Zobrazit menuSkrýt menu

Rozvod a děti: Víte, co je syndrom zavrženého rodiče?

Publikováno: 1. 10. 2012, aktualizováno: 21. 4. 2017 | Kategorie: Téma měsíce

Rozchod rodičů znamená mimo jiné i nutnost domluvit se na porozvodové péči o dítě či děti. Tento krok se bohužel nezřídka mění ve vleklý konflikt, který může vést až k tomu, že dítě začne jednoho z rodičů nenávidět a odmítá s ním být v jakémkoli kontaktu. Stále častěji se tak v naší společnosti mluví o syndromu zavrženého rodiče.

Obsah článku:

 

Rozvod, děti a vliv konfliktu rodičů na dítě

Tři příběhy na úvod

Michaele je osm let. Ve škole ji to baví, zejména tělocvik a dějepis, nebaví ji matematika. Chodí na kroužek keramiky, ráda by se naučila tancovat. Sympatická, usměvavá dívka, chováním spíše připomíná dítě mladšího věku. Její nálada se výrazně změní v okamžiku, kdy se ptám, jaká jsou její největší přání. Dlouho přemýšlí, zdá se, že ji nic nenapadá. Pak odpoví: aby se táta polepšil a přestal se o mne hádat.

Petrovi a Davidovi je dvanáct a šestnáct let. Baví je hokej, často chodí na tréninky a ve volném čase nejraději hrají na počítači NHL s otcem. Oba by chtěli být podnikateli. Na otázku, jaká mají největší přání, odpovídají takřka okamžitě. Chtějí, aby jim matka zmizela ze života a nechala je být. Starší dodává, že by byl nejraději, kdyby máma vůbec nežila.

Kristýnce je jedenáct let. Je tichá, málomluvná. Odpovídá jednoduchými větami, bez citového zabarvení, stejným tónem. Jeví se mi unavená, vyčerpaná a vystrašená. Nepřeje si nic.

Anketa

Petr, David, Kristýna a Michaela patří mezi děti, které se ocitly v zařízení, jež pomáhá

ohroženým dětem. Mají jedno společné: jejich rodiče již nejsou partneři, ale nepřátelé. Příběhy se také v mnohém liší, a to nejen délkou konfliktu a způsobem jeho dosavadního řešení. Rozdílné jsou samozřejmě také osobnosti rodičů a dětí, jejich životní příběhy jsou jedinečné a neopakovatelné.

Děti, o kterých je zde řeč, žijí životem zákopových nebo otevřených bojů svých rodičů. Nepřejí si pro sebe psa, koně, novou hru do gameboye nebo nové značkové tenisky. Dělají se sebou přesně to, co s nimi dělají dospělí. Přehlíží se, zrazují se, zapomínají na sebe a svoje potřeby, žijí potřebami svých rodičů. V nejhorším případě na sebe zapomenou úplně a nepřejí si už vůbec nic.

Michaela má za sebou rok soudních sporů svých rodičů, kteří se nemohou dohodnout na prodeji svého velkého, na předměstí postaveného rodinného domu a na tom, kolik času bude s každým z nich trávit jejich dcera. Soudu předcházela žádost o rozvod, podaná matkou po dlouhém období konfliktů, po opakovaném sbližování a odcizování obou partnerů. Vztah definitivně ukončil otec odstěhováním se ze společné domácnosti. Jeden kruh se uzavírá, otevírá se nový. Roztáčí se jeden velký porozvodový kolotoč s otevřeným koncem, pro oba rodiče je zatím nemožné jej uzavřít.

Michaela je zoufalá. Nechce chodit k otci, u kterého má být jednou za 14 dní o víkendu. Půl roku k němu vydržela docházet. Vždy před tím, než měl otec přijít, ji začalo bolet bříško a hlava. Byla nervózní a plačtivá. U otce byla zaražená, bez nálady. Jednou, když jako každý druhý pátek otec po škole přišel, zamkla se v pokoji. Otci přes dveře vzkázala, že s ním nikam nepůjde, dokud se mamince neomluví, nevrátí jí auto, nepřestane chtít krást jejich dům a nezačne se chovat normálně. Matka otce vyzvala, aby akceptoval přání své dcery nebýt s ním. Před dveřmi se strhla slovní a fyzická potyčka. Za dveřmi se ozýval zoufalý pláč.

Matka Michaely je protrahovaným rozchodem s bývalým partnerem zlomená, často pláče, špatně jí a spí. Pocity křivdy a zrady ji pohlcují a čas nepomáhá, naopak. Cítí se být na všechno sama, nikdo jí nepomůže. Deprese a pocit ztráty je nesnesitelný a obrací se do nenávisti. Nikdo ji tímto obdobím, které je jedno z nejnáročnějších v životě, neprovází, s výjimkou jejího právníka.

 ↑ nahoru

Otec Michaely je po krátkém období úlevy z ukončení nekonečných konfliktů s manželkou deprimovaný a skleslý. Špatně se mu spí i pracuje. Pocity selhání, bezmoci a vzteku se promíchávají tak, že už vůbec neví, co cítí, ale tím víc je svými pocity ochromen. Přidává se panický strach, že navždy ztratí svou dceru, s kterou měl přece tak hezký vztah. Tento strach a bezmoc se přetváří do daleko snesitelnějšího pocitu nenávisti vůči matce dítěte, která – jak je otec přesvědčen – jej chce o dceru připravit. Stejně jako matka ani otec nemá možnost tyto pocity v bezpečném prostředí sdílet a zpracovat. Místo toho se obrní schopným právníkem a dává se do boje za svá práva. Soudní mašinerie se rozbíhá.

ilustrační obrázekAni jeden rodičů v této fázi nemá kapacitu vnímat potřeby Michalky. Mentální prostor, který pro ni měli vyhrazený, je nyní zahlcen až po okraj jejich vlastními pocity, které narcistické zranění, plynoucí z nezpracovaného rozchodu a rozvodu, vyvolává. Kvůli tomu nedokážou rozeznat hranici mezi potřebami vlastními a potřebami Michalky, přestávají vnímat její bytostnou potřebu mít pozitivní vztah k oběma rodičům.

Michaela v průběhu konfliktu matky a otce vnímá, že svůj prostor v myslích a srdcích rodičů ztrácí. Po všech hádkách pomíjí její touha po tom, aby se měli rodiče zase rádi a nehádali se. Pomalu také rezignuje na svou potřebu mít bezpečný a jistý vztah k oběma rodičům zároveň. Správně cítí, že zachovat bezpečný vztah a loajalitu k matce i otci ve chvíli, kdy mají protichůdné postoje a očekávání, je nemožné. Jedno vylučuje druhé. Jedinou přijatelnou možností je zachovat a posilovat vztah k matce, která je dostupnější.

Michalka tento úkol vezme (jako všechny děti) nesmírně vážně, vynakládá na něj maximum energie. Sdílí matčiny strasti, chrání ji před otcem, nese její břímě, přebírá zodpovědnost za její trápení. Dělá podvědomě to, o čem se domnívá, že mámě pomůže. Zachování vztahu k ní je pro ni vším. Kdyby začala naslouchat sobě a své potřebě mít dobrý vztah i s otcem, riskovala by hodně a ztráty by byly absolutní. Od svých vlastních potřeb se tak postupně naučí odpojovat a plnit potřeby druhých. Začíná věřit, že potřeby druhých jsou její vlastní. A že za blaho nejbližších, nyní za blaho matky, přebírá nekonečnou odpovědnost.

I v případě Petra a Davida se jedná o stejný mechanismus potlačení vlastních potřeb v zájmu

zachování vztahu s primární pečující osobou. Jejich rodiče se rozvedli po dvanáctiletém manželství. Otec úspěšný podnikatel, matka v domácnosti. Jezdili pravidelně na dovolené do Portugalska, v zimě na hory. Otec i matka podporovali syny v jejich zálibě – hraní hokeje, jezdili společně chlapcům fandit na zápasy, střídavě je rozváželi na časté tréninky. Pak se vztah rozpadl.

Verze rodičů o tom, jak jejich vztah skončil, jsou protichůdné, přece ale se na něčem zvláštním způsobem shodují. Otec i matka vyzývají státní i nestátní instituce k tomu, aby jednaly v zájmu jejich dětí. Oba jsou přesvědčeni, že ten druhý je původcem všeho zlého, co se jim v životě přihodilo. Oba jsou si jisti, že ten druhý v podstatě nikdy o své děti nestál, pouze je zneužívá v boji o peníze a moc nad druhým. Oba se označují za oběti psychopatického, ne-li psychotického expartnera. Oba prohlašují, že druhý rodič by měl ze života Petra a Davida zmizet.

Petr a David mají jasno, svou matku nenávidí. Ublížila jim i otci. Vykat jí začali před rokem. Táta je jako jediný chápe a – na rozdíl od sociálních pracovnic a soudců – respektuje jejich přání matku nevidět. Na otázku, jak jim ublížila, chlapci vypráví celý příběh plný soudních sporů, předběžných opatření, vyšetřování, finančních machinací, trestních oznámení a výkonů rozhodnutí. Mluví dospěláckým jazykem, bez emočního zabarvení, jejich obhajoba otce mi připomíná proslovy právníků během soudního stání. Matku „diagnostikují“ jako hysterickou psychopatku, která chce otce ožebračit. Osvětlují mi, proč jsou soudně znalecké posudky zmanipulované. Varují mne, že pokud se s matkou budou muset scházet, udělají scénu.

Petr a David pod vlivem konfliktů rodičů neměli jinou možnost než začít žít černobílý příběh o zlé matce a skvělém otci, příběh, ve kterém není ani jediný odstín šedi. Smutná pointa přišla v okamžiku, kdy mi chlapci pověděli, že by bylo lepší, kdyby matka neexistovala. Na námitku, že by neexistovali ani oni, odpovídají lakonicky: „Tak ať.“ Vše je precizně vyargumentované, jen život se, zdá se, vytratil.

V posledním příběhu – Kristýny a jejích rodičů – se život vytrácí doslova. Psychologové, učitelé i výchovní poradci bijí na poplach: Kristýna ve škole nedává pozor, nespolupracuje, málo komunikuje. Někdy propukne v usedavý pláč nebo záchvat vzteku, kdy hrozí, že skočí z okna. Má za sebou sedm let soudních sporů svých rodičů, kteří se vzájemně obvinili s psychického týrání a zneužívání Kristýnky. Byla ve střídavé péči, výlučné péči matky, nyní to vypadá, že bude ve výlučné péči otce. Prodělala několik exekucí, kdy soudní vykonavatelé společně se sociálními pracovníky naplňovali právo rodiče na styk s nezletilou. Když si ji rodiče takzvaně předávají, často tomu asistuje policie, sociální pracovníci, svědci matky a svědci otce. Oba rodiče se nahrávají na kameru, slovně a fyzicky se napadají.

Kristýna prodělala několik psychologickýchpsychiatrických vyšetření, revizních soudně znaleckých posudků, iniciovaných tu otcem, tu matkou. Jedni odborníci doporučují péči otce, druzí péči matky z důvodu patologie druhého rodiče. Zdá se, že hluboký konflikt, který mezi sebou matka s otcem mají, se přenesl i na zainteresované odborníky.

V prvních letech Kristýnka vypovídala o fyzickém a psychickém týrání, které jí způsoboval otec. V dalších letech pak toto obvinění brala zpět s tím, že ji zmanipulovala matka. Soudní spory nejsou zdaleka u konce. Psychické a fyzické síly, které potřebuje Kristýna k tomu, aby v této situaci přežila, však brzy u konce budou. Psychické týrání, kterého se na Kristýně dopouštějí její rodiče, a potažmo i zainteresované instituce, dosahuje obludných rozměrů. Směřují sem i předchozí příběhy? Co dělat, aby děti jako Michalka, Petr, David mohly být podobného scénáře ušetřeny? Jak pomoci Kristýnce, aby boje rodičů přežila?

V číslech:
Dopady rozpadu partnerského vztahu na ženy
Dopady rozpadu partnerského vztahu na muže

 ↑ nahoru

ilustrační obrázekSyndrom zavrženého rodiče (SZR)

Tyto příběhy vyvolávají velké pocity bezmoci jak u laické, tak u odborné veřejnosti. Možná i proto bylo popsáno takové množství návodů a receptů, jak řešit podobnou situaci co nejrychleji a nejúčinněji. Existuje nepřeberné množství studií, více nebo méně metodologicky zdařilých, které prověřují konkrétní teorie, testují jejich hypotézy. Nejznámějším je v této oblasti takzvaný syndrom zavrženého rodiče (z angl. Parental Alienation Syndrome, PAS). V České republice existují spory o to, jak název syndromu z originálu překládat – někteří odborníci se domnívají, že je termín „zavržený“ příliš návodný, a navrhují přesnější termín „odcizený“ (Fabíková, 2004); dosud není v překladu syndromu mezi českými odborníky shoda.

Syndrom zavrženého rodiče popsal v roce 1985 R. A. Gardner a do dnešní doby jej dokládá desítkami vědeckých statí a výzkumů. Dle definice jde o poruchu u dětí, která vzniká v kontextu konfliktů rodičů během rozvodových sporů. U dítěte se primárně projevuje neoprávněnou kritikou, očerňováním a odmítáním jednoho rodiče.Toto chování je podněcováno preferovaným rodičem proti druhému rodiči, na rozvoji syndromu se nicméně podílí i samo dítě, nezávisle na preferovaném rodiči.

V Gardnerově definici jsou klíčové tři základní teze:

  1. Odmítání a očerňování rodiče má dlouhodobý charakter, nejedná se o krátkodobou, časově omezenou epizodu odmítání rodiče.
  2. Odmítání je neodůvodněné a neoprávněné, nejedná se o opodstatněnou reakci na chování rodiče.
  3. K odmítání přispívá preferovaný rodič svým působením, ať vědomým či nevědomým (Gardner, 1998).

Pokud nejsou tyto tři podmínky splněny, není možné použít označení syndrom zavrženého rodiče. V tomto tkví zároveň velká potíž s chápáním a využitím tohoto „syndromu“. Mnoho terapeutů, sociálních pracovníků nebo soudních znalců přisuzuje dítěti syndrom zavrženého rodiče pouze na základě první teze. I mnoho oponentů tohoto konceptu dělá tu samou chybu a redukuje syndrom zavrženého rodiče pouze na první tezi. Kritizují tento koncept jako zkreslující a neúplný, avšak jejich znalosti konceptu jsou taktéž neúplné.

Gardner odlišuje tři stupně syndromu zavrženého rodiče u dětí dle aktuálních symptomů v různých oblastech na slabou, střední a silnou formu (Gardner, 2001). Děti se slabou formou syndromu zavrženého rodiče obvykle neodmítají s odcizeným rodičem trávit společný čas. Přes verbálně sdělované výtky, které jsou málokdy neodůvodněné, mají k tomuto rodiči zachovánu silnou vazbu. Děti se střední formou mají určité obtíže s přechodem mezi preferovaným a odcizeným rodičem. Během styku mají tendenci chovat se rozporuplně a provokativně. K preferovanému rodiči mají silnou, až patologickou vazbu. V době před konfliktem měli s odcizeným rodičem silnou a zdravou vazbu. Děti se silnou formou syndromu zavrženého rodiče intenzivně a neodůvodněně očerňují druhého rodiče, návštěvy odmítají, k rodiči se chovají otevřeně provokativně, až hostilně. Je patrná patologická vazba k preferovanému rodiči s paranoidními prvky. Vazba k odcizenému rodiči byla před konfliktem silná a zdravá.

Přečtěte si také související články:
Rozvod manželství
Vliv rozvodu na duši a chování dítěte
Rozvádíme se. Je pro nás střídavá péče ideálním řešením?

 ↑ nahoru

Možnosti terapie

ilustrační obrázekZatímco definice je poměrně detailně vypracovaná, stupně závažnosti syndromu zavrženého rodiče podle mnoha autorů trpí jistou vágností a zjednodušením (Warshak, 2001; APA, 1994). Stejně tak i léčba, kterou pro jednotlivé formy SRZ Gardner navrhuje. Dle mého názoru je právě terapie syndromu zavrženého rodiče tím nejslabším místem Gardnerova konceptu. Gardner navrhuje indikovat léčbu dle závažnosti syndromu zavrženého rodiče. Vzhledem k tomu, že neexistuje ověřená metoda pro diferenciální diagnostiku u tohoto syndromu, může být i aplikace terapie problematická.

Na nejtěžší formy je dle Gardnera indikována dlouhodobá péče, v rámci níž by mělo být dítě svěřeno do péče odcizenému rodiči, má být zajištěna izolace od preferovaného (programujícího) rodiče, je doporučen terapeutický pobyt s odcizeným rodičem pod vedením zkušených terapeutů. V rámci terapeutického pobytu by mělo dojít k obnově vztahu mezi rodičem a dítětem. Terapeutické intervence vedou (jako i v méně závažných případech syndromu zavrženého rodiče) k „deprogramování“ dítěte, jež je založeno na víceméně direktivně vedených rozhovorech, které mají za cíl zprostředkovat dítěti realitu a konfrontovat jej s nesmyslnými konstrukty, jež přejalo od programujícího rodiče.

Nicméně aby se syndrom zavrženého rodiče mohl stát novou a odbornou veřejností uznávanou diagnostickou kategorií, musí odborníci dokázat, že fenomén opravdu existuje, jedná se o poruchu nebo odchylku od normy a symptomy vedou k diagnóze, která nemůže být zahrnuta pod již existující diagnostickou kategorii. Tento proces není – kvůli nedostatku kvalitních výzkumů – u konce (Warshak, 2007). Pro vyšší spolehlivost potřebuje koncept syndromu zavrženého rodiče více metodologicky dobře ukotvených studií, které dokážou odpovědět na námitky oponentů. Tyto námitky se týkají především:

  1. snadné zneužitelnosti SZR v rozvodových bojích kvůli nejasné diagnostice,
  2. patologizace dítěte, které trpí konflikty rodičů,
  3. absence studií zabývajících se diferenciální diagnostikou (syndrom zavrženého rodiče je často zaměňován za jiné existující diagnostické kategorie nebo je přisuzován dětem, které mají pro odmítání rodiče objektivní důvody),
  4. neadekvátní zjednodušování dynamiky vztahů rodičů a dětí po rozvodu, možná neoprávněná viktimizace pečujících rodičů i dětí, nesprávná indikace pro příslušnou terapii syndromu zavrženého rodiče,
  5. problematická, nedostatečně ověřená a potenciálně pro dítě nebezpečná terapie syndromu zavrženého rodiče.

Právě poslední bod se zdá být nejvíce problematickým, zejména pokud jde o soudem nařízený pobyt dítěte s odcizeným rodičem. Řekněme, že odborníci důkladně zmapovali problematiku odcizení konkrétního dítěte od rodiče, vyloučili důvody, které mohou dítě vést k oprávněnému odmítání rodiče (vývojové hledisko – separační úzkost u malých dětí, zneužívání nebo týrání dítěte rodičem, domácí násilí, kterému bylo dítě přítomno, a podobně). Co by ale pro dítě tento pobyt znamenal?

Dle názoru autorky článku by to mohla být další z řady zrad na dítěti ze strany dospělých. Je zde vysoké riziko, že by nezdravá (paranoidní) představa o zlém světě, který je reprezentován především odcizeným rodičem, posílila. Symbiotický, závislý vztah s preferovaným rodičem (jako obrana před zlým rodičem) by se tím pádem ještě více utužil, byť by byl rodič nepřítomen. Trhlina ve zdravém vnímání světa a sebe sama by se tak ještě rozšířila.

 ↑ nahoru

Videorozhovor s psychoterapeutkou MUDr. Elenou Turnovskou

Myslím, že návody, jak znovuobnovit vztah mezi rodičem a dítětem v této situaci, nemohou být aplikovatelné na základě zjednodušujících kritérií v tabulkách. Nahlédnutí situace, ve které se dítě nachází, je velmi složité a nesprávně zvolené postupy mohou být pro dítě nebezpečné. V situaci, kdy je vinou rodičů realita dítěte rozštěpena na dobro a zlo (tedy na jednoho naprosto dobrého a jednoho naprosto zlého rodiče), je dítě nuceno štěpit i realitu vnitřní. Potřeba ochránit se tímto černobílým rozdělením reality je velice mocná. Výsledky průzkumů prožívání dětí v konfliktu nám napovědí z jakého důvodu. Lépe tak porozumíme chování konkrétních dětí, například Michalky, Petra, Davida i Kristýny.

Výzkumy ukázaly, že fakt, že se rodiče nenávidí, je pro dítě daleko více ohrožující než rozvod sám (in Sarrazin, Cyr, 2007). Dobré přizpůsobení dítěte po rozvodu neovlivňuje tolik úprava poměrů, tedy do jaké péče je dítě svěřeno, ale spíše kvalita vztahu mezi rodiči. Zjistilo se například, že psychické strádání a nemocnost dětí není ovlivněna rozpadem rodiny, ale velmi významně souvisí se stupněm hostility mezi rodiči (in Sarrazin, Cyr, 2007). U dětí, jejichž rodiče měli silně konfliktní vztah, se zvyšuje vnitřní pohoda (well-being) rozvodem rodičů, pokud ukončí své spory. Odborníci se tedy shodují, že na dítě má devastující vliv samotný konflikt rodičů, ať jsou rozvedeni nebo ne.

Co se týká psychické pohody, sebevědomí, sebepojetí, psychosomatických onemocnění i depresivity a dalších psychických poruch, zdaleka nejhůře jsou na tom děti rodičů, kteří jsou po problematickém rozvodu v dlouhodobém těžkém konfliktu, kdy je dítě nuceno vybrat si, na jakou stranu se v konfliktu přidá. To znamená, že je do konfliktu aktivně zapojeno a funguje jako podpora jednoho z rodičů. Často se stává, že tento postoj má tendenci zaujímat automaticky, aniž by je o to rodiče vědomě žádali. Jaké k tomu děti mají motivy?

Odpověď můžeme nalézt v mnoha konceptech z oblasti vývojové, sociální a kognitivní (poznávací) psychologie. Z mého pohledu může nejlépe posloužit model Bolwbyho teorie citové vazby. Citová vazba (attachment) je základní, vrozenou a evolučně danou potřebou, která organizuje motivační, emoční a paměťové procesy ve vztahu k významným pečujícím osobám. Základní vzorec attachmentu spočívá v hledání fyzického a emočního bezpečí a ochrany před ohrožením. Toto přilnutí umožňuje psychické struktuře dítěte využívat kapacitu a funkce vyvinutější psychiky pečující osoby a organizovat a strukturovat vlastní procesy (Bowlby, 1982).

U rodičů dítě primárně hledá pocit fyzického a emočního bezpečí, které se vlivem konfliktů snižuje. Dítě pak vynakládá obrovské množství energie, aby bezpečí znovu nastolilo (Cummings, Davies, 1994). Zvyšuje se psychologická reaktivita, srdeční rytmus, tep. Dítě hledá způsoby, jak se v této situaci přizpůsobit a zachovat jistou vazbu s rodiči. V této fázi děti často mohou přebírat za konflikt rodičů zodpovědnost, působí jako mediátor, utěšovatel, s cílem zažehnat konflikt a smířit rodiče. Tato „mírová mise“ je pro děti nesmírně vyčerpávající, zejména v těžkých a dlouhodobých konfliktech, v rozvodových sporech, kdy bývá láska rodiče k dítěti (vědomě nebo nevědomě) podmíněná loajalitou. Loajalita k jednomu rodiči znamená zradu druhého a tento konflikt, pokud zůstává neošetřen ze strany rodičů nebo odborníků, nemůže skončit jinak než tím, že potřeba emocionálního bezpečí zvítězí nad potřebou mít rád i druhého rodiče – dítě opustí roli mediátora a přilne k jednomu z rodičů.

 ↑ nahoru

Domnívám se, že se zde jedná o paradox. Čím nejistější (podmíněnější) tento vztah s rodičem je, tím intenzivněji se dítě s tímto rodičem identifikuje a tím silnější je potřeba vystupovat negativně proti rodiči druhému. Z důvodu velmi těsné, nikoliv jisté vazby na preferovaného rodiče je zkomplikována další vývojová potřeba – a to separace, která přichází v období puberty a adolescence (Cummings, Davies, 1994). Děti pak mohou mít obtíže se od idealizovaného rodiče oddělit, hledat svou vlastní identitu. Zažívají často pocity prázdnoty, mají problémy v partnerském životě, problematicky se přizpůsobují v náročných životních situacích.

ilustrační obrázekV některých případech rodin, které k nám posílají soudci nebo sociální pracovníci, mám pocit, že bychom měli hasit dům, který již dávno vyhořel a jehož nosné zdi byly strženy. Dítě má za sebou mnoho let soudních sporů rodičů, nespočet výpovědí u soudu nebo na odboru sociálně právní ochrany dětí, u soudních znalců i u policie. Jednomu ze svých rodičů už neodpovídá na pozdrav, vyká mu a nenávidí ho. V těchto případech naše intervence často nesplní očekávání sociálních pracovníků ani rodičů, vrátíme jim totiž jejich zodpovědnost za současný stav věcí důkladně zmapovanou. Pro dítě si pak můžeme přát, aby netrávilo další roky v nekonečných asistovaných stycích, v ordinacích všech možných i nemožných soudních znalců nebo v „neutrálním prostředí“. Aby mohlo nalézt a rozvíjet ničím nepodmíněné vztahy, kde může být samo sebou a hodnotné takové, jaké je, kde může zahojit rány, kterých se na něm dopustili jeho rodiče.

Účinná pomoc pro děti, jejichž příběhy jsem popsala v úvodu, by spočívala ve včasném rozpoznání a v identifikaci jejich ohrožení v předrozvodových a porozvodových sporech. Krize je zde hůře rozpoznatelná, ale snáze řešitelná. Proto je třeba vyvíjet nástroje, metodiky, postupy, které pomohou těžko viditelné ohrožení zachytit a zmapovat. Nejlepší variantou je, že si o pomoc řeknou na počátku svých obtíží sami rodiče. Primárně na ně by se pak měla zaměřit odborná péče, protože v dynamice jejich vztahu jsou příčiny problému.

Z naší zkušenosti se pak jako jednoznačně smysluplná jeví i velmi těsná spolupráce s kolizními opatrovníky dětí z orgánů sociálně právní ochrany dětí, dále multidisciplinární spolupráce s dalšími odborníky, kteří jsou v případu zainteresováni – se soudními znalci, dětskými psychology, sociálními pracovníky a kurátory, učiteli, pediatry a dalšími. Teprve po důkladném zmapování přistupujeme k samotné práci s rodinou, která v tomto případě spočívá v intenzivní práci s oběma rodiči. V případě, že je konflikt hlubší a dlouhodobější (byl podchycen později), bývá důkladně zvažována možnost a podoba asistovaného setkávání odcizeného rodiče s dítětem, které probíhá paralelně se schůzkami rodičů, na něž je kladen stále největší důraz.

Jedná se o práci dlouhodobou a náročnou pro všechny zúčastněné, nejvíce však pro rodiče. Máme snahu poskytnout jim bezpečné prostředí pro zpracování jejich zranění, křivd, strachů, pocitů bezmoci a vzteku, které je zahlcují. Mají prostor setkat se s bývalým partnerem a za odborného vedení mít možnost dojít k vzájemné dohodě. Velmi důležitá je konfrontace rodičů s tím, jak asi konflikt vnímá dítě, jak se v něm může cítit a jaké má tato situace krátkodobé i dlouhodobé dopady na jeho psychiku. Náhled na potřeby dětí je nezbytný pro obnovu rodičovské odpovědnosti a kompetence a oddělení svých potřeb od potřeb dětí. Cílem odborné práce je tedy provádět rodiče jedním z nejnáročnějších období v životě tak, aby nechali své děti přát si jejich vlastní přání.

↑ nahoru

Kde hledat pomoc

Kontakty na jednotlivé typy služeb a konkrétní pomoc ve svém regionu naleznete na portálu Ohrožené dítě. Vyberte kraj, ve kterém bydlíte, a vyhledejte nejbližší zařízení, kde vám mohou pomoci.

Znesvářeným rodičům v rozvodovém či porozvodovém období může být velice užitečná služba mediátora. Ten může pomoci s jejich komunikací a s řešením problémů. Více se dozvíte na portálu Asociace mediátorů, kde najdete i seznam akreditovaných mediátorů.

Související literatura

GARDNER, R. A. Syndrom zavrženého rodiče. Praha: JAN, 1996.
GARDNER, R. A. Terapeutické intervence u dětí se syndromem zavržení rodiče. Praha: Triton, 2010.
NOVÁK, T. Odcizený, izolovaný, nebo zavržený rodič?. Právo a rodina, roč. 8, č. 1/2006.
PAVLÁT, J. – ŠUSTA, M. Děti v rodičovských soudních sporech. Československá psychologie, roč. 52, č. 5/2008.
NOVÁK, T. Rodičovské judo: dítě během rozvodového řízení. Praha: Grada, 2000.
BAKALÁŘ, E. a spol. Průvodce otcovstvím aneb Bez otce se nedá dobře žít. Praha: Vyšehrad, 2002.
NOVÁK, T. – PRŮCHOVÁ, B. Jak přežít rozvodové peklo. Brno: Jota, 2004.
NOVÁK, T. – PRŮCHOVÁ, B. Předrozvodové a rozvodové poradenství. Praha: Grada, 2005.

Další související literaturu najdete v naší Odborné knihovně.

Články na internetu

GJURIČOVÁ, Šárka. Syndrom zavrženého rodiče?

Bakalář, Eduard – Novák, Daniel. Syndrom zavrženého rodiče v České republice.

BAKALÁŘ, Eduard. O zavrhovaném názvu syndromu zavrženého rodiče (SZR).

Českomoravská psychologická společnost: Syndrom zavrženého/odcizeného rodiče/dítěte z pohledu různých oblastí psychologické praxe

TRAMPOTOVÁ, Olga. Porozvodová situace: popouzení dítěte proti nerezidenčnímu rodiči a jeho sebehodnocení. Bakalářská práce. Brno: 2010.

SUCHÁ, Ivana. Porozvodová situace v rodinách s dětmi. Bakalářská práce. Brno: 2011.

Video

Česká televize, Reportéři: Jak se žije se syndromem zavrženého rodiče. 2006
Česká televize, Události: Syndrom odcizeného rodiče. 2008
Youtube: Záznam semináře k Mezinárodnímu dni boje proti syndromu zavrženého rodiče (SZR). 2012

↑ nahoru

Autorka článku

Mgr. Martina Palková

Psycholožka, vedoucí Ambulantně terénního centra Dům tří přání, o. s. Dům tří přání poskytuje odborné služby ohroženým dětem a jejich rodinám. Cílem Domu tří přání je iniciovat a účastnit se komplexní podpory dětí v ohrožení. Pro naplnění tohoto cíle občanské sdružení spolupracuje s odborníky státních i nestátních institucí. Pracuje v režimu pověření k výkonu SPOD – zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomocZDVOP vyplývající ze zákona č. 108/2006 Sb., o poskytování sociálních služeb, a ze zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně právní-ochraně dětí.

Pokud byste se chtěli k problematice syndromu zavrženého rodiče na cokoliv zeptat odborníka, pošlete svoji otázku na e-mail nazory@sancedetem.cz. Odpověď odborníka pro vás zdarma zajistíme, zašleme vám ji e-mailem a anonymně bude zveřejněna i zde pod článkem.

 

Pomohly vám informace v tomto článku?

Nahoru

Přihlaste se k odběru newsletteru Šance Dětem

*) Pole označená hvězdičkou jsou povinná.

Facebook Šance Dětem Twitter @sancedetem Google+ +SanceDetem YouTube SanceDetem RSS RSS