Proč své děti rozmazlujeme a jak se tomu vyhnout?

Autor/ka: Mgr. et Mgr. Pavla Koucká
Datum publikace: 12. 01. 2021, Aktualizováno: 16. 02. 2021

Jsme unavení, slabí, nejistí. Bojíme se ztráty lásky svých dětí; špatně snášíme jejich negativní emoce; soutěžíme s druhým rodičem o dětskou přízeň. Důvodů k rozmazlování je nespočet. Společné mají to, že dětem škodí.

Obrázek
dívka na hřišti

Obsah článku

Co to vlastně znamená, že je někdo rozmazlený? Slovní základ naznačuje, že byl moc mazlený, možná v přímém, možná v přeneseném smyslu slova. Právě to často naznačují dnešním rodičům jejich rodiče:

„Nechovej ji pořád, nebo bude rozmazlená!“

– „Nemůžete mu plnit, co mu na očích vidíte, tak ho akorát rozmazlíte.“

Zní dobře míněné rady. Něco podobného slýchala od svých rodičů i Eva, která postupně jejich obavy zvnitřnila: „Vážně teď často nevím, jak se mám chovat. Evička zafňuká, já k ní běžím, a v půli cesty se zarazím, že už zase skáču, jak ona píská,“ svěřuje se. Když k dceři neběží, stejně nedokáže dělat nic jiného, protože je pohlcená myšlenkami na ni, a když k ní běží, nemá dobrý pocit z toho, že ji rozmazlí. „Jak se mám zachovat?“ ptá se. Chce vědět, co je v takové chvíli „správně“.

Počkej chvilku

Evině dcerce jsou teprve dva měsíce a obvinění z rozmazlování je tak liché — rozmazlit dítě v tomto věku dost dobře ani nelze. Evička mámu nevolá, aby ji komandovala. I když není hladová, nepotřebuje přebalit, není jí horko ani zima, potřebuje vnímat její blízkost a vůni, komunikovat, dívat se. Fyzická blízkost a kontakt s rodičem je bytostnou potřebou malých dětí. Aby se cítily ve světě bezpečně, je třeba, aby rodič tuto potřebu uspokojoval, aby na zavolání reagoval. Nicméně je pravda, že postupem času bude žádoucí, aby Evička uměla i chvilku počkat.

Rozmazlenost je pojem, který není přesně definován a každý si pod ním představí něco trochu jiného. Většina lidí se však shodne na tom, že rozmazlené děti chtějí, a případně si vynucují, vše hned. Nečekají, neboť:

  • neumějí počkat: Dítě se může učit počkat už od miminka a čím je starší, tím delší dobu zvládne, aniž by se domáhalo, a aniž by trpělo. Batole tak může počkat (třeba, než mu něco podáme) v řádu minut, předškolák desítky minut a školní dítě vydrží (něco neříct / nesníst pochoutku / počkat na hru) i hodiny. Pokud ovšem reagujeme vždy hned, fungujeme „na písknutí“, dítě to považuje za normu, na čekání není zvyklé a nemá v něm žádný trénink. Počkat docela jednoduše neumí.
     
  • nejsou ochotny počkat: Častým důvodem pro čekání jsou jiní lidé: "Nemůžu si teď hrát s policejním autíčkem, protože si s ním právě hraje kamarád." nebo "Na mámu budu moct mluvit, až dotelefonuje."

I ohledy k druhým své děti učíme. Vlastním příkladem, ale i tím, že vyžadujeme, aby je měly.

Nejsem středem světa

V souvislosti s ohledy se na chvíli zastavme u pozdně-batolecího období. V něm totiž dochází k jistému zásadnímu pochopení, a sice k pochopení „nejsem středem světa“. Miminko je přirozeně sebestředné, nemůže jinak, když vše, co o světě ví, zjišťuje svými ústy, nosem, ušima, očima, rukama a nohama. O světě, který nevidí a neslyší, nic neví, a tak je ve svém chápání nutně středobodem všeho. Postupně se přitom učí svět ovládat: pohybovat končetinami, něco uchopit a přitáhnout, křikem si zavolat pomoc.

V umění ovládat svět se dítě časem zdokonaluje: už si umí pro věci dolézt, začalo ukazovat a pomocí hlasu čím dál účinněji ovládá i ty velké bytosti, co kolem něj krouží. Skvělý rozlet však má také své, čím dál nápadnější, trhliny – dítě vnímá, že ti velcí mu občas nesplní, co si přeje, ač jeho žádost zjevně chápou. Někdy i dají přednost sobě navzájem: Máma se obejme s tátou, prohodí s ním pár vět, i když se dítě vehementně hlásí o pozornost. Rodiče takovým chováním říkají: nejsi středem světa, nerozkazuješ tady, nejsi král. Dítě se vzteká se a zuří, využívá všech svých dovedností, aby se na trůnu udrželo. Pro všechny zúčastněné je to velmi nepříjemné a je velmi lákavé ve vyhrocených situacích ustoupit a mít chvíli klid. Je ovšem důležité, abychom ve většině případů necouvli a neustoupili. Když to zvládneme, dítě postupně přijme, že není středem světa, ale součástí rodinného troj- či víceúhelníku. A že to nakonec není vůbec špatné. Pozice krále je totiž nenaplňovala klidem a pohodou – dítě podvědomě tušilo, že jsme mnohem silnější, chytřejší a zkušenější, a skutečnost, že nás ovládá, ho sice jistým způsobem uspokojovala, avšak zároveň znejišťovala. Když přijme odpovídající pozici, uleví se mu. Úspěšně prošlo vývojovou krizí.

Pokud jsme jako rodiče slabí a dítěti ustupujeme – aby se nevztekalo, aby neplakalo nebo aby si snad někdo nemyslel, že se k němu ošklivě chováme, když tak křičí – udržujeme ho v pozici vládce. Dítě nemusí čekat, nemusí se omezovat, nemusí se na nikoho ohlížet. Vždy jsou to ti druzí, kdo se ohlíží, omezují, čekají. Dítě to bere jako normu a vynucuje si vše tak, aby to vyhovovalo jeho potřebám, přáním i momentálním vrtochům. Vůli si dítě často cvičí, aniž by byla o něco podstatného opřena a důvodem, proč nám řekne "ne" je často pouze a jedině to, že my jsme řekli "ano". Dítě, které vládne, začíná postupně určovat, co můžeme vařit, kam půjdeme a nepůjdeme, koho pozveme na návštěvu. Pokud si výše zmíněnou vývojovou krizí neprojde ani později, může to vést až k rozvoji narcistické poruchy osobnosti.

Proč to děláme?

Rozmazlené dítě si nikdo nepřeje, přesto takové děti existují a nejsou žádnou velkou výjimkou. Proč si to děláme, že své děti rozmazlujeme? Podělím se s vámi o příčiny, které jsem vypozorovala.

Část příčin, domnívám se, není v rodičích samých, ale v nastavení společnosti. Dnešní rodiče jsou zavaleni radami, očekáváními a tlaky na to, aby byli co nejlepšími rodiči. Aby rozvíjeli schopnosti a dovednosti dětí, chránili je před všemi nebezpečími, uspokojovali všechny jejich potřeby. Naopak „dobře vychované“ děti, jež se cenily dříve, dnes takovou hodnotou nejsou.

Obrázek
Křičící chlapec

Co se týče vnitřních faktorů, všimla jsem si, že tendence k rozmazlování mají často rodiče traumatizovaní chladnou, necitlivou, autoritářskou výchovou svých rodičů. Tito muži a ženy si často už v dětství umiňovali: takhle já se ke svým dětem chovat nikdy nebudu! Když svým dětem poskytují v nadměrné míře, čeho se jim samotným nedostávalo, padají do opačného extrému. Podpořeno to bývá často i tou vlastností v psychice „vycepovaných“ rodičů, že nemají dost citu pro sebe samé. Byli vychováni k tomu, aby byli k druhým shovívaví a k sobě kritičtí. A tak stejně, jako v dětství omlouvali své rodiče a vinili se za vše, nyní omlouvají své děti a opět vidí chybu v sobě.

Vzpomínám například na mámu devítiletého chlapce, která si uvědomila tento mechanismus jednou odpoledne, kdy šla synovi vymýt lahvičku. Zjistila přitom, že si ji v aktovce špatně zavřel a pití vyteklo do učebnic a sešitů. Když mu ukázala, co se stalo, hoch ji „sprdnul na tři doby“ jak „debilní flašku“ (obyčejný závit) mu koupila. A zatímco se pak ze svého rozhořčení odreagovával u tabletu, máma při hodinu a půl trvajícím žehlení učebnic přemýšlela. První půlhodinu se obviňovala, že měla syna do výběru lahvičky více zapojit. Druhou půlhodinu přemýšlela, jak mu co nejjemněji připomenout, že je lepší nosit pití v boční kapse. A v třetí půlhodině jí začalo docházet, že je špatně něco mnohem zásadnějšího, než nedozavřená a nevhodně umístěná lahvička. Uvědomila si, že tím, jak sama byla jako dítě cepovaná vidět vždy chybu v sobě, hledá ji automaticky v sobě dosud. Syn si její chování neosvojil, ale naučil se ho zneužívat. 

Dále pak své děti rozmazlují často rodiče, kteří špatně zvládají jejich negativní emoce, bojí se ztráty dětské náklonnosti. To může pramenit z jejich nízké psychické odolnosti či nízkého sebevědomí, jež opět pramení kdesi v dětství.

V neposlední řadě jsou tu rodiče, kteří si pomocí přehnané péče, nízkých nároků či přemrštěných darů dítě kupují či zahánějí výčitky svědomí, jež vůči němu mají. Často jde o rodiče velmi zaměstnané, kteří tráví s dítětem málo času a tento čas si nechtějí kazit tím, že by měli s dítětem konflikt. Nebo o rodiče, kteří od rodiny odešli za jiným partnerem. Nemálo je též rozvedených matek a otců, kteří spolu soutěží o náklonnost dětí.

Jak nerozmazlovat

Děti, které vyrůstají jako v bavlnce, nemusejí se o nic starat a nic těžkého nebo nepříjemného dělat, nejsou dobře připravené na život. Mají-li se o něco rozdělit či je třeba snést nějakou nepříjemnost, přijde jim to nemístné a nespravedlivé, zoufají si a hroutí se. S rozmazlenými lidmi se špatně žije a ani oni sami nebývají šťastní. Co mají, je pro ně samozřejmost a co nemají, nesou úkorně.

Pojďme se tedy podívat na to, jak se rozmazlení vyhnout.

Dítě nemůžeme rozmazlit množstvím lásky a domnívám se, že ani samotný materiální přebytek dítě nerozmazlí. Pravda: není mu k užitku a připravuje je o možnost se na věci těšit a vážit si jich, ale k rozmazlenosti nestačí. U výše zmíněných rodičů soutěžících o přízeň dítěte je problém v tom, že dar není darem, ale úplatkem, který k něčemu zavazuje. Takové dary samozřejmě nejsou dobré pro citový vývoj dítěte, ani pro jeho sebehodnotu.

Když tedy dítě nerozmazlujeme množstvím lásky ani peněz, čím je rozmazlujeme? Domnívám se, že zejména přílišnou péčí, ochranou před frustracemi, umetáním cestiček a tím, že za ně řešíme jeho záležitosti.

V souvislosti s malou Evičkou jsem psala, že miminko nejde rozmazlit. Za pár měsíců už bude Evička schopná na mámu chvilku počkat. Evička zakňourá a máma, která bude v tu chvíli třeba ve vaně, se jí ozve. Ale bude se moci v klidu utřít. Evičce možná nebude příjemné na mámu čekat, ale trauma z toho mít nebude. Pokud by se však máma stále chovala k Evičce, jako když byla maličké miminko, neučila by se její dcerka zvládat frustrace. A to je schopnost, která je pro život velmi cenná.

Obrázek
dívka dělá, že neslyší

Často se mě rodiče ptají, co dítě může a má zvládnout: chápou, že nějaké frustrace zažívat potřebuje, nechtějí je však stresovat moc. Jenže: kolik stresu je akorát? Podržíme-li se našeho příkladu s čekáním: Může půlroční dítě počkat minutu? Roční dvě minuty? Neměla bych na to nějakou tabulku?

Tabulku nemám, a ani si nemyslím, že by byla na místě. Vždyť každé dítě je jiné, každý rodič a každá situace. Neumím si představit, že bych seděla se stopkami a tabulkou, abych dítě optimálně stresovala. To přece není život. Jako máma jdu, jakmile můžu, a když slyším, že dítě trpí, tak si hodně pospíším. Už malá batolata přitom chápou souvislosti a lépe snášejí, že jim hned nepomůžeme, když vidí, že máme plné ruce práce, než když neděláme nic (koukání do mobilu je taky „nic“, dítě jeho důležitost nechápe).

My dnes chceme mít vše dokonalé, prostředí pro děti ideální. Jenže děti stejně nevychováváme do ideálního světa. Rodiče se vždy snažili pečovat co nejlépe, ale vstupovaly jim do toho další potřeby a povinnosti. Když pečujete o dítě, a přitom máte ještě několik dalších povinností, pracujete na poli a obstaráváte dobytek, je frustrací přirozeně až až. Když sedíte doma s jedním dítětem, pere za vás pračka, uklízí „paní na úklid“, vaří restaurace a do práce nemusíte, můžete krásně rozmazlovat či přemýšlet o optimálních frustracích. Anebo si najít něco užitečnějšího.

U větších dětí pak s přílišnou péčí úzce souvisí skutečnost, že máma (většinou jde o matky, tu a tam však je takový otec) za dítě vše řeší. Přitom pro dítě je mnohem zdravější, když si své záležitosti obstarává samo. Samo si uklízí, samo si chystá věci do školy, samo požádá učitele například o vyšší lavici, když nazná, že ji potřebuje. Záleží přitom samozřejmě na vyspělosti a povaze dětí: některé děti jsou schopné vzpomenout si na domácí úkol a samostatně jej vypracovat už na podzim v první třídě, jiní potřebují rodičovskou pomoc ještě o rok později. Často se však děti nemohou naučit své záležitosti řešit, protože je jejich starostlivé maminky nenechají. Ještě, než si dítě stihne vzpomenout, že má domácí úkol, máma už se na to ptá. V pozadí bývá opět přemíra pečovatelské kapacity (mámy jedináčků, mámy v domácnosti) či perfekcionismus: nechat zodpovědnost na dítěti s sebou nese riziko, že dítě někdy zapomene či že úkol nevypracuje dokonale. Pro dítě jde o důležitou životní zkušenost. Někteří rodiče však nejsou schopni jim ji dopřát.

Na závěr pohlédněme na problematiku rozmazlenosti z druhé strany: jestliže je rozmazlené dítě sebestředné, nesamostatné, zhýčkané a chce a vynucuje si vše hned, jeho opakem je dítě skromné, vděčné, respektující, trpělivé a odolné. Snažme se v dětech rozvíjet tyto vlastnosti / ctnosti. Odměnou nám bude příjemnější soužití i spokojenost potomků. Skromní, vděční, odolní a trpěliví lidé bývají totiž v životě šťastnější. Jak tyto vlastnosti rozvíjet popíšu v příštím článku. 

Ach ty babičky!

V článku píšu o prarodičích, kteří tlačí na rodiče, aby své děti nerozmazlovali. Ale nejsou to často právě prarodiče, kdo vnoučata rozmazlují? Kdo jim vše dovolí a přecpává je sladkostmi? Některé babičky a dědečkové dokonce na rovinu prohlašují: My jsme své děti vychovali, a teď už můžeme jenom rozmazlovat!“ Nebo dokonce: Babičky jsou tu přece od rozmazlování.“ Mnozí rodiče se následně zlobí, že jim prarodiče kazí výchovu. U babičky můžou kluci všechno, a když se pak vrátěj domů, jsou jak utržení ze řetězu,“ stěžuje si například jedna z „postižených“ matek.

Většinou takové rodiče posiluji, aby věřili sami sobě. Děti se brzy zorientují v tom, kde platí jaká pravidla. To, že jsou někde benevolentnější, neznamená, že to tak bude všude. Trvejme na tom, že u nás a s námi je to takto, ať si to mají babi s dědou jakkoli, a věřme tomu, že občasné rozmazlování charakter dítěte nepokazí.

Související literaturu a další zdroje informací najdete v naší Odborné knihovně.

Zaujal Vás článek a chcete každý měsíc dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru!

Přihlášení k odběru newsletteru

Autor/ka
Mgr. et Mgr. Pavla Koucká

Psycholožka,  vystudovala jednooborovou psychologii na Filozofické fakultě a jednooborovou biologii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Věnuje se především práci s rodiči: v Kolpingově azylovém domě pro matky s dětmi a ve své soukromé praxi. Vedla časopis Psychologie dnes, pracovala na Pražské lince důvěry a na Lince bezpečí. Je spoluautorkou knihy Výchova láskou a autorkou knih Zdravý rozum ve výchově a Uvolněné rodičovství.

Odborná knihovna:
Články:
Babička s vnučkou