Zobrazit menuSkrýt menu

Starší školní věk (puberta)

Publikováno: 15. 10. 2014, aktualizováno: 22. 7. 2016

ilustrační foto: parta dospívajícíchKdyž pochopíme pozadí pubertálního vývoje, usnadní nám to porozumět, co naše potomky dočasně pohání kupředu a co od nás vlastně potřebují.

Obsah článku:

 

Fyzický vývoj

Puberta se obvykle projevuje dříve u dívek, a to mezi jejich jedenáctým až třináctým rokem věku. U chlapců většinou nastává o něco později, nejčastěji mezi třináctým a patnáctým rokem. Dívky i chlapci v této době výrazně vyrostou (dívky v průměru až o dvacet, chlapci o třicet centimetrů), přibírají také na váze. Někteří teenageři se koncem patnáctého roku už přibližují své dospělé výšce a hmotnosti, jiné hlavní růstový a hmotnostní skok teprve čeká.

Vzhled pubertálních bytostí je v každém případě různorodý a jedinečný, jak o tom svědčí například školní třídy prvních ročníků osmiletých gymnázií. V primách se z hlediska vyspělosti těl i myslí schází rozmanitá společnost. Do společných lavic tu vedle sebe usedají dosavadní „děti“ s vyspělejšími „teenagery“. Při takzvaných malých maturitách, respektive ukončení základní školní docházky, už rozdíly zdaleka takové nebývají. 

Pohlavní dospívání

Nejvýraznější proměnu přináší samozřejmě pohlavní dozrávání, které u dívek vrcholí první menstruací a u chlapců první polucí. Stručné, přehledné a srozumitelné publikace, které chlapce a dívky (ale také jejich rodiče či učitele) provádějí současnou pubertou se všemi jejími pozorovatelnými i skrytými fyzickými i psychickými změnami, vydalo nakladatelství Portál pod názvy Dospívání kluků (2007) a Dospívání dívek (2013). 

Potřeba přechodových rituálů trvá

Ve starověkých a domorodých (časové nebo místní určení) kulturách bývalo zvykem, že se viditelná proměna dívky v ženu a chlapce v muže v blízkém sociálním okolí dospívajícího vítala tradičním přechodovým rituálem.

Psychoterapeutka a kulturoložka Terezie Dubinová (více na www.oheladom.cz) to vysvětluje následovně: „U chlapců byl rituál přechodu do dospělosti spojen se zkouškou odvahy, síly, nezávislosti a samostatného důmyslného řešení úkolu. Tak, aby se chlapec stal sebevědomým mužem ochraňujícím život – ženy, děti, komunitu i životní prostředí. U dívek šlo o objevení vlastní posvátné ženské energie, jejímž prostřednictvím je udržován veškerý život. Šlo o to, aby dívka zakořenila ve své ženské sebeúctě, ve vědomí svého spojení s hlubší moudrostí přírody a vesmíru. Nemusí si nic dokazovat, nemusí lačnit po vnějších atributech slávy nebo moci. Je cenná taková, jaká je, se svým tvůrčím potenciálem léčitelky a matky.“

František Růžička, který za účelem přechodových rituálů chlapců už mnoho let organizuje Víkendy pro otce s dospívajícími syny (více na www.centrumprorodinu.cz), se také dělí o zkušenosti: „Přemýšlel jsem, jak našim současným mladíkům umožnit opětovný zážitek rituálního přechodu do dospělosti, který hodně souvisí i s mužskou spiritualitou. Přečetl jsem mnoho knih na téma vztahu otce a syna. Hledal jsem i v zahraničí, abych nevymýšlel vymyšlené. Bylo jasné, že k tomuto úkolu musím najít další spolupracovníky. Požádal jsem o spolupráci několik mužů kolem třicítky, ze kterých postupně vznikl dvacetičlenný tým organizátorů. Tito naši ‚starší‘ v naprosté většině nejsou ve věku otců, mají kolem třiceti let, díky tomu se ale zase snáze stanou ‚synům‘ kamarády. Ve věku dospívání mívá starší kamarád na syna větší vliv než otec, snažíme se tohoto faktu využít. Naši ‚starší‘ jsou horolezci, alpinisté, ski-alpinisté, stromolezci, cestovatelé, jeden má černý pás v karate. Jde o přesvědčivé mužské vzory, které jsou při setkáních generací velmi inspirující.“

Dostáváme se k jednomu z nejbolestnějších momentů současného západního dospívání. Jak dívky, tak chlapci v naprosté většině žádnými výraznějšími přechodovými rituály neprocházejí, a snad právě zde jsme u kořenů novodobého fenoménu „nedospělých dospělých“, věkově zralých lidí, kteří však způsobem svého života setrvávají v nezralé dětinskosti nebo závislosti na svých rodičích či na nejrůznějších náhražkách smysluplného života. (O tomto problému více pojednáváme v textu Výzvy a nástrahy adolescence.)

↑ nahoru

Dospívající potřebují zdravou inspiraci

Obě pohlaví zažívají během puberty v západní kultuře významné kulturní deficity i poškození. Co se dívek týká, jsou vystaveny cílené a masivní reklamě, do které mnohá průmyslová odvětví vkládají skutečně hodně energie a peněz. Téměř vše, co je dívkám předkládáno, se zaměřuje na jejich fyzický vzhled a konzum. Dokonce i ty, které po vleku módních trendů netouží, narážejí na bariéru kulturně dané představy a nezřídka bývají pohlceny. Velké obavy vzbuzuje zjevný nedostatek schopnosti současných dívek žít aktivní autentický život a jejich malá odolnost vůči vnucovaným trendům. Mnohé se odpojují od skutečného smyslu svého života, posléze pak ale reagují „voláním o pomoc“ v podobě duševních poruch. K nejčastějším patří poruchy příjmu potravy, sebepoškozování či deprese.

„V západní kultuře jsou ženy od svého těla nezřídka odcizené, odpojené. Znevážení ženství, ženské sexuality, mateřství i ženského těla jako takového v minulosti naší civilizace má dosud ve zdejší ženské psychice hluboké důsledky – absenci sebeúcty, nepřijetí vlastní tělesnosti i strach z ženské síly. Není divu: která z nás, našich matek nebo babiček byla v době své první menstruace s láskou uvedena do tajemství měsíčního krvácení a ženství? Bylo to spíš ‚špinavé‘ tajemství, o kterém se raději nemluvilo. Toto vědomé či nevědomé trauma si v sobě neseme. Chceme-li svým dcerám připravit lepší osud, je namístě, abychom si svá zranění otevřeně přiznaly a na prvním místě léčily sebe,“ připomíná Terezie Dubinová, na jejíchž webových stránkách lze nalézt i bohatou inspiraci pro pořádání rituálů, které matky mohou svým dcerám připravit na přivítání první menstruace a uvedení do ženskosti.

U chlapců je zřejmě největší bolestí absence přesvědčivých mužských vzorů. K podstatným mužským transformačním okamžikům vždy patřilo opuštění světa žen (rozumějme především vymanění se z péče matky) a poznání hranic vlastních možností, a to obvykle v přírodním prostředí. Jenže současní chlapci v naprosté většině případů žádnými přechodovými rituály neprocházejí. Navíc často na vlastní kůži tradiční mužský svět ani neokusí, když nemají k dispozici vzor otce či jiného muže.

Uměle pořádané akce mohou pomoci: „Nutně tu nemusí být účasten otec a syn, dospívající chlapec může s sebou přivést i jinou mužskou osobu, které důvěřuje. Rozhodující je, že pobyt splní svůj účel, když na samém závěru setkávání chlapce čeká přechod do světa dospělých mužů. Odkrýváme chlapcům chlapské nitro a spiritualitu. Drsným pobytem v přírodním prostředí jim dáváme poznat, jak nelehká je cesta k plnosti mužství a že ani žádný ‚otec‘ to na ní nemá snadné. Rodí se základy nového partnerství nejen v dosavadním vztahu otec – syn, ale nově také ve vztahu muž – muž. Dobrodružství, adrenalin, tajemství, ale i přátelství, mužské prostředí a dobrá parta jsou natolik lákavé, že se účastníci ve velké většině dobrovolně hlásí na další společné mužské pobyty…,“ tvrdí František Růžička. Podobnými mužskými mezigeneračními aktivitami se zabývá i Liga otevřených mužů (více na www.ilom.cz).

 

Videorozhovor s psycholožkou Mgr. Milenou Novákovou o tom, jak zvládat dospívání dětí

↑ nahoru

Duševní vývoj

Ať už si o dospívání myslíme cokoliv, pravda je, že žijeme v době, která se poprvé v historii lidstva může pochlubit tím, že má k dispozici nejen výzkumy vycházející z vnějšího pozorování dospívajících, nýbrž také čím dál přesnější informace o vnitřním fungování jejich mozku. Vděčíme za to zejména možnostem takzvaných PET snímků (snímků pořízených pozitronovým emisním tomografem) a dále záznamům z funkčních magnetických rezonancí. Nelze už pochybovat o tom, že ona zhruba jeden a půl kilogramu vážící šedá zvrásněná hmota, která sídlí v hlavách, je zřejmě tou nejsložitější a nejtajemnější substancí a právě v době dospívání prochází zásadní přestavbou. Neurologické výzkumy dosvědčují, že mozky dospívajících mají svá specifika.

Pubertální děti jsou pro nás dospělé výzvou i záhadou. Nedaří se nám chápat prudké výkyvy nálad, posedlost po soukromí, oblibu v extravaganci a někdy i ošklivosti, nevyzpytatelnost, odcizení. Co se to děje v hlavách našich synů a dcer, již byli ještě nedávno sladkými dětmi?Jedním z vyhlášených světových odborníků, který se dospíváním intenzivně vědecky zabývá na Univerzitě v Melbourne, je klinický psycholog Andrew Fuller (www.andrewfuller.com.au). Více v rámečcích níže.

Nadupaný sporťák s chabými brzdami a dezorientovaným řidičem?

V pubertě se mozek bez milosti zbavuje svých nejslabších spojení a ponechává jen ta, o nichž zkušenost svědčí, že jsou užitečná. Toto synaptické tříbení sice pokračuje i v dalším životě, ale nejvíc k němu dochází právě během dospívání, kdy synapse nesoucí nejvíce zpráv zesílí a ty slabé jsou naopak odříznuty. Proto jsou zkušenosti, které dopřejeme dětem a mladým lidem zhruba mezi devátým a osmnáctým rokem života, tak důležité.

V dospívajícím mozku dochází ke zrání čelních laloků, jejichž funkce nám pomáhá plánovat, přemýšlet, ovládat impulzy a činit moudrá rozhodnutí. Zvláštnost mozku dospívajícího spočívá v tom, že vykazuje největší aktivitu v oblastech emočních, které jsou vyladěny na boje, útěky či milostné románky, a ne už tak dobře na plánování, ovládání impulzů či předvídání. Milují vzrušení (i sexuální), intenzitu a burcování. Přitahuje je podivná hudba, náruživost a hororové filmy. Rádi vydávají přehnané druhotné signály – vyvalují oči, zhluboka a dlouze vzdychají a podobně. Žádat od adolescentů přehnanou organizovanost je jako chtít po psovi, aby se učil fyziku. Je to ovšem taky důvod, proč příliš mnoho svobody příliš brzy mladým lidem zrovna nepomůže.

My dospělí známe ten pocit, když se sejdeme v jedné místnosti s mladými lidmi. Je to tu samá ruka, samá noha, spousta pupínků. Jako by měli v tomto stadiu vývoje k dispozici silného, nadupaného sporťáka s velkým zrychlením, ale velmi slabými brzdami a s řidičem, který má bídný smysl pro orientaci. Jsou nabiti emocemi, ale v emocích svých i druhých se vyznají prachmizerně. To je také důvod, proč nemá smysl se s nimi přít.

Jestliže dnes už víme, že mozek dospívajících je takto vyladěn, proč z toho my dospělí nedokážeme nic získat? Zdá se, že teprve musíme pochopit, že potřebují specifické zacházení. Zároveň nesmírně záleží na tom, jak jsme vztahy s nimi pěstovali v době, kdy byli malými dětmi. Tehdy jejich mozek vůbec nejcitlivěji reagoval na podněty a informace zvenčí a tehdy vznikaly základy komunikačních vzorců a vztahů k druhým lidem, které nám pomáhají projít i pubertou…

(Zkráceno podle australského časopisu Byron Child 2/2006)

↑ nahoru

Obtíže mezigenerační komunikace se dají zvládnout

Jak naznačuje Andrew Fuller, kvůli dočasné pubertální „emoční nesvéprávnosti“ záleží opravdu hodně na chování nás dospělých. Naše reakce předurčí, jak komunikace se syny a dcerami, vnoučaty, žáky a studenty či svěřenci různých zájmových aktivit bude probíhat.

Vůbec nejdůležitější je samozřejmě situace v rodině, která – vyjdeme-li z podobenství o rodině jako sociální děloze – v čase puberty v optimálním případě začíná pracovat k sociálnímu porodu. Velkou pozornost je třeba upínat k potřebě dospívajícího postupně se od rodičů zdravě separovat a mít i svá tajemství, přičemž s privilegiem rostoucí svobody potřebuje jít ruku v ruce svěřená odpovědnost. K nejčastějším chybám na straně rodičů patří nezájem, nebo naopak přehnaná kontrola: „Dítě usilující o samostatnost může být zastrašeno negativním postojem a přehnaně kritickými komentáři rodičů,“ upozorňuje ve své knize Dospívání – Kniha pro rodiče americký psychiatr George H. Orvin s tím, že v komunikaci je důležitá především srozumitelnost, přímost, naslouchání a empatie. Rozhovory vedené ze strany rodičů „vyšetřovatelským“ způsobem nutně končí ve slepé uličce.

Jenže strach ze ztráty kontroly žene spoustu rodičů do extrémního chování – například ke snaze zakazovat, vnikat dospívajícímu do soukromí, vynucovat si poslušnost. Nic z toho nemá smysl. K faktorům, které způsobují nejvíc nesnází, patří sklon rodičů úporně lpět na vlastních postojích a pocitech, stejně jako neschopnost pravdivě mluvit o vlastních emocích.

„Nemysleme jen na to, jak vyvrátit, co děti právě řekly. Přemýšlejme o tom, co vlastně říkají a proč. Zkusme vidět věci jejich očima. Co je vede k jejich postojům a chování?,“ inspiruje rodiče Orvin. Teoreticky my dospělí dobře víme, že péče o vzájemnou komunikaci je v dospívání především naší povinností, protože sám „puberťák“ si prostě řeší jiné věci.

Jsou na nás hubatí i hrubí, přesto od nás podvědomě čekají otevřenou náruč. Jenže! Mnoho rodičů se stáhne. Cítí se chováním svých teenagerů zraněni, uraženi. Dojde k přerušení komunikace. Je opravdu veliká škoda, pokud rodiče na obtížné chování svých teenagerů rezignují, situaci svedou na „nesnesitelnou pubertu“ a přestanou de facto se svými dospívajícími mluvit (resp. komunikace se omezí na „provozní“ věci). Dospívání není doba, kdy rodiče mohou vypnout. Naopak. Právě nyní by měli svým dětem poskytovat zpětnou vazbu, pomáhající přehodnotit i destruktivní tlaky z vrstevnických skupin.

Čtěte také:
Dospívání dětí je zkouškou rodičovské odolnosti
Typy a příčiny krizí u dětí a mládeže
Problémy se sebepoškozováním

↑ nahoru

Respektujme potřebu vrstevníků a nežárleme

S tím, jak se dospívající touží osamostatnit, přehodnocuje pro něj dosud významné názory svých rodičů a porovnává je s názory vlastní generace. Nebezpečí vyplývající z vlivu party či vrstevnického společenství jsou známá: kouření, alkohol, drogy, předčasný sex, zájem (zvláště chlapců) o pornografii, ale i docela obyčejné projevy vzpoury – nepořádek v pokoji, podivné oblečení a účesy, tetování, podceňování všech možných rizik…

K mimořádným střetům dochází, když se děti začnou vymezovat vůči politickému přesvědčení nebo náboženství svých rodičů. Ani zde není řešením lpění na vlastních postojích. Jihoafrický pastor Julian Sleigh ve své knížce Rodičovský průvodce dospíváním (v češtině vydalo nakladatelství Fabula v roce 2008) píše: „Klišé, dogma, navyklé způsoby myšlení a sociálně podmíněné postoje, neprozkoumaná přesvědčení, stanoviska založená na choulostivém, nepřiznaném povýšenectví, to všechno pod pronikavým pohledem dospívajícího rychle vadne. Když se dítě narodí, rodiče vědí, že mají před sebou zhruba dvanáct let přízně, během níž dítě nebude zpochybňovat integritu rodičovských přesvědčení a návyků. Pak se ale odkryjí všechny nedostatky. Dospívající je schopen přijmout slabiny svých rodičů, pokud jsou oni schopni je přiznat. Není to naše dokonalost, která nám dobývá vítězství, nýbrž upřímnost a snaha o souznění.“

Dospívající nezajímá proklamace našich osobních ideálů, ale má na ně velký vliv, zda podle nich žijeme. V dospívání více než kdy dříve platí, že už nevystačíme s oním rodičovským „Dělej, co ti říkám“. Efektivnější je tichý příklad „Podívej, jak to dělám já“.

Kromě toho dítě agresí a drsností často jen maskuje smutek a nejistotu. Možná vypadá, že zcela ignoruje naše rady a doporučení a že před vlivem jeho kamarádů nemáme šanci. Přesto platí, že co jsme do dítěte vložili, to tam je. Po určitém čase se při vzájemném láskyplném vztahu obvykle ukáže, že se naším příkladem dítě přece jen řídí.

Další zajímavosti, které potvrdil výzkum dospívajících

Spánek

Dospívající mají větší potřebu spánku, než měli jako děti – potřebují asi devět a čtvrt hodiny. Raději chodí pozdě spát a vstávají později než dříve, kdy byli dětmi. Mozek většiny teenagerů není vybaven na vstávání před osmou nebo devátou hodinou ranní. Teenageři trpící nedostatkem spánku si vedou hůře ve škole a jsou náchylnější ke smutkům a depresi.

Pocit stresu

Dospívající jsou náchylnější k poruchám vyplývajícím z každodenního stresu. Silněji reagují na stresové situace také fyziologicky – mají vyšší krevní tlak a větší srdeční výkon. Mívají tendenci vyhodnocovat situace spíše negativně a ztrácet nad nimi kontrolu. To zvyšuje jejich pocit bezradnosti.  Čím víc negativních životních zkušeností dospívající má, tím se zvyšuje pravděpodobnost, že se u něj objeví nějaké problematické chování, a tím menší je pravděpodobnost, že se zapojí do širokého spektra pozitivních aktivit. Což zároveň vysvětluje, proč bývá dospívání mimořádně těžké v narušených rodinách.

Agresivita

Agrese má kořeny v limbických oblastech a zvlášť v amygdale, která souvisí s emocemi a dává formu bojovným nebo útěkovým odpovědím. Ve své emocionálnosti mají adolescenti nižší aktivitu v čelních lalocích a víc aktivity v amygdale než dospělí. Amygdala se u dospívajících snadněji aktivuje. Výsledek jednoho zajímavého výzkumu ukázal, že mladí lidé s nízkým pulzem při odpočinku vykazují větší náchylnost k agresivitě a vysoce rizikovému chování. Vyvolává to domněnku, že dospívající, kteří byli během dětství vystaveni vysoce stresovým situacím, mohou takové (vysoké) hladině stresu přivykat a následně používají krajnější formy zábavy, aby se zbavili nudy.

(Zkráceno podle australského časopisu Byron Child 2/2006)

↑ nahoru

Puberta je výzva pro rodiče a jejich vlastní život

Čas puberty dětí je obvykle dobou, kdy se rodiče blíží ke středu života nebo ho už překročili. Uvědomují si vlastní omezený horizont, úbytek možností volby, nesplněné sny, korekci realitou.

Velkou výzvou bývá, pokud puberta koreluje s rodičovskou krizí středního věku. Nesmírně pak záleží na osobní vyzrálosti rodičů, na kvalitě jejich manželského vztahu, respektive na jejich partnerském životě.

„Velké břímě teenagerům, jakož často už i mladším dětem rodiče nakládají hledáním uspokojení vlastních potřeb, například z důvodu absence životního partnera. Problematičtí jsou zejména rodiče, kteří sami nezažili harmonické dospívání a nenaučili se vážit si sebe sama. Psychologické zdraví rodičů bezprostředně utváří zdraví jejich dětí. Je důležité, aby rodiče chápali nejen to, co se děje s jejich dospívajícími potomky, ale také to, co se děje s nimi samými,“ připomíná George H. Orvin.

I během puberty se dítě od rodičů učí, jak to chodí mezi dospělými, jak se zachází se sexualitou a zda je možná důvěra a blízkost. „Rodiče dnešních dospívajících nesou velké břímě odpovědnosti. Na cestu do světa plného rizik nemohou dát svým dospívajícím do vínku víc než část své omezené, těžce nabyté moudrosti. Snažme se dát jim ze sebe to nejlepší a usilujme o to, aby za všech okolností cítili naši lásku, kterou vyjadřujme slovy i skutky. Všichni rodiče milují své děti, ale ne všichni rodiče jsou dobří rodiče. Někteří vypadají, mluví a jednají, jako když své děti nemilují. Duševně nemocní rodiče své děti poškozují – zneužívají je, zanedbávají a ničí. Podobné věci nedělá rodič, který je sám psychologicky zralý, duševně zdravý a ve svém vlastním životě vyrovnaný,“ domnívá se George H. Orvin. Proto je velmi nápomocné, pokud pubertu svých dětí přijímáme i jako velkou šanci pro svůj vlastní osobní rozvoj.

 

Použitá a doporučená literatura:

Tallard Johnsonová, J. Bouřlivá léta – Přechodové rituály a posvátná moudrost pro dospívající. Praha: DharmaGaia, 2011.

Carr-Gregg, M.; Shale, E. Puberťáci a adolescenti. Praha: Portál, 2010.

Sonet, D. Já tě snad přetrhnu. Praha: Karmelitánské nakladatelství, 2009.

Sleigh, J. Rodičovský průvodce dospíváním. Hranice: Fabula, 2008.

Huerre, P.; Delpierre, L. Nemluv se mnou tímhle tónem. Praha: Portál, 2008.

Říčan, P. Cesta životem. Praha: Portál, 2004.

Orvin, G. H. Dospívání – Kniha pro rodiče. Praha: Grada, 2001.

http://prevence.sananim.cz/node/19

http://www.multiplefamilygrouptherapy.com/an_interview_with_george_orvin.htm

http://www.evalabusova.cz/rozhovory/j_hamanova.php

http://www.evalabusova.cz/rozhovory/h_klimova.php

Související literaturu najdete v naší Odborné knihovně, pod pojmy "starší školní věk" a "puberta".

Autorka článku

PhDr. Eva Labusová

Poradkyně pro oblast rodičovství, výchovy a vztahů. Věnuje se také publicistice – píše pro evropský rodinný měsíčník Rodiče a pro čtvrtletní magazín Osobní rozvoj. Spolupracuje s dalšími českými rodičovskými a společenskými časopisy. Pořádá přednášky a semináře pro odborníky i rodiče. Její webové stránky www.evalabusova.cz usilují o vhled do problematiky moderní rodiny v psychosociálním a psychosomatickém kontextu.

 

 

Zpět na téma Vývoj dítěte a jeho potřeby 

 

Pomohly vám informace v tomto článku?

Nahoru

Facebook Šance Dětem Twitter @sancedetem Google+ +SanceDetem YouTube SanceDetem RSS RSS