Zobrazit menuSkrýt menu

Dětská traumata aneb Vyrůstat jako v Bullerbynu

Publikováno: 21. 3. 2017, aktualizováno: 15. 8. 2017

dítěObsah článku:

Pipi ve mně vzbuzovala úzkost
Rizikové chování jako důsledek traumatu
Důsledek nepříznivých sociálních podmínek
Objektivizovaný pohled z výšky v příbězích jednotlivců
Změna tradičního pohledu na rodičovství

Slavná kniha Děti z Bullerbynu, to je dokonalá esence ideálního dětství. Milovala jsem ji a s velkou radostí četla i svým dětem. Idylický svět Bullerbynu a jeho obyvatel ani po letech neztratil své kouzlo. Měla jsem ale i další oblíbence mezi postavami dětské literatury. Dnes některé z nich vnímám pohledem psychologa a už rozumím důvodům, pro které mě v dětství tito dětští hrdinové zneklidňovali. Často totiž svou osobností a příběhem představovali různé druhy obtíží, kterými je období dětství a dospívání provázeno.

Jirka postrach rodiny - kreativní chlapec přivádějící svými neotřelými nápady, které neodkladně realizuje, dospělé ve svém okolí do stavu šílenství, to je přesný obrázek impulzivního dítěte s ADHD. Viking Vike - jedináček starších rodičů, předčasně vyzrálý hoch, jehož socializace probíhá výhradně ve společnosti dospělých a který díky přebujelé kognitivní složce vždy vyřeší fatální potíže, do kterých se hloupí dospělí vlastní vinou dostali. Pinocchio, to je přímo dokonalá ukázka diagnózy poruchy chování. Pinocchio má sice možná dobré srdce, ale irituje svou naprostou nezdrženlivostí, neschopností odložit příjemné na později, neschopností zvažovat v mysli možné důsledky svého chování, neschopností rozlišovat, inklinací k partě závadových vrstevníků. Jeho volby jsou vždy ovlivněny momentální potřebou a o nějakých hodnotách nemůže být ani řeč. Pinocchiova dobrodružství jsou narativní obdobou učebnice o poruchách chování.

Pipi ve mně vzbuzovala úzkost

A nakonec je tu Pipi. Pipi mnohými milovaná, ve mně ovšem vzbuzovala úzkost. Úzkost z naprosté absence hranic, z nepřítomnosti rodičů, kteří jsou zastoupeni pouze jako Pipina fantazie, ze světa, v němž mnohá dobrodružství, do kterých se Pipi pouští, představují poměrně vysoké riziko. Ze všech nejvíc mi právě osamělá, ale vitální Pipi (s příměsí Pinocchiových vlastností) připomíná dívky, s nimiž pracuji.

Pracuji v diagnostickém ústavu pro dívky od patnácti do osmnácti let s ukončenou povinnou školní docházkou. Cílovou skupinou našeho zařízení jsou dívky se závažnými problémy, které se na úrovni chování demonstrují nejčastěji jako výchovné a svou intenzitou již přesahují možnosti řešení v rámci nukleární rodiny a dalších podpůrných institucí. Společným jmenovatelem těchto problémů je sebeohrožující nebo ohrožující chování. Typicky se jedná o nerespektování autority rodičů, zneužívání návykových látek, útěky z domova, vyhýbavý postoj ke studiu, v některých případech trestná činnost. Zároveň platí, že nejde jen o typ problému, ale především o jeho četnost a intenzitu. Děti, které se k nám z rozhodnutí soudu dostávají, mají ve většině případů z mnoha důvodů vysoký potenciál k následnému sociálnímu vyloučení.

Příčiny problémů (nejen) našich klientek můžeme hledat ve složitých interakcích psychosociálních faktorů, vnitřních a vnějších podmínek, svoji roli zde hraje také primární znevýhodnění a tak dále. Na úrovni chování se pak tyto problémy projevují způsobem, který je za hranicí běžné sociální normy a očekávání společnosti vzhledem k věkovým a genderovým aspektům, takže se tyto děti dále dostávají do znevýhodňujících pozic a vzniká začarovaný kruh sociálního handicapu, který je velmi obtížné přetnout v kterémkoli bodě.

Jaké mohou být příčiny rizikového chování, které vede až k realizaci ústavní výchovy? S redukcí na diagnózu poruchy chování, případně disharmonický vývoj osobnosti bychom si nevystačili. Příběhy dětí, které k nám přicházejí, jsou sice jedinečné, ale zároveň mají tendenci se opakovat, sdružovat do kategorií podle podobných vzorců. Téměř vždy můžeme v příbězích našich klientek vystopovat zranění, které se, pokud nasedlo na vhodnou dispozici, později rozvinulo v problémové chování. Další typickou příčinou rozvoje dysfunkčních vzorců chování je podoba nukleární rodiny a její historie. Velmi významnou roli hrají také socioekonomické faktory. I když víme, že příčiny můžeme hledat a často i nacházíme ve vnitřních dispozicích dětí, typicky například v syndromu ADHD, v tomto textu bych se ráda zaměřila spíše na vnější, sociálně podmíněné aspekty vzniku toho, čemu většinou zkratkovitě říkáme poruchy chování. Velmi často se také ukazuje, že tyto příčiny bývají provázané, nelze je od sebe oddělovat a někdy může být jedna z nich více či méně dominantní.

Dívky, které se stávají našimi klientkami, bývají často díky svým projevům pro své okolí těžko přijatelné. Bývají odmítané v mnoha sociálních kontextech svých životů a tento negativní status pak nadále prohlubuje další vylučování, jak už bylo řečeno. Bývají vnímány, a často se tak i samy označují, jako problémové, jako holky, které už všechny své šance promarnily a pro které je nakonec snadnější identifikovat se s negativní nálepkou o sobě než pracovat na konstruktivní změně s nejistým výsledkem. Velmi významným prvkem práce s těmito dětmi je proto reflexe příčin, nikoliv jen jejich důsledků. Děti, které přicházejí k diagnostickému pobytu, bývají mnohonásobně traumatizovány, ve své osobní historii mívají řadu zranění, která vlivem okolností nemohla být zhojena a po nichž zůstaly ošklivé jizvy, které na symbolické rovině jen upevňují maladaptivní vzorce chování.

↑ nahoru

Rizikové chování jako důsledek traumatu

Co tím vlastně myslíme, hovoříme-li o traumatu v dětství? Jedná se o negativní životní zkušenost, která nasedla na soubor vnitřních dispozic a zůstala nezpracována. Může jít o dramatické důvody jako zneužívání nebo rozpad rodiny, ale také z pohledu dospělých o celkem banální události, jako je například změna bydliště. Obecně lze říci, že příčinou traumatu je ztráta nebo závažné narušení bazálního vztahu.

Děti, jejichž vnitřní integrita byla tímto způsobem narušena, bývají nadále ohroženější i v dalších vztahových souvislostech. Snáze se například stávají obětí šikany nebo se naopak dostávají do role agresorů, přičemž platí, že obě tyto pozice jsou navzájem prostupné a mohou se měnit podle sociálního kontextu. Lehce podléhají také vlivu rizikových vrstevníků.

„Trauma vyvolává individuální odpověď podle genetického vybavení, neurobiologického substrátu, vývojového období, ve kterém nastalo, podle poměru zranitelnosti a protektivity, předchozích zkušeností a podle zevního prostředí, ve kterém dítě nebo adolescent žije."

Zdroj citace: e15.cz, někdejší příloha Lékařské listy

Souvislost mezi posttraumatickou stresovou poruchou a disharmonickým vývojem, který se v adolescenci demonstruje jako poruchy chování, se v některých případech vynořuje zřetelně, v jiných zůstává částečně skrytá pod nánosem subjektivních interpretací příběhu o zranění. Zranění samo bývá často nadále devalvováno skrze „nedůvěryhodnost" zraněného právě díky mnohočetným problémům v chování, které ho provázejí. Nabízí se otázka, zda je trauma příčinou, nebo důsledkem rizikového chování. Docházelo primárně k ohrožujícímu chování, jehož následkem je psychofyzické zranění, nebo se naopak trauma stalo spouštěčem repetitivních vztahových a výchovných problémů? Bylo by patrně chybou hledat jednoduchá, kauzální vysvětlení ve smyslu „v pubertě se chytla špatné party, a proto zlobí". Zdá se, že adekvátní odpověď na tuto otázku můžeme lépe artikulovat za přispění cirkulárního pohledu, který zahrnuje více než body A a B a v podstatě v této souvislosti říká, že rodinný systém nějakým způsobem může podpořit podmínky vzniku traumatu, a pokud k němu dojde, dále umožňovat rozvoj patologických vzorců na úrovni chování i prožívání.

dívkaSoučasně se však stále častěji ukazuje, že i když je linie traumatu v historii dítěte mnohdy nezřetelná, kontaminovaná nebo někdy zcela smyšlená, nelze trauma jako příčinu patologických změn přehlížet. Zároveň však platí, že ne za všemi poruchami chování je příběh o traumatu a ne za každým traumatem jsou poruchy chování.

↑ nahoru

Důsledek nepříznivých sociálních podmínek

V poslední době se ve společenském diskurzu intenzivně vynořuje palčivé téma feminizace chudoby. „Ženy ve většině zemí dosahují nižších příjmů, v České republice tvoří tento rozdíl v průměru 25 %. S nižšími příjmy v produktivním věku přicházejí také nižší důchody. Protože se ženy obecně dožívají vyššího věku, počet chudých seniorek je poté opět vyšší než počet seniorů-mužů. Podle statistik tvoří devět z deseti chudých lidí starších 65 let právě ženy.

Že jsou ženy častěji postiženy chudobou, má mnoho příčin, které jsou spolu provázané a navzájem se ještě umocňují. Klíčová je v této problematice diskriminace na trhu práce, která vychází z řady stále hluboce zakořeněných stereotypů. Jedním z nich je dělení povolání na mužská a ženská. Neplatí to samozřejmě absolutně, ale statisticky jsou ženy častěji zaměstnány v sociální, pedagogické a pečovatelské sféře, která je hůře finančně ohodnocená než jiné druhy zaměstnání. Zjednodušeně řečeno: starat se o děti nebo nemocné nese méně než převádět abstraktní sumy na kapitálových trzích. Dalším faktorem, jenž znevýhodňuje ženy na pracovním trhu, je jejich role v reprodukci. Jsou to především ženy, které nesou přímé i nepřímé náklady založení rodiny: přerušení kariéry a možného postupu k vyššímu platu, ztrátu dosavadního příjmu, ztrátu osobní autonomie, finanční závislost na partnerovi nebo státu, ztrátu sociálních sítí nebo regresi v dovednostech a kvalifikaci, které pak opět komplikují návrat do zaměstnání po skončení rodičovské dovolené.

Často se také stává, že se u některé skupiny žen sejde více znevýhodňujících faktorů, které činí možnost vymanit se z koloběhu chudoby ještě těžší. Takovou skupinou jsou především matky samoživitelky, jejichž příjem je v poměru k výdajům za vedení domácnosti a výchovu dětí často nedostatečný. 90 % domácností, kde je přítomen jeden rodič, tvoří ženy. Nedostatek finančních prostředků také nepřímo ovlivňuje situaci dětí, a chudoba tak může být přenášena z generace na generaci."?

Zdroj citace: Prolomit vlny: Feminizace chudoby

↑ nahoru

Objektivizovaný pohled z výšky v příbězích jednotlivců

A jak se promítá tento objektivizovaný pohled z výšky do příběhů jednotlivců? Souvislost mezi rizikovým chováním, které vede v některých případech až k obligatornímu řešení, a nepříznivou sociální situací rodin je zjevná. Velmi častý a opakující se model rodin dívek, které k nám přicházejí, je postaven na figuře mladé matky s nízkou profesní kvalifikací. Ta se s dítětem/dětmi a bez dostatečné podpory širší rodiny dostává do životní situace, v níž intimní vztahy získávají především funkci oboustranně výhodné ekonomické směny, avšak po čase tato směna přestává být pro jednu ze stran funkční a vztah se rozpadá. Matka ve snaze vrátit rodinnému systému rovnováhu navazuje nový partnerský vztah. Tento často nedostatečně saturující vztah upevňuje novým dítětem a vzniká bludný kruh stěhování, rození, opouštění a nového stěhování.

Je běžné, že naše klientky mají za sebou nejen četná stěhování, nejčastěji za novým partnerem matky, ale v souvislosti s tím i opakované změny škol, kamarádů, prostředí. Bazální pocit těchto dětí je vykořenění, nejistota, ztráta důvěry v dospělé. S každou další změnou přichází riziko, nový partner matky se může po čase projevit jako násilník, případně jako nestabilní prvek, který, stejně jako se na scéně objevil, opět z ní mizí. Vazby v těchto rodinách jsou často rozvolněné, vzájemné role na ose dospělý - dítě se prolínají a hranice těchto rolí bývají nezřetelné, v extrémních případech i přehozené. Děti z těchto rodin hledají a nacházejí jistotu a bezpečí tam, kde jsou přijímány bez podmínek, například v užívání návykových látek nebo v inklinaci k rizikovému prostředí.

matka a dítěNároky matek na výběr partnera se postupně snižují, avšak počet dětí, které je nutné zaopatřit, naopak roste. Často se jedná o rodiny, které díky podmínkám žijí ve víceméně vyloučených lokalitách, kde není pro děti po ukončení povinné školní docházky příliš na výběr při volbě studijního oboru a kde dojíždění, případně internát, je dalším významným zásahem do rodinného rozpočtu. Děti nakonec vybírají jen podle dostupnosti a vzdělání tak postrádá smysl a získává marginální postavení v hodnotovém systému. Logickým pokračováním příběhu dcer je po vzoru jejich matek časné mateřství jako cesta k separaci, případně seberealizaci. Z pohledu většinové společnosti tak dochází k těžko pochopitelnému rodičovství nezletilých matek. Ve skutečnosti se však jedná o hledání životních možností v rámci jen úzce vymezeného prostoru. Dcery opakují vzorce svých matek a bludný kruh sociálního vyloučení se uzavírá.

↑ nahoru

Změna tradičního pohledu na rodičovství

V současné době je módní hovořit o krizi rodiny, tento text však nemá ambici nahrávat strážcům tradičních hodnot. Krize je stav, který nemusí nutně ústit v negativní změny, ale který může být a často i je nositelem změn pozitivních. K pozitivním změnám, hovoříme-li o krizi rodiny, lze počítat například posun v podobě rodinných systémů - od rigidních vzorců, kdy rozvodem rodičů prakticky docházelo k zániku rodiny, ke vzniku například takzvaných patchworkových rodin, kterými se označují nově vzniklé rodiny, kdy po rozvodu nebo rozchodu původních partnerů vznikají nové vztahové tvary, v nichž společně koexistují noví partneři, jejich děti a další příbuzní. Takzvaná krize tradiční rodiny s sebou také přináší rozšiřování kontextu a změnu tradičního pohledu na rodičovství, které vychází z biologických předpokladů spíše směrem k sociálnímu konstruování bazálních vztahů (například rodičovství stejnopohlavních párů). Dalším z pozitivních důsledků může být i změna dříve jednoznačně definovaných genderových rolí, které byly rámcovány převládajícím patriarchálním paradigmatem. Tento krizový vývoj v sobě na jedné straně obsahuje úzkost z nejistoty, ale na straně druhé může být obohacením pro všechny zúčastněné.

Z množiny „krize tradiční rodiny" bych ráda vytkla rodiny matek samoživitelek, v nichž bývá role muže nulová, dočasná a/nebo nejistá. Důvodem je akcent nikoliv na ose vztahů jako u výše uvedených příkladů, ale na ose genderové nerovnosti, která pak ovšem velmi významně sekundárně ovlivňuje vztahové vzorce. Nejde jen o nedostatečně obsazenou mužskou figuru v životě dítěte, význam partnerství a tak dále. Jde také o socioekonomické souvislosti, které díky tomu, jak nepříznivě jsou nastaveny, nutí ženy k opakovaným Sophiiným volbám. Volba zla, které je sice možná menší, ale pořád zlo, vede k dalším a dalším kompromisům, z nichž jen málokteré mají dobrý vliv na vztahový systém. Výsledkem jsou rodiny s relativně slabou kohezí, ale zato s vysokou pohotovostí k fatálním (i když ne vždy žádoucím) změnám. Extrémním, ne však zcela ojedinělým modelem takového typu rodin je transfer vztahově ekonomického modelu z matky na dceru jako součást (předčasné) separace. Je to matkou podporovaný partnerský vztah ještě nedospělé dcery s dospělým mužem, který zde hraje roli živitele. Dívky, které by z hlediska optimálního psychosociálního vývoje měly stále ještě být součástí své nukleární rodiny a jejich separace z ní by měla probíhat postupně, hovoří o svém „příteli", u kterého současně žijí a poskytují mu veškerý myslitelný servis. Všichni zúčastnění jsou s tímto modelem zdánlivě spokojeni, avšak nabízí se otázka, zda se nejedná ve skutečnosti o specifický druh prostituce a zda zisky z tohoto modelu plynoucí nejsou z dlouhodobějšího hlediska poškozující.

Jen velmi málo dětí, které se dostávají do systému ústavní výchovy, má ve svém osobním příběhu alespoň malou zkušenost z bullerbynovského dětství. Mysleme na to, než je lehce odsoudíme jako pobírače sociálních dávek, svobodné matky, uživatelky návykových látek nebo jiné osoby s nálepkou takzvaně na okraji společnosti.

↑ nahoru

Kde hledat pomoc?

Nadace Sirius - Primární prevence ochrany rodiny
Linka bezpečí
Dětské krizové centrum
Nadace Naše dítě
Nadace Lidská pouta
Lata - programy pro mládež a rodinu
Centrum pro rodinu VEGA

Publikační činnost Mgr. Terezy Konrádové:

Až mi padne osmnáctka
Body místo vztahu, mříže místo hranic
Ústavka, průšvih, nebo příležitost ke změně?
Šikana jako sociální konstrukt
Dospívat s právem na selhání
O terapii pevným objetím a jiných běsech

Související literaturu k tématu najdete v naší Odborné knihovně.

Autor článku

Mgr. Tereza Konrádová

Absolventka oboru Psychologie a speciální pedagogika, Pedf UK
Od roku 2009 pracuje jako psycholožka v Diagnostickém ústavu (DÚ a SVP)
Výcvik v rodinné terapii, nyní probíhající výcvik KBT (kognitivně behaviorální terapie)

Nahoru

Facebook Šance Dětem Twitter @sancedetem Google+ +SanceDetem YouTube SanceDetem RSS RSS