V řešení konfliktů jděte dětem příkladem

Obsah článku:

• O konfliktech se dítě nejvíce naučí od rodičů
• Jak z konfliktu udělat příklad?
• Jak zvládat konflikty, aby se pro dítě staly možným návodem do života?
• Konflikty mezi rodiči mají jiný účel, než konflikty mezi rodičem a dítětem

Zprostředkovaná zkušenost z dětství nám dává významnou představu jak se zachovat v situacích, kde se cítíme nespokojeni, nesouhlasíme s druhým či potřebujeme obhájit svůj názor. Užitečná je tehdy, pokud jsme v jejím rámci zažili rodičovské usmíření, vysvětlení postojů a hledání konstruktivního řešení. Spor pro nás byl srozumitelný a v samotném důsledku jsme ho přijali jako zkušenost situaci řešící.

O konfliktech se dítě nejvíce naučí od rodičů

Obrázek

Děti v mladším školním věku (6–10 let) konflikty rodičů vnímají hlouběji. Rozumí slovům, vysvětlí si jejich obsah, ale nepochopí souvislosti a vážnost konfliktu. Nerozeznají, zda jde o momentální neshodu s bouřlivým projevem, anebo o hrozbu rozvodu, o kterém slyšely od spolužáků ve škole. 

Dítě má tendenci postup rodičů kopírovat a většinou zaujme roli rodiče, se kterým se v určité vývojové fázi právě identifikuje. Tedy má vliv i to, zda jde o dívku nebo chlapce, koho vnímá jako agresora, a koho jako oběť. Zda se potřebuje zastat matky, nebo otce. A jak moc je do konfliktu zapojeno. 

V období adolescence většinou hledá odlišné cesty k řešení sporů, než jaké volí rodiče. Patří to k důležitému procesu dospívání a pomáhá formovat novou zkušenost v partnerských vztazích.

Konflikt má v každé vývojové fázi vliv na vnímání pocitu bezpečí. Dále ovlivňuje sebe obraz dítěte a ukazuje mu, jak moc je schopno sáhnout si pro svou vnitřní sílu a bránit se. To vše ovlivňuje jeho vnímání konfliktních situací, které ho mohou něco naučit, nebo naopak významně zabrzdit v plynulém projevu emocí.

Jak z konfliktu udělat příklad?

Je na nás, zda chceme žít v dusném vztahu, kde jsou „negativní emoce“ vnímané jako tabu. To může mít za následek falešný obraz funkční rodiny, kde se dítě může stát nositelem symptomů patologie celé rodiny. Konflikty začne takzvaně somatizovat.

Druhou cestou je žít ve vztahu, kde konflikt patří k běžné součásti života, ale oba partneři se učí spory řešit tak, aby proces „vyjasnění“ neměl patologický vliv na děti. Cesta přiznaných neshod rodičů přibližuje dítě reálnému světu. Je však otázkou, zda intenzivní konflikt rodičů může být pro dítě zkušeností, která ho posune dál, nebo hrozbou, které se raději vyhýbá.

Jak zvládat konflikty, aby se pro dítě staly možným návodem do života?

1. Sebereflexe 
Uvědomte si, že se schyluje ke konfliktu. Každý rodič by měl znát svou hranici únavy a vyčerpanosti i své reakce. A pokusit se nenechat do konfliktu zatáhnout. Je důležité podchytit čas, kdy vnímáme, že máme tendenci k hádkám či nám chybí trpělivost partnera tolerovat. Někdy moment včasného úniku propásneme a do konfliktu se dostaneme. Nevyhnutelně přichází na řadu druhý krok.

2. Bezpečí
Zjistěte, v jaké části domu se dítě nachází. Pokud je to jen trochu možné, pošlete své dítě z místnosti ať není zbytečně vystaveno vašemu hněvu, který pro ně může být nesrozumitelný a ohrožující.  

Obrázek

Malé tříleté dítě, které je svědkem křiku dvou milovaných osob, často nerozumí obsahu slov, ale vnímá hrozbu neverbální komunikace mezi běsnícími rodiči. Může to vnímat jako ohrožení jeho bezpečného světa, neboť výraz obličeje a tón hlasu pro něj nelže. Nerozumí důvodům, proč k hádce došlo. Rozumí však tomu, že v této situaci se jeho bezpečné osoby nemají rády, a pak může hledat důvody, proč tomu tak je. Malé dítě, chápající svět hlavně přes své potřeby, běžně hledá příčinu rodičovských neshod v sobě. Vzniká pocit viny, který může roztočit koloběh utváření sebedestruktivního sebeobrazu a ovlivnit další vývoj sebepojetí jedince. Čím mladší dítě je svědkem konfliktů mezi rodiči, tím je pravděpodobnější, že v sobě uchovává stopu traumatu v podobě emoční tísně. Úzkost a strach, u kterých neznáme příčinu, ovlivňují vývoj zdravého sebevědomí jedince.

Vždy je možné partnerovi nahlas zdůraznit, že v místnosti jsou děti a problém můžete vyřešit později. Děti budou mít možnost uchýlit se do bezpečného prostoru a rozptýlit svou pozornost hrou či kontaktem se sourozencem.

Je to jako zažít bouřku. Záleží, zda vidíme hromy a blesky za oknem bezpečného domova, nebo nás bouřka zastihla venku, kde nemáme možnost schovat se. 

3. Pojmenování příčiny
Příčina konfliktu může být různá a někdy se bohužel opakuje. Rodiče se vrací k tématům, která vnímají jako palčivá. Nepodařilo se je zatím vyřešit nebo nedosáhli bodu kompromisu. Jediné řešení je problém pojmenovat a řešit. A není ostuda požádat o konzultace odborníky na partnerské vztahy. Podaří-li se nám pojmenovat citlivá témata, na kterých se s partnerem neshodneme, není od věci je před staršími dětmi přiměřeně odhalit. Ať se stávají reálnou součástí rodinného systému a nejsou tabu, o kterém všichni vědí, ale nemluví o něm.

4. Hněv a smír
Konflikt má za úkol ukázat partnerovi váš názor, ale pokud se k němu přidá emoce hněvu, obsah výměny názorů se často přetaví v boj, kdo s koho. A to je situace, která děti děsí a vnáší do jejich prožitku pocit strachu, bezmoci a ohrožení. Ventilace emocí je pro partnery důležitá. Podkresluje vážnost situace a vnáší do projevu náboj a důležitost. Pro pozorovatele je to ale jen zraňující pohled na dva lidi vlečené svým neracionálním, nikam nevedoucím křikem. Pokud rodiče situaci neukončí smírem, u dítěte se prohlubuje nedůvěra v autority a partnerské vztahy. Dospívající jedinci pak obtížně navazují důvěrné partnerské vztahy a mají tendenci vystupovat submisivně. 

5. Rozuzlení

Obrázek

Oba partneři mohou navrhnout nové řešení situace. Třeba jen tím, že bez projevu zkreslených a matoucích emocí pojmenují pravý důvod vzniku hádky. Situaci mohou společně zklidnit, vyhodnotit, co je zraňující a čemu se příště vyhýbat. Důvod, proč vzniklou situaci řešit. Toto je nejdůležitější fáze, které by mělo být dítě vystaveno. Proces smíření a odpuštění může být pro dítě důležitý vzkaz o tom, že hádka může mít smysl. Po uklidnění bouřlivé výměny názorů máte také možnost omluvit se dítěti. Přijměte svůj podíl viny na vzniku konfliktní situace. Hádka zatáhne do dění děti, které s konfliktem nemají nic společného, a přesto je může významně ovlivnit. Rodič, který má sílu a odvahu omluvit se, snímá z dítěte pocit viny, která významně ovlivňuje vývoj sebepojetí dítěte. Také humor může konflikt zlidštit a pomáhá ho zařadit do životních situací, které lze přijmout jako součást zdravého vztahu. 

Konflikty mezi rodiči mají jiný účel než konflikty mezi rodičem a dítětem

Rodič by rozhodně neměl vyhledávat konflikt s dítětem. Naopak, jeho úkolem je snažit se domluvit. Vždy mějme na paměti, že jsme pro dítě vzorem. Jednou bude ve vztazích se svými dětmi čerpat ze zkušenosti s námi. Otázkou zůstává, co je konflikt, a co je vymezování rodiče vůči pasivnímu postoji dítěte.

První prostředky, které rodič volí, by měla být domluva a dobrý úmysl. Představují cestu ke změně prostřednictvím motivace. Vysvětlování má efekt do té doby, dokud mu dítě rozumí a je motivováno řídit se radami rodiče. Ve chvíli, kdy dítě na domluvu nereaguje, je pravděpodobné, že jí nerozumí nebo má jiné důvody, proč vzájemná komunikace a spolupráce nefunguje. Ptejme se, zda naše emoce a tlak na řešení situaci spíše nezhoršují? Vhodnější volba při řešení problému je takzvané naslouchání. Podrobně se touto metodou zabývá dr. Thomas Gordon v knize „Výchova bez poražených“. Rodič upozadí vlastní touhu situaci řešit, umožní dítěti pojmenovat své pocity a vhodnými dotazy hledá řešení problémové situace. Mnohdy tento neinvazivní postup předejde konfliktu a dítě obohatí o zkušenost kompetence řešit vlastní starosti.

Ve věku mladšího školního věku (6–10 let) má dítě tendenci vyhledávat rozruch a pozornost dospělých. A to i za cenu vyvolání konfliktu. Často volí situace, kterými nás, rodiče, spolehlivě vydráždí. Je otázkou, nakolik dítě situaci vyvolává vědomě, a nakolik se ukazuje, že mezi dítětem a rodičem existuje jakýsi bod, ve kterém oba opakovaně naráží a nevědí si rady – vytvářejí konflikt bezmoci.

Obrázek

Období dospívání (přibližně 11–18 let) patří k nejnáročnějším obdobím v rodinných vztazích, neboť vrcholí proces sebeuvědomování dospívajících. Navíc přináší zmatek rolí, který vnese rozruch i do rodiny. Synové bojují s otci, hodné dívky neuznávají autoritu matky. Konflikty mezi rodiči se stávají pro samotné dospívající méně ohrožující, ale oni sami  mohou být příčinou častějších neshod mezi rodiči. Přirozeným úkolem adolescentů je testovat pevnost hranic a snaha tyto hranice posouvat.  Tlak na rozložení výchovných metod rodičů je opravdu velký a mnohdy vyčerpává všechny zúčastněné.

K dobrému řešení konfliktu můžeme dítě vést, pokud se vztah zakládá na důvěře, otevřenosti a na schopnosti rodiče uznat případnou vlastní chybu a vysvětlit své stanovisko. Úspěšní jsou rodiče, kteří umí upozornit na nedostatky, ale ještě jednou tolik umí chválit a vyjádřit dítěti uznání. Chválené a uznávané dítě získává dostatek osobního bezpečí, které unese kritiku a znejistění.

Dítě nesmí pochybovat o tom, že ho rodič miluje, a že si ho váží. Rozhodně se ve vlně emocí vyvarujme urážení a nálepkování. Dostatečně zralý rodič je v konfliktu schopen odstupu a empatie. Je důležité rozeznat naše reakce, které konflikt namísto řešení spíše prohlubují. V jejich rozpoznání je velice užitečná skupina dvanácti komunikačních bloků z knihy Thomase Gordona „Výchova bez poražených“. V řešení sporu by se rodiče těmto blokům měli pokusit vyhnout.

1. Nařizování, komandování:
   „Takhle s dospělým, mluvit nebudeš!“ 
2. Varování, napomínání, vyhrožování:
   „Když mi teď nepomůžeš, já ti nekoupím ty sluchátka.“
3. Nabádání, moralizování, domlouvání:
   „Dokud bydlíš s námi, budeš dodržovat naše pravidla a budeš s námi večeřet v 18hod.“
4. Udělování rad, předkládání návrhů řešení:
   „Hele, měla by ses té kamarádce omluvit, jinak ji ztratíš.“
5. Kázání, poučování, logické argumenty:
   „Když máš v pokoji nepořádek, je logické, že nemůžeš najít tu učebnici.“
6. Posuzování, kritizování, nesouhlas, obviňování:
   „To máš z toho, že jsi nepozorný, pak si nepamatuješ, v kolik máte se třídou sraz.“
7. Chválení, souhlas:
   „Jsi opravdu nejšikovnější ze všech.“
8. Nadávání výsměch, ponižování: 
   „No jo no, ty jsi na to ještě moc malý.“
9. Výklad, analýza, diagnóza:
    „No, asi na to ještě nejsi dost zralý, abys mohl sám vařit.“ „Dobře se na mě dívej a já ti ukážu co, přesně máš dělat.“
10. Konejšení, litování, utěšování:
    „No to muselo bolet, kde se ti to stalo?“ „A proč jsi upadl?“ „A kde přesně?“ „No to je teda hrozný.“ „Bolí tě to moc?“
11. Zjišťování, dotazování, vyslýchání:
    Dítě ve střídavé péči - „A jak ses s tátou měla?“ „Bylo to fajn?“ „Kde jste byli?“ „Jak jste se tam měli?“ „Co jste obědvali?“ „Těšíš se domů?“
12. Odsouvání tématu, rozptylování, zlehčování, rozveselování: 
    Dítě: „Mamko, ty jsi smutná? Matka:“ No vidíš, já se zase zamyslela.“ „Jak bylo ve škole?“ „ Máš hlad?“

Související literaturu a další zdroje informací naleznete také v naší Odborné knihovně.

Zaujal Vás článek a chcete každý měsíc dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru nebo nás sledujte na Facebooku!

Odebírat newsletter   Sledovat na Facebooku