Zobrazit menuSkrýt menu

Sebevražda dítěte. Že se to nemůže stát?

Publikováno: 1. 9. 2015, aktualizováno: 25. 1. 2019 | Kategorie: Téma měsíce

Až šedesát dětí a dospívajících u nás spáchá každý rok sebevraždu, pokusů o ukončení života však může být až stonásobně více. K některým tragédiím by přitom nemuselo dojít, nebýt různých mýtů. K nejčastějším patří, že kdo chce dobrovolně ukončit svůj život, nikdy o tom nemluví. Nebo že dětí se sebevraždy netýkají, protože k tak drastickému konání přece nemohou mít žádný vážný důvod…

Hned na úvod je třeba jasně říci: Pokud dítě zmiňuje možnost sebevraždy, je nutné tomu bezpodmínečně věřit, jeho psychický stav nezlehčovat a nejlépe hned vyhledat odbornou pomoc. Dětství a dospívání jsou velice citlivé a emočně náročné etapy života, přesto si je obvykle odmítáme spojovat s něčím tak hrůzným, jako je sebevražda – zvlášť pokud by se mělo jednat o vlastní dítě. Jenže vážné rodinné či školní problémy v kombinaci s křehčí psychikou nebo dokonce možnými vážnějšími psychickými poruchami u dítěte mohou vytvořit kombinaci s fatálními následky.

Jaké mýty se spojují se sebevraždami u dětí a dospívajících? Které skupiny dětí jsou suicidálním (sebevražedným) chováním nejvíce ohrožené? A jak vypadá pomoc, pokud dítě o ukončení života uvažuje nebo už dokonce sebevražedný pokus podniklo?

Anketa

Mýtus: Děti přece sebevraždy nepáchají

Ve srovnání se statistikou, která vypovídá o sebevraždách dospělých, což je podle údajů Českého statistického úřadu asi 1 600 případů ročně, se opravdu může zdát, že sebevražednost dětí je okrajový problém: ve věku do patnácti let si dobrovolný odchod ze života zvolí pět až deset českých dětí ročně, ve věku od patnácti do devatenácti let je to čtyřicet až padesát dospívajících. Stačí si ale uvědomit, že u adolescentů jsou to zhruba dvě třídy na střední škole. A i jeden zmařený dětský život je tragédií nepředstavitelných rozměrů.

Nedokonaných pokusů o sebevraždu, které se do statistik nedostanou, je navíc mnohonásobně více. „U dospělých je dvaceti- až třicetinásobně více pokusů než uskutečněných sebevražd. U adolescentů je toto číslo ještě mnohem vyšší, odhaduje se, že pokusů je padesátkrát až stonásobně více,“ uvádí MUDr. Jiří Koutek, Ph.D., primář Dětské psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice Motol v Praze. To znamená, že sebevražedný pokus může v adolescentním věku podniknout ročně až pět tisíc dětí. A to rozhodně není zanedbatelné číslo.

10. září – Světový den prevence sebevražd

Mezinárodní asociace pro prevenci sebevražd společně se Světovou zdravotnickou organizací (WHO) stanovila 10. září jako Světový den prevence sebevražd. Po celém světě se v tento den konají akce, které by měly vést k prevenci sebevražd. 

Mýtus: Kdo chce skutečně spáchat sebevraždu, nikdy o tom nemluví

Panuje přesvědčení, že ten, kdo vážně uvažuje o dobrovolném odchodu ze života, své úmysly spíše tají, a to hlavně ze dvou důvodů. Za svoje myšlenky se jednak stydí a také se obává, že by mu lidé, kterým se svěří, mohli jeho plány vymlouvat nebo se je snažili překazit. A proto mlčí a na první pohled působí úplně normálně. Příbuzné a přátele pak velmi šokuje informace, že jejich blízký si vzal život: „Vždyť na něm nebylo vůbec nic poznat, ještě včera večer se výborně bavil, a najednou nežije.,,“

Snaha zakrýt sebevražedné myšlenky je běžná, rozhodně však neplatí tvrzení, že kdo tuto možnost otevřeně zmiňuje, ve skutečnosti jen přehání nebo „se dělá zajímavým“. Jiří Koutek říká jednoznačně: „Není pravda, že kdo o sebevraždě mluví, nikdy ji nespáchá. Naopak, sebevražda je v tom případě obsahem jeho mysli a spáchat ji může.“ Jen zřídka je přitom pokus sáhnout si na život důsledkem impulzivního a nepromyšleného jednání. K tomuto radikálnímu řešení dítě často dospívá postupně.

Odborníci rozlišují pět typických fází. Jsou to:

  • Sebevražedné nápady (ojedinělé, impulzivní a zatím velmi nekonkrétní myšlenky ukončit svůj život násilnou cestou)
  • Sebevražedné myšlenky (dítě se ve své mysli začíná vážněji zabývat možností, jaké by to bylo spáchat sebevraždu)
  • Sebevražedné tendence (dítě například začne shánět větší množství léků nebo uvažovat, z jakého konkrétního mostu by mohlo skočit)
  • Nedokonaný pokus ukončit svůj život
  • Dokonaná sebevražda

Mezi signály, že dítě skutečně uvažuje o dobrovolném odchodu ze života, patří hlavně špatná nálada, pesimismus, smutek, až deprese, nečinnost či nezájem o věci, které jej dříve bavily. Některé děti se začnou projevovat agresivně. Objevují se školní potíže a problémy s vrstevníky. Běžné jsou poruchy spánku a únava či somatické obtíže, které mají původ v silné psychické nepohodě (jde například o bolesti hlavy či břicha, nechutenství, ...). „Někdy dojde po různě dlouhém období tenze k paradoxnímu uvolnění, po kterém ale následuje sebevražedné jednání,“ uvádějí Jiří Koutek a klinická psycholožka Jana Kocourková v knize Sebevražedné chování (Současné poznatky o suicidalitě a její specifika u dětí a dospívajících). Zdánlivé zlepšení psychického stavu ovšem bývá jen důsledkem toho, že dítě se definitivně rozhodně pokus o sebevraždu vykonat.

Dítě, které je více než jiné ohroženo sebevražednými myšlenkami či přímo sebevražedným jednáním:

  • Často pochází z neúplné rodiny, kde se rodiče mezi sebou nemohou shodnout na péči o společného potomka a mají navzájem velké konflikty.
  • Zažívá alkoholismus nebo jiné závislostní chování rodičů.
  • Potýká se s vážnějšími psychickými problémy (s poruchami nálady, depresemi, neurotickými a úzkostnými poruchami, disharmonickým vývojem osobnosti, posttraumatickou stresovou poruchou, schizofrenií, bipolární afektivní poruchou, anorexií či bulimií a tak dále).
  • Má takzvané neurotické životní nastavení, to znamená například potíže v komunikaci s jinými lidmi, s navazováním bližších kontaktů, typická je úzkostnost či egocentrické zaměření osobnosti.
  • Bylo vystaveno týrání či zneužívání.
  • Pochází z rodiny, kde se v minulosti vyskytl případ sebevraždy; odborníci mluví o tom, že sklony k suicidálnímu jednání je možné do jisté míry zdědit nebo k nim dítě dospěje napodobováním.
  • Má vážné, zejména dlouhodobé onemocnění nebo fyzické omezení (například v důsledku těžkého úrazu).
  • Podléhá závislostnímu chování, zneužívá alkohol či drogy.

↑ nahoru

Mýtus: Nejčastěji páchají sebevraždu dívky

Dívka ve věku kolem čtrnácti let, která neunese rozchod s první láskou. Asi tak by si většina lidí představila dítě, které se dobrovolně rozhodne skoncovat se svým životem. Sebevraždu však mnohem častěji spáchají chlapci než dívky, na jednu dívku připadá čtyři až pět chlapců. K odchodu ze světa přitom chlapci volí „tvrdé“ metody, jako je oběšení, zastřelení nebo skok pod vlak, kde je takřka jistota, že po nich bude následovat smrt. Dívky upřednostňují méně drastické způsoby, například otravu léky.

Ačkoli v počtu dokonaných sebevražd převládají chlapci, dívky mají nad nimi navrch v sebevražedných pokusech. Uvádí se přitom, že tyto pokusy mají velice často takzvaný demonstrativní charakter: dívka ve skutečnosti nechce přijít o život, ale přeje si, aby si někdo konečně všiml jejího psychického utrpení a pomohl jí. I demonstrativní pokus může ovšem skončit tragicky. Oproti tomu chlapci, když se rozhodnou pro sebevraždu, jsou o tomto „řešení“ svých problémů už většinou stoprocentně přesvědčeni.

Videorozhovor o sebevraždách u dětí a dospívajících s dětským psychiatrem MUDr. Jiřím Koutkem, Ph.D.

Čtětě také:
Deprese u dětí
Problémy s myšlenkami na smrt
I děti mohou mít vážné psychické problémy. Jak je poznat?

↑ nahoru

Mýtus: Hlavní příčinou dětských sebevražd je nešťastná láska

Nešťastná láska může skutečně přispět k rozhodnutí sáhnout si na život, podle doktora Koutka ale k němu obvykle vede více různých faktorů. „Když se dítěte ptáme na motiv, proč se pokusilo o sebevraždu, uvádí rozchod s partnerem, konflikt s rodiči či s vrstevníky nebo školní problémy. To ale velmi často bývá jen poslední kapka, kterou pohár přetekl, a zjistíme, že dívka má kromě rozchodu s chlapcem problémy ve škole, rodiče se rozvedli a hádají se. Velmi často je tak příčin sebevraždy mnohem více než ta, kterou dítě zmíní nejdříve,“ popisuje doktor Koutek. Dítě je většinou schopno zvládnout zátěžovou situaci, pokud netrvá příliš dlouho a týká se jen omezeného počtu událostí. Když se však problémy hromadí a stres je déletrvající, může postupně získat pocit, že naděje na zlepšení neexistuje. Sebevražda se pak může jevit jako přijatelné východisko z nezměrného psychického utrpení.

Dívka (16) se chtěla zabít inzulinem kvůli rodinným problémům a své nemoci

Šestnáctiletá Ivana byla od svých sedmi let léčená pro diabetes mellitus (cukrovku). Na psychiatrii byla hospitalizována po závažném suicidálním pokusu. Aplikovala si sto jednotek inzulinu, kterým si chtěla navodit hypoglykemii (velmi nízkou hladinu cukru) a následně smrt. Již předtím bylo opakovaně pozorováno úmyslné porušování režimu s hyperglykemiemi (velmi vysokými hladinami cukru) po konzumaci většího množství sladkostí a hypoglykemiemi (velmi nízkými hladinami cukru) po vyšších dávkách inzulinu. Příčinou sebevražedného jednání byly dlouhodobě neuspokojivé poměry v rodině – rodiče byli rozvedeni, matka, Ivanou vnímána jako nadměrně kontrolující a omezující, jí neumožňovala kontakt s otcem. Toho si dívka idealizovala, přestože matka jej líčila jako alkoholika.

Velkou frustraci též pro pacientku představovalo její onemocnění. Vadila jí nutnost dodržovat určitý režim, injekční aplikace inzulinu. Líčila zážitky s vrstevníky, kteří se jí pro její onemocnění smáli, říkala, že je „feťačka“. Představa, že jde o onemocnění celoživotní, pro ni byla nepřijatelná. Při pobytu na klinice se u ní objevila opakovaná snaha o manipulaci s jídlem a inzulinem a sebepoškozující jednání, kdy si žiletkou dělala drobné povrchné řezné ranky na předloktí a stehně. Postupně se v rámci terapie podařilo zlepšit vztah dívky s matkou, došlo k celkovému zklidnění. Získala též realističtější pohled na své onemocnění.

Ukázka použita z knihy Jiřího Koutka a Jany Kocourkové Sebevražedné chování (Současné poznatky o suicidalitě a její specifika u dětí a dospívajících).

↑ nahoru

Mýtus : Sebepoškozování je jen móda, nemůže vést k sebevraždě

Je pravda, že sebepoškozování u dětí, zejména u mladých dívek po patnáctém roku věku, je dnes do jisté míry móda. V pozadí může být například napodobování jiných ve snaze zapadnout do kolektivu či získat obdiv vrstevníků. Sebepoškozování tudíž nemusí mít nic společného se skutečnou patologickou touhou řezat si do předloktí či stehna, která může v některých případech opravdu vést i k sebevražedným pokusům. „Ještě před třiceti lety se sebepoškozování vyskytovalo vzácně, dnes je to jev velmi častý,“ potvrzuje i Jiří Koutek.

ilustrační foto: dívka a lékyRodiče dítěte, které trpí tímto problémem, by přesto neměl uklidnit fakt, že autoagresivita jejich potomka může být jen důsledkem nebezpečného módního trendu. Sebepoškozování – ať už vzniklo z jakéhokoliv důvodu – má totiž návykový charakter, mladý člověk si na tento způsob řešení problémů lehce zvykne. Odtud pak může být někdy blízko k tomu, aby se začal ve své mysli zaobírat sebevražednými myšlenkami. „Sebepoškozování je rizikový faktor pro spáchání sebevraždy v budoucnu,“ připomíná Jiří Koutek.

Související článek na portálu Šance Dětem:
Problémy se sebepoškozováním

Trápila se kvůli špatným známkám, sebevraždu si ale nakonec rozmyslela

Patnáctiletá dívka trpící depresí, jejímž obsahem je školní neúspěšnost, obavy z budoucnosti, z toho, jak zvládne přijímací zkoušky, měla suicidální nápady a myšlenky asi tři týdny. Napadlo ji, že si koupí v lékárně léky, sní je, poté usne a už se neprobudí. Postupně tyto myšlenky vykrystalizovaly v rozhodnutí, že skočí z výšky. V inkriminovaný den nešla do školy, nejdříve několikrát přešla přes Nuselský most, ke skoku z něho se však neodhodlala. Poté vešla do výškové budovy, vyjela výtahem do nejvyššího patra a rozhodovala se skočit dolů. Opět to naštěstí nedokázala, po několika hodinách zavolala své matce na mobil a požádala ji o pomoc.

Ukázka použita z knihy Jiřího Koutka a Jany Kocourkové Sebevražedné chování (Současné poznatky o suicidalitě a její specifika u dětí a dospívajících).

 ↑ nahoru

Mýtus: Důvod sebevraždy je vždy ve vnějším světě

Když se dítě pokusí o sebevraždu, okolí začne hořečnatě pátrat po tom, proč k takovému drastickému kroku přistoupilo. Ne vždy ale za to mohou jen vnější okolnosti. „Gen pro sebevraždu sice není, ale jsou geneticky podmíněné duševní poruchy spojené se sebevražednými myšlenkami, například některé typy depresí mohou přinášet závažné sebevražedné tendence,“ upozorňuje doktor Jiří Koutek.

Jedná se například o takzvanou endogenní depresi, která není způsobená vnějšími podněty (například potíže v blízkých vztazích, problémy ve škole a podobně), ale vyplývá z vnitřních biologických pochodů. Nejčastěji tento typ deprese vzniká nerovnováhou některých hormonů nebo narušením chemických procesů v mozku. Deprese je přitom nemoc, která se vyskytuje už i v dětském věku. Rodiče by proto psychické problémy svého potomka rozhodně neměli zlehčovat s tím, že je to jen rozmar věku a časem z toho vyroste. Některé těžké depresivní stavy samy o sobě mohou vést k závažným sebevražedným tendencím.

Úplná a harmonická rodina je nejlepší prevence

Dobré vztahy v rodině jsou podle psychiatra Jiřího Koutka to nejdůležitější v prevenci těžkých psychických stavů u dětí: „Rodiče by se samozřejmě měli zajímat o problémy dítěte a o jeho starosti, rozvíjet jeho zájmy, ale především by se měli postarat o to, aby dítě žilo v klidném rodinném prostředí. Za velmi závažnou věc považuji, že přibývá rodičovských a rozvodových konfliktů, kde se rodiče o dítě přetahují. V těchto případech se setkáváme s velmi závažnými reakcemi dítěte.“

↑ nahoru

ilustrační foto: dívka s prstem na rtechCo dělat, když má dítě vážné problémy…

Když má dítě sebevražedné myšlenky, někteří rodiče se snaží situaci vyřešit vlastním silami. Často to bývá proto, že nechtějí „špinavé rodinné prádlo“ vynášet ven. Rádi by udrželi pod pokličkou pocity vlastního selhání, viny či hanby nebo se domnívají, že když se teď budou potomkovi více věnovat, vše se spraví samo od sebe a žádná návštěva odborníka nebude nutná. Pokud je dítě v nedobrém psychickém stavu či zmiňuje možnost sebevraždy, je to vždy důvod k vyhledání odborné pomoci. Jedná se totiž o závažný stav, který rodina jen stěží může zvládnout sama.

Rodiče by měli bez váhání navštívit nejlépe pediatra, který je nasměruje buď k psychologovi, nebo psychiatrovi. Dítě je ale samozřejmě možné k těmto specialistům objednat i přímo, bez konzultace u dětského lékaře. „Situaci by rodiče rozhodně neměli podceňovat. Je potřeba dítě vyšetřit a zjistit, o jaký typ problému či duševní poruchy se jedná. Odborník mluví samozřejmě i s rodiči dítěte. Od toho, co zjistí, se pak odvíjí pomoc. Vyhodnotí se riziko realizace sebevražedných myšlenek a dost často bývá pak nutná i hospitalizace,“ popisuje primář dětské psychiatrické kliniky.

Ve vážných případech, kdy už došlo k sebevražednému pokusu, je hospitalizace dítěte na psychiatrickém oddělení nemocnic nebo přímo v psychiatrické nemocnici volbou první pomoci. V tomto prostředí dítě stráví několik týdnů, hospitalizace zde bývá většinou mnohem delší než na jiných nemocničních odděleních.

Kromě medikace se s dítětem v nemocnici pracuje i psychoterapeuticky. Protože sebevražedné pokusy mají své kořeny často v rodinných problémech, zúčastňuje se léčby v rámci rodinné terapie celá rodina.

Další informace získáte také v našem tématu:
Krize u dětí a mládeže a možnosti krizové intervence

↑ nahoru

Kde hledat pomoc:

Linky důvěry

Dětská psychiatrická nemocnice Louny

Dětská psychiatrická nemocnice Velká Bíteš

Dětská psychiatrická nemocnice Opařany

Dětská psychiatrická klinika Fakultní nemocnice Motol v Praze

Další lůžková psychiatrická zařízení zaměřená na dětské pacienty

Asociace dětské a dorostové psychiatrie

Pokud byste se chtěli v souvislosti s tématem sebevražedných myšlenek či sebevražedného konání u dětí a dospívajících na cokoli zeptat renomovaného odborníka, pošlete svoji otázku na e-mail nazory@sancedetem.cz. Odpověď odborníka pro vás zdarma zajistíme, zašleme vám ji e-mailem a anonymně bude zveřejněna i na portálu Šance Dětem.

Zaujalo Vás Téma měsíce a chcete každý měsíc dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru!

Přihlášení k odběru newsletteru

 

Další související literaturu najdete v naší Odborné knihovně. 

Článek připravila Mgr. Gabriela Bachárová ve spolupráci s MUDr. Jiřím Koutkem, Ph.D.

Spolupracující odborník

MUDr. Jiří Koutek, Ph.D.

Primář Dětské psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice Motol v Praze. Na této klinice působí jako dětský a dorostový psychiatr. Vyučuje též na 2. lékařské fakultě Univerzity Karlovy. Jeho odborným zájmem je zejména suicidologie a poruchy příjmu potravy. Absolvoval studijní pobyty v Nizozemsku a Německu. Publikuje odborné články v tuzemských i zahraničních časopisech.

Použitá a doporučená literatura:

KOUTEK, J., KOCOURKOVÁ, J. :Sebevražedné chování. Současné poznatky o suicidalitě a její specifika u dětí a dospívajících. Praha. Portál, 2003.

HORT, V., HRDLIČKA, M., KOCOURKOVÁ, J., MALÁ, E.: Dětská a adolescentní psychiatrie. Praha. Portál, 2000.

PLATZNEROVÁ, A.: Sebepoškozování: aktuální přehled diagnostiky, prevence a léčby. Praha. Galén, 2009.

KRCH, F. D.: Mentální anorexie. Praha. Portál, 2010.

MALÁ, E.: Schizofrenie v dětství a adolescenci. Praha. Grada Publishing, 2005.

Pomohly vám informace v tomto článku?

Nahoru

Facebook Šance Dětem Twitter @sancedetem Google+ +SanceDetem YouTube SanceDetem RSS RSS