Vánoce v nábožensky pestrých nebo odlišných rodinách

Autor/ka: Terezie Dubinová, Ph.D.

Téma slavení svátků je citlivé z mnoha důvodů. Jde o kulturní dědictví předků, které ale mnohdy vyžaduje revizi s ohledem na měnící se podobu přijímaných norem. Může jít o náboženské svátky, které mnoho lidí ale již jako náboženské neslaví (viz např. svátek sv. Václava, inkluzivně nazvaný Den české státnosti, jehož sváteční podobu lidé, kteří nejsou katolíci uctívající svaté, těžko hledají). Může jít o svátek spojený s tradicemi, které se ale v moderní době proměňují (viz např. dušičky, které nám připomínají, jak výrazně moderní společnost vytěsňuje smrt, úctu k předkům a tradiční „chození na hřbitov“).

Obsah článku:

Náboženství byla a jsou do té míry součástí kultury, že od sebe lze jen těžko odlišit náboženské a kulturní vzorce. Přitom právě citlivé rozlišování mezi nimi může být cestou k otevřenějšímu přístupu. Například můžeme při slavení svátků zdůraznit kulturní prvek na úkor náboženského, a tím otevřít prostor univerzálnějšímu pojetí.

Rozmanitost spirituálních přístupů se ve 21. století stává novou normou

Je rozšířeným zvykem označovat Čechy obecně za „ateisty“. Dovoluji si oponovat. Podle mého názoru toto označení plyne z pohledu křesťanské části obyvatelstva a jejich (vědomé či nevědomé) dichotomie (křesťané – ostatní). Dovolím si také odmítnout termín prof. T. Halíka „něcaři“ (= „v něco věří“), který je ve své podstatě dehonestující („ještě nepochopili, v co správně věřit“). Ve skutečnosti Češi nejsou náboženští, nicméně jsou spirituální. Pod vlivem pohnuté historie mají velikou nedůvěru k (nejen) náboženským institucím, zároveň jsou ale spirituální hledači. Vyhrocený materialismus, který je spoluobčanům náboženskými vyznavači často vyčítán, je z mého pohledu jednou z traumatických reakcí na historické děje. Je potřeba připomenout mnohé silně idealistické Čechy a Češky, kteří v krizových situacích 20. století osvědčili velikou odvahu, včetně odvahy spirituální, a jejich následný osud byl tragický. Toto povědomí je stále v kolektivní paměti.

Vánoce jako modelový příklad náboženského i kulturního svátku

Obrázek
vánoční lucernička

Vánoce jsou dobrým příkladem prolnutí náboženského a kulturního vzorce. V naší k náboženství skeptické společnosti jsou nejoblíbenějším svátkem, obtěžkaným výjimečným očekáváním a emoční energií. I když je vánoční příběh spojen s náboženským motivem narození božského syna Ježíše, časově je v naší části světa napojen na tradičně významné období zimního slunovratu. Vánoce byly „nasazeny“ na oslavy slunovratu, jak jej slavili naši předci uctívající slovanské bohy a přírodní síly, ale zároveň pracují s mocným univerzálním archetypem „božského dítěte“ a „zachráněného zachránce“, který se objevuje i v jiných kulturách (král Sargon v Asýrii, Mojžíš v Egyptě, resp. Izraeli, a další). Právě tento motiv dítěte jako symbolu nového života, nového začátku, naděje, radosti a mystéria tvoření, jež vzniká ze spojení protikladů, může být zdůrazněn v rodinách, které se s náboženských charakterem svátku neztotožňují. Náboženské příběhy bývají prostoupeny univerzálními archetypy, které jsou přizpůsobené konkrétním kulisám a samozřejmě i zájmům náboženského ustanovení. Tato skutečnost pro nás v současnosti může být nápomocná, protože ukazuje, že náboženská – v případě Vánoc křesťanská – představa není jediná možná. Lze s ní pružně pracovat a najít si v ní univerzální prvky, které pro nás mohou být inspirativní. Čím více tedy jsme ochotní vidět náboženský charakter svátku jen jako jednu z možných podob proměňující se formy spirituality, tím více se otevírá „oken a dveří“ pro alternativní význam.

Právě u Vánoc je dále potřeba zmínit, že konkrétní podoba slavení svátku je výrazně postavena na tradici, kterou náboženští představitelé společně s věřícími tvořili dle daných kulturních podmínek. Ježíšek se nenarodil v zasněžené vesničce, jak ji zpodoboval Josef Lada. Těžko dostal jablíčka a nestrojil se mu stromeček. Faktická pravda je v náboženské tradici nahrazena mytickou pravdou a ta může nabýt velmi rozmanité podoby dle kulturních potřeb a kulturní tvořivosti obyvatel. Důležitý je emočně-spirituální náboj s tradicí spojený. To ale zároveň znamená, že nejde o absolutní a konečnou pravdu, a může se do ní stále aktivně a tvořivě vstupovat a obměňovat ji dle potřeb duše a ducha.

Různé přístupy ke slavení Vánoc

Současné slavení Vánoc má na první pohled spirituálně vyprázdněný charakter. Často je zmiňován materialismus, důraz na nákup dárků a přípravu jídla. Z mého pohledu jde o symptom nenasycenosti lidí na základní úrovni lásky. Společenské hodnoty jsou mj. dlouhodobě soustředěny na umělé vyvolávání materiálních potřeb, které ale nemohou dosytit potřeby těla, duše a ducha. Stručně řečeno – zatím většina z nás pod vlivem neléčených a nezvědoměných traumat neumí vyjádřit lásku a touhu po lásce a přijetí lépe než skrze materiální hromadění a obdarovávání.

Obrázek
rodina zdobí vánoční stromeček

Na druhou stranu přibývají rodiny, které se záměrně tomuto, jak říkají, „vánočnímu šílenství“ vyhýbají a záměrně žijí skromně. Usilují o soustředění se na (výše zmíněné univerzální) poselství vánočního příběhu – naději, lásku, nový život – a obdarovávání předměty považují za nepodstatné. Pokud dojde ke kontaktu a sdílení mezi dětmi z obou skupin, může dojít ke „kulturnímu střetu“ i v tak homogenní společnosti, jako je ta česká.

Děti jsou patrně nejvýznamnější adresáti mystéria Vánoc. Připomeňme si jen, jaké úsilí je v mnoha rodinách vynaloženo na udržení „vánočního tajemství“, že dárky nosí Ježíšek. I proto citlivě vnímají rozdíly v přístupu. Naši společnost teprve čeká práce na přijetí plurality přístupů k tradičním kulturním vzorcům a tolerance k odlišnostem.

A to stále ještě mluvíme o různě více či méně aktivní kulturně křesťanské či postkřesťanské společnosti. Což teprve, když si uvědomíme, že i mezi námi žijí židé a muslimové? Židovský osmidenní svátek světel Chanuka, při kterém se mimochodem také rozdávají dárky, se často s Vánoci v lehce pohyblivém lunisolárním židovském kalendáři kryje. Opravdu ale není svátkem s Vánoci srovnatelným. Muslimský lunární kalendář je silně pohyblivý, svátky se tedy neslaví pravidelně v daný čas roku. S Vánoci se mohou sejít a nemusí. Jistě se v takových rodinách řeší otázka, jak reagovat na oslavy svátku většinové populace. Řekněme to jednoduše – poznávat, ale nenutit. Tedy pokud budete pozváni do rodiny, která slaví Vánoce jinak či slaví úplně jiný svátek, nechť obě strany setkání pojímají jako vzájemné poznání, zároveň je ale zachován respekt k jiným možnostem a odlišnostem, včetně volnosti určité části oslav odmítnout (viz např. konzumace vepřového masa v křesťanských a většinových rodinách). Jde o lekci oboustranného respektu a ochoty nahlédnout prostor a vidění toho druhého.

Komunikace. Ale jaká?

Slovem „komunikace“ je označována slovní domluva, sdílení, výměna názorů a myšlenek. V této podobě se však podle mého názoru přeceňuje. Komunikace totiž není jenom verbální, je i neverbální. Komunikace těla vás prozradí – je autentická. Pokud váš vnitřní názor neladí s vašimi slovy, je to poznat. Proto prvním krokem k otevření diskuse a obhajobě vlastního postoje např. ke slavení svátku, je vnitřní ujasnění, jaké jsou moje motivace, co je můj autentický pohled a co je pohled vtištěný autoritou (rodiči, společností, kulturním a náboženským vzorcem). V jakém stavu hledání (včetně spirituálního hledání) se nacházím, co je pro mne v mnou zvolené podobě slavení svátku podstatné a co to vyjadřuje z mého osobního světonázoru. Pochopení, že obecně přijímaná forma slavení svátku není jediná a autoritativně daná, je předpokladem pro toleranci k jiným náhledům a způsobům oslav.

Obrázek
umělecké stvárnění betléma

S nábožensky odlišnými postoji se mohu spojit právě v bodě ročního cyklu – tedy shodou na významu zimního slunovratu a návratu světla na naší polokouli. Světlo představuje ve všech náboženských a spirituálních tradicích významnou kvalitu spojovanou s Božstvím, životem, hojností, duší a duchem (viz Bible – Přísloví, „Světlem Hospodinovým je lidská duše“). Slovní komunikace, kdy si sdělujeme své postoje, by tak měla vyrůstat z ukotvení v úctě jak k vlastní tradici, tak k tradicím jiných duchovních směrů. Vůle hledat, co nás může spojit – v tomto případě např. zmiňovaný symbol světla – je více než žádoucí: je podmínkou pro tvoření sváteční atmosféry smíru pro všechny účastněné.

Dětem je už odmala možné vysvětlovat, že spirituální tradice a zvyky mohou být různé. Souvisí s místem, kde jsme se narodili, s kolektivem, ke kterému patříme, a s předky, od nichž tradici přijímáme. Na jednu stranu je dobré zdůraznit význam tohoto přenosu a úctu k tradici jako k dědictví a znaku identity. Na tu druhou ale i předat skutečnost, že ji lze obměňovat a rozšiřovat. V mnoha rodinách například vznikají vlastní rituály, vlastní zvyky: procházka do lesa a krmení zvířátek na Štědrý den dopoledne, setkání s přáteli a vzájemná přání, společné tvoření vánočních dekorací či rukodělných dárečků, návštěva sousedů ve stálý čas apod.

Chtěla bych zdůraznit, že děti jsou velmi chápavé a neměli bychom jejich vnímavost podceňovat. Zároveň připomínám, že nás rodiče vnímají primárně emočně a celostně. To znamená, že velmi dobře poznají, kdy něco říkáme, ale cítíme a chováme se jinak. Potom v nich vzniká zmatek z této tzv. dvojí vazby – nesouladné zprávy mezi slovy a chováním. Dětem je potřeba také vysvětlit proč například při návštěvě prarodičů (či dokonce praprarodičů) jdeme společně do kostela, i když jinak do kostela nechodíme (nebo naopak). Nebo proč je způsob slavení svátku u nich jiný než u nás. Udělat z rozdílnosti přednost, „dobrodružství různých cest“. V ideálním případě požádat prarodiče, aby vaši cestu respektovali, minimálně v zájmu dětí, a pokud s ní nesouhlasí, nedávali to okatě najevo, tj. neznevažovali jiné než jejich volby. Pokud v rodině vládne respekt, je rozmanitost slavení svátku obohacující a pro děti vytváří bezpečnou bránu k hledání jejich vlastního pojetí v budoucnosti.

Není potřeba dodávat, že právě o Vánocích se nejvíce projeví vztahové zdraví v rodinách, což je také důvodem vánočních, resp. povánočních krizí. Vánoce jsou svátkem spojeným s emocemi, především s dětskými emocemi. Pro mnohé z nás způsob, jakým se slavily v našem dětství, vytváří bezpečnou kotvu ve víru změn, či naopak traumatizující vzpomínku. Nikdo vůči Vánocům nezůstane emočně neutrální. I toto je dobré téma ke zvědomění, jak to mám já a jak tato zkušenost dopadá na moji současnou rodinu.

Naděje v bouřlivém světě

Obrázek
Dívka sedící u krbu

Pro klidné slavení vánočních svátků jakýmkoli způsobem se nám tedy hodí: Úcta ke kulturní i náboženské tradici našich předků zároveň se sebevědomím a citlivostí, které otevírají nové možnosti a způsoby oslav tak, aby odpovídaly změně společenského a osobního vědomí. Přijetí faktu, že žijeme v globalizovaném světě, kde je po nás požadováno nahlédnout a respektovat i jiné než naše kulturní obzory a přístupy. Respekt k odlišnosti jiných kultur a náboženství a hledání styčných témat, na kterých lze alespoň v základní míře budovat porozumění. Osobní práce na tématu Vánoc s ohledem na emoce, které v nás probouzí. Pochopení i tohoto prožitku a jeho uvolňování v rámci našich možností. A hledání i posilování univerzálních duchovních hodnot, které si o Vánocích připomínáme a které mají sílu překročit vzorce náboženské, kulturní a tradiční. Tam je pro nás všechny veliký zdroj důvěry a naděje v dnešním bouřlivém světě.

Zaujal Vás článek a chcete každý měsíc dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru!

Přihlášení k odběru newsletteru

Autor/ka
Terezie Dubinová, Ph.D.

Vystudovala kulturologii a hebraistiku na FF UK Praha. V letech 1991-1997 pracovala v občanském sdružení Centrum humanitární pomoci krajanům, které pomáhalo ukrajinským občanům českého původu v oblasti postižené černobylskou jadernou katastrofou. V letech 2002 – 2009 jako spoluzakladatelka pracovala v o.p.s. Baševi Jičín, pečujícím o synagogu a židovský hřbitov v Jičíně. V letech 2008-2011 pracovala jako správkyně synagogy Turnov. Od ledna 2013 nabízí astroterapii v centru Duhová medicína v Jičíně. Žije s rodinou v Jičíně.

Články: