Zobrazit menuSkrýt menu

Když dítě přeroste rodičům přes hlavu

Publikováno: 26. 10. 2016, aktualizováno: 9. 1. 2019

DítěObsah článku:

Z pohledu rodiče
Vývojové období dětí
Období batolete
Období mladšího školního věku
Kdy rodič výchovně nezvládá svoje dítě a výchovu svého dítěte?
Příčiny nevhodného chování dítěte
Jak se tedy zachovat?
Pomoc pro dítě i rodiče

Každé dítě se rodí jako unikát, některé je tišší, jiné má ostřejší lokty, některé více mluví, jiné je usebranější samo do sebe. Některé hned křičí a brání se, pokud mu někdo něco nechce dát, některé zase tiše nechá hračku v rukou toho, kdo mu ji vytrhl.

Jak se v tom všem vyznat? Jak pomoct dítěti, aby bylo na jedné straně silné, nenechalo si od druhých dělat věci, které se mu nelíbí, a zároveň mělo i jistou míru pokory, dokázalo se přiznat, omluvit se?

Z pohledu rodičů

Podívejme se napřed na nás rodiče. Rodič mnohdy vzpomíná na to, jak jej vychovávali jeho rodiče, mnohdy se dušuje, že takto on nikdy nebude vychovávat. Působí na něj (hlavně na maminky) různé diskuze na internetu, rozhovory s dalšími rodiči, s odborníky v časopisech … Na rodiče působí i tlak společnosti. Pokud jsou pracující, může se stát, že v pozdějším věku dítěte na něj nemají tolik času, jak by dítě potřebovalo. Mnohdy dítě chráníme nebo mu ulehčujeme situace – nedáváme mu domácí práce (některý rodič mu za domácí práci platí), nepovídáme si s ním, nesdílíme s ním čas, život, zážitky, situace, vztahy… Mnohdy také dítě díky svému charakteru, temperamentu je pro rodiče náročnější. Provokuje, zlobí, zkouší, kde je jeho hranice. Lehce se může stát, že dítě pak rodiči „přeroste“ přes hlavu.

Je tím myšleno, že dítě ve vztahu k rodiči zapojí všechny možné „páky“, které ví, že na rodiče působí, aby dosáhlo svého. Rodič si dříve myslel, že bude velmi důsledný při své výchově, a na základě těchto pák povoluje.

↑ nahoru

Vývojové období dětí

Vývojoví psychologové označují za věk, kdy má dítě pomalu začít „poslouchat“, už věk kojence. Čili je to věk dítěte do jednoho roku.  V tomto věku poprvé kolem 9. měsíce je schopno vnímat, co znamená slovo „ne“, je schopno na něj zareagovat tak, že věc opustí, nechá ji, zpozorní, tedy poslechne. Je k tomu zapotřebí jiný tón hlasu, aby dítě vědělo, že se s ním nežertuje, a důslednost.

Je také důležité v tak nízkém věku dítě oním „ne“ nepřetěžovat. Čili odstranit z jeho dosahu některé věci, které jsou pro něj problematické a mohly by jej lákat. Nechat tam jen málo věcí, na kterých si tento rodičovský prvek bude dítě spolu s rodičem cvičit.

Jak se to projevuje v dalších věkových kategoriích dítěte?

Příčiny vzniku výchovných a komunikačních chyb mezi rodiči a děti

Na rodiče působí mnoho  vlivů. Především to jsou vlastní vzpomínky z dětství a míra, v jaké se chce, nebo naopak nechce ztotožňovat s modely, které poznal v tomto období on ve vztahu se svými rodiči. Významný je také vliv společnoti, v které žijeme. Někdy rodiče špatnou odhadnou charakter a temerament svého potomka, jindy mu zbytečně ulevují od domácích povinností a nestanoví mu mantinely, v kterých by se měl pohybovat. Pokud chodí do práce, nemají tolik času na vzájemné poznávání a komunikaci s dětmi a ubývá i společně sdílených chvil a zážitků, které jsou pro vývoj dítěte nezbytné.

Období batolete

Je to věk dítěte mezi prvním a třetím rokem, kdy výrazně roste individualita dítěte (za její nejvyšší růst v tomto věku je vnímán věk dvou až tří let. Dítě se takto v mnoha směrech prosazuje, je umanuté, vzteklé, zkouší trpělivost druhého (často velmi inteligentně). Zkouší, kde je jeho hranice a kde je hranice rodiče. Nezná ještě všechny vztahy a situace ve společnosti, proto někdy nasadí svou oktávu křiku do takových výšin, že rodič opouští svá přesvědčení o důsledné výchově a podvolí se dítěti.

Věk předškoláka – období mezi třetím až šestým rokem dítěte

Toto období není už tak silné na vzdor (často se uklidňuje dítě nejpozději do pěti let). Není to tedy období už tak vypjaté a provokativní, jako to bylo v období batolete.

Dítě se ovšem dostává do jiných prostředí, než je jen rodina. Tráví více času s příbuznými (prarodiče, tety …). Více času tráví například ve školce, v jiných prostředích – zájmové kroužky a podobně. Působí tudíž na něj více autorit a některé děti mohou zkoušet, kde je mez této autority.

Na dítě rovněž působí kolektiv dětí, velmi lehce se nechá navést k tomu, aby něco řeklo, zasmálo se, zatahalo, koplo, vyzkoušelo … snáze než kdy předtím. Považuje tyto skutečnosti spíše za formu legrace. Je tedy zapotřebí, aby mu někdo z dospělých – jeho milých – ukazoval opět onu mez, hranici. Porovnával v jeho srdci to, co je dobré, a to, co je špatné. Formoval jeho svědomí.

Sledujte video o tom, jak zvládnout dítě v pubertě

Období mladšího školního věku

Je definováno jako období klidné z hlediska psychiky dítěte. Označuje se tak věk dítěte šest až jedenáct let, tedy období prvního stupně na základní škole. U dítěte by v tomto období už měl pominout první akční vzdor a ještě by neměla nastat puberta. Proto pokud by chtěl rodič něco napravovat, může se na to zaměřit v tomto období. Opět je zapotřebí dbát, aby rodič korigoval chování dítěte, co říká o svých spolužácích, jak komentuje jejich chování.

Vzdor

Aby trávil čas spolu s ním, kdy se ho bude ptát na to, jak se mělo, co si prožilo. Ptal se ho na to, jaký kamarád je z jeho pohledu dobrý, úžasný, z jakého důvodu se s ním kamarádí a jaký kamarád nebo spolužák mu nevyhovuje a z jakého důvodu. Ve většině případů se v období třetí a čtvrté třídy tříbí kamarádský vztah a dítě si oblíbí toho, kdo je mu povahově blízký, má podobné zájmy, záliby. Dítě také víc chápe a uvědomuje si argumenty rodiče, jsou mu více srozumitelné, má čas si je vyslechnout, zastavit se u nich.

Období puberty

Je pro mnoho rodičů velmi náročné. Nejakčnější puberta se projevuje u dítěte do patnácti let. V pozdějším věku není tak urputná. Je to období druhého vzdoru, kdy některé děti argumentují velmi tvrdě, proč dané věci dělat nebudou, nechtějí, nelíbí se jim… Jiné děti zase mlčí, ale myslí si jasně své a protestují samy uvnitř sebe. Mnohdy také rodiče říkají, že co zasadili, „zaseli“ do dítěte – do vzájemného vztahu – v předešlém období, to v tomto období do určité míry sklízejí. Čili pokud si udělali na dítě čas, mají mezi sebou a jím vybudován vztah, dokážou i v tomto období spolu mluvit, domlouvat se na kompromisu, vnímat se navzájem a jejich vztah se ještě více prohlubuje.

↑ nahoru

Kdy rodič výchovně nezvládá svoje dítě a výchovu svého dítěte?

Výchovně nezvládáme svoje dítě, pokud nedokážeme v určitou chvíli nevhodného chování dítě zastavit, zarazit, odvést od skupiny lidí, ve které právě jsme, a dát mu jasně najevo nevhodnost jeho chování. Tedy ve chvíli, kdy dítě na rodiče začne křičet, začne mu nadávat, začne do něj strkat, v mladším věku jej začne bouchat, vyplazovat na něj jazyk, tahat se s ním o něco, je to nevhodné chování dítěte, ke kterému by rodič měl zaujmout jasné, pevné, láskyplné stanovisko.

V prvním momentu jej odvést od skupiny, kde se právě rodič spolu s dítětem nacházejí. Tento krok je nutný proto, aby neměla tato dvojice „publikum“. I pokud se stane takováto situace v rodině mezi dalšími rodinnými příslušníky, je vhodnější odejít spolu s dítětem a dořešit danou situaci o samotě. Bez „publika“ se může v dané situaci lépe cítit rodičJe důležité k situaci, kdy se dítě nevhodně chová, zaujmout stanovisko. Tak, aby se dítěti formovalo jeho svědomí, aby vnímalo vinu, dokázalo se za danou věc omluvit. Je důležité do určité míry vnímat i společenské hledisko na dítě v té situaci a mezi těmi lidmi, kde se právě nacházíme. a do určité míry i dítě.

Dítě vyrůstá mezi ostatními lidmi, je mezi kamarády, učiteli, sousedy, s trenérem a i tady mezi těmito lidmi je velmi dobré, aby dítě mělo nastavenu určitou hranici, co ještě ano a co už ne. V první řadě tuto hranici nastavuje dítěti opět rodič. Rodič ji nastavuje podle svého pohledu, podle svého názoru. A znovu – i pro něj je velmi dobré, aby si za svým názorem stál, aby to byl názor odůvodněný nebo aby zvažoval, zda je to názor mylný, a takový názor aby měnil.

Dívky v pubertě

Příčiny nevhodného chování dítěte

Jednou z příčin, může být u dítěte neznalost nebo nejednoznačnost mantinelů, které dítěti rodič a další vychovatelé dávají. Dítě pak zkouší, kde je jeho hranice, kde má jasnou mez. Pokud je rodič nejednoznačný, mate tím i dítě a pak se může stát, že dítě zkouší svým chováním, jaká bude reakce rodiče.

Velmi různá prostředí s velmi různými výchovnými přístupy mohou dítěti také „ubližovat“. Pokud by dítě například ve věku batolete bylo v kontaktu s rozdílným výchovným přístupem, může se stát, že bude velmi zmatené a bude využívat ten model chování, který mu bude vyhovovat nejvíce. V pozdějším věku to může být ze strany dítěte i vypočítaný kalkul.

Neshody mezi rodiči, kupování si dítěte přes dárky může být dalším prvkem, kdy se dítě bude chovat nevhodně. Může se stát, že například rodič v rozvodovém řízení bude chtít dítěti dopřát to, co si dítě přeje. Toto dítě pak vyrukuje při konfliktu s druhým rodičem s větou – Máma to po mně nechce, abych to dělala, ona mi koupí to a to… Ty jsi hrozný, já k tobě nebudu chodit, už tě nechci vidět.

↑ nahoru

Do určité míry tedy se takto dítě začíná učit manipulovat rodiči, nutit je k určitým reakcím, tlačit je ke zdi, aby se zachovali tak, jak si to dítě samo představuje. Nedostatek času, tlak na rodiče může být dalším důvodem, kdy se dítěti podaří vmanipulovat rodiče tam, kde si představuje. Někdy pak rodič přirozeně ustoupí, když nemá čas se s dítětem o něčem handrkovat. Ustoupí, když dítě více zatlačí.

Také nestálost, nezakotvenost, slabá víra rodiče ve svou rodičovskou roli, malá podpora druhého rodiče v jeho roli můžou přispět k tomu, že dítě tuto nejednoznačnost využije ve svůj prospěch. A pak to může začít – příchody domů, kdy chce dítě samo, dělání úkolů dle jeho uvážení…  

Někdy může dítě reagovat nevhodně také proto, že se něco děje v jeho životě. Nemá kamarády, kamarád ho zradil, už dostalo třetí pětku ve škole a nejde mu známku si opravit, je si nejisté – narodil se mu sourozenec a neví, když se veškerá péče v tuto chvíli soustředí na mladšího, zda jej mají ještě rodiče rádi.

Mnohdy uděláme určitou výchovnou chybu my rodiče. Nezřídka se může stát i to, že dítě samo není v pohodě a začne svým nevhodným způsobem reagovat na rodiče.

Pokud je rodič moudrý, pozná, že není chyba na jeho straně, možná ani na straně dítěte, že příčina je jinde. Snaží se pak k dítěti víc přiblížit, začít s ním rozhovor a upevnit opět své rodičovské pozice tak, aby dítě vědělo, že má v rodiči oporu, podporu.

↑ nahoru

Jak se tedy zachovat?

Nejprve je důležité, aby rodič sám vnímal, jakým je rodičem. Aby vnímal obraz své rodičovské pozice, dokázal si odpovědět na otázku, co tuto rodičovskou pozici ovlivňuje (nadbytek práce, malé sebevědomí, zcela rozdílný výchovný styl jeho rodičů vůči němu samotnému, nespokojenost s vlastním životem…)

Poté je velmi důležité, aby si řekl, jak chce dítě v jeho životě vést, jakou cestou, jakým směrem, jak jej chce vychovávat. K čemu jej chce přivést? Chce, aby z něj byl zdravý jedinec, který se dokáže ozvat, když se mu něco nelíbí, který dokáže druhého posílit, má i ono zdravé sebevědomí?

To, co rodičům doporučuji, je otevřenost v komunikaci. Nebát se dítěti říct, co si rodič přeje, co jej zlobí, co mu vadí, z čeho má radost, co se mu podařilo, nepodařilo. Tato otevřenost může pomoct ve vztahu mezi rodičem a dítětem v tom, že si více porozumějí, pochopí se. Také dítě pak dokáže víc o sobě mluvit. 

Dalším doporučením je být ve výchově co nejvíc pevný, důsledný. Tato důslednost znamená, že pokud rodič v určitou chvíli řekne NE, pak ono NE platí. Znamená to pro dítě určitou jistotu, že věci budou tak, jak rodič říká. Tato jistota je pro dítě velmi potřebná, přináší mu do srdce větší klid.

Pro starší věk dítěte – především pro období puberty – je důležité nebýt zbrklý ve vyjadřování, v chování. Rodič má mnohdy říct, že si věci rozmyslí, poradí se s druhým rodičem. Může se totiž stát, že dítě má pro tento věk neobvyklé, ztřeštěné nápady. Někdy rodiče zkouší, pokouší. Testuje, kde je jeho hranice, srovnává tuto hranici s hranicí rodičů svých spolužáků.

Proto je vhodné nevybafnout svoji odpověď hned. Napřed se trochu zklidnit, domluvit se na společné odpovědi rodičů a pak ji sdělit dítěti. Ve vztahu k dítěti je vhodné být upřímný. Nebát se mu říct, že je rodič neklidný, unavený, potřebuje tak a tak pomoct. Tak se může vytvářet hlubší vztah mezi rodičem a dítětem.

Kvíz: Odpovězte na otázky a zjistěte, zda nemáte doma malého tyrana

Je také vhodné nastavovat dítěti určité mantinely. Nebát se mu dát např. mantinel, který se týká času jeho hraní na počítači, telefonu. Vždy mu zdůvodnit, proč tento mantinel rodič dává. Říct mu o daném mantinelu (pokud se to podaří) ne ve chvíli vzteku, zloby, spíše ve chvíli klidu, aby i dítě lépe „slyšelo“. Tento mantinel by měl být zdůvodněný tím, že rodič chce spolu s dítětem prožívat plnohodnotný čas, kdy nebude jeden ani druhý rušen elektronikou, budou se moct soustředit na sebe a na to, co jeden druhému říká. Takže i telefon u jídelního stolu, pokud i ostatní u něj jedí, nedoporučuji. Opět to může vést k větší individualitě dítěte, menší pozornosti ve vztahu k druhému člověku. Jednoznačně pravidla i pro domácí soužití pomáhají ke společnému bytí rodiče a dítěte.

Kluk

Pomoc pro dítě i rodiče

Pokud se stane, že si rodič neví rady nebo se jeho názor liší od názoru druhého rodiče, je vhodné, aby rodič (někdy sám, někdy s dítětem) navštívil nezávislého odborníka – dětského psychologa, aby se s ním poradil, zda chování dítěte je ještě normativní, nebo je zapotřebí již určitý zásah odborníka. Odborník může nabídnout diagnostiku dítěte, poradenství, psychoterapii pro dítě nebo i pro celou rodinu.

Důležité je také vnímat, zda chování dítěte má nebo nemá určitou souvislost „pouze“ s jeho vývojovým obdobím (například období vzdoru) nebo zda chování dítěte vybočuje z normy oproti jiným dětem z okolí.

Důležitým kritériem pro poznání toho, zda se může jednat o určitou nemoc dítěte (ADHD, ADD, Aspergerův syndrom…), je také to, zda se dítě chová stejně ve všech prostředích. Tedy zda je dítě víceméně stejné ve svém chování doma, ve škole, na kroužku, u babičky a zda je to chování nestandardní, i když se rodiči zdá, že dělá všechno proto, aby chování dítěte usměrnil. Pak se může jednat o zdravotní problém, který je vždy vhodné řešit u dětského lékaře, psychiatra nebo klinického psychologa.

Chci popřát nám rodičům pěkné chvíle strávené s dětmi. Hodně legrace, vzájemných objetí, společných odpočinkových chvilek. Najděme je, naslouchejme si navzájem, abychom neztratili čas, kdy můžeme a chceme být spolu. 

Zaujal Vás článek a chcete každý měsíc dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru!

Přihlášení k odběru newsletteru

 

Kde hledat pomoc:

Centrum sociálních služeb
Pedagogicko-psychologické poradny
Asociace dětské a dorostové psychiatrie
Asociace klinických psychologů

Související literaturu k tématu najdete v naší Odborné knihovně.        

Autor článku

PhDr. Ilona Špaňhelová

Dětská a rodinná psycholožka, vystudovala Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, obor psychologie. Absolvovala psychoterapeutický výcvik v Rogersovské terapii. Ve své soukromé praxi se věnuje rodinné problematice a poradenství od prenatálního období života dítěte a dále komunikaci mezi rodiči a dětmi. Pořádá kurzy na toto téma a vyučuje sociální psychologii na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy. V letech 2001–2005 působila jako hlavní supervizorka Linky bezpečí. Spolupracuje s občanským sdružením Dlouhá cesta – pomoc rodičům po ztrátě dítěte. Je předsedkyní občanského sdružení Škovínek.

Publikační aktivity PhDr. Ilony Špaňhelové najdete v naší Odborné knihovně.

Související literatura:

Komunikace mezi rodičem a dítětem
Průvodce dětským světem
Dítě a rozvod rodičů
Prázdná kolébka

Pomohly vám informace v tomto článku?

Nahoru

Facebook Šance Dětem YouTube SanceDetem RSS RSS