Trocha nepořádku do dětského pokoje patří
Obsah článku:
- Pořádek a výchova
- Inspirujte se a trénujte zručnost
- Zapojit a nezahltit
- Nastavte pravidla pro jednotlivé prostory
- Na odměny pozor
- Žolík, když se nechce
Jak to bývá, častěji je to nevědomý proces, kterým svému okolí sdělujeme mnoho. Pořádek či nepořádek je tedy prostředkem sebevyjádření. Určitě nám prospěje, pokud se tyto zprávy u svých dětí naučíme číst.
Velkou roli hraje také přístup k pořádku a uklízení v okolí dítěte. I my dospělí se pohybujeme na uklízecí škále od extrémního pořádku k extrémnímu nepořádku. To, co naše děti vidí u nás, je motivuje k napodobování, či odporu. Je tedy potřeba určitá sebereflexe.
Další velké téma, které se do uklízení promítá, je smysl pro povinnost a obyčejné dlouhodobé návyky k práci. Většina dětí bude potřebovat v životě pracovat i ve chvílích, kdy se jim nebude chtít. A i když někdy práce není úplně super zábavná, dává našim životům smysl a řád.
Pár příkladů z praxe Equita Therapy z.s.:
- Pětiletá dívka úzkostně uklízí a je viditelně nervózní, když hračka opustí své místo. To až do té míry, že kamarádkám při narozeninové oslavě bere hračky, aby si s nimi nehrály, protože bude nepořádek. Tatínek žije ve dvou paralelních vztazích, což přináší napětí. Uklízení této holčičky je motivováno hlubokou touhou mít život uspořádaný a pod kontrolou.
- Jiná dívka z rodiny, kde je despotický agresivní otec a matka manipulativní a pasivně agresivní, využívá nepořádek ve svém pokoji jako podvědomý „partyzánský odboj“ proti rodičům, kteří jsou velmi „na pořádek“.
- Třetí dívka neuklízí a dá se to chápat jako vedlejší příznak rozvíjející se deprese.
- Chlapec má v pokojíčku nepořádek, protože kdysi dávno zažil cosi nepříjemného a matčin pocit viny vyústil v hyperprotektivní chování. Dlouhodobě se díky tomu nevyvinuly pozitivní pracovní návyky. Ony vlastně nejsou potřeba, když to máma udělá nebo omluví, a ty občasné výbuchy je lepší přečkat než začít pravidelně pracovat.
- Jiný chlapec v období dospívání trávil hodně času hledáním uvnitř sebe a vnější okolí pro něj bylo určitým způsobem neviditelné. Byl však zvyklý doma pracovat, hlavně s otcem. V momentě, kdy se osamostatnil se ke svému novému bydlení choval velmi důstojně.
Uklízení dětí se tak stává jakýmsi indikátorem. Jako u většiny věcí je dobré hledat vyvážený střed. Workoholismus i úplná lenost jsou nezdravé extrémy. Přehnaně uklizeno i špína jsou nezdravé extrémy.
Pořádek a výchova
Jako rodiče budeme stále hledat rovnováhu v přístupu i v cílech, které má naše působení mít.
Pro názornost si opět uveďme pár příkladů, kdy rodiče v dobré vůli zabředli příliš „do rohu“, ale nesuďme, co už je extrémní přístup. Kritériem výběru těchto případů bylo naprosto nevědecky, že nám takové připadaly:
- Rodiče chtěli, aby si jejich čtyřletý syn sám uklízel hračky. Když se k tomu neměl, zavírali ho každý večer v pokojíčku tak dlouho, než bude hotovo. Někdy to skončilo křikem a výpraskem, někdy usnul na zemi uprostřed rozházených hraček.
- Matka samoživitelka uklízí po svém šestnáctiletém synovi prezervativy a nepořádek po víkendových mejdanech, protože v raném dětství zažil několik traumatizujících zážitků, a proto ho nemůže zatěžovat deprimující prací.
- Dvanáctiletá dcera každý den sama od sebe uklízí celý dům. Vytírá, dezinfikuje koupelnu, myje zrcadla, okna, leští nábytek. Napomíná neustále ostatní, aby nedělali nepořádek, odnášeli nádobí, rovnali si boty v předsíni. Rodiče s extrémním pracovním vytížením mají pocit, že je dcera šikovná a chlubí se ostatním. Potvrzují předání zodpovědnosti na dceru.
- Matka samoživitelka řekla, že její děti jsou prostě nepořádné a že je život naučí uklízet, nebo zůstanou nepořádné i později. S tím se také dá žít. V domě si vyčlenila garsonku pro sebe, kam děti mohou pouze na návštěvu, a kde je uklizeno. Dětem dala svobodu. Sedmnáctiletý syn se zdržuje mimo domov. Čtrnáctiletá dcera má ve svých prostorách nepořádek do výše kolen včetně plesnivého jídla, použitých menstruačních vložek a hadrů od kočičích porodů.
- Matka trpí úzkostmi, že šestnáctiletého syna špatně vychovala, když třeba nechává tašku z tréninku uprostřed chodby. Pocit viny kompenzuje tím, že věci tajně uklízí a pere, aby celé selhání nebylo vidět před tchýní, která s nimi žije ve společné domácnosti.
Takových příkladů by mohlo být mnoho.
Jaký přístup tedy zvolit? Jednotný návod neexistuje, pojďme si ale říct několik námětů k zamyšlení, které vám mohou pomoci hledat dobrý střed.
Inspirujte se a trénujte zručnost
Děti potřebují úklidové dovednosti. Mnoho dětí (a asi i čtyřletý chlapec z našeho příkladu) neumí uklízet. Některé děti neumí zametat, vysávat či utírat prach. Hledání postupů dobrého a efektivního úklidu na internetu může obohatit celou rodinu. Děti potřebují vědět, že při úklidu postupuji shora dolů a zevnitř ven, jakým způsobem si zorganizovat třídění a ukládání věcí, jaké používat pomůcky, jak často a jakým způsobem věci mýt. Toto není samozřejmost a profesionální úklidové firmy mají obsáhlé know-how jak si každou jednotlivou práci ulehčit.
Děti potřebují také získat zručnost. Ta se vytvoří opakováním. Vzpomenete si ještě, jak jste se poprvé v životě pokoušeli vyleštit sklo od knihovny nebo zrcadlo? Není to úplně jednoduché.
Zapojit a nezahltit
V mnoha knihách o výchově se uvádí, že v rámci výchovy k odpovědnosti by děti měly mít od mala na starost nějakou domácí práci a tu vykonávat samostatně. Již třeba rok a půl staré dítě dokáže srovnat boty v předsíni do párů ke straně. Možná jsou děti, které jsou na svůj úkol hrdé. Lépe se nám ale osvědčuje postupné zapojování dětí. Malé děti v období „já taky“ je dobré vzít s sebou k většině domácích prací, které vykonáváte, včetně úklidových. Je ale v pořádku, že dítě po pár minutách ztrácí pozornost a odskotačí za něčím jiným. Tímto způsobem vytváříte návyk „zvednout se a jít to udělat“, ale zároveň dítě nezahltíte. V průběhu let se schopnost zůstat u práce prodlužuje.
Nastavte pravidla pro jednotlivé prostory
Jsem velkým zastáncem toho, aby se děti účastnily i úklidu společných prostor. Trochu, chvíli, ale ano. V těchto prostorách určujete standard vy. Je v pořádku, když zakážete jídlo na koberci, protože ho chcete mít dlouho hezký. Máte právo říct, že špinavé nádobí si všichni složí a odnesou hned po jídle. A máte právo stanovit pravidla od malých až po dospělé děti.
Dětský pokoj oproti tomu může být určitým experimentem. U dětí předškolního věku je v pořádku postupovat i v dětském pokoji jako ve společných prostorách. Později může dítě přebírat kompetence a rozhodovat třeba o tom, kam si chce věci uspořádat, aby mu to vyhovovalo. Je také v pořádku, když v předpubertě a pubertě začne být pokojík více prostředkem sebevyjádření než ukázkou dokonalého interiéru. U dospělých dětí ve společné domácnosti bych zauvažovala nad tím, kolik nepořádku v jejich pokoji unesu pro udržení mentálního míru.
V rámci seriálu v následujících měsících postupně projdeme tato témata:
- Jak přijmout rodičovství a těšit se na dítě?
- Jak na vyvážený výchovný styl?
- Jak budovat pozitivní vztah s dětmi?
- Důležitost společných aktivit s dětmi
- V řešení konfliktů jděte dětem příkladem
- Dítě a prostor, který ho obklopuje
- Trocha nepořádku do dětského pokoje patří
- Jak s dětmi otevřeně mluvit o škole?
- Rodina, půl zdraví
- Rodičovské neřesti
- I rozejití rodiče mohou být skvělými rodiči
Na odměny pozor
S ohledem na uklízení a jiné domácí práce se často skloňují odměny. Sladké, finanční i různé další. Zvažte, zda vůbec chcete jít cestou: „jestli si uklidíš pokojíček, dostaneš dvacet korun“ (popřípadě negativní verze: „neuklidíš, nedostaneš kapesné“). Úskalí je v tom, že děti učíte spíš počítat než uklízet. Každé alespoň trochu inteligentní dítě začne zvažovat, zda odměna za tu námahu stojí. A často nestojí. Je to trochu jako v hokeji; pokud se ti vyplatí jít na dvě minuty na trestnou lavici, fauluj. Jenže některé věci platí bez výjimek.
Odměny možná přicházejí v úvahu, když vám starší děti pomáhají s něčím navíc. Pokud bude váš třináctiletý syn pravidelně mýt vaše služební auto a jeho sestra nebude mít srovnatelnou povinnost, dostává odměna jiný kontext. Ale i v tomto případě je možné se dovolávat pomoci v rodině. Budujete přeci společnou rodinnou prosperitu. Jednou taky budete hlídat vnoučata bez hodinové mzdy.
Žolík, když se nechce
Každému se někdy nechce. Abychom nespadli do situace, kdy bude život podřízen režimu, je vhodné promyslet řešení výjimek. Líbil se mi přístup jedné maminky, která dětem definovala „Žolíka“. To znamená, že jednou za určený čas (týden, měsíc) může každý člen rodiny říct „dnes ne“, a práci odložit.
Naprostá většina rodičů své děti miluje a chce je vychovávat dobře. Vaším vlastním příběhem vytvoříte a otestujete různé přístupy. Objevíte mnoho dalších tipů, jak na to. Přeji vám mnoho úspěchů, dobrou náladu a přiměřeně uklizeno.
Související literaturu a další zdroje informací naleznete také v naší Odborné knihovně.
Zaujal Vás článek a chcete každý měsíc dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru nebo nás sledujte na Facebooku!
Odebírat newsletter Sledovat na Facebooku
