Zobrazit menuSkrýt menu

Bezdomovectví a jevy, které ho provázejí a předcházejí

Publikováno: 8. 4. 2016, aktualizováno: 20. 11. 2017

Obsah článku:

Cesta k bezdomovectví často začíná v nefungující rodině
Přehnaná snaha splnit společenská očekávání někdy končí „na ulici"
Bezdomovectví jako cesta zpět do běžného světa
Typická je ztráta naděje a život ze dne na den
Sociální služby by měly změnit priorityBezmoc dítěte

 

Před několika lety jsem s kolegyní M. Šmídovou vydal knížku, která se jmenuje „Kudy ke dnu“. (Socioklub, Praha, 2010). Na základě údajů o 4620 klientech občanského sdružení Naděje v Bolzanově ulici v Praze jsme zpracovali asi nejúplnější soubor informací o lidech, kteří jsou bez domova. Sběr dat jsme ukončili před rokem 2005. Asi se od té doby mohlo mnoho změnit. Ale i na základě novějších šetření – byt´ ne tak korektních a obsažných – se ukazuje, že mnoho zásadních změn nenastalo. Z analýzy publikované v oné knížce i z dalších podkladů lze usoudit, že k situaci bezdomovectví v této zemi vedou v zásadě čtyři hlavní cesty:

Cesta k bezdomovectví často začíná v nefungující rodině

První cesta  – pracovně jí říkáme „dlouhá“, protože má často podobu celoživotní drahy. Je to jakoby cesta „předurčená“ – dispozice k bezdomovectví se radikálně zvyšuje, když život dítěte začíná v dětském domově, mimo rodinu, nebo v rodině, která je vlastně proti dítěti. Třeba tím, že někdo z rodičů pije nebo se pohybuje na hranici zákona a občas se ocitne až za touto hranicí, nebo tím, že rodiče neuznávají potřebu vzdělání, nepodporují nijak dítě v práci ve škole a pro školu. Hlavně ale když je jim jedno, co dítě dělá, když jsou jim lhostejné potřeby, zájmy, cíle, radosti a strasti jejich dítěte. Nejvýraznější je dispozice ke ztrátě bydlení a domova právě tam, kde děti sami pocit domova nemají, kde ho nezískali a ani se tak vlastně nenaučili, jak je právě to pro jejich vlastní život důležité. Odborně se této cestě říká, že vychází ze startovací životní pozice s nulovým či dokonce „záporným“ sociálním, kulturním i ekonomickým kapitálem daného jedince. Často nejde o důsledek rozhodnutí rodičů, ale vlastně o pokračování způsobu života, na který jsou sami rodiče zvyklí. Vždycky jde vlastně o důsledek ztráty důvěry ve svou vlastní buducnost. A o hledání toho, jak přežít vlastní neúspěchy, propady a neštěstí. A naopak: jak co nejvíc zapomenout na nezdařený či dokonce zmarněný život. Z hlediska celé společnosti jde o důsledek dlouhodobého a prohlubujícícho se nerovného přistupu k šancím v naší společnosti a nedokonalé a nedůsledné práce s vlivy, které jej způsobují.

K bezdomovectví vedou podle sociologů a psychologů čtyři modelové cesty. Nejběžnější jsou první dvě.

První cesta, které se také říká dlouhá, má podobu celoživotní dráhy. Je jakoby předurčená, dispozice k ní si lidé přínášejí z rodiny, respektive z nefunkční rodiny a hrozí většinou tam, kde ohrožené osoby žily v dětství a mládí bez pocitu funngujícího domova a zázemí. Druhá cesta, tzv. krátká, může potkat prakticky kohokoliv. Typické je pro ni spojení zadlužení, dlouhodobé nezaměstnanosti, zdravotních potíží, vysokých nezbytných (mandatorních) nákladů na chod domácnosti ve vztahu k příjmům, hledání řešení prostřednictvím dalších dluhů či útěku od řešení ke krátkodechým kompenzacím

Tato cesta se týká asi 30 % všech zjevných a skrytých bezdomovců v ČR. Vstup do bezdomovství touto cestou je přiznačný spíše pro mladší osoby, osoby vyrůstající mimo rodinu, osoby s nejnižším vzděláním a kvalifikací, osoby „rodící se do situace sociálního vyloučení“. Jde v podstatě o reprodukci vyloučeného postavení, uzavřený kruh, z něhož je jen nepatrná možnost úniku. Taková výchozí situace obvykle vede k dalším propadům a nejrůznějším „únikům“, často k deviacím. Třeba ke snaze prosadit se mezi mladými lidmi za každou cenu, protože jinak neumí dosáhnout „úspěchu“, tedy toho, aby si jich vůbec někdo všiml a bral je aspoň chvíli vážně.

↑ nahoru

Přehnaná snaha splnit společenská očekávání někdy končí „na ulici"

Druhá cesta k bezdomovectví (o té obvykle mluvíme jako o „krátké“) se skládá ze shluku vlivů. Ty často působí tak rychle a zprvu málo viditelně, že jsou jimi ti, kterých se týkají, zaskočeni. A v bezdomovectví se ocitnou dřív, než vůbec pomysleli, že by se něco podobného mohlo stát právě jim. Typické je spojení zadlužení, dlouhodobé nezaměstnanosti, zdravotních potíží, vysokých nezbytných (mandatorních) nákladů na chod domácnosti ve vztahu k příjmům, hledání řešení prostřednictvím dalších dluhů či útěku od řešení ke krátkodechým kompenzacím (alkohol, gamblerství, drobné trestné činy, apod.), které ústí v rozpad rodiny a vyloučení aktéra z domácnosti do situace bezdomovectví.

Vesměs jde o lidi, kteři zahájili svou dospělou životní dráhu zaměstnáním, nějakou ekonomickou aktivitou. Nejsou to „věční nezaměstnaní“, nebo lidé vyhýbající se práci. Zásadní je, že nezvládli rozpor mezi požadavky na obvyklý standard vybavení domacnosti a rodiny s možnostmi, které jejich domácnost pro naplnění těchto požadavků měla a má. Nenaučili se zacházet s podmínkami, které pro život domácnosti sami vytvářeji. Podle jejich vidění světa (a to jim každodenně posilují reklamy, nejrůznější nabídkové aktivity komerčních médií, atd.) jsou přesvědčení, že k jejich spokojenému životu patří prezentace vlastních úspěchů. A ta je nejlépe viditelná prostřednictvím věcí – třeba značkového oblečení, nebo vybavení domácnosti, nebo drahé dovolené, nebo dárků pro děti, či jiných projevů „důležitosti“. To je pro ně potvrzením smyslu: mít krásné věci a žít „na úrovni“. Jde v zásadě o přijetí principů konzumní existence – s kritérii štěstí a smyslu života navrhovanými reklamou, médii, obecnou převládající představou, že smyslem života je úspěch vyjádřitelný nejlépe ve vlastnictví věci a v penězích. Ať to stojí co stojí. Až dluhy přerostou jejich možnosti. A když do toho vstoupí nemoc, nová nezaměstnanost, nebo dokonce snaha „dohnat dluhy“ třeba prostřednictvím sázek a hracích automatů, anebo je „zahnat“ zapomněním u sklenky, je katastrofa na dosah.

Odolat těmto svodům je neobyčejně těžké! Často v tlacích na rodinu, aby prezentovala svou úspěšnost, nebo aspoň přináležitost k úspěšným, vedou děti: ve třídách je dnes běžná situace, kdy dítě, které nemá patřičný mobil, nebo počítač, které nemá boty určité značky atp., nemůže obstát. A dítě nechce být „mimo partu“. A tlačí na rodiče, aby se mohlo „zařadit“. U mladistvých je to ještě zřetelnější. Vytvářet u dětí vědomí sebe – jako svérázných samostatných bytostí, bytostí zároveň sebejistých a solidarizujících se s odstrkovanými – je neobyčejně obtížné. Záruka je tu stejná jako u první cesty: pevný domov, domov respektu k sobě navzájem, spolupráce, jistot, řádu a lásky.

Na tuto cestu vstupují lidé ze všech vzdělanostních skupin, i když častěji jí podléhají přece jen lidé z nižších pater vzděláni a kvalifikace. Častěji jsou to muži (ale podil žen roste!), obvykle mimo manželstvi, ale většinou jsou rodiči. Tato cesta často potkává nejčastěji osoby středniho věku.

U seniorů je situace v tomto směru jednodušší, protože je spojena s kombinací neschopnosti pokrýt nezbytné životní náklady, protože na ně příjmy nestačí, s osaměním, často s nemožností vyměnit dosavadní byt za menší.

Pak sem spadá ještě výrazná část populace, která žije v chudobě a musí si půjčovat i na nezbytné výdaje domácnosti, a to i při skromném způsobu života.

Silný vliv na vzniku této cesty k bezdomovectví má také konstrukce a bezohlednost institucí a jedinců zabývajících se půjčovánim peněz a současně (i samostatně) vymáhánim dluhů a exekucemi a teměř bezbřehé možnosti jejich nelidského působení. Jejich činnosti se vztahují nejen na vznik, ale také na prohlubování beznadějnosti situace bezdomovců. Spoluvytvářejíi a podněcují způsob života, který je přiznačný pro část hlavně skrytych bezdomovců, tedy těch, kteří žijí v provizorních ubytovacích zařízeních. Tady je vyrazný dluh státu a obcí!

Tato skupina představuje více než polovinu bezdomovců a jejich podíl na celku lidí bez domova roste. Jejich situace je obvykle zprvu provázena hlubokým pocitem zoufalství a viny za způsobenou situaci, beznadějí a bezperspektivností. A také bezradností v hledáni možnosti řešeni: jak se dostat z teto situace, když jejich dosavadní (vlastně obvyklý) způsob života vedl k takové katastrofě? Velmi časté jsou „úniky“ k alkoholu a k rychlému propadání se do způsobu života příznačného pro život na ulici. Bez přijetí tohoto způsobu života by totiž na ulici nepřežili.

Třetí cesta do bezdomovectví (označujeme ji jako „zdravotní“, protože pro ty, kteří na ni vstoupili, jsou příznačné zdravotní potíže a indispozice) je naplňována lidmi, kteří nemohou či jen z části mohou zvládnout obvyklé způsoby životního stylu a soužití s lidmi v dané společnosti. Především jde o zdravotně postižené, kteří nezvládají samostatnou existenci, nebo jim není takové zvládání umožněno. Nejvážnější a někdy obtížně rozpoznatelné jsou situace, kdy jde o psychické poruchy. Často ale jde o jedince, jejichž indispozice k obvyklému životu nejsou diagnostikované, nebo dokonce na ně neni diagnóza. Ví se, že existuje u části populace nedostatečná dispozice k socialní adaptaci: takoví lidé sice nemají punc nemocných, avšak přesto nejsou schopni zvládnout obvyklý rytmus „práce – rodina – domácnost – práce“. A nejde o lenost, ani o zlou vůli.

Podíl nemocných či neschopných adaptace na obyklý styl života je při vstupu do situace bez domova kolem 10–15 %. S délkou života bez domova ale tento podíl výrazně roste. (Výzkum asi před patnácti léty - a znovu před asi třemi roky - mezi zjevnými bezdomovci v Praze ukazal, že 80 % z nich má zdravotní potíže, především psychické poruchy, které ale nebyly součástí jejich života při „vstupu“ do bezdomovectví. Poruchy jsou následkem přijetí způsobu života bez domova.

↑ nahoru

Bezdomovectví jako cesta zpět do běžného světa

Teprve čtvrtá cesta k bezdomovectví je spojena s existencí bez domova volbou. Ve vyspělých státech je poměrně častá a roste. Zvláště je častá při počátku samostatné životní dráhy a je do jisté míry součástí snahy postavit se na vlastní nohy. Ve světě jde obvykle o situaci, která je dočasná. To znamená, že po zkušenosti s tímto způsobem života, se takoví jedinci většinou vracejí na obvyklou životní dráhu a pokoušejí se vytvořit domov, vstupují do obvyklých zaměstnání, apod. Velmi často úspěšně, protože zkušenost z existence bez domova jim v tom pomáhá.

U nás je tento proces vstupu do života bez domova dosud výrazně neobvyklý. Nicméně se ukazuje, že souhlas se životním stylem většiny není pro mnohé mladé lidi příliš přitažlivý ani v této zemi. Takže lze očekávat, že i tento typ vzniku bezdomovectví poroste i u nás.

Výzkum také ukázal, že skoro 85 % bezdomovců začínalo svou životní dráhu v zaměstnání. Ti z nich, kteří nikdy nepracovali, vyrůstali téměř všichni mimo rodinu, nebo v rodinách, které ani zdaleka nebyly domovem. Byli mezi nimi i takoví, kteří měli po celý život trvalé bydliště v dětském domově.

I z tohoto pohledu lze říci, že bezdomovců, kteří se rozhodli existovat na ulici a otravovat své okolí žebráním, prosazováním se, závislostí na pomoci od těch, kteří mají domov, takových je jen nepatrná část. Téměř všichni do podobné situace spadli okolnostmi. Samozřejmě, že se na vytváření právě okolností, které je dovedly až na ulici, sami také podíleli. Ale prvotní rozhodnutí k takovému cíli vést nemělo. V žádném případě nepočítali s tím, že budou bez domova! Být na dně si nezvolili. Avšak netušili, jak blízko ke dnu je...

Když ale se do takové situace dostali, tak je charakteristické, že už poměrně brzy, obvykle už po půl roce existence bez domova, ztratili naději, že se mohou vrátit. Pro to, aby bez domova mohli přežít, přijali pravidla bezdomovectví. Včetně zapomínání v krabicovém víně, v přítulnosti jediné bytosti, která o ně stojí, tedy jejich pejska, a v propadu do času, který neplyne, ale trvá jen teď.

Typická je ztráta naděje a život ze dne na den

Když jsme pracovali na převodu údajů o klientech občanského sdružení Naděje z papírových podkladů do počítačové podoby v bývalém centru v Bolzanově ulici, mimoděk jsme slyšeli rozmluvy bezdomovců nad polévkou. Základním tématem bylo: dneska to štěstí příjde! Dneska se stane něco, co mou situaci změní k lepšímu! A tyto naděje se opakovaly den po dni, stále dokola. V těch monolozích – to je také charakteristické: ti lidé nemluíl spolu, ale vlastně každý sám k sobě - se nevyskytovaly věty jako: dnes udělám něco, co mi situaci zlepší. Nikdo z těch, kteří tam došli na polévku či se umýt, zkusit, zda tam není k dispozici nějaké vhodnější ošacení, nebo k lékaři, nevyjádřil ani náznak sebedůvěry, ani náznak odhodlání postarat se sami o sebe, ani náznak rozhodnosti sami něco udělat se svým dosavadním osudem. Zapomněli na to, že bylo včera a bude zítra. Žili jen a jen touto chvílí. A v ní spřádali své sny. Ty sny, které jim splní někdo mimo ně. Zapomněli, že jejich osud je především v jejich rukou. Spíše: zapomněli na to, že tato možnost vůbec existuje!

Potkal jsem se s několika lidmi, kteří se z bezdomovectví vymanili. Obvykle o tom nechtěli moc mluvit. Ale občas se nakonec rozpovídali. Oceňovali služby, které mohou využívat. Ale v těch službách řešení nenacházeli. Teprve, když sami začali uvažovat dál než jen do příštího týdne, začali svou situaci pozvolna měnit.

Jeden prodejce Nového prostoru mi vyprávěl, že se to celé začalo lámat tehdy, když se rozhodoval, zda bude o víkendu hladovět a bude mít na nákup nového čísla (bezdomovci ho musí koupit a pak ho rozprodávají a polovina peněz jim zůstává), nebo se nají a nové číslo si nebude moci pořídit. Než tuto situaci zvládl tak, že už nebylo váhání, trvalo mu to půl roku. A to byl první krok. Postupně začal s touto zkušeností a zvládnutím situace uvažovat i v dalších souvislostech své existence. Za dva roky sehnal práci, postupně přešel z ubytovny do azylového domu a nakonec do nájmu. Musel ale překonat překážky, které byly navíc: pití a dluhy. S pitím si musel poradit právě stejně jako s odoláváním jiným pokušením. A věděl, že je to podmínka. To bylo asi nejtěžší. S dluhy mu pomohli sociální pracovníci. Dohodli splátkový kalendář tak, aby bylo možné situaci řešit bez toho, že by celý jeho příjem ze zaměstnání padl na dluhy. Žije velmi skromně. Ale má střechu nad hlavou a nepije. Nic není jistého. Ale má své sebevědomí. To je hlavní změna proti situaci na ulici.

↑ nahoru

Sociální služby by měly změnit priority

Návrat se podaří zřídka. Co dělat, aby se zdařil častěji? Doposud je péče o lidi bez domova hlavně zaměřená na pomoc v situacích, které jsou kritické, které pro bezdomovce představují ohrožení života. To ale často má za následek, že se oni sami spoléhají na podobnou pomoc a nepo-máhá to v řešení jejich situace. Jde o „hasící přístroje“, ne o postupy zaměřené na změnu, na vytržení se z bezdomovectví. To je mimochodem asi obecně nedostatek sociálních služeb tak, jak jsou u nás dosud chápány a dokonce formulovány v příslušných zákonech. Jsou zaměřeny na okamžikovou pomoc a ne na procesy a možnosti návratu do obvyklé situace – ať se to týká bezdomovců, nebo dlouhodobě nezaměstnaných, nebo lidí pod hranicí chudoby, lidí žijící ze sociálncíh dávek apod. V tomto směru je potřeba hodně změnit: podstatně posílit terénní sociální práce, vzít v úvahu diferenciaci bezdomovců a nastavit nástroje pomoci ve vztahu k jejich rozdílné situaci a především přistupovat k této problematice z hlediska možností pro jejich návraty do obvyklého způsobu života. To vyžaduje v řadě druhů sociálních služeb změnit priority: orientovat práci s bezdomovci na samostatnou existenci, posílit možnosti tréninkových pracovišť, zvýšit kapacit tréninkových bytů a podmínky pro samosttané bydlení. Znamená to také podstatně větší soustředění se na prevenci. Jasně se ukazuje, že prevence je zásadně efektivnější a řádově levnější než následná péče.

Ztráta domova

Doposud jsme jaksi mimoděk pojednávali o bezdomovcích, kteří jsou viditelní – mluvíme o zjevných bezdomovcích. Těch je sice např. v Praze několik tisíc, ale z celkových počtů lidí bez vlastní střechy nad hlavou jde o zlomek. Podstatně větší počty jsou na komerčních ubytovnách, v azylových domech, v domech na půl cesty a hlavně v bytech, kde žijí hluboko pod hranicí chudoby jen a jen proto, aby si střechu nad hlavou zachovali a jsou ohroženi ztrátou bydlení každým okamžikem. To se týká hlavně osamělých seniorů v bytech domů v soukromém vlastnictví, které nejsou směnitelné. Není právě někde ve vašem sousedství osamělá stará paní, která už všechno prodala a žije doslova o chlebu a vodě a s jedinu postelí, aby měla na činži? A třeba ani neví, že existuje možnost, jak jí pomoci. Třeba příspěvkem na bydlení.

Pomoci by mohlo zásadní řešení toho, čemu se říká sociální bydlení. Kolem sociálního bydlení je řada otázek a nedorozumění. Připravuje se zákonné řešení, ale – podle toho, jak doposud vypadá diskuse a příprava podkladů – nebude bez nedostatků. Pokud se vůbec podaří ho zpracovat a schválit.

Pokusy v některých městech jsou nadějnější. Situace v Brně, Ostravě, Liberci a z části v Praze se lepší a hlavně se k ní přistupuje s cílem ji řešit a ne „zamést pod koberec“. Soustředit úsilí, zájem a prostředky na úrovni měst a obcí je zatím podstatně efektivnější než čekání na zákony a legislativní řešení z centra. To je velmi důležité, ale je to na jinou diskusi.

To, co lze změnit - a je to základním východiskem všech dalších postupů a přístupů - je změna vidění této problematiky veřejností.

I z toho, co bylo dosud v tomto textu řečeno, si zkuste odpovědět na otázku: jsou ti bezdomovci – obtěžující, páchnoucí, hluční, přiopilí – flákači a povaleči, kteří se nám, tedy zajisté slušným lidem, snaží jen a jen zhoršit život? Nebo jsou to především lidé, kteří mají dostat šanci, aby se ze své dnešní situace mohli dostat ven – zpátky do vlastních domovů a životů, kde se nemusí bát příštích hodin?

A můžeme si my, tedy právě ti slušní lidé, dovolit nechat jednu část našich spoluobčanů v situaci, kdy se neustále pohybují na hranici života a nežití? V zimě je to zvlášť patrné. Ale ohrožení není „jen“ v mrazu, ale trvalé.

Nepatří náhodou k našemu lidskému existování respekt k lidem, ať je jejich situace sebeodpudivější?

Že je to těžké a máme svých starostí i tak dost?

To je sice pravda. Ale pamatujme, že pomocí těm, kteří už na dno propadli, pomáháme vytvářet podmínky i pro další, kteří by tam mohli spadnout. A na dno je opravdu velmi blízko. I pro ty z nás, kteří si myslí, že se jich to netýká.

Související literaturu a další zdroje informací najdete v naší Odborné knihovně.

Kde hledat pomoc?

Armáda spásy
Centrum sociálních služeb Praha
Naděje
Charita České republiky
Diakonie Českobratrské církve evangelické
Nový prostor
Sociální kurátoři Praha
Oddělení sociální prevence pro mladistvé a mladé dospělé
Člověk v tísni
Občanské sdružení Janus

 

Autor článku

Ing. Libor Prudký, Ph.D.

Autor je sociolog, pracuje na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze. Věnuje se empirické sociologii a je autorem několika odborných publikací z tohoto oboru.

Publikační aktivity ing. Libora Prudkého, Ph.D., najdete v Odborné knihovně.

 

Nahoru

Facebook Šance Dětem Twitter @sancedetem Google+ +SanceDetem YouTube SanceDetem RSS RSS