Nevyzpytatelná dětská fantazie

Autor/ka: PhDr. Ilona Špaňhelová
Datum publikace: 10. 05. 2021, Aktualizováno: 15. 06. 2021
Představme si situaci: malá tříletá holčička popisuje své babičce, že budou mít doma velkého psa. Bude mít velké zuby, bude na cizí lidi štěkat a bude je doma také chránit. Když přijde babička s dítětem k němu domů, zjistí, že nic takového rodiče neplánují.

Šestiletý kluk vypráví své mamince, že jej ve školce jeden kluk uhodil, posmíval se mu, říkal mu sprostá slova a vyplazoval na něj jazyk, zavřel ho na záchod a nikdo se po něm dlouho nesháněl. Mamince je tento popis divný, a zeptá se v soukromí obou paní učitelek, zda se něco takového stalo. Vyprávění syna nepotvrdí.

Čtyřletá holčička začne v restauraci popisovat, že po zemi leze had. Všichni si mají dát nohy nahoru, aby je náhodou had neuštknul. Pak se začne smát, a když jí rodiče řeknou, že žádného hada nevidí, začne se s nimi hádat, že je opravdu tam, na zemi. Právě leze pod jejich nohama.

Co toto chování znamená?

Je to jejich fantazie? Chce tímto chováním dítě dospělému něco „říct“? Chce na sebe upoutat pozornost? Vymýšlí si? Lže? Museli bychom být přímými svědky těchto událostí a vědět, jaké děti jsou, abychom mohli vyvodit, co jejich chování znamená. Nicméně lze usuzovat, že holčičky v obou případech mají velkou fantazii a chtějí ke své osobě upoutat pozornost dospělého. Možná mají rády zvířata a mohou tak projevovat svoje přání mít doma psa nebo hada. V případě chlapce by jej maminka měla vyslechnout a měla by jej požádat, aby přemýšlel, zda se události odehrály opravdu tak, jak popisuje. Pak by mu měla říct, že se domnívá, že syn lže a co lež může do vztahu přinést – nedůvěru. A měla by se spolu s ním pokusit přijít na to, čeho touto lží chce dosáhnout? Chce být víc ve středu pozornosti? Nerozumí ještě tomu, co to je lež?   

Obrázek
čarování

Fantazie (někdo ji pojmenovává jako obrazotvornost nebo představivost) je definována tak, že si dítě vytváří nové představy podle toho, co už dřív vidělo nebo slyšelo. Často si tyto představy obměňuje, přetváří, dotváří. Fantazie má tedy reálný základ – dítě vidělo (ve skutečnosti nebo na obrázku) hada. Ví, jak vypadá, má o něm i několik základních informací. Fantazií si dotváří příběh o hadovi, jeho barvě, tvaru, velikosti a nebezpečnosti. 

Fantazii má dítě do určité míry geneticky vrozenou. Pokud má kreativní rodiče, lze předpokládat, že bude mít také kreativní myšlení. Jeho hra bude plná příběhů, zážitků, barev, překvapení, zápletek a zvratů.   

Dítě ale může svoji fantazii rozvíjet, i když nebude mít genetický předpoklad a tvůrčí rodinné zázemí. Může chodit do divadelního kroužku, vytvářet kreativní představení. Může se z něj stát pan režisér, autor her. Dítě může chodit také do výtvarného kroužku, kde jej jeho učitel podpoří v kreativitě, fantazii a vytváření představ na papíře. Růst, vytváření a dotváření fantazie dítěte může tedy podpořit i cizí člověk. 

Věk a fantazie

Fantazie se u dítěte rozvíjí díky jeho věku, díky podnětům, které mu do života přinášíme a díky kreativitě, kterou spolu s dítětem rozvineme. Poté mu už dáme volné pole působnosti k vlastnímu rozvoji. 

Mezi 4. až 5. rokem bychom měli být pozorní, aby dítě dobře rozlišovalo, co je fantazie, a jak se může projevovat v dětských hrách a výtvorech. Pokud dítě rozvíjí svoji fantazii ve věcech tvůrčích, jako je příběh či kresba, je to v pořádku. Zde bych navrhovala dítě podpořit, zafixovat, že je to příběh, který vytváří. Můžeme si jej dokonce zahrát s loutkami. Dítě ví, že to není pravda, příběh jsme si vytvořili.

Dítě ve věku 3 – 5 let použije příběh, který samo zažilo. Například bylo u moře, tak vypráví o moři. V jeho příběhu je moře, voda, hodně slunce, racci, lodě a do tohoto příběhu ještě “zamíchá” žraloky, žraločí boj, krev, která se objevila na moři, spoustu záchranářů, kteří přijeli, jak to dopadlo, strach i napětí. Dítě tedy využívá realitu, kterou zažilo. Bylo už u moře nebo vidělo film o moři a do této reality může dokreslit svou fantazii se žraloky, boj i touhu po dobrodružství. 

A to je úplně v pořádku, případné jeho věku i prospěšné rozvoji fantazie.

Hranice mezi fantazií a lží je tenká

Obrázek
masky

Naopak, tato fantazie se nesmí projevovat v popisu interakcí a vztahů mezi dítětem a dalšími dětmi nebo dospělými. Právě u dítěte ve věku 4 – 5 let je důležité být pozorní. Pokud dítě nepravdivě řekne, že Jarda ho ve školce uhodil a nebo, že mu Maruška  sebrala autíčko, je na nás, abychom mu fixovali, že tím už zasahuje dítě do roviny vztahů. Díky lži dítěte si máma, táta, paní učitelka, rodiče Jardy nebo Marušky, možná i další rodiče (pokud by se tato věc řešila ve školce) mohou dělat názor na domnělé viníky. Jardovi a Marušce vytváří negativní „nálepku“. A tady je důležité, abychom mluvili s dítětem o tom, jak by se samo cítilo, kdyby o něm druhý tvrdil něco, co neudělalo. Můžeme si to předvést i v nějaké epizodě. Budeme tvrdit našemu dítěti, že nám provedlo něco, co neudělalo. A zeptejme se ho: jak ti je? 

Pokud máme s dítětem zkušenost, že je v oblasti vztahů velmi fantazijní, měli bychom s ním záměrně fixovat, co je pravda a co je lež.

Říct mu, že pravda je opravdu to, co vidí a slyší, co se stalo. Lež je událost či skutečnost, kterou nevidí ani neslyší, nevidí ani neslyší ji také další lidé, a nestala se. 

Lež je špatná, protože druhého zraňuje, rozčiluje, zneklidňuje, provokuje, vytáčí a znepřáteluje. Můžeme s dítětem zkoušet jasné a konkrétní příklady. V jeho věku je příklady důležité předkládat tak, že mu o skutečnosti nejen vyprávíme, ale hlavně mu pravdu a lež ukazujeme na faktickém příkladu.

Například dáme dítěti prázdnou sklenici čaje a zavoláme ho, ať se jde napít. Dítě by mělo získat faktický pocit, co mu tato naše lež způsobila. Poznat, jaké pocity cítí, jak vnímá vzájemný vztah s rodičem. 

Situaci bychom měli komentovat: teď jsem ti zalhala, jak ses cítil? Pokud vnímáme, že je to důležité, doplníme další komentář. Řekneme dítěti, že nechceme, abychom si navzájem lhali. Způsobuje to nedůvěru, nazlobení jeden na druhého a kazí to náš vzájemný vztah. Často právě díky faktickému skutku dospělého dítě pocítí, jak na něj lež působí. 

Pokud je dítě malé, jsou mu například tři roky, můžeme reagovat na jeho kafíčko z písku a vody tak, že se usmějeme, kafíčko vypijeme a přidáme komentář – to bylo jako kafíčko. V pozdějším věku jej raději veďme k tomu, aby spolu s námi udělalo kávu opravdovou. 

A znovu se vrátím k upozornění, abychom byli velmi ostražití na fantazii vztahovou. Pokud dítě fabuluje v lidských vztazích, měli bychom ho zastavit. Pokud se nám nezdá jeho příběh pravdivý, ověřme ho s dalším dospělým, který u probírané situace byl. Potom můžeme dítě vyzvat, ať jde chvíli přemýšlet, zda je to, co nám povídá, skutečně pravda. A poté ho můžeme ještě jednou vyzvat ke komentáři, jak daná situace opravdu byla. 

A nakonec nezapomenout dítě pochválit, že dokázalo říct pravdu. 

Důležité je hledat příčinu lži

Každé dítě je samozřejmě jiné, vyrůstá v jiných vztahových podmínkách. 

Fantazírování dítěte může být často spojeno s jeho věkem, jak jsem již uvedla v předchozích řádcích.

Obrázek
fantazie

Známe ale i jiné příčiny. Například když dítě v komentování fantazijních věcí necháme delší dobu bez zásahu, a nefixujeme pravdu a lež. Poté se v těchto kategoriích samo nevyzná a žije více v imaginativním než ve faktickém světě. Mnohdy je to pro něj i výhodnější. Imaginativní svět je veselejší, barevnější, bez problémů. A pozor! Náraz dítěte do reálného světa poté může být bolestivý a náročný. Znovu proto připomínám, abychom se mezi 4. a 5. rokem více zaměřili na dětské zacházení s pravdou a lží. 

Jiným důvodem lži může být u dítěte touha se zviditelnit. Být zajímavý, výjimečný, zábavný, obletovanější, prostě king. Z vlastní zkušenosti vím, že se to často děje ve školce. Dítě má pocit, že nemá mnoho kamarádů. Touží po nich, a proto si začne vymýšlet příběhy a skutečnosti, které zpočátku ostatní děti přijímají a dítě pro ně začíná být zajímavé. Když však ostatní děti rostou, začne jim příběh připadat „zvláštní“. Víc přemýšlejí o tom, zda může mít rodina dítěte tak velké, úžasné a rychlé auto. Zda je tatínek opravdu každou chvíli v Americe a vozí dítěti tolik věcí, o kterých dítě mluví.

Důvodem ke lži může být i to, že na sebe dítě chce v těžké životní situaci přilákat pozornost dospělého. Například ve chvíli, kdy se mu narodí sourozenec. Častokrát už přitom velmi dobře ví, co je pravda, co lež, a co je jen výplodem jeho fantazie. 

Někdy chce dítě utéct do fantazie, když se rodiče více hádají a ono má pocit, že na něho zapomínají a přehlížejí ho. Buď, aby dospělého vyprovokovalo k tomu, aby si jej všimnul, nebo proto, že nechce snášet těžkou situaci a chce snít ve fantazii. 

Pokud máme zkušenost s častým sněním dítěte ve fantazii, je vhodné zamyslet se, zda dítě není v obtížné životní situaci a zda na ni takto nereaguje. Pak bychom si ho měli vzít na klín a co nejklidněji s ním situaci rozebrat. Zeptat se ho, po čem touží a co si přeje. Zda jsou věci, o kterých mluvilo opravdu tak, jak říká. Věnovat mu svůj čas, a pokud to patří k situaci, omluvit se za vlastní rodičovská selhání. 

Pokud dítě na 1. stupni ZŠ nedokáže rozlišit, zda je to, co říká, lež nebo pravda, a jeho lež se promítá i do vztahů mezi spolužáky, dospělými nebo kamarády, je velmi vhodné navštívit odborníka a danou situaci s ním probrat.

Podporujme pravdu

Fantazie je úžasná věc, díky které vznikla mnohá umělecká díla, reklamy, obaly na výrobcích i romány. Podporujme v této kreativitě naše děti. Vnímejme však rozlišení fantazie vložené do specifického díla, a té, zasahující do vzájemných vztahů mezi lidmi.

Podporujme děti v rozlišování fantazie a lži.

Udělejme si na ně čas, vysvětlujme, ukazujme jim příklady, pokládejme jim otázky. Je důležité, aby se samy v sobě vyznaly. 

Podporujme pravdu, i když může druhého někdy překvapit nebo zasáhnout. Veďme děti k tomu, že i když se někdy proviní nebo udělají něco špatně, mají vždycky příležitost to napravit. Pak je třeba zdůraznit, že po této nápravě mají čisté svědomí (čisté srdce) a jsou výborné a úžasné, protože to dokázaly.

Související literaturu a další zdroje informací naleznete také v naší Odborné knihovně.

Zaujal Vás článek a chcete každý měsíc dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru!

Přihlášení k odběru newsletteru

Autor/ka
PhDr. Ilona Špaňhelová

Dětská a rodinná psycholožka, vystudovala Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, obor psychologie. Absolvovala psychoterapeutický výcvik v Rogersovské terapii. Ve své soukromé praxi se věnuje rodinné problematice a poradenství od prenatálního období života dítěte a dále komunikaci mezi rodiči a dětmi. Pořádá kurzy na toto téma a je autorkou webu spanhelova.cz. V letech 2001–2005 působila jako hlavní supervizorka Linky bezpečí. Spolupracuje s občanským sdružením Dlouhá cesta – pomoc rodičům po ztrátě dítěte.

Odborná knihovna:
Články: