Zobrazit menuSkrýt menu

Význam pohádek

Publikováno: 16. 7. 2018, aktualizováno: 23. 8. 2018

Kouzelná moc pohádek

Co říkají před mnoha staletími vymyšlené příběhy dnešním dětem a rodičům? 

Mám ráda pohádky. Jako dítě jsem je ráda poslouchala, ráda jsem se na ně dívala. Pak jsem je ráda četla. A teď je ráda vyprávím, a ráda si je vymýšlím. Pohádky jsou totiž nejen krásné, ale i kouzelné. Stačí začít: “To vám byl jednou jeden…” nebo: “V jedné daleké zemi kdysi žila…” a dětičky se rázem přestanou dohadovat, kdo komu způsobil větší příkoří, zda by bylo lepší, kdyby začínal týden sobotou a kdo má právo na žlutý sliz. Všechny tyhle veledůležité starosti jsou zapomenuty, jako by mávnul kouzelnou hůlkou. Děti našpicují uši, nasednou pohádce na křídla a nechají se unést do světa princů a princezen, draků, kouzelných dědečků, skřítků a víl. 

Příliš drsné?

A přesto jsem měla období, kdy jsem na pohádky zanevřela. Když byly mé děti malé, přišly mi na ně klasické pohádky příliš drsné. Však jim stačilo vidět mravenečka, jak za sebou táhne zraněnou nožičku, a už měly slzy na krajíčku. Cožpak bych jim mohla číst o vlkovi, který sežere Karkulku a pak skončí s břichem plným kamení ve studni? O Popelčiných sestrách se zmrzačenýma nohama? O zlých macechách, co se chtějí dětí zbavit?

Raději jsem četla Rákosníčka, Křemílka a Vochomůrku, Kvaka a Žbluňka, Ptáčka neptáčka, Vílu Amálku, Včelí medvídky... Až jsme takhle jednou byli v knihovně, a má pětiletá dcera mi podala knížku s naprosto jasným: "Todle chci, maminko." Na obálce byly dvě děti, pár stromů a – chaloupka celá z perníku. “A nevybereme ještě něco jiného?” zkouším to ještě. Při představě, že čtu o otci, který nechal děti v hlubokém lese, a pak o kanibalce, co si chce Jeníčka a Mařenku upéct, mi běhal mráz po zádech. “Ne ne, maminko, já chci pučit urcitě todle,” trvala na svém dcera. A tříletý bráška zdatně seknudoval: “Já chci taky todle.” Tak jsme si přinesli domů Perníkovou chaloupku.

A já brzy zjistila, že děsivý příběh z lesa mým dětem strach nenahání. Když Jeníček s Mařenkou šoupli ježibabu do pece, tak dokonce jásaly. Opakovaně si pak na perníkovou chaloupku hrály, a po mně chtěly, abych hrála ježibabu a honila je.

Jak je to možné? Postupně mi to začalo docházet.

Děti tuší, že v životě existují smrtelná nebezpečí, že se mají něčeho bát. Příroda nás tak nastavila. Když jim lakujeme svět na růžovo, hrozí, že se začnou bát neškodných maličkostí: některé se pak dostanou téměř do paniky, když zvenku trochu zafouká a rozpohybuje se záclona, jiné utíkají i před motýly.

Pohádky naproti tomu dávají dítěti možnost se bát tak akorát. Země za devatero horami a devatero řekami pro nás totiž je, i není. Každý si může vzít, co potřebuje, a zbytek nechat v zemi fantazie.

A ještě jedna věc týkající se smrtelných nebezpečí: pro děti je lépe, když se o nich dozvědí ještě v době, kdy nenahlížejí konečnost smrti. Protože tak jim to celé docvakává postupně. Stejné je to ostatně ostatně třeba s konzumací masa: pokud dítě odmala ví, že maso je ze zvířat, která předtím musel někdo zabít, je to pro ně skutečnost, kterou emočně pobírá na etapy – podle své zralosti. Kdežto když před ním rodiče toto tají, a ono to pak samo dejme tomu v devíti letech celé nahlédne, je to pro ně opravdu šok. Ze dne na den se pak takové děti stávají vegetariány a utrpí tím i jejich vztah k rodičům, neboť je považují za zrádce a hrubiány.

Pohádky v těchto zásadních záležitostech dětem nelžou a smrtelnost všeho živého otevřeně přiznávají. Však ani ten nejšťastnější konec nenechá své hrdiny žít šťastně navěky, dozvíme se, že pokud neumřeli, žijí šťastně dodnes. 

Velkou roli pak v pohádkách hraje ta skutečnost, že krutě jsou nakonec potrestánivždy ti zlí. Často je to tak, že zlou postavu potká přesně to, čím sama plánovala ublížit hrdinovi. To je spravedlivé, ne? Děti spravedlnost milují. A podle odborníků jde pomsta ruku v ruce s altruistickým chováním. Altruismus a trestání zrádců jsou dvě strany jedné mince. Bez trestání sobců, podvodníků a zrádců by brzy nebylo jedinců obětavých a spolupracujících.

V knize Jak jsme se stali lidmi popisuje Martin Uhlíř dokonce teorii, podle níž, aby se lidský altruismus vyvinul do dnešní míry, museli jsme trestat nejen zrádce, ale i ty, co je sami nepotrestali. Však i současné právo zná oznamovací povinnost a povinnost překazit trestný čin. Ale zpátky k jazyku, který znají i děti: pomsta je sladká. A ježibabě to patří, protože sama chtěla do pece šoupnout děti! 

Mamahotel je zlatá klec

A tak jsem dětem začala číst klasické pohádky a znovuobjevovat poklady v nich skryté. Pokusím se je nastínit. Nebudu se přitom pouštět do psychoanalytických výkladů psychosexuálního vývoje, ostatně si stejně myslím, že je spekulativní.

Budu se soustředit spíše na to, kolik užitečného přinášejí příběhy z dob princů a princezen do naší doby.

Naše současná společnost je velmi úzkostná – bojíme se o své děti, o své i jejich zdraví, bojíme se uprchlíků, i když u nás vlastně žádní nejsou... Diagnóz úzkostných poruch, a také poruch nálady rok od roku přibývá, a to i u dětí... Ale proč to píšu? Protože klasické pohádky přinášejí do lidských duší úlevu a naději: ono to nakonec dopadne dobře.

Děti se dozvídají, že ač si připadají malé a hloupé, jakkoli se bojí opuštění, vše nejspíš je jak má být, a pokud se budou snažit, čeká je nakonec šťastný život. Vždyť Paleček byl ještě menší, Hloupý Honza ještě hloupější a Jeníček s Mařenkou v lese ještě opuštěnější. A všichni to zvládli.

A co ti hrozní sourozenci, kteří tolika dětem otravují život? Lépe, než se vztekat a na osud naříkat, bude je snášet a všem bude nakonec po zásluze. Vzpomeňme na Popelku, která to ostatně měla ještě mnohem horší! 

A co si z pohádek můžeme odnést my, dnešní dospělí? My, kteří se snažíme ochránit své děti před všemi nebezpečími a všestranně je rozvíjet, aby v životní soutěži uspěly? My, kteří vozíme své děti do školy a ze školy a cpeme jim do ruky bundu, když se ochladí? Přebíráme odpovědnost za to, aby si děti vypracovaly domácí úkoly. Ještě dospělé děti živíme, šatíme a ubytováváme v mamahotelích... Jenže takhle se štěstí nedočká nikdo. Ani děti, ani rodiče (vděčnost nikde a vnoučata v nedohlednu, pokud vůbec). Pohádky naopak upozorňují na to, že cesta ke štěstí vede skrze překonávání těžkostí a aby člověk dospěl, je třeba alespoň na čas opustit pohodlí domova. Přijímat výzvy, vydávat se vstříc životu, i když skýtá všelijaká nebezpečí. Mamahotel je zlatá klec.

A co ten náš všestranný rozvoj? Snažíme se, aby se naše děti vzdělávaly, a zároveň aby rozvíjely i své motorické, hudební i jazykové schopnosti. Děti potom běhají ze školy na kroužky a tréninky, což je ovšem obírá o čas s kamarády, o přirozený pohyb venku i o zapojení do pracovních činností. Pohádky nás přitom upozorňují na to, že jsou to často nikoli znalosti a dovednosti, ale spíše vlastnosti: pracovitost a dobré srdce, co je v životě důležité a co hrdinům nakonec přinese štěstí.

Další doba je rychlá, komerční, zaměřená na výkon. Rodiče zahlcují své děti vším, chtějí po nich, aby se nespokojily s málem, aby chtěly víc a chtěly to hned. Jenže chtiví, nevděční a netrpěliví lidé jsou nejen nepříjemnými společníky, ale také z principu nemohou být šťastní – k tomu jim bude vždy něco chybět. Pohádky nás upozorňují na hodnoty, na které dnes zapomínáme: na skromnost, vděčnost, trpělivost.

Dalšími vlastnostmi ceněnými v pohádkách jsou  vytrvalost a statečnost. Obzvláště ke statečnosti přitom dnes vede své děti málokdo, a tak se stává, že se snadno rozbují v kolektivu šikana anebo, že se oběti napadené agresorem nikdo nezastane, i když je napadena v autobuse plném lidí... Přijde mi to smutné a i proto si vážím pohádek, že statečnost cení. I dnešní doba potřebuje hrdiny.

Dalším zásadním sdělením pohádek je síla lásky a důležitost životního partnera. Být single je možná cool a moderní, ale není to nic vyzrálého a nepřináší to hluboké štěstí. Dospívání morální, sociální a sexuální jde ostatně v pohádkách často ruku v ruce: dospívající hrdina opouští domov a vydává se vstříc všem nebezpečenstvím, aby našel svou životní lásku. Teprve poté, se coby mladý a zadaný dospělý vrací, aby usedl na trůn a moudře panoval.

Motivem, který se v pohádkách opakuje, je také touha bezdětných rodičů po dítěti. Mnohokrát jsem si na tyto pohádky vzpomněla v souvislosti se stále se zvyšujícími možnostmi reprodukční medicíny. S mimotělním oplozením, se surrogárními matkami, s gay a lesbickými rodiči... Mohou k tomu něco říci fiktivní, staletí a někdy i tisíciletí vyprávěné příběhy? Nad rámec přírodních zákonů vzniklé děti se v pohádkách vyskytují a nutno říci, že pohádky spíše varují, vzpomeňme Otesánka. Jsou ovšem i takové, které připouštějí, že pokud jakkoli vzniklé dítě jeho rodiče vroucně milují i navzdory hendikepu, bude z něj po mnoha útrapách nakonec normální, dobrý člověk (např. pohádka bratří Grimů Janježek). 

Útěcha a optimismus

Pohádky oslovují dítě mnoha způsoby. Především je to krásný, i když někdy mírně zastaralý jazyk. Pak jsou to problémy, které hrdinové překonávají: Ty jsou totiž dítěti velmi blízké: všeliké strachy, netrpělivosti, žárlivosti, chtivosti… Aby se dítě mohlo s hrdiny dobře identifikovat, bývají tito (na rozdíl od dalších pohádkových bytostí) často vcelku obyčejní, někdy i malí, slabí, hloupí. Takoví, jakými se děti ve srovnání s dospělými cítí. Navíc nemají pohádkoví hrdinové často ani jména (Bratříček a sestřička, Malý princ). Jindy jsou to jména popisná: Sněhurka podle bílé pleti, Červená Karkulka podle čepečku, Nebojsa, který se nebál a Bajaja, který říkal jen Ba-ja-ja. atd. Případně mají hrdinové jména běžná (Jeníček a Mařenka).

Skutečnost, že se pohádky odehrávají v jakémsi bezčasí na blíže neurčeném místě, kdysi a kdesi, umožňuje každému vzít si, co potřebuje a zbytek nechat být. Vnímáme totiž pohádky zároveň jako vymyšlené, a zároveň pravdivé.

Pohádky skýtají dětem útěchu, i je vychovávají. Můžeme je vyprávět, můžeme je číst. Anebo pouštět v televizi. Všechno má své. Některé televizní pohádky, obzvláště ty klasické, jako jsou třeba Tři oříšky pro popelku nebo Mrazík, jsou velmi pěkné.

Obecně vzato je však pro dítě cennější to podání pohádek, při němž mohou zapojit svou fantazii. Kde si samy představují postavy i prostředí. Někteří autoři (Bettelheim) proto doporučují spíše neilustrované knihy pohádek. 

A ještě cennější než pohádka čtená, je ta vyprávěná. Protože při ní může vypravěč lépe reagovat na prožívání dítěte. Na jeho radostné vzrušení či zatajený dech. Při vyprávění lze některé části pohádky zkrátit, jiné naopak více propracovat. Právě to, že jsme při vyprávění plně přítomni, že s dítětem radost z pohádky sdílíme, je další hodnotou, kterou pro ně tyto chvíle mají. Cítí se tak nikoli poučováno, ale milováno a ceněno. Užívejme si společně tyto chvíle.

Vedle klasických pohádek lze doporučit též vyprávění příběhů vlastních, které můžete šít dětem na míru. Když byly mé děti malé, velmi se mi osvědčily jednoduché příběhy, v nichž hrdinové řešili podobné problémy, jako zrovna moje děti. Když mělo dítě třeba problém rozdělit se se sourozencem, vyprávěla jsem pohádku, kde měl ten samý problém pohádkový hrdina. Kdybych namísto vyprávění poučovala a moralizovala, dítě by se začalo vztekat. Příběh mu však umožnil nahlédnout důsledky takového chování, a změnit chování svoje. Občas to děti dokonce komentovaly: “To bylo ale zlobivé prasátko. To já…” Pohádky mohou dětem pomoci s různými potížemi, které zrovna řeší: ať už jde zvládání vlastních emocí, trable se sourozenci, pocity nedostačivosti, potíže v kolektivu. Při vyprávění můžete dítě přizvat, aby se stalo spoluautorem pohádky. Někdy si tak samo přijde na řešení, které je pro ně nejlepší.

Poslední skvělou věcí, kterou chci o pohádkách ještě zmínit, je dobrý konec. Ať se překážky na cestě pohádkových hrdinů zdají být jakkoli nepřekonatelné, ať jsou úskalí a těžkosti sebevětší, vždycky to dobře skončí. A to dětem – a pokud si to připustíme, tak i nám dospělým – dodává do života důvěru a optimismus. 

PŘÍKLADY POHÁDEK

Pohádky pro nejmenší – Děti, poslouchejte své rodiče

O Smolíčkovi pacholíčkovi, O Budulínkovi, O neposlušných kůzlátkách a další jednoduché pohádky jsou srozumitelné i starším batolatům. Sdělení je prosté: poslouchejte své rodiče (případně prarodiče nebo pěstouny) a nikomu cizímu neotvírejte. Pohádka O třech prasátkách nás zase poučí, že ledabylost se nevyplácí. Že v životě nejde jen si hrát a užívat, že někdy je třeba i něco pořádně udělat. Zajímavé je, že děti se obvykle radují s největším prasátkem a sežrání dvou menších prasátek je netrápí. Podle Bruna Bettelheima děti podvědomě chápou, že všechna tři prasátka ve skutečnosti symbolizují je samé v různých fázích vývoje. Mají radost, že ony už vědí – na ně by si vlk nepřišel. 

O perníkové chaloupce – o sourozenecké sounáležitosti a důležitosti vize

Perníková chaloupka v sobě nese již řadu významů. Poukazuje například na skutečnost, že jak velký nedostatek, tak velký přebytek je problematický. Chudí rodiče se na začátku obávají, že nebudou mít co jíst, a tak se zbaví dětí. Existenciální nejistota narušila jejich morálku. Podobně ale nenasytnost dětí pojídajících ježibabě chaloupku jim způsobí problémy, právě skrze ni se dostanou do smrtelného nebezpečí.

Dále zde narážíme na úzkost z opuštění, symbolizovanou obrazem dětí ponechaných v hlubokém lese.

Pro řešení problémové situace je klíčová sourozenecká solidarita, jež děti provede všemi úskalími a díky níž se nakonec zachrání.

Mnohovýznamovost pohádky pak může ilustrovat pohled kouče Radvana Bahbouha, který v pohádce O perníkové chaloupce vidí důležitost vize: Posluchači jsou touto pohádkou podporováni v tom, aby si v krizové situaci našli vizi, za kterou jdou – jako když Jeníček spatří světýlko. Přestože se ukáže, že se za ním skrývá kanibalka, je to lepší řešení, než zůstat o hladu a zimě na místě. Po prozření děti "korigují svou vizi"… a úspěšně se dostávají domů. 

Popelka – skromnost a dobré srdce

Okolo šesti let byla Popelka nejoblíbenější pohádkou mé starší dcery. Myslím, že jí pomáhala vyrovnat se se skutečností, že mladší sourozenci “se mají”, hlavně nemusejí doma "tolik" pomáhat. 

Děti mají velmi vyvinutou schopnost odhalit sebemenší “nespravedlnost” vůči své osobě. Kdo má více dětí, nejspíš si vzpomene, jak každé z nich tvrdilo, že právě ono má to “nejmenší jablko” nebo “nejhorší úkol”. Zkušenost s opomíjením, nespravedlností, s představou, že jiní se mají lépe, mají všechny děti. Proto pohádka O Popelce oslovuje v určitém období prakticky každé dítě. Ústrky, které snáší Popelka, jsou přitom tak velké, že všechny pocity dítěte ospravedlní. Dítě si tak může odpustit, že cítí žárlivost, hněv či touhu po pomstě. Zároveň mu však pohádka napovídá, že není třeba na základě těchto pocitů jednat. Dodává naději, že jednou se účty srovnají a bude to ono, nyní přehlížené a ublížené, které bude konečným vítězem. To vše dohromady dítěti pomůže, aby se cítilo i chovalo lépe. 

Příběh na jedné straně dává dětem naději, že navzdory svému (domnělému) utlačování, a dokonce možná právě skrze ně, dosáhnou životního štěstí. Na druhé jim příběh Popelky ukazuje, že to, co ony zažívají jako ústrky, je ve skutečnosti nicotné. Popelka to měla mnohem horší.

A ještě nemohu opomenout jedno důležité sdělení: ať byla Popelka jakkoli od popela, zachovala si svou vnitřní čistotu a krásu, a to je to, co je důležité.  Pravá krása je krása duše. 

Červená karkulka – pozor, děvče!

Pro malé děti zůstává Červená Karkulka sdělením, že je třeba poslouchat maminku. Zdůrazňovaná červená barva, stejně tak jako vyobrazení Karkulky jako děvčete nejčastěji zhruba dvanáctiletého, dává tušit, že pohádka je zejména pro starší děti, a že zde půjde též o probouzející se sexualitu.

Karkulka je již schopna se sama pohybovat ve venkovním světě, dokonce v lese. Zároveň je však ještě dětsky zvědavá a naivní. Sejde z cesty, aby natrhala kvítí, ve vlkovi nevnímá nebezpečí. Analytici se přitom shodují v tom, že vlk představuje nezdrženlivou, divokou mužskou sexualitu a pro Karkulku citové i fyzické nebezpečí. 

Naopak dobrého muže vyobrazuje v pohádce myslivec. 

“Interpretační pochyby rozptýlí zjištění, že v některých verzích pohádky nejde o vlka, ale vlkodlaka. Dnes bytost podobně pohádkovou jako vlk, nicméně v dřívějších dobách osobu reálnou, muže, který se za vlka považoval a tím byl nebezpečný zejména mladým dívkám. I dnes sporadicky existují lykantropové – lidé, kteří se považují vlky.” píše Radvan Bahbouh a dodává, že jednoho takového (jinak vysoce postaveného manažera) potkal.

Na konci pohádky se Karkulka – znovuzrozená z vlkova břicha – vrací domů: již nikoli jako dítě, ale jako poučená dívka. 

Princ Bajaja – statečný a skromný

Pohádka vyzdvihující statečnost, skromnost, lásku, pomoc. Bajaja je starší z dvojčat. Jeho matka však upřednostňuje mladšího a dokonce zalže otci, že on je starší, a tedy dědicem trůnu. Bajaja ustupuje a vydává se do světa. Zachrání tři princezny před drakem, jejich otci pomůže ve válce. To vše tajně, jinak vystupuje v převlečení za němého sluhu. Teprve na konci pohádky se nechává poznat, získává nejmilejší princeznu a zjišťuje, že se má mnohem lépe, než bratr mazánek. 

Citovaná literatura:

Bahbouh, Radvan: Bylo nebylo. https://psychologie.cz/bylo-nebylo/

Bettelheim, Bruno (2016): Za tajemstvím pohádek. Praha: Portál

Uhlíř, Martin (2007): Jak jsme se stali lidmi. Praha: Dokořán 

Autorka článku

Mgr. et Mgr. Pavla Koucká

Psycholožka, vystudovala jednooborovou psychologii na Filozofické fakultě a jednooborovou biologii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Věnuje se především práci s rodiči: v Kolpingově azylovém domě pro matky s dětmi a ve své soukromé praxi. Vedla časopis Psychologie dnes, pracovala na Pražské lince důvěry a na Lince bezpečí. Je spoluautorkou knihy Výchova láskou a autorkou knih Zdravý rozum ve výchově a Uvolněné rodičovství.

Publikační aktivity Mgr. et Mgr. Pavly Koucké najdete v naší Odborné knihovně.

 

 

Nahoru

Facebook Šance Dětem Twitter @sancedetem Google+ +SanceDetem YouTube SanceDetem RSS RSS