Zobrazit menuSkrýt menu

Geny a výchova

Publikováno: 2. 5. 2012, aktualizováno: 16. 4. 2016 | Kategorie: Téma měsíce

Otázka genů se skloňuje v náhradní rodinné péči (NRP) ve všech pádech. Náhradní rodiče se táží, zda by se k nim takto chovalo jejich vlastní dítě. Náhradní děti si kladou otázky, zda by takto jednali i jejich biologičtí rodiče. Poruchy chování u ústavních dětí se vysvětlují povzdechem: „No jo, tak to víte, co se sem asi tak může dostat za matroš…“

Obsah článku:

Univerzální vysvětlovací rámec

Anketa

Ve všech těchto případech fungují geny jako univerzální vysvětlovací rámec. To je vcelku jednoduchý mechanismus. Když je v naší minulosti nějaká výrazná událost či jev, pak následně máme sklon všechny další podivnosti v našem životě odvozovat právě od této události. Univerzální vysvětlovací rámec je tedy určitý druh takzvané kauzální atribuce, tedy naší úporné lidské potřeby hledat příčiny a smysl událostí.

Například když se zjistilo, že v třebíčské porodnici dvěma rodinám zaměnili dvě novorozeňata, volali novináři s dotazem, jestli si mají rodiče děti vyměnit, nebo ne. Bohužel z psychologického hlediska neexistuje jednoznačné řešení. Záleží jen na tom, jak to nakonec dopadne. Představme si například, že to s nějakou z těch holčiček později špatně dopadne, že třeba v sedmnácti letech skončí na drogách. Vysvětlení bude podobné, ať si ji rodiče v jednom roce vymění či ne. V případě výměny budou říkat: „Je to jasné, to je tím, že jsi rok vyrůstala u těch cizích lidí. Vždyť i psychologové říkají, že ten první rok je nejdůležitější.“ Když si rodiče dívky zpět nevymění, tak podobně uslyšíme: „Je to jasné, to je tím, že jsme tě nazpátek nevyměnili. Ty prostě nejsi naše krev, naše geny. Vždyť i psychologové říkají, že geny určují chování z 86 %...“ Prostě ať udělají cokoli, případný neúspěch se připisuje nejvýraznější události v minulosti či nejnápadnějšímu rozdílu. Takto funguje univerzální vysvětlovací rámec.

Výhodou genů je, že o nich lidi mají určitou povědomost. To je předpoklad, aby se vůbec mohly stát takovým univerzálním vysvětlovacím rámcem. Ten pak systematicky chybně vysvětluje další životní události, zejména pokud je pravá příčina jevů pro dané lidi kuriózní či nepochopitelná. Například většina žadatelů o náhradní rodinnou péči neumí pracovat s identitou svých přijatých dětí. A ta přitom vzniká chaoticky. Výchovné chyby právě díky opomenutí identity dítěte se však musejí nějak vysvětlit, takže se použije to, co všichni tak trochu znají.

Navíc všechny tyto úvahy o biologickém versus náhradním dítěti (či naopak rodiči) fungují jako úvahy nevěrných mužů o vlastní manželce. Dalo by se to vyjádřit rovnicí:

Vše, co mám u manželky, bych měl u milenky taky a k tomu nekončící řadu bonusů, tedy:

Milenka = manželka + bonus

Stejně tak uvažují náhradní rodiče:

Biologické dítě = náhradní dítě + bonus

Náhradní dítě si říká:

Biologičtí rodiče = náhradní rodiče + bonus

Právě tyto mentální procesy se snaží vyvažovat známé české přísloví, když připomíná:

Vrabec v hrsti je lepší než holub na střeše

Univerzální výkladový rámec proto musíme znát, abychom si uvědomili, že role genů je nejen v NRP, ale obecně v rodičovství velmi nadhodnocená. Na geny se svádí i to, co má s nimi pramálo společného.

↑ nahoru

Skutečně se nedá s geny nic dělat?

ilustrační obr.Geny jako banální univerzální diagnóza, která je vždy po ruce, však odvádí rodiče od toho, aby řešili skutečné příčiny problémů. Mávnutí rukou s povzdechem „Inu, co byste chtěli s těmito geny...“ nepomáhá dětem, ani rodičům. Stejně na tom je dnes tak módní hyperaktivita. Podle výzkumů mozku je prý 66 % diagnóz této choroby scestných. Někdy netřeba dělat scan mozku, ale stačí si uvědomit, že dítě by mělo být hyperaktivní nejen ve čtvrtek, když má zeměpis, ale i v pátek a  od soboty až do středy. Dávat ADHD dítěti jen proto, že má konflikt s učitelkou zeměpisu, je sice běžné, ale přesto scestné.

Nedávno jsem dělal posudek na dítě v náhradní rodinné péči; do spisu nějaký můj kolega napsal o osmiletém romském dítěti: „Jana je trochu rozmazlená, ale roli v tomto případě hrají geny, s tím nic [rodiče] nenadělají.“ Vyjadřoval se k občasným záchvatům doma, které pěstouni označují za „rapl“. Jana však žádné záchvaty ve škole ani jinde mimo domov neměla. I zde je absurdní argumentovat geny, když jde zřetelně o situační záležitost. I zde chybná diagnóza odvádí rodiče od skutečného zdroje konfliktů mezi nimi a dcerou. Není pravda, že se s tím nedá nic dělat. Jako cílenější druh vyšetření by u Jany mohl posloužit videotrénink interakcí či nahrávání dění doma na MP3 přehrávač a následná analýza nahrávky. Pak zjistíme, že Jana třeba není rozmazlená, ale citově labilní. Budeme pak tvrdit, že Jana má nesprávně exprimovaný gen na matčiny výtky?

Podívejte se na Ilustrační obrázek Videorozhovor Anketa mezi psychology - jak dalece je možné změnit charakter dítěte výchovou?videoanketu mezi psychology o tom, jak dalece je možné charakter dítěte změnit výchovou.


Rané „mrzačení“?

Držme se tedy zásady, že pomocí genů by se měly vysvětlovat jen univerzální sklony dětí, které se projevují vcelku konstantně řekněme za poslední rok – tedy bez ohledu na to, je-li pátek nebo svátek – a navíc by to chování nemělo být nijak komplexní. Geneticky bývají kódovány bílkoviny, instinkty, sklon k nízkému tlaku, temperament a podobně, ale ne averze na ironii učitele fyziky.

Geny jako vysvětlení jsou zrádné, protože vedou lidi k  rezignaci – nedá se s tím nic dělat – i když i tato úvaha je zcela chybná. To neplatí ani jinde v medicíně. Například cukrovka je z větší části podmíněná geneticky, a přesto s ní lékaři docela úspěšně válčí. Naproti tomu, když vám třeba parní válec přejede ruku, tak to samozřejmě není genetické postižení, a přesto se s tím nedá (s výjimkou kompenzačních pomůcek) dělat nic.

Ano, náhradní rodiče by se tedy měli mnohem více tázat, jak a čím bylo dítě traumatizováno v dětství. Protože s mnoha postiženími, i když jsou získaná během života a nejsou genetická, se dá udělat jen málo. Bývají mnohem horší, než kdyby dítě mělo nějakou genetickou poruchu, jako například celiakii. Otázka rodičů tedy není výchova, nebo geny, ale výchova, geny, nebo rané duševní „zmrzačení“? Cˇi ještě přesněji je lepší dělit vlastnosti dítěte na ty, se kterými se dá výchovně hnout a se kterými ne.

↑ nahoru

Co s vlastnostmi, se kterými se nedá hnout?

Snad jen Bůh ví, kdo zformuloval modlitbu, která má univerzální platnost: „Dej mi, Bože, sílu, abych změnil věci, které změnit mohu, trpělivost, abych unesl ty věci, které změnit nemohu, a moudrost rozeznat prvé od druhého." Řekněme si na rovinu, že ti lidé, kteří zaostřují svůj intelekt na hranici mezi změnitelným a nezměnitelným, jsou výkonnější a optimálně využívají svých schopností, než ti lidé, kteří dělí věci na příjemné a nepříjemné.ilustrační obrázek

V náhradní rodinné péči se tento rozpor projevuje velice často. Zejména sociálně úspěšní, leč neplodní žadatelé, nejsou schopni si připustit, že adoptované dítě třeba nebude tak úspěšné jako oni. Když totiž zvažují adopci jako řešení své neplodnosti, chodí za nimi kamarádi a říkají: „Ty jsi se zbláznil! Víš, co to znamená adopce? To znamená, že ti dají prvního debílka nebo cigoše, kterého se chtějí zbavit!“

Když rodiče přesto jdou do náhradní rodinné péče, mají potřebu dokázat okolí, že se rozhodli správně, že to jejich dítě nebude „debilní cigoš“, jak je varovalo okolí. Obranou před strachem z věty „Vidíš, vidíš. Já jsem ti to říkala...“ je pak právě přetěžování dítěte, při kterém se nehledí na to, co se změnit může a co ne a nehledá se moudře, kde končí schopnosti dítěte.

Podobně rodiče dětí s Downovým syndromem nebývají schopni si uvědomit hranice lidských možností. Downův syndrom je stoprocentně genetické onemocnění, se kterým se skutečně nedá dělat nic. V každé obyčejné (diploidní) buňce nejsou jen obvyklé dva chromozomy č. 21, ale tři. V tomto případě jsou rodiče frustrovaní, že mají postižené dítě. Tuto frustraci chtějí zmoci zvýšeným výkonem, a tak mají pocit, že když dají dítěti tu nejlepší péči, tak ono třeba vychodí alespoň základní školu. Bohužel se mýlí. Tyto děti mají strop a tím je horní hranice lehké mentální retardace, to znamená debility ve starším pojetí. Jsou tedy i při nejlepší vůli nevzdělavatelné. Navíc jsou velmi sociální, rády se mazlí, vymýšlí různé čtverácké kousky, ale touhu po vzdělávání nemají.

Snaha zlomit nezlomitelné jen prohlubuje rodičovskou frustrací. Přitom je to zbytečné. Stejně jako u malých dětí i u těchto postižených platí, že budou žít v takovém světě, jaký jim přichystáme. Když s nimi máme trpělivost, jsou roztomilé. Když jsme mrzutí my, jsou mrzutí i oni. Cílem tedy není zlomit nezlomitelné, ale využít plně možnosti, které máme k dispozici. To platí jak pro zdravé, tak pro postižené, pro rodiče i pro děti. Proč by dítě za to, že má Downův syndrom, mělo skončit ještě s deprivacemi v ústavu? Prostě darujme mu alespoň tolik své energie, kterou bychom do něj investovali, kdyby bylo zcela zdravé.

Trisomie na 21. chromozomu

Většina děděné informace je zapsána do dlouhé kyseliny deoxyribonukleové (DNA), která je všelijak smotaná do tvaru chromozomů. Chromozomy jsou očíslovány podle velikosti. Jsou vždy dva stejné do páru. Lidé jich mají 23 párů, šimpanzi 24 ap. V každém páru pochází vždy jeden chromozom od otce a druhý od matky. Toliko poslední 23. chromozom je pohlavní a skládá se u žen ze dvou chromozomů XX a u muže z XY.

ilustrační obrázekTedy na tomto obrázku máme sadu chromozomů z jádra obyčejné (diploidní) buňky muže s Downovým syndromem, protože 23. chromozom je XY a dále má tři chromozomy 21. Většinu trisomií na jiných chromozomech embryo nepřežije a těhotenství končí spontánním potratem.

Downův syndrom je velmi jednoduchý příklad genetické vady. V naprosté většině ostatních případů, kdy se zvažuje náhradní rodinná péče, ale nikdo na světě není schopen říci, co bude u dětí genetické, vrozené či získané, co půjde ještě ovlivnit výchovou a co ne. Pohled na jejich biologické rodiče je plný otazníků, a i tyto děti jsou velkou neznámou. Ani náhradní rodiče nejsou žádní odborníci na náhradní rodinnou péči a na výchovu. Většinou amatérsky dělají, co intuitivně považují za nejlepší. Koneckonců i sami odborníci jsou v této oblasti rozhádaní více než kdekoli jinde.

Například kluk adoptovaný v půl roce jakž takž fungoval po tu dobu, co ho vychovávali náhradní rodiče. Ale jakmile opustil rodinu, tak se stále více začal projevovat jeho asociální charakter. Prostě nerozuměl lidem kolem sebe, bylo to pro něj hemžení Marťanů bez jakékoli vnitřní logiky. Protloukal se životem, jak se dá, a rodiče byli nešťastní... Ale řekněme si na rovinu – ano, možná to bylo genetické, protože jeho biologický otec byl velmi podobný – ale jak se to pak liší od případu dětí s Downovým syndromem? Minimálně. Jen rodiče nemají od lékařů genetickou diagnózu à la „mutace genu na chromozomu 17q24.1“.

Požadavek optimálně využít možnosti tohoto dítěte zůstává. Dost možná, že rodiče dali tomuto dítěti vše, co bylo schopno pojmout. Pak jim patří čest a dík. Vždyť ani do výchovy vlastních dětí se nemá jít s apriorními představami, jak děti mají vypadat, tím spíš to platí v náhradní rodinné péči: nezkoušet změnit nezměnitelné.

Výhoda stejných genů rodičů a dětí spočívá i v tom, že rodiče, coby úspěšné reprodukční organismy, předávají své životní zkušenosti dětem. Tento druh děděné informace se označuje za memy. Jestliže se třeba rodič úspěšně popral se svou subdepresivitou, pak dokáže svému dítěti dát návody, jak má zvládat pět návalů prudkého smutku za den. Například nedávno mi popisovali dívku (ve třetí třídě), která se, když jí bylo smutno, podívala do vypnuté obrazovky televizoru, kde viděla svůj obraz, a řekla: „Ahoj, já.“ Příklad toho, jak lidé spontánně objevují řízenou samomluvu, pomocí které dokážou překonat tyto návaly smutku. Tyto zkušenosti s subdepresivními stavy pak předávají svým dětem. Bohužel náhradní rodiče, kteří nikdy subdepresivitou netrpěli, tomu nerozumí. Mají pocit, že dítě je rozmazlené, pálí ho dobré bydlo a podobně. Bohužel ne každý psycholog umí pracovat s každou podivnou chorobou. Proto je třeba obejít řadu odborníků, až narazíte na toho, který ví, o čem dítě mluví, a který třeba bude znát návody, jak se poprat se subdepresitivitou.

↑ nahoru

V pubertě se u něho probudily geny...

ilustrační obrázekAno, existují genetické poruchy, které se projeví až v nějakém specifickém věku. Například u Huntingtonovy demence závisí projevení choroby na počtu opakování trojic genetických bází CAG v DNA na kratším raménku 4. chromozomu.

Pokud Huntingtonovu chorobu (HCH) má někdo z rodičů, pak si člověk po 18. narozeninách může nechat udělat testy na počet opakování sekvence CAG. Pokud jich má například 44, tak podle tabulky zjistí, že s 95% pravděpodobností se u něho projeví chroboba mezi 40. a 43. rokem. A zároveň ví, že by neměl mít vlastní děti, aby tohoto strašného „peška“ nepředával dalším generacím.

Genová mutace u HCH je proto tak reprodukčně úspěšná, že choroba se projevuje až poté, co tito lidé již založí rodinu, a tedy poté, co předali tyto geny dále. To, že pak choroba následně zdevastuje celé rodiny a postižení často páchají sebevraždu, na tomto faktu nic nemění. (Upraveno podle R. R. Brinkman, M. M. Mezei, J. Theilmann, E. Almqvist, M. R. Hayden: The Likelihood of Being Affected with Huntington Disease by a Particular Age, for a Specific CAG Size; Am. J. Hum. Genet. 60:1202-1210, 1997)

I když existují takové zvláštní genetické poruchy, přesto nemáme žádný důvod činit geny odpovědné za to, že se u romských adoptovaných dětí objevují častá selhání právě okolo puberty. Ta se zpravidla vysvětlují odkazem na to, že se u nich geny probudily, že nastalo „volání krve" a podobně. Tam se ale mnohem spíše jedná o poruchy identity. Puberta je období, kdy se děti v přirozených pospolitostech třeba s využitím nějakého přechodového rituálu stávaly opravdu rovné dospělým. To připomíná Zdeněk Smetánka ve své Legendě o Ostojovi:

Pasáž z románu Louise Hémona Marie Chapdelainová, pojednávající o kolonistech dobývajících kanadskou půdu, shrnuje a ilustruje mnohé s pozoruhodnou jasností: „... rozprávěl nyní s muži, kterým se rovnal, ne-li svými čtrnácti lety, tedy svými širokými rameny a svou znalostí zemědělské práce. Před osmi lety začal dohlížet na zvířata a dovážet každodenně do domu nezbytnou zásobu dříví na malých saních. Trochu později se naučil silně křičet: hoj, hoj na krávy s hubenými zadky a hyjé, čehý při orání s koňmi; uměl držet vidle na seno a stavět ploty z kůlů. Po dva roky již vládl sekerou a kosou po boku svého otce, řídil velké saně na dříví po tvrdém sněhu, samostatně zaséval a sekal obilí tak, že nikdo mu již neupíral práva vyjádřit svobodně svůj náhled..." Končící bezstarostné dětství označuje objevení druhých zubů, o dospělosti pak vypovídá pracovní zdatnost.

Okolo třinácti let procházeli kupříkladu židovští chlapci rituálem bar micva, od kterého mohli ve společenství mužů klást otázky a diskutovat. Tedy puberta je geneticky nastavené období dospělosti. V blahobytných společnostech se však plná reprodukční dospělost posunuje, ženy mívají dítě v průměru až okolo sedmadvacátého roku (muži ještě později), což vytváří psychicky velmi náročné období adolescence a mladší dospělosti, které je definováno hledáním identity.

Pokud rodiče nezažili život ideologických disidentů za minulého režimu nebo jiné persekuované menšiny, nedokážou si představit, co je to za psychický tlak přežít ve vypolarizované, rasistické společnosti České republiky. Nejistý adolescent už nemá takto pevnou půdu pod nohama a k tomu ho nechtějí pustit do restaurace s tím, že všude je reservé. Na diskotéku může jen ve společnosti svých bílých spolužáků, kteří se za něho zaručí. Hledá práci přes inzerát. Po telefonu je vše OK. Jakmile otevře dveře: „Jé, právě se to obsadilo...“ Když už tu práci nakonec dostane, tak ho nekonečně dlouho testují – ponechávají stokoruny volně na stole, zda je ukradne či ne. Při jakékoli krádeži na pracovišti je dotazován právě on jako první volba. Jakýkoli jeho úspěch je vnímán jako nezasloužený a závist vůči němu je dvojnásobná...

Ať je chování druhé strany pochopitelné, či ne, nás zajímá, jak se s tím má poprat náš adolescent, který návdavkem k tomu ještě strávil pět let v dětském domově, a tak je citově labilní až běda. Náhradní rodiče se sice zpravidla rozčilují nad rasismem okolí, ale faktem je, že děti nijak nepřipravují na tento svět, protože jejich výchovná filozofie bývá pasivně nerasistická: „Víte, my nejsme rasisti. My ho vychováváme jako svoje vlastní.“ Jenže to je právě ta chyba. Kdyby měl vrozenou cukrovku, taky by ho krmili jako jiné své děti?

Dál tyto úvahy okolo podílu identity na adolescentních selháních adoptovaných dětí zde sledovat nebudeme, protože jsem je dost důkladně rozebral v příručce o identitě dětí v náhradní rodinné péči. Důležité je ale zdůraznit, že identita má jednu velkou výhodu oproti výše zmíněné Huntingtonově demenci. Je ovlivnitelná vhodnou výchovou a dá se na pubertální krizi identity připravit dříve, než vypukne.

Jeden z pádných důvodů, proč náhradní děti okolo puberty dopadají tak neslavně, je právě zanedbávání teoretické přípravy náhradních rodičů na toto období: „Co mi budete, pane doktore, vyprávět? Já jsem vychovala tři vlastní děti!“

↑ nahoru

Paretovo pravidlo – vztyčený prst v náhradní rodinné péči

ilustrační obrázekKdyž chce volavka rodu Egretta eliminovat riziko, že se jí některé vajíčko nevylíhne, tak pro jistotu snese tři. Když se narodí tři mláďata, tak dva starší sourozenci nejmladšího uklovou. Když se vyklube jen jedno, tak rodiče hnízdo opustí. O jedno ptáče se jim nevyplatí starat. Stejné riziko, že se sem tam některé dítě při nejlepší péči nevyvede, postihuje i lidské rodiče. I zde nemáme jinou obranu než si pořídit dětí více. Optimální počet jsou tři až čtyři, tedy něco málo nad 2,1 dítěte na ženu, které jsou podle demografů nezbytné k udržení populace (minimální úhrnná plodnost).

Jenže existuje velký rozdíl mezi biologickými rodiči a náhradními. Biologičtí rodiče mají případné zkrachování svého dítěte dokonale tabuizované a chráněné mnoha obranami, zejména popřením a vytěsněním. Naproti tomu u náhradních rodičů se případný neúspěch dítěte bedlivě sleduje, aby se mohlo vyhodnotit, zda třeba neplodní rodiče udělali dobře, když si domů vzali to cizí dítě.

Jenže ve skutečnosti u biologických rodičů nemáme nulové procento selhání dětí, ale spíš tak okolo nepřiznaných cca dvaceti procent – podle toho, jak nastavíme kritéria. Tam patří sebevraždy mladých, riskování na silnici, drogy, neschopnost založit rodinu a tak dál. Biologicky vzato jde především o schopnost reprodukce, ale psychologicky jde rodičům též o to, aby ve stáří byli v kontaktu se svými vnuky a viděli nějakou kontinuitu svého života. Pro matku je strašné slyšet svého třiadvacetiletého drogově závislého syna, jak říká, že neví, jak dlouho tu bude – pět nebo pětadvacet let, že mu je to jedno, že mu nevadí, že ho vyhodili ze školy, že stejně nemá smysl žít...

V ekonomii je stejný princip znám z výzkumu italského ekonoma Vilfreda Pareta. Ten zjistil, že osmdesát procent zisku firmy tvoří pouhých dvacet procent zákazníků a naopak dvacet procent zákazníků pohltí osmdesát procent výdajů firmy. I u rodičů početnějších rodin to takto funguje. Většinu radostí jim generuje jedno dítě a většinu starostí jim generuje druhé, o ostatních jako by nevěděli. U rodin s jedním dítětem je to loterie: buď to vyjde, nebo raději „ani nemyslet“. Jenže když to ale skutečně nevyjde, tak právě nemyslet nejde. Proto je třeba myslet včas.

Z tohoto důvodu je opravdu do nebe volající hloupost vytvářet adoptivní jedináčky. Zvláště víme-li, že u náhradní rodinné péče je procento selhání dětí ještě o něco větší než u biologických rodičů. Zde jsou na vině především sociální pracovnice, které soucitně mají sklon každým rodičům dát po dítěti. Takto v přibližně třiceti procentech zakládají rodičům na pěkné peklo na zemi. I zde by se měly vytvářet adoptivní rodiny po třech čtyřech dětech, aby si rodiče nemuseli rvát vlasy, když se to jediné vytoužené dítě nepovede.

  1 dítě 2 děti 3 děti 4 děti
alespoň jedno dítě se vydaří 50 % 75 % 88 % 94 %

I v těchto případech je lhostejná otázka, jestli geny, výchova, či zmrzačení. Prostě i kdyby pravděpodobnost selhání dítěte byla padesátiprocentní, tak při čtyřech dětech mají rodiče 94procentní  naději, že alespoň jedno dítě se jim vyvede. To je skoro dvakrát tolik, než když mají jen jedno dítě a schovávají před těmito fakty hlavu do písku.

↑ nahoru

Závěrečné shrnutí

  • Při debatách geny versus výchova jde vlastně jen o otázku, co můžeme výchovou ovlivnit a s jakými vlastnostmi už není možno hnout.
  • Celoživotním úkolem člověka je hledat hranici mezi tím, co může ovlivnit, a kde již jen plýtvá svými silami, protože danou vlastnost dítěte změnit nemůže.
  • Geny fungují jako univerzální vysvětlovací rámec pro většinu nepříznivých jevů, které se objevují u dětí v náhradní rodinné péči a se kterými si nevíme rady, i když ty zdaleka ne vždy mají genetický základ.
  • Často se zapomíná, že horší než geny bývají následky zmrzačení ranou citovou deprivacíhospitalismem v dětských domovech a kojeneckých ústavech.
  • Ať porucha vznikla geneticky, nebo až v průběhu vývoje jedince, nikde není zaručeno, že půjde později vzít zpět či sanovat.
  • V době rozhodování o náhradní rodinné péči nikdo není schopen o většině vlastností dítěte říci, co bude ovlivnitelné, co se objeví, co zmizí a co ne. Většina výroků jsou jen dohady.
  • Náhradním rodičům by hodně pomohlo, kdyby v dostatečném předstihu teoreticky nastudovali poruchy, které vznikají díky chaotickému hledání identity, neboť s těmi je možné pracovat a předejít jim.
  • Selhání náhradních dětí se měří jiným metrem než selhání biologických dětí, ale Paretovo pravidlo neúprosně platí v náhradní rodinné péči i v běžném životě.
  • Odvěkou obranou vůči nepodařeným dětem vždy byla, je a bude zásada mít větší počet dětí, konkrétně tři až čtyři, tedy stejná zásada, kterou ekonomie zná pod termínem diverzifikace rizika.

Autor článku

PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D.

Vystudoval psychologii na Univerzitě Karlově v Praze a v roce 2002 zde získal doktorát ze sociální psychologie. V průběhu své profesní kariéry vyučoval policejní psychologii na střední policejní škole, etiku na 3. lékařské fakultě Univerzity Karlovy a psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Pro Městské centrum sociálních služeb Praha posuzoval zájemce o adopci dětí, pracoval jako konzultant veřejného ochránce práv a poradce ministra práce a sociálních věcí v oblasti náhradní rodinné péče. Je autorem několika knih a odborných příruček. Věnuje se psychologickému poradenství zaměřenému především na rodinné vztahy a spolupracuje s Orgánem sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD) Prahy 12.

 

Pokud byste se chtěli k problematice vlivu genů a výchovy na dítě na cokoliv zeptat renomovaného dětského psychologa, pošlete svoji otázku na e-mail nazory@sancedetem.cz. Odpověď odborníka pro vás zdarma zajistíme, zašleme vám ji e-mailem a anonymně bude zveřejněna i zde pod článkem.

 

Přečtěte si o tématu více:

JOHN, R. Výchova vs. dědičnost. 2010.

HAMER, D. – COPELAND, P. Geny a osobnost: biologické základy psychiky člověka. Praha: Portál, 2003.

HÁJEK, T. Geny nejsou všechno. 2001.

ŠEFRNA, M. Dědičnost a výchova: kapitola z obecné pedagogiky. Praha: Česká grafická unie, 1939.

LUDVÍKOVÁ, V. Geny dělají člověka. 2006.

PILAŘOVÁ, M. Raný vývoj dítěte a možnosti rané intervence. Sborník. Praha: Futurum, 1999.

ŠKRABÁNKOVÁ, J. Vliv rodinného prostředí na utváření osobnosti. 2004.

DRÁBKOVÁ, H. Zkoumání podílu vlivu dědičnosti a výchovy na rysy osobnosti extraverze-introverze a stabilita-labilita. 1995.

VÁGNEROVÁ, M. Abnormální vývoj osobnosti jako následek negativního působení. 1996.

VÁCHA, M.Geny, prostředí a svoboda? 2009.

VAŇÁSKOVÁ, M. Dědičnost chování. 2008.

POPELA, L. Geny vs. výchova. 2007.

TRAMPOTOVÁ, O. Geny vs. výchova: 50:10. 2011.

JANDA, M. Ovlivňují nás více geny nebo výchova? 2006.

Další související literaturu najdete v naší Odborné knihovně.

 

Pomohly vám informace v tomto článku?

Nahoru

Přihlaste se k odběru newsletteru Šance Dětem

*) Pole označená hvězdičkou jsou povinná.

Facebook Šance Dětem Twitter @sancedetem Google+ +SanceDetem YouTube SanceDetem RSS RSS