Zobrazit menuSkrýt menu

Kdy hledat pomoc rodinného terapeuta?

Publikováno: 26. 1. 2016, aktualizováno: 10. 1. 2019

Ilustrační foto: dítě s depresiíPředchozí články k tématu:

V jakých případech vyhledat pomoc rodinného terapeuta?

  • Když se někdo ze členů rodiny cítí nespokojen.
  • Když chce rodina změnit svou vzájemnou komunikaci.
  • Když je v rodině napjatá atmosféra.
  • Když se v rodině staly nějaké významné změny.
  • Když někdo ze členů rodiny změnil své chování.
  • Když rodina popisuje výchovné problémy s dětmi.
  • Když se objeví nějaké psychosomatické onemocnění.
  • Když je v rodině nějaké závažné onemocnění.
  • Když v rodině došlo k nějaké traumatické události.
  • Když se rodina nachází v konfliktním klimatu.
  • Když rodiče přemýšlejí o rozvodu či rozchodu.
  • Když je rodina v porozvodové situaci.
  • Když rodina přijímá nové členy, mění se rodinné uspořádání.
  • Když děti vykazují problémové, rizikové chování.
  • Když se v rodině vyskytnou návykové látky.
  • Když se v rodině objeví násilí.

Daný výčet není jistě kompletní, rodinné terapie je možné využít v širokém spektru situací a může být impulzem k žádoucím změnám, byť se na první pohled může zdát, že jde o problém jen jednoho člena rodiny. Například u mladé slečny, u které byla diagnostikována porucha příjmu potravy (anorexie, bulimie a podobně), se koncept terapeutického setkání s celou rodinnou jeví jako velice přínosný. Můžeme reflektovat roli nemoci v rodině, jak ji jednotliví členové vnímají, čeho se obávají, můžeme hovořit o výchovných přístupech, čeho si na dívce jednotliví členové rodiny váží, co by bylo jinak, kdyby její tělo nestrádalo, a podobně.

Kdybychom měli možnost pouze individuálního sezení, mnohé z kontextů nemoci v rámci rodinného systému by zůstalo skryté. Tímto samozřejmě nechceme tvrdit, že rodinná terapie má nahradit individuální či skupinovou psychoterapii. Vnímáme ji jako doplňující, další typ možné intervence, možnost změnit úhel pohledu na problémové symptomy i způsob komunikace v rodině.

Rodinná terapie má oproti individuálnímu sezení s jedním klientem mnoho výhod. Setkání terapeuta s více členy rodiny může pomoci rozšířit kontext celé řešené situace, vidění z různých perspektiv. To, co se v individuálním kontaktu jeví jako velmi složitý problém, může při jeho otevření před ostatními rodinnými příslušníky nabývat jiných obrysů. Rodina často o svých trápeních a niterných pocitech nekomunikuje, případně komunikuje v náznacích, s předpokladem, že přece ostatní musí vycítit, jak jednotlivci je a co prožívá. Komunikační vzorce bývají v rodinách většinou poměrně stabilní, někdy bohužel i rigidní. Cílem setkání rodiny s terapeutem je změna těchto vzorců, které se ukázaly jako problematické, či dokonce nefunkční.

Než si formulujeme ostatní přínosy rodinné terapie oproti terapii jen s jednotlivcem, představíme si příběh, kdy nabídka psycholožky, aby se setkání s klientem zúčastnili i další členové rodiny, vedla k poměrně rychlému vyřešení situace a ke spokojenosti v rodině.

Související články na portálu Šance Dětem:
(Po)rozvodové boje: když rodiče zapomínají na děti
Rozvod manželství

↑ nahoru

Příběh rodiny Martina

Na školní psycholožku se obrátila třídní učitelka Martina. Martin je jedenáctiletý žák páté třídy. Do školy přestoupil z jiné základní školy ve stejném městě. Učitelka má jen kusé informace, ví, že to bylo kvůli tomu, že je Martin ve střídavé péči obou rodičů a školu změnil kvůli vzdálenosti od obou rodičů. Martin působil ve třídě nejprve ostýchavým dojmem, se spolužáky se moc nebavil. Když už vstupoval do nějakých interakcí, tak to bylo spíše s děvčaty, o přestávkách byl však často sám. Po několika měsících se ale jeho pozice ve třídě změnila. Z Martina se stal v očích třídní učitelky provokatér, rušil vyučování, nebyl připraven na další hodinu, měl nevhodné poznámky vůči dívkám ve třídě, před chlapci frajeřil, mluvil vulgárně. Prospěchově se také zhoršil. Ani přes tuto změnu chování nepatřil Martin ve třídě mezi příliš oblíbené, spolužáky si tak nezískal. Když se s ním paní učitelka snažila mluvit o samotě, jak je v nové škole spokojený, co se mu zde líbí nebo naopak, co si představoval jinak, Martin nebyl moc sdílný. Jen vágně odpověděl, že je všechno „dobrý“. Přesto cítila, že byl Martin těmito otázkami potěšen. Zkusila mu navrhnout, že by si mohl o tom víc popovídat se školní psycholožkou, která má zkušenosti s novými žáky na škole. Martin na tuto nabídku překvapivě reagoval pozitivně. Protože má škola s rodiči podepsaný informovaný souhlas o možnosti konzultace se školní psycholožkou, domluvila třídní učitelka setkání za několik dní.

Martin přichází k psycholožce se znuděným výrazem. V úvodních minutách jen prohlásí, že se třídní učitelce něco nezdá, že je tu nový, ale že vlastně žádný problém nemá. Holky ze třídy se pomlouvají, hrají si na kamarádky, přitom nejsou a s kluky si taky moc nerozumí.

Psycholožka je trpělivá a zajímá se, co Martina ve škole baví, co mu zde chybí, co by se muselo změnit, aby byl spokojený. Martin srovnává novou školu se svou starou. Tam měl své dobré kamarády, teď se s nimi vídá jen odpoledne, a to jen s některými. Dobře to tam znal, i paní učitelky. Terapeutka se zajímala, jak došlo ke změně školy. Martin se najednou rozplakal. Líčil, že se rodiče minulý rok rozvedli, on byl svěřen do střídavé péče, dva týdny žije s matkou a dva týdny s otcem, jeho novou partnerkou a mladší nevlastní sestrou. Školu změnil, protože to má teď z obou míst tak nastejno, do té bývalé by to měl od táty moc daleko. Také si myslel, že v nové škole se ho nikdo nebude ptát na rozvod, nebude se na něj dívat divně. Doma nechce rodičům přidělávat starost, protože byl u soudu a tam řekl před panem soudcem, rodiči i sociálkou, že to tak chce, že chce bydlet u obou rodičů. Pořád si na to nemůže zvyknout, ale taky nechce tátu vidět jen někdy o víkendu. Myslel si, že se skoro nic nezmění, že to bude hodně stejné, jako když bydleli ještě všichni spolu. Ale všechno je jiné. A v nové škole se mu stýská po kamarádech ze staré školy. Má pocit, že nezapadl.

Psycholožka podpořila Martina, že rozumí jeho těžké situaci, a navrhla mu, jestli by si příště o tom, co ho trápí, mohli popovídat všichni i s rodiči. Martin se nejprve zalekl. Nechce jim přidělávat starosti. Hlavně se bojí, aby se u toho nepohádali, to už nechce slyšet. Je rád, že se teď rodiče nehádají, že se domlouvají třeba po telefonu a doma se o tom druhém moc nebaví. Nechce je zklamat. Navíc, co tomu mamka nebo taťka řeknou, že mají přijít k psycholožce? Stačí, že chodili na sociálku, kde taky jedna psycholožka byla. A tam se mu to moc nelíbilo, měl pocit, že s ním jednají jako s malým dítětem, navíc se tam rodiče hádali. Pak se mu to ale rozleží v hlavě. Třeba to teď bude jiné, třeba budou víc v klidu a on jim konečně řekne, že je to pro něho těžké. Ví, že to by mu ulevilo.

Psycholožka tedy zavolá oběma rodičům a domluví společné sezení. Oba rodiče ihned se schůzkou souhlasí, ačkoliv moc nevědí, co si o tom myslet. Martin je doma hodný, říká, že je všechno v pohodě, že je spokojený. Martin rodičům o prvním sezení s psycholožkou řekl jen málo, bál se, že by pak schůzku zrušili nebo se na něj zlobili.

Do pracovny přichází Martin s oběma rodiči dle domluvy. Psycholožka se jim nejprve představí a pak se všech zeptá, jaké mají očekávání od rodinné terapie. Slova se ujme otec, který emotivně ventiluje své obavy, aby mu Martina nesebrali, že ho nezvládá. Matka chvíli mlčí a čeká, jak bude reagovat psycholožka. Ta vyzve matku, jestli by se i ona nepodělila o své očekávání. Matka se usměje na Martina a řekne, že ona vlastně neví, co by se tu mělo řešit, že plní všechny dohody, co dali na sociálce a u soudu, že si Martin na vše už zvykl a funguje jim to. Se školou Martin velké problémy nemá, jen třídní učitelka říkala, že se trochu zhoršil a otrkal, ale to je tím, že si chce získat nové kamarády. To se samo srovná. Doma si kluk na nic neztěžoval.

Poté se obrátí na Martina a očekává od něj souhlasné přikývnutí. Martin ale mlčí a dívá se na psycholožku. Ta navrhne, aby Martin zkusil říci, v čem je aktuálně v životě spokojený, co se mu líbí. Martin se rozvypráví, že je teď víc v klidu, že vídá oba rodiče, rozumí si i s tetou Hankou (partnerka otce) a Dominikou (její dcera), matka je taky víc v pohodě, nebrečí tolik, víc se směje. Táta má na něj doma čas a jezdí na výlety. Oba rodiče se usmívají. Otec si vezme slovo a sděluje, že je opravdu spokojen, že to dopadlo dobře, že se s tím rozvodem Martin vyrovnal skvěle a je z něj už velký kluk. Matka reaguje tím, že se bála, jak to bude Martin snášet, protože pro ni je hrozně moc těžké, když je Martin u otce a ona je doma sama. Moc se jí stýská.

Psycholožka se ptá Martina, jak vypadá kontakt s druhým rodičem, když je u druhého rodiče. Martin odpovídá, že je s ním v telefonickém kontaktu nebo na Skypu nebo se třeba na chvíli někde potkají. Že by třeba rád zašel i na návštěvu, ale bojí se, aby to druhý rodič nezakázal. Rodiče jsou překvapeni. Mají pocit, že se snaží před Martinem zachovat korektní vztahy, neuvědomili si, že by Martinovi mohli nabídnout i návštěvu mimo domluvený termín. Sami se učí zvyknout si na nový režim. Oba shodně přikyvují, že to určitě není problém, že to můžou vlastně i sami nabídnout, aby se Martin necítil nějak provinile, že chce jít k druhému z rodičů.

Hodina sezení je u konce, Martin úplně zapomněl, že si celý týden připravoval větu „chci se vrátit na svou bývalou školu“. Cítí se uvolněně, má pocit, že může s rodiči teď víc mluvit, že se spolu tady domluví. Matce se ulevilo, že Martin cítí potřebu kontaktu s ní i mimo vyhrazený čas. Otec je spokojen, že na něj nikdo nemluvil v citacích zákona, že si na Martina nestěžovali, nebo dokonce kritizovali jeho výchovu. Nikdo se proto nebránil, aby se zase sešli za 14 dní.

Tato ukázka prvního sezení s rodinou ukázala, jaké interpretace si zvláště děti mohou konstruovat, dávat významy některým skutečnostem a jak je někdy pro rodinu obtížné je pojmenovat. Rodina se s psycholožkou sešla celkem šestkrát. Dvakrát se sezení zúčastnila i partnerka otce a její dcera. Dominika navštěvovala druhou třídu stejné základní školy. Rodina se během sezení za pomoci psycholožky snažila hledat místa, kde se některý z účastníků může cítit nesvůj, nespokojený. Dominika si přála, aby ji nevlastní otec doprovázel na trénink tancování i v době, kdy s nimi bydlel Martin. Otec si přál, aby mohl zajít s kamarády po basketu na pivo i v době, kdy u nich bydlel Martin, aby jeho bývalá žena nenamítala, že je Martin jen s jeho partnerkou. Matka by byla klidnější, kdyby jí otec občas zavolal a řekl, co s Martinem dělají. Partnerka otce byla ráda, že mohla zažít bývalou manželku jejího partnera v nekonfliktní situaci a ověřit si, že nechce dělat naschvály. Dominika se cítí být součástí větší rodiny, dlouho si přála sourozence a teď ho má, i když staršího. Byla moc ráda, že se s ní o všem ostatní baví, že ví, co se děje, a neposílají ji si hrát. A Martin si zažil, že může s rodiči otevřeněji mluvit o tom, co mu dělá starosti, že se všichni učí v nové situaci fungovat a že jde všem o to, aby byl spokojený. Přestup na původní školu si Martin nakonec rozmyslel. Přestal se tak moc snažit si získat uznání spolužáků a najednou se s ním kluci začali víc bavit, zjistil, že ani holky nejsou zase tak špatné, že když se tolik nehihňají, že se s nimi dá občas i bavit. Navíc musí dohlédnout i na Dominiku, když je starší. 

Nyní se zastavme u toho, jaké výhody přináší psychoterapie či psychologické poradenství za účasti více členů rodiny.

  • Řešené téma, problém se nějakým způsobem dotýká všech členů rodiny, každý může pomoci rozšířit vidění, kontext problému o svůj pohled.
  • Pomáhá nesoustředit se pouze na fakta, děje a události, ale také na významy pro jednotlivé účastníky.
  • Při společném sdílení, vyprávění příběhů rodin dochází k podpoře vytvoření nových systémů přesvědčení, příběhů a vyprávění, které umožní nahradit interakce udržující problém jinými, funkčními.
  • Při setkání celé rodiny není jedinec, u kterého se projevily problémové symptomy, tolik vnímán jako pacient, klient. Klientem je celá rodinná jednotka.
  • Rodina (a i jednotliví členové) během terapie objevují vlastní zdroje síly, změny.
  • Oproti individuálnímu sezení může přinést zcela jiný pohled na problém, například na jeho hloubku, závažnost i projevy.
  • Může přinést zkvalitnění prožívání, psychické pohody i dalším členům rodiny.
  • Rodina se v rámci terapie může naučit své obtíže reflektovat otevřeněji a tím pracovat do budoucna na prevenci psychických potíží.

Na druhou stranu však musíme poznamenat, že i v rámci rodinné terapie musí být volba konkrétního uskupení zúčastněných osob flexibilní. Dnes většina rodinných terapeutů a poradců v praxi respektuje, že je v některých situacích vhodné, aby se setkání zúčastnili jen rodiče, jindy přizve i širší rodinu, v jiné situaci je účinnější setkat se například pouze s dospívajícím. Vždy je nutný respekt k rodině, jejím aktuálním vztahům i probíraným tématům.

Zkušenost rodinných terapeutů také ukazuje, že lze úspěšně pracovat i v situaci, kdy některý člen rodiny odmítá osobní účast na konzultaci či je nějakým způsobem nedostupný. Terapeuti pracují s technikami, jak s klienty toto téma reflektovat, jak pracovat i s „imaginárním“ účastníkem terapie. Ve svém důsledku jsou situace, kdy se rodinná terapie aplikuje i za účasti pouze jedince, v tomto případě se pracuje s různými metaforami, volí se speciální otázky, jak může klient přinášet své zkušenosti z rodinného života, hledá změnu pohledu. Nositelem možných změn v rodinné komunikaci, interakcích je on sám.

Pokračování tématu:

Role rodinného terapeuta

Rodinná terapie a poradenství: praktické informace

Zaujal Vás článek a chcete každý měsíc dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru!

Přihlášení k odběru newsletteru

 

Související literaturu najdete v naší Odborné knihovně.

Autorka článku

PhDr. Pavla Presslerová, Ph.D. 

Vystudovala obor psychologie – speciální pedagogika na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze (PedF UK). Od roku 2005 pracuje jako psycholožka v diagnostickém ústavu a středisku výchovné péče, kde se věnuje diagnostické a terapeutické práci s klientkami ve věku 15 až 18 let. Zaměřuje se na rodinnou a systemickou psychoterapii. Je členkou lektorského týmu Institutu rodinné terapie Praha. Přednáší na PedF UK, kde působí jako odborná asistentka, věnuje se také výzkumné činnosti. 

 

Zpět na téma Rodinná terapie

Pomohly vám informace v tomto článku?

Nahoru

Facebook Šance Dětem YouTube SanceDetem RSS RSS