Zobrazit menuSkrýt menu

Kde je hranice zdravého vzteku aneb Kdy začíná být agresivita nebezpečná

Publikováno: 21. 2. 2018, aktualizováno: 27. 2. 2018

mračounObsah článku

Agresivita versus agrese
Čtyři stupně agresivity
Hledání příčiny
Biologická příčina agrese
Vnější vlivy jako příčina agrese
Co mám jako rodič dělat?
Pomoc není ostuda

Vztek, hněv nebo zlost jsou přirozenou emocí každého z nás. Stejně tak je součástí našeho chování agresivita, která nám při cestě životem pomáhá v překonávání překážek nebo nás dokonce může ochránit před nebezpečím. Již od nejútlejšího dětství se díky rodině a okolí učíme, jak správně svůj vztek vyjadřovat a jak s ním zacházet.

Pokud dítě svůj vztek nebo hněv vyjadřuje „nepřiměřeně“, je ze strany rodičů nebo vnějších autorit, jako jsou učitelé, káráno a jsou mu nastavovány hranice, jak svoji zlost nebo hněv vyjadřovat. Kde je ale tato hranice zdravého vzteku? Kdy se projev agresivního chování u dětí stává něčím, co by rodiče měli řešit nebo se minimálně na tyto projevy více zaměřit?

Agresivita versus agrese

Na předešlé otázky není lehké odpovědět a dát obecný návod, co je málo a co je moc. Pokud půjdeme takzvaně od základů, musíme odlišit pojmy agresivita a agrese, i když spolu oba úzce souvisejí a prolínají se.

Agresivita je určitá vlastnost, povahový rys, který má v nějaké míře každý z nás. Je částečně předurčen biologicky dědičností, částečně ho ovlivňuje učení a v neposlední řadě je ovlivněn naším vnějším prostředím a vlastním emočním nastavením. Agresivita je tak určována několika faktory, přičemž za jeden z biologických, tedy předem geneticky daných, můžeme považovat temperament. Temperament je vrozený způsob našich reakcí na určité podněty (dítě, u kterého budeme vnímat cholerický temperament, bude mít větší tendenci se vztekat, když se mu něco nepovede).

Agrese je naopak jakákoli forma chování, jehož cílem je někomu ublížit nebo ho nějak poškodit. Obecně tak můžeme agresivitu u dětí vnímat jako určitou tendenci v chování, které může být zaměřeno proti sobě nebo okolí (vrstevníkům, rodiči učitelům apod.).

Agresivní chování tedy nevzniká z ničeho nic. Je vyvoláváno v situacích, kdy dítě nemůže dosáhnout něčeho, co si přeje. Jinak řečeno, mezi ním a cílem stojí překážka, kterou nemůže vlastními silami překonat (Například si chce vzít dort před obědem a rodič mu to zakáže). Agresivní chování je zároveň doprovázeno někdy i silnými emocemi, hněvem, podrážděností nebo snahou o provokaci. Může být nejen projevem snahy o dosažení získání nějaké věci, ale i snahou o uznání nebo ocenění od druhých.

↑ nahoru

Čtyři stupně agresivity

Jak jsme již uvedli, je agresivita ovlivněna vnějšími a vnitřními (biologickými) okolnostmi, jejichž kombinace následně ovlivňuje míru a často i způsob chování dítěte. Psychologové rozlišují čtyři stupně agresivity, které zároveň ukazují jejich možnou nebezpečnost pro okolí.

  1. Agrese, která nemá viditelné vnější projevy – dítě se zlobí vnitřně, v myšlenkách a navenek nemusí svoji zlost dávat najevo. Typicky se tento způsob agrese objevuje například v období dospívání, se kterým je přirozeně spojena uzavřenost dítěte a útěk do vnitřního světa.
  2. Agrese projevující se navenek – agrese je spojena s projevy hněvu a zlosti, kdy se dítě zlobí, nadává a snaží se slovně vymoci dosažení svého cíle. Typickým příkladem je plačící dítě stojící před obchodem silným hlasem až křičením opakující, že tu hračku chce.
  3. Agrese spojená s destruktivním chováním– jde o agresi, která není doprovázená jen slovními výbuchy hněvu, ale i fyzickými projevy, které mohou mít až destruktivní podobu, od mírnější formy v podobě bouchání dveřmi až po rozbíjení předmětů nebo kopání do něčeho.
  4. Agrese spojená s napadením druhé osoby– tato forma je formou nejnásilnější, kdy dítě pod vlivem zlosti a snahy dosáhnout svého cíle napadá své okolí fyzicky. Míra intenzity tohoto projevu agrese se přitom může pohybovat od mírnějšího stupně, jako je šťouchnutí do rodiče, až po silnou přímou fyzickou agresi, jako je napadení.

Oproti vnější agresi musíme okrajově zmínit i agresi vnitřní, která je namířena vůči dítěti samému. Tato forma agrese je velice nebezpečná a projevuje se tím, že si dítě samo ubližuje. I v tomto případě se může jednat o nejrůznější formy od toho, že se dítě samo kritizuje, nadává si, fackuje se, až po sebepoškozování, kdy se dítě samo trestá fyzicky a ubližuje si.

smutekHledání příčiny

Je důležité si uvědomit, že každé chování dítěte, a agrese rozhodně není výjimkou, má svoji příčinu (ať už na první pohled viditelnou, nebo skrytou). Právě příčina je tím, co musí rodiče podrobně prozkoumávat a snažit se jí dopátrat - někdy sami, někdy s pomocí odborníka. Hledání příčiny agresivního chování dítěte totiž znamená zároveň odpověď na otázku, jak situaci řešit.

Pokud se dítě vzteká, protože mu máma nechce dát dort před obědem, nebude složité zkusit příčinu jeho naštvání rozpoznat a vybrat správnou léčbu. Jako nejvhodnější způsob zkusí matka vysvětlení toho, proč mu dort dát nechce a kdy dort dostane. Nastaví pravidla, která možná dítě napoprvé nepochopí, ale pravděpodobně se časem naučí, že dort dostává až po obědě. Nebude tak důvod dál projevovat agresi a vztekat se.

Komplikovanější situace nastává v případech, kdy se vztek dítěte objevuje náhle, jakoby bez příčiny a důvodu. Případně se vztek a agrese stupňují až do takové intenzity, kdy dítě ničí předměty, bouchá do něčeho nebo dokonce rodiče fyzicky napadá. Pokud se vrátíme na začátek, je otázkou, zda je takové chování v tuto chvíli více vedeno biologicky, vnějšími okolnostmi nebo vzájemnou kombinací.

↑ nahoru

Biologická příčina agrese

Jednou z nečastějších možných příčin agrese u dětí, která je biologicky podmíněna, je vliv temperamentu. Temperament totiž přímo souvisí s odolností naší nervové soustavy, a určuje tak naši celkovou aktivitu i vnímání světa, včetně ovlivnění způsobu překonávání překážek. Temperament dítěte je tak třeba vnímat citlivě a stejně citlivě k němu přistupovat. Dítě, které je vzrušivější, energičtější a má nízkou vrozenou schopnost odolávat frustraci a stresu, bude potřebovat daleko větší míru trpělivosti. V jiných momentech bude naopak potřebovat nastavení jasných pravidel s vysvětlením možných důsledků jeho chování. Právě trpělivost a hranice umožňují dítěti postupně ovládat své impulzy a naučit je brzdit, když je to potřeba. V opačném případě se totiž může postupem času dítě dostávat do zbytečných konfliktů a projevovat svoji agresi, bez uvědomění si toho, že něco není v pořádku.

Jinou možnou biologickou příčinou agrese u dětí je nemoc. Typickým onemocněním, které je doprovázeno zvýšenou agresí v některých situacích, je ADHD (porucha pozornosti s hyperaktivitou). Záludností ADHD je, že navenek se děti trpící tímto onemocněním projevují jako zlobivé a agresivní. Jsou tak vidět zejména nežádoucí projevy v chování, jejichž intenzita a propojenost s dalšími projevy, jako jsou neklid nebo sociální neobratnost, se může měnit věkem, prostředím nebo celkovým zdravotním stavem. Příčinou těchto nežádoucích projevů a zlobeníje přitom vnitřní neklid a napětí, který je dán nerovnováhou centrální nervové soustavy. Tedy něčím, co dítě samo o sobě jen těžko ovlivní. ADHD je však pojmem pro odborníky dobře známým a jeho diagnostika není obtížná. I zde je tak třeba velká citlivost vůči projevům dítěte a případná spolupráce s odborníky, pokud dítě projevuje možné známky poruchy pozornosti nebo hyperaktivního chování. Léčba přitom nemusí znamenat jen užívání léků, ale zejména trpělivost a naučení se tzv. kompenzačních mechanismů, jak se s vnitřním neklidem vyrovnat. Děti s ADHD vedené správným přístupem, podporou a odbornou pomocí se zcela běžně začleňují do kolektivu.

↑ nahoru

Vnější vlivy jako příčina agrese

Opačnou stranou mince je agrese, jejíž příčiny se nacházejí v okolním světě nebo vnějších vlivech. Okolním světem myslíme na prvním místě rodinu, jako systém odpovědný za vývoj a učení dítěte. Dítě musí v rámci svého vývoje přirozeně zkoumat a zkoušet, co si může dovolit a kde jsou hranice, které znamenají od rodičů nějakou stopku, odpovídající trest nebo prosté „ne“. Zjišťování těchto hranic a přizpůsobování se, pro dítě znamená pochopení řádu, který bude moci využít i ve vnějším světě. Dítě se musí od rodičů naučit, že si nemůže vzít něco bez dovolení, jinak by to mohlo ve škole učitelem být vnímáno jako projev drzosti a agrese. Dítě potřebuje vnímat ve svém nejbližším okolí příklad, který bude správný a bude reprezentovat ten správný svět. Absence odezvy na špatné chování dítěte znamená, že si dítě může vytvořit jednoduchou rovnici, že je takové chování správné a je možné ho využít i v okolním světě. Dítě, které bude přítomno domácímu násilí, si jednoduše utvoří představu, že násilí ve vztazích je normou a projev fyzické agrese má být přijímán.

Zcela prokazatelně je silným vlivem, který ovlivňuje agresi, mediální svět zahrnující nejen televizi, ale i sociální sítě nebo počítačové hry. Výzkumy zcela jednoznačně prokázaly přímou souvislost mezi agresí prezentovanou v médiích a možným vznikem násilného chování u dětí. Média se totiž stala v naší době důležitým kanálem, jehož prostřednictvím se dítě učí. Je tak třeba myslet na to, že řada agrese může být vyvolána pod vlivem mediálního světa, který často agresi prezentuje jako normu, při jejímž porušení se nemůže nic stát. Sociální sítě vytvářejí představu anonymního prostoru, kde se dítěti nemůže nic stát, když projevuje svoji agresi a tento způsob je ostatním okolím přijímán, tolerován a někdy dokonce i „lajkován“. Porušování hranic a společenských pravidel pod vlivem přesvědčení přejatého z mediálního světa se může stát velkým rizikem, jelikož mu dítě uvěří a přijme ho za vnitřní pravdu a normu.

↑ nahoru

Co mám jako rodič dělat?

Co tedy jako rodič dělat v případě, kdy se dítě chová agresivně? V první řadě je třeba zkusit zkoumat příčinu takového chování. Podívat se na to, zda je agrese dítěte spojená s nějakou určitou situací nebo činností, s určitou skupinou lidí. Více se zaměřit na to, zda se jedná o projev chování náhodný a ojedinělý nebo zapadá do toho, jak se dítě v podobných situacích chovalo od malička. Důležitým faktorem je bližší pohled na to, kde k agresi dochází, zda je vázána na nějaké prostředí (objevuje se kupříkladu jen doma, nebo naopak ve škole). Nakonec je třeba si odpovědět na to, jaký stupeň agrese dítě projevuje.

vzteklounZákladním principem je přitom včasné zachycení projevu agrese. Pokud se dítě na hřišti začne prát s jiným dítětem, měl by rodič dítěti jasně sdělit, že je takové chování nepřiměřené a vysvětlit mu důvody, proč je špatné. Zároveň by měl respektovat pocity dítěte, které jsou oprávněné – že ho ten druhý naštval a on mu chtěl tuto naštvanost dát najevo. Kombinace biologických a vnějších příčin nám v tomto případě ukáže možnost agrese dítěte pod vlivem jeho temperamentového nastavení nebo chování, které je dílem absence vzorů dobra a zla z rodiny. Můžeme si také představit, že dítě jen napodobuje chování, které vidělo v televizi. Včasné zachycení projevů agrese a nastavení hranic znamená prevenci v jejich rozmnožení a zesílení. Intenzita, dlouhodobost, situačnost a přiměřenost jsou možné základní milníky, které je třeba vnímat ve chvíli, kdy si rodič začíná být chováním dítěte nejistý. Každé vývojové období přináší agresi, která je přirozená a není ničím, co by mělo rodiče plašit. U malých dětí je to agresivita spojená se snahou dosáhnout něčeho co chci a u dospívajících je to agrese spojena se snahou o vlastní vymezení se vůči světu a rodině. Intenzita agrese může rodiči pomoci v odhalení zdravé míry tohoto chování. Pokud se projevy dítěte stávají intenzivnější a agrese zesiluje, je třeba pokusit se razantněji nastavit pravidla a mantinely přípustnosti chování. V situaci, kdy žádná pravidla ani mantinely nefungují, dítě si své chování a agresi neuvědomuje, je třeba vyhledat odbornou pomoc. Aniž by bylo cílem tohoto článku strašit rodiče, některé duševní poruchy se začátkem v dětství nebo dospívání jsou charakterizovány nepřiměřenou intenzitou agrese a nepřiměřeností reakcí dětí na podněty. Bez odborné pomoci však nelze takovou situaci řešit a hrozí její zhoršení, které ubližuje rodičům i samotnému dítěti.

Dlouhodobost znamená možnost odlišení temperamentového ladění dítěte od agrese vzniklé náhle pod vlivem hlubšího problému, které je třeba zmapovat. Pokud projevy dítěte nijak nevybočují z jeho obvyklých reakcí, můžeme je přisuzovat jeho emočnímu ladění. Náhlé změny nálad, projevy agrese, jejich nevysvětlitelnost nebo nepředvídatelnost je třeba řešit bezodkladně. Pokud nepomůže snaha o vysvětlení a otevřenou komunikaci s dítětem, je na místě vyhledání odborné pomoci. Pomoci nám mohou mimo jiné informace o tom, jak se dítě chová ve škole, jak jeho projevy vnímají jiné osoby apod. Nestálé nálady nebo náhlé změny v chování, včetně agresivních projevů mohou mít různé projevy od silnější snahy o vymezení se od rodiny až po závažnější příčiny, jako je užívání návykových látek nebo možný počátek duševního onemocnění, které není možné řešit bez odborné pomoci.

Situačnost a přiměřenost jsme již částečně zmiňovali. Vždy je třeba vnímat, v jaké situaci k projevům agrese dochází a jak jsou projevy přiměřené možné příčině. Zda je příčina viditelná a zda je projev agrese přijatelný v rámci nastavených pravidel. Pokud se dítě agresivně projevuje jen ve škole, s určitými spolužáky, bude třeba hledat příčinu v třídním kolektivu. Pokud se agrese dítěte projevuje nezávisle na prostředí a vnímáme její nepřiměřenost, měli bychom zpozornit a vnímat její intenzitu a dlouhodobost. Když dítě bouchne dveřmi, jelikož jsme mu zakázali jít ven, budeme moci vnímat přiměřenost reakce daleko klidněji než ve chvíli, kdy po nás začne házet talíře a nadávat nám vulgárními výrazy.

↑ nahoru

hašteřilkyPomoc není ostuda

Každé chování má svoji hranici, jejíž překročení znamená překročení únosnosti. Je zejména na rodičích, jak mají hranici nastavenou. Lze jen doporučit citlivě vnímat nejen samotné projevy dítěte, ale i signály a vzkazy okolí, které mohou v případě nastávajícího problému upozornit na to, že k překročení hranic dochází. Samozřejmě je na místě snažit se vyřešit situaci vlastní pomocí – otevřenou a transparentní komunikací s pochopením, snahou o zjištění příčiny, nastavením hranic. Ve chvíli, kdy tyto snahy selhávají nebo se agrese stává nepřiměřeně intenzivní, je třeba rázně zakročit a vyhledat odbornou pomoc. Základním měřítkem vždy zůstane ochrana sebe a okolí. Pokud se agrese stává nebezpečnou pro dítě nebo okolí, tudíž ho přímo ohrožuje, není jiná možnost, než situaci řešit ve spolupráci s odborníky. Prosba o pomoc přitom není ostudou, ale někdy jediným možným řešením, jak situaci řešit a stabilizovat ji.

V případě potřeby se lze v první fázi obrátit na dětského lékaře, který by měl dokázat rozpoznat závažnější problém a doporučit jeho další řešení ve spolupráci s dětským psychiatrem nebo psychologem. Jinou možností je vyhledání přímé pomoci psychologů nebo například střediska výchovné péče. Pokud dítě ohrožuje sebe nebo okolí na zdraví nebo životě je třeba volit hospitalizaci dítěte, která slouží k základní stabilizaci a umožní další řešení situace. Pomoc rodičům potom může nabídnout například rodičovská linka nebo sociální pracovníci na OSPOD, konkrétněji kurátoři pro mládež, kteří se agresivním chováním dětí, které přesahuje určitou míru, zabývají. Kurátor pro mládež může nabídnout poradenství a pomoc při řešení situace, včetně doporučení další odborné pomoci.

↑ nahoru

 

Kde hledat pomoc?

Rodičovská linka Linky bezpečí
Pedagogicko-psychologické poradny
Kurátoři pro děti a mládež
OSPOD
Drogová poradna
Asocice dospělých pro hyperaktivní děti
Asociace dětské a dorostové psychologie

Přečtěte si:

 

Autor článku

Mgr. Josef Smrž

Je absolventem jednooborové psychologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Pracuje jako kurátorpro mládež na oddělení sociálně-právní ochrany dětí, kde se zaměřuje na výchovné problémy dospívajících klientů, a dále jako krizový intervent na dětské lince důvěry. Má soukromou psychologickou praxi v Praze, kde se věnuje psychologickému poradenstvípro děti a dospělé, krizové intervenci, sociálně-právnímu poradenství, LGBT problematice, řešení vztahových problémů a partnerskému poradenství. Má akreditovaný výcvik telefonické krizové intervence a dále krizové intervence face to face. Již několik let se věnuje lektorské činnosti, jak pro komerční sféru, tak neziskové organizace. V praxi se zaměřuje na děti a dospívající, výchovné problémy a řešení osobních a vztahových problémů dospělých.

Publikační aktivity Mgr. Josefa Smrže najdete v naší Odborné knihovně.

 

 

Pomohly vám informace v tomto článku?

Nahoru

Facebook Šance Dětem Twitter @sancedetem Google+ +SanceDetem YouTube SanceDetem RSS RSS