Zobrazit menuSkrýt menu

Vysvědčení: Vysoká očekávání rodičů a obavy z trestu vedou ke strachu u dětí

Publikováno: 3. 6. 2013, aktualizováno: 25. 3. 2016 | Kategorie: Téma měsíce

Čas vysvědčení je vyvrcholením školního roku. Známky na stupnici od 1 do 5, tedy převažující způsob hodnocení v našich školách, jsou považovány za vizitku žáka i jeho rodičů, odměnu za vynaložené úsilí a motivaci k výkonům vyšším. Ke známkám na vysvědčení se upínají velká očekávání, pro mnohé však jde o zátěž, se kterou se těžko vyrovnávají. Děti mohou snadno získat dojem, že známky jsou hlavní, na čem rodičům záleží, a obávají se trestů. Každoročně se objevují i smutné případy, které dokazují, že děti nemusí zvládnout všechny nároky, které na ně jsou kladeny.

Obsah článku:

Poslední den školy: vysvědčení. Jak tento den probíhá?
Rodiče a vysvědčení
Jak na školu a známky?  

Blíží se vysvědčení. Pro koho a proti komu?  
Sedm otázek pro psycholožku PhDr. Václavu Masákovou
Doporučení pro děti, které mají strach z reakce rodičů na známky na vysvědčení

Doporučení pro rodiče
Zdroje informací na internetu

Poslední den školy: vysvědčení. Jak tento den probíhá?

Poslední den školy – a prázdniny mohou začít! Až na malý detail, kterým je vysvědčení. Pro některé děti je již dlouho noční můrou, stejně jako pro rodiče může být hlavní oblastí komunikace s dítětem.

Předání vysvědčení

Při předávání vysvědčení bývá klasifikace dítěte sdělena a komentována veřejně před celou třídou. Dítě je tím vystaveno velkému přezkoumání ostatními. Zaujetí místa v kolektivu je pro dítě velice silným momentem. Už z významu slova „klasifikace“ vyplývá, že dítě se známkami zařadí do určité třídy, což na úrovni kolektivu může přinést mnoho problémů. Děti s horším hodnocením jsou zahanbeny, na což mohou reagovat různě – od stažení se po silný vzdor. Problémy ovšem často nastávají i u těch „výborných“. Někdy jsou obdivováni, většinou jim ale skupina „nepromine“. Své místo si pak musí vybojovat důkazy, že „sice jsou jedničkáři, ale přesto jsou v pohodě…“ Do dalšího života si mohou nést v souvislosti se svými úspěchy opatrnost, pocit, že je musí vždy něčím vyvážit.

Srovnávání žáků mezi sebou

Po předání vysvědčení nastává velké srovnávání žáků mezi sebou. Krom zmíněných přínosů či problémů s identifikací žáka coby nositele určitých známek začíná porovnání úsilí vynaloženého k jejich dosažení. V tomto okamžiku se možná v dítěti rodí odhalení velkých „nespravedlností“.

Sdělení známek rodičům

Dalším citlivým bodem je sdělení známek rodičům. Každý žák dobře ví, jaké známky jsou od něj doma očekávány, jaká jsou přání rodičů i případné hrozby. Každý rodič ovšem není s aktuálním děním na poli známek dostatečně obeznámen. Předáním vysvědčení se definitivně porovná přání s realitou a střet může být tvrdý. Zvláště vyhrocené situace nastávají u rodičů, kteří se domnívají, že stačí dítěti dostatečně jasně, důrazně a opakovaně sdělit své požadavky na známky a ono požadavek poslušně splní.

O nepřiměřeném strachu z vysvědčení se dozvíte více v našem videorozhovoru s PhDr. Václavou Masákovou:

↑ nahoru

Rodiče a vysvědčení

Vysoká očekávání rodičů spojená s vysvědčením a navíc důrazně prosazovaná jsou v naší zemi poměrně častá. Pro mnoho dětí je mimořádně frustrující již samotný fakt, že vlastní cíle a očekávání rodičů nesplnilo.  U velkého množství z nich se přidává strach z výraznějšího emocionálního doprovodu seznámení rodičů se známkami a významnou roli hrají také obavy ze sankcí.

Důvodů, proč vzniká tolik problémů, je mnoho. Většinou je na začátku dobře míněná snaha rodiče použít nátlaku v podobě známek jako výchovného prostředku. Rodič se kontrolou dosahování žádoucích výsledků snaží dítě naučit systematicky pracovat, převzít zodpovědnost za výsledky a motivovat jej v kontextu naštvaní rodiče a dítěbudoucího dosažení výhodné pracovní pozice. Známky jsou tak částečně považovány i za vysvědčení zájmu rodiče a jeho schopnosti dítě vychovat tak, „aby z něj vyrostl správný člověk“.

Někdy se může přidat nepříznivá struktura osobnosti jednoho z rodičů; dosahování známek se pak mění v teror, kdy rodič na dítě klade zcela nepřiměřené požadavky s vysokou mírou kontroly a hrozeb za nesplnění.

Za dalšími problémy může být nižší schopnost rodiče rozpoznat vlastní emoce a emoce dítěte – rodič je tak zaujat představou, jak musí své dítě vést k tomu, aby mělo dobré známky a později se díky tomu skvostně uplatnilo, že si nevšimne, že dítě neustále bolí hlava, břicho, vše ho přestává bavit a v čase vysvědčení se tyto příznaky strachu stupňují. I rodiče, kteří nahlédnou, že dítě v souvislosti se školou zažívá strach, často překonávají to, co cítí, a v domnělém zájmu dětí se stávají jejich osobními trenéry v dosahování co nejlepších známek.

 

Jak na školu a známky?

Představy, které při životě udržují stav, jenž ve výsledku vede k tomu, že se dítě bojí přijít domů s vysvědčením a ve strachu může jednat zcela nečekaně, zkratkovitě a iracionálně, mohou být mylné nebo špatně pochopené. Postoje, které si zaslouží přehodnotit, jsou především tyto: 

  • Motivace k učení

Mnoho lidí se domnívá, že dítě by se bez známek snad ani neučilo a že tlakem na dosahování dobrých známek dětem zajistí tu nejlepší možnou budoucnost. Ve skutečnosti má v sobě každé dítě velice silnou motivaci k učení už od narození. Je to jakási „evoluční pojistka“ pro přežití. Dítě nepotřebuje žádné odměny ani výhružky, tresty, aby se naučilo chodit, mluvit apod. Učení v užším slova smyslu se zhruba v šesti letech věku dítěte stává jeho vývojovým úkolem (tedy vnitřně motivovaným chtěním).

V momentě, kdy se na tuto vnitřní motivaci nasadí motivace vnější v podobě odměn a pochval, případně trestů (v první třídě nejprve typické hvězdičky, smajlíci, červené, případně černé puntíky a podobně, posléze vystřídané skutečnými známkami), ztrácí vnitřní motivace svou sílu a hrozí, že vyhasne úplně. Pak se dítě stává závislým na vnějších faktorech. To znamená, že pokud není nabízena odměna či nehrozí trest, není důvod určitou činnost vykonávat. Cílem už není naučit se něco nového, ale získat odměnu nebo vyhnout se trestu. Známky běžně ve škole fungují jako odměny a tresty.

Mnoho rodičů považuje dosažení dobrého zaměstnání a úspěšný život za logické pokračování dosahování dobrých známek. Překvapivě tomu tak ale není. Když si někdo zvykne učit se pro známky, stejně jako dělat věci jen pro odměnu, dělá jen přesně tolik, kolik je pro získání odměny nutné. Odměna se stává limitem. Pro budoucí úspěchy a spokojený život je potřeba něco jiného než pohybovat se v úzkých mezích naučených a odměnami upevněných myšlenkových procesů. Většina technik profesního růstu, které se využívají u dospělých, působí tak, že jejich hlavním účelem je odstranit negativní návyky a překonat omezení získaná ve škole.

↑ nahoru

  • Škola a strach

Velké množství lidí se stále ještě domnívá, že adaptace na stres a strach je jednou z dovedností, kterou mají školáci získat a která se jim bude v životě nejvíce hodit. Vysoká míra tolerance společnosti vůči stresu a strachu, který zažívají školáci, je smutným omylem. Vede k paradoxu, kdy stresové situace, které často vyplývají ze známkování, jsou považovány za smysluplné a podpůrné pro učení dětí. Pozor, přiměřená zátěž a dostatek podnětů ovšem stresem není. Naopak, stresovat může i nedostatek tvůrčí činnosti a stimulů k rozvoji.

Stresující situace, tedy takové, při kterých dochází k typickým reakcím organismu, navozují strach, obavy, pocity méněcennosti, nenávist k druhým a jiné silné negativní emoce, jež výrazně proces učení blokují, až znemožňují. Mozek dítěte se v takové chvíli musí vyrovnávat s ohrožením, což znamená, že naplno pracuje zejména oblast limbického systému, případně mozkového kmene, a není možné věnovat se tvořivým myšlenkovým procesům na úrovni šedé kůry mozkové. Jinými slovy – kde není bezpečí, neprobíhá lidské učení (na úrovni myšlenkových operací) dostatečně efektivně, někdy může být blokováno zcela. Strach, včetně strachu ze známek, je něco, co do vzdělávání vůbec nepatří a učení naopak silně komplikuje.

  • Co jsou známky?

Hodnocení známkami je v české škole tradiční metodou, opírá se o dlouhodobě zažitý systém tereziánské školy, trvající více než 200 let. Tradice známek je ovšem starší – například Zikmund Winter popisuje známkování ve školách městských již ve 14. století.

Známka jako taková, stejně jako procenta nebo body, může být formou kriteriálního hodnocení. V tom případě vyjadřuje hodnocení podle přesně stanovených jednoznačných kriterií. Pokud je taková známka předána jako zpětná vazba o výkonu žákovi v soukromí mezi hodnoceným a hodnotitelem (například učitel–žák), tedy ne před ostatními dětmi, může být celkem přínosnou zprávou o tom, jak na tom v té které oblasti hodnocený je.

V našich školách se ale často se známkami zachází zcela odlišně a také jejich podstata je jiná. Známky jako výsledek hodnocení jsou zde většinou ovlivněny mnoha různými faktory. Zdaleka nejde jen o kriteriální výpověď o výkonu dítěte. Známku formuje vztah učitele k žákovi (sympatie, případně antipatie), složení třídy (jednička v jedné třídě může mít úplně jinou hodnotu než ve vedlejší, natož pak v jiné škole), momentální fyzické a psychické rozpoložení učitele (například pedagog po ostré domácí hádce s partnerem bude mít sklon hodnotit žáky negativněji). Známka navíc často zahrnuje hodnocení úsilí a chování dítěte. Děti běžně slýchají: „Byl jsi dnes docela hodný, tak já ti tu dvojku dám, ale jestli budeš zase vyrušovat, tak příště to už bude za tři.“ Opodstatněně pak vnímají známky jako nespravedlivé.

Známky se také stávají předmětem veřejného srovnávání mezi žáky – například učitel přináší do třídy diktáty se slovy: „Tak Barunka a Honzík mají jedničky, zase byli šikovní, Ondra má trojku – to ses mohl snažit víc, nějak jsi v poslední době polevil –, no a Kája, David a Veronika opět za čtyři, od vás se prostě nedá čekat vůbec nic…“ Takový komentář je velice ohrožující pro formování dobré sebeúcty dítěte i pro vztahy ve třídě.

↑ nahoru

  • Další možnosti hodnocení

Škola již stovky let působí jako setkání s autoritou, mnoho rodičů při třídních schůzkách cítí ten samý „knedlík v krku“, jaký měli jako děti před zkoušením. I když je instituce školy podezírána z toho, že jejím hlavním zájmem je zajišťovat masy autoritám podřízené, není nutné ji přijímat tak fatálně. Systém výuky a hodnocení žáků se vyvíjí a je na rodičích, jaké informace si zjistí, co pro své děti chtějí a zda pedagogy v zavádění změn podpoří.

Jiné možnosti hodnocení ve škole jsou například tyto:

  • průběžné ústní slovní hodnocení,
  • písemné slovní hodnocení, které je vyjádřeno popisným, konkrétním jazykem co nejpodrobněji a jeho příjemcem je primárně žák, ne jeho rodiče.

Sebehodnoticí postupy – možné podpory:

  1. průběžné vytváření portfolií, pomocí kterého jde sledovat pokrok studenta (souboru prací žáka, včetně DVD záznamů, audio- a videonahrávek a podobně),
  2. průběžná práce s týdenními plány, které za dvě usmívající se děti před školní tabulípodpory učitele tvoří a hodnotí žák,
  3. konzultace ve třech (dítě, rodič, učitel), kde žák nejprve prezentuje svou dosavadní cestu při učení, opírá se o týdenní plány a portfolium, pak se vyjadřují učitel a rodič.
  • Jaké jsou možnosti, jak dítě podpořit?

Hlavní cesta, jak podpořit dítě, je zajímat se o to, co prožívá, a nepřipouštět vystavování dítěte silnému stresu jako výchovnou metodu. Zvláště v čase vysvědčení je potřeba dávat najevo, že dítě máme rádi pro něj samotné a známky s tím nijak nesouvisí. Dobré také je, když se rodič vyrovná s možností vzniku vlastního pocitu nedostatečnosti z toho, že známky ve srovnání s jinými rodiči, včetně těch svých, tolik neřeší.

Pokud dítě navštěvuje školu, kde dostává známky v tradiční podobě, a je to pro dítě zdrojem stresu, mají rodiče – kromě výměny školy – dvě další možnosti. Jednou je zjistit zájem pedagogů své školy o jiné typy motivace a hodnocení a snažit se tyto změny prosadit. Rodiče se také mohou smířit s existencí známek v žákovské svého dítěte a na vysvědčení, pouze jim mohou přestat přisuzovat příliš velký význam. To znamená nehroutit se z pětek, ale ani přehnaně nejásat nad jedničkami a co nejvíce se snažit vracet dítě zpět k vnitřní motivaci, například:  „Tady vidím jedničku v písance, to znamená, že paní učitelka si myslí, že už to písmenko A dobře umíš… Jak to vidíš ty? Taky už jsi spokojený s tím, jak ti to jde?“

Ideální je, když se dítě nestane „filatelistou“, tedy sběratelem známek, ale má radost, když se něco nového může naučit, zdokonalit se v něčem, něco objevit. Místo kontroly žákovské knížky a bazírování na známkách na vysvědčení je dobré si denně s dítětem povídat – jak se dnes ve škole cítilo, co se událo zajímavého, co se nového naučilo, co jej zaujalo…

  • Co se vlastně má dítě učit? Formování sebeúcty jako hlavní cíl rodičů i pedagogů

Jakýmsi imunitním štítem naší osobnosti je sebeúcta. Člověk s dobře rozvinutou sebeúctou dělá věci ne proto, že za ním stojí někdo, kdo mu hrozí sankcemi, ale proto, aby obstál ve vlastních očích, že mu dává smysl se takto chovat, dodržovat pravidla, normy, hodnoty dané společnosti. K takové sebeúctě člověk musí dospět, dítěti pomáhá při jejím budováním respekt, partnerství a podpora dospělých, včetně učitelů ve škole. Dobrá sebeúcta je pak ochranou a podporou v situacích, kdy člověk v životě zažívá nezdary a neúspěchy. Pomáhá i mnohem lépe integrovat znalosti a lépe rozpoznat směřování, čeho vlastně žák či student chce dosáhnout, je spojena s vysokou motivací a s pocity klidu. Její budování u dítěte by tedy mělo být jedním z hlavních cílů rodičů i pedagogů. Na rozdíl od stálého vystavování dítěte stresovým situacím jde o opravdovou „průpravu“ pro život.

↑ nahoru

Blíží se vysvědčení. Pro koho a proti komu?

Vysvědčení by mělo být pravdivou zpětnou vazbou o tom, jak se dařilo všem třem zainteresovaným subjektům vzdělávacího procesu – žákovi, učitelům a rodičům.

Žák či student v rodině běžných rodičů si společně přejí co nejlepší výsledek, s co nejmenším úsilím, i když by to na rodinné radě asi přesně takto neformulovali. Běžným žákem rozumějme průměrně nadanou dívku či chlapce, který je sociálně zralý natolik, aby věděl, že školu je nutné dochodit. Je lhostejno, zda se jedná o žáka základní či střední školy. Běžným rodičem budeme rozumět rodiče, kteří mají své dítě rádi, snaží se mu vytvořit materiálně i citově příjemné domácí prostředí, tráví denně deset hodin v zaměstnání i s cestou, a nadto mají nějaké své zájmy. Školní úspěch v takové rodině není hlavním tématem, a tím pádem ani strašákem. Snad právě proto takovéto děti bývají v pozdějším životě úspěšné. Když s nimi s odstupem let hovoříte o školním údobí, vzpomínají na kamarády, prázdniny, společné dovolené a první lásky. Barvy minulosti jsou ve světlém spektru.

Žák ambiciózních rodičů to má těžké, ať je průměrný, nebo nadprůměrný. Ještě v něm nedohasla radost z první školní tašky pod stromečkem a již ví, kam to musí dotáhnout, aby si zasloužil lásku rodičů. Je vystaven stresu, který si málokdo z dospělých dovede představit. Směna výkonu za lásku je pro dětskou či mladou duši natolik vyčerpávající, že určitá míra zhroucení je spíše pravidlem než výjimkou. Ambiciózní rodič vůbec nemusí být intelektuál nebo úspěšný člověk. Často dítě používá jako nastrčenou trofej, aby stoupl ve společnosti na ceně a dítě vlastně zajistilo to, čeho sám nedosáhl, co mu chybí. A opět, když hovoříte po létech o školních časech s člověkem z takového prostředí, vzpomíná na utrpení, strach a zmatek. Někdy mu vzpomínky na uvedené období chybí. Nevědomě, ale z pudu sebezáchovy je vytěsnil.

Rodiče, kteří svým dětem podle potřeby s učivem pomohou, kteří se zajímají i o sociální atmosféru školy, třídy, kamarádských skupin, ti mají představu o tom, co se děje, co bude s jejich dítětem zítra, za týden, za měsíc. Vědí, co bude na vysvědčení. Mohou se u jednotlivých předmětů splést o stupeň. Ale ne víc.

Co na závěr? Pokusím se o výzvu. Vážený rodiči, překvapí-li vás silně negativně výsledek vysvědčení vaší ratolesti, zamyslete se v první řadě nad sebou, a pokud máte potřebu výbuchu či tělesného trestu, dejte před zrcadlem facku sám sobě. Něco jste zanedbal. Zasloužíte si to víc, než vaše dítě.

PhDr. Jaromír Matoušek

↑ nahoru

Sedm otázek pro psycholožku PhDr. Václavu Masákovou,
ředitelku Pedagogicko-psychologické poradny pro Prahu 1, 2 a 4

  • Jak častý je podle vašich zkušeností strach dětí z reakce rodičů na vysvědčení?

Záleží to na řadě okolností. Obvykle mívají strach děti, kterým se ve škole nedaří, jejich rodiče mohou mít nadměrné očekávání výborného prospěchu i tam, kde jsou schopnosti dětí limitovány a mají i jiné kvality, než jsou školou hodnoceny – míním tím výkon a dosahování výsledků ve výuce.

  • Je pro rozvoj schopností dítěte vhodné dokazovat svoji hodnotu prostřednictvím známek?

Schopnosti dítěte a jeho školní výkon nemusí být vždy v souladu. Bohužel začíná být i společenskou normou posuzovat hodnotu člověka prostřednictvím výkonu obecně. Jako by vymizela schopnost vnímat lidi, a tedy i děti pohledem na celkové osobní a osobnostní kvality, které bývají často významnějším faktorem spokojenosti člověka.

  • Jak si má počínat žák, který je nespokojený se svými výsledky ve škole?

Záleží na věku; čím mladší děti, tím více pocit neúspěchu ovlivňuje právě očekávání a někdy i zklamání rodičů. A přitom většina dětí chce být i od rodičů oceněna nejen dobrým výkonem ve škole.

Co může takový žák udělat, je pokusit se někde poradit, zda jeho výkony odpovídají nebo neodpovídají jeho možnostem. Ideální je při opakovaném neúspěchu navštívit školního psychologa či pedagogicko-psychologickou poradnu s žádostí o vyšetření a konzultaci, co se dá změnit tak, aby byl žák spokojenější i se svými výsledky. Podotýkám, že u nezletilých žáků je k vyšetření třeba souhlasu rodičů.

  • Patří podle vašeho názoru strach do vzdělávacího systému?

Víme všichni, že strach či tréma v malé míře může obecně motivovat k dobrému výkonu. Celkově by ale strach do školy neměl patřit. Nabízí se však znovu otázka – je to skutečně strach ze školy a pedagogů nebo strach, že když se mi něco nebude dařit, doma se budou zlobit?

  • Jak rodič zjistí, že se dítě ve škole bojí, a jak to může změnit?

Rodiče, kteří s dítětem pravidelně komunikují, sdílejí jeho dětské starosti a je mezi nimi a dítětem důvěra, se to obvykle dozvědí brzy. Tam, kde rodiče jen usilují o dobré zprávy ze školy, se může stát, že strach ze školy se dítě bojí pojmenovat. Tam se ale objevují i jiné signály, jako nechuť k učení doma, někdy i neurotické projevy – změny a chování, zvýšená nemocnost, která může být psychosomatickou reakcí dítěte.

  • Jak mohou rodiče ovlivňovat dění ve „své“ škole?

Opět platí pravidlo optimální komunikace mezi rodiči a školou. Žel bohu je spíše pravidlem navštěvovat školu a opačně i ze strany školy řešit problémy v době, kdy jsou rozvinuté. Kontakt se školou bývá často převážně písemný, a je tedy malá možnost ve škole něco zásadně ovlivnit. Ideální podobou by mohly být častější rodičovské schůzky, kde by se rodiče dozvídali o aktuálním dění ve škole, mohli se k němu vyjadřovat a v případě problémů se mohli společně podílet na jejich řešení.

  • Většina přístupů, které jsou ve světě běžné a mají jistě své opodstatnění, je u nás považována za alternativní. Školy, které je uplatňují, jsou beznadějně přeplněné. Proč tomu tak je?

Od takzvaných alternativních přístupů si rodiče často slibují odlišný způsob nejen vlastního procesu ve vzdělávání, ale hlavně jiný přístup k dětem-žákům. Není to tedy až tak o vlastním vzdělávacím procesu, ale o nastolení jiné podoby vztahů mezi dětmi, pedagogy a rodiči. Dalším faktorem je i to, že do takzvaných alternativních škol přihlašují děti rodiče, kteří jsou sami motivovaní ke spolupráci se školou, takže jejich zájem o dění ve škole zpětně ovlivňuje i klima školy.

↑ nahoru

Doporučení pro děti, které mají strach z reakce rodičů na známky na vysvědčení:

  • O vysvědčení s rodiči mluvte předtím, než ho dostanete.
  • Pokud je na vysvědčení horší známka, než s jakou rodiče počítali, je lepší jim dopředu zavolat.
  • Vezměte si na pomoc nějakou blízkou osobu ze svého okolí.
  • Nepříliš dobrou zprávu sdělte nejdříve rodiči, s kterým si lépe rozumíte.
  • Požádejte rodiče o pomoc – věta „mami, tati, vím, že jsem to pokazil/pokazila, a chci se zlepšit“ může pomoci.
  • Velice zdvořile zdůrazněte, že máte i pěkné známky.

Obrátit se můžete na linky důvěry, například:

116 111 Linka bezpečí – bezplatná telefonická linka krizové pomoci pro děti a mladistvé (do 18 let věku, studenti do 26 let věku). Je v provozu 24 hodin denně po celý rok a je dostupná z celé České republiky zdarma jak z pevné linky, tak i z mobilních telefonů. Linka bezpečí ctí zásadu anonymity klienta a tak, pokud klienti sami nechtějí, nemusí sdělovat své osobní údaje. Linka bezpečí pomáhá dětem a dospívajícím řešit těžké životní situace. Slouží především těm, kteří si nevědí rady se svými problémy, cítí se ohroženi, osamělí, zrazení, zmatení a z nejrůznějších důvodů se nechtějí nebo nemohou svěřit někomu ze svého okolí. Další informace na: www.linkabezpeci.cz.

800 111 113 Linka vzkaz domů – je určena dětem a mladým lidem na útěku z domova nebo z ústavního zařízení i těm, kteří byli vyhozeni z domova. Děti a mládež se na ni mohou dovolat zdarma ze všech pevných linek, nikoliv však z mobilních telefonů. Provoz linky je po celý týden i v době svátků denně od 8.00 do 22,00 hodin. Posláním linky je: pomoc dětem řešit krizovou situaci, předat vzkaz blízkým, případně zprostředkovat umístění v azylovém domě, v krizovém centru či v jiném obdobném zařízení, kde by dítě našlo prozatímně střechu nad hlavou. Na Linku vzkaz domů se mohou obrátit také rodiče a příbuzní dětí, které utekly z domova, a mohou jim zde nechat vzkaz (například že se mohou bez obav vrátit zpátky domů).

Doporučení pro rodiče 

  • Zajímáte-li se o školní prospěch svého dítěte, známky nejspíš znáte s předstihem.
  • Vysvědčení je jenom vysvědčení, není to otázka života a smrti.
  • Nereagujte hned. Pokud vás dítě rozčílí, dopřejte sobě i jemu časový odstup, než začnete vysvědčení komentovat.
  • Oceňte to, co se na vysvědčení vašeho dítěte ocenit dá, i kdyby to byla jednička z chování. Každý ji nemá.
  • Nesrovnávejte svoje dítě s jinými. Může to vzbudit dojem, že byste místo něj chtěli mít doma raději někoho jiného.

Zdroj: Policie ČR – Vysvědčení x stres (upraveno)

↑ nahoru

Další informace na internetu:

Vysvědčení se blíží, v mnoha dětech sílí strach z reakce rodičů

Rady dětem – jak zvládnout vysvědčení

Vysvědčení pro rodiče, nebo pro děti?

Hodnocení – dialog, důvěra, růst

Zamyšlení:  Mám to vysvědčení brát vážně?

Děti mají větší strach z rodičů než z vysvědčení

Pedagog: Slovní hodnocení na míru je zátěž, ale dětem pomáhá

Ukázka slovního hodnocení

Slovní hodnocení

Nezaslouženou pětku na vysvědčení lze změnit na úřadě

Odměny a chválení: Otrávený cukřík

Závěrečné práce rodičům ukážou, co se jejich děti ve škole naučily

Rozhovor s Janou Nováčkovou o respektu ve vzdělávání

Úvaha o školském systému – Děti v odšťavňovači

Manažerské dovednosti – učí se něco z toho děti ve škole?

Týmová práce a vedení týmu

Výuka v Číně

Zakázané vzdělávání, velmi inspirativní dokument pro všechny učitele

Výchova a vzdělávání ovlivňuje i genový, vrozený základ vašich dětí

 

Zdroje:

Kopřiva, P., Nováčková, J., Nevolová, D., Kopřivová, T.: Respektovat a být respektován, Kroměříž: Spirála, 2008

Nováčková, J.: Mýty ve vzdělávání, Kroměříž: Spirála, 2006

Další související literaturu najdete v naší Odborné knihovně.

↑ nahoru

Článek připravila Bc. Anna Stanislavová.

Pokud byste se chtěli v souvislosti s vysvědčením na cokoli zeptat renomovaného odborníka, pošlete svoji otázku na e-mail nazory@sancedetem.cz. Odpověď odborníka pro vás zdarma zajistíme, zašleme vám ji e-mailem a anonymně bude zveřejněna i na portálu Šance Dětem.

Odborná konzultantka

PhDr. Václava Masáková

Je absolventkou Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, oborů psychologie a pedagogika. Od roku 1972 pracuje zejména v oblasti pedagogicko-psychologického poradenství, kde se věnovala a věnuje dětem s problémy v oblasti chování. Je ředitelkou Pedagogicko-psychologické poradny pro Prahu 1, 2 a 4. Poslední dobou pomáhá i rodinám, které se rozpadají a mají problémy v oblasti péče o děti. Působí v řadě vzdělávacích programů včetně psychoterapeutických výcviků jako lektor a supervizor.

Odborný konzultant

PhDr. Jaromír Matoušek

V současnosti má soukromou praxi v Bechyni u Tábora. Absolvoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, základní psychoterapeutický výcvik získal na I. lékařské fakultě Univerzity Karlovy. Učil na vysoké škole, 12 let byl psychologem v ozbrojených složkách, založil krizovou linku v rámci Policie ČR, která sloužila i obětem násilné trestné činnosti.

Pomohly vám informace v tomto článku?

Nahoru

Přihlaste se k odběru newsletteru Šance Dětem

*) Pole označená hvězdičkou jsou povinná.

Facebook Šance Dětem Twitter @sancedetem Google+ +SanceDetem YouTube SanceDetem RSS RSS