Zobrazit menuSkrýt menu

Děti médiím rozumějí – ale jinak! Mediální výchova v rodině

Publikováno: 31. 10. 2011, aktualizováno: 12. 9. 2016 | Kategorie: Téma měsíce

Média obklopují dnešní děti již od kolébky. Jak ale děti médiím rozumějí a co si od nich slibují? Pro některé rodiče je užívání médií každodenností, která ani nestojí za řeč. Jiní se snaží děti mediálně vychovávat pomocí různých sankcí a odměn. Další spoléhají na to, že děti vychovají svým příkladem. Každý takový přístup má své výhody a nevýhody. Pojďme se na ně blíže podívat.

Obsah článku:

 

Televize, internet, počítačové hry, noviny, časopisy, rádio, mobilní telefony. Všechna tato média se stala nedílnou částí našeho každodenního života. Někdy se jejich účinků tak trochu bojíme, jindy přemýšlíme víc o tom, jak je aktivně využít (třeba pro poučení, komunikaci s okolím či vlastní tvorbu). Druhou možnost přitom vnímáme spíše jako pozitivní – můžeme komunikovat s našimi dětmi a členy rodiny prakticky kdykoliv a kdekoliv, počítačovou gramotnost bereme jako důležitou kompetenci pro život a budoucí uplatnění v práci. Obavy spojené s médii jsou tak často nesprávné a stereotypní. Chceme-li, aby naše dítě s médii rozumně nakládalo a nenechalo se jimi nevědomky příliš ovlivňovat, musíme i my sami být schopni o účincích médií přemýšlet rozumně. Tedy kriticky, ovšem bez jakéhosi automaticky negativního postoje.


Účinkují média?

Mají na nás média vůbec vliv? A pokud ano, jaký, kdy a na koho? Při hledání odpovědí narazíme na jednu zásadní potíž. Média se totiž – od vzniku masově vydávaných novin na počátku 19. století – stala nedílnou součástí našeho života. Jejich vliv si přitom mnohdy vůbec neuvědomujeme. Je těžké oddělit ho od každodennosti a určit, za co můžou média a za co třeba výchova v rodině, trauma ve škole, incident v práci nebo něco jiného.

Vývoj představy o účincích médií na lidi 

Historicky různé představy o fungování světa přinášely také různé představy o účincích médií. Zmiňme dvě krajnosti. Představu, že ten, kdo uvidí v televizi obrázek sympatického politika nebo krásného výrobku se okamžitě zvedne z pohodlného gauče a půjde dát politikovi hlas nebo nakupovat. A představu, že i kdyby se média stavěla na hlavu a slibovala hory doly, lidi na to reagovat nebudou, pokud to nesouzní s tím, co je naučili jejich rodiče, doporučila kamarádka nebo povolil pan farář.

Anketa

V současnosti se nacházíme v období, kdy odborníci na média říkají, že média účinkují, ale způsob a míra účinku je velice individuální. Tyto myšlenky totiž souvisí s hlavním předpokladem, že každý jedinec, už od poměrně útlého věku, je v konzumaci médií aktivní. Aktivita začíná u prostého výběru konkrétních novin, filmu, časopisu, televizního kanálu a podobně. Pokračuje tím, jaké články si vůbec přečteme, na jaký pořad se nakonec podíváme. A také tím, zda vůbec opravdu vnímáme to, co čteme, vidíme nebo slyšíme, co si zapamatujeme, co nás zaujme. Důležité rovněž je, co se stane se sdělením v naší hlavě – zda mu vůbec rozumíme, jestli souzní, či naopak nesouzní s naší životní zkušeností. Nebo zda uspokojuje nějakou naši potřebu (například bát se, radovat se, zamilovat si něco, komunikovat, informovat se, vzdělat se nebo objevit způsob řešení nějaké životní situace).      

A právě ono uvědomění si toho, jak s médii nakládáme, fyzicky i v našich hlavách, by se dalo označit jako mediální gramotnost. Podle vzdělávacího programu má kromě rodiny tuto gramotnost rozvíjet také škola.

↑ nahoru

Představuje se školní mediální výchova

Od roku 2006 byla v rámci takzvaných rámcových vzdělávacích programů do všech základních a středních škol postupně zaváděna mediální výchova. Důvod je prostý – média jsou všude kolem nás a škola má děti připravovat na život v současném světě. První a často zásadnější je mediální výchova v rodině. Ne všichni rodiče ale mají na takovou výchovu dost času a někteří ji ani nezvládnou. Často proto, že prostě vyrostli v jiné době.

Škola má dětem pomoci rozvíjet znalosti a schopnosti na tomto poli. Má se spolu s dětmi zabývat účinky médií, jejich místem ve společnosti, budovat schopnost média užívat a také samostatně tvořit. Obě složky vedou k jednomu cíli, jímž je zvyšování mediální gramotnosti – schopnosti kritického, reflexivního, uvědomělého, emancipovaného a sebevědomého (vy)užívání médií. Je už potom na každé škole, zda se bude médii zabývat v rámci samostatného předmětu, při projektové výuce nebo toto téma nechá prostoupit různými předměty (nejčastěji češtinou, dějepisem, informatikou, občanskou či výtvarnou výchovou a podobně).


Děti televizi rozumí – ale jinak

Protože jsme se již na našich stránkách podrobněji zabývali tématem „děti a internet“, podívejme se nyní spíše na vztah dětí a televize. Protože – ať chceme, či nikoliv – právě televize je stále nejoblíbenějším a nesledovanějším médiem, obzvláště u dětí.

Odborníci z mnichovského institutu JFF (Jugend Film Fernsehen), který se několik desetiletí zabývá výzkumem a praktickými projekty v oblasti médií a dětí či mládeže, vydali již v roce 1995 knihu, v jejímž názvu stála citace devítiletého chlapce. Ten tvrdil, že děti se dívají na lepší televizi než dospělí. Programy pro děti totiž podle něj byly legrační, zábavné, dobrodružné a napínavé, na rozdíl od těch dospěláckých. V knize se tedy výzkumníci zaměřili na to, proč se děti na televizi dívají, co v ní hledají, jak se jí učí rozumět a co si o ní myslí.

A k čemu došli?

  • ilustrační fotoNejmenší děti v televizi vidí zprvu jen pohyby barev, tvarů a zvuků. Když později rozpoznají lidské postavy, myslí si, že s nimi mohou komunikovat. Pomalu se ale učí televizi a to, co je v ní, chápat.
  • Tří- až šestiletí vnímají postavy a útržky, pokud se jich nějak osobně dotýkají. Například kolem pátého roku života již dokážou postavy z kreslených pořadů označit jako neopravdové. V tomto vývojovém období také již umí poznat účinky jednání jednotlivých postav, ale neumí odhalit jejich motivy. Postavy jsou těmito dětmi často vnímané v opozicích „hodný – zlý“.
  • Starší děti (vě věku šest až deset let) vnímají obsah a postavy, které mají nějaký vztah k jejich životu, v širších kontextech. Nejdříve v epizodách, později v příbězích. Takto staré děti také začínají bezpečněji rozlišovat různost žánrů a poznají ty, které pracují s realitou, a ty, které jsou fiktivní.
  • Od deseti let věku je zájem o televizi a její obsah, postavy a příběhy řízen zájmem poznávat svět. Děti stále lépe a lépe chápou formální, dramaturgické a obsahové charakteristiky televizních programů (například vnímají dialogy, pochopí humor, vnímají estetiku obrazu, umí také interpretovat různé použití hudby). Ve středu zájmu dětí tohoto věku jsou postavy a jejich jednání, myšlení a pocity, v nichž často hledají vzory a modely pro vypořádávání se s vlastním životem a okolím.
  • Děti starší jedenácti let se pomalu stávají v chápání televize dospělými. V pořadech na obrazovce hledají i všeobecnější informace o světě, orientaci v něm.

Vývoj každého dítěte je ale samozřejmě dost individuální.

↑ nahoru

Čtěte také:
Odebrání dítěte
O nevhodných přístupech v rodičovské výchově, psychickém násilí a jeho vlivu na vývoj dítěte
Rizika závislostního chování u dětí a dospívajících a jejich prevence

 

Co děti v televizi vlastně hledají?

Přístup dětí k televizi se postupně s věkem mění. Rozdíly jsou způsobené také tím, že děti mají různé vlohy, různou vnímavosti a různé rodinné zázemí, ve kterém se s médii seznamují. Přesto lze udělat obecnější závěry:

Děti v televizní nabídce hledají:

  • návody na zvládnutí aktuálních problémů, které řeší;
  • návody na zvládnutí svého vývoje, tedy to, jak se stát dospělými;
  • podněty formující jejich budoucí postoje a hodnoty;
  • osobní vzory;
  • zábavu.

(Zdroj: Theunert/Lenssen/Schorb, 1995)


Jaký výchovný styl mají rodiče vůči médiím zvolit?

Děti se setkávají s médii už v útlém věku. V drtivé většině případů ale vůbec poprvé v rodině. Předpokládáme-li, že média na děti nějak působí a že ty účinky mohou být také negativní, pak je jasné, že rodiče budou své děti ve vztahu k médiím rovněž nějak vychovávat. Častými nástroji takové výchovy jsou například různá omezení a zákazy, tresty a odměny, povídání si o tom, co děti viděly, slyšely nebo četly, společné sledování televize, poslouchání rádia, čtení článků, webových stránek, knížek atd.

Kvíz - děti a média

KVÍZ:
Víte, jaký výchovný styl vůči médiím uplatňujete u vás doma?
Udělejte si náš krátký kvíz a hned to zjistíte. Po skončení kvízu vám krátce osvětlíme jejich pozitiva a negativa.


Celá řada rodičů má se svými dětmi nastavena jasná pravidla a upřednostňuje ve vztahu k médiím spíše takzvaný restriktivní výchovný styl.  Mít pravidla – i v zacházení s médii – je dobré v tom, že se děti učí normám a způsobům chování a dodržování pravidel, která se vyskytují prakticky všude v našem světě. Umožňují také vytvořit si nějaký pořádek ve světě, udělat ho přehledným a srozumitelným.

Pravidla ale mohou být problematická, když nechápeme důvod jejich stanovení. Pak se nám mohou zdát nesprávná, nespravedlivá a nesmyslná. Pravidla jsou většinou účinnější, když mezi dítětem a rodičem proběhne před jejich přijetím diskuse. Často mohou být také stanovena dohodou. Protože jsou ale pro děti média hodně lákavá a zajímavá, nemusí být dohoda vždy možná. I přemíra povídání tak může vést k absenci pravidel nebo jejich porušování. 

Část rodin proto volí strategii liberální. Rodiče doufají, že jejich vlastní příklad bude mít vliv i na chování dítěte. A protože jsou média součástí každodennosti, nemají někteří rodiče potřebu stanovovat speciální pravidla na média. Mediální výchova je prostě automatickou součástí výchovy, která například stojí na aktivním trávení volného času, sportování, výletech nebo koníčcích. Tento přístup má to pozitivum, že z médií nedělá něco extra, co musí být ošetřeno speciálními pravidly.

↑ nahoru

Kdybychom důsledně vycházeli z myšlenky, že jedinci jsou aktivní ve vnímání a zacházení s médii, pak je platný i předpoklad, že děti fungování médií časem pochopí sami a prostě se s nimi nějak srovnají. Liberální výchova, nemá-li zakotvení v hodnotovém žebříčku rodiny, ale může vést spíše k absenci výchovy a k tomu, že média dají nevhodné návody na řešení problémů, nebo mohou působit jako prvky zesilující nějaký problém, který se již v reálném životě dítěte vyskytuje.

Jako nejideálnější, do jisté míry kombinující jak určitou míru existence pravidel a omezení, tak míru volnosti, se většinou uvádí způsob, který jsme si nazvali jako doprovázející výchovný styl. Je založený na diskusi jak před samotným sledováním médií, hraním či čtením, tak i po něm. Jeho součástí jsou i společné mediální aktivity, při kterých se také často s dětmi diskutuje. Tento styl ovšem vyžaduje schopnost vcítit se do pocitů dítěte, a především mediální gramotnosti rodičů. Ti musí mít tolerantní přístup vůči mediálním zálibám svého dítěte, musí mít širší všeobecný přehled, a především musí být informováni o mediálním prostředí. Neměli by se také uchylovat ke zkratkovitým či stereotypním vysvětlením. Reakcí "to je blbost", aniž byste televizní pořad znali a věděli, co pro vašeho potomka znamená, se ho můžete necitlivě dotknout.

Cílem takové výchovy není pouhé společné trávení času s médii a získávání informací, abyste věděli, jak později média omezit či jak jimi trestat nebo odměňovat, ale vědět, co pro vaše dítě znamenají. A hlavně naučit dítě kriticky a uvědoměle média využívat.

Všechny výchovné styly mají svá pro a proti. Ideální není ani jeden a nejspíš jen jejich kombinace a přizpůsobení rodině i dítěti by mohla být tou nejlepší cestou.  

Některé zásady mediální výchovy v rodině můžeme shrnout takto:

Zásady mediální výchovy v rodině

  • Média mají účinek i na děti. Ten ale nemusí být pouze negativní. Média také nejsou sama o sobě všemocná – jejich vliv je hodně individuální a závislý na dalších faktorech (jako je například výchova v rodině).
  • Pravidla vůči médiím musí být jasná a odůvodněná.
  • Jakási „mediální abstinence“ sice děti nevystaví případnému vlivu – může být ale dodržována pouze v rodině. Děti se s médii totiž setkávají i jinde. Neznalost médií z rodiny může být pro děti naopak spíše problematická (například si nemají o čem povídat s ostatními dětmi, mnoho věcí nebudou znát a první setkání s médii pro ně bude později o to těžší).
  • Pouhé časové omezení sledování televize nebo hraní na počítači neznamená vyloučení případných negativních účinků.
  • Trestáním nebo odměňováním dětí tím, že jim média povolíme či zakážeme, v nich vytváříme nebo zvyšujeme dojem důležitosti a výsadnosti médií. I když krátkodobě může mít takový trest nebo odměna pozitivní výchovný efekt.
  • O tom, co děti chtějí vidět nebo co viděly, četly a slyšely, by se s nimi mělo mluvit. Jen tak je možné mít přehled a dítě podporovat svým zájmem o ně.
  • Není vhodné opakovat stereotypy o účincích a funkci médií. Ty se totiž často nezakládají na pravdě.
  • To, že jsme pravidelní diváci, čtenáři, posluchači nebo surfaři po internetu z nás nedělá experty, kteří musí rozumět i dětskému vnímání a chápání médií. Dočtěte se více v doporučené literatuře na konci článku.
  • Mediálně gramotný (tedy rozumně, kriticky zacházející s médii) rodič má lepší šanci rozvíjet mediální gramotnost svých dětí.
  • Děti jsou vnímavé a aktivní i vůči médiím. Mnoho toho poznají, pochopí a zvládnou samy. Někdy ale potřebují vedení nebo pomocnou ruku.
  • Existují jistá opatření, která by měla rodičům v mediální výchově pomoci (například věková doporučení o vhodnosti u filmů či počítačových her, filtrování obsahu internetu apod.).

↑ nahoru

Přečtěte si více:

BLAŽEK, B. Tváří v tvář obrazovce. Praha: SLON, 1995.

BOURDIEU, P. O Televizi. Brno: Doplněk, 2002.

POSTMAN, N. Ubavit se k smrti. Praha: Mladá fronta, 2010.

Další související literaturu najdete v naší Odborné knihovně.

Autor článku

Zdeněk Sloboda

Vystudoval mediální studia na pražské Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy a v doktorském studiu sociologicky zkoumá rodinnou mediální výchovu. Díky stážím v Německu je expertem na obor zvaný mediální pedagogika a v roce 2005 spoluzakládal sdružení Asociace pro mediální pedagogiku, která má za cíl tuto oblast rozvíjet i u nás. V současné době přednáší (mj. o mediální výchově) na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci.

 

Pomohly vám informace v tomto článku?

Nahoru

Přihlaste se k odběru newsletteru Šance Dětem

*) Pole označená hvězdičkou jsou povinná.

Facebook Šance Dětem Twitter @sancedetem Google+ +SanceDetem YouTube SanceDetem RSS RSS