Zobrazit menuSkrýt menu

Sourozenecké vztahy: jak ovlivňují život dětí?

Publikováno: 1. 10. 2014, aktualizováno: 15. 9. 2016 | Kategorie: Téma měsíce

Vývojová psychologie a vývojově zaměřené psychoterapie v minulosti hledaly odpověď na otázku, jak se z dítěte postupně stává zralá, dospělá osobnost, nejčastěji v analýze raných zkušeností dítěte s rodiči. Sourozenecké vazby a jejich význam pro další život dítěte byly v tomto ohledu spíše zanedbávány.

Obsah článku:

Vývoj sourozeneckých vztahů

Sourozenecké konstelace

Sourozenci pomáhající a ubližující

Sourozenecké vztahy jako zdroj poznání o dítěti

Anketa

Závěr a doporučení

Kde hledat pomoc

Seznam literatury

 

Také v záplavě odborné a popularizační literatury o rodičích a dětech se důležitost vztahů mezi sourozenci poněkud ztrácela.

Proč bylo věnováno roli sourozenců ve vývoji dítěte tak málo prostoru? To je otázka, kterou není snadné jednoznačně zodpovědět. Pravděpodobně proto, že není jednoduché uvažovat o vývoji osobnosti dítěte v širším kontextu zahrnujícím vliv mnoha osob, které dítě obklopují. Není také snadné tyto složité vztahy a souvislosti zkoumat. Přitom nelze pochybovat, že se vedle rodičů na utváření osobnosti dítěte podílejí i další blízké osoby, sourozenci a ostatní příbuzní, jakož i další lidé, které dítě v životě potkává. Vedle vztahů „vertikálních“ (vztahy s rodiči a prarodiči, učiteli a vychovateli, nadřízenými), které charakterizuje vztah nadřízenosti a podřízenosti, je život dítěte naplněn také řadou vztahů „horizontálních“ (vztahy s vrstevníky, sourozenci, spolužáky a spolupracovníky). Místem, kde se vztahové zkušenosti obou kvalit přirozeně setkávají, je rodina.

Vývoj sourozeneckých vztahů

Charakter sourozeneckého vztahu se značnou měrou odvozuje od přístupu rodičů k dětem. Rodiče ovšem formují vztahy mezi svými dětmi vědomě, například svým výchovným působením, pouze z malé části. Větší část jejich vlivu vychází z oblasti jejich nevědomí, a lze ji tedy považovat za nezáměrnou. Děti tyto signály vysílané rodiči zcela přirozeně vnímají a zpracovávají. Jejich poznatky o rodičích a dojmy z jejich jednání se postupně vpisují do jejich osobnosti, a ovlivňují tak celý jejich další vývoj, včetně vztahu k sourozencům.

Děti sledují a prožívají chování rodičů k sobě navzájem, zajímá je, jakým způsobem se vztahují k jednotlivým dětem v rodině, jaký charakter mají jejich vztahy k druhým lidem. Někdy se také stávají příjemci nevědomě vysílaných odmítaných nebo zapovězených přání a tužeb rodičů, jejich osobní nebo vztahové patologie. Mohou být tlačeny do rolí v nevyřešených rodinných dramatech svých rodičů, která se bez náhledu znovu odehrávají v současné rodině.

Příběh z psychoterapeutické praxe

Rodičovský pár se dlouhodobě potýkal s agresivitou syna vůči svému stejně starému bratrovi – dvojčeti. Jak se později ukázalo, stal se tento problémový chlapec příjemcem vytěsněné traumatické dětské zkušenosti otce. Otec v dětství dlouhodobě trpěl ve vztahu se svým agresivním starším bratrem, kterému se nedokázal vzepřít a před kterým jej nebyli schopni efektivně ochránit ani jeho jinak starostliví rodiče. Pár minut, o které se starší z dvojčat narodilo dříve, postačovalo k tomu, aby se stalo nositelem otcovy projekce, aby se stalo otcovým starším bratrem. Otcovo povzbuzování mladšího syna: „Nenech si to líbit! Oplať mu to!“ jen dále prohlubovalo propast mezi oběma bratry a nutilo „staršího“ z nich bojovat proti nerovnému soupeři: mladšímu bratrovi a svému otci. Otec ve své rodině nevědomě inscenoval své nevyřešené rodinné drama. Jeho synové se stali příjemci jeho projekcí agresivního, dominantního staršího bratra a jeho samotného jako trpícího a dlouhodobě traumatizovaného dítěte, které rodiče nedokázali ochránit. Nahlédnutí tohoto generačního propletení spolu s doporučením psychoterapie pro otce přineslo celé rodině a všem jejím členům značnou úlevu.

↑ nahoru

ilustrační foto: tři sourozenciSourozenecké konstelace

Abychom však nezůstávali pouze u rodičů. Vztahy mezi sourozenci ovlivňují také okolnosti, na které rodiče nemají přímý vliv. Může to být třeba pohlaví dítěte nebo jeho pořadí mezi sourozenci.

Na počátku minulého století se tématu sourozeneckých konstelací systematicky věnoval známý rakouský lékař a psycholog Alfred Adler, ovšem už dříve si jistých podobností mezi jedinci se stejným postavením v rodinách všímali někteří filozofové a spisovatelé. A i když v případě sourozeneckých konstelací a jejich vlivu na pozdější život dítěte není možné hovořit o nezpochybnitelných zákonitostech, může být zamyšlení nad vlivem pořadí dětí v rodině na jejich psychický vývoj pro rodiče inspirativní.

Kupříkladu být prvorozený syn má v dnešních dnech v některých rodinách nebo společenstvech zásadní význam. I v našich končinách se můžeme setkávat s rozdílnými pohledy na důležitost pohlaví potomka nebo potomků. Častěji se můžeme setkat s preferencí mužského potomka, dědice a pokračovatele rodu.

Vyrůstat jako jedináček může ztěžovat adaptaci dítěte v dětských a později i dospělých kolektivech a komplikovat navazování a udržování vrstevnických vztahů. V pohledu na jedináčky se pak můžeme setkávat s mnohými předsudky, které dětem vyrůstajícím bez sourozenců mohou jejich život znepříjemňovat. Ve výčtu takových předpojatostí lze najít například rozmazlování, obecně pak nezdravý vztah mezi dítětem a jeho rodiči. Za podobný předsudek by bylo možné považovat i vyjádření v první větě tohoto odstavce, pokud bychom je brali za zákonitou souvislost, kterou v žádném případě není.

Pro prvorozené je narození sourozence malou katastrofou. Alfred Adler zvolil pro pojmenování této události přiléhavý název „sesazení z trůnu“. Z jedináčka, který disponuje úplnou pozorností obou rodičů, se doslova přes noc stává bratr nebo sestra, který se o vše musí začít dělit. Možná proto je pro každé další dítě situace jednodušší, už se jako něčí sourozenec narodil. Je otázkou, zdali k obecně lepšímu přizpůsobení druhorozených a dalších dětí v současnosti nepřispívá také nezkušenost a chybějící podpora partnerů při narození prvního dítěte. Vždyť za zcela obvyklé lze považovat vyjádření rodičů, že „s druhým to už šlo tak nějak snadněji“, ať už hovoří o těhotenství, porodu nebo o všech nárocích a potřebách dítěte v jeho prvních letech života.

Narození třetího dítěte vytváří náročnou situaci pro prostředního sourozence. Ten se snaží dotahovat nejstaršího a zároveň si udržet své postavení vůči dotírajícímu nejmladšímu. Může závidět staršímu výhody vyplývající z jeho věku a zároveň se s žárlivostí v očích obracet k nejmladšímu, který si ještě může dopřávat pozorné péče a výchovných úlev ze strany rodičů. Díky této okolnosti viděl například anglický filozof Francis Bacon v prostředních dětech potenciálně nejúspěšnější potomky. Podobné spekulace o svázanosti osudu dítěte s jeho pozicí mezi sourozenci je třeba ve světle dosavadních výzkumů vnímat jako nedoložené. Při úvahách o sourozencích je třeba mít neustále na mysli, že rozhodující rolí v životě dítěte disponují jeho rodiče. Ti především působí na jeho celkovou psychickou pohodu a mimo mnohé jiné také ovlivňují vztahy mezi sourozenci. Rodiče v ideálním případě pomáhají dětem zvládat specifické nároky, které na ně postavení mezi sourozenci klade.

Co řekl psycholog Alfred Adler

„Neustále mezi dospělými, většinou chráněn s přehnanou starostlivostí, vyrůstající pod stálým strachem rodičů se jedináček záhy naučí cítit a chovat jako ten, kdo je v centru pozornosti.“ (s. 105, Smysl života)

 „Víme, že druhé dítě pojímá život jako závod a že se snaží prvního předhonit.“ (s. 31, Psychologie dětí)

„U velkého počtu dětí vidíme prvorozeného ve zvláštní situaci, kterou si neprožije žádné z dalších dětí. Nějaký čas je jedináčkem, a tak se také cítí. Později je ‚svržen z trůnu‛.“ (s. 105, Smysl života)

„Často se setkáváme s tím, že nejmladší sourozenec se stane nějakou prominentní osobou, ať už v dobrém, nebo špatném smyslu, často však váženou a silnou.“ (s. 43, Psychologie dětí)

 

Související články na portálu Šance Dětem:
Sourozenci vážně nemocných dětí
Kolik času svých rodičů potřebují současné děti?
O nevhodných přístupech v rodičovské výchově, psychickém násilí a jeho vlivu na vývoj dítěte

↑ nahoru

ilustrační foto: dvě dětiSourozenci pomáhající a ubližující

Příběhy dětských psychoterapeutických klientů přesvědčivě dokládají důležitost sourozeneckých vazeb. Jsou to někdy příběhy optimistické, vypovídající o vzájemné pomoci a podpoře, kterou si sourozenci v těžkých životních okamžicích dokážou projevovat. Často, jak už to v psychoterapeutické praxi bývá zvykem, jde ale také o svědectví o utrpení, strádání a fyzické nebo psychické bolesti, jejímž zdrojem se stává sourozenecký vztah. 

Sourozenci si mohou vzájemně pomáhat a podporovat se v situacích, kdy jsou jeden nebo oba rodiče nedostupní. Rodič se může ze života svých dětí vytratit v důsledku dlouhodobé fyzické nebo psychické nemoci nebo pracovního pobytu v daleké zemi. Významnou událostí tohoto druhu je úmrtí rodiče. Mnohem frekventovanější jsou situace, kdy se rodiče dětem vzdalují emocionálně v důsledku těžké traumatizace nebo díky vyostřenému rozvodu. Tehdy bývají sice rodiče fyzicky přítomní, ale pro děti nejsou emocionálně dostupní. Jsou zcela ponořeni do svého trápení nebo do konfliktu s partnerem, a proto nejsou schopni dětem a jejich potřebám věnovat odpovídající pozornost.

V takových situacích se ukazuje síla sourozeneckých vazeb jako jedna z klíčových skutečností, která rozhoduje, nakolik budou děti neblahou rodinnou událostí zasaženy. Jsou-li sourozenecké vztahy zdravé a funkční, dokážou do jisté míry tlumit dopady negativních událostí na psychiku každého ze zasažených dětí. Jsou-li však tyto vztahy narušené, může v důsledku takové události dojít k dalšímu zhoršení jejich kvality. Příklady takového negativního vývoje lze v posledních letech opakovaně zaznamenávat v rámci opatrovnických sporů o děti. Rozdělení dětí mezi rozhádané rodiče lze bez nadsázky označit za psychické týrání a jednoznačně jej připsat za vinu rodičům, kteří nejsou schopni si kvůli svým osobním a vztahovým problémům připustit, že svým dětem ubližují. Vývoj takového štěpení uvnitř rodiny se zpravidla neomezuje na období samotného rozchodu nebo rozvodu rodičů. Jeho kořeny lze obvykle vystopovat i několik generací nazpět v rodinných historiích jednoho nebo obou rodičů.

Sourozenci si mohu samozřejmě i škodit, a nyní nemáme na mysli běžné projevy sourozenecké rivality, které je nutné považovat za přirozené a z psychologického pohledu zdravé. Zpravidla díky zásadním selháním vnějšího světa dítěte (nejčastěji rodičů) dochází i mezi sourozenci v konečném důsledku k projevům fyzického nebo psychického týrání, které přesahuje mez normálního sourozeneckého škádlení a soupeření. Nejsou výjimečné případy sexuálního zneužívání, tvrdého psychického útlaku a ponižování ani krutého fyzického násilí.

Odbornou pomoc v situacích, kdy dojde ve vývoji dítěte k takto zásadnímu narušení sourozeneckého vztahu, je nutné nabídnout nejenom strádajícímu dítěti, ale celé rodině. Vhodnou se jeví kombinace individuální psychoterapie dítěte se společnou rodinnou psychoterapií všech členů rodiny. V závažných případech násilí mezi sourozenci je nutné vyhledat specializovanou psychologickou, psychiatrickou nebo sexuologickou péči pro sourozence – agresora.

Je zřejmé, že sourozenecké vztahy přinášejí do života dítěte intenzivní vztahové a emocionální zkušenosti, které je zásadním způsobem formují. Jak už bylo zmíněno, mohou být sourozenecké vztahy zdrojem negativních zkušeností – žárlivosti, závisti a nenávisti, stejně jako zkušeností pozitivních – vzájemnosti, lásky a péče. Mohou tedy významně ovlivnit směr dalšího vývoje osobnosti dítěte, který v prvních měsících a letech jeho života vytýčili rodiče.

↑ nahoru

ilustrační foto: sestrySourozenecké vztahy jako zdroj poznání o dítěti

Pokud se nám mají sourozenecké vztahy stát zdrojem poznání o dítěti, je třeba se je snažit vnímat z dětské perspektivy. Náš dospělý pohled na události v životě dítěte může být na hony vzdálený tomu dětskému. Hledíme-li například na sourozeneckou rvačku s úzkostí a strachem, pak to neznamená, že jsme v kontaktu s prožitky malých rváčů, spíše naopak. Je dost pravděpodobné, že jejich vnitřní prožívání celé události se bude od našeho lišit, že bude spíše než strachem prodchnuto emocemi hněvu a touhy dominovat.

 „Vždyť jsi ho mohl vážně zranit!“ křičí na své nezdárné děti emocionálně pohnutá maminka. Chlapci odpovídají jeden přes druhého: „My jsme si jen hráli! No fakt, to byla prča!“ Jeden by si mohl pomyslet, že jsou chlapci nezodpovědní a nevnímají rizika svého počínání anebo se možná jen zalekli rozrušení maminky a chtěli ji rychle uchlácholit.

A pak je tu další otázka. Chtěli si chlapci doopravdy ublížit, a kdyby maminka nezasáhla, stalo by se neštěstí? Mohla maminka citlivě reagovat na vražedný vztek, který stál skrytý za zjevným chováním jejích dětí a který často doprovází rivalitní sourozenecké vztahy? Nebo je snad maminka v důsledku svých dřívějších zkušeností přecitlivělá a vidí všude nebezpečí? Pokud bychom o mamince například věděli, že sama přišla za tragických okolností o sourozence nebo o vlastní dítě, byli bychom v pochopení nastíněné situace dál. Možná, že je pro maminku těžké akceptovat i přirozené projevy agresivity u svých dětí, protože byla vychována v přesvědčení, že veškeré projevy agresivity jsou špatné. V takovém případě by před oběma chlapci stál nelehký úkol, jak se s takovou skutečností adaptivně vyrovnat.

Už jen z tohoto krátkého příkladu, který snad zažil každý rodič, je patrné, že dobrat se jednoznačné pravdy o tom, co se mezi sourozenci doopravdy děje, není možné. To ovšem není automaticky povel k rezignaci. Rodič by se nikdy neměl zastavit ve své snaze znovu a znovu se pokoušet pochopit vnitřní, psychický svět svého dítěte.

Videorozhovor s Mgr. Milenou Novákovou, psycholožkou a psychoterapeutkou

 

↑ nahoru

Závěr a doporučení

Víme, že vztahy mezi sourozenci se spolupodílejí na utváření osobnosti dítěte a že do značné míry ovlivňují jeho psychickou pohodu v průběhu dětství. Je proto dobře, pokud se je rodiče snaží promýšlet a případně zlepšovat.

Nejefektivněji je mohou ovlivňovat skrze vlastní příklad. Hailustrační foto: sourozencirmonie a pohoda jejich vnitřního psychického uspořádání promítnuté do blízkých vztahů (partnerských, rodinných, pracovních) se zcela přirozeně přenášejí do života jejich dětí. Platí to samozřejmě i o všech negativních zkušenostech a neřešených konfliktech, kterými je více či méně každý rodič obtěžkán. Proto je nesmírně důležité, aby se rodiče snažili vyrovnat s vlastní, mnohdy traumatickou minulostí, aby pracovali jak na svých „strašácích z dětství“, které často straší i jejich děti, tak i na svých současných problémech a konfliktech.

Rodiče nemají a nemohou mít osud svých dětí a jejich vzájemných vztahů zcela pod svou kontrolou. Nezbývá jim tedy než si svou omezenou moc nad životy dětí uvědomit a přijmout ji. Vyhnou-li se rodiče nepříjemné práci na sobě a svých problémech, žádné naučené chytré rady z příručky jim nemohou účinně pomoci v jejich úsilí trvale zlepšit vztahy mezi svými dětmi. Dorazit k vytýčenému cíli – spokojené rodině – není možné žádnou zkratkou, ale pouze poctivou prací. Pokud se na takový úkol necítí být dosti silní, mohou své pochybnosti sdílet s kvalifikovaným odborníkem, nejlépe dětským nebo rodinným psychoterapeutem s psychologickým nebo psychiatrickým vzděláním.

↑ nahoru

Kde hledat pomoc

Krizová centra pro děti

Dětské krizové centrumwww.dkc.cz

Dům tří přání – www.dumtriprani.cz

Krizové centrum pro děti a dospívající – www.krizovecentrum.cz

Spondea – www.spondea.cz

  • Manželské a rodinné poradny

Centrum sociálních služeb Praha – www.csspraha.cz

Manželská a rodinná poradna Brno – www.manzelskaporadna-brno.cz

Zdravotnická psychologická a psychiatrická pracoviště

Privátní psychologické a psychoterapeutické praxe

 

Seznam literatury

Adler, A. Psychologie dětí. Praha: Práh, 1994.

Adler, A. Smysl života. Praha: Práh, 1995.

Langmeier, J., Krejčířová, D. Vývojová psychologie. Praha: Grada, 1998.

Fraibergová, S. H. Magické roky. Praha: Triton, 2002.

Šulová, L. Raný psychický vývoj. Praha: Karolinum, 2004.

Čapek, J., Čapková, M. Pozitivní výchova sourozenců v rodině. Praha: Portál, 2010.

Faber, A., Mazlish, E. Sourozenci bez rivality. Brno: Computer Press, 2009.

Další související literaturu najdete v naší Odborné knihovně.

Autor článku

Mgr. Petr Sakař, Ph.D.

Psychoanalyticky orientovaný dětský psychologpsychoterapeut působící v soukromé praxi v Brně. Vystudoval psychologii na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Doktorát z klinické psychologie získal na Filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze. Absolvoval psychoterapeutický výcvik v psychodynamické psychoterapii pro zdravotnictví (Brněnský institut psychoterapie), a nadále je kandidátem výcviku v psychoanalytické psychoterapii dětí a adolescentů (Česká společnost pro psychoanalytickou psychoterapii). Pracoval deset let jako psycholog v Krizovém centru pro děti a dospívající, z toho čtyři roky zde zastával funkci vedoucího zařízení. Publikuje v odborných a popularizačních časopisech, vyučuje na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně, vystupuje na oborových konferencích a jako specialista na dětskou psychologii a psychoterapii také ve veřejných médiích. 

 

Pokud byste se chtěli v souvislosti se sourozeneckými konstelacemi na cokoli zeptat renomovaného odborníka, pošlete svoji otázku na e-mail nazory@sancedetem.cz. Odpověď odborníka pro vás zdarma zajistíme, zašleme vám ji e-mailem a anonymně bude zveřejněna i na portálu Šance Dětem.

 

 

Pomohly vám informace v tomto článku?

Nahoru

Přihlaste se k odběru newsletteru Šance Dětem

*) Pole označená hvězdičkou jsou povinná.

Facebook Šance Dětem Twitter @sancedetem Google+ +SanceDetem YouTube SanceDetem RSS RSS