Zobrazit menuSkrýt menu

Partnerská krize

Publikováno: 13. 4. 2012, aktualizováno: 3. 8. 2016

Partnerskou krizi prodělá v různé míře hloubky téměř každý dlouhodobý partnerský vztah.

Nezažije ji snad jen ten, kdo se trvalým vztahům vyhýbá a raději přechází v podvědomém pudu sebezáchovy ze vztahu do vztahu, aby prožíval adrenalinové stavy zamilovanosti, ale v následující době zklidnění, a tedy určitého stereotypu, vztah opouští a vrhá se do dalších bouřlivých emocí v rámci vztahu nového. Otázkou je, zda lze v takových případech o pravém a kvalitním vztahu vůbec hovořit.

Charakter, hloubka a dopad krize na vztah závisí na mnoha okolnostech. K těm nejdůležitějším, nejvíce určujícím, patří její příčiny, ale zrovna tak i délka jejího trvání (tedy například zda je včas rozpoznáno její nebezpečí – čím déle se plíživě rozšiřuje, aniž by byla identifikována jako krize, tím se potom složitěji „léčí“). Podstatné je i to, v jaké vývojové fázi vztahu se projeví, zda mají partneři děti atd.

Krize ale nemusí znamenat pro vztah nebezpečí, je-li dobře zvládnuta, ošetřena. Je to výzva ke kvalitativnímu posunutí vztahu o úroveň výš, která může být v rámci partnerství velmi dobře zúročena. Vede totiž k nutnosti se zastavit, ohlédnout se dozadu a zbilancovat, co bylo v našem vztahu dobře a naopak co v něm bylo chybou. Zpětný pohled na vztah může vést k uvědomění si jeho pravé podstaty a významu v našem životě. Můžeme pokračovat v dalším životě jakoby „osvíceněji“, tvořivěji, tedy s vědomím, že se o něj musíme neustále starat a rozvíjet jej.

Nestor manželských poradců MUDr. Miroslav Plzák umísťoval nejčastější období krize do období po pěti letech trvání vztahu, pokud stagnuje bez dalšího vývoje, a poté do období dvaceti let trvání vztahu, kdy děti opouštějí hnízdo a partneři zůstávají opět sami. V této době je ukončeno období, kdy byl obsah rodinného života jasně daný – rodičovské role převládaly nad rolemi partnerskými a v samotě pak může být vztahová prázdnota.

Nejčastější příčiny partnerské krize

V dnešní době se můžeme setkat se širokou škálou příčin partnerských krizí:

  • Jednou z nejčastějších příčin je dlouhodobá frustrace z nenaplnění vztahových potřeb a očekávání na straně jednoho nebo obou partnerů. Pokud si neřekneme již na začátku vztahu v době, kdy spolu začínáme žít, co potřebujeme na prvních místech, nemusí to ten druhý vůbec tušit a opakovaně chybuje. Přidruží-li se k tomu problémy komunikaci, kdy si neumíme nic vyříkat, pojmenovat – třeba proto, že se bojíme konfliktů, je na krizi zaděláno.  

    Poté je jen otázka času, kdy jsou jeden nebo oba nespokojení cítí bezmoc a prázdnotu a někdy již i ztrátu motivace na zlepšování vztahu. Motivace jde ruku v ruce s nadějí na změnu. Ta ale někdy bývá při dlouhodobé frustraci již minimální. Přitom chyba byla někde na samém prvopočátku a vše by bylo řešitelné. Proto je tak moc důležité o svých očekáváních mluvit, průběžně si je identifikovat a vytvářet si tak svůj vlastní model partnerského soužití, který si šijeme vzájemně na míru.
  • K dalším příčinám, jež pozorujeme jako nejčastější, jsou celkově problém komunikaci – neschopnost řešit vzniklé konflikty konstruktivně. U mnoha párů dochází ke hře na „jakoby nic“ – tedy neřešení problémů a emocí, které se k nim vztahují. Vše se po nějaké době „zamete po koberec“ a jede se dál, jako by nic neproběhlo.

Je ale omyl myslet si, že to takto může dlouhodobě fungovat, neboť pocity křivdy, zranění, ponížení, někdy neustálého ustupování na jedné straně z naší emoční paměti nemizí, jen se střádají jako „kostlivci ve skříni“ a v nějaké další situaci na nás vypadávají v podobě další destruktivní partnerské hry „ty taky“. O čem to je? Jestliže je jeden z partnerů kritický vůči druhému, může to myslet v zájmu vztahu velmi dobře, a posunout se tak k dobrému řešení, ale ten druhý nemá sílu ani motivaci se nad tím poctivě a smysluplně zamyslet. Namísto toho vytáhne z rukávu příklad, kdy chyboval ten druhý. A stává se z toho eskalující spirála příkladů, kdy jeden jednal špatně, končící afektem a další destrukcí.

  • Do problémů s komunikací se promítá rovněž častý boj o mocenskou pozici mezi dvěma dominantními osobnostmi a neschopnost rozdělení si vrcholných kompetencí v rámci společného života.
  • K dalším příčinám patří problémy v sexu. Vztah může být velmi kvalitní, oba mají podobný hodnotový systém, neschází vzájemná úcta a respekt, oba mají mnoho společných zájmů, ale…Rozdílnost v chuti vyvolává ve většině případů tlak a sex se stává stěžejním tématem. Pro toho, kdo má nižší míru sexuálního apetitu, se toto téma stává strašákem. To ostatní fungující se postupně „sype“ a taková situace nevyhnutelně vyústí v partnerskou krizi.
  • Mezi časté příčiny krize patří nedostatek vzájemnosti, sdílení společných zájmů, osobnostní rozdílnost partnerů. Jestliže není v rámci vztahu rozvíjena platforma společných prožitků, každý žije více ve svém světě, dochází po nějaké době k odcizování a partneři si nemají co říct. Podmínkou pro dobrý vztah je proto jeho neustálá kultivace.
  • Dále to bývají často nevyřešené vztahy s původními rodinami, problémy ve vztahu s tchyní, zásahy rodičů do života nově vytvořené rodiny, nevyrovnaný vztah ve smyslu rozdílnosti v kariérním úspěchu, žárlivost na jednoho z partnerů, problémy s dětmi, kde se partneři neumějí jako rodiče shodnout ve výchovném přístupu a podobně.

Uvedený výčet nejčastějších příčin partnerských krizí se vztahuje spíše k těm, které mají dlouhodobější vývoj. Tímto se na sebe vše postupně nabaluje. Trvá tedy déle, než oba dospějí k poznání, že jejich vztah prochází krizí, a pokud již není pozdě, chtějí ji řešit.

↑ nahoru

Krize akutní (nevěra a podobně)

Opačným pólem jsou krize akutní – k nejčastějším patří odhalená nevěra, která rozjede ve vztahu okamžitý kolotoč dramatických žhavých emocí, nedůvěry v podvádějícího partnera, nedůvěru ve vztah. Je zde vždy hodně bolesti, zranění, ponížení, nejistot a někdy potřeba rychlého řešení ve smyslu rozchodu. Jedná se v podstatě o nejčastější téma, které partneři řeší. Neboli – řešitelné je, málokdy bez odborné pomoci, neboť bez ní leckdy vede k unáhleným krokům, kterých pak oba litují.

Kromě nevěry řadíme mezi akutnější krize i narození dítěte a rozdělení dvou světů partnerů – žena je doma s dítětem, pro muže se toho tolik nemění, zůstává ve svém dospělém světě. Rozdílnost životních stylů vede leckdy k mnoha neporozuměním potřeb toho druhého.

Důsledky

Patří k nim nejčastěji nevěra, úvahy o rozchodu, udržování vztahu v zájmu dětí, které je ale kontraproduktivní pro všechny zúčastněné, patologické klima doma, nechuť spolu dále něco vytvářet, neschopnost komunikovat.

Velice často se setkávám u svých klientů s tím, že ten, který se cítí delší dobu ve vztahu nepříjemně, volá o pomoc, vydává jasné varovné signály ve smyslu SOS: „Já už to takhle dlouho nevydržím, chci a potřebuji změnu.“ Ale jestliže je krize vnímána jednostranně, málokdy je volání o pomoc tím druhým slyšeno. Volání o pomoc neregistruje a až žádost o rozvod nebo o rozchod je alarmujícím signálem, díky kterému dochází k pochopení situace.

Ohrožení existence něčeho, co jsme dosud vnímali jako samozřejmou věc, nás donutí k přehodnocení situace a teprve v této chvíli začíná ten, který nevnímal varovné signály, bojovat. Uvědomí si chyby, jichž se dopouštěl, a je schopen je i přijmout. Problém pak ale leckdy spočívá v nedůvěře toho, kdo vysílal signály, že se může partner změnit.

Postoj partnera se opravdu často změní, jen musí dostat příležitost. Z tohoto důvodu je důležité vědět, že nespokojenost ve vztahu nemá být dlouho nepojmenována nebo pojmenovávaná v jakési velice lehounké, těžko „slyšitelné“ formě. Důležité je, aby bylo vše zřetelné a jasné pro toho druhého. Podstatné je, abychom si to i v rámci vztahu průběžně prověřovali a hlavně abychom se nebáli mluvit o tom, co nás trápí.

↑ nahoru

Příklad ze života rodiny

Tereza a Adam jsou spolu ve vztahu sedmnáct let, patnáct let jsou manželé. Oba mají vysokoškolské vzdělání, mají tři děti v rozpětí 15, 9 a 3 roky. Poznali se po ukončení vzdělání, láska na první pohled. V té době Adam Terezu obdivoval, imponovala mu její krása, rozhled, intelekt. Protože se bál, aby o ni nepřišel, navrhl po roce vztahu vytvoření rodiny – přistoupila na to, ačkoli si chtěla jako architektka nejdříve vybudovat kariéru, společně cestovat atd.

V momentu narození syna se mezi nimi vše změnilo – dramaticky. Najednou pro něj přestala být manželka atraktivní a zajímavá, neustále jí něco vyčítal, začala jeho první nevěra, kterou přiznal sám. Ona v šoku, ponížená, on na koni – asi prvně cítil, že má navrch. Jejich vztah se znormalizoval až po jejím nástupu do práce, kde začala být velmi úspěšná, a bylo patrné, že je atraktivní a žádoucí pro hodně mužů v jejím okolí. V ten moment se vše překlopilo do pro něj opačného gardu. Ona vnímala jejich vztah konečně jako rovnocenný – na rozdíl od něj, který proto navrhl další dítě. Po jeho narození se historie z minula opakovala. Ona opět doma, to je pro něj v bezpečí a pod kontrolou.

Další rozvíjení její profese po uplynutí mateřské dovolené v sobě zahrnuje identický scénář. Proto navrhl po nějaké době další dítě s odkazem na to, jak jim vše dobře funguje. Tereza si v průběhu manželství s ním postupně přestala věřit, byla velmi často manipulována, sebeúctu ženskou i profesní získala vždy až po nějaké době při své práci na volné noze. Ale rodina a vztah s Adamem pro ni byly prioritou. Než stačila dostatečně potvrdit svou sebedůvěru v běžném životě, Adam vše změnil a běželo to nanovo. Až po narození třetího dítěte a odhalení další nevěry se psychicky zhroutila a rozhodla se, že takto již dál nemůže.

Nejdříve varovala, volala o pomoc, on nic neregistroval. Důsledkem vyčerpání byla nemoc a její setkání s lékařem – setkání přerostlo ve vztah a začala uvažovat o odchodu z manželství – a to i přes to, že jsou tu tři děti. Oznámení rozchodu dovedlo Adama poprvé k uvědomění si toho, koho vlastně vedle sebe má, pochopil mnoho věcí, o svou ženu bojuje. Tereza chodí dál do terapie, na terapie začal také docházet samostatně i Adam. Oba se jako by prodírají svou předchozí historií / partnerskou minulostí a oba hledají, pro co jim stojí za to ve vztahu zůstat, co pro to udělat, co už nikdy neopakovat. Věřím tomu, že to dobře dopadne pro ně i pro jejich děti: že se k sobě citově vrátí, dětem se vrátí rovnováha mezi nimi a objeví se pro ně nový rozměr vztahu jejich rodičů.

Děti v partnerské krizi

Kvůli dětem mnozí zůstávají v partnerství i tehdy, kdy je jejich krize přerostla, napětí doma je neúnosné a úzko v rodině je všem zúčastněným.

Mnoho lidí si nese ze své původní rozvrácené rodiny vnitřní poselství: „Svým dětem nemohu udělat to, co mi udělali naši – musím jim zachovat úplnou rodinu za každou cenu.“  K tomuto mají tendenci častěji ženy, které se někdy raději obětují s pocitem, že dělají to nejlepší, co mohou. Muži zůstávají leckdy ve vztahu s dlouhodobou krizí zase proto, aby o děti, které milují, nepřišli.

Znamená to, že máme v sobě někdy spoustu vnitřních nastavení a norem, které uchovávají patologické klima a i pro děti by bylo lepší, kdyby byl každý z rodičů šťastný, i když se jim tak rodina rozdělí.

Partnerská, dlouhodobě neřešená krize je cítit ve vzduchu. Komunikace je problematická, rodiče si mnohdy přes děti posílají vzkazy. Averze vůči druhému rodiči s sebou leckdy nese potřebu dělat si z dětí soudce, přiklánět je na svou stranu jako spojence. To je to nejhorší, co můžeme svým dětem udělat. Děti mají rády oba rodiče a nechtějí stát na jedné, nebo na druhé straně.

Ale to je jedna možná varianta toho, jak se děti v krizi svých rodičů cítí. Jestliže je doma v důsledku krize (nebo je to naopak příčinou krize) nejen napjatá atmosféra, ale také násilí a agrese (verbální nebo fyzická), pak je vše přehlednější a děti si naopak již přejí především klid a pohodu, tedy rozchod rodičů.

Čtěte také:
Násilí v partnerském vztahu
Vliv rozvodu na duši a chování dítěte
Rodinná mediace: cesta k řešení sporů mezi rozvádějícími se rodiči

↑ nahoru

Jak se v tom dítě cítí?

Prožívá často bezmoc, prázdno, hledá spojence v někom jiném z rodiny, aby mohlo mít pocit bezpečí a blízkosti. Není-li nikdo, musí to být kamarádi. To ale rozhodně není rovnocenná kompenzace (vyrovnání).

Je těžké vyhodnotit, jaká situace je pro psychiku horší – zda bouřlivé hádky, scény a výčitky, jichž je dítě svědkem, nebo dusné ticho a jeho nejistota v tom, co se mezi rodiči děje. Obojí je traumatizující a ubližující, dítě se většinou v důsledku dlouhodobě neřešené krize v něčem zhorší – ať již je to prospěch ve škole, nebo problémové chování (například agresivita vůči spolužákům, nebo naopak nekomunikativnost a uzavřenost vůči okolí). Záleží na mnoha okolnostech, například na jeho věku, na sourozenecké konstelaci, na síle osobnosti, míře senzitivity, na tom, zda má spojence v někom blízkém z rodiny, a podobně.

Poměrně varující je, když přes popsanou atmosféru dítě navenek neprokazuje vůbec žádné změny.  Znamená to, že cítí dospělou zodpovědnost vůči jeho slabým dospělým rodičům a snaží se nepřidělávat problémy. Trápení a nejistotu obrací dovnitř sebe, což v dlouhodobém měřítku není pro jeho psychiku vůbec dobré. Rovněž bývají časté pocity viny u dětí, které jsou citlivé a vztahují hádky rodičů na sebe.

Z popsaného vyplývá, že snahou partnerů a rodičů ve vztahové krizi by mělo být pokusit se řešit partnerské problémy, pokud možno, mimo domov. Minimalizovat tak situace, kdy je dítě svědkem a součástí jejich sporů. Leckdy je pro dítě lepší i špatná jistota než nepřehledná nejistota. Lze proto často v situaci dočasně neřešitelné krize (s ohledem na vzniklé averze a problémy v rámci komunikace, která má vést k vyřešení krize) doporučit takzvanou pauzu, kdy se jeden z rodičů dočasně z domova odstěhuje. Doporučená doba trvání odluky je čtyři až šest měsíců. Dítěti musí být –  s ohledem na věk – sdělen důvod dočasného odstěhování, musí mít jasno v tom, co z toho pro ně budě vyplývat (kdy a jak často bude dítě rodiče vídat). Tyto věci by měli rodiče dětem sdělovat vždy společně.

Jak o tom s dětmi mluvit? S ohledem na to, že příčiny bývají různé a celkový kontext je v každé rodině rozdílný, neexistuje univerzální návod (věk dětí, předchozí atmosféra doma, jeho znalost příčin a podobně). Ale pokud děti podrobnosti neznají, není vhodné je zasvěcovat do jakýchkoli detailů. Na druhou stranu je dobré konstatovat fakt, že „nám to teď mezi sebou nejde se úplně domlouvat, máme problémy, ale snažíme se je vyřešit…, do té doby budeme bydlet odděleně“.

Odborníci, zařízení, literatura

Jakmile si oba partneři uvědomí fakt, že procházejí partnerskou krizí, měla by v optimálním případě být navázána spolupráce s odborníkypsychology. V situaci, kdy si nevědí rady, jsou emočně vtaženi do svých problémů, nemohou mít odstup, který je v takové situaci nesmírně důležitý pro možnost posunout se dál.

Každý si hájí své, patologické komunikační mechanismy se opakují, málokdy mohou partneři v rozbouřených vodách krize předpokládat, že si budou umět správně vyložit sdělení toho druhého. Řešení krize se svými rodiči se může ukázat jako kontraproduktivní s ohledem na možnost dalších dobrých vztahů v budoucnu, je-li krize zvládnuta. Navíc je to relativně nedospělé – rodiče by prostě měli být uchráněni. Konzultace s přáteli jsou sice emoční podporou, ale zahrnují v sobě vždy koaliční spojenectví s tím „ublíženým“ – chybí pak nezávislý odstup. Ten umožňuje nezávislý profesionál.

Pro řešení partnerské krize doporučuji vždy psychologa se specializací na partnerské vztahy. Existují jak státní bezplatné poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy, tak i soukromé poradny, kde je poskytovaná služba hrazena. Řešením může být také rodinná mediace.

Kontakty na jednotlivé typy služeb a konkrétní pomoc ve vašem regionu naleznete zde. Vyberte kraj, ve kterém bydlíte, a vyhledejte nejbližší zařízení, kde vám mohou pomoci.

Související literaturu najdete v naší Odborné knihovně.

Autorka článku

PhDr. Jitka Douchová

Od počátku své profesní dráhy se jako psycholožka specializuje na partnerské vztahy, dlouhodobě spolupracuje s médii. Má soukromou partnerskou poradnu, působí jako lektor v komunikačních kurzech a v kurzu se zaměřením na porozumění partnerskému vztahu společně s dalšími kolegy, zkušenými manželskými poradci. Sedm let vede partnerskou poradnu na idnes.cz.

Zpět na téma Problémy v rodině

Pomohly vám informace v tomto článku?

Nahoru

Facebook Šance Dětem Twitter @sancedetem Google+ +SanceDetem YouTube SanceDetem RSS RSS