Zobrazit menuSkrýt menu

Jak sdělovat dětem špatné zprávy?

Publikováno: 1. 7. 2015, aktualizováno: 30. 7. 2015 | Kategorie: Téma měsíce

Čas od času každá rodina řeší odvrácenou stránku života. Někdo onemocní nebo zemře. Zažije nehodu. Přijde o práci. Jindy je ohrožena rodina jako taková – hrozí rozvod, rodiče se dohadují o majetek či péči o děti. Ač se rodiče snaží své potomky před špatnými zprávami chránit, ve skutečnosti jim tím často prokazují medvědí službu.

Děti jsou totiž mimořádně vnímavé a silně prožívají i to, o čem se doma mlčí. Nekomunikovat bývá horší než o věcech otevřeně mluvit. Nakolik děti vtahovat do problémů, jimiž rodina prochází? A jak volit způsob sdělování nepříjemných nebo přímo špatných zpráv malým a větším dětem?

Obsah:

Kam s emocemi?

Na věku záleží

Anketa

Vhodné místo a čas

Milosrdně lhát, nebo se držet pravdy?

Respektujme způsob, jakým dítě špatnou zprávu přijme

I ve zlých časech mysleme na pěkné chvíle

Zapojme okolí

 

Časy špatných zpráv bývají pro děti časem nových zkušeností. Hluboký smutek, frustrace, zoufalství či existenciální stres, to všechno přichází jako neznámá situace, kterou dítě potřebuje poznat a prožít postupně. Zvláště na děti z rodin, kde nejsou zvyklí se emocemi zabývat, doléhá potřeba emoční konfrontace či truchlení těžce a nesrozumitelně.

Je namístě vedle špatných zpráv jako takových věnovat pozornost i duševním procesům, které se dějí přímo v dítěti. Jak si poradit s projevy hněvu či agrese? Jak prožít záchvat silného pláče? Jak prolomit traumatické zamrznutí?

Děti potřebují, aby je těmito stavy mysli někdo provedl. Obecně vždy zkusme myslet na to, abychom špatné zprávy dětem sdělovali, až když silná vlna našich vlastních, do vysokých obrátek vyburcovaných emocí aspoň trochu pomine. Až poté býváme schopni být dětem oporou a zachovat objektivitu. Snažme se vidět a oddělovat to, co se skutečně přihodilo, a naše emoce, které ve stavu našeho velkého rozrušení mohou být na překážku korektnímu sdělování faktů.

Je přitom velký rozdíl, zda stres, kterým procházíme, má podobu přechodové krize (například když se vyrovnáváme s úmrtím prarodiče), nebo zda je zásadním traumatem (rozvod, tragická nehoda, živelná katastrofa). Poskytnutí přednostní krizové intervence sobě samotným nebo vyhledání poradenství či terapie bývá nezbytným předpokladem toho, abychom zlou situací dokázali kompetentně provést i svoje děti.

Kam s emocemi?

Pro dítě může být rozrušením navíc, když svého rodiče vidí v silných emocích. Děti proto nemusí být svědky všeho našeho prožívání, mnohé si my dospělí můžeme odbýt o samotě. Zároveň se děti od nás učí emočnímu prožívání. Pokud při sdělování špatných zpráv na chvíli ztratíme kontrolu nad svými emocemi, bývá to paradoxně i úlevné, protože tím děti dostávají signál, že i ony mohou učinit totéž. Určitá míra autenticity je namístě a plakat společně například poté, co zemře milovaný člen rodiny, je pro zpracování žalu podpůrné a patřičné. Na druhou stranu kupříkladu informaci o rozvodu by rodiče dětem neměli oznamovat dřív, než se s prudkými emocemi této situace sami vyrovnají. V praxi se to až příliš často nedaří.

↑ nahoru

Na věku záleží

Různě starým dětem sdělujeme nepříznivé zprávy různým způsobem. Menší děti není třeba zaplavovat podrobnostmi, protože by informacím podaným složitým vysvětlováním stejně neporozuměly.

Děti mladšího školního věku už jsou schopny empatie a spoluprožívání. Na druhou stranu ovšem také žijí ještě ve světě vlastní, někdy magické reality, a navíc zatím mívají víru ve „všemocnost“ rodiče. Těžko se jim chápe, proč se zlé věci staly a proč jim rodiče neuměli zabránit.

Starší děti a zvláště dospívající někdy působí dojmem, že vydrží víc a jsou již více zatížitelné. Přesto i jim dosud chybějí zkušenosti a také oni potřebují ohledy a ochranu. Ohroženější jsou v tom, že mohou mít tendenci vyrovnat se s krizovou situací po svém nebo dokonce potají, což zejména v pubertálním či adolescentním věku někdy znamená i uchýlení se k rizikovému chování (hledání uvolnění či „zapomnění“ v adrenalinovém sportu či návykových látkách).

Čtěte také:
Rozvod manželství
Posttraumatický rozvoj dětí a rodičů
Deprese u dětí

↑ nahoru

ilustrační foto: žena v objetí s dětmiVhodné místo a čas

Způsob sdělování špatné zprávy je právě tak důležitý jako okolnosti, které pro onu nelehkou chvíli vybereme. Nesmírně důležité jsou čas, místo a atmosféra.

Dětští psychologové doporučují počkat na odpolední nebo podvečerní čas, ideálně po jídle, kdy je už poklizeno a vše víceméně připraveno pro další den, takže nastává chvíle umožňující soustředění. Menší dítě by ale pochopitelně ještě nemělo být přetažené nebo silně unavené. Vhodná naopak nejsou rána všedních dnů, kdy se odchází do práce, školek a škol. Klid na vstřebání prvního šoku a bolesti by měl být delší a nerušený.

Menším dětem sdělujme špatné zprávy pokud možno v klidném a mimořádně bezpečném prostředí, ideálně s možností fyzického dotyku – vezměme si je na klín, lehněme si s nimi do postele nebo je alespoň držme za ruku. Batolatům dělá dobře, když je nablízku i důvěrník – oblíbený plyšák nebo panenka, kteří pomohou nést tíhu okamžiku. Nápomocný bývá rodinný chumel, kdy všichni sedí v hloučku a mohou se vzájemně dotýkat.

Také u starších dětí a dospívajících zkusme zajistit jejich plnou pozornost. Vyplatí se počkat na chvíli, kdy je nemusíme vytrhnout z jejich činnosti, ale jejich naslouchání získáme přirozeně, třeba při nějaké jednoduché společné práci. Lze i předem oznámit, že je něco důležitého, o čem s nimi potřebujeme promluvit, a požádat je, ať sami určí, kdy se společně sejdeme.

↑ nahoru

Milosrdně lhát, nebo se držet pravdy?

Lhaní a mlžení se nevyplácí. Děti mají dobrou paměť i bujnou fantazii. Pokud překrucujeme důležitá fakta, jednou se to otočí proti nám. Pokud je zatajujeme, bývá dětská fantazie mučivější než realita. Přesto i v tomto případě berme v úvahu, jaké informace dítěti patří a pomáhají a kdy je lepší ho „šetřit“.

Typickým příkladem nevhodného lhaní je zastírání faktů okolo nemoci, smrti nebo vylučování dítěte z truchlení či pohřbu. A naopak dítěti škodí, je-li zatahováno do rozvodových sporů rodičů a má se stát jejich soudcem či prostředníkem.

Sdělujme fakta šetrně, nevzbuzujme marné naděje. Důvěra je křehká věc, a to i mezi rodiči a dětmi. Pokud lhaním nebo různými úhybnými manévry důvěru dítěte zklameme, budeme ji těžce obnovovat.

Videorozhovor s dětskou a rodinnou psycholožkou PhDr. Ilonou Špaňhelovou:

 

Pokud byste se chtěli v souvislosti s tématem na cokoli zeptat renomovaného odborníka, pošlete svoji otázku na e-mail nazory@sancedetem.cz. Odpověď odborníka pro vás zdarma zajistíme, zašleme vám ji e-mailem a anonymně bude zveřejněna i na portálu Šance Dětem.

↑ nahoru

Respektujme způsob, jakým dítě špatnou zprávu přijme

Podobně jako dospělí i děti jsou v tomto ohledu velmi různé. Některé dají do svého prožívání nahlédnout prudkou rychlou reakcí (pláč, hněv, zamrznutí, agrese). Jiné potřebují chvíli času, než reakci projeví. A ještě jiné se uzavřou do sebe. Případně zpočátku vypadají, že se jich zlá zpráva nijak nedotkla, což ovšem často bývá jen první obranná šoková reakce. Tu pravou dá dítě najevo mnohdy až později, někdy i nepřímo – změnou svého obvyklého chování nebo psychosomatickými příznaky.

Nejmenší děti ještě pojmům jako „smrt“ nebo „rozvod“ nerozumějí. Je celkem běžné, že nám vzápětí poté, co se zprávu od nás dozvědí, sklouznou z klína a chtějí pokračovat ve hře. Nevykládejme si to špatně, nejde o bezcitnost. Hloubka zprávy k malým dětem v podobě slov prostě nedoléhá. O to více reagují, když zlou situaci (například vzájemný chlad rozvádějících se rodičů) spoluprožívají.

ilustrační foto: smutná dívkaCo se starších dětí a dospívajících týká, na první pohled u nich po sdělení špatné zprávy žádné pohnutí mysli nebývá patrné a jejich výraz ve tváři může nést masku soběstačnosti i určité nedotknutelnosti. Uvnitř však bývají mimořádně zranitelní a potřebují velkou podporu a nenásilnou nabídku sdílení, až sami budou chtít.

Je též možné, že nám logika a způsob uvažování dítěte přijdou nesrozumitelné. To se může týkat jak dětí menších, tak větších. Dokonce i dospívající potomek nás může překvapit. Například sportovně založená a až dosud spíše „chlapecká“ patnáctiletá dívka se náhle nezvykle začne zajímat o svůj vzhled krátce poté, co babička zemřela. Rodičům to připadá jako marnivost, jenže dívenka sama pro sebe právě i tímto vyjadřuje svůj zármutek nad smrtí babičky, která jí tak často říkala, aby přece nezapomínala být taky holčičí a občas se zastavila u zrcadla, učesala se a pěkně ustrojila…

Neodsuzujme hned nesrozumitelné jednání jako bezcitné nebo sebestředné, dokud nenajdeme možnost ho s dospívajícím probrat. Když jsme životem vyhozeni z běžného rytmu, můžeme se všichni dopouštět chování nebo jednání, které ostatním není pochopitelné. Tolerance, neposuzování a přijetí jsou velmi podpůrné.

Berme dále v úvahu, že děti i dospívající zajímá především to, co špatná zpráva znamená pro ně samotné, co se změnou okolností změní v jejich životě a co naopak zůstane zachováno. Bez ohledu na věk platí, že dospělí by měli být dětem k dispozici pro všechny otázky, na něž se potomci, od batolete po teenagera, potřebují zeptat.

 

Když knihy pomáhají

Pro zvládání životních krizí bývá nápomocné využít síly knižních (nebo filmových) příběhů. Vybírejme takové, kde podobně staré děti čelí obdobným nebo i jiným útrapám, v nichž projevují statečnost i spoluúčast a překonávají překážky. Optimálně dětem předčítejme z takových knížek nebo s nimi sledujme film, abychom pak mohli společně věci komentovat a diskutovat o nich. Pokud již dítě čte samo, vhodnou knihu pro jeho věk mu samozřejmě dopřejme i o samotě.

Získávání psychické podpory prostřednictvím knih se říká biblioterapie. Slouží dospělým i dětem. Bez ohledu na věk si četbou můžeme kompenzovat, co nám ve vlastním životě momentálně chybí nebo co nám bylo násilně odňato, a hledat v příbězích oporu, pomoc i případný příklad vhodný následování.

Zkušenosti terapeutů a jiných odborníků, kteří se bibliografií zabývají ve svých praxích, bývají pozitivní zejména v oblastech, kde obsah knih směřuje k tématům dnes nejčastějších životních zádrhelů. Patří sem témata násilí, šikany, závislostí všeho druhu, těžkých onemocnění včetně duševních poruch či narození postiženého sourozence a samozřejmě i všechny další ztráty, živelné pohromy, útoky a loupeže, úrazy či umírání.

Je pozoruhodné, že díky příběhům už docela malé děti dokážou najít svůj způsob, jak se zorientovat ve vlastní situaci, a to nejen v otázkách problémů mezilidských vztahů nebo nemocí či nenadálých situací, ale také v oblasti hledání smyslu života a růstu skrze bolest a utrpení. Koneckonců i pohádky, zvláště ty původní z ústní lidové slovesnosti, jsou řešením problémů a překonáváním překážek naplněny a děti je mají ve velké oblibě – pokud tato jejich vnímavost není předčasně převálcovaná mělkou zábavou televize a počítačových her.

Více na http://www.dobromysl.cz/scripts/detail.php?id=1894 nebo http://www.bibliohelp.cz/

↑ nahoru

ilustrační foto: matka s dětmi v posteliI ve zlých časech mysleme na pěkné chvíle   

Ať už se stane cokoliv a rodiče a děti společně procházejí nejrůznějšími, řečeno s žalmistou „údolími stínů smrti“, všichni potřebují také chvíle pro nadechnutí a odpočinutí od silných emocí. Dojít si na dobré jídlo (navzdory nechutenství), do kina, zaplavat (navzdory apatii) – zkrátka udělat něco, co nás aspoň na chvíli osvobodí od tíhy okamžiku, bývá nesmírně úlevné a posilující.

Kromě toho dbejme na to, aby i všedním dnům zůstal zachován nějaký řád. Všední úkony bývají ve zlých časech důležitými opěrnými a stabilizačními body a velkými pomocníky. Běžné rituály, jako společné stolování, uklízení, práce na zahradě, procházky, venčení zvířat a podobně, mohou dospělým i dětem přinášet uklidnění, že aspoň něco v životě zůstává při starém.

Potřebujeme zkrátka mobilizovat schopnost po prožití silné emoce opět nalézat rovnováhu, dokázat se zklidnit a přistupovat k životu aspoň trochu pozitivně. V tomto ohledu jde o to, dlouhodobě neustrnout, nezaplést se do nekonečné emoční smyčky, která nám nedovoluje postoupit ve zpracování smutku dál. Plakat a vyplakat se je v pořádku, ale pokud nás tíživé emoce válcují a dlouhodobě se nemění, takže nakonec i ztrácíme schopnost pečovat o sebe i o děti a všímat si jejich potřeb, můžeme už mít co do činění s depresí. I v takovém případě je namístě vyhledání odborné pomoci.

Umíte s dětmi mluvit o nepříjemných věcech? Udělejte si náš KVÍZ.

Čtěte také:
O dětech, smrti a truchlení
(Po)rozvodové boje: když rodiče zapomínají na děti
I děti mohou mít vážné psychické problémy. Jak je poznat?

↑ nahoru

Zapojme okolí

Ocitne-li se dítě a jeho rodina ve složité životní situaci, měli by o ní vědět i ostatní důležití lidé v okolí dítěte, například učitel ve škole či v umělecké škole, trenér, skautský vedoucí. V některých případech (zvláště když se špatná zpráva týká ohrožení domova) se stává, že dítě o svém prožívání méně komunikuje s rodiči, ale mimo domov se důvěryhodné osobě snáze otevře.

Všichni dospělí v okolí dítěte by také měli spojit své síly a mít dítě ve svém zorném poli, aby neuniklo, pokud dítě například přestane jíst, začne mít potíže se spánkem, poruchy soustředění nebo projevy apatie či deprese.

Všimneme-li si u dítěte neobvyklého patologického chování, které přetrvává, je lépe vyhledat terapeutickou pomoc jednorázově a pro uklidnění než přehlédnout výskyt většího problému a dopustit tak jeho zanedbání.

 

Lze na utrpení vyrůst?

Co nás nezabije, to nás posílí, říká se. Také nás to ale může doživotně zmrzačit. Ani vědcům není dosud přesně jasné, proč někdo z krizí vychází přes všechny překážky nakonec posílen a s novou moudrostí a jiný se s ranami osudu nikdy nevyrovná.

Prožitek pozitivní změny, která pro některé lidi znamená radikální osobní vývoj vyvstávající ze zápasu s vysoce náročnými okolnostmi, je odborně označován termínem posttraumatický růst. Odhaduje se, že 30 až 90 procent osob, které prožily závažnou krizi, zažilo v důsledku toho také alespoň nějakou pozitivní změnu.

Mezinárodní klasifikace nemocí definuje trauma jako přímou odezvu na „stresovou událost nebo situaci (krátkou nebo dlouhotrvající) neobvykle hrozivého nebo katastrofického rázu, která pravděpodobně téměř u každého vyvolá pronikavou tíseň“. Posttraumatický růst je dáván do souvislosti s tímto pojetím traumatu, ale i s širším, „měkčím“ přístupem, kdy místo traumatu mluvíme o krizi, závažné události či náročné životní okolnosti. Trauma tedy v tomto pojetí nemusí být nutně významný přímý a objektivní faktor (např. válka), ale významný subjektivní faktor (například narození postiženého dítěte nebo vážná nemoc).

Zajímavá a inspirující je v této souvislosti i teorie pěti fází překonávání ztráty podle Elisabeth Kübler-Rossové. Původně se tato teorie týkala pěti fází smutku spojeného s umíráním a poprvé byla představena touto švýcarsko-americkou psycholožkou v knize O smrti a umírání (On Death and Dying). Součástí knihy byl i popis procesu vyrovnání se s umíráním, založený na výzkumu a rozhovorech s 500 umírajícími pacienty.

Kübler-Rossová popsala pět oddělených fází v rámci procesu, při kterém se lidé vyrovnávají se svým smutkem vyplývajícím např. z diagnózy smrtelného onemocnění u sebe či blízkých. Později se 5 fází překonávání ztráty začalo aplikovat na jakoukoliv mimořádnou ztrátu v životě.

Kübler-Rossová vždy zdůrazňovala, že zmíněné fáze nemusí u každého proběhnout kompletně ani chronologicky.  Některé z fází u někoho nemusejí nastat, jiné mohou být prožity v jiném pořadí a ještě jiné se u některých lidí mohou i dlouhodobě opakovat.

Proces pěti fází je celosvětově znám  pod zkratkou DABDA (ze slov Denial – popírání/šok, Anger – hněv/agrese, Bargaining – smlouvání, Depression – deprese a Acceptance – smíření). Zahrnuje zhruba následující:

Popírání (denial) – „Cítím se dobře.“ „Tohle se nemůže dít, ne mně.“ „Došlo k záměně výsledků, to musí být omyl.“ Popírání je pro jedince pouze dočasnou obranou. Jde o šokovou situaci, která může trvat různě dlouho. Dotyčný se nechce s nastalou situací smířit.

Hněv (anger) – „Proč já? To není fér!“ „Proč se to děje mně?“ „Kdo za to může?“ Jakmile se jedinec dostane do druhé fáze, uvědomuje si, že popírání již nemůže pokračovat. V této fázi bývá o dotyčného těžké pečovat v důsledku jeho pocitů a projevů agrese.

Smlouvání (bargaining) – „Přece to nebude tak hrozné.“ „Udělám cokoliv, aby se naši nerozvedli.“ Třetí fáze zahrnuje naději, že jedinec může nějakým způsobem před zlou zprávou utéci.

Deprese (depression) – „Už nikdy to nebude jako dřív.“ „Nic nemá smysl.“ Během čtvrté fáze si uvědomujeme definitivnost a dopad špatné zprávy. Následuje důležité období smutku, které potřebuje proběhnout. V některých případech je nezbytné vyhledat odbornou pomoc.

Smíření (acceptance) – „Ono to pomine.“, „Zase to bude to v pořádku.“, „Bude to jiné, ale nějak najdeme cestu dál.“ V této poslední fázi se s dopadem špatné zprávy začínáme smiřovat. Dochází k psychickému uvolnění a odevzdání. Objevuje se světlo na konci tunelu.

Zdroje:

Marek Preiss: Prožili tragédii. A začali lepší život, Psychologie dnes č. 2/2009

http://cs.wikipedia.org/wiki/Model_K%C3%BCbler-Rossov%C3%A9

http://www.umirani.cz/faze-vyrovnavani-se-s-nemoci.html

↑ nahoru

Co život přináší – inspirativní stránky pro krizové situace:

Ztráta práce a hrozba materiální nouze

http://digilib.k.utb.cz/handle/10563/20099

http://www.datovazurnalistika.cz/ceskym-detem-hrozi-chudoba-vyrazne-vic-nez-jinde-v-eu/

Traumata různého původu

http://zdravi.e15.cz/clanek/priloha-lekarske-listy/posttraumaticka-stresova-porucha-u-deti-a-adolescentu-462788

Příchod postiženého sourozence

http://www.sancedetem.cz/srv/www/content/pub/cs/clanky/jak-se-vyrovnat-s-postizenim-ditete--44.html

Nemoc a smrt

http://www.umenidoprovazet.cz/cs/Poradenstvi-pro-terminalne-nemocne-jejich-rodiny-a-blizke-149.htm

http://www.klicek.org/publik/01.html

www.dlouhacesta.cz

Živelné katastrofy

http://www.ordinace.cz/clanek/priprava-na-zivelnou-katastrofu/

Rozvod, rozpad rodiny

http://www.sancedetem.cz/srv/www/content/pub/cs/clanky/vliv-rozvodu-na-dusi-a-chovani-ditete-38.html

 

Použitá a doporučená literatura:

http://www.parentfurther.com/resources/enewsletter/breaking-bad-news

http://www.eydcp.com/parenting/10-tips-for-telling-children-bad-news/

http://themighty.com/

https://theses.cz/id/66tewr/Bakalsk_prce-Eva_Tothov.pdf

http://www.dobromysl.cz/scripts/detail.php?id=1894

http://www.bibliohelp.cz/

MAREK PREISS: Prožili tragédii. A začali lepší život., Psychologie dnes č. 2/2009

Další související literaturu najdete v naší Odborné knihovně.

 

Autorka článku

PhDr. Eva Labusová

Poradkyně pro oblast rodičovství, výchovy a vztahů. Věnuje se také publicistice – píše pro evropský rodinný měsíčník Rodiče a pro čtvrtletní magazín Osobní rozvoj. Spolupracuje s dalšími českými rodičovskými a společenskými časopisy. Pořádá přednášky a semináře pro odborníky i rodiče. Její webové stránky www.evalabusova.cz usilují o vhled do problematiky moderní rodiny v psychosociálním a psychosomatickém kontextu.

 

 

 

Pomohly vám informace v tomto článku?

Nahoru

Přihlaste se k odběru newsletteru Šance Dětem

*) Pole označená hvězdičkou jsou povinná.

Facebook Šance Dětem Twitter @sancedetem Google+ +SanceDetem YouTube SanceDetem RSS RSS