Zobrazit menuSkrýt menu

Autority ve výchově dětí - poslušnost nebo svoboda?

Publikováno: 1. 7. 2018, aktualizováno: 26. 7. 2018 | Kategorie: Téma měsíce

Co rodina, to jiné výchovné metody a jiné měřítko vnímání autorit. To se ovšem během posledních let proměňuje  v celé společnosti. Se změnou režimu přišla svoboda i do výchovy dětí a jejich absolutní poslušnost vůči dospělým vystřídal liberálnější přístup k výchově. Rodiče tak mnohdy řeší dilema, jak vybudovat zdravou autoritu s respektem k osobnosti a svobodě dítěte.

Obsah článku:

Dřívější role autorit
Liberalizace výchovy
Jak nastavit limity? 
Výchova příkladem 
Důležité aspekty budování autority

Svým způsobem byla v minulosti výchova dětí jednodušší. Dítě bylo jednoznačně vedeno k absolutní poslušnosti, autorita rodičů (ostatních dospělých, včetně učitelů a starších lidí obecně) nebyla zpochybňována. Pokud tento stav dítě nerespektovalo a dospělé autoritě se postavilo, bylo potrestáno. 

Vlastně kdokoli z dospělých mohl v případě potřeby výchovně zasáhnout. Platilo to do značné míry i pro cizí lidi. Lidé se mnohem víc znali, takže v případě přestupků dítěte mimo domov se informace zpravidla dostala až do školy nebo k rodičům. Někdy dokonce výchovný zásah uskutečnili hned na místě cizí lidé. Poslušnost navíc byla vymáhána i značně razantními a nevybíravými prostředky jak rodiči, tak i učiteli, leckdy i dalšími dospělými. Výprask byl pokládán za legitimní a velmi vhodný výchovný nástroj, stejně tak tresty, které z pohledu dneška snižují důstojnost dítěte. Podobně byl k zesílení efektu výchovy využíván strach dítěte a někdy i s ním spojené extrémní citové vydírání.

Jestliže dítě zlobilo, provedlo nějaký přestupek, nikdo nepřemýšlel o tom, jestli nebyl náhodou způsoben nevhodným působením některého dospělého, nepříznivými okolnostmi, jestli jsme udělali všechno pro to, aby „zlobit“ nemuselo, jestli netrpí nějakou poruchou, za kterou nemůže. Jednoznačně vždy šlo o vinu dítěte a to také bylo „po zásluze“ potrestáno. Navíc za zlobení bylo pokládáno vše, co i jen mírně překračovalo tehdejší společenské normy platné pro dospělé. 

Liberalizace výchovy

Vztahy mezi lidmi, tedy i mezi rodiči a dětmi, se po desetiletí kontinuálně proměňují. Striktní a zcela asymetrické rozdělení rolí, které známe z dřívějška, je v dnešní demokratické společnosti podstatně méně výrazné. Nadřízený, učitel, rodič nejsou pokládáni za nedotknutelné osoby. Jejich formální autorita je většinou podstatně nižší než dřív. Liberalizuje se i výchova a školní vzdělávání dětí. Děti nejsou vnímány pouze jako objekt působení dospělých, ale spíše jako rovnocenní partneři, byť s ohledem na vyspělost a zákonné předpisy jsou stále dominující doma rodiče a ve škole učitelé.

 

 

Mnohem více než dřív se mluví o právech dítěte, akcentuje se přiměřené uspokojování jeho tělesných i duševních potřeb. Nechme stranou, že některé potřeby příliš neuspokojujeme a současně často zapomínáme na vymáhání povinností. Dnes tedy nechceme děti vychovávat strachem, ponižováním, použitím násilí, drakonickými tresty. Máme totiž částečně jiné výchovné cíle nebo alespoň priority než v dřívější době. A těmto cílům by měly odpovídat i používané výchovné postupy. Uvědomujeme si, že dovést dítě ke svobodnému, sebevědomému, aktivnímu, přiměřeně kritickému, konkurenceschopnému, přátelskému a zodpovědnému dospělému právě prostřednictvím ponižování, útlaku a násilí ze strany blízkých osob, je zbytečně komplikované a velmi nespolehlivé. Navíc vnímáme vývojové období dětství jako specifickou kategorii s normami a přístupy odlišnými od dospělosti. Cílem tohoto období je osvojit si co nejvíc znalostí a dovedností uplatnitelných bezprostředně a zejména v pozdějším životě. K tomu je zapotřebí, aby dítě bylo maximálně aktivní, motivované, přijatelně naladěné a ne, abychom ztráceli čas trestáním a dalšími negativními postupy, posilováním odporu k učení, zhoršováním mezilidských vztahů.

Mnohem více než dřív se mluví o právech dítěte, akcentuje se přiměřené uspokojování jeho tělesných i duševních potřeb. Nechme stranou, že některé potřeby příliš neuspokojujeme a současně často zapomínáme na vymáhání povinností. Dnes tedy nechceme děti vychovávat strachem, ponižováním, použitím násilí, drakonickými tresty. Máme totiž částečně jiné výchovné cíle nebo alespoň priority než v dřívější době. A těmto cílům by měly odpovídat i používané výchovné postupy. Uvědomujeme si, že dovést dítě ke svobodnému, sebevědomému, aktivnímu, přiměřeně kritickému, konkurenceschopnému, přátelskému a zodpovědnému dospělému právě prostřednictvím ponižování, útlaku a násilí ze strany blízkých osob, je zbytečně komplikované a velmi nespolehlivé. Navíc vnímáme vývojové období dětství jako specifickou kategorii s normami a přístupy odlišnými od dospělosti. Cílem tohoto období je osvojit si co nejvíc znalostí a dovedností uplatnitelných bezprostředně a zejména v pozdějším životě. K tomu je zapotřebí, aby dítě bylo maximálně aktivní, motivované, přijatelně naladěné a ne, abychom ztráceli čas trestáním a dalšími negativními postupy, posilováním odporu k učení, zhoršováním mezilidských vztahů. 

Jak nastavit limity?

Dnešnímu dítěti proto umožňujeme, aby odmala vcelku svobodně a beztrestně ventilovalo své emoce a projevovalo se bez většího omezování. Přestože přitom používá reakce, které jsme je do té chvíle naučili nebo spíše které umí jaksi přirozeně. Řada z nich je velmi nevhodná, byť některé z nich běžně používáme i jako dospělí. Podstatné je, že dítě neustále a trpělivě učíme vhodnějším reakcím a postupům jednání s druhými lidmi i zacházení s okolním světem. Posilujeme úspěchem každé korektní chování nebo jen jeho náznak. U některého dítěte to jde snadněji, jiné s tím má problémy ještě v dospělosti. Podstatné je nevzdávat se, nebrat reakce dítěte osobně a trvat na svých přístupech.

Důležité jsou limity, které dítěti od nejútlejšího věku nastavujeme a které vzhledem k jeho dosavadním malým zkušenostem zohledňují širší souvislosti jeho života, zvyklosti rodiny i vnímané společenské normy. Odrážejí zejména vztahy a emoční atmosféru v rodině. Tyto limity by měly být konzistentní, srozumitelné dítěti a samozřejmě přiměřené jeho vyspělosti. Rodič musí zároveň počítat s tím, že nastavená omezení nebudou přijímána vstřícně a že často bude muset překonávat odpor dítěte.

V případě problému na straně dítěte jsou velmi důležité naše reakce. Zcela určitě je žádoucí vždy dát dítěti najevo svůj důrazný nesouhlas s činem a nikoli s osobou samotného dítěte. „Nesouhlasím s tím, co děláš, ale tebe mám a budu mít rád.“

Dále bychom měli postupovat stejně jako v případě utváření jiných dovedností, např. výuky samostatného jedení, použití toalety, totiž že nejsme zaměřeni na kritiku a trestání, ale máme snahu dítě naučit vhodným reakcím a tedy v tomto případě slušnému chování. K tomu je důležitá vytrvalost, důslednost, laskavost a nezměrná trpělivost.

Patrně není zcela efektivní učit dítě vhodným způsobům jednání ve chvíli krize, ale je žádoucí se k situaci vrátit, když je příhodná doba a ukazovat mu perspektivnější reakce. Jakmile je problém zažehnán, vyřešen, pokračujeme v přátelském vztahu bez výčitek, připomínek apod.

Souběžně s limity vytváříme dítěti od nejútlejšího věku prostor pro jeho vlastní iniciativu, svobodné rozhodování. Jestliže veškeré aktivity neustále rozhodujeme za dítě, nebo alespoň komentujeme, glosujeme, hodnotíme, ovlivňujeme, hrozí nám nebezpečí, že skončíme jako jedna matka, která své třicetileté vdané dceři mnohokrát denně telefonovala, což unavovalo samotnou dceru, ale zejména jejího manžela, který následně dceru opustil.

Důležité, aby na dítě dopadly následky jeho rozhodnutí. Do určité míry i negativní. V ochranném prostředí rodiny nehrozí nebezpečí, že dítěti bude ublíženo s dalekosáhlými negativními dopady na něho jako tomu může být v běžném životě. Dítě se tak pozvolna a s ohledem na osobní vyspělost učí přebírat odpovědnost za vlastní život.

Výchova příkladem

Naše výchovné působení zesiluje osobní příklad. Je léty tradovaná moudrost, že faktický příklad má podstatně větší účinnost než desítky slov. Všichni ji známe, jen se někdy podle ní zapomínáme řídit. Jestliže dítě slyší od babičky kritiku maminčina oběda, vyslechne maminku, jak zpochybňuje šikovnost táty, rodiče negativně hodnotí paní učitelku, vůbec to neznamená, že okamžitě bude reagovat stejně, ale při opakování reakce, ji s velkou pravděpodobností přijme za svou. Nic na tom nemůže změnit fakt, že se může jednat o pravdu. Umím si představit, že právě odkazem na vlastní vzor, můžeme někdy zesílit účinnost slovního působení v žádoucím směru. 

Důležité aspekty budování autority

Vše dosud uvedené souvisí s autoritou, kterou mají dospělí. Děti se v zásadě přizpůsobují formě autority, kterou vůči nim dospělí uplatňují. Pokud jsou autoritářští, tak se děti rozvíjejí jinak, než když k nim přistupují liberálněji. Jestliže platí, že v současnosti se výchova neustále demokratizuje nebo právě liberalizuje, je logické, že i projevy dětí vůči dospělým jsou jiné než před dvaceti, třiceti lety. Chování, které si dnes děti vůči dospělým „dovolí“, bylo dříve nepřijatelné a bylo sankcionováno. Pokud mají dospělí adekvátně reagovat na změněnou situaci, nerezignovat na ovlivnění dítěte, vyžaduje to od nich jiné přístupy. První předpoklad je, že neberou přestupky osobně. Dítě jim nechce ublížit, ani je nepřestalo mít rádo. Druhá zásada je, že vytrvale prosazují své požadavky. 

Autoritu u dítěte budujeme a udržujeme (ztrácíme) mnoha způsoby. Zastávám názor, že jakási přirozená autorita neexistuje. I když je třeba připustit, že někteří dospělí vzbuzují vcelku přirozeně značný respekt nějakým vnějším znakem (jsou vysocí, mají hluboký hlas), svým projevem, zpravidla však vzbuzují obavy, někdy až strach dítěte. Vlastně všichni dospělí mají ve vztahu k dítěti poměrně dobré předpoklady – jsme větší, silnější, moudřejší. Jenže jak jde čas, někteří dospělí hospodaří s autoritou tak špatně, že ji prohospodaří. Pro naplnění autority je důležité mít konzistentní požadavky a trvat na jejich naplnění. Nekonzistentními a nepředvídatelnými přístupy autoritu ztrácíme. Současně je třeba dítěti s jejich plněním pomoci, ve chvíli, kdy potřebuje nebo se nám zdá, že se mu nedaří. Roli hraje i naše sebejistota, rozhodnost při jakékoli aktivitě. Dítě vycítí, když jsme nerozhodní, váháme, do činnosti se nám nechce, nevíme, jak dál. Existují období, ve kterých se autorita naplňuje většinou poměrně snadno (např. mladší školní věk) a jiná, kdy musíme vynaložit mnohem víc umu a trpělivosti (puberta). 

V některých případech mohou dospělí nevhodným způsobem naplňovat svou roli. Osobně pokládám za nevhodný přístup rodičů nebo učitelů, když se staví í do role kamarádů, s dětmi o všem diskutují, ve všem se je snaží přesvědčit. Jiná je pochopitelně situace hry. Při ní naopak je žádoucí být rovnocenným parťákem. Dítě to pochopitelně někdy zamění a přístup ze hry má tendenci uplatnit i v běžném životě, ale postupně se učí. Pochopitelně dnes není vhodný ani autoritářský styl. Při něm hrozí jednak vzpoura a současně se dítě učí podvádět, protože se chce vyhnout trestu.

Autor článku

PhDr. Václav Mertin

Absolvent oboru psychologie na Filozofické fakultě UK působí v současné době jako zástupce vedoucího katedry psychologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Zaměřuje se na obecnější otázky uplatnění psychologie ve školství, individualizace vzdělávacího přístupu k dětem, poruchy učení a chování, vstup dítěte do školy, domácí vzdělávání, poradenství pro rodiče. Aktuálně je členem pracovní skupiny, která připravuje návrh na uzavírání smluv o chování dětí mezi školami a rodiči. Je autorem řady odborných i populárních publikací.

Publikační aktivity PhDr. Václava Mertina najdete v naší Odborné knihovně.

↑ nahoru

 

 

Pomohly vám informace v tomto článku?

Nahoru

Facebook Šance Dětem Twitter @sancedetem Google+ +SanceDetem YouTube SanceDetem RSS RSS