Rozvádíme se. Je pro nás střídavá výchova dítěte ideálním řešením?

Autor/ka: Hana Hoffmannová, PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D., PhDr. Ilona Špaňhelová
Datum publikace: 30. 11. 2011, Aktualizováno: 19. 12. 2023
Když se rodiče rozvádějí, měli by v první řadě myslet na své děti. Dohodnout se ale na každodenním systému péče nebývá často zrovna jednoduché. Střídavá výchova, která je jednou z možných forem porozvodové péče, přitom může být vhodným řešením. Aby však střídavá výchova fungovala, je nutné, aby spolu rodiče byli schopni pravidelně a věcně komunikovat. Jednoduché? Rozhodně ne pro každého. Čtěte dál...

Pro ty rozvádějící se manžele, kteří si spolu ani nedokážou v klidu sednout a dohodnout se na péči o své dítě, asi nebude forma střídavé výchovy ideálním řešením. Kdy toto střídání pobytu u jednoho a druhého rodiče dítěti svědčí a kdy naopak vůbec vhodné není?

Obsah článku:

Co je střídavá výchova?

Střídavá výchova je jednou z možných forem (nejen) porozvodové péče o děti. V České republice je dostupná od roku 1998, do té doby mohl mít rodičovskou zodpovědnost výhradně ten rodič, jemuž bylo dítě svěřeno do péče. Ve společnosti se pro střídavou výchovu vžil méně přesný výraz střídavá péče. Kromě teoretických úvah mezi těmito dvěma termíny není v praxi žádný rozdíl.

Střídavá výchova znamená, že dítě střídavě pobývá u jednoho a druhého rodiče, a to buď po stejné, nebo i různě dlouhé časové období. Délka tohoto období záleží na dohodě rodičů. V praxi je to možné tak, že:

  1. dítě se v určeném časovém intervalu stěhuje z domácnosti matky do domácnosti otce a naopak,
  2. dítě žije v jediné domácnosti a v určeném intervalu se u něj střídají jeho rodiče.

Obě varianty mají své výhody i nevýhody. Pro dítě je snáze přijatelná druhá možnost, kdy se nepřesouvá ono, ale jeho rodiče. Dítě tak má jeden domov a jedno zázemí. Přesto je toto uspořádání praktikováno jen výjimečně, neboť fakticky znamená existenci tří bytů. Úskalím se při něm v průběhu času může stát také značná únava rodičů způsobená neustálými přesuny, rozpory rodičů ohledně fungování a údržby této společné domácnosti, a případně i kolize s fungováním nové rodiny, pokud ji rodič založil.

První varianta je pro dítě náročnější, neboť se musí adaptovat na pravidelné stěhování a přijmout skutečnost, že má domovy dva. Schopnost této adaptace je u každého dítěte jiná a záleží na jeho povaze a založení – některým dětem to nečiní větší potíže, jiné se cítí zcela vykořeněné a za skutečný domov nepovažují ani jedno obydlí.

Co říká o střídavé péči Občanský zákoník (§ 906 a §907)?

Výkon rodičovské odpovědnosti po rozvodu manželství

§ 906

(1) Má-li být rozhodnuto o rozvodu manželství rodičů dítěte, soud nejprve určí, jak bude každý z rodičů napříště o dítě pečovat, a to s uvážením zájmu dítěte; s tímto zřetelem se od souhlasného stanoviska rodičů soud odchýlí jen tehdy, vyžaduje-li to zájem dítěte. Soud vezme v úvahu nejen vztah dítěte ke každému z rodičů, ale také jeho vztah k sourozencům, popřípadě i k prarodičům.

(2) Soud může rozhodnout i tak, že schválí dohodu rodičů, ledaže je zřejmé, že dohodnutý způsob výkonu rodičovské odpovědnosti není v souladu se zájmem dítěte.

§ 907

(1) Soud může svěřit dítě do péče jednoho z rodičů, nebo do střídavé péče, nebo do společné péče; soud může dítě svěřit i do péče jiné osoby než rodiče, je-li to potřebné v zájmu dítěte. Má-li být dítě svěřeno do společné péče, je třeba, aby s tím rodiče souhlasili.

(2) Při rozhodování o svěření do péče soud rozhoduje tak, aby rozhodnutí odpovídalo zájmu dítěte. Soud přitom bere ohled na osobnost dítěte, zejména na jeho vlohy a schopnosti ve vztahu k vývojovým možnostem a životním poměrům rodičů, jakož i na citovou orientaci a zázemí dítěte, na výchovné schopnosti každého z rodičů, na stávající a očekávanou stálost výchovného prostředí, v němž má dítě napříště žít, na citové vazby dítěte k jeho sourozencům, prarodičům, popřípadě dalším příbuzným i nepříbuzným osobám. Soud vezme vždy v úvahu, který z rodičů dosud o dítě řádně pečoval a řádně dbal o jeho citovou, rozumovou a mravní výchovu, jakož i to, u kterého z rodičů má dítě lepší předpoklady zdravého a úspěšného vývoje.

(3) Soud při rozhodování o svěření dítěte do péče dbá rovněž na právo dítěte na péči obou rodičů a udržování pravidelného osobního styku s nimi, na právo druhého rodiče, jemuž dítě nebude svěřeno, na pravidelnou informaci o dítěti, dále soud bere zřetel rovněž ke schopnosti rodiče dohodnout se na výchově dítěte s druhým rodičem.

Podle Usnesení Ústavního soudu z roku 2008 (, kdy ještě občanský zákoník 89/2012 Sb. neexistoval,) je pouze v zájmu dětí, aby se rodiče na takovém modelu výchovy dohodli, nebo jej alespoň akceptovali. Předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský usnesení vysvětlil tak, že pouhý nesouhlas jednoho z rodičů se střídavou výchovou Ústavní soud nepovažuje za dostatečně pádný důvod k jejímu zamítnutí. Na prvém místě totiž není zájem toho či onoho rodiče, ale zájem dítěte, a tím je, aby mu zůstaly v co nejširším měřítku zachovány vazby na oba rodiče. Faktem je, že tento názor někteří odborníci z řad dětských psychologů zpochybňují, neboť je velmi málo pravděpodobné, že se rodič, který se střídavou výchovou nesouhlasí, ale přesto ji má soudně nařízenou, bude upřímně snažit o její bezvadné fungování.

↑ nahoru

Střídavá výchova ve zkušenostech dětského psychologa a sociální pracovnice
Odpovídá PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D., klinický psycholog spolupracující s OSPOD Praha 12, a Bc. Andrea Michalcová, vedoucí oddělení péče o rodinu a děti Úřadu městské části Praha 12.

↑ nahoru

Za jakých okolností je střídavá výchova vhodná?

Pro uspokojivé fungování střídavé výchovy je nutné, aby spolu rodiče byli schopni pravidelně a věcně komunikovat. Zní to jednoduše, ale ve skutečnosti je právě bezproblémová komunikace mezi rozvádějícími se a rozvedenými manžely tím nejtvrdším oříškem. Vyžaduje zodpovědné a vyzrálé osobnosti, které dokážou nadřadit zájem dítěte nad své osobní spory a antipatie. Otec i matka musejí chápat, že i když přestali být manžely, nepřestávají být rodiči a dítě je i po jejich rozchodu potřebuje oba. Střídavou výchovu nesmí ani jeden z rodičů vnímat jako určitý druh pomsty tomu druhému.

Ilustrační obrázek - rodina spolu hovoří doma v kuchyniZnesvářeným rodičům může například být při řešení porozvodové péče o dítě velmi užitečná služba mediátora. Jeho úkolem není otce a matku soudit, radit jim po právní stránce, ani jim poskytovat psychologické poradenství, ale pomoci jim s komunikací a se společným vyřešením problému (seznam akreditovaných mediátorů se nachází na webových stránkách Asociace mediátorů ČR).

Dalším poměrně zásadním předpokladem pro střídavou péči je taková blízkost bydliště obou rodičů, aby dítě nemuselo střídat předškolní či školní zařízení.

Oba rodiče by dále měli předem zvážit, zda jim jejich zaměstnání plnohodnotnou péči o dítě umožní. Při časově náročné práci nebo zaměstnání bez možnosti alespoň částečné časové flexibility může střídavá výchova časem představovat pro rodiče značnou zátěž. V situaci, kdy se o dítě fakticky stará jiná osoba než rodič (například: prarodič, nový partner rodiče, starší sourozenec, placená chůva a podobně), se už o střídavou výchovu nejedná a soud by ji měl zrušit.

Poněkud podceňovaná je mezi rodiči otázka srovnatelnosti sociální úrovně a životního stylu v obou domácnostech. Pokud jeden rodič žije ve vysloveném nadbytku a luxusu, zatímco druhý je ve finanční tísni, vzniká řada třecích ploch, které se ve svém důsledku nepříznivě projevují právě na dítěti.

Jednotné musí zůstat i výchovné postupy a režim dne. Jestliže jeden rodič dovoluje, co druhý zakázal, jeden dítěti ve všem vyhoví, aby byl tím oblíbenějším a podobně, dítě toho může začít velmi záhy zneužívat a své rodiče téměř vydírat. Že je to pro něj do života vysloveně nevhodný model chování a nebuduje se tím příliš úctyhodný charakter dítěte, je nasnadě. Rodiče by proto rozhodně neměli soutěžit o lásku dítěte, ale ve výchovných otázkách postupovat jednotně. To v praxi vyžaduje, aby byli schopni se jednou za týden sejít alespoň na půl hodiny a probrat otázky výchovy.

Rodiče praktikující střídavou výchovu v žádném případě nesmí očerňovat jeden druhého a mluvit o druhém rodiči před dítětem špatně. U případných hádek a konfliktů mezi rodiči by dítě nemělo být přítomno. To ale neznamená, že je dobré mu rozpory zcela zatajovat. Dítě většinou cítí, že je něco v nepořádku, a proto je pro něj prospěšnější, když mu rodiče úměrně jeho věku vysvětlí, že sice mají na některé věci rozdílné názory, ale jeho mají stále stejně rádi, záleží jim na něm, a proto se domluvili na určitém řešení.

↑ nahoru

Případ z praxe mediátorky Dany Vrabcové

Libor a Markéta jsou rodiče pětileté Anežky a osmiletého Ondry. Mezi rodiči už delší dobu panuje napětí, hádají se a děti jsou často svědky bouřlivých scén nebo je jim nepříjemně z tiché a husté atmosféry domova.

Libor se rozhodl situaci řešit rozvodem. Chtěl by se s Markétou za pomoci někoho neutrálního a hlavně v klidném prostředí dohodnout na tom, jak se budou starat o děti po rozvodu. Na doporučení sociální pracovnice vyhledal mediátorku. Markéta mediaci uvítala.

Při první rozvodrrr se od rodičů mediátorka dozvěděla, že Libor a Markéta prožívají poslední dva roky napjaté scény a bouřlivé výměny názorů. Markéta Liborovi po jedné z hádek řekla, že by bylo lepší rozejít se a že začne pro sebe v blízkosti jejich stávajícího domova hledat byt. Před půl rokem se odstěhovala. Libor je přesvědčený, že Markéta miluje jiného muže. Je zklamaný a nechápe, že se Markéta chce rozvádět. Manželství považoval za spokojené a Markétiny výtky vnímal jako něco, co mohou společně řešit. Markéta mluvila o tom, že Libor dlouhodobě nereagoval na její prosby, aby problémy mezi nimi řešili. Markétě chyběl Liborův zájem o to, co se děje s ní a dětmi, pořád byl v práci nebo se věnoval svým zájmům. Během první mediace si rodiče sdělovali své názory na vzniklé situace a snažili se vysvětlit svoje postoje k tomu, co se jim stalo. V závěru oba shodně uvedli, že se chtějí rozvést a v mediaci budou pokračovat, aby se domluvili na tom, jak budou pečovat o své děti a jak si rozdělí společný majetek.

Po týdnu se Markéta s Liborem setkali na druhé mediaci. Mediátorka pojmenovala témata, která potřebují vyřešit:

  • Jak zlepšit vzájemnou komunikaci
  • Jak se postarat o děti po rozvodu
  • Jak rozdělit společný majetek

Rodiče popisovali, že je pro ně v současné době bezpečné, když si informace ohledně dětí vyměňují e-mailem. Zatím nejsou schopni komunikovat spolu v klidu osobně, budou však myslet na to, že by se mohli v budoucnu setkávat, podělit se o zážitky s dětmi a budovat mezi sebou ztracenou důvěru.

Jedním z výsledků prvního setkání byla dohoda o tom, že důležité informace o dětech si budou rodiče posílat e-mailem, zprávy budou stručné a věcné. Záležitosti, které je potřeba vyřešit do druhého dne, si rodiče budou sdělovat telefonicky (nejpozději do 22.00 hodin). Pokud by se dělo cokoli závažného (zdraví dětí, náhlá změna programu), budou se kontaktovat telefonicky ihned.

Jedním z výsledků druhého setkání byla dohoda o tom, jak se rodiče budou střídat v péči o děti. Libor i Markéta podnikají a svou práci si mohou částečně časově přizpůsobit potřebám dětí. Dohodli se na střídavé péči po týdnu. Výživné bude Libor hradit ve výši 6 000 Kč a Markéta 2 000 Kč měsíčně. Výše výživného zohledňuje rozdíl v příjmech manželů.

Rodiče na konci mediačního sezení uvedli, že jen s pomocí mediátorky jsou schopni o věcech klidně a věcně mluvit a že v mediaci chtějí pokračovat.

Třetí setkání proběhlo za měsíc. Libor i Markéta se shodovali v tom, že systém střídání péče o děti po týdnu jim i dětem vyhovuje. Potřebovali si ještě vyjasnit, jak budou postupovat v případě, že bude potřeba koupit dětem vybavení na kolo, lyže, popřípadě další nákladnější věci. Shodli se na tom, že si e-mailem sdělí, jaké věci je potřeba dětem koupit. Vytipují na internetu konkrétní věci a Libor zajistí jejich nákup. O náklady se rodiče podělí.

V další části mediace se rodiče domluvili na tom, jak vyřeší rozdělení společného majetku. Libor Markétě vyplatí poloviční podíl z domu, výši podílu stanoví znalec, na kterém se oba shodli.

V závěru mediace se rodiče domluvili, že mediační dohodu, kterou s mediátorkou sepsali, předloží soudu. V případě, že by mezi nimi došlo k rozporům nebo by se změnily podmínky, budou svoje spory řešit vzájemným vyjednáváním nebo mediací.

Související článek:
Rodinná mediace: cesta k řešení sporů mezi rozvádějícími se rodiči

↑ nahoru

Věk dítěte

Věk dítěte samozřejmě hraje při rozhodování o vhodnosti střídavé výchovy důležitou roli. Zjednodušeně se dá říci, že ale účelnost a prospěšnost střídavé výchovy pro dítě roste s jeho věkem.

Děti od narození do tří let věku

Pro nejmenší děti není střídavá péče vhodná. V tomto věku tráví s dítětem většinu času jeho matka, zpočátku obvykle kojí a i po ukončení kojení pro děťátko představuje tu nejbližší osobu a pocit bezpečí. Vytržení batolete z této existenční jistoty by bylo naprosto nevhodné. Přesto by ani takto malé dítě nemělo ztratit kontakt se svým druhým rodičem. Pro budoucí střídavou výchovu je důležité, aby mělo vybudovanou citovou vazbu i k otci. V ideálním případě by tedy měl otec dítě v jeho domácím prostředí navštěvovat tak často, jak je to možné. Pochopitelně by takové návštěvy měly probíhat v klidu a bez otevřeného či skrytého napětí, což bohužel není pro většinu rozvedených partnerů vůbec snadné.

Z praxe psycholožky a psychoterapeutky Kateřiny Krtičkové

Evička (13 měsíců), matka na mateřské dovolené, otec evidovaný na úřadě práce, osm měsíců nezaměstnaný. Po dramatickém rozchodu s partnerkou otec zažádal o střídavou péči. Jeho argumentem je, že se matka dobře nestará, že chodí po hospodách a že má hodně „kamarádů“, dokonce s jedním divným teď žije. Což měl být důvod jeho odchodu. Její argument, proč nesouhlasí s jeho návrhem na střídavou péči, je, že se chce vyhnout placení výživného, nechodit do práce a pomstít se jí. „Celé moje těhotenství trávil v hospodě a popíjel, pak i přišel o práci. Když byly malé tři měsíce, tak od nás odešel a Evičku půl roku neviděl. Když jí byl rok, najednou se objevil a hraje si na vzorného otce. Nedopustím, aby byla Evička svěřena do střídavé péče. Já se o ni postarám, i můj nový přítel, se kterým jsem dva měsíce…“

Svěření dítěte do střídavé péče do dvou, potažmo do tří let věku dítěte je z psychologického hlediska (téma přimknutí – attachment) nevhodné, ba dokonce patologizující pro vývoj dítěte. K jeho realizaci lze přistoupit jen ve výjimečných případech a spíše na přechodnou dobu, kdy selhává péče matky nebo je s ní opakovaná zkušenost s nepečováním o děti. Důvodem bývají různé sociopatologické jevy, ale také neschopnost sociálního zabezpečení dítěte.

Do jednoho a půl roku věku dítěte není vhodné nechávat dítě u otce přes noc; důvodem je prostý fakt, že muži nejsou fylogeneticky vybaveni „mateřskou bdělostí“. Každá matka po narození dítěte řekne, že největší změna se stala s její kvalitou (a obvykle i kvantitou) spánku. Zatímco manžel spí, matka vnímá každé zavrtění, pohyb i zvuk dítěte. Ať už jsou právní a celospolečenské postoje proměnlivé a „rodičovsky rovnoprávné“, jak jsme nastaveni jako muž a žena přírodou, nikdy ničím neobelžeme.

Děti od tří do šesti let věku

ilustrační obrázek - maminka se svojí dcerkou se za úsvitu procházejí na louceVe věku kolem tří let začíná dítě snáz zvládat změnu prostředí a autority. Obvykle nastupuje do mateřské školy, zvyká si na kolektiv, na paní učitelku a stává se samostatnějším. Střídavý pobyt u rodičů je tedy možné opatrně zkoušet. V tomto období ještě děti nemají dobrou představu o čase a týden je pro ně nepředstavitelně dlouhá doba. Proto je dobré domluvit se buď na kratším cyklu, nebo na setkáních s druhým rodičem i v průběhu „jeho“ času. Samozřejmě se může stát, že se dítěti po mamince zasteskne a bude plakat, to se stává i ve školce. Táta by je měl v takové situaci citlivě utěšit a ujistit ho o lásce jeho maminky i o lásce své. Matce mohou společně zatelefonovat, domluvit se na setkání s ní třeba druhý den odpoledne na hřišti a podobně.

Již v předškolním věku dítěte je při organizaci střídavé výchovy dobré myslet na to, zda bude možné domluvený systém zachovat i při nástupu dítěte do školy.

Z praxe rodinné terapeutky Mgr. Kateřiny Krtičkové

Honzík (4 roky), otec s ním byl od tří měsíců na mateřské dovolené, pracoval v domácích podmínkách jako počítačový specialista. Matka nastoupila na předchozí post manažerky nadnárodní firmy. Před dvěma lety se zamilovala do kolegy, rozhodla se od manžela odejít. Zcela samozřejmě počítala, že si vezme do nového života i syna Honzíka. Otec chtěl, aby syn byl svěřen do jeho péče, matka dítě chtěla do své péče. Našli kompromis ve střídavé péči. Matčin nový partner má dvě děti z předchozího manželství, které si bere každý druhý víkend. V době, kdy je Honzík u matky, starají se o něj její rodiče, protože je hodně pracovně vytížená. Otec opět zažádal o odůvodněné svěření do své výhradní péče, oba jsou se synem na sebe fixováni. Soud dosud otci nevyhověl. Situaci komplikuje možnost matky odjet pracovně na rok do Číny, kde „by měla mít na Honzíka více času“. Otec se velice obává dalšího postupu soudního rozhodnutí.

Martinka (5,5 roku), od čtyř let věku ve střídavé péči matky a otce v intervalu čtrnácti dnů. Oba rodiče se rozešli po dohodě, že měli jiné představy o vztahu a že se k sobě nehodí, protože se cítí být spíše kamarády. Oba si ještě v průběhu manželství našli nové partnery, nová partnerka i nový partner již měli jedno dítě z předchozího vztahu. Rodiče poctivě s dítětem mluvili o svém rozchodu a o snaze nepřipravit dítě o oba rodiče. Funguje mezi nimi domluva, bez emocí, jejich společným zájmem je starost o spokojenost a zdraví dítěte. Oba si vycházejí vstříc, mezi rodiči není vzájemná zášť. Tolerují i své nové partnery. Martinka je přes všechnu snahu přecitlivělá, plačtivá, přetrvává stresová enuréza (pomočování). Oba rodiče docházejí na rodinnou terapii a řeší potíže holčičky.

Děti od šesti do dvanácti let věku

V mladším školním věku narůstá u dětí důležitost stálého kontaktu s kolektivem vrstevníků. V situaci, kdy se dítěti rozpadá jeho rodina, cítí o to větší potřebu jistoty svého místa v partě kamarádů. Střídavá výchova je možná jen za předpokladu, že oba rodiče bydlí v dosahu školy a mimoškolních aktivit. Nedělá dobrotu, pokud jeden rodič bydlí výrazně dál než druhý a dítě při pobytu u něj musí kvůli delší cestě do školy vstávat o hodinu dříve a obdobně se odpoledne později vrací domů.

V tomto věkovém období je také velmi důležité, aby byli rodiče schopni dodržet jednotný přístup k plnění školních povinností a využití volného času. Bylo by velmi nešťastné a pro dítě naprosto nepříznivé, jestliže by se například nedokázali shodnout na množství a volbě zájmových kroužků a ve „svém“ cyklu by je bojkotovali. Školáci by již měli mít možnost projevit ohledně volby mimoškolních aktivit své přání a věnovat se tomu, co je zajímá a baví.

Z praxe rodinné terapeutky Mgr. Kateřiny Krtičkové

Mirek (7 let), Pavel (10 let), rodiče rozvedeni tři roky, dohodli se na střídavé péči se střídáním po týdnu. „Je to docela dobrý, táta bydlí v bytě, tam máme pokoj, a u mamky jsme v domě, který si spolu pořídili. Tady jsme víc doma. Ale taťka s námi chodí na geocashing a taky chodíme na turisťák. S mamkou chodíme na kreslení a brácha hraje na kytaru. Někdy jdeme i všichni společně do bazénu. Když jsme nemocní, tak pomáhají babičky. Mírovi se někdy stýská po mamince, ale tak ho uklidním, že ji může druhý den vidět a že se zase budeme brzy střídat.“

Děti starší dvanácti let

Děti v předpubertálním a pubertálním věku mají již na řadu záležitostí svůj vyhraněný názor a nemusí být snadné se s nimi na střídavé péči domluvit. Pokud o ni nemají zájem, není žádný důvod, proč je do ní nutit. Jestliže s ní ale souhlasí, je za předpokladu zachování kontinuity jejich vzdělávání, koníčků a kontaktů s kamarády střídavá výchova vhodnou variantou porozvodového uspořádání věcí. Děti jsou již poměrně samostatné a praktická stránka pravidelného přesunu mezi domácnostmi je pro rodiče jednodušší. To ale nikterak nesnižuje nutnost jednotného přístupu obou rodičů k povinnostem i zájmům potomka. Naopak je žádoucí, aby shodným způsobem vystupovali i při komunikaci s učiteli, trenéry, lékaři a dalšími zainteresovanými osobami.

Z praxe rodinné terapeutky Mgr. Kateřiny Krtičkové

Karolína (14 let): „Do devíti let jsem byla jen u mámy, pak se rodiče dohodli na střídavce. Máma si totiž našla novýho přítele, kterýho jsem nesnášela. Chtěla jsem být u táty napořád, ale to máma nepovolila. Mámě se narodily před třemi lety dvojčata a oni chtějí, abych pomohla. Jenomže mě jejich křiklouni nezajímají. Táta má sice taky teď druhou přítelkyni, ale ta je super a je s ní sranda, asi proto, že není o moc starší než já, bude jí 21 let. U mámy je nuda, pořád ty jejich společný večeře a vejlety, radši bych byla s kámošema. U táty jsou někdy mejdany a hraje se muzika. Máma po mně chce ve škole vyznamenání, táta to tak nehrotí, říká, že nebyl ve škole nic moc, ale někam to dotáhnul. U táty mám malej pokojík, ale můžu si ho vymalovat a vylepit plakátama, jak chci. U mámy mám sice větší pokoj v domě, ale všechno musí být podle mámy a hlavně všechny věci uklizený.“

Tomáš (13 let), Nikola (15 let)

Již čtyři roky probíhá střídavá péče v týdenním intervalu, Tomáš je spokojený: „Myslím, že se oba rodiče snaží, ale někdy jsem z toho taky unavený, mít dva domovy. Kdybych si měl teď vybrat, zůstal bych s tátou. Hrajeme totiž fotbal a trénujeme spolu. Taky dobře vycházím s jeho novou ženou, kterou má dva roky. Jenomže bych to mamce neřekl, protože by z toho byla smutná, možná by se zlobila nebo bych ji zklamal.“

Nikola: „S mámou se sice hádám, ale jsme takové kamarádky, nakupujeme spolu oblečení a jdeme do kina. S tátou moc společného nemám, moc toho nenamluví a taky moc neposlouchá. A přitom, než přišla „ona“, bylo to dobrý. Bydleli jsme ve třech, chodila za námi babička, já jsem taťkovi pomáhala. Nejsem ráda, že se táta tak rychle znovu oženil. Ze začátku mi vůbec nevadila, jenomže teď se před tátou pořád natřásá a chce, aby si jí všímal. Jako bych byla vzduch. Myslím si, že chce, aby si mě táta míň všímal, aby ho měla pro sebe. Hádám se s ní, táta je na její straně. Minule mě hrozně seřvala, protože jsem si dovolila půjčit si její tričko a šminky. Kdybych si teď měla vybrat, u koho budu, šla bych k mamce.“ 

↑ nahoru

Názor dítěteilustrační obrázek - chlapec fouká do pampelišky

Se střídavou výchovou musí být srozuměno pochopitelně především dítě samo. Největším přáním dítěte ovšem je, aby byli všichni spolu a rodina se vůbec nerozpadla. To nejhorší, co ho po rozpadu vztahu jeho rodičů může potkat, je nucená volba mezi rodiči - když chce dítě jednoho milovat, musí druhého zapudit. Děti nejčastěji přistupují na střídavou výchovu ze strachu, aby nepřišly o jednoho z rodičů. Až do staršího školního věku si ale neumí dobře představit, co to pro ně bude v praxi znamenat, touží po střídání především proto, že nechtějí o tátu ani o mámu přijít. Jestliže by tedy rodiče přistoupili na střídavou výchovu jen kvůli přání dítěte, aniž by byli schopni spolu pak bez potíží komunikovat a domlouvat se na všem potřebném, spíše by tím svému potomkovi ještě víc ublížili, než pomohli.

Dítě versus nový partner rodiče

Pokud k rozvodu manželství dochází kvůli tomu, že si rodič našel jiného partnera a chce žít s ním, může být přístup dítěte ke střídavé péči diametrálně odlišný. Rodičův nový partner je v jeho očích ztělesním všeho zla, protože způsobil rozpad rodiny. Veškerá frustrace, smutek a neštěstí dítěte se projeví jako hluboká nenávist vůči tomuto partnerovi. Je naprosto nevhodné, aby rodiče za těchto okolností nutili dítě pobývat v rámci střídavé výchovy ve společné domácnosti s odmítaným novým partnerem rodiče.

Nesnadné může být pro dítě ale i to, jestliže si rodiče najdou nové partnery až po nějaké době fungování střídavé výchovy. Zejména narození dalšího dítěte s sebou nese riziko, že se starší dítě ve střídavé péči ocitne najednou na druhé koleji. Miminko na sebe přirozeně strhává větší pozornost a starší dítě se může náhle začít cítit nadbytečné a nechtěné. I v normálních rodinách hrozí sourozenecká rivalita, u střídavé rodiny je toto nebezpečí ještě mnohem větší.

Střídavá výchova a děti s postižením

Střídavá výchova dítěte s nějakým tělesným nebo mentálním hendikepem je v mnohém komplikovanější než u zdravých dětí. Záleží ale pochopitelně na druhu postižení. V některých případech by „technicky“ možná byla, ale její náročnost by byla pro všechny strany obrovská. Rodiče by proto měli velmi pečlivě zvážit, jestli bude přínos střídavé výchovy pro hendikepované dítě větší než jeho negativa a rizika.

Rodiče zdravotně postižených dětí mohou také využít takzvanou respitní péči v rámci náhradní rodinné péče. Nejedná se o porozvodové uspořádání rodiny, ale o výpomoc s výchovou druhou rodinou. Dítě pak pobývá třeba tři týdny u biologických rodičů a čtvrtý týden ho vychovává náhradní rodina. Zde je cílem střídavé výchovy ulevit biologickým rodičům a pomoci jim, aby unesli tíži péče o hendikepované dítě, aby toto nemuselo skončit v ústavu.

Délka cyklu

Délka střídacího cyklu je do jisté míry věcí dohody mezi rodiči. Zájem dítěte je prostý - vidět se s oběma rodiči každý den a večer s nimi oběma usínat. Tento psychologický ideál ovšem není prakticky realizovatelný. Čím mladší je dítě, tím kratší by měl interval být, aby ho dítě psychicky dobře zvládalo. Častější střídání je ale pro rodiče obtížnější z praktického hlediska a náročnější na jejich dobrou komunikaci a koordinaci. Ústupkem praktickým možnostem je nejběžnější týdenní či čtrnáctidenní interval. Dlouhodobé cykly (měsíc, půlrok, rok) jsou problematické a nemají charakter střídavé výchovy.

To, zda je délka cyklu dobře nastavena, poznají rodiče podle chování dítěte při přechodu z jednoho domova do druhého. Jestliže dítě pravidelnou změnu bez obtíží snáší, doma se cítí v obou domácnostech a nemá problém se po přechodu „aklimatizovat“, je pro něj zvolený interval vyhovující.

↑ nahoru

Dohoda je nutná u těchto aspektů:

  • Předávací den a hodina
    Za selhání střídavé výchovy je třeba považovat, když rodiče nejsou schopni si předat dítě s kufrem jinak, než kontaktně mezi dveřmi, neboť to dokládá, že chybí výchovná rodičovská koalice. Předávání dítěte má proto probíhat stejně jako ve funkčních rodinách, tedy s přibližně půlhodinovým časovým překryvem, kdy si rodiče na chvíli společně sednou a předají si důležité provozní informace (co potřebuje dítě v dalším týdnu do školy, že je pozváno na oslavu kamarádových narozenin, kdo půjde na třídní schůzky a podobně). Pro dítě je navíc nesmírně prospěšné, pokud vidí, že jsou rodiče schopni spolu komunikovat a dohodnout se.
  • Trvalé bydliště dítěte
    Rodiče by se měli dohodnout na trvalém bydlišti dítěte, protože na jeho adresu je vázána celá řada sociálních dávek.
  • Daňové zvýhodnění na vyživované dítě
    Důležitá je i domluva rodičů, kdo z nich bude na dítě uplatňovat daňové zvýhodnění na vyživované dítě žijící s ním v domácnosti (§ 35c zákona č. 586/1992 Sb. o daních z příjmů). Pro úplnost dodejme, že alimenty se u střídavé péče většinou neplatí (s výjimkou případů, kdy mají rodiče dítěte výrazně rozdílné příjmy).
  • Výdaje
    Rodiče se musí domluvit i na tom, jak budou hrazeny veškeré výdaje spojené s dítětem – oblečení, školní pomůcky, kroužky a vybavení na ně, sportovní potřeby, vstupné na různé akce, tábory a další. Mnoha rodičům praktikujícím střídavou výchovu se osvědčilo, že si výdaje zapisují a jednou za čas si je mezi sebou vyrovnají.
  • Zdravotní informace
    Kromě dohody, kdo půjde s dítětem na preventivní zdravotní prohlídky, je třeba se domluvit například i na tom, jestli nechat dítě naočkovat nad rámec povinného očkovacího kalendáře a podobně. Rodiče by se měli navzájem informovat i o drobných zdravotních potížích dítěte (bolelo ho bříško, mělo klíště, ve školce se objevily neštovice atd.).

Je toho ale daleko víc. Téměř každý den musí rodiče při střídavé péči řešit další a další záležitosti a na každé z nich se nějak domluvit, nebo najít kompromisní řešení. Na to vše by měli být otec i matka předem připraveni, a především toho musí být i v dlouhodobém horizontu schopni.

↑ nahoru

Střídavá výchova očima odborníků

PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D.,

klinický psycholog spolupracující s Orgánem sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD) Praha 12:

Střídavá výchova – o blaho dětí opravdu nejde

Kolem střídavé výchovy by nebylo tolik zmatků, kdyby se rozhodovalo na soudech a OSPODech spravedlivě. Pokud máme dva stejně „závadové rodiče“ - muže a ženu, tak je nesrovnatelně lehčí odříznout závadového muže od rodiny než chránit děti před stejně psychopatologickou matkou. Tato asymetrie v praxi znamená, že od dětí se odřízne mnoho vcelku normálních otců, ale necháme je u vysloveně závadových matek. Tito otcové - ať právem či neprávem odstrčení - se zvedli do války pod praporem střídavé výchovy. Na jednu stranu - co jiného jim zbývá? Na druhou stranu - většinou to není ve prospěch dětí. Každopádně je to boj spíš politický než psychologický. O blaho dětí tu opravdu nejde.

Jediná přijatelná forma střídavé výchovy funguje tak, že děti mají jeden domov a střídají se rodiče. Jen egoismus rodičů diktuje opak - rodiče mají své domovy, jen dětem ho seberou. Stejně tak optimální je, pokud se dítě každý den vidí s oběma rodiči. Tedy pokud střídání, tak po dni, ne po týdnu. Týden je jen úlitba praktičnosti - na hranici přijatelnosti pro školní dítě.  Čtrnáctidenní a měsíční cykly znamenají pro předškolní dítě jen střídající se osiření. Kdyby se rozvádějící rodiče drželi psychologie a blaha dětí, musela by střídavá výchova vypadat úplně jinak.

Aby lékař léčil, musí se hodně snažit a dlouho studovat. To, že je člověk v „péči“ lékaře, samo o sobě ještě neznamená, že dotyčný lékař není řezník. Stejně tak to, že je dítě v „péči“ vlastního rodiče ještě a priori neznamená, že daný rodič na něj pozitivně působí. I rodič se musí hodně přemáhat a snažit, aby dítěti neškodil. Lékaři, aby se udrželi při zdravém rozumu, si připomínají Hippokratovu zásadu: „Primum non noceo! Především neškodím!“ Pacientovi pomoci nemusejí, ale neměli by mu uškodit. Tato zásada by měla být svatá i rodičům. Každý rodič by si měl předem ujasnit, zda skutečně bude jeho maličkost dítěti po rozvodu ku prospěchu. Ano, je strašné během pár měsíců přijít o domov, ženu i děti a nakonec si uvědomit, že dětem za dané situace mohu nabídnout jen válku na zemi a že tedy je pro ně lepší, když mě pár let neuvidí. Ale rozvody skutečně jsou jatka a mrzačí lidi.

Nedá se dopředu říci, která forma porozvodového uspořádání bude pro děti nejméně traumatizující. Jen jedno víme od dob Freuda - dítě nesmí být nuceno do volby, kdy si vybere, na čí straně bude. To v praxi znamená, že rodiče, chtějí-li se držet Hippokrata a neškodit dítěti, tak nesmějí před ním projevovat svou bolest a averzi vůči druhému partnerovi. To je nadlidský výkon, ale jsou rodiče, kteří to dokážou.  Pozná se to podle toho, že jsou schopni dítě předávat s překryvem, tedy během půl hodinového setkání obou rodičů a dítěte. Egoismus rodičů opět vyvstane v celé nahotě, když si uvědomíme, že kvůli pár tisícům jsou schopni v práci hrát jakékoli komedie a stýkat se s lidmi, kteří jsou jim krajně nesympatičtí, ale kvůli dítěti nejsou ochotni se přemáhat byť ty dvě půlhodiny týdně. Místo toho si přehazují dítě jako horkou bramboru a posílají ho výtahem dolu, jen aby se nemuseli s bývalým partnerem potkat.

Bohužel rozchody jsou tak zátěžové období, že v nich většinou vítězí to horší, co v lidech je. Pokud nechceme, aby to horší zdeformovalo i děti při střídavé výchově, musí rodiče prokazovat před soudem či OSPODem, že jsou schopni onu šílenou bolest z rozchodů unést a dohodnout se na výchově dětí. To se pak projeví tím, že jsou schopni si dítě předávat s překryvem a že jsou schopni se i společně dohodnout na střídavé výchově. Tedy vcelku jednoduchým indikátorem, že rodiče jsou vhodní pro střídavou výchovu, je fakt, že nepotřebují k této své dohodě úřady a soudy.  Jinými slovy soudně můžeme prosadit pouze to střídání. Jestli to bude výchova, záleží jen na rodičích. Úloha úřadů spočívá v tom nedovolit, aby vznikalo střídání bez společné výchovy.

↑ nahoru

PhDr. Ilona Špaňhelová,

privátní dětská psycholožka:

Obecně jsem pro střídavou výchovu dětí po rozchodu jejich rodičů. Prvním úkolem rodičů před jejich definitivním rozchodem by ovšem měla být jejich opravdová snaha o nápravu partnerství. Pokud partnerství není možné z jakéhokoliv důvodu zachovat, je střídavá výchova dítěte nebo dětí vhodná především z toho důvodu, že oba rodiče mohou dál dítěti předávat otcovský i mateřský model. Z otců se nestávají „víkendoví“ rodiče, kteří neznají náročné ranní vstávání dítěte do školy, jeho problémy se spolužáky, jeho nekonečné učení se matematiky nebo přírodopisu a podobně. A z matek nejsou neklidné ženy, které musí zvládat veškerou každodenní práci s dítětem.

Střídavá výchova by měla být rozhodnutím obou rodičů a měla by být uzavřena po jejich vzájemné dohodě. Ze své poradenské praxe mám tu zkušenost, že pokud se střídavou výchovou jeden rodič nesouhlasí, pak to není pro dítě dobré. Dítě bývá častokrát svědkem různých poznámek a konfrontačního chování rodičů, což do jeho života vnáší pochybnosti a nejistotu.

Souhlasím s tím, že pro dítě je důležité navštěvování jedné mateřské nebo základní školy a zároveň co nejvíce podobný výchovný princip v rodinách obou rodičů. Jsem také zastáncem toho, aby si rodiče jakýmkoliv způsobem předávali informace o životě dítěte a jeho dalším týdnu, aby druhý rodič věděl, na co má navázat a co jej čeká. Ze začátku je přitom mnohdy dostačující e-mailová komunikace. Jeden tatínek přišel v poradně s nápadem vytvořit se synem „zážitkový“ sešit, který si dítě nosí vždy z jednoho prostředí do druhého. V průběhu pobytu u táty si tam lepí vše, co s ním prožije (lístky z divadla, z vlaku, obrázek z výletu …), aby to pak ukázal mamince. Když je u matky, lepí si nebo kreslí zase zážitky u ní a pak o nich vypráví u táty.

Setkávám se i s kolegy, kteří jsou proti střídavé výchově. Argumentují často tím, že dítě nemá stabilní místo, kde může vyrůstat, svoji postel, svůj domov… Vnímám to tak, že pro některé dítě může být tento styl výchovy skutečně náročný. Podle mojí zkušenosti je ale vždy vhodné ho zkusit, pokud se na tom rodiče dohodnou a dítě souhlasí.

Domnívám se, že pro další vývoj dítěte je důležitější vytváření vztahu s oběma rodiči než potřeba jednoho prostředí, kde dítě žije. Domov dítěti vytváří „jeho“ lidé.

↑ nahoru

Co říci závěrem

Rozvod rodičů představuje velmi nepříznivý zásah do života dítěte. Rozhodování o porozvodovém uspořádání péče o dítě je tak vždy pouze volbou co nejmenšího zla pro dítě. Dobře fungující střídavá výchova může být tím řešením, které je pro dítě nejméně bolestné. Ovšem pouze za předpokladu, že jsou rodiče schopni potlačit veškeré negativní emoce a zášť, které k sobě cítí, a na bezproblémovém fungování střídavé výchovy trvale spolupracovat.

Pokud jsou oba natolik vyzrálými osobnostmi, že to dokážou, je velmi pravděpodobné, že to zvládne i dítě a jeho další vývoj bude rozvodem narušen jen málo. Většina manželství se ale rozpadá právě proto, že spolu rodiče nejsou schopni v klidu a konstruktivně komunikovat. Jestliže se jejich rozbroje a konflikty přenášejí do střídavé výchovy, není systém funkční, dítě jím trpí a nepředstavuje pro něj žádný přínos. Střídavou výchovu proto není možné plošně doporučit všem rozvedeným rodičům.

Zaujal Vás článek a chcete každý měsíc dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru nebo nás sledujte na Facebooku!

 

Odebírat newsletter   Sledovat na Facebooku

Odborný konzultant

PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D.

Vystudoval psychologii na Univerzitě Karlově v Praze a v roce 2002 zde získal doktorát ze sociální psychologie. V průběhu své profesní kariéry vyučoval policejní psychologii na střední policejní škole, etiku na 3. lékařské fakultě Univerzity Karlovy a psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Pro Městské centrum sociálních služeb Praha posuzoval zájemce o adopci dětí, pracoval jako konzultant veřejného ochránce práv a poradce ministra práce a sociálních věcí v oblasti náhradní rodinné péče. Je autorem několika knih a odborných příruček. Věnuje se psychologickému poradenství zaměřenému především na rodinné vztahy a spolupracuje s Orgánem sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD) Prahy 12.

Odborná konzultantka

PhDr. Ilona Špaňhelová

Dětská a rodinná psycholožka vystudovala Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, obor psychologie. Věnuje se rodinné problematice a poradenství od prenatálního období života dítěte. Zabývá se také komunikací mezi rodiči a dětmi, pořádá kurzy na toto téma, vyučuje na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy. Absolvovala psychoterapeutický výcvik v Rogersovské terapii. V letech 2001–2005 působila jako hlavní supervizorka Linky bezpečí. Je maminkou čtyř dětí.

Přečtěte si o tématu více:

Další související literaturu najdete v naší Odborné knihovně. 

Autor/ka

Vystudoval psychologii na Univerzitě Karlově v Praze a v roce 2002 zde získal doktorát ze sociální psychologie. V průběhu své profesní kariéry vyučoval policejní psychologii na střední policejní škole, etiku na 3. lékařské fakultě Univerzity Karlovy a psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Pro Městské centrum sociálních služeb Praha posuzoval zájemce o adopci dětí, pracoval jako konzultant veřejného ochránce práv a poradce ministra práce a sociálních věcí v oblasti náhradní rodinné péče. Je autorem několika knih a odborných příruček. Věnuje se psychologickému poradenství zaměřenému především na rodinné vztahy a spolupracuje s Orgánem sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD) Prahy 12.

Odborná knihovna:
Články:
Autor/ka

Dětská a rodinná psycholožka, vystudovala Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, obor psychologie. Absolvovala psychoterapeutický výcvik v Rogersovské terapii. Ve své soukromé praxi se věnuje rodinné problematice a poradenství od prenatálního období života dítěte a dále komunikaci mezi rodiči a dětmi. Pořádá kurzy na toto téma a je autorkou webu spanhelova.cz. V letech 2001–2005 působila jako hlavní supervizorka Linky bezpečí. Spolupracuje s občanským sdružením Dlouhá cesta – pomoc rodičům po ztrátě dítěte.

Odborná knihovna:
Články:
Nekomunikující pár na sedačce

Jaké řešení porozvodové péče považujete za nejlepší pro dítě?

Choices