Zobrazit menuSkrýt menu

Nosí Ježíšek altruismus? Jak rozvíjet prosociální chování dětí nejen o Vánocích

Publikováno: 28. 11. 2019, aktualizováno: 4. 6. 2020

Altruismus je každodenní součástí našeho života. Každé uvolnění místa v tramvaji staršímu, zvednutí upadnutého předmětu kolegovi či vynesení kočárku do tramvaje neznámé ženě začíná naším svobodným rozhodnutím pomoci druhému. Některé z těchto úkonů děláme možná jen proto, že nás to naučili ve škole, mnozí však pomáhají zcela nezištně. Být dobrým je zkrátka dobré pro nás i pro celou společnost. Co nás ale vede k tomu, abychom pomáhali? Kde se tato lidská schopnost vzala? A můžeme ji rozvíjet u našich dětí?

Obsah článku:

Slavný přírodovědec Charles Darwin tvrdil, že altruismus je vlastnost, díky které člověk vyšplhal po evolučním žebříčku nad ostatní zvířata. V knize O vzniku druhů přirozeným výběrem tvrdí, že nesobecké chování vzniklo jako účinná strategie pro přežití lidského druhu (Darwin, 2007). Podle zakladatele evoluční biologie jsme vyvinuti tak, abychom upřednostnili zájmy druhu před zájmy individuálními. Protože bez pospolitosti nelze ničeho dosáhnout, rozšířily se během desetitisíců let společenské a morální kvality jako evoluční výhoda v celé populaci. Schopnost pomáhat druhým je tedy patrně nejsilnější zbraní, jíž nás příroda obdařila.

Bájný altruismus a prosociální chování

Z pohledu psychologie je altruismus formou prosociálního chování, které altruista vykonává pro dobro a prospěch druhého člověka (Výrost & Slaměník, 2008). Čistý (nezištný) altruismus a prosociální chování se ovšem liší v tom, zda za své jednání očekáváme odměnu. Zatímco v prvním případě nezištně jednáme pouze proto, že je to dobré, prosociální chování bývá motivováno očekáváním odměny (kterou může být třeba jen společenské uznání).

Čistý altruismus je proto spíše pojmem z učebnice etiky, inverzí v morální mlze, nad níž během života vystoupá jen zlomek dospělých. Vyžadovat románově nezištné jednání po dětech, obzvláště těch mladších, nelze. Snažili bychom se totiž naše potomky vytlačit mimo jejich přirozenost, do níž, dle klasických vývojových psychologů, jistá dávka dětského egoismu patří (Bordens & Horowitz, c2002). To ale vůbec nevadí. Pokud u našich ratolestí rozvineme alespoň špetku prosociálního chování, naučíme je pomáhat druhým a naslouchat jim, zlepšíme život nejen jim, ale i všem, s nimiž se v budoucnu potkají. A Vánoce se pro nácvik těchto dovedností přímo nabízí. Co můžeme udělat?

Související články na portálu Šance Dětem

Jak napáchat vánoční dobro

Přestože už dnes nemá většina Čechů vánoční svátky spojeny primárně s oslavou narození Ježíše Krista, ale s obdarováváním blízkých, nejde o žádnou kapitalistickou novinku. Zmínky o rozdávání vánočních dárků v českých zemích se v kronikách objevují již za vlády Karla IV. Původně šlo o drobné pozornosti, které dostávali především královští úředníci od těch, pro něž vykonali, nebo měli vykonat, nějakou službu (Flajšhans, 1926). Vánoční dárky tedy byly maskovanými úplatky středověkých lobbistů. Během následujících 700 let tato tradice prošla proměnou a předávání dárků, nikoliv úplatků, se stalo celospolečenským standardem. 

S dětmi proto nezůstávejme v nejnižším, tedy hmotném, stupni páchání vánočního dobra - darování sice vyžaduje materiální oběť, ale ta jen zřídka stojí výraznější čas nebo námahu (Mlčák & Záškodná, 2009). Vymýšlejme, prožívejme a bavme se s nimi o dobrých skutcích. Právě teď je ideální čas se s dětmi domluvit, společně vybrat a uskutečnit některou z prosociálních aktivit, jakou je například:

  • splnění přání seniorům v projektu Ježíškova vnoučata (www.jeziskovavnoucata.cz) či dětem z dětských domovů prostřednictvím kampaně Stromu splněných přání (www.stromsplnenychprani.cz)
  • návštěva člověka (příbuzného, známého), který se může cítit osaměle
  • zřeknutí se drobnosti (malé částky), kterou věnujete na vybraný dobročinný účel
  • pomoc s organizováním charitativní předvánoční akce ve vaší obci
  • podílení se na sváteční přípravě domácnosti (pomoc s úklidem, pečení cukroví)
  • vykonání pozornosti pro komunitu, v níž žijete (přinesení cukroví a přání sousedům, odmetení sněhu)
  • jakákoliv jiná činnost, kterou zlepšíte život někomu jinému

Faktory posilující prosociální chování

Ať už zvolíte jakoukoliv aktivitu, je důležité nepodcenit faktory, které ovlivňují další rozvoj prosociálního chování dětí. Vždy myslete na tyto čtyři, výzkumy podložené, zásady: 

  • Buďte pro děti vzorem
    Člověk napodobuje chování svých vzorů, což u dětí platí dvojnásob. Jděte jim proto příkladem. Pokud se jejich nejbližší budou chovat prosociálně, přijmou to za normu a budou se chovat stejně.
  • Dávejte jim srozumitelnou zpětnou vazbu
    Děti své chování upravují podle reakce okolí. V případě prosociálního chování tedy potřebují od rodičů srozumitelné potvrzení, že jejich chování je správné, i vysvětlení, proč tomu tak je. Aby přijali hodnotu nezištné pomoci druhým, je vhodné, když se s nimi jako rodiče pobavíte o tom, jak jejich skutek prakticky zlepší život příjemce. 
    V jednom z experimentů (Strenta & Dejong, 1981) navštěvovali výzkumníci vybrané osoby a žádali je o příspěvek na charitu. Těm, co přispěli, poskytli buď pozitivní, nebo žádnou zpětnou vazbu. Když tytéž lidi jiní výzkumníci o několik dní později poprosili o další příspěvek, 67 % z těch, kteří dostali pozitivní zpětnou vazbu, přispělo znovu. Z těch, kteří zpětnou vazbu nedostali, přispěla méně než polovina.
  • Mluvte spolu o smyslu pomoci
    Abychom své chování opakovali, potřebujeme vědět, že má smysl. Všichni proto máme tendenci chovat se více prosociálně při závažnějších problémech. Mluvte s dětmi o smyslu jejich jednání a ptejte se jich, proč bylo důležité to, jak se zachovaly. Pro význam vnímání důležitosti situace mluví také norma sociální odpovědnosti, na základě které lidé pomáhají těm, kteří dle jejich názoru pomoc opravdu potřebují (Výrost & Slaměník, 2008).
  • Rozvíjejte svoji schopnost empatie
    Empatii označují mnozí odborníci za princip, kterým lze prosociální chování vysvětlit. Lidé s vysokou schopností empatie jsou totiž altruističtější (Fultz & et al, 1986). Mluvte s dětmi o jejich a vašich pocitech, o tom, jak se cítí hrdina knížky, kterou četli, co prožívají vaši společní známí, kteří řeší nějakou těžkost. Pokud naučíme děti  přemýšlet o tom, jak se cítí druzí lidé, budou lépe vědět, jak jim pomoci. Když člověk sdílí něčí smutek, je pravděpodobné, že se jej pokusí zmírnit.

Nejlepšími trenéry k rozvoji prosociálna jsou rodina a vrstevníci. Děti tráví většinu času doma a ve škole, kde komunikují s lidmi, kteří jsou jim blízcí. Na vztazích s nimi jim záleží a navíc od nich dostávají okamžitou zpětnou vazbu na své chování. Děti nepřichází na svět obdařené vědomím „co se má dělat“, učí se to. A učí se to především nápodobou od rodičů. Proto i my musíme rozvíjet svůj zájem o dobro druhých.

Předškolní děti nekriticky přejímají názory a postoje rodičů, chtějí být stejné jako táta nebo máma. Toto ztotožnění přetrvává i na prvním stupni, pomalu slábne a obvykle se ztrácí s příchodem puberty, kdy se potomci začínají proti svým rodičům vymezovat. V dospívání pak úlohu rodičů vystřídají vrstevníci (Vágnerová, 2012). Přestože je pro mladší děti charakteristický egocentrismus, jsou schopné prosociálního chování. Pokud vidí, že někdo druhý potřebuje pomoc, snaží se tuto pomoc poskytnout, avšak nejsou již schopné odhlédnout od vlastní pozice. Řídí se tak tím, co si ony samy myslí, že druhý v dané situaci potřebuje. Pro děti je snazší chovat se prosociálně ke svým vrstevníkům, protože se do nich dovedou snadněji vcítit.

Učit děti pouze rozdávat pomoc však nestačí. Musí si o ni také umět říkat, přijímat ji a být za ni vděčné. Nepřiměřená snaha pomáhat může zároveň uškodit a v pozdějším věku způsobit takzvaný syndrom vyhoření pomocníka, jak upozorňuje Kateřina Cajthamlová v knize Abeceda moderního rodiče.

Altruismus pomáhá vašemu zdraví

Teorii znáte, o jejím praktickém využití pro vaše potomky jistě pilně přemýšlíte. Přišel tedy čas vrátit se na začátek našeho textu. Ať už jste přijali výše zmíněnou hypotézu, že všichni pomáháme pouze ze sobeckých důvodů, ale během evoluce jsme na to nějak zapomněli, nebo naopak stále věříte v čistotu našich úmyslů, jedno je nezpochybnitelné - altruisté žijí šťastnější životy a jsou zdravější než zbytek populace. Potvrzuje to několik výzkumů, ze kterých vybíráme dva nejzajímavější.

Skutečnost, že existuje spojitost mezi pomáhajícím chováním a zdravím, odhalili vědci z Cornellské univerzity vlastně omylem. V 60. letech panovalo v americké společnosti přesvědčení, že ženy žijící v domácnosti s více dětmi čelí většímu stresu, a proto zemřou dříve než ty, které vychovávají jedináčky. Tuto hypotézu psychologové ověřovali během dlouhého, 30 let trvajícího výzkumu, na skupině 427 vdaných matek (Post, 2005). Zjistili, že jejich domněnka není pravdivá. Počet dětí neměl na délku dožití matek prokazatelný vliv. Studie ale ukázala, že 52 % ze sledovaných žen, které nepůsobily v žádné dobrovolnické organizaci, prošlo závažnou nemocí, zásadní zdravotní obtíže oproti tomu pocítilo pouze 36 % dobrovolnic.

Odpověď na otázku, zda altruistické chování souvisí i s psychickým zdravím, hledal v roce 2003 tým Carolyny Schwartzové (Schwartz, Meisenhelder, Ma, & Reed, 2003). Vědkyně sledovaly 2016 členů presbytariánské církve, která je v Americe známá svojí charitativní činností. Zjistily, že pomáhání druhým je spojeno s vyšší úrovní psychického zdraví více než přijímání pomoci, stres nebo demografické faktory. Autorky tím doložily příznivý vliv altruismu na náš duševní stav, zároveň však upozornily, že je třeba uvědomovat si své hranice. Pokud se probandi cítili zahlceni požadavky druhých lidí, jejich subjektivní pocit psychického zdraví to snižovalo.

Oba tyto výzkumy dokládají, že mezi zmíněnými proměnnými existuje příznivý vztah. To zní jako jedinečná šance pomoci svým dětem, aby z nich vyrostli nejen sociálně citliví a dobří, ale také zdraví lidé.

Zdroje:

  • Bordens, K. S., & Horowitz, I. A. (c2002). Social psychology (2nd ed). Mahwah, N.J.: Lawrence Erlbaum Associates.
  • Cajthamlová, K. (2017). Abeceda moderního rodiče. V Praze: Vyšehrad.
  • Darwin, C. (2007). O vzniku druhů přírodním výběrem (Vyd. 3., V nakl. Academia 2., rev). Praha: Academia.
  • Flajšhans, V. (1926). Nový rukopis „Štědrého večera“ od Jana Holešovského z r. 1414. Český Lid, 26(3), 81-83. Retrieved from http://www.jstor.org/stable/42688711
  • Fultz, J., & et al. (1986). Social evaluation and the empathy-altruism hypothesis [Online]. Journal Of Personality And Social Psychology, 50(4), 761-769. https://doi.apa.org/record/1986-21935-001?doi=1
  • Post, S. G. (2005). Altruism, happiness, and health: it’s good to be good [Online]. International Journal Of Behavioral Medicine, 12(2), 66-77. https://doi.org/10.1207/s15327558ijbm1202_4
  • Schwartz, C., Meisenhelder, J. B., Ma, Y., & Reed, G. (2003). Altruistic Social Interest Behaviors Are Associated With Better Mental Health [Online]. Psychosomatic Medicine, 65(5), 778-785. https://doi.org/10.1097/01.PSY.0000079378.39062.D4
  • Strenta, A., & Dejong, W. (1981). The Effect of a Prosocial Label on Helping Behavior [Online]. Social Psychology Quarterly, 44(2). https://doi.org/10.2307/3033711Vágnerová, M. (2012). Vývojová psychologie: dětství a dospívání (Vyd. 2., dopl. a přeprac). Praha: Karolinum.
  • Výrost, J., & Slaměník, I. (2008). Sociální psychologie (2., přeprac. a rozš. vyd). Praha: Grada.
  • Záškodná, H., & Mlčák, Z. (2009). Osobnostní aspekty prosociálního chování a empatie. Praha: Triton.

 Související literaturu a další zdroje informací najdete v naší Odborné knihovně.

Zaujal Vás článek a chcete každý měsíc dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru!

Přihlášení k odběru newsletteru

 

Autor článku

Mgr. Bc. et Bc. Petr Gal

Vystudoval žurnalistiku, psychologii, učitelství českého jazyka a společenských věd. Zatím pracuje jako středoškolský učitel a na Univerzitě Karlově usiluje o doktorát z pedagogiky. Dříve publikoval v časopise PsychoLogOn, kde se věnoval popularizaci zejména psychologických témat.

Nahoru

Facebook Šance Dětem YouTube SanceDetem RSS RSS