Zobrazit menuSkrýt menu

Úzkostní rodiče – jak se přestat o své dítě bát?

Publikováno: 1. 3. 2018, aktualizováno: 20. 3. 2018 | Kategorie: Téma měsíce

Úzkosti, obavy a strachy jsou jako mračna, která rodičovské štěstí dokonale zastíní. My, současné matky, v této mračnotvorbě vynikáme. Navzdory tomu, že svět není nebezpečnější, než býval, ba právě naopak. Některé z nás jsou učiněnými expertkami v malování čertů na zeď.

Obsah článku:

Proč se tolik bojíme?
Bezradnost a nejistota
Co se děje s dětmi?
Jak se zklidnit?
Odborná pomoc
Nemoc 21. století
Kazuistiky

 

V rámci psychologického poradenstvípsychoterapie pracuji často s rodiči malých i větších dětí. Jedněmi z nejčastějších potíží, kvůli nimž mě vyhledávají, jsou všelijaké úzkosti.

 

Anketa

  • Dceři je už 15 měsíců, a mě stále neopustil ten šílený strach o ni. Hlavně nejsem schopná ji pustit z dohledu. Jen jednou jsem někam šla, s dcerou byl manžel. Vím, že je zodpovědný, že ji miluje a dokáže se postarat. Já ale navíc povolala ještě babičku, a stejně jsem nebyla v klidu...
  • Teď už je to trochu lepší, ale když se syn narodil, nejdřív jsem ani nechtěla odejít z porodnice. Přišlo mi, že se o něj prostě nemůžu starat sama. „Co když se mi zakucká? Co když bude neutišitelně plakat?" ptala jsem se. A všude jsem viděla nebezpečí. Například kolébka nikdy nesměla stát pod lustrem - co kdyby spadl? Takovéhle věci mě napadaly.
  • Vůbec nevím, jak se mám chovat, když Matoušek upadne a pláče. Nechci k němu být necitlivá nebo tvrdá. A ani mu nechci říkat „to nic není". Vím, že pro něj to něco je, jinak by neplakal. Nechci, aby si myslel, že jeho emocím nedůvěřuju, nebo je nerespektuju. Jenže zase k němu nechci běžet a utěšovat ho, abych ho nepodporovala v sebelítosti, aby z něj nevyrostl ufňukánek. Prostě ať vymyslím co vymyslím, vždycky se bojím, že Matouškovi ublížím.

Nejčastěji se mámy bojí, aby se jejich dítěti něco nestalo. Následují různé varianty obav: „Jsem dobrou mámou? Neubližuju svému dítěti něčím?"

Někdy je úzkostí plné již období těhotenství. Rizikové jsou z tohoto hlediska prodělané potraty či zamlklá těhotenství. A také „snažení se o dítě", pokud se delší dobu nedaří. Když se pak konečně podaří, nenásleduje bezbřehé štěstí, jak si žena a někdy i její partner vysnili... místo toho, aby si těhotná svůj vytoužený stav užívala, trápí se obavami, aby bylo vše v pořádku, aby to dobře dopadlo. Po porodu úzkosti málokdy zmizí. Naopak: u mnoha žen, jež prožily pohodové těhotenství, spustí se úzkosti komplikacemi u porodu, či krátce po něm.

Proč se tolik bojíme

Narození dítěte je z hlediska strachů a obav náročné. Sama si vzpomínám na vlnu zodpovědnosti, která mě zalila, když se narodilo mé první dítě. Tak úžasné - a tak bezbranné stvoření. Plně závislé na mé péči. Když se nám narodí dítě, cítíme zodpovědnost za další život, a přitom se zároveň stáváme slabšími: přicházíme o příjem, o kontakty, o společenské postavení, které nám zajišťovala naše pracovní pozice...

Velkým pramenem rodičovské úzkosti je pak obecná úzkostnost a tendence k zvyšování bezpečnosti v naší společnosti.Bezpečí především!" A u dětí obzvlášť. Všude slyšíme, co by se mohlo stát a co proti tomu máme jako rodiče dělat.

Už v porodnici jsme masírováni reklamními kampaněmi na monitory dechu, na vysílačky chůvičky. Na krémíčky proti bolení bříška, krémíčky proti opruzeninám. Na dětskou hypoalergenní kosmetiku, na různá polohovadla a zabezpečovadla.

Zlatý věk všech možných bezpečnostních udělátek pak nastává ve chvíli, kdy se naše miminko rozleze: jako zběsilí pořizujeme záslepky do zásuvek, zábrany na schody. Zábrany proti otevírání skříněk i šuplíků i proti jejich úplnému zavření. Krytky na rohy, protiskluzové povrchy, helmičky na hlavičky a pro ty neposednější, jen co se postaví - vodící kšíry... Na ochranu starších dětí nabízí trh různé GPS náramky a další chytré lokátory.

Úzkostní rodiče představují velký byznys. Výrobci jim s obavami na jednu stranu pomáhají, ale z druhé strany je v nich udržují. Na obalu každé hračky najdeme nápisy plné vykřičníků: „Obalový materiál ihned odstraňte z dosahu dítěte. Nebezpečí udušení!" „Obsahuje malé části. Nebezpečí vdechnutí! Nevhodné pro děti do tří let!" „Nikdy nenechávejte své dítě bez dozoru!" a podobně. Když už v rodičích vzbudíte velkou úzkost, když už je naučíte přemýšlet, co vše je nebezpečné, nedají se pak lehce zklidnit nějakým přístrojkem. Znám maminky, které se ani s monitorem dechu dobře nevyspaly, neboť se bály, že nezafunguje správně. O falešných poplaších, na něž rodiče reagují šokem, nemluvě.

Všeliká zabezpečovadla a bezpečnostní praktiky se stávají normou - děti, hrající si venku bez dozoru dospělého, jsou naopak téměř raritou.

↑ nahoru

Bezradnost a nejistota

Obavy, zda jsme dobré matky, pak pramení zejména z nejistoty. Mnohé z dnešních matek nechtějí opakovat výchovu, jakou samy zažily, což je ovšem velmi znejišťující, neboť se nemají oč opřít. Navíc jen málokterá z dnešních matek má osobní blízkou zkušenost s výchovou dětí. Dokud lidé žili ve větších rodinách a komunitnějším způsobem života, bývala běžná péče starších dětí o mladší (sourozence, neteře a synovce, děti ze sousedství). Dnes je často prvním miminkem, které novopečení rodiče drží v ruce, jejich vlastní potomek. A to jim táhne na čtyřicet.

A pak tu je opět tržní prostředí, jež poskytuje proti nejistotě návody, ale zároveň ji udržuje a dmýchá: spousty knih o výchově, semináře a webináře, kurzy šátkování, kuchařky pro batolata... rodiče, zejména matky, poslouchají, čtou a diskutují o tom, jak být rozumnými, efektivními, respektujícími, kontaktními, láskyplnými... rodičovství je dnes věda a vzájemně si konkurující školy se pochopitelně vůči sobě vymezují, doporučení jsou často protikladná a rodiče zmatení. Zkříženo s perfekcionismem vzniká obava, zda se chovám správně, zda svému dítěti něčím neubližuji. Jako například v úvodu citovaná máma Matouška.

Úzkostná matkaCo se děje s dětmi

Jednoduše řečeno: úzkostní rodiče vychovávají úzkostné děti. A také děti nesamostatnénezodpovědné. Jde o to, že úzkostní rodiče nedovolují dětem přebírat zodpovědnost, ani za sebe samé: Chce-li vaše dítě vylézt na nějakou úžasnou prolézačku, a vy se bojíte, že spadne, raději mu to nedovolíte, případně je jistíte. Nepředáte mu zodpovědnost, a ani zkušenost dítě nezíská.

Samostatnost dětí se „díky" našim obavám posunula za poslední generaci o několik let: to, co jsme my, dnešní rodiče, dělali v šesti, sedmi letech, dělají dnešní děti o nějakých pět let později, pokud vůbec. Mám na mysli činnosti typu: samostatná cesta do školy a ze školy, pobyt venku s partou kamarádů, nákup, starost o mladšího sourozence... Výměnou za vyšší bezpečnost však děti o mnohé přicházejí.

Volná, neorganizovaná hra s kamarády, pobyt a pohyb ve venkovním prostředí a zkoumání tohoto prostředí má pro vývoj dětí mnoho pozitiv. A to jak po stránce samostatnosti a zodpovědnosti, tak po stránce motorické a sociální.

Když si děti samy na něco hrají, je to svým způsobem mnohem cennější, než třeba dramatický kroužek, kde dostanou roli. Při samostatné hře chybí autorita dospělého, děti si musí vymyslet, na co si budou hrát, musí si rozdat role a dohodnout se na nich: „Já budu jako maminka, a ty moje dítě, jo?" Trénují si tak fantazii i sociálních dovednosti - však kdyby se nedohodli, kdyby byl někdo nespokojený, hrozilo by, že nebude hrát - hra je přeci dobrovolná, hrajeme si proto, že nás to baví. Žádný kroužek tohle nahradit nemůže.

Nejen nám rodičům, ale i našim dětem tedy prospívá, když se dokážeme uvolnit. Když potomkům dopřejeme trochu volnosti. A dokonce: z déledobějšího hlediska přináší uvolněnější přístup pozitiva i z hlediska bezpečnosti. Jde o to, že své děti nebudeme hlídat celý život. Když za sebe postupně přebírají zodpovědnost, když trénují své schopnosti a zároveň znalost o svých schopnostech, vyplatí se to.

Mnohá nebezpečí navíc vznikají právě z našich strachů. Třeba dnešní fobie, že dítě do tří let nesmí přijít do styku s drobnými předměty, jež by mohlo spolknout nebo vdechnout. Když to vezmeme do důsledků, byl by pak pro kojence a batolata smrtelným rizikem jakýkoli pobyt v přírodním prostředí - však je všude spousta kamínků, větviček a jen co dovedou uchopovat, škubají kojenci s oblibou trávu či listy, a šup s nimi do pusy. Jenže proč by měli něco takového vdechnout? Není pro to žádný důvod. Ten ovšem nastane, když se toho opravdu začneme bát - když všechny malé předměty pečlivě odklízíme, a pak, když se přece stane, že naší pečlivosti něco uniklo, dítě kousek lístku skutečně strčilo do pusy, zareagujeme leknutím, což znamená, že se prudce nadechneme. Dítě se pochopitelně lekne, a prudce nadechne, také...

Mnohé potíže si pak děti přivodí ve snaze rozšířit příliš těsné mantinely povoleného chování, nebo z hněvu za tuto přílišnou těsnost, z hněvu na naši nedůvěru. Třeba batole, kterému nedovolíme chodit samostatně ze schodů - když se nám konečně jednou vytrhne a ke schodům první doběhne - velmi pravděpodobně běží tak rychle, že z těch schodů skutečně spadne. Nebo dospívající potomek, kterého držíme příliš zkrátka a nedáváme mu důvěru, je na vše zakázané natěšený a na nás nazlobený. V osmnácti je o to ohroženější. Jedna má klientka, která měla velmi přísné rodiče, mi vyprávěla: „V den svých osmnáctých narozenin jsem odešla v pět ráno z domu, a co jsem všechno prováděla, vám ani nemůžu vyprávět. Rok mě doma neviděli a když jsem se vrátila, nestačili se divit - byla jsem v osmém měsíci..."

↑ nahoru

Jak se zklidnit

Strach je užitečná, ochranná emoce. Není na místě se strachu kompletně zbavit. Pokud se však bojíte pořád, pokud tušíte, že to přeháníte, je na místě s tím něco dělat.

„Už se nebudu takhle nesmyslně bát." / „Zklidním se." / „Uvolním se." To se lehce řekne, hůř dělá. S rodiči na tom obvykle pracujeme delší dobu. I z hlediska bezpečnosti je důležité postupovat citlivě, protože dítě, za něž jsme dosud přebírali veškerou zpodpovědnost, prostě nemůžeme najednou této služby zbavit.

Rozlišujme vážná nebezpečí od nevážných. Ta první eliminujme. Zabraňme tomu, aby malé dítě mohlo přijít do styku s léky a jedovatými chemikáliemi, s elektrickým proudem. Ve vyšších patrech zajistěme okna, aby batole nevypadlo, a u rušné silnice třímejme malou ručku ve své.
V souvislosti s malými nebezpečími se pak uvolněme. Vícekrát jsem se například setkala s maminkami, které nedovolovaly svému batoleti běhat s kopce. Dítě samozřejmě běhat chce, je to jeho přirozenost. A tak se vzteká, na mámu se zlobí. Výpravy ven se mění v neustálý boj. Mámy samy z toho bývají špatné, nicméně to berou jako nutnou daň za bezpečnost.

„S kopce je to hrozně nebezpečné. Víte, jak často padá!?" říkají. Reaguji na to zpravidla otázkou: „Co nejhoršího by se mohlo stát, kdybyste mu běhat povolila?" A mámy hovoří o rozbitém koleni, odřených dlaních, o pláči. Ano, je to nepříjemné. Spraví to však nějaká ta očista a náplast. Dítě však získalo zkušenost a máma není v pozici nepřítele, ale utěšovatelky. Navíc se bude čím dál častěji stávat, že dítě nespadne. Nespadne, a proběžka ho rozradostní.

Určitým vodítkem v tom, zda naslouchat svým obavám, je též ovlivnitelnost situace. Ovlivňujme ovlivnitelné. Pokud se například bojíte, aby vaše dítě neporanil elektrický proud, můžete lehce pořídit záslepky do zásuvek a zajistit šňůry spotřebičů. Váš strach má praktický význam, následné jednání poměrně jednoduše eliminuje nebezpečí. Takový strach je konstruktivní, vyplatí se mu naslouchat. Pokud se však obáváte například toho, že se vašemu dítěti „něco hrozného stane", „dostane nějakou strašnou nemoc" a podobně, můžete strávit život v obavách, a dítě stejně stoprocentně neochráníte. Na místě je zde pracovat se sebou samým/samou. Pomoci mohou různé relaxační techniky, kontakt s uvolněnějšími přáteli. Faktem též je, že nejintenzivnější bývají rodičovské úzkosti u jedináčků. Někdy matky pocítí úlevu od úzkostí už početím druhého dítěte.

Odborná pomoc

V rámci psychoterapie se obav a úzkostí nebojíme. Pracujeme s nimi. Když za mnou přijde například máma čtyřletého dítěte s tím, že se bojí dát je do školky, ač ví, že je na to zralé a ona musí do práce, propátráváme společně, čeho že se to konkrétně bojí. Ptám se, jaké scénáře si v hlavě vytváří a kde se berou. Vzpomeneme na její zkušenosti z dětství, probereme její ideály a znovu se vrátíme k realitě. Zajímá mě, zda se byla ve školce podívat. Podporuji jí v tom. Většinou se úzkosti postupně rozpouštějí.

Matkám, které jsou úzkostné primárně z nejistoty, psychoterapie pomáhá najít jistotu uvnitř sebe, v napojení na dítě. Ujasnit si, co chci, jaký výchovný přístup je v souladu s mými hodnotami i city, co se nejlépe hodí k mému dítěti. A upevnit se v tom natolik, aby mě netrápily poznámky lidí cizích, ani blízkých. Maminky Matouška, která nevěděla, jak se zachovat, když synek spadne, jsem se ptala: „A jak to cítíte? Co se vám v tu chvíli udělat chce?" Občas totiž nejlépe jednáme, když se na všechny moudré rádce a teorie vykašleme, a uděláme, co nám říká náš cit či intuice. Není to tak samozřejmě ale vždy. V každém případě je intuice moudrost pramenící z našeho nevědomí - a v nevědomí je ledasco. V dětství bitým lidem tak může jejich intuice například napovídat, že teď je vhodné dítě zbít. Lze s tím ale pracovat, lze se naučit, v čem mohu své intuici důvěřovat, a kde je lépe ji korigovat rozumem.

Ve vážnějších případech úzkostí, jež člověka paralyzují, jež mu zabraňují v normálním fungování a radosti ze života, bývá vhodná i návštěva psychiatra a medikace. Mám na mysli mámy, které se budí strachem, zda miminko dýchá; mámy, které nejsou schopny pustit pětiletého potomka na výlet se školkou a desetiletého ke kamarádovi na návštěvu. Případně dítě pustí, ale pro úzkost nemohou jíst, spát, pracovat, z čehokoli se radovat.
Strach o děti je evolučně daný a smysluplný. Pokud však přeroste zdravou míru, stává se nejen tyranizujícím, ale i kontraproduktivním. Nenechme se jím ovládnout, nenechme jím řídit svůj život. Snažme se ponechat strachu takové místo v našem životě, jaké mu náleží.

↑ nahoru

Nemoc 21. století

V naší společnosti postihují úzkostné poruchy až 29 procent populace a výskyt depresí se jen v letech 2006 až 2010 podle statistik zdvojnásobil. Lze říci, že došlo k obecnému nárůstu úzkostných poruch, jakož i poruch nálad a právem tyto označujeme jako nemoci 21. století. Proč tomu tak je, vysvětluje řada teorií. Hovoří se o stylu života, o výchově předchozích generací, znečištění životního prostředí, o antibiotiky zdecimovaném mikrobiomu v našich střevech, o svícení do nočních hodin a následných změnách biorytmů. Na významu jednotlivých teorií se vědci neshodnou. Vyšší úzkostnost lidstva v 21. století je však skutečností, která má své důsledky i ve stylu našeho rodičovství. Úzkosti žen se přitom týkají často zdraví a ochrany dětí, případně toho, zda jsou dobré matky. Muže dle zkušeností z mé praxe tíží spíše existenční obavy, zda „to všechno" utáhnou.

Matka

KAZUISTIKA 1:

Dáša: "Úzkostná jsem byla vždy, měnilo se jen, ohledně čeho."

Dáša (32) mě vyhledala mimo jiné kvůli své obavě, že neotěhotní. Když pak v průběhu naší práce otěhotněla, začala se prakticky okamžitě bát, jak těhotenství přijme její, výrazně mladší, partner. Přijal. A v tu chvíli začly Dášu trápit obavy, jak zareagují její rodiče, co na mladého otce řeknou kolegyně v práci...

V průběhu řady konzultací jsme se s Dášou jejím obavám věnovaly. Pátraly jsme, kde se berou, zda mají v jejím životě nějaký smysl. Jací jsou a byli Dáši rodiče, jak vypadala výchova. Jaká byla Dáša jako dítě, jako dospívající. Vzpomínáme na různé situace z minulosti, tvoříme scénáře do budoucnosti. Vícekrát probíráme, co nejhoršího by se mohlo stát. Jak úplně nejhůř by mohli její blízcí reagovat? Co nejhoršího by jí mohli říci? A jak by na to ona sama chtěla zareagovat? Úzkosti se někdy přelévají do hněvu, jindy se jim Dáša zasměje. Když nad jednou úzkostí zvítězí, vzápětí se objeví nová. Nicméně celkově se mezi tím objevuje více a více radosti, občas se Dáša cítí docela spokojeně. Více si věří.

Po narození syna se již zdá, že se vše v dobré obrátilo a my se loučíme. Za několik měsíců mě však Dáša kontaktuje, neboť ji znovu přepadla úzkost - tentokrát ze smrti. Zabil se jí kamarád a ona si prožila stav, kdy byla hodně slabá. Šlo sice jen o zánět prsu, nicméně jeden den jí bylo tak zle, že byl problém i jen vstát z postele. Co kdyby její dítě nebylo miminko, ale batole: Jak by se o ně v tom stavu postarala? A co kdyby se stala obětí nehody jako kamarád? To byla poslední úzkost, kterou jsme s Dášou probíraly. Podle některých psychologů je jakákoli úzkost, jakýkoli strach vlastně převlečeným strachem ze smrti. Teprve konfrontací s tímto strachem se Dáši úzkostná cesta uzavřela. Ne, že by už nikdy nemohla žádná úzkost přijít, ale věřím tomu, že celkově je Dáša mnohem stabilnější a spokojenější, než dřív.

KAZUISTIKA 2:

Ivana: "Po porodu jsem se taaak změnila..."

Ivana (35) vypráví, že bývala veselá a uvolněná, užívala si život, úplně ho hltala. Dokonce prý byla široko daleko známa svou optimistickou povahou. Ale po porodu (před dvěma lety) se to „taaak změnilo", že tomu stále nemůže uvěřit. Vlastně to začalo už v době, kdy se jim nedařilo počít a Ivana se začala bát, že vlastní dítě možná nikdy nebude mít. Nakonec pomohla asistovaná reprodukce. Těhotenství „vcelku šlo", ale svůj pobyt v porodnici popisuje Ivana jako silně traumatizující: Nejdříve císařský řez, a pak se nedařilo kojení. „No a ten největší spouštěč nastal, když nás propouštěli z porodnice. Řekli totiž, že bych měla mít dítě stále pod kontrolou. A to u mě vzbudilo obsesi, že se na dceru musím pořád dívat... První půlrok jsem skoro nespala." Dnes už Ivana nemá obavu, zda dítě dýchá, úzkostmi však trpí stále. Dceru velmi hlídá, mnohokrát denně přemýšlí, zda toho dost snědla, zda jí něco nechybí.

S Ivanou o jejích úzkostech mluvíme, opakovaně se vracíme až k porodu, znovu procházíme, co následovalo. Dostáváme se ke všemu, co je pro ni znejišťující, ale také k tomu, kde pramení její síla, co jsou její silné stránky. Mluvíme i o posilování dítěte, o tom, co může zvládnout samo a že určitá frustrace, určité těžkosti jsou v životě také potřeba. Emoční naléhavost vzpomínek pomalu slábne a my se odpoutáváme, mluvíme o tom, co Ivanu dříve bavilo, co pro ni bylo důležité. Vzpomíná na své dlouho zapomenuté koníčky a postupně se začíná věnovat i jiným záležitostem, než je dítě. Úzkosti slábnou.

↑ nahoru

Více k tématu v knize této autorky:
Uvolněné rodičovství

Autor článku

Mgr. et Mgr. Pavla Koucká

Psycholožka, vystudovala jednooborovou psychologii na Filozofické fakultě a jednooborovou biologii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Věnuje se především práci s rodiči: v Kolpingově azylovém domě pro matky s dětmi a ve své soukromé praxi. Vedla časopis Psychologie dnes, pracovala na Pražské lince důvěry a na Lince bezpečí. Je spoluautorkou knihy Výchova láskou a autorkou knih Zdravý rozum ve výchově a Uvolněné rodičovství.

Publikační aktivity Mgr. et Mgr. Pavly Koucké najdete v naší Odborné knihovně.

Informace hledejte také:

www.uzkost.cz
www.deprese.com
www.spektrumzdravi.cz

Pomohly vám informace v tomto článku?

Nahoru

Přihlaste se k odběru newsletteru Šance Dětem

*) Pole označená hvězdičkou jsou povinná.

Facebook Šance Dětem Twitter @sancedetem Google+ +SanceDetem YouTube SanceDetem RSS RSS