Zobrazit menuSkrýt menu

Nejčastější psychické problémy v dospívání

Publikováno: 7. 9. 2015, aktualizováno: 17. 8. 2016

Dospívání je náročné období, ve kterém se kromě zdravého budování samostatné osobnosti dítěte mohou objevit i různé psychické problémy, jako například anorexie, sebepoškozování, agresivita či zneužívání omamných látek. Rodiče by také mělo zneklidňovat, pokud je potomek „bezproblémový“, nemá s nimi žádné konflikty a nesnaží se „postavit se na vlastní nohy“.

Podle teorie známého psychologa Erika Eriksona charakterizuje období dospívání krize identity, kdy je úkol mladého člověka zpochybnit to, jak sám sebe vnímal a definoval dosud (především na základě hodnocení rodičů a dalších autorit), a vystavět svou identitu na nové, kvalitativně jiné úrovni – na základě vlastního sebepoznání a sebepřijetí, hledání vlastních hodnot, názorů, postojů a hledání vlastního místa ve světě.

Dítě už nebere jako absolutní to, co mu říkají rodiče, ale polemizuje s tím, kritizuje to, vymezuje se vůči tomu a hledá svoje vlastní pohledy na věc. Potřebuje se cítit uznávané a akceptované, přebírat zodpovědnost za svůj život a nespoléhat se pořád na to, že rodiče mají pravdu. Dochází tedy ke kvalitativně extrémně výrazné změně myšlení a prožívání. Mozek dospívajícího už je kvalitativně na dospělé úrovni a do popředí se dostává abstraktní myšlení, nejrůznější filozofování a přemýšlení o podstatě světa.

Pro mladého člověka je důležité, aby si krizi prožil. Společnost mu v tomto období dává jedinečnou možnost různě experimentovat a hledat sebe samého, zvláštnosti a výkyvy v chování jsou dospívajícímu společensky tolerovány. V psychologii se takové období „hájení“ nazývá psychosociální moratorium. Samozřejmě, že hloubka, závažnost, obsah i průběh a délka trvání krize jsou velmi individuální. V dalším textu se budeme věnovat hlavně tomu, jak vypadá zdravá adolescentní krize, jaké komplikace mohou nastat a jak s nimi naložit. Pokusíme se také ukázat si hranici, za kterou už nejde o vývojový, adaptivní proces, ale jedná se už o problém, který může mít negativní důsledky.

Jak vypadá zdravá adolescentní krize

Zažíváte doma časté konflikty s dospívajícím dítětem? Pořád vám odporuje a snaží se mít za každou cenu jiný názor? Dělá mu problém v klidu naslouchat a přijmout fakt, že neobjevilo Ameriku? Často mění nálady a bývá podrážděné? Bez zjevné příčiny se směje, pláče, je naštvané? Uzavírá se občas do sebe a nemá chuť s vámi mluvit? Pořád se zabývá samo sebou, prohlíží se v zrcadle, vyžaduje nové oblečení a nesnese žádnou kritiku?

Potom je všechno v nejlepším pořádku, a i když máte nervy nadranc, znamená to, že vaše dítě je na dobré cestě. Všechny tyto projevy k dospívání patří a jsou výrazem toho, že se váš potomek vyvíjí správným směrem k osamostatňování, přebírání zodpovědnosti za svůj život, budování vlastní identity, sebepoznávání a vytváření svého vlastního, samostatného místa ve světě.

Na druhou stranu se ve své praxi setkávám poměrně často s mladými lidmi, kteří v dospívání žádnou separací a osamostatněním neprošli a díky tomu se nepostavili na vlastní nohy. Stává se pak, že i ve třiceti letech je pro ně určující, co si myslí rodiče, a rozhodují se podle toho, i když se jim to nelíbí. Důsledkem je, že nejsou v životě šťastní a plní očekávání druhých na úkor seberealizace a rozvíjení svého potenciálu.

Děti i rodiče v začarovaném kruhu

Problém je vidět u rodičů: i když jim děti fyzicky vylétly z hnízda, stále žijí život v duchu péče, kontroly, řízení, vychovávání.To je často spojené s pocitem nepohody a se stížnostmi na to, jak nemají prostor a čas na nic jiného, celý život se obětují dětem a ony si stejně dělají, co chtějí. Ani na jedné straně není pocit pohody a štěstí, ale naopak panuje napětí. Přetrvává nezdravá závislost dětí na rodičích a rodičů na dětech, i když to často není na první pohled vidět. Není to o tom, že někdo někoho živí či poslouchá na slovo. Hlavní vliv je v pocitech a myšlenkových vzorcích rodičů i dětí. Jak rodiče, tak děti blokují svůj růst a rozvoj, zůstávají jakoby na místě, ustrnuti v určitém vývojovém období. I jejich vztah je pak zpravidla komplikovaný, protože se neposunul do nové, vývojově vyspělejší úrovně.

Na straně dítěte je základní problém v tom, že nepřebírá zodpovědnost za svůj život. Je to pocit, že mně se nic nemůže stát, nějako to dopadne, stejně nic nemůžu ovlivnit, nic nevím, ostatní vědí všechno lépe. Vede to k výrazné vnitřní nejistotě, pochybnostem o sobě a svých pocitech, nedůvěře ve své schopnosti a neschopnosti realizovat vlastní potenciál.

Navenek to vypadá, že dítě je bezproblémové a všechno je v pořádku, vždyť přece mělo tak pohodové dospívání. V budoucnu se ale ukáže, že v dospívání neudělalo ten krok, který je pro jeho další život klíčový – nevzalo svůj život do svých rukou. V dospělosti může mít pocit, že nepatří do „elitní“ skupiny, která má možnost dělat to, co chce, a ovlivňovat svůj život i věci okolo. Vede to pak k určité pasivitě v životě a k pocitu, že „na to nemám“ a „nejsem ten vyvolený“.

Zkuste na to myslet, až budete rozčilení, že váš dospívající je tvrdohlavý a dělá si, co chce. Vzpomeňte si, že činí přesně to, co je pro něj (a kupodivu i pro vás) v danou chvíli nejlepší. Právě díky zdravému konfliktu a odpoutání v období dospívání je pak možné vybudovat kvalitativně nový vztah dvou dospělých osob, které se k sobě vztahují zdravě, bez omezení závislostí.

Související články na portálu Šance Dětem:
Dospívání dětí je zkouškou rodičovské odolnosti
Výzvy a nástrahy adolescence

 

Když dospívání neprobíhá zdravým způsobem…

Jak poznáte, že dospívání vašeho dítěte neprobíhá zcela v pořádku? U dítěte nepozorujete žádné změny v chování a prožívání, nevyjadřuje vlastní názory a postoje, k vám ani ostatním dospělým není kritické, nezabývá se samo sebou a nevyhledává kontakty s vrstevníky. To je nejspíš známka toho, že u dítěte neprobíhá separace a neplní svůj aktuální vývojový úkol. Příčin může být celá řada. Stává se to tehdy, když je dítě z nějakého důvodu uzavřené do sebe, stydí se a má pocit, že to, co se s ním děje, není v pořádku.

Často za tím stojí výchova založená na srovnávání s ostatními: „Podívej se, jak je Anička šikovná, jak to pěkně umí. Taky by ses mohla trochu snažit.“ Nebo: „Vidíš, Honzík má samé jedničky a ještě k tomu je nejlepší ve fotbale. Co jsi dokázal ty?“ Divili byste se, jak často děti takové věty slýchají a jakou neplechu dokážou napáchat. K uzavírání se do sebe vede také to, když je dítě ponižováno a jsou na něj kladeny vysoké nároky. Klasickým případem je, když jedničky a úspěchy jsou samozřejmostí, která se přejde bez povšimnutí, ale dvojka a neúspěch jsou téměř tragédií.

Dítě může nabýt pocit, že nejde o to, jaké jsou jeho osobnost a talent, ale o to, jestli uspěje podle vnějších kritérií hodnocení: zda má dobrou známku nebo je lepší než ostatní. Učí se tak neustále zaměřovat na hodnocení druhých a své vlastní pocity považuje za méněcenné, podřízené hodnocení okolí. Když pak přijde období dospívání a začne se vynořovat jeho identita spolu se schopností nahlížet sám na sebe z nadhledu a vidět se i jinak než jen z pohledu vnějšího hodnocení, nastává problém. Dítě se těžko vyrovnává s vlastními pocity a své prožitky, hodnoty, přání, zájmy a vášně začne potlačovat ve jménu zachování dobrého hodnocení okolí.

Pokud máte pocit, že tomu tak může být u dítěte, o které se staráte, vychováváte jej nebo jste jeho učitelem, v první řadě se snažte omezit hodnotící přístup. Jistě, minulost nezměníte, ale to nevadí. Právě v tomto věku je dítě hodně citlivé a vnímavé k opoře a nové, emočně korektivní zkušenosti. Je většinou také vnímavé k vysvětlování a dokáže dobře přijímat nové úhly pohledu. Zkuste s ním mluvit o tom, jak se cítí, zaměřte pozornost k jeho nitru, k jeho vnímání a prožívání sebe sama, k tomu, v čem se cítí dobře, co ho baví, co jsou jeho silné stránky. Snažte se ho podpořit v tom, že samo sebe zná nejlépe a že není žádný důvod, proč by mělo být horší než ostatní třeba jen proto, že mu něco nejde.

Důležité je, abyste si uvědomili, jak k dítěti přistupujete. Je pro vás důležité ho hodnotit? Vidíte spíš jeho silné stránky, nebo se zaměřujete na kritiku a slabiny? Chcete po něm rutinní výkon, nebo vlastní názor? V období dospívání je pro dítě velmi přínosné, když je podporované v kreativitě, vlastním vidění světa, objevování nového a v sebedůvěře. Pokud pochopí, že svůj život může aktivně tvořit, a ne jen se řídit tím, co se mu řekne, má zaděláno na mnohem spokojenější a úspěšnější život.

Úraz v tenise zbořil dívce svět s jasnými pravidly

(z praxe psycholožky)

Dívka (20) najednou zcela nepochopitelně rezignovala na školu, práci, koníčky i přátele. Celé dospívání plnila všechny povinnosti, učila se výborně, nelítala venku s kamarády. Hrála tenis a po tréninku vždy mířila rovnou domů. S rodiči celou dobu vycházela výborně, nikdy nad ničím neprotestovala. Pak si ale zranila rameno a tenis byl na pár měsíců mimo. Najednou měla čas sama na sebe a svůj vnitřní svět, který byl ale prázdný, protože jej celé dospívání vyplňovaly povinnosti, výkon a pocit, že když vyhrávám, není co řešit a všechno je jasné.

V krátké pauze najednou nic jasné nebylo, vypadalo to, že svět se zbořil. Těžká rána, kdy si mladá dívka najednou uvědomila, že si musí svůj svět postavit sama. Nevěděla, jak na to, tak utekla a přestala cokoli řešit.

 

Přehnané konflikty a agresivita dítěte

Další signál, že něco není v pořádku, je naopak konflikt vystupňovaný tak, že dítě není schopné v rodině vůbec fungovat, každý rozhovor končí konfliktem, až agresivitou, dítě nerespektuje žádná pravidla a vy jako pečovatelé máte pocit, že na něj zkrátka nemáte žádnou páku. Dělá za každou cenu opak toho, co považujete za žádoucí, a zdá se, že to vlastně jinak ani neumí.

Toto se častěji děje u chlapců, protože ti mají obecně tendenci obracet svou negativní energii ven, zatímco dívky spíše dovnitř. Nicméně neplatí to tak vždy. V zásadě lze říct, že příčina může být stejná jako u tendence uzavírat se. Záleží také na temperamentu dítěte a na jeho konkrétní životní zkušenosti. Pokud se opakovaně setkává s tím, že na frustraci se reaguje agresivně, je dost možné, že tento vzor převezme do svého chování. Pokud se naopak setkává s tím, že frustrace vede k ústupu a uzavření se do sebe, může převzít tuto strategii za vlastní.

Dítě se prostě necítí dobře a podle toho reaguje. Často si neuvědomuje, co vlastně dělá a jaké to má důsledky, jen prostě cítí, že jeho vynořující se dospívající „já“ je jiné, než jaké ho okolí chce mít. Agresivita se objevuje často u dětí, které žijí v rodině, kde je to norma, ale také u dětí, které zažívají hyperprotektivní výchovu. To znamená, že jim vlastně rodiče nebo pečovatelé neumožňují poznat důsledky svého chování, snaží se je chránit před postihy zvenčí a doufají, že to dítě pochopí a ocení.

Chlapec, který měl vše, terorizoval celou rodinu

(z praxe psycholožky)

Milý chlapec ve svých 15 letech rodičům úplně přerostl přes hlavu. V dětství se potýkal se závažnou nemocí a rodiče si pochopitelně nesmírně vážili toho, že nemoc zvládl a uzdravil se. Snažili se ho chránit před všemi úskalími a nebezpečími života. Hlavně aby si neublížil, nebyl smutný, měl všechno, co potřebuje. Pochopitelně, vždyť co je víc než to, že je zdravý a naživu.

Celkem nepozorovaně se ale stalo to, že se celá rodina začala řídit strachem – strachem o něj, později strachem z jeho reakcí a jeho chování. Všechno, co chlapec udělal, se snažili vyhodnotit dřív, než se objevily důsledky, a dopředu to za něj řešili. Nikdy nepoznal, co se děje na základě jeho rozhodnutí a chování, skutečný efekt a důsledek svého působení. Nepocítil tak žádnou zodpovědnost za své činy a svůj život. I když to rodina myslela maximálně dobře, výsledek se obrátil proti nim. Byla hlavním terčem chlapcovy agresivity. Neznal hranice, neuvědomoval si, co způsobuje jeho chování. Respektoval ty, kdo mu hranici ukázali. Ti, kdo mu ji skrývali v dobrém úmyslu, celkem tvrdě narazili.

Související článek na portálu Šance Dětem:
Vývoj psychické odolnosti dítěte a výchova

 

Psychické problémy v dospívání                                                                                   

Hlavní psychické problémy dospívajících můžeme klasicky vymezit takto:

  • Poruchy příjmu potravy
  • Sebepoškozování, sebedestruktivní chování
  • Nezvladatelnost, agresivní chování
  • Delikventní chování, poruchy chování v rodině i mimo ni
  • Zneužívání psychoaktivních látek, závislosti
  • Únik od reality (počítačové hry, filmy, život ve fantazii apod.), podivínské chování
  • Uzavřenost, poruchy sociálních vztahů
  • Smutné nálady, až deprese, úzkosti
  • Demotivace, ztráta zájmu

Všechny zmíněné projevy úzce souvisejí se sebehodnocením, identitou, citovým zázemím, pocitem jistoty a bezpečí ve světě. Samozřejmě mají svá specifika, ale zjednodušeně se dá říct, že kořeny jsou podobné, stejně jako jádro řešení.

Dítě se v období dospívání snaží vyznat se v sobě a nějak se vymezit. To není snadné, protože jeho pocity, nálady i situace se poměrně rychle a často mění. K tomu se nachází ve zvláštní pozici – někde mezi dospělostí a dětstvím. Je stále závislé na rodičích, a to především existenčně, i na dalších autoritách – musí poslouchat učitele, rodiče, vedoucí atd. Na druhou stranu už se po něm chce dospělé uvažování a samo se často cítí být (mentálně) soběstačné. Je to takový konflikt rolí, který může přinášet těžkosti. Dospívání je proto velká zkouška pocitu jistoty ve světě, bezpečí, pozitivního náhledu na sebe a zázemí, na které se potřebuje v těžkých chvílích spolehnout. Toto vše si dítě odnáší především z rodiny a ze svých dalších životních zkušeností. 

Pokud se cítí ve světě osamocené, nepochopené nebo nemá pocit, že světu rozumí a je to dobré místo, stává se, že se v dospívání tak trochu ztrácí. Nevěří si a hledá na sobě to špatné, srovnává se s ostatními optikou, která jeho vidí vždy špatně, zatracuje své nápady, protože nevěří, že by mohlo vymyslet něco zajímavého.

Lze říct, že to hlavní, co stojí za nejrůznějšími problémy v dospívání, je nejistota, pocit ohrožení, pocit nedostatečnosti, nízká sebedůvěra, pocit, že mi nikdo nerozumí a nikdo mě nemá doopravdy rád. Dítě se s tím vyrovnává různými způsoby, v chování pak převažuje útok, únik, vytváření nejrůznějších masek a kompenzačních vzorců chování. To, jak se dítě chová, respektive to, co vidíme navenek, tak může mít zcela opačný základ – i dítě, které působí jako „mistr světa“, může být ve skutečnosti velmi nejisté a svým chováním jen zakrývá nízkou sebedůvěru, strach a nedůvěru.

 

Poruchy příjmu potravy

Mezi tyto poruchy patří především mentální anorexie a bulimie. Právě období puberty a dospívání je nejrizikovější pro jejich začátek, a to zejména u dívek. Nevyhýbají se ale ani chlapcům. V období dospívání výrazně narůstá zájem o vlastní vzhled a v souvislosti s tělesnými a hormonálními změnami je jasné, že mladý člověk má celkem velký a nelehký úkol: vyrovnat se sám se sebou, se svým tělem, s tím, jak na něj druzí reagují. K tomu se připojuje fakt, že chlapci a dívky začínají objevovat svou sexualitu a zajímají se o své protějšky.

Dospívající se často a dlouze zkoumá v zrcadle, porovnává se se svými vrstevníky i s mediálním obrazem krásy. Poruchy příjmu potravy ale nejsou jen o tom, že mladý člověk řeší svou postavu a chce zhubnout (někdy přibrat), a tak přehnaně cvičí či se nepřiměřeně zabývá jídlem, ale jsou především výrazem touhy po pozornosti, po tom, aby vám ukázal, že je tady a trpí. Není to žádný naschvál, prostě jen nepromyšlená, neuvědomovaná reakce na bezmoc a pocit, že není dost dobrý. Velmi často se poruchy příjmu potravy dotknou dětí, které jsou ctižádostivé a snaží se být perfektní. To souvisí s tím, jaké nároky na ně kladou jejich rodiče, jaké normy a hodnoty rodina zastává.

Důležité je, aby dítě cítilo vaši podporu a to, že ho máte rádi, ať je jakékoli. Kritické připomínky na vzhled či postavu v tomto období můžou způsobit velkou potupu. Pokud máte pocit, že se vaše dítě v poslední době zvýšeně zabývá jídlem, odmítá jíst nebo se naopak přejídá, hubne nebo naopak nabírá na váze, uzavírá se do sebe a ztrácí zájem o kamarády nebo o to, co ho dříve bavilo, mluvte s ním o tom, jak se cítí, co ho trápí, buďte s ním a nekritizujte jej. Dítě většinou nemá náhled na to, že je něco v nepořádku.

Katka přestala jíst, aby ostatní uviděli její duši

(z praxe psycholožky)

Katka je velmi pohledná a inteligentní mladá slečna, daří se jí vlastně cokoli, do čeho se pustí. Problém je v tom, že si nevěří. Všechny její úspěchy byly vždy doma brány jako samozřejmost a veškerá pozornost se soustředila na jejího bratra. Ten se věnoval fotbalu, stejně jako jeho otec. I když ve všem (ve škole, ve sportu, ve hře na klavír) vynikala, jako by to bylo nic. V rodině chyběl prostor jen pro ni, ve kterém by mohla sdílet své zážitky a pocity. Když jí bylo třináct a začala dospívat, úplně vypadla ze světa, kterému rozuměla. Dříve zajeté koleje a držení se názoru rodičů najednou nestačily. Byla sama, nepochopená, bez podpory, i když měla kolem sebe svou skvělou, fungující rodinu.

Přestala jíst. Trápila se a přála si, aby ji někdo „uviděl“ zevnitř a doopravdy ji pochopil, poznal a přijal. Přestat jíst tenkrát znamenalo ukázat, odkrýt svoji duši, bolest a touhu po přijetí. Zbavit se těla a být tou, kterou se být cítila, křehkou, citlivou dívkou s neobyčejně bohatým vnitřním světem, který se tolik lišil od ideálu, co si vysnili její rodiče. Vynadali jí a poslali ji na psychiatrii s tím, že není normální. Prošla léčbou, nabrala váhu, ale její vnitřní boj pokračuje dál. Čeká ji dlouhodobá psychoterapie, jejíž součástí je práce s celou rodinou.

Související články a videorozhovor na portálu Šance Dětem:
Poruchy příjmu potravy v dětství a dospívání
Poruchy příjmu potravy u dětí a dospívajících

 

Sebepoškozování

Sebepoškozování často provází i poruchy příjmu potravy, depresivní nálady, únik od reality nebo zneužívání návykových látek. Stejně tak se ale může objevit nečekaně, samostatně u dospívajících, kteří působí dojmem, že mají ten nejspokojenější život. Už z podstaty slova sebepoškozování vyplývá, že jde o chování, které směřuje k ublížení sobě, k sebedestrukci. Samozřejmě, že příběhy dospívajících, kteří si ubližují (častěji jsou to dívky), jsou zcela různé, ale co je spojuje, je určitě pocit, že jsou divní, jiní, nechtění, nemilovaní, oškliví, zlí a podobně.

Nabízí se rovněž i otázka různých subkultur, se kterými se sebepoškozování spojuje. Mnozí dospívající experimentují s identitou a můžou narazit i na kolektiv, kde je sebepoškozování „in“. Ze zkušeností z praxe ale vyplývá, že takové experimentování nemá dlouhé trvání, nenabádáme to však přehlížet. Vždycky je namístě s dospívajícím mluvit, zajímat se o to, jak žije, s kým se přátelí, kam ho to táhne. Ne vyslýchat, ale zajímat se a snažit se o pochopení.

Někdy sebepoškozování vychází jen a pouze z pocitů mladého člověka, aniž by byl kýmkoli ovlivněn. Co nejvíc pomůže, je pochopení, ať je dospívající jakýkoli, přijetí, ať už se děje cokoli. Až pak je na řadě řešení s psychologem, psychoterapeutem, v rodině obecně. Nevíte-li si rady, raději se obraťte na odborníka. Každopádně pokud zjistíte, že se vaše dítě nějak poškozuje, berte to jako zprávu pro celou rodinu (ve smyslu, že něco nefunguje úplně ideálně), ne jako jeho či vaše selhání nebo chybu. Je to výzva k tomu, abyste něco v rodině změnili, abyste se sobě navzájem více věnovali a pečovali o vaše vztahy.

Andrea si ubližovala, pomohl až zájem maminky o její život

(z praxe psycholožky)

Andrea je mladá slečna, která má podle svých kamarádek vysněný život. Žije s matkou v domě, má všechno, co kdy chtěla mít, pokud mluvíme o věcech. Její máma hodně pracuje, táta vlastně neexistuje, opustil matku ještě dřív, než se Andrea narodila. Matka je obětavá, pomáhá všem, dělá pro ně to nejlepší, co může. Andrea vypadá jako dcera, která je úplně v pohodě, krásná, chytrá, oblíbená. Je tak trochu introvert, to nejbarevnější se odehrává uvnitř, nejspíš proto, že má pocit, že by ji nikdo nepochopil, protože někdy ani ona nechápe sebe samu.

Nicméně navenek to vypadá, že je v pohodě a nic nepotřebuje. Snad jen ty její výkyvy nálad někdy připoutají pozornost, většinou ale budí spíš vztek, protože se dějí tak nějak bez příčiny. Co ale potřebuje zcela jistě, je láska a pozornost. Zájem o to, jak se cítí, sdílení svých pocitů. Jak banální se to zdá být a jak klíčové to bývá… Až v momentě, kdy matka zjistila, že si Andrea ubližuje, začala situaci řešit. Dcery si více všímala a zabývala se tím, co dělá ve volném čase, co prožívá, jak se cítí. Nejdřív se jí honilo v hlavě asi toto: Proč to udělala? Co jí chybí? Proč si ubližuje? Chce mě dostat do hrobu? Po čase ale pochopila, že jsou v tom spolu a musí hledat cestu ven společně. Podařilo se, všechno je na dobré cestě. Obě se toho o sobě navzájem hodně naučily a posunuly se o velký krok dopředu.

Související článek na portálu Šance Dětem:
Problémy se sebepoškozováním

 

Agresivní chování, delikvence

Častěji se s obracením agrese ven setkáváme u chlapců. Agresivní nebo delikventní chování neznamená, že dospívající je zlý nebo má přehnané sebevědomí. Spíš se pod tím skrývá nějaká bolest, pocit, že se musím chránit před světem. I tady je namístě snaha o pochopení, i když je to vzhledem k projevům mladého člověka velmi těžké.

Někdy stačí zaměřit se na to, jestli v rodině převládá důslednost a dítě může zažívat důsledky svého chování. To znamená, zda za něj rodiče vždy všechno „uhasí“, nebo někdy i čelí následkům svého jednání. Agresivita je většinou následkem frustrace – nemožnosti naplnit své potřeby a přání. Provází ji vztahovačnost, zranitelné sebehodnocení. Mnohdy je to ale mnohem komplexnější, v takovém případě doporučuji vyhledat odborníka, například středisko výchovné péče nebo školního psychologa.

 

Zneužívání psychoaktivních látek

Něco nepoznaného, revolta, vymezení se vůči tomu, co „se má dělat“. Dospívající zkoušejí ze zvědavosti ledacos, co se jim objeví před nosem. Na druhou stranu, vyzkoušet nerovná se zneužít. Návykové látky bývají často únik od pro dítě bolestné reality. Pokud je vyhledává, může v tom hrát roli vrstevnická skupina, vlastní pocit ztracenosti ve světě a nepochopení, touha po zážitku štěstí a klidu plus celá řada dalších pocitů. Čeho by si rodiče měli na dítěti hlavně všímat?

  • Extrémních výkyvů nálad (může být i z jiných důvodů)
  • Utajování přátel – dítě nechce, abyste poznali jeho kamarády (opět může být i z jiných důvodů)
  • Opakovaných stavů vyčerpání, jiného výrazu v očích, jiných, neobvyklých gest nebo mimiky, „divného“ tělesného pachu
  • Stavů „omámenosti“, agresivního chování, zvýšené impulzivity
  • Apatie nebo neklidu
  • Nedodržování domluvených pravidel: pozdní příchody domů a pododbně
  • Problémů ve škole – absence, zhoršení známek, stížnosti učitelů
  • Jako i u jiných problémů – ztráty zájmu o to, co dítě dříve zajímalo
  • Lží, krádeží, těžko vysvětlitelného klamavého chování

(Další známky intoxikace viz například www.sananim.cz, www.dropin.cz)

Vždy berte v úvahu, že v dospívání se vaše dítě dostává do jiného světa. Ať chcete, nebo ne, prostě poznává nové věci. A to s ním zamává, je to nová životní výzva. Jako jeho nejbližší, rodiče nebo vychovatelé, ho znáte nejlépe. Věřte hlavně vlastní intuici. Pokud cítíte, že je něco v nepořádku, mluvte nejdřív s dítětem. O radu se ideálně obracejte nejprve sami, nestavte dítě do pozice „nemocného“ nebo špatného. Pokud se vám něco nezdá, klidně se obraťte na neziskovky, které tématu rozumějí. Někdy jde hlavně o váš klid, nezávazný rozhovor může uklidnit velké napětí. Jindy je namístě problém začít rychle řešit, čím dříve, tím obvykle lépe.

Související článek na portálu Šance Dětem:
Závislostní chování

 

Únik z reality, uzavřenost, deprese…

Únik z reality. Uzavřenost, poruchy sociálních vztahů. Smutné nálady až deprese, úzkosti. Demotivace, ztráta zájmu. Tyto projevy dáváme do jedné kategorie, protože se často vyskytují společně a jsou mezi nimi významné souvislosti. Často také provázejí ostatní problémy, které jsme popsali výše. Dospívající, který má tendence k uzavřenosti do sebe, má větší sklon i ke smutným náladám, depresivitě a úzkostem, stejně tak častěji utíká od reality k počítačovým hrám nebo jiné aktivitě, kterou dělá samostatně.

To, že je dítě spíš uzavřenější, nepotřebuje mít kolem sebe plno lidí a raději si čte nebo je na počítači, ještě nemusí být žádný problém. Pokud je vaše dítě uzavřené odjakživa a vždycky bylo raději samo, nejspíš je to jeho přirozenost. Nutit introverta, aby byl pořád mezi lidmi, nic dobrého nepřinese, naopak to spíše vede k ještě většímu uzavírání se do sebe, k frustraci a v extrémních případech k agresivitě. Rozhodně je ale důležité se i tak o něj zajímat, občas ho vyzvat k nějaké společné činnosti, povzbudit ho v komunikaci s vrstevníky.

Pokud ale uzavřenost přišla až v období dospívání nebo puberty, příčina může být v tom, že dítě se cítí nepochopené, nepřijaté, neoblíbené. Může trpět pocitem méněcennosti nebo se cítit divné, špatné. To často vyplývá z toho, jaké má vztahy s vrstevníky ve škole i mimo ni, souvisí to ale i s tím, jak se dítě cítí doma.

Pokuste se zjistit příčinu změny jeho chování. Samozřejmě, že určitá uzavřenost k dospívání patří, dítě potřebuje čas samo pro sebe, potřebuje o sobě přemýšlet a srovnávat si v sobě nové pocity, myšlenky, zážitky. Pokud se ale izoluje i od vrstevníků a působí smutně, může se něco v jeho životě dít. Mluvte s ním, ale nenaléhejte. Dejte mu najevo, že má vaši podporu a že za vámi může kdykoli přijít. Ptejte se ho, jak se má ve škole, jak se tam cítí, ptejte se ho, co by ve svém životě chtělo jinak.

Pokud se k uzavřenosti a smutku připojí i apatie a nechuť do čehokoli, také to není dobré znamení. V dospívání se běžně stává, že dítě přestane bavit to, co dřív rádo dělalo, ale obvykle to nahradí něčím jiným – nejčastěji setkáváním s kamarády. Nedivte se, že ho přestane bavit hrát na klavír nebo chodit každý den na nějaký kroužek. Všímejte si ale toho, jestli má něco, čím to nahrazuje, jestli mu něco dělá radost. Je normální, že má chvíle, kdy se mu nechce do ničeho, ale měly by být i chvíle, kdy ho něco baví, ať už je to cokoli.

Pokud ztratilo zájem o všechno, delší dobu působí nešťastně, je plačtivé a smutné, vyhýbá se kontaktu s lidmi a nechce s vámi o tom mluvit, je možné, že se u něj rozvíjí deprese. V takovém případě vám doporučuji poradit se s dětským psychologem. Někdy stačí, když ho navštívíte pouze vy a společně najdete způsob, jak dítěti pomoct. Odborník by měl umět odhadnout, jestli je potřeba, aby dítě někam docházelo, rozhodně je lepší se poradit než vyčkávat a něco zanedbat.

Související články na portálu Šance Dětem:
Deprese u dětí
Problémy s myšlenkami na smrt

 

Dospívání dítěte je šance, jak upevnit vztahy

Žádný z psychických problémů dospívajících není potřeba brát jako tragédii, a už vůbec ne zařazovat dítě do škatulky „blázen“. Lidská psychika je křehká a období dospívání patří k těm nejnáročnějším. Když se objeví problém, zkuste ho brát jako výzvu, jako příležitost se něco nového naučit, příležitost ke změně. A to jak pro vás, tak pro vaše dítě.

Dospívání je test toho, jaké základy si dítě odnáší z dosavadního života, jak je vybavené pro samostatný život, pro dospělost. Pokud se ukáže, že nejsou dostatečně pevné, je dobře, že to vyšlo na světlo. Máte totiž šanci s tím něco udělat, základy posílit a pomoct tak dítěti k bezpečnému startu do dospělosti.

Když se budete snažit hledat řešení, můžete objevit spoustu nových a obohacujících momentů a zážitků. Můžou se posílit vztahy v rodině, vzájemná důvěra, můžete se poznat i tak, jak se dosud neznáte. Uvědomíte si, co je vlastně v životě důležité, budete hledat nový směr. I pro vás je to příprava na odchod dětí z domova a také revize vlastního života. Každá krize může přinést růst a posun ke šťastnějšímu životu, záleží jen na vás a na vašem dítěti, jak se k ní postavíte.

Kde hledat pomoc a informace:

Linky důvěry

Střediska výchovné péče

Pedagogicko-psychologické poradny

Sdružení Anabell pro dívky trpící poruchami příjmu potravy

Organizace Sananim, která pomáhá lidem s drogovou závislostí

Adresář krizových psychosociálních služeb

Soukromé terapeutické ambulance zaměřené na děti, dospívající a rodinu. Kontakty na ně hledejte na internetu podle místa svého bydliště.

Literatura:

ERIKSON, E. H.: Životní cyklus rozšířený a dokončený. Praha: NLN, 1999.

MACEK, P.: Adolescence. 2. vyd. Praha: Portál, 2003.

MACEK, P., HŘEBÍČKOVÁ, M., ČERMÁK, I.: Identita, vývoj a osobnostní charakteristiky adolescentů. In Blatný, M., Svoboda. M. (redakce): Sociální procesy a osobnost: sborník příspěvků. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1999. s. 78-84.

PIAGET, J.: Psychologie inteligence. 2. vyd. Praha: Portál, 1999.

SHEEDY-KURCINKA, M.: Problémové dítě v rodině a ve škole. 1. vyd. Praha: Portál, 1998.

TYRLÍK, M., MACEK, P., ŠIRŮČEK, J. (Eds.): Sebepojetí a identita v adolescenci: sociální a kulturní kontext. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2010.

Související literaturu najdete v naší Odborné knihovně.

Autorka článku

Mgr. Milena Nováková

Psycholožka a psychoterapeutka. Vystudovala jednooborovou psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a věnuje se především práci s dětmi, dospívajícími a rodinami. V současné době působí v neziskové organizaci NEO CZ, o. s., která se zaměřuje na psychologické poradenství na základních školách a v soukromé psychologické praxi. Jako psycholožka pracovala i pro Fond ohrožených dětí a v Dětském krizovém centru. Dále spolupracuje s Českým rozhlasem na vysíláních pro děti a s Vyšší odbornou školou sociálně právní v Praze na rozvojových projektech.

 

Pomohly vám informace v tomto článku?

Nahoru

Facebook Šance Dětem Twitter @sancedetem Google+ +SanceDetem YouTube SanceDetem RSS RSS