Zobrazit menuSkrýt menu

Vztahy v náhradní rodinné péči z pohledu psychologa

Publikováno: 6. 5. 2015, aktualizováno: 5. 9. 2016

ilustrační foto: nohyJaká jsou specifika vztahů v náhradní rodinné péči? Co se děje mezi partnery, mezi dětmi, v celém rodinném systému, pokud je dítě osvojeno či přijato do pěstounské péče? Jen málo se mluví o takzvaných vytěsněných vztazích, tedy o biologických rodičích.

Obsah článku:

Vztahy v osvojení (adopci)

Vztahy v pěstounské péči

Vztahy v příbuzenské pěstounské péči

Vztahy v pěstounské péči na přechodnou dobu

Kde hledat pomoc

Tipy na související literaturu a další zdroje informací

 

Vztahy v osvojení

Osvojením neboli adopcí přijímají manželé, partneři či jednotlivci z hlediska práva dítě za vlastní a získávají plnou rodičovskou zodpovědnost. Osvojením vzniká mezi osvojitelem a osvojencem vztah jako mezi rodičem a dítětem, rovněž tak vzniká vztah příbuzenský k ostatním členům rodiny osvojitele. Veškerá vzájemná práva a povinnosti mezi osvojencem a jeho původní rodinou osvojením zanikají.  Osvojitelé jsou ze zákona zapsáni do matriky, dítě získává příjmení nových rodičů.  O osvojení rozhoduje soud a před jeho rozhodnutím musí být dítě po dobu nejméně šesti měsíců v péči budoucího osvojitele, a to na jeho náklady.

Žadatelé o osvojení si mohou určit „požadavky na dítě“, tedy rozmyslet si pohlaví a věk dítěte, jeho zdravotní stav a zvážit míru případného postižení či přijatelnost anamnézy dítěte (roli hraje například alkoholová či drogová závislost matky). Nečastějším požadavkem budoucích rodičů bývá zdravé dítě do jednoho roku majoritního etnika.

Motiv

Hlavním motivem žadatelů o osvojení bývá řešení partnerské neplodnosti. Setkáváme se s páry, které roky usilují o početí dítěte nebo kteří opakovaně o nenarozené či narozené dítě přišly. Společným jmenovatelem těchto situací je traumatizující stav a bolestivé události, které byly dlouhodobě přítomny. Žádosti o osvojení obvykle předchází níže uvedené situace a adopce bývá považována za poslední naději mít společné dítě.                  

Situace, jimž byli partneři vystaveni před osvojením:

  • zdravotní stav, který neumožnil nikdy počnout dítě,
  • úspěšné početí, ale ukončené spontánním potratem, často opakovaně,
  • porod mrtvého dítěte,
  • neúspěšné umělé oplodnění,
  • jeden či oba partneři již mají děti z předchozího vztahu,  
  • partneři mají společně handicapované dítě, panuje obava z početí či narození dalšího dítěte s postižením,
  • opětovné početí neumožňuje zdravotní stav (většinou se jedná o problémy gynekologické povahy, jinak musí žadatel o osvojení splňovat podmínky zdravotního stavu, který by nebránil ve svěření dítěte).

↑ nahoru

Dosavadní životní zkušenosti 

Na budoucích vztazích se podílí dosavadní prožitá životní zkušenost, která se týká partnerství, ale i zkušeností s výchovou dětí. Ty mohou být značně rozdílné, záleží na dosud prožitém životě, v jaké životní etapě se partneři potkali a podobně. Často se setkáváme s párem v novém vztahu, kdy žena má děti ze vztahu předchozího a s druhým manželem si přejí mít společné dítě. Dochází k nevyváženosti, kdy žena je již zkušenou matkou a muž se teprve chystá být otcem. Avšak i situace, která se může jevit jako vztahově nevyvážená, může být přirozeným vyústěním života obou a nová role jim může vyhovovat. 

Otec je na náhradní péči dobře připravený

Dana (38 let) má z prvního manželství dvě dcery ve věku čtrnáct a dvanáct let, s Richardem (32 let) jsou partneři pět let, půl roku manželé. Muž jezdí na montáže do zahraničí, vrací se na víkend. Richard přišel v osmnácti letech o matku, zemřela na nádor mozku. K Daně vzhlíží, respektuje ji, s jejími dcerami vychází jako kamarád. Oba partneři si přejí osvojit a vychovávat chlapce. Richard svou rodičovskou nezkušenost dokáže vyvážit tím, že s dívkami sportuje, hraje deskové hry. „Když je potřeba, tak je pohoním, ale spíš poslouchají mamku, ta je hlavně vychovává. Taky respektuju, že holky mají svého otce, který si je bere a tráví s nimi čas. Umíme se domluvit a neděláme si naschvály,“ říká.

 

Postoj k osvojení 

Tady se setkáváme s tématy jako vyřešení partnerské neplodnosti či nemožnosti přivést na svět vlastní dítě. Postoj k rozhodnutí o osvojení dítěte prochází etapami změn a vývoje, které bývají rozmanitě dlouhé, nejen pro daný pár, ale i pro jednotlivé partnery. Některý muž zpočátku nechce ani slyšet o adopci, časem a neúspěchy v dosažení vlastní plodnosti začíná o tématu přemýšlet a naslouchat své ženě. U žen je známo, že v určité etapě jim začíná být lhostejné, jakou cestou dítě získají, a tak osvojení brzy začne být přijatelnou variantou. Mezi postoje, které odborníci nepovažují v praxi za příliš vhodné a prospěšné pro dítě, řadíme:

  •  „Chceme dítě, protože ho mají všichni kolem nás a jako bezdětní jsme divní.“
  • „Chceme zachránit nějaké dítě.“

Doporučení rodičům: Ptejte se sami sebe!

V samotném procesu žádosti o adopci a procházení přípravou žadatelů jsou budoucí rodiče konfrontováni s otázkami typu „Jsme skutečně připraveni přijmout dítě?“.

Co obnáší to skutečně? – Důležitá jsou témata :

  • Vyřešení neúspěšného vlastního biologického rodičovství
  • Připravenost na pochybnosti o vlastním mateřství

Jak se liší idealizace dítěte od již zažívané reality přijatého dítěte?

 ↑ nahoru

Vztahový okruh mezi partnery

S přijetím dítěte do rodiny přichází obrovská a velmi rychlá změna. Osvojitelé poté, co se stali schválenými žadateli o osvojení, prošli mnohaměsíční cestou naplněnou návštěvami sociálních pracovnic, psychologické diagnostiky a přípravami žadatelů o osvojení. Zařazení žadatelé o osvojení pak čekají na přijetí vhodného dítěte a čas čekání je velmi nejistý, naplněný zklamáním, očekáváním a netrpělivostí. A pak najednou zazvoní telefon a vše se rozjede závratnou rychlostí. První kontakty, návštěvy a převzetí dítěte do domácího prostředí. Ačkoli žádají oba partneři, najednou vše směřuje k ženě, ty bývají s otázkami aktivnější, muž začíná ustupovat do pozadí. Na tom není nic zvláštní a je jen nemnoho mužů, kteří by si po příchodu dítěte nepřipadali na pověstné vedlejší koleji.  

Manžel se po osvojení dítěte cítí odstrčený

Eva (39 let) a Honza (42 let) jsou manželé dvanáct let. Mají za sebou opakované neúspěšné pokusy o přirozené početí, i selhání umělého oplodnění, pak osvojení holčičky Klárky, které jsou čtyři měsíce a v rodině je šest týdnů. Situace již během prvních týdnů vyústila v partnerskou krizi. Eva říká: „Péče o malou je hodně náročná, špatně spí a bolí ji bříško. Čekala jsem, že Honza pomůže, jenomže on říká, že se potřebuje vyspat do práce a na mateřské dovolené jsem přece já. Mám pocit, že na Klárku žárlí, někdy v noci vstane, když ji krmím a dožaduje se, abych mu uvařila kakao, že nemůže spát. Hrozně mě to naštvalo a pohádala jsem se s ním. Připadá mi, že nám s Klárkou závidí, jak jsme teď spojené. Nejhorší je, že mě někdy napadá. Pokud by se takhle choval dále, tak s ním nebudu. S Klárkou to zvládneme i samy.“

Honza k tomu uvádí: „Eva se hrozně změnila, celou dobu jsme toužili společně po dítěti, že nás to ještě více spojí. Teď mám pocit, že Klárka nás naopak rozdělila. Připadá mi, že je tou malou úplně posedlá, mluví jen o ní, vůbec ji nezajímám. Odhání mě, o sexu ani nemluvím. Mám dojem, že jsem navíc, takhle jsem si to tedy nepředstavoval.“

Problematická skutečnost vznikne, když muž je nezralý a začne na dítě žárlit. Dožaduje se pak obvykle velmi nemístné pozornosti a nic neodradí ženu, než právě tento druh sebestředného chování. Po svém boku potřebuje tolerantního a chápavého partnera, protože si právě prožívá určitou formu naplněného biologického mateřství. Jakmile poskytne mateřskou náruč, stává se plnohodnotnou matkou. Na rozdíl od některých otců jsou ženy nadšené miminky a užívají si péči o ně. Plně si vychutnávají dotyky, neverbální komunikaci dítěte a svou vlastní verbální komunikaci směrem k dítěti. Dítě se v tomto období stane středobodem světa ženy, a pokud muž se rozhodne bojovat za svá ztracená práva a o svou pozici, nemá zpravidla šanci. Může se pak cítit až zneužitý: „Celou dobu chtěla jenom dítě. Teď, když ho má, jsem jí ukradený.“

Doporučení rodičům:

  • Můžete si být jisti, že ať už s narozením vlastního dítěte, nebo s přijetím dítěte do rodiny vždycky přijdou změny v partnerství.
  • Neodsouvejte příliš znatelně a přezíravě partnera na „druhou kolej“.
  • Poskytujte partnerovi pozornost a buďte pozorní k jeho starostem (třeba v souvislosti s prací).
  • Setkání u stolu nad dobrou večeří umí rozptýlit kdejaké nahromaděné napětí.

 ↑ nahoru

Vztahový okruh mezi rodiči a dětmi

Obavy ze selhání

Obavu ze selhání má každý soudný rodič, protože jen odpovědný si také položí otázku: „Jak to všechno zvládnu?“ Ovšem u osvojení nelze opominout fakt, že matka neprožila biologické devítiměsíční těhotenství, které ji připravuje na mateřství. Matky osvojitelky prožívají krize po přijetí dítěte právě proto, že jsou konfrontovány s péčí o kojence či batole a při první nespokojenosti dítěte, vyjadřující se samozřejmě pláčem, prožívají pocit selhání a nedostačivosti. Je důležité matky na tento fakt připravit a zdůraznit, že se jedná o přirozenou reakci a není dobré se s problémem uzavírat, ale naopak požádat o adekvátní formu pomoci. 

Očekávání, idealizace versus realita

Biologické matky žijí devět měsíců fyzickým a psychickým spojením s dítětem, představují si je, sní o něm, zkouší na ně mluvit vybraným jménem. Adoptivní matky také sní o miminku, ale nemohou se opřít o fyzickou zkušenost. Po přijetí dítěte se učí sjednotit svou představu a sny s konkrétním dítětem. Samotné přijetí dítěte je pak usnadněno či komplikováno tím, do jaké míry bylo dítě vybráno podle představ a požadavků rodičů. Je přežívajícím mýtem myslet si, že „láskyplně přijmu jakékoliv dítě, protože je to opuštěná chudinka“.

Doporučení rodičům

  • Naplnilo se vaše očekávání a radost z dítěte nebo přišlo zklamání (a jste ochotni si ho přiznat)?
  • Se svými obavami se svěřte partnerovi či blízké osobě, rozumějící vaší situaci
  • Po přijetí dítěte mohou přijít deprese a stavy, kdy zejména matka má strach, že nezvládne a že nedokáže dítě přijmout („Když ho držím v náručí, tak nic necítím“). V takovém případě je třeba vyhledat odbornou pomoc (byl-li dobře navázán kontakt s psychology v rámci přípravy žadatelů o náhradní rodinnou péči, je dobré obrátit se na ně). Někdy je lepší medikace než prohlubování depresivních symptomů.

 ↑ nahoru

Vztahový okruh – vytěsněné vztahy

Vytěsněnými vztahy míníme vztahy k biologické rodině. Lze snadno namítnout, že v podstatě se o žádné vztahy nejedná, když nedochází ke vzájemnému kontaktu, dítě má nové jméno, které tvoří jeho novou identitu, má nové příbuzenské vztahy.

Není ale možné myslet si, že osvojitel nebude přemýšlet o biologických rodičích, zejména o matce a dávat je do souvislostí s chováním dítěte. Jedná-li se o pozitivní projevy a pokroky, máme tendenci přičítat zásluhy své výchově a působení. V opačném případě, vyskytnou-li se nežádoucí projevy, začneme přemýšlet v duchu: „Má to po ní?“ 

Skutečnou zatěžkávací zkouškou je období pubertyadolescence, kdy úkolem dítěte je najít si vlastní identitu. Dítě se musí setkat se svými kořeny a nalézt vlastní cestu. Někdy se pustí do otevřeného konfliktu se svými adoptivními rodiči, jindy prožívá opravdový nezájem o biologické rodiče (motivem je úzkost dítěte, které nechce svého adoptivního rodiče zradit a zranit) a nezřídka demonstruje nezájem, ale ve skutečnosti potajmu pátrá po svých kořenech, rodičích, prarodičích a případných sourozencích.

Doporučení rodičům:

  • Dospívání bude nejtěžším obdobím, dáte-li ale pevné a láskyplné základy spojené s důvěrou dítěte ve vás, pak může být proces výrazně snadnější
  • V období dospívání, kdy si dítě hledá vlastní identitu (a to znamená, že i různým způsobem a různou mírou experimentuje), budete nejvíce konfrontováni s anamnézou biologických rodičů a budete mít tendenci spojovat nežádoucí chování dítěte s jeho rodiči. Zkuste si uvědomit, že „jeho kamarádi, kteří jsou z dobré rodiny, taky zkoušejí kouřit…“.
  • Ptá-li se dítě na své rodiče, řekněte po pravdě, co víte. Někdy ovšem musí být pravda vzhledem k okolnostem dávkovaná. Také máte právo prostě nevědět.
  • Pokud se dítě bude chtít seznámit se svými kořeny, rozlište, jde-li o čin vzdorovitosti a snahu dítěte zranit slabé místo rodiče nebo o poctivou snahu něco se o svých kořenech dozvědět. V první situaci se zdržte nabádat dítě ke vděku a podobně, naopak překvapte souhlasem, „že by to byl dobrý nápad a jak mu můžete pomoci“. Tak si jednoduše ověříte, zdali vás dítě ve své vzdorující revoltě jen netrestá a nezkouší vaše hranice. Obvykle to dítě až vyděsí a přestane mít o hledání zájem. Bude-li to však téma, které bude živit zlost, bude v tom pokračovat.  V druhé situaci (obvykle se děje, až když je dítě zralejší) dítě nevydírejte a naslouchejte jeho snahám, prožívejte s ním, co potřebuje prožít.

Související články na portálu Šance Dětem:
Adopce (osvojení)
Geny a výchova
Systém náhradní péče
Vývoj dítěte a jeho potřeby
Dospívání dětí je zkouškou rodičovské odolnosti

 ↑ nahoru

ilustrační foto: rodinaVztahy v pěstounské péči

Pěstounskou péčí rozumíme právní vztah, ve kterém svěřené dítě nemá práva biologického potomka a vztah končí nejpozději dosažením jeho plné plnoletosti. O svěření rozhodne příslušný soud. Pěstounská péče je určena především dětem, které ze zdravotních nebo sociálních důvodů nemohou být osvojeny, nejsou takzvaně právně volné. Často jde o děti starší a skupiny sourozenců. V praxi se uplatňují dva typy pěstounské péče – individuální a skupinová. Pěstoun pobírá placenou formu odměn a příspěvků na dítě. 

Motiv

Hlavním motivem žadatelů o pěstounskou péči je pomoct znevýhodněnému dítěti vyrůstat ve funkční rodině. O pěstounskou péči žádají i samožadatelé, většinou ženy, které buď věkem, nebo z jiných důvodů zcela nevyhovují požadavkům pro osvojení. Jedná se také o řešení vlastní neplodnosti u rodin s nižším příjmem, protože role pěstouna je finančně ohodnocená. Další skupinou bývají pěstouni, jejichž vlastní děti již odrůstají či dospěli a oni cítí, že by rádi poskytli pomoc dalšímu dítěti či dětem.

Dosavadní životní zkušenosti

O svěření do pěstounské péče žádají:

  • Rodiče, kteří vychovávají své děti v rodině
  • Rodiče, kterým již vlastní děti odrostly či odrůstají
  • Rodiče, kteří přišli o dítě
  • Partneři z velké pěstounské rodiny

Postoj k pěstounské péči 

Tyto důvody uvádějí žadatelé o pěstounství nejčastěji:

  • „Je potřeba uchránit dítě před dětským domovem.“
  • „Pomůžeme dítěti, aby si v rodině mohlo vytvořit blízké vztahy.“
  • „Pomůžeme je finančně i sociálně zabezpečit, dostane vzdělání.“
  • „Pomůžeme mu navázat blízké vztahy se sourozenci.“
  • „Pomůžeme mu ochránit se od nežádoucích vlivů biologických rodičů.“

↑ nahoru

Vztahový okruh mezi partnery 

Změny se odvíjejí od vzájemného souladu partnerů v rozhodnutí realizovat pěstounskou péči. Pokud je zřetelná iniciativa pouze jednoho z partnerů, vztahy k novému členovi se promítnou i do partnerského vztahu. Je třeba prozkoumat kvalitu partnerství před uskutečněním pěstounské péče, protože ta představuje mimořádnou zátěž. Zpočátku, tedy po přijetí dítěte, je péčí o dítě více zatížena žena. V období dospívání dítěte, zejména chlapce, je pak třeba mít k dispozici otce, který zastupuje mužskou figuru. Pěstounská rodina si musí uvědomovat jistá omezení pro dosavadní rodinu, která po přijetí přijdou, problematické jsou například cesty do zahraničí, protože děti většinou nemívají své cestovní doklady.

Vztahový okruh mezi rodiči a dětmi

Pěstounské rodiny se mají možnost setkávat, a tak si předávat cenné zkušenosti. Mohou konfrontovat svoje starosti o děti s ostatními pěstouny. Jsou zvyklí ventilovat problémy a učit se je řešit. Často totiž zjišťují, že co bylo dosud snadné u vlastních dětí a zvládnutelné běžnými výchovnými prostředky, najednou neplatí. I v tomto směru by měli být připraveni a neidealizovat si vlastní výchovné možnosti a schopnosti. Zvláštním fenoménem pěstounských rodičů je někdy přísnost k vlastním dětem. Někteří rodiče se tolik obávají, aby náhodou nestranili svým dětech na úkor těch přijatých, že nakonec jsou velmi přísní a nároční právě na své vlastní děti.

Biologické dítě si těžko zvyká na přítomnost „cizího“ chlapce

Kája (12 let) vypráví o sourozenci, kterého jeho rodiče získali do pěstounské péče: „Dalík je u nás už tři roky, je o rok mladší než já. Mám ještě sestru, ale ta je už je na intru, domů jezdí jen o víkendu. Dalibor byl předtím v děcáku, jeho máma se o něj nestarala, tátu nemá. Tak jsme si ho vzali. Byl vyplašený, neuměl si hrát a moc s námi nemluvil. Ve škole mu to nešlo, opakoval. Za půl roku se ale vše změnilo a teď se chová, jako by mu všechno patřilo. Pořád skáče po tátovi a chodí se mazlit k mámě. Někdy mám dojem, že to dělá naschvál - abych to viděl. Už mě tak štval, protože mi pořád bral věci a provokoval mě, že jsem to nevydržel a namlátil mu. Šel si stěžovat, naši se hrozně zlobili, že mu ubližuju. Dostal jsem vynadáno a nesmím tři dny na počítač.“ 

↑ nahoru

Vztahový okruh mezi dětmi 

Nejdůležitější témata týkající se tohoto vztahového okruhu:

  • Srovnávání úspěchů mezi dětmi.
  • Vyzdvihování úspěchů, které se povedly u biologických dětí.
  • Nejtěžší je emočně se podělit o své rodiče s cizím dítětem, které se dožaduje naplnění dosud nenaplněných potřeb.
    „Tak ho pusť, Maruško, na ten klín, chudáčka.“
    „Nebuď takový sobec.“
    „Pěkně se teď se vším rozdělíš.“

Čemu jsou děti v pěstounské péči vystaveny?

  • Kontaktu s biologickými rodiči (leckdy jen potenciálně) a jejich vlivu na dítě

Barča (13 let) je v rodině od pěti let, přišla poté, co biologické matce byla odebrána sociální péčí. Přijali ji pěstouni, kteří sami tragicky přišli o jediného dospělého syna. Barča do nové rodiny skvěle zapadla, s „mamkou i taťkou moc dobře vychází“. Před rokem se jí ozvala biologická matka z USA, kde nyní žije. Vypadá to, že se po bouřlivém životě usadila, s manželem má další dvě děti. Báře začala psát dopisy, že by si ji ráda vzala do USA. Barča reagovala velmi úzkostně, objevily se bolesti hlavy, nauzea, úzkostné stavy. Dívka říká: „Bojím se, aby si pro mě máma nepřijela. Nechci přijít o mamku s taťkou, chci tady studovat střední školu. Možná bych mámu někdy chtěla vidět, ale teď určitě ne. Nevěřím jí, že bych se měla lépe. Nevím, co jí mám odepsat, nechci se jí dotknout, ale taky nechci, aby si myslela, že mi na ní kdovíjak záleží.“

  • Potřebě zapadnout do nové rodiny

Velmi důležité bývá pro dítě v pěstounské péči příjmení. Dříve byla možnost právním aktem sjednotit příjmení s novou rodinou, dnes je preferována identita biologická. Pro dítě má příjmení velikou roli: na jedné straně se potřebuje oddělit od rodičů, jejichž péče selhala a na druhé straně se potřebuje identifikovat s novou rodinou. To byl i případ Martina (8), který od předškolního věku tvrdil, že je Sýkorů, i když jeho příjmení znělo jinak. Soud nepovolil změnu příjmení v souladu s novou rodinou, Martin se ale zařídil podle svého. Na své pravé příjmení nereaguje, všem tvrdí, že je Sýkora. Sešity si ve škole podepsal také rodinným jménem. Ve škole a ve vesnici po dohodě s pěstouny tento postoj s porozuměním tolerují, pouze vysvědčení jako úřední listinu vydávají pod jménem biologických rodičů.

  • Srovnávání s ostatními dětmi v rodině (mohou být jak vlastní, tak další děti v pěstounské péči)

Honza (15 let, romský původ) je u vysokoškolsky vzdělaných pěstounů. Jejich vlastní děti již mají své rodiny, u rodičů nežijí. Rodiče se domnívali, že Honza vystuduje, když se to povedlo u jejich vlastních dětí. Byli přesvědčeni o významu svého působení a péče. Honzovi se do osmé třídy celkem dobře dařilo, vypadalo to, že bude moct jít na střední školu. Od poloviny osmé třídy ale nastal výrazný pokles mentální i fyzické výkonnosti. Nejraději hraje hry na PC, florbalové tréninky fláká. Ve škole je na propadnutí. Odsekává, je uzavřený. Začal se chytat party, kouří. Rodiče se se stavem věcí jen těžko vyrovnávají, uvažují o zrušení pěstounské péče.

Doporučení pěstounům:

  • Nesrovnávejte nesrovnatelné, tedy vlastní děti s pěstounskými, své rodičovské schopnosti a metody (to, co platilo u vlastních dětí, bývá zpravidla jinak u pěstounských).
  • Věnujete se i nadále vlastním dětem, ať nevzbudíte enormní žárlivost a rivalitu.
  • Vaše dítě sice může verbalizovat radost z přijatého sourozence, ale není to jen proto, že se to od něj očekává?
  • Neklaďte na vlastní děti příliš velký požadavek na ohledy vůči přijatému dítěti.
  • Záleží na okolnostech, ale jsou-li příznivé, podporujte vztah dítěte s jeho biologickým rodičem a s jeho sourozenci (velice užitečný je kontakt s rodinami, kde jsou například umístěni sourozenci dítěte – je to důležité pro pocit, že dítě někam svébytně patří). Ať se rodina snaží sebevíc, pěstounské děti mívají pocit, že do rodiny nepatří stejnou měrou (mají jiné jméno, větší četnost problémů a podobně).

Související článek na portálu Šance Dětem:
Co je pěstounská péče

 ↑ nahoru

ilustrační foto: dětiVztahy v příbuzenské pěstounské péči

Pokud rodiče nechtějí nebo nemohou o své dítě osobně pečovat a není možné jim stanovit vyživovací povinnost na dítě, to může být svěřeno do pěstounské péče jiného rodinného příslušníka, nejčastěji prarodiče nebo jiného příbuzného. Tato osoba pak má nárok pobírat pěstounské dávky. Výjimkou jsou osoby v přímé příbuzenské linii (prarodiče), které mají vůči dítěti ze zákona vyživovací povinnost (mají ale nárok na příspěvek na úhradu potřeb dítěte).

Motiv

Jedná se o nutnost a ochotu postarat se o dítě v rámci příbuzenských vztahů.

Vznik příbuzenské pěstounské péče

Tento typ péče vzniká:

  • na základě tragédie v rodině,
  • na základě nedostatečné péče,   
  • na základě opuštění dítěte.

Vše, co potřebujete vědět o příbuzenské pěstounské péči, v článku:
Příbuzenská pěstounská péče

 ↑ nahoru

Vztahy v pěstounské péči na přechodnou dobu

Jedná se o státem podporovanou rodinnou formu péče, která by měla být nezletilým dětem poskytována po nezbytně nutnou, poměrně krátkou dobu v domácnostech pěstounů. Děti, které náhle nemohou zůstat ve své rodině, ale jejich situace neodpovídá osvojení nebo dlouhodobé pěstounské péči, mohou být tedy umístěny do přechodných pěstounských rodin. V péči pěstounů na přechodnou dobu jsou také děti, pro které se v tu chvíli hledá dlouhodobé řešení (návrat do vlastní rodiny, adopce, dlouhodobá pěstounská péče a podobně).

Svěření dítěte do pěstounské péče na přechodnou dobu může nařídit soud předběžným opatřením na návrh orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Pěstounská péče na přechodnou dobu může trvat nejdéle jeden rok. To neplatí v případě, kdy do pěstounské péče téhož pěstouna jsou později svěřeni sourozenci dítěte. Není to však doba delší, než po kterou má trvat pěstounská péče u sourozence, jenž přišel do rodiny jako poslední.

Poměrně úspěšně se ujala raná pěstounská péče na přechodnou dobu. Původním záměrem bylo, aby se dítě vyhnulo pobytu v kojeneckém ústavu a bylo na přechodnou dobu svěřeno do péče jedné osoby, která supluje matku.

Související článek na portálu Šance Dětem:
Každé dítě patří do rodiny. Nebo snad ne?

Motiv

V podstatě se jedná o druh zaměstnání, které smluvně uzavírá pěstoun s Krajským úřadem, vše zaštiťuje Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR.

Vztahový okruh mezi partnery a dětmi

I když se jedná o výkon povolání, nelze si myslet, že tato pěstounská péče by se vyhnula ostatním členům rodiny, kteří žijí ve společné domácnosti. Partner pěstounky musí přijmout, že žena se s plnou odpovědností věnuje dítěti, a to v podstatě 24 hodin. Při výkonu své profese může sice čerpat dovolenou, tu je ale možné realizovat jen v mezidobí – jedná se o časové období, kdy dítě předá do nové rodiny a čeká na přijetí dalšího dítěte do péče. Pro roli pěstounky v rané pěstounské péče na přechodnou dobu je výhodnější, jsou-li její vlastní děti odrostlé. Tyto ženy jsou často samy již babičkami a zároveň se starají i o vnoučata.

Jana (54 let) má v rané pěstounské péči na přechodnou dobu již třetí dítě, její dcera Eva (28 let) se stará o ročního syna. „Jsme teď obě na takové mateřské. Mamka mi pomáhá s Vojtou, já zase někdy pohlídám její děti, když si potřebuje dojít k doktorovi. Hodně si pomáháme, je to pak jednodušší. Okolí nás bere dobře, jen někdy neví, jestli si mamka taky ještě nepořídila dítě. U nás je skvělé, že pomáhá i můj manžel, ale hlavně táta. Ten je taková chůva. Mamka má někdy migrény, není pořádně vyspalá, tak zastoupí táta. Nevím, jak by to zvládla, kdyby na to byla úplně sama.“

↑ nahoru

Další informace k problematice na portálu Šance Dětem:

Kde hledat pomoc

Tipy na související literaturu a další zdroje informací

Související literaturu najdete v naší Odborné knihovně.

Autorka článku

Mgr. Kateřina Krtičková

Klinická psycholožka a rodinná terapeutka. Vystudovala jednooborovou psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, má atestaci z klinické psychologie a z psychoterapie a výcvik se zaměřením na rodinnou terapii a krizovou intervenci. Provozuje psychologickou ambulanci, věnuje se onkologickým pacientům, psychosomatice, autoimunitním onemocněním, lidem s postižením, obětem a pozůstalým. Dlouhodobě spolupracuje s organizacemi, které se věnují náhradní rodinné péči.

 

Zpět na téma Dítě mimo vlastní rodinu

Pomohly vám informace v tomto článku?

Nahoru

Facebook Šance Dětem Twitter @sancedetem Google+ +SanceDetem YouTube SanceDetem RSS RSS