Zobrazit menuSkrýt menu

Infekční a parazitární nemoci u dětí: jak jim předcházet a jak je léčit

Publikováno: 19. 1. 2015, aktualizováno: 28. 6. 2016

ilustrační foto: nemocné dítě v posteliNejčastějšími zdravotními problémy v dětském věku jsou infekční onemocnění.  V naprosté většině se jedná o banální onemocnění dýchacích cest nebo onemocnění spojená s průjmem. Onemocnění jsou většinou lehčího rázu a zvládnou se při běžné domácí péči. Nicméně existuje i řada infekcí, jejichž povaha je velmi závažná a jež si mohou vyžádat i pobyt v nemocnici.

Obsah článku:

Jak se infekce šíří

Jak je dítě chráněno před infekcemi

Infekční onemocnění v dětském věku

Očkování proti infekčním nemocem

Parazitární onemocnění

Cestování s malými dětmi

Děti a hygiena

 

V našich podmínkách naštěstí ke smrti dítěte na infekční onemocnění dochází zcela výjimečně. Lékařská péče je v naší republice na vysoké úrovni a je srovnatelná s nejvyspělejšími státy světa. Na rozdíl od některých z nich je poskytována na stejné úrovni všem bez rozdílu. Lékaři mají v ruce nejmodernější prostředky k léčbě i k prevenci.

Prevencí je zde myšlena především ochrana dětí před život ohrožujícími infekcemi očkováním. Nelze samozřejmě nezmínit i vyspělost myšlení neodborné veřejnosti týkající se zdraví a nemoci i přístup k informacím pomocí nejmodernějších médií včetně internetových zdrojů. To však přináší i svou stinnou stránku – někdy díky ne zcela jednoznačnému pochopení článku či až bulvárně pojatému textu může dojít i k matení veřejnosti a vyvolání nepodložených obav.

Jak se infekce šíří

Infekční onemocnění se mohou přenášet různými cestami. Většina onemocnění dýchacího traktu se šíří vzduchem. Infekční kapénky vylučuje nemocný s infekcí nebo bacilonosič, kapénky se dostávají na vzdálenost několika desítek centimetrů. Některá onemocnění dýchacích cest se přenášejí i rukama, proto je důležitá osobní hygiena nemocného, ale i člověka, jenž je s ním v kontaktu. Zcela běžným a postačujícím opatřením je mytí rukou.

Průjmy se mohou šířit jednak vzduchem (průjmy virové) a jednak jídlem. U několika z nich je možný přenos prostřednictvím neumytých rukou (například u nás nepříliš častá úplavice). Touto cestou se přenáší „nemoc špinavých rukou“, tedy žloutenka typu A.

Další infekce se šíří kontaktem. Typická je takzvaná nemoc z líbání – infekční mononukleóza. Krví se přenáší virus žloutenky B a C, také infekce HIV a některé další.

Jak je dítě chráněno před infekcemi

Novorozené dítě se rodí do nového prostředí, kde je obklopeno celou řadou nejrůznějších virů a bakterií. Do tohoto prostředí však nevstupuje nechráněno. V průběhu života před narozením, tedy v děloze maminky, do něj protéká také její krev, která obsahuje kromě živin i všechny obranné látky, jež budoucí maminka v těle má. Dítě po narození je tedy po určitou dobu chráněno mateřskými protilátkami. Jejich přežívání v organismu dítěte trvá obvykle několik měsíců, průměrně půl roku. Po tuto dobu si již dítě vytváří protilátky svými silami a další získává pomocí očkování.

Naprostá většina dětí v kojeneckém věku žije v uzavřené komunitě – v rodině, v níž možnost přenosu infekčních onemocnění je menší než v komunitě předškolních zařízení, kde již je infekčních onemocnění mnohem více a pobyty zde jsou již často provázeny dětskými infekcemi.

↑ nahoru

Infekční onemocnění v dětském věku

Jde především o infekce dýchacích cest. Ty jsou vyvolány ve více než osmdesáti procentech případů viry. Virů způsobujících zánět nosohltanu, zánět průdušek, záněty středouší, hrtanu a podobně je celá řada. Léčba těchto infekcí je takzvaně symptomatická. To znamená, že onemocnění je léčeno podle příznaků. Podávají se nosní kapky, léky proti kašli, kapky do ucha, léky na horečku a podobně.

Antibiotika zde nemají místo. Ta jsou lékařem předepisována v okamžiku, kdy jde o infekci vyvolanou bakterií. Jak to lékař pozná? Už při vyšetření samém již pojme podezření, že by se mohlo jednat o bakteriální onemocnění. Důležitá je anamnéza, to je, zda mělo dítě vysokou horečku, třesavku, vykašlává hnisavé hleny a další. Lékař má k dispozici laboratorní vyšetření. Většinou už v ordinaci provede rychlotest na zánětlivé ukazatele, například C reaktivní protein (CRP). V případě, že se jedná o onemocnění bakteriální, dítě dostane antibiotikum. Je třeba zdůraznit, že antibiotikum není lék proti horečce. Tedy ostatní popsané léky jsou také namístě. Nicméně léky snižující horečku mají být podány až při horečce vyšší než 38 stupňů Celsia.

Další častou zdravotní potíží jsou průjmová onemocnění. Ta mohou být původu bakteriálního, například salmonely, kampylobaktery, nebo virového, v našich podmínkách zřídka parazitárního. Opatření jsou v drtivé většině pouze dietní, tedy zaměřena na vyloučení běžné potravy a především zajištění dostatku tekutin. Vždy říkáme, že není nutné dítě nutit do jídla, to v tomto okamžiku není důležité, ale musí dostatečně přijímat tekutiny. Jak i laik pozná, že má dítě tekutin nedostatek? Má žízeň, ale třeba nemůže pít, protože zvrací, také málo močí. Pokud nemůže dítě tekutiny přijímat, je potom namístě zavodňování pomocí infuzí nebo sondy, která je zavedena do žaludku. Jakmile se stav dítěte zlepší, postupně se vrací k příjmu tekutin i stravy.

Antibiotika v případě průjmů, a to i bakteriálních, jsou ordinována jen výjimečně ve zvláštních případech, kdy například hrozí rozšíření bakterie ze střeva do krve. Tyto případy jsou však spíše výjimečné.

Infekční nemoci nervového systému patří v naprosté většině k onemocněním velmi závažným. Některé mohou proběhnout relativně lehce, jiné však mohou mít průběh velmi těžký s celoživotními následky nebo skončit i smrtí dítěte. Záněty nervové soustavy mohou být nehnisavé, ty jsou vyvolány v naprosté většině viry a jejich průběh bývá lehčí. Bakterie vyvolávají ve většině záněty hnisavé a jejich průběh je těžký, bez léčby končí smrtí. K nehnisavým onemocněním patří u nás často infekce vyvolaná virem, který přenášejí klíšťata. Jde o takzvaný klíšťový zánět mozku a mozkových blan. Komplikacemi mohou být i obrny nebo porucha sluchu a méně často i zraku.

Onemocnění začíná necharakteristicky – pozvolnou celkovou únavností, nevůlí, dítě má zvýšenou teplotu, je unavené, mrzuté, odmítá jídlo, může být i spavější. Onemocnění mívá často dvoufázový průběh. Popsané příznaky po několika dnech mizí a dítě vypadá, že nemoc pominula. Avšak po několika dnech se potíže objeví znovu, tentokrát ve větší síle. Nastoupí vysoká horečka, často i zvracení a bolesti hlavy, zejména za očima. Často dítě špatně snáší světlo a hluk. Při vyšetření lékařem jsou již shledávány známky dráždění mozkových blan a dítě musí být hospitalizováno.

Další obávanou infekcí je lymeská borrelióza. Obavy z tohoto onemocnění plynou velice často z nepodložených zdrojů a rodiče mají z této nemoci velké obavy. Jednoznačně je však třeba říci, že onemocnění je velmi dobře léčitelné a zvláště u dětí probíhá prakticky vždycky bez komplikací a následků.

Jinak je tomu však u infekcí nervového systému, které vyvolávají bakterie způsobující hnisavé záněty mozkových blan, jež i při správné léčbě mohou probíhat velmi těžce, vést k četným komplikacím a bohužel i ke smrti pacienta. Tato onemocnění začínají velmi rychle, kdy z plného zdraví dojde během několika málo hodin k rychlému zhoršení zdravotního stavu, objeví se porucha vědomí, někdy i křeče. Dítě přestává komunikovat, je zmatené místem, časem, nepoznává okolí a upadá do bezvědomí. Pomoc musí být okamžitá. Podávají se nitrožilní antibiotika ve vysokých dávkách a další speciální léky.

Úmrtnost se podle povahy vyvolávající bakterie pohybuje mezi pěti až pětadvaceti procenty. Následkem tohoto onemocnění mohou být poruchy hybnosti, porucha sluchu, až hluchota, porucha zraku a další.

Zvláštní kapitolu mezi těmito onemocněními tvoří onemocnění vyvolaná meningokoky, které vyvolávají nejrychleji a nejdramatičtěji probíhající nemoci vůbec, jež mají vysokou úmrtnost. Onemocnění může probíhat ve dvou nejtěžších formách – meningokokový zánět mozkových blan a meningokoková sepse, to je zaplavení organismu působky meningokoka. Některé formy tohoto onemocnění, kdy selžou všechny důležité orgány v těle, mají úmrtnost až sto procent.

Nejcharakterističtějším příznakem těchto onemocnění jsou krvácivé změny na kůži. Proto pokud se na kůži dítěte objeví cokoliv, co vypadá jako krvácení do kůže, je třeba ihned vyhledat lékaře.

Infekční onemocnění jater nepatří v dětském věku mezi nejčastější infekční onemocnění. Řadí se k nim především infekční mononukleóza. Jde o onemocnění vyvolané viry. Virů, které vyvolávají toto onemocnění, může být několik. Nejčastěji jde o virus Epstein-Barrové (EBV). Onemocnění probíhá v několika formách, často i zcela bezpříznakově. Pokud dojde k potížím, jsou to horečka, nechutenství, někdy zvracení, bolesti břicha a především bolesti v krku spojené s poruchou polykání. Onemocnění tedy vypadá jako angína, diagnóza se stanovuje laboratorně.

Nemoc většinou probíhá lehce, často nevyžaduje ani hospitalizaci. V některých případech je však nález v krku takový, že je nutné podávat i speciální léky na zmírnění otoku v krku. Antibiotika jsou neúčinná vzhledem k virovému původu nemoci. Jsou však často podávána, protože v některých případech může jít o infekci smíšenou a na začátku onemocnění není jasný původ angíny.

Při mononukleóze jsou při laboratorním vyšetření zjišťovány změny v jaterních testech. Stejně je tomu u žloutenek infekčního původu. Žloutenky se vyskytují jako typ A, která se přenáší jídlem nebo při kontaktu s nemocným při nedostatečné hygieně. Její průběh je lehký a také probíhá často pod zcela nespecifickým obrazem lehce zvýšené teploty, nechutenství, takže se ani nevyšetřuje. Dítě, které prodělává tuto formu onemocnění, může být potom zdrojem infekce pro své okolí. Proti žloutence typu A je možné očkování.

Závažnější je žloutenka typu B, která může mít i chronický charakter, avšak děti v České republice jsou proti ní očkovány. Přenos této žloutenky se děje prostřednictvím krve, sexuálním kontaktem, eventuálně poraněním nebo použitím znečištěné injekční jehly – většinou u nitrožilních uživatelů drog. Stejným způsobem se přenáší i žloutenka typu C. Proti ní však není možné očkování. V posledních letech se na našem území rozšířila žloutenka typu E – svým průběhem připomíná žloutenku typu A, nelze však proti ní očkovat.

Všechny infekční žloutenky jsou povinně hospitalizovány. Délka pobytu na nemocničním lůžku závisí na průběhu onemocnění, laboratorních testech, sociální situaci a podobně. Vyřazení dítěte z kolektivu trvá většinou několik týdnů. Dietetická opatření nejsou již tak přísná, jak se tradovalo dříve. Striktně zakázán je alkohol, což v dětském věku nepřipadá v úvahu, dále ostrá, pálivá a nadýmavá jídla a přepalovaný tuk.

Onemocnění kůže a vyrážky se objevují na kůži dítěte často. Podíl infekčních onemocnění není ale velký. Onemocnění provázená vyrážkou, jako jsou spalničky a zarděnky, se díky očkování na území České republiky vyskytují minimálně. Zato onemocnění planými neštovicemi je nejčastější infekční nemocí. Existuje proti němu také očkování, ale jde o takzvané očkování na vyžádání, které hradí rodiče. Ti se často dotazují, zda mají dítě nechat očkovat, či zda si má dítě plané neštovice prodělat přirozenou cestou. Onemocnění je totiž vysoce infekční a téměř devadesát procent lidí je prodělá právě v dětském věku. Průběh je většinou mírný. Očkování je jistě doporučováno dospívajícím dívkám, protože plané neštovice v těhotenství jsou nebezpečné a může dojít i k postižení plodu. Dále je toto onemocnění nebezpečné pro osoby s poruchou imunity. U ostatních je možné nechat je proběhnout přirozenou cestou.

Na kůži se mohou objevit i infekce vyvolané bakteriemi, především streptokokystafylokoky. Zde je potom nutné místní ošetření a někdy i antibiotika celkově.  

Po některých infekčních onemocněních je nutná tzv. dispenzarizace, to je sledování dítěte, jeho laboratorních testů po prodělaném onemocnění. Většinou děti sleduje pediatr, v některých případech i specialista infektolog. Po onemocnění lymeskou borreliózou trvá sledování dva roky, u většiny zánětů mozku a mozkových blan jeden rok, u infekčních žloutenek stejnou dobu.

↑ nahoru

Čtěte také:
Onemocnění dýchacích cest
Neurologická onemocnění
Nemoci zažívacích cest

 

Dítě a zvířata

Rodiče se často dotazují na kontakt dětí se zvířaty. Ptají se, zda není nebezpečný, zda může mít dítě zvíře doma a podobně. Samozřejmě je někdy kontakt dětí se zvířaty dán prostředím, ve kterém žijí. Na venkově je styk se zvířaty zcela přirozený. Pokud jde o městské děti, rozhodně není třeba kontaktu bránit. Zvíře doma však přináší celou řadu povinností pro celou rodinu. Ve všech případech je nutné zachovávat základní hygienická opatření, ale bránit dětem pohladit známé zvíře není rozumné. Naopak je potřeba striktně bránit dětem v kontaktu se zvířaty neznámými, která je samozřejmě v přirozené sebeobraně mohou poranit. Vzteklina se na našem území nevyskytuje, čili očkování proti tomuto jinak stoprocentně smrtelnému onemocnění se provádí jen ve zvláštních případech. Tím je například kousnutí nebo poranění netopýrem. Netopýři mohou být zdrojem tohoto závažného onemocnění, proto je potřeba děti poučit, že manipulace s nimi může být nebezpečná a při poranění budou vždy očkovány.

↑ nahoru

Očkování proti infekčním nemocem

Očkování je jedním z největších úspěchů medicíny za celý její vývoj. Díky očkování se podařilo řadu smrtelných onemocnění významně potlačit. Na území našeho státu, stejně jako ve většině zemí s rozvinutým systémem péče o obyvatele, se nevyskytují vůbec nebo jen ve formě mimořádných importovaných onemocnění. Přesto se objevují a v poslední době nabývají na síle hlasy, které očkování zpochybňují a straší rodiče škodlivostí očkování. Jedním z argumentů je – proč máme očkovat, když je infekčních onemocnění, proti kterým se očkuje, tak málo. Ano, je jich málo, ale to je dáno takzvanou vysokou kolektivní imunitou. Mezi očkovanými dětmi se onemocnění nemůže rozšířit, nemůže se rozšířit ani na další populaci a tím je obyvatelstvo jako celek chráněno. V okamžiku, kdy tato celková imunita poklesne, infekce se rychle objeví v celé nechráněné populaci. A mohou to být i onemocnění velmi závažná s vysokou úmrtností.

Děti v České republice jsou očkovány podle pravidelného očkovacího kalendáře, který zahrnuje celou řadu očkování proti nemocem, které jsou nebezpečné i smrtelné. Navíc je možné si po poradě s pediatrem nebo specialistou dojednat takzvané očkování na vyžádání – jde především o očkování proti rotavirům, pneumokokům, meningokokům, chřipce, planým neštovicím, klíšťovému zánětu mozku, žloutence typu A. Očkování proti rotavirům chrání dítě proti infekci viry, které mohou způsobovat těžké průjmy, jež se mezi dětmi rychle šíří společně používanými předměty a kontaktem. Zabránit jim v kolektivu není prakticky možné. Pneumokoky jsou bakterie, které vyvolávají často infekce dýchacích cest, uší, ale i záněty mozkových blan. Očkovací látka chrání dítě proti těm typům, které jsou nejčastějšími vyvolavateli těchto infekcí. V současné době jsou již k dispozici očkovací látky, které chrání proti všem meningokokům, které způsobují těžká onemocnění. Je nutno však použít dvě očkovací látky, jedna je proti typu C (respektive v kombinaci s dalšími) a jedna proti u nás nejčastějšímu typu B. Stále je podceňováno očkování proti chřipce, která je těžkým onemocněním s mnoha komplikacemi. I o dalším očkování je za konkrétních podmínek vhodné uvažovat. Vždy je třeba poradit se s pediatrem či specialistou na očkování. Především u dětí s jinou základní nemocí, poruchou imunity a podobně, je třeba očkování konzultovat.

↑ nahoru

Související literaturu najdete v naší Odborné knihovně.

Parazitární onemocnění

Parazitární onemocněníjsou u dětí na území České republiky výjimečná. Nejčastější potíží jsou roupy, které se přenášejí kontaktem, respektive znečištěným prádlem, a možná je i takzvaná autoinfekce, kdy si dítě zanese znečištěnýma rukama vajíčka roupů, jež jsou v okolí konečníku, do dutiny ústní. Roupy jsou paraziti, kteří nejsou nebezpeční, ale přinášejí nepříjemné pocity a mohou vést i k poruchám spánku pro neustálé svědění v oblasti konečníku. Pokud se tato infekce prokáže, je nutno přeléčit všechny osoby v úzkém kontaktu, provést výměnu prádla apod.

Daleko méně často se u nás vyskytuje infekce škrkavkami nebo tasemnicí. Ve stolici se může objevit celé tělo škrkavky nebo články tasemnice. V těchto případech je nutné důkladné parazitologické vyšetření a léčba. Zdroj těchto infekcí je v nakaženém mase nebo u škrkavky v neomyté zelenině. Dítě se také může nakazit toxoplazmózou, jejímž zdrojem jsou především mladé kočky. V dospělosti má protilátky asi 30 % osob, to znamená, že 30 % lidí se s touto infekcí setkalo. Zdravému člověku však parazit potíže nečiní a také se neléčí. Nebezpečný je pro těhotné ženy, protože může způsobit poškození plodu. Zcela výjimečně dojde k oční formě, která se potom léčí speciálními léky.

U dítěte může také dojít, i když opět vzácně, k nákaze toxokarózou. Je to infekce, kterou přenášejí zvířata. Vajíčka těchto parazitů se dostávají do okolí a dítě se může nakazit třeba na pískovišti. Je nutné zdůraznit hygienu rukou a zamezení vstupu zvířat do těchto prostor.

↑ nahoru

Související literaturu najdete v naší Odborné knihovně.

Cestování s malými dětmi

Často také dostáváme dotazy, jak je to s cestováním u malých dětí. Všeobecně lze říci, že dítě do jednoho roku věku, kdy si vytváří základní kontakt se světem a takzvaně se promořuje, by nemělo cestovat do jiných destinací, a už vůbec ne do zemí s vysokým rizikem infekce. V pozdější době to samozřejmě lze, nicméně je potřeba zvážit, zda míra rizika, respektive sníženého komfortu, nepřeváží dojmy z pobytu v cizině.

Před cestou je třeba se informovat na možná zdravotní rizika v cílové oblasti. V zemích Evropy je riziko zhruba stejné jako na území České republiky. Naši občané však hojně cestují i do zemí, kde již výskyt infekcí může být větší, jde o Egypt, Tunisko, Maroko, Turecko, Spojené arabské emiráty. V těchto zemích je nejčastějším problémem průjem. Je vyvolán místními bakteriemi, na které nejsou cestovatelé zvyklí. Jde o takzvaný průjem cestovatelský, který většinou během několika dní ustoupí, ale je nutný dostatečný přísun tekutin. V těchto případech žádné speciální léky nepomohou.

Rodiny však cestují i do oblastí, kde míra rizika infekčních nemocí je již relativně vysoká, jako jsou oblast jihovýchodní Asie, Afrika a další. Zde je jednoznačně doporučováno vyhledat specialistu na očkování a infekční nemoci a poradit se, jaká opatření by byla vhodná stran očkování, léků s sebou a podobně. Zdůraznit je však třeba jedno pravidlo. Poučení dětí ohledně zvířat v cizině zní: Nehladit, nekrmit. I když se zvíře chová přátelsky, pokud dojde i k drobnému poranění, je nezbytné očkování, a to ve velmi krátké době po úrazu, protože prakticky nikdy se nepodaří zvíře zajistit a vyšetřit. 

↑ nahoru

Související literaturu najdete v naší Odborné knihovně.

Dítě a hygiena

Moderní doba přináší různé vymoženosti, ale i úskalí. Ze všech stran útočí různé reklamy, co se má, nemá, může, nebo dokonce musí. Tyto informace, podané tak, že laik v podstatě nemá šanci jim nevěřit, mohou vést k důsledkům až škodlivým. Máme na mysli použití různých dezinfekčních prostředků, pracích pomůcek a podobně. Jednoznačně je třeba říci: hygiena ano, ale rozumně. Věty typu „nechci sahat na bakterie“, „už nikdy bakterie“, „sterilní čistota“ a podobně jsou nejen nesmyslné, ale i škodlivé. Člověk žije a musí žít v kontaktu s okolím, s přírodou. Právě stykem s okolními živými subjekty si vytváří přirozený způsob ochrany, který je nutný pro jeho další život. Je vybaven úžasnou imunitní pamětí, která si ukládá to, s čím se setkal, a chrání jej po celý život. Je nesmyslné domnívat se, že zamezením kontaktům s okolím, neustálým mytím v dezinfekčních prostředcích tomuto zabráníme, a ani to nechceme. Člověk je přirozenou součástí přírody, nebojujme proti ní, ale žijme s ní.

Poměrně významně se v posledních letech mění právní aspekty nazírání na rozhodování dítěte ohledně ošetření, invazivních výkonů a podobně. Pokud se týká zdravotního stavu, kdy je dítě v ohrožení života, tedy jde o neodkladnou péči, pak jednoznačně rozhoduje o dalším postupu lékař. Ani vyjádření rodičů, respektive zákonných zástupců dítěte, není rozhodující. U dítěte do 14 let věku jinak rozhodují rodiče nebo zákonný zástupce dítěte. U dítěte nad 14 let věku se přihlíží k jeho názoru. Pokud je rozpor v tom, co chtějí rodiče a co chce dítě, rozhoduje soud. U infekčních nemocí je situace odlišná v tom, že pokud jde o onemocnění s nařízenou izolací, je hospitalizace nařízena bez ohledu na přání dítěte či rodiny.

Závěrem je třeba říci, že přestože infekčních onemocnění je stále mnoho, jejich spektrum se může měnit, máme však k dispozici širokou škálu léků i preventivních opatření, abychom jim mohli předcházet a správně je léčit.

↑ nahoru

Související literaturu najdete v naší Odborné knihovně.

Autorka článku

MUDr. Hana Roháčová, Ph.D.

Po promoci na Fakultě dětského lékařství Univerzity Karlovy v Praze v roce 1980 nastoupila na Kliniku infekčních, parazitárních a tropických nemocí Fakultní nemocnice Na Bulovce, kde působí dosud. Od roku 1996 je primářkou kliniky, pracuje i jako vysokoškolský učitel v pregraduální a postgraduální výuce studentů lékařských fakult a školících se lékařů. Specializuje se v oboru přenosných nemocí a v oblasti vysoce nebezpečných nákaz. Je autorkou dvou monografií a učebních textů, odborné články publikovala v českých i zahraničních časopisech.

Zpět na téma Děti s jiným závažným zdravotním znevýhodněním

Pomohly vám informace v tomto článku?

Nahoru

Facebook Šance Dětem Twitter @sancedetem Google+ +SanceDetem YouTube SanceDetem RSS RSS