věnují náhradní rodinné péči.

Tipy na další související zdroje informací

Zaujalo vás toto téma? Máme pro vás tipy na další zdroje zajímavých informací z naší elektronické Odborné knihovny. Kromě knižních titulů vám nabízíme související výzkumy, legislativní dokumenty nebo audio- a videozáznamy z českých rádií a televizí. Jednoduše klikněte na knížku nebo záznam, který vás zaujal, a dozvíte se více. Další související literatura je k dispozici v Odborné knihovně.

Audiozáznamy

Deprese: Módní stav mysli? Radio, ČRo Radio Wave - Diagnóza F, 2011.

(Ne)mám depresi - Jeroným Klimeš. Radio, ČRo 1 Radiožurnál - HandyCamping, 2009.

Deprese - MUDr. Jiří Raboch. Radio, ČRo 2 Praha - Rodinný lékař, 2008.

Deprese a psychické zdraví. Radio, ČRo 1 Radiožurnál - HandyCamping, 2006.

Deprese. Radio, ČRo 1 Radiožurnál - HandyCamping, 2005.

Videozáznamy

Dětská deprese. TV, Česká televize - Rodina a já, 2011.

Úzkosti. TV, Česká televize - Záhady duše, 2011.

Prášky problémy neřeší. TV, Česká televize - Rodina a já, 2009.

Úzkostné děti. TV, Česká televize - Rodina a já, 2008.

Deprese v pubertě - doc. MUDr. Eva Malá. TV, Česká televize - Sama doma, 2006.


Podívejte se do naší rubriky Kde hledat pomoc.

Zpět na téma Psychické problémy dítěte

 

Pomohly vám informace v tomto článku?

Nahoru

Facebook Šance Dětem Twitter @sancedetem Google+ +SanceDetem YouTube SanceDetem RSS RSS