I děti mohou mít vážné psychické problémy. Jak je poznat?

Publikováno: 2. 6. 2015, aktualizováno: 10. 10. 2016 | Kategorie: Téma měsíce

Psychické problémy u dětí jsou jistě něčím, co rodičům přidělává vrásky. Mají o své děti strach. Zároveň si třeba nechtějí připustit, že jejich dítěti se může něco takového stát, protože by to zároveň znamenalo přiznat si, že jako rodiče možná někde po cestě udělali něco špatně... Především je ale třeba před problémy nezavírat oči.

Obsah článku:

Co jsou psychické poruchy a proč je lépe vyhnout se škatulkám

Zdravé dítě

Jak poznám, že je někde problém?

Co dělat, když mám pocit, že má dítě problém?

Psycholog, psychiatr, psychoterapeut - kdo je kdo a s čím může pomoci?

 

V následujícím textu se dočtete o tom, jak se pozná, že je vaše dítě psychicky v pohodě, jaké jsou varovné signály různých psychických problémů a co dělat v případě, že máte pocit, že vaše dítě tyto signály vykazuje. Cílem textu je především přinést vám trochu uklidnění – ať už v podobě zjištění, že vaše dítě je nejspíš v pořádku, nebo v podobě návodu, jak případný problém řešit a jak k němu přistupovat.

Co jsou psychické poruchy a proč je lépe vyhnout se škatulkám

Psychické poruchy jsou kategoriemi, které shrnuje Mezinárodní klasifikace nemocí včetně příznaků a projevů. Jde o souhrn určitých projevů, chování a prožívání, které se často vyskytují společně a tvoří tak určitý trs, který byl psychiatry a klinickými psychology vymezen jako něco, co se liší od „normy“. Byl označen jako porucha a nějak pojmenován. Nabízí se ale otázka, k čemu je vlastně taková diagnóza dobrá?

Určitě pomáhá odborníkům co nejrychleji se zorientovat v situaci a nějak uchopit problém. To, že je to něco, co už známe, co popsalo mnoho odborníků, co se opakuje, s čím máme bohatou zkušenost, pak usnadňuje hledání řešení a případné léčby. Na druhou stranu je ale diagnóza také určitou komplikací. Komplikuje totiž vnímání hodnoceného člověka jako jedinečné osobnosti s jedinečným úhlem pohledu a zařazuje ho pomyslně do škatulky „nenormální“. Toto stigma si pak nese velkou část svého života a vyvolává u lidí různá, často negativní očekávání a představy. A to ho zase zpětně ovlivňuje a má to nezanedbatelný vliv na jeho další vývoj.

Je tedy zcela namístě být velice opatrný při používání termínů „psychická porucha“, „psychicky nemocný“ a tak dále, a to zejména u dětí. Tyto výrazy mají i v dnešní době negativní význam a jsou opředené mnoha předsudky. Jsou vnímány jako něco špatného, divného, až děsivého.  Přitom jde vlastně jen o to, že je člověk v něčem jiný, jinak přemýšlí, jinak prožívá, jinak se chová – většinou z nějakého důvodu.

Klíčové není to, že je někdo „jiný“, než se očekává nebo než to mají ostatní. Jinakost může být inspirativní a přínosná. V tom problém není. Jde o to, jestli se sám subjektivně cítí špatně, jestli škodí sobě nebo někomu v okolí. V takovém případě je problém na světě a je potřeba ho řešit. Diagnóza pomáhá jako vodítko, jako návod na adekvátní pomoc založený na zkušenosti s podobným problémem u jiných lidí. Neměla by ale fungovat jako škatulka, do které někoho zavřeme spolu s dalšími podobnými jedinci a přestaneme ho vnímat jako jedinečného, jako osobnost. Diagnóza je jako oheň: dobrý sluha, ale špatný pán.

↑ nahoru

Zdravé dítě

Mluvíme-li o psychickém zdraví, nesmíme zapomínat, že je velmi úzce spjaté se zdravím fyzickým. To znamená, že když je dítě fyzicky zdravé, nic ho nebolí ani neomezuje, je splněna základní, ale ne jediná podmínka psychické pohody. Dalšími podmínkami jsou například:

• Dobré rodinné zázemí, harmonické vztahy v rodině
• Podpora, zájem a péče rodičů
• Dobré vztahy s vrstevníky i dospělými v okolí
• Klidná pozitivní atmosféra v okolí, nepřítomnost traumatizujících událostí (přírodní katastrofy, úmrtí v rodině, agrese v okolí a podobně)
• Pozitivní zážitky, zážitek úspěchu, pozitivní reakce okolí na dítě
• Uspokojení základních potřeb dítěte – jídlo, spánek, opora a tak dále

Je jasné, že v životě není vždycky všechno ideální a leckdy nemůžeme události příliš ovlivnit. Ale z dlouhodobého hlediska je podstatné to, jaké zázemí dítěti vytvoříme, jaký vztah k němu máme, jak k němu přistupujeme a jak my sami vnímáme svět. Pokud ho milujeme, podporujeme a povzbuzujeme, pokud jeho i svět vidíme pozitivně, dáváme mu do vínku ty nejlepší předpoklady k tomu, aby i těžké situace zvládalo ve zdraví.

Zdravé dítě poznáme podle toho, že:

• je veselé, šťastné, raduje se z činnosti.
• je spontánní a hravé.
• je motivované k činnostem, které ho baví, těší se na ně.
• bojí se zdravě, to znamená, že nemá strach ze situací, které dřív běžně zvládalo nebo které nejsou nebezpečné (strach ze školy, strach z určitých známých lidí, strach z určitých aktivit a tak dále).
• nemá dlouhodobé nebo vážnější problémy v kolektivu – dokáže vyjít s vrstevníky, dokáže vyřešit konflikt i jinak než agresivně, umí se zdravě vymezit a tak dále.
• dobře spí a má chuť k jídlu.
• vyjadřuje, co samo chce, co se mu líbí.
• rádo poznává nové věci, těší se na různé události (Vánoce, prázdniny, výlet a podobně).
• projevuje emoce – radost, smutek, překvapení a podobně.
• není plačtivé nebo úzkostné – nedělá si příliš velké starosti a nepláče často a bez zjevného důvodu.

Samozřejmě že se to těžko vymezuje obecně, protože konkrétní projevy hodně souvisejí s věkem dítěte, takže si k popsaným projevům dosaďte přiměřenou verzi adekvátní věku vašeho dítěte. Zdravé dítě je zkrátka hravé, spontánní, trochu zlobivé, ale nechá se časem usměrnit, veselé, přiměřeně opatrné, ale ne bázlivé, bez problémů v kolektivu. Každé dítě je jiné, to je jasné, ale podstatné je, jestli z něj celkově cítíme pohodu a radost ze života. Pokud tomu tak není, nevadí, není to žádná katastrofa. Možná jde jen o specifikum osobnosti dítěte, které je potřeba přijmout a přistupovat k němu s respektem, možná jde o dočasný stav, který souvisí s něčím, co se děje v okolí dítěte.

Zdraví dítěte je neoddělitelně propojené se zdravím celého jeho prostředí – rodiny, školního kolektivu a podobně. Když je tedy něco v nepořádku, neznamená to, že dítě je špatné nebo že jste špatní vy. Prostě jen někde něco není v harmonii, někde něco neladí.

Čtěte také:
O dětech, smrti a truchlení
Typy a příčiny krizí u dětí a mládeže
Problémy s úzkostí a strachem
Vývoj dítěte a jeho potřeby

↑ nahoru

Jak poznám, že je někde problém?

Děti se hodně liší v tom, jak moc jsou otevřené a mluví o tom, jak se cítí a co prožívají. Některé ochotně vyprávějí o všem, co přes den zažijí, a dokážou k tomu připojit i popis svých emocí – byl jsem smutný, měla jsem radost, bavilo mě to, bylo mi to nepříjemné a tak dále. Jiné děti jsou spíš uzavřenější a samy od sebe své zážitky a prožitky moc nesdělují. Proto je také těžké najít univerzální způsob, jak poznat, že se s dítětem něco děje.

Na druhou stranu vy, rodiče, jste největšími odborníky na své dítě, vy ho znáte nejlépe. Právě vy si můžete všimnout, že se chová jinak, než u něj bylo zvykem, že se v jeho projevu objevuje něco, co vy vnímáte jako „divné“. Nikdo jiný neví tak dobře jako vy, jak se dítě v průběhu vývoje chovalo, co je u něj normální a co je v jakých situacích spíš zvláštností. Ve školním (případně školkovém) věku může svým postřehem dobře přispět i paní učitelka / pan učitel.

Například psychologové mají tu výhodu, že mohou na dítě nahlížet nezaujatě (pro rodiče je samozřejmě dítě součástí jeho identity, nedílnou součástí jeho života a to má vliv na jeho vnímání dítěte) i podle toho, jak je na tom ve srovnání s ostatními. Výhoda je to však jen relativní, neboť na druhou stranu vaše dítě neznají dlouhodobě, v různých situacích, v jiném prostředí. Pokud tedy cítíte problém, není nic přínosnějšího než zkombinovat výhody a nevýhody těchto různých úhlů pohledu.

Nemá smysl zabývat se porovnáváním dítěte s jeho vrstevníky jen tak, proto, abychom hodnotili, jestli je lepší nebo horší – jde o to, že k posouzení psychického stavu dítěte v rámci jeho maximálního prospěchu pomáhá, když ho máme k čemu vztáhnout. Na prvním místě bychom ho měli vztahovat ke komfortu a pohodě dítěte samotného. To ale často nestačí, takže využíváme zkušeností s ostatními dětmi v jeho věku/situaci.

Není třeba hledat v tom vědu, jednoduše dejte na svůj pocit, na intuici. Když prostě cítíte, že je něco jinak a že to není dobré, věnujte dítěti zvýšenou pozornost, povídejte si s ním a ptejte se ho na to, jak se cítí a co se mu přes den událo. Všímejte si, jakou má obvykle náladu, čemu se věnuje, co mu dělá potíže. Ptejte se ho na kamarády, na paní učitelku, na to, co ho trápí a co mu dělá radost. Už jenom tím můžete spoustu věcí vyřešit.

Rodiče i učitelé se často ptají, zda existuje nějaký seznam projevů, kterých si mají všímat, aby včas rozpoznali, že je s dítětem něco v nepořádku, že se mu něco děje. I tady platí, že není ideální zobecňovat, protože co je u jednoho dítěte norma, je u druhého výjimka. Například pro některé děti je naprosto normální, že jsou v klidu, nemají velkou potřebu pohybu a zabaví se samy, u jiných dětí to znamená, že jsou vyčerpané a stahují se z kontaktu s druhými.

Snad každý rodič toto dokáže přirozeně rozeznat a v tomto duchu nabízíme dále v textu základní souhrn projevů, které mohou signalizovat, že se v dítěti něco děje, a podle terminologie tedy může jít o zárodek nějaké psychické poruchy. Pokud je u dítěte nějakou dobu pozorujete, neděste se, nejspíš nejde o nic strašného. Rozhodně ale stojí za to kontaktovat dětského psychologa a celou situaci s ním probrat. Nemusíte mít obavy, na první setkání obvykle chodí pouze rodič/e a na základě rozhovoru vám pak psycholog nabídne možnosti dalšího postupu. Stává se i to, že psycholog dítě na návštěvu ani nepozve a postačí rozhovor s vámi. Pokud ho bude chtít vidět, dobrý psycholog setkání s dítětem vede tak, že to pro něj není ani zátěž, ani stres.

Návštěvou zkušeného psychologa rozhodně ničemu neublížíte, můžete dítěti jen prospět. Naprostá většina psychických problémů u dětí se dá řešit a je to o to snazší, když se problémy odhalí včas.

↑ nahoru

Videorozhovor s primářem Dětské psychiatrické kliniky ve Fakultní nemocnici v Motole:

 

nahoru

Čeho si tedy všímat? Jaké projevy dítěte mohou signalizovat psychické problémy?

(Znovu připomínáme: při posuzování jednotlivých projevů prosím berte v úvahu jak věk dítěte, což nejde zcela zobecnit, tak to, jak ho znáte, jaké je, co je pro něj osobně typické. Zohledněte také situaci, ve které se nachází. Je jasné, že dítě, které zažívá nějakou velkou změnu – například změnu školy, rozvod rodičů, úmrtí někoho blízkého nebo třeba nějaké zdravotní problémy, se může chovat a cítit jinak. Ale i v takových situacích může být návštěva odborníka namístě, už jen proto, že může dítěti pomoct situaci lépe zvládnout a rychleji se s ní vyrovnat.)

• Dítě se nezvykle vyhýbá kontaktu s vrstevníky nebo s rodinou, nemá chuť komunikovat, vyhýbá se rozhovorům obecně, uzavírá se do sebe.
• Dítě se vyhýbá rozhovorům na určité téma (např. kamarádi, škola, rodina a podobně).
• Dítě je smutné, bez energie, bez zájmu a nadšení, nebaví ho to co dřív.
• Je najednou nezvykle aktivní, neposedné, nesoustředěné, střídá aktivity, nevydrží v klidu.
• U dítěte je patrný výrazný strach z nějaké činnosti, situace, prostředí, osoby. Tento strach se vám zdá nereálný a neobvyklý u vašeho dítěte, nejedná se o typický dětský strach v určitém věku (například ze tmy, z čerta, z přísné učitelky, které se bojí všichni ve třídě, a podobně).
• Špatně spí, má zlé sny, budí se s křikem a pláčem, je „náměsíčné“, často ve spánku působí vystresovaně. Špatně usíná nebo se nápadně často budí, budí se výrazně dřív než obvykle a je po probuzení smutné nebo úzkostné.
• Má problémy s jídlem – nemá chuť jíst, jídlu se vyhýbá, odmítá jíst to, co dříve jedlo, bez zjevného důvodu, vyhýbá se společnému jídlu, jídlo schovává nebo vyhazuje, musíte ho do jídla nutit, po jídle je mu špatně. Nebo naopak jí výrazně více než dřív, přejídá se, „zajídá“ stres.
• Pomočuje se a má problém udržet stolici ve věku, kdy to již není běžné. Dřív to už umělo.
• Je nervózní víc než dřív – obecně nebo před některou činností (netýká se běžných zátěžových situací – písemka ve škole, závody, první den ve škole a podobně). Například když má jít do školy a ten den mají tělocvik nebo když se má setkat s určitým člověkem a podobně.
• Zhorší se jeho prospěch ve škole, má problémy s udržením pozornosti, nesoustředí se, nezvládá učení.
• Projevuje se agresivně, často se účastní rvaček nebo napadání, těžko svou agresivitu ovládá. Nerespektuje autoritu, i vám sprostě nadává, když je rozrušené.
• Ubližuje samo sobě, projevuje negativní emoce vůči sobě, snaží se samo sebe zničit, ublížit si nebo se zabít, případně o tom mluví, plánuje to.
• Stává se mu, že se vůbec neovládá, je jakoby mimo sebe, reaguje nečekaně a nekontrolovatelně, nedá se zklidnit, ubližuje sobě nebo někomu druhému.
• Objevuje se u něj neobvyklé stereotypní chování, pohyby, tiky.
• Přehnaně vyžaduje dodržování řádu a pořadí věcí, nezvládá přizpůsobení se změně.
• Trápí se starostmi a přílišnými obavami, které pro něj a jeho vrstevníky nejsou typické.
• Je nepředvídatelné, objevují se velké výkyvy nálad, které nejsou typické pro ně ani pro jeho vrstevníky (například v pubertě jsou výkyvy nálad typické, pokud zůstávají v rovině, kde nedochází k sebedestrukci nebo k agresivitě).
• Dítě má problémy ve vztazích s dospělými i s vrstevníky. Kamarádi si na ně stěžují, učitel je zoufalý, vy ho nepoznáváte. Je agresivní nebo nekomunikuje, je těžké ho pochopit.
• Dítě se razantně změnilo, nyní je k nepoznání, jeho osobnost a chování působí divně a vy nevíte proč.

↑ nahoru

Co dělat, když mám pocit, že má dítě problém?

Pokud se u dítěte objeví některé z uvedených projevů, je čas, abyste si uvědomili, že něco není v pořádku. Rozhodně je namístě dítěti věnovat dostatečnou pozornost a zajímat se o něj víc, než je obvyklé. Mluvte s ním, buďte mu oporou, buďte nablízku a dávejte mu pocit, že tu jste pro něj. Nemá cenu mu vyčítat, že je smutné nebo že nechce jít ven s kamarády. Nejdřív si s ním promluvte, dejte mu najevo zájem. Dejte mu zpětnou vazbu, řekněte mu například: „Vidím, že jsi smutný a do ničeho se ti moc nechce. Mám pocit, že tě něco trápí, že se necítíš dobře. Rád/a bych ti pomohl/a. Povíš mi, jak ti je?“

Pokud má dítě možnost své trápení s někým sdílet, vždycky je mnohem snazší problém vyřešit. Pokud máte pocit, že problém trvá delší dobu (například měsíc a déle) a vaše podpora nestačí, určitě vyhledejte odborníka. Je vhodné nejprve navštívit dětského psychologa, který vám poradí, jestli je problém v jeho kompetenci nebo jestli je lepší, aby dítě vyšetřil psychiatr nebo klinický psycholog. Může také poradit, že je pro dítě vhodná psychoterapie.

↑ nahoru

Psycholog, psychiatr, psychoterapeut – kdo je kdo a s čím může pomoci?

Většina rodičů a jejich dětí se nejdříve dostane k psychologovi, nejčastěji dětskému nebo školnímu. Psycholog je odborník, který dokáže na základě rozhovoru s vámi a na základě psychologického vyšetření dítěte zvážit problém a navrhnout možnosti řešení. Buď formou rad a doporučení pro vás, rodiče, nebo formou doporučení návštěvy dalšího odborníka.

Psycholog je člověk, který vystudoval psychologii, to znamená, že pracuje především s tím, jak dítě vnímá své prostředí a jak prostředí působí na něj. Zabývá se výchovnými vlivy, ranými zážitky, rodinnými vztahy, rolemi, pozicí dítěte ve skupině, jeho adaptací na školku a školu a tak dále. Můžete od něj očekávat poradenství ohledně řešení problému, naznačení možných příčin, doporučení vhodného výchovného postupu a uspořádání dalších oblastí v životě dítěte. Většina psychologů umí také základní diagnostiku osobnosti a rodinných vztahů dítěte.

V případě, že je problém, který řešíte, nějak specifický, psycholog vás odkáže k návštěvě odborníka, který se na dané téma zaměřuje. Může to být klinický psycholog, speciální pedagog, psychiatr nebo psychoterapeut.

Klinický psycholog je výjimečný tím, že umí lépe pracovat s diagnostikou různých poruch a se souvislostmi psychiky a fyzické stránky zdraví. Klinický psycholog je vlastně zdravotnický pracovník a může mít uzavřenou smlouvu se zdravotní pojišťovnou.

Speciální pedagog nebo psycholog se zaměřením na pedagogickou psychologii je zase vhodná volba tehdy, pokud řešíte problémy dítěte, které souvisejí s učením (psaní, počítání, čtení, pozornost a podobně). Najdete ho v pedagogicko-psychologických poradnách, které jsou v každém okrese. Jejich služby jsou bezplatné, pokud tedy nejsou soukromé.

Psychiatr má nejblíž ke klinickému psychologovi, ale je to lékař s atestací z psychiatrie. Hlavním rozdílem je, že může předepisovat léky. Měl by také být schopen diagnostikovat případnou poruchu a navrhnout vhodnou léčbu.

Nakonec nám zbývá psychoterapeut – to je trošku zvláštní kategorie. Psychoterapeutem může být jak psycholog, tak psychiatr, který kromě patřičného vysokoškolského vzdělání absolvoval také několikaletý akreditovaný výcvik v psychoterapii. Existují různé směry v psychoterapii, každý terapeut tak pracuje trochu jiným způsobem. Cíl by však měl být společný: zlepšovat psychický stav dítěte a pomáhat mu ke zlepšení jeho vztahů s okolím. Psychoterapie probíhá zpravidla delší dobu, v řádu měsíců, někdy i let. U dětí se osvědčuje zejména nedirektivní terapie a terapie hrou.

↑ nahoru

Zdroje informací:

HAYESOVÁ, Nicky. Základy sociální psychologie. Praha: Portál, 2003.

ŘÍČAN, Pavel a Dana KREJČÍŘOVÁ. Dětská klinická psychologie. 4. vyd. Praha: Grada, 2006.

ŠLECHTOVÁ, Lenka. Specifické problémy dnešních dětí ve společenských vztazích a v komunikaci: Metodická příručka.

http://www.cmhcd.cz/stopstigma/o-dusevnich-nemocech

http://www.stopstigma.cz/psychycke-poruchy-v-detstvi-a-dospivani.html

Další související literaturu najdete v naší Odborné knihovně.