Zobrazit menuSkrýt menu

Válka o dítě: zájem potomka až na posledním místě

Publikováno: 28. 12. 2015, aktualizováno: 20. 11. 2017

ilustrační foto: hádka rodičů a plačící dítěRodičovské spory o dítě jsou často vleklé, nelítostné a potomka mohou nevratně psychicky poškodit. Bojující rodiče ztrácejí ze zřetele skutečný zájem svého dítěte a myslí jen na to, jak strhnout vítězství na svou stranu. Jak mohou spory o dítě v praxi vypadat a kde hledat pomoc v situaci, kdy se máma a táta nemohou na péči o dítě dohodnout?

Obsah článku:

Moje nebo tvoje dítě?

Zájem versus nezájem dítěte

Když rodiče do bojů o dítě zapojí i státní orgány…

Čím větší spor, tím hůře pro dítě

Vzájemné osočování mezi rodiči

Závažné obvinění rodiče

Odborné posudky proti druhému rodiči

Časté situace při sporech o dítě

Stabilita prostředí

Dospělou osobou je rodič, ne dítě

Kam se obrátit o radu a pomoc

Závěrem…

 

Narození dítěte je vnímáno jako jedna z nejdůležitějších událostí v partnerském životě. Díky němu dochází k posílení vzájemného vztahu a provází ho řada pozitivních pocitů, které posouvají vzájemné soužití na vyšší úroveň. Je zvláštní, až nepochopitelné, jak se mohou tyto řádky stát lží a nepravdou, pokud se v životě dítěte objeví slova jako rozchod nebo rozvod. Jak by potom takový úvod mohl v některých případech vypadat? Například takto: Narození dítěte je jednou z nejtěžších a nejvíce traumatizujících situací v partnerském životě. Jeho vinou dochází k totálnímu rozpadu vzájemného partnerského vztahu a provází ho řada negativních pocitů, které posouvají vzájemnou neschopnost soužití na novou úroveň. Přijde vám tento úvod podivný? Vypadaly by předchozí věty přijatelněji, kdybychom nahradili spojení narození dítěte slovem rozvod (rozchod)?

Statistika je neúprosná. V roce 2014 se podle předběžných údajů rozvedlo v České republice 26,8 tisíce manželství. Z toho rozvodů manželství s nezletilými dětmi bylo celých 57 procent z tohoto počtu. Rozvod manželství se týkal 23,1 tisíce dětí. Znamená to, že v roce 2014 zažilo 23,1 tisíc dětí jednu z nejnáročnějších životních situací. Muselo se vyrovnat s radikální změnou ve svém životě, bylo vystaveno rozpadu rodiny. Pokud se budeme držet terminologie významného dětského psychologa prof. Zdeňka Matějčka, přišlo o „svoje lidi“.

Kolik článků bylo napsáno, reportáží natočeno o tom, jak se mají dospělí při rozchodu chovat, aby jím děti nebyly zasaženy. Přesto konzultanti na Lince bezpečí každý den mluví s dětmi, které se trápí rozchodem rodičů. Samozřejmě je mnoho rozvodů a rozchodů, které pro dítě sice znamenají zátěž, ale rodiče se chovají jako dospělí a vše proběhne, vzhledem k možnostem, co nejlépe. Dítě se stává v řešení problému partnerem a nemusí mít strach, že vinou rozchodu rodičů přichází o maminku nebo tatínka.

V posledních letech se však v praxi setkáváme s odvrácenou stranou, kde se dítě stává jakýmsi prostředkem a loutkou ve hře o moc a pravdu. V mnoha případech je až nemožné mluvit o dítěti – to se totiž doslovně stává hadrem. V celém procesu rozchodu, který by vydal na několikaletý seriál, se totiž dítě zcela ztrácí. Jako by bylo vedlejší postavou, ba hůře – věcí, která není pro ostatní hlavní postavy důležitá. Je čím dál tím snazší dítě v takové hře přehlédnout a navenek jednat v zájmu dobra a spravedlnosti.

Moje nebo tvoje dítě?

Jsou to spory o dítě, kvůli kterým se stane z možného klidného rozvodu hurikán. V šedesátých letech minulého století byla na základě výzkumů sestavena takzvaná tabulka stresových událostí. Každá událost je v této tabulce ohodnocena počtem bodů. Čím více bodů, tím závažnější situace a dopad na celkové fungování organismu. V tabulce je na prvním místě smrt (100 bodů), na druhém potom rozvod (73 bodů). Tato teoretická vsuvka slouží k případnému vysvětlení představ, že klidný rozvod není pro dítě zatěžující. Zároveň se můžeme jen domnívat, kolik bychom měli připočítat bodů, pokud se dítě stává svědkem sporů rodičů o něj a má navíc pocity viny, že za to může.

Spory o dítě provází často rodičovské boje, kdy hlavní dospělí aktéři vytahují stále nové zbraně. Snaha poškodit, zdiskreditovat a znemožnit druhého rodiče je jedním z faktorů, který pro dítě znamená pocit zmatenosti, nedůvěry, včetně ztráty jistoty a bezpečí. Jak se může koneckonců někdo cítit v bezpečí na bitevním poli, kde nejsou daná pravidla?

„Máma mi říká, že jsem jenom její kluk, a táta, že jsem jeho hrdina. Oba na sebe křičí a říkají mi, že mě ten druhý nemá rád a lže mi.“

Dítě je v takových bitvách postaveno do situace výběru mezi dvěma lidmi, které má rádo. Rodič, ke kterému vzhlíží, mu dává najevo nesouhlas s jeho pocity. Nabádá ho k tomu, aby pocity, které má, skrývalo a lhalo ve prospěch jeho dobra. Rodič jako představitel dospělého, který má dítě učit a ukazovat mu vnější svět, selhává. Realita, se kterou se dítě doposud potkávalo, je špatná a jeho vlastní myšlenky jsou popisovány jako špatné.

Rodič se o názor a pocity potomka nezajímá. Prvotním je pro něj prosazení vlastního zájmu na úkor dítěte, které se stává nedůležitým objektem v celé mašinérii bojů a válek. Hlavní cenou je přitom právě dítě a jeho láska, která bude bezmezná. Vítěz by se měl dle této úvahy stát jediným rodičem dítěte, superhrdinou reprezentujícím to, co dítě potřebuje. Druhý rodič padouchem, jenž je ze života dítěte odstraněn jako ten, který mu ubližuje a nedokáže vnímat jeho potřeby. Jednoduchá rovnice: To dítě je moje!

Související články na portálu Šance Dětem:
Rozvod a děti: Víte, co je syndrom zavrženého rodiče?
Vliv rozvodu na duši a chování dítěte
Rozvádíme se. Je pro nás střídavá výchova dítěte ideálním řešením?
(Po)rozvodové boje: Když rodiče zapomínají na děti

↑ nahoru

Zájem versus nezájem dítěte

Co je zájem dítěte? Právní normy jej v obecné formě definují. Zájem dítěte se snaží popsat i soudy samotné. Koneckonců právě soud je tím, který zájem dítěte hodnotí – a tím i definuje. Ústavní soud v poslední době ve sporech rodičů několikrát zájem dítěte zmínil ve svých rozhodnutích a snažil se ho více konkretizovat. Zákony totiž zájem dítěte nijak blíže neupravují. Zároveň však dávají jasně najevo, že základním principem je právo dítěte na výchovu obou rodičů a právo dítěte sdělit svůj vlastní názor na věci, které se ho přímo dotýkají. Je nutné vyzdvihnout ustanovení zákona 359/1999 Sb., že dítě starší 12 let má právo se k takovým věcem vyjádřit a soud má povinnost jeho názor slyšet a do určité míry i respektovat.

Vedle právní roviny a vymezení pojmu z právního hlediska pak stojí vymezení psychologické. Nejlepší zájem dítěte můžeme vnímat z jednoho pohledu jako soubor jeho přání vztahujících se k situaci, která se ho přímo dotýká a může ho ovlivnit v budoucím vývoji. Na základě toho bychom měli plně respektovat přání dítěte v otázkách týkajících se jeho výchovy. Z druhého (a možná opačného) pohledu je zájmem dítěte nalezení nejstabilnějšího řešení, s důrazem na zdravý vývoj dítěte ve všech směrech.

Nejspíš ani jedna z uvedených definic není ta správná a její samotné zformulování je téměř nemožné. Právě soudní spory rodičů a boje totiž znemožňují samotnou definici toho, co je zájem dítěte. Je třeba zajisté respektovat přání a samotné vyjádření dítěte. To ale může být a často je ovlivněno řadou vnějších faktorů. Není výjimkou, že dítě je jedním čí oboěma rodiči silěn ovlivňováno.

Při pohovoru dvanáctiletá dívka sděluje, že je na ni tatínek zlý. Otec ji neposlouchá a nikdy jí nedovolí to, co by ona chtěla. Když mu naposledy říkala, že by chtěla jít na diskotéku s kamarádkami, tak jí to zakázal. Máma má pravdu, když jí říká, že je táta despota a nerozumí jí. Chtěla by zůstat u mámy a s tátou se vídat co nejméně.

Přání dítěte se může zdát jasné. V dětském věku je velice jednoduché přiklonit potomka na jednu stranu a dokázat mu, že já jsem ten milující rodič. Dítě se v samotném sporu ocitá uprostřed nejistoty a přirozeně se potřebuje vztáhnout k tomu, kdo mu poskytne bezpečí a jistotu. Pro rodiče je velice snadné toto zdání vytvořit a pohanit přitom, někdy i nelítostně, druhého rodiče. Přání dítěte a jeho názor se následkem toho stává jenom sdělováním přání rodiče a výsledkem obratné manipulace dospělého.

Oproti tomu nejstabilnější řešení nemusí být fakticky pro dítě to nejvhodnější. Popřením jeho přání dáváme dítěti najevo, že jeho názor není podstatný a ve světě dospělých pro nás nic neznamená. Je to stoprocentní „o nás bez nás“. Stejně tak rodič snadno vyvolá u dítěte pocit viny, že ho dítě nemá dostatečně rádo, pokud nesdílí jeho názory a pocity vůči druhému rodiči.

Zájem dítěte je pro každé dítě jiný. Jako je jedinečné každé dítě a jeho potřeby, je stejně jedinečná definice jeho nejlepšího zájmu. Schopnost rodičů dohodnout se dovoluje tento zájem lehce odhalit. Problém nastává v případě, kdy proti sobě stojí rodiče jako dva nesmiřitelní nepřátelé a zájem dítěte je někde mezi nimi nebo v pozadí jejich vzájemného boje.

↑ nahoru

Když rodiče do bojů o dítě zapojí i státní orgány…

V případech sporů rodičů o výchovu dítěte se do jeho řešení zapojuje orgán sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD). Ten je ve všech případech, kdy jeden z rodičů podá k soudu návrh na takzvanou úpravu poměrů, ustanovený jako kolizní opatrovník dítěte.

V případech soudního sporu o výchovu dítěte se má za to, že rodiče nemusí chránit jeho nejlepší zájem (zákon předpokládá, že rodič bude sledovat v těchto sporech spíše svůj zájem). OSPOD se má stát jakýmsi nezávislým pozorovatelem soudu a chránit již několikrát zmíněný zájem dítěte. Rodiče si však často mylně tento pojem vykládají jako povinnost OSPOD obhajovat názory a přesvědčení jednoho z rodičů před druhým. Orgán sociálně-právní ochrany však nemá nahrazovat výchovnou funkci rodičů ani být prostředníkem a mentorem veškerých jejich sporů a konfliktů.

Je důležité uvědomit si, kdo je klientem OSPOD – nejsou to rodiče, ale dítě. Tato hranice je však pro rodiče, kteří bojují, nejasná a snaží se státní orgán a jeho sociální pracovníky zapojit do svých tahanic. OSPOD má být rodičům bezpochyby nápomocen jako možný prostředník jejich dohody. Nemají jej přitom zajímat pocity rodičů, ale pocity dítěte a jeho vývoj. V popředí zájmu dítěte je přece rodina a vztahy, které pro dítě budou bezpečné.

Sociální pracovník by se měl snažit rodičům vysvětlit, proč je dohoda pro dítě tak důležitá. Zároveň musí chtít znát názor dítěte a snažit se jej oprostit od možných názorů rodičů. Ani sociální pracovník však nezmůže nic, pokud sami rodiče nejsou ochotni ke spolupráci a změně vlastních stanovisek. Každé vyjednávání musí znamenat ústupky a v tomto případě i uznání vlastních chyb.

↑ nahoru

Čím větší spor, tím hůře pro dítě 

Čím větší tahanice a spory rodičů o dítě, tím větší je riziko ohrožení jeho zdraví a psychického vývoje. Ve vyhrocených sporech rodičů se každý z nich snaží na svou stranu připoutat odborníky a zastánce své pravdy.

A kde je přání dítěte?

Sociální pracovník se dotazuje rodičů, jaké je jejich přání. Matka říká, že je to jasné. Mít dceru u sebe, a aby se otec konečně choval jako normální člověk a ne jako manipulátor. Otec matku osočuje, že umí jenom lhát. Jeho přáním je, aby dcera byla vychovávána v klidném prostředí. Takové prostředí je u něj. Sociální pracovník se ptá, co je přáním dítěte. Matka říká, že dcera chce být u ní, protože je na ni otec zlý. Otec říká, že matka lže. Dívka chce být u něj. Sociální pracovník se ptá, jestli se ptali dcery na to, co by si ona přála a jak jí v takové situaci je. Oba rodiče mlčí…

Předchozí příklad ukazuje, jak lehce se může ztratit samotné dítě z rodičovského vztahu. Nestabilní prostředí, ve kterém se ocitá, je v těchto případech znejisťující a zúzkostňující. Tyto pocity rodiče povětšinou nevnímají, jelikož jsou zahlceni vlastními pocity hněvu.

Čtěte také:
Vývoj dítěte a jeho potřeby
Psychické problémy dítěte
Krize u dětí a mládeže a možnosti krizové intervence

↑ nahoru

Vzájemné osočování mezi rodiči

Rodič se snaží dokázat, že ten druhý je výchovně nekompetentní, ohrožuje dítě a snaží se předkládat informace, které dokážou, že není dobrým rodičem. Vytahují se hádky a krize vztahu z minulosti. Druhý rodič se nezajímá, nezná kroužky, které dítě navštěvuje, je hodně v práci, je málo v práci, nechová se dospěle, dává dítěti špatný příklad... Zdá se, že možnosti, jak vzbudit dojem nekompetentnosti, jsou nekonečné.

„Už když se dcera narodila, tak se manželka nestarala. Šla do práce hned po půl roce a hlídala ji moje máma. Copak tohle je správná matka? Jak by ji chtěla dál vychovávat, když k ní ani nemá vztah?“

Názor, že druhý rodič není dobrý, doléhá i k uším dítěte. Nápadně a jasně, ale i mezi řádky a nenápadnou formou „Tatínek nepřišel loni na besídku, protože tě nikdy neměl rád, víš? Ale já bych přišla vždycky. Ani mu nevolej, stejně by tě ani nepochválil,“ může říkat matka. Zejména u mladších dětí rodič způsobuje nenapravitelné zmatení, které si může dítě nést do dalšího života. Mluvit o někom za jeho zády, zpochybňovat jeho chování a dělat z něj obecné závěry – to má být evidentně do budoucího života pro dítě vzorové normální jednání.

Závažné obvinění rodiče

Není bohužel ojedinělé, že v rámci nelítostných sporů o dítě jeden z rodičů vznese vůči druhému závažné obvinění. Například jej viní z alkoholismu, domácího násilí, pohlavního zneužívání nebo poukazuje na jeho psychické onemocnění. Dítě se stává v očích dalších odborníků obětí a rozjíždí se kolem něho kolotoč výslechů, vyšetření a zajišťování důkazů. Z boje rodičů se stává válka advokátů. Snadno tak nastane nenávratné poškození psychiky dítěte, jakož i vzájemných vztahů všech členů rodiny.

„Terezka mi včera v koupelně řekla, že jí přítel sahal na přirození, když se u něj koupala. Podávám na něj trestní oznámení. Hned jsem s ní byla u psychologapsychiatra. Má trauma.“

Pokud je obvinění falešné, dítě je obětí jednoho z rodičů, kterému se podařilo dostat ho do područí a stavu závislosti plné strachu. Do budoucna se pro dítě stírá v jeho světě pravda a lež, svět se pro něj může stát nepřátelskou pastí a jediným, kdo mu může pomoct, je rodič, který mu tento svět přichystal. Dítě v případě falešnosti obvinění ze dne na den přichází o někoho, koho mělo rádo, a je postaveno do situace, kterou psychika nemusí snést. V takových případech se často objevují psychosomatické projevy. Odborníci se snaží zjistit pravdu a na dítě je vyvíjen tlak z několika stran. Psychika se v takových případech obvykle chrání vznikem obranných mechanismů, které dítěti umožní přežít.

↑ nahoru

Odborné posudky proti druhému rodiči

Psycholog, psychiatr, učitel ve škole, právní zástupce a další se stávají součástí snahy rodičů o potvrzení jejich pravdy. Navzdory etickým kodexům se psychologové i sociální pracovníci v některých případech nechávají stáhnout do boje mezi rodiči a potvrdí ze své pozice pravdu rodiče. Podobně právní zástupci někdy bojují za právo a pravdu rodiče pomocí nástrojů, které jsou minimálně eticky a morálně zpochybnitelné. Dítě se stává obětí opakovaných vyšetření a diagnostiky.

Jeden rodič předává OSPOD zprávu od psychologa, druhý z rodičů zprávu od psychiatra. Rodiče se trumfují, který psycholog je odborníkem a který má pravdu. Různé typy organizací potom tvrdě a nekompromisně hlásí svou pravdu, která má být dle jejich pohledu za každou cenu uznána. Pravda v takových sporech je přitom z určitého nadhledu zmatená a nejednoznačná.

Časté situace při sporech o dítě

Při sporech o dítě se objevují situace, které pro dítě znamenají ve svém důsledku další stresové zážitky i silné negativní vzpomínky. Takové situace se nejčastěji objevují v hádkách a neschopnosti dohodnout se na tom, jak bude probíhat styk s jedním rodičem a zejména jak budou rodiče fungovat do doby rozhodnutí soudu.

V praxi se pak objevují naschvály, které si rodiče navzájem dělají, a zatahují do těchto her dítě. Jeden z rodičů vůči druhému opakovaně používá výmluvy na nemoc dítěte, školní nebo společné akce, které zabrání umožnění styku s druhým rodičem, a podobně. Druhý rodič reaguje obviňováním a při první příležitosti podobnou pomstou. Oba rodiče se v tomto souboji obrací většinou na OSPOD s žádostmi o akutní řešení situace, zajištění zájmu dítěte a posouzení pravdivosti sdělení každého z nich.

↑ nahoru

  • Spory mezi rodiči o styk s dítětem před soudním rozhodnutím

Rodiče nejsou schopni domluvit se na způsobu a frekvenci styku dítěte s druhým rodičem, pokud ten nežije ve společné domácnosti. Každý z rodičů má jinou představu, jak by se s dítětem chtěl stýkat. Problém a neschopnost dohody nastává zejména ve vyhrocených sporech o dítě, kde se rodiče navzájem osočují a snaží se napadnout způsob výchovy a schopnost pečovat o dítě u druhého rodiče. Jeden z rodičů odmítá druhému umožnit styk z důvodů, jako je možné poškození vývoje, špatná péče, nemoc dítěte. Objevuje se také sdělení rodičů, že dítě nechce k druhému rodiči ze strachu, následkem traumatizace a podobně.

Zákon hovoří jasně ve prospěch umožnění kontaktu s oběma rodiči. Pokud se na takovém kontaktu nejsou schopni rodiče domluvit, může se o takovou dohodu pokusit OSPOD. Nezbytnou součástí je však motivace obou rodičů k dohodě a nalezení společné řeči. Orgán sociálně-právní ochrany nemůže suplovat rozhodnutí soudu a nařídit jakýmkoli způsobem, jak bude styk probíhat. Jeho funkce je v takovém případě poradenská s možností poučení rodičů o možných důsledcích chování na vývoj dítěte a možné rozhodnutí soudu. V současné době mezi odbornou veřejností ( oproti soudní judikatuře) vzniká otázka, zda je pro dítě v nejlepším zájmu střídavá výchova, pokud rodiče nejsou schopni domluvit se na těchto základních bodech výchovy. Právě schopnost domluvy by měla být jedním ze základních pilířů střídavé výchovy.

OSPOD by se měl snažit vést rodiče k domluvě, případně podrobně prošetřit důvody, z jakých dochází k zamezení kontaktu dítěte s jedním z rodičů. Orgán má možnosti, jak s rodinou pracovat, zjistit názor dítěte. Jak ale bylo řečeno, nemá jasnou nařizovací schopnost a možnost vymáhat rodičovská práva. Ve finále je na zodpovědnosti rodičů domluvit se.

Není ani v moci OSPOD posuzovat oprávněnost lékařských rozhodnutí, nemocnost dítěte a doporučení lékařů. Stejně tak by měl orgán sociálně-právní ochrany dětí brát s rezervou možná psychologická a odborná vyšetření jednoho z rodičů, s důrazem na zachování zájmu dítěte a objektivní snahu zjištění stavu věci. Rodiče si musí být vědomi možného zahlcení dítěte posudky a vyšetřeními, které shromažďují.

Jinou možností je podání návrhu na vydání předběžného opatření, kterým soud předběžně styk rodiče s dítětem upraví do doby samotného pravomocného rozhodnutí. V popředí stojí právo dítěte na výchovu obou rodičů a z toho vyplývající právo rodiče na styk s dítětem.

↑ nahoru

  • Nesdělování informací mezi rodiči

Rodiče si odmítají předávat a sdělovat informace týkající se podstatných záležitostí dítěte, například informace ze školy, při přestěhování sídlo nové školy, výsledky lékařských vyšetření apod. I zde je nutné upozornit na právo obou rodičů na informace, které se týkají dítěte a povinnost rodičů takové informace sdělovat. I v tomto případě je OSPOD orgánem poradním, který může rodiče o této povinnosti poučit a snažit se o domluvu mezi rodiči. Zároveň může o takovém stavu informovat soud.

  • Problémy při styku určeném soudem

Rodič je ze zákona povinen dítě na styk s druhým rodičem řádně připravit, řádně jej umožnit a v potřebném rozsahu s druhým rodičem spolupracovat. V případě soudního rozhodnutí je na plné zodpovědnosti rodiče, který má dítě svěřeno ve své péči (případně je dítě u něj aktuálně fakticky) takovou povinnost splnit. V opačném případě může provedení styku určit na návrh soud, a to prostřednictvím výkonu rozhodnutí. Soud může na základě opakovaného porušování rozsudku a neplnění rodičovských povinností zahájit opětovně řízení o výchově a určení výchovy změnit.

Rodiče žádají OSPOD ve svých sporech, aby zařídil průběh styku a jeho výkon, o výkonu rozhodnutí však může rozhodnout pouze soud. Kritika rodičů, kteří žádají OSPOD, aby zajistil styk, je v takových případech neoprávněná. Rodič může o takové situaci orgán sociálně-právní ochrany dítěte informovat a žádat zaprotokolování tohoto sdělení. OSPOD může provést šetření, pohovor s dítětem, poučit druhého rodiče o jeho povinnostech a působit na nápravu.

  • Dítě ti nevydám…

Rodič odmítá vrátit dítě druhému rodiči a porušuje tím rozsudek. Ve vyhrocených sporech rodič obviňuje druhého rodiče ze závažných věcí, včetně týrání dítěte a zanedbání jeho péče. Někteří rodiče odmítají respektovat rozhodnutí soudu, které jim přijde neobjektivní. Své chování odůvodňují právem na péči o dítě takzvaně padesát na padesát. Není výjimkou ani snaha se tímto způsobem mstít.

I v těchto případech je možné oslovit OSPOD. Ten by měl druhého rodiče kontaktovat a upozornit ho na jeho rodičovské povinnosti a možné důsledky neplnění rozhodnutí soudu. OSPOD nemá právo dítě rodiči odebrat, o takovém výkonu může rozhodnout pouze soud a jako jediný ho pak následně provést. Rodič se však může obrátit na soud s návrhem na výkon rozhodnutí. Takový návrh může podat po každém porušení rozsudku. Rodič, který má mít dítě v péči, je oprávněn si dítě kdykoli převzít. Měl by ale přitom i zde dbát na to, aby dítě ještě více nevystresoval a nezúzkostnil.

Navíc je nutné upozornit na právní pozadí takových situací. Rodič, který odmítá dítě předat, se dopouští možného protiprávního jednání, konkrétně maření výkonu úředního rozhodnutí. Druhý z rodičů může podat trestní oznámení a celá situace se oproti očekávanému zklidnění dále rozviřuje a pro dítě destabilizuje. V takových situacích pak svou zprávou o situaci vstupuje do věci i OSPOD a v krajních případech i soud. Ten může zahájit řízení o změně výchovy.

↑ nahoru

Stabilita prostředí

Neschopnost dialogu a domluvy znamená pro dítě nestabilitu a nejistotu dalšího chování rodiče. Nezbytnou součástí psychologického vývoje každého jedince je pocit předvídatelnosti prostředí, které má být pro dítě primárně bezpečné. Takovým prostředím je právě rodina, kterou reprezentují rodiče. Narušení tohoto prostředí má za následek do budoucna řadu vývojových úskalí, s kterými se dítě bude muset potýkat.

Jednou z represivních možností OSPOD pro obnovu narušených rodičovských funkcí je nařízení výchovného opatření, jako je povinnost využít odborné poradenské zařízení. K takovému kroku by měl OSPOD přistoupit v případě, kdy vyčerpal jiné možnosti práce s rodinou a rodiče nejsou schopni domluvit se na úkor dítěte a jeho zdárného vývoje.

Dospělou osobou je rodič, ne dítě

Rodiče jsou dospělé osoby, které se svobodně v určitém okamžiku rozhodli přijmout tuto sociální roli ve společnosti. Je proto z pohledu dítěte nejen nepochopitelné, ale i nepřípustné, aby se této role náhle vzdali. Rodičovství není spojeno v žádném okamžiku s uspokojováním vlastních potřeb. Rozchod je bezpochyby zátěžovou situací i pro dospělé a znamená spoustu pocitů, s kterými se dospělý musí vyrovnat. Oproti dítěti má ale možnost v rámci své psychiky s takovými pocity pracovat nebo vyhledat pro sebe vlastní podporu a odbornou pomoc. Extrémních sporů o děti v posledních letech zaznamenáváme v praxi více. Zároveň vidíme i důsledky takových sporů pro dítě, jeho vztahování se k světu a důvěru v něj.

Každý rozchod je pro dítě zátěžový. Je na dospělém světě, jakým způsobem dokáže dítěti takovou situaci vysvětlit. Rodiče se mají stát pro dítě průvodci obdobím změn, kdy ho ujišťují o své lásce a o tom, že pro něj nadále zůstávají „mámou a tátou“. Dítě musí vidět, že jsou schopni spolu komunikovat a dohodnout se. Jednotné výchovné prostředí do budoucna zamezí vzniku výchovných problémů, které v praxi vídáme jako pochopitelnou reakce na únik z nejednotného výchovného přístupu.

↑ nahoru

Kam se obrátit o radu a pomoc

Měl by být první, na který se rodič obrátí v případě sporů o dítě nebo konfliktů spojených s těmito spory. Orgán sociálně-právní ochrany dětí rodiče naleznou na pověřených městských úřadech. Konkrétní sociální pracovník může rodičům pomoci v uzavření dohody a nasměrování možných kroků v případě sporů. Kontakty na jednotlivá pracoviště OSPOD naleznete na www.ospod.cz.

V případě, že rodič není spokojen s prací sociálního pracovníka, který má případ na starosti, má právo podat stížnost vedoucímu oddělení (vedoucímu odboru). Pokud má rodič pocit, že OSPOD v konkrétním případu nepostupuje zákonně, může se obrátit se stížností a žádostí o prošetření k nadřízenému krajskému úřadu. Dalším právem je podání žádosti o prošetření ombudsmanovi v případě, kdy by mohly být porušeny základní principy výkonu sociálně-právní ochrany dětí (více na www.ochrance.cz)

  • Občanské poradny

Rodič se může na občanskou poradnu obrátit v případech, kdy potřebuje pomoct se základním právním poradenstvím. Občanských poraden je na různých místech ČR několik a jejich služby se poskytují zdarma. Jde však pouze o základní právní poradenství, tyto poradny nemohou nahradit plnohodnotné právní zastoupení, které je v komplikovaných sporech na místě (více na www.obcanskeporadny.cz).

Spory týkající se dítěte mohou být i pro rodiče psychicky velmi náročné. Není tedy rozhodně žádnou ostudou umět si požádat o pomoc a podporu v takto složitých situacích. Existují možnosti telefonického poradenství, kde lze zároveň získat i základní informace (například www.rodicovskalinka.cz), krizové linky pro dospělé a krizová centra, která slouží k psychologické pomoci v případech, kdy dospělý člověk řeší akutní krizi. I rozchod takovou krizí může být. Kontakty na krizová centra najdete například na stránce neziskové organizace Remedium.

Schopnost domluvit se, naučit se spolu komunikovat v zájmu dítěte je základním předpokladem pro to, aby se spory o děti nevyhrocovaly. Ambulantní centra poskytují psychologické poradenství a rodinnou terapii, která může pomoct v nalezení společné řeči a zklidnění rozvířených vod. Provozují je různá státní i nestátní zařízení, neziskové organizace. Kontakty naleznete na internetu nebo například prostřednictvím OSPOD.

Je forma snahy o pokojné a klidné vyřešení sporu mezi dvěma stranami. Cílem mediace je dohoda za pomoci třetí osoby tak, aby nedocházelo k vleklým soudním sporům. Seznam mediátorů naleznete na www.amcr.cz.

Závěrem…

„Děti začínají tím, že své rodiče milují, později je odsuzují a jen zřídkakdy, pokud vůbec, jim odpouštějí,“ řekl spisovatel Oscar Wilde. Nedovolte jako rodiče, aby vás děti odsoudily. Některé kroky již nevrátíte a odpuštění za rodičovské chyby nemusí nikdy přijít.

Je úlohou rodičů, dospělých a všech odborníků a institucí vidět ve sporech, kterým jsme se v tomto článku věnovali, hlavně dítě. To je hlavní postava celé hry, kterou musíme chránit a zajímat se o její opravdová přání, pocity a strasti. Zodpovědnost by měla znamenat vlastní zájem na tom, aby dítě vyrůstalo v takovém světě, který jsme chtěli mít i my – jako děti. Podle mého názoru není ostudou stát se dítětem a být chvíli v představách na jeho úrovni. Ostudou je být nadřazeným dospělým ve všech situacích a za každou cenu.

↑ nahoru

Doporučená literatura:

MATĚJČEK, Z. Co děti nejvíc potřebují. Praha. Portál, 2008.

MATĚJČEK, Z., DYTRYCH, Z. Nevlastní rodiče a nevlastní děti. Praha. Grada, 1999.

MATĚJČEK, Z. O rodině vlastní, nevlastní a náhradní. Praha. Portál, 1994.

MATĚJČEK, Z. Rodiče a děti. Praha. Avicenum, 1986.

ŠPAŇHELOVÁ, I. Dítě a rozvod rodičů. Praha. Grada, 2010.

TEYBER, E. Děti a rozvod. Jak pomoci dětem vyrovnat se s rozvodem rodičů. Praha. Návrat domů, 2007.

Další související literaturu najdete v naší Odborné knihovně

Internetové zdroje informací a pomoci:

Linka bezpečí

Materiál Ministerstva práce a sociálních věcí: Sociálně-právní ochrana dětí v případě rozvodových a rozchodových konfliktů

Bezplatné právní poradenství

Internetové stránky veřejného ochránce práv ombudsmana

Použité internetové zdroje:

Vývoj obyvatelstva České republiky v roce 2014 (informace na stránce Českého statistického úřadu)

Stránky veřejného ochránce práv

Tabulka životních událostí způsobujících stresovou zátěž (zveřejněno na stránce Nadace Sirius)

Autor článku

Mgr. Josef Smrž

Je absolventem jednooborové psychologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Pracuje jako kurátor pro mládež na oddělení sociálně-právní ochrany dětí, kde se zaměřuje na výchovné problémy dospívajících klientů, a dále jako krizový intervent na dětské lince důvěry. Má soukromou psychologickou praxi v Praze, kde se věnuje psychologickému poradenství pro děti a dospělé, krizové intervenci, sociálně-právnímu poradenství, LGBT problematice, řešení vztahových problémů a partnerskému poradenství. Má akreditovaný výcvik telefonické krizové intervence a dále krizové intervence face to face. Již několik let se věnuje lektorské činnosti, jak pro komerční sféru, tak neziskové organizace. V praxi se zaměřuje na děti a dospívající, výchovné problémy a řešení osobních a vztahových problémů dospělých.

Publikační aktivity Mgr. Josefa Smrže najdete v naší Odborné knihovně.

Zpět na téma Problémy v rodině

Pomohly vám informace v tomto článku?

Nahoru

Facebook Šance Dětem Twitter @sancedetem Google+ +SanceDetem YouTube SanceDetem RSS RSS