Zobrazit menuSkrýt menu

Smrt dítěte - bolest, na kterou člověk nemá být sám

Publikováno: 6. 11. 2018, aktualizováno: 13. 11. 2018 | Kategorie: Téma měsíce

Přichází většinou náhle a nečekaně, mezi lidmi se o ní mluví málo nebo šeptem, blízkým  přináší šok, bolest a prázdnotu. Smrt dítěte je nepopsatelnou ranou pro mámu a tátu, sourozence, ale i širší rodinu. Podporu, respekt a pochopení proto potřebuje rodina jako celek.

Obsah článku:                                      

 

Smrt blízkého člověka je vždy náročná, neboť milovaná osoba zmizí z běžného života. Ztráta bývá ještě bolestnější, pokud zemře dítě. Jeho úmrtí je prakticky vždy svým způsobem nečekané, překvapivé a narušuje běžný řád věcí. Ze zkušenosti terapeutů zasáhne celý rodinný systém, jeho dynamiku i fungování. 

V minulosti lidé smrt dítěte přijímali různě, mnohdy využívali rituály a praktiky, které nám dnes mohou připadat absurdní. Mezi ně patří třeba posmrtná malba a posmrtná fotografie. Dnes je však smíření se smrtí paradoxně složitější. Zrození i smrt se totiž z běžného prostředí izolovaly do zdravotnických a sociálních zařízení. V posledních dvaceti letech je ovšem patrná změna, a to i v komplexnější péči o rodinu pozůstalých.

 Proces přijetí ztráty je značně odlišný, jedná-li se o smrt v důsledku nemoci nebo pokud jde o smrt náhlou a nečekanou. V případě úmrtí v důsledku úrazu, nečekaného onemocnění, nehody a podobně je náhlost situace natolik překvapující, že běžné vyrovnávací mechanismy nefungují. Roli svým způsobem hraje také věk dítěte. Ovšem pro matku, která obyčejně má už v těhotenství k plodu silnou vazbu, je ztráta miminka ještě před narozením stejně bolestivá. 

Ztráta dítěte v těhotenství nebo po porodu

 

Matka je osobou, která obvykle dítě přivedla na svět, porodila ho a byla s ním v těsné blízkosti v nejranějších obdobích jeho života. Jejich vazba je v tomto směru jedinečná a prohlubuje se každým okamžikem, kdy jsou ve společné blízkosti. Matka, která je s dítětem úzce spjata již v průběhu těhotenství, tuto ztrátu prožívá vždy. A používá někdy více, někdy méně funkční obranné mechanismy.

Náročnost tohoto období a jeho prožívání je samozřejmě násobena hormony, které jsou v těle matky přítomné od těhotenství po porod a minimálně ještě během následného „šestinedělí“. To je důvod, proč je pro ženy v jakékoli fázi těhotenství náročné přijmout fakt, že těhotenství nevyšlo a tolik očekávané miminko se nenarodí.

Pro okolí to nemusí být jednoznačně pochopitelné, zvláště při ztrátě miminka v raných fázích těhotenství. Přesto je to pro ženu-matku náročná situace, ve které si zaslouží podporu a péči.

Otec v případě smrti dítěte v průběhu těhotenství nebo během porodu a krátce po něm není ovlivněn hormony. Je ale běžné, že těhotenství partnerky patří i u něj mezi nejemotivněji prožívané období života. Přijetí smrti dítěte může zároveň komplikovat společenský tlak, který je na muže často kladen. Jeho potřeba být silnou oporou partnerky může překrýt emoční prožitek, který je se smrtí běžně spjat. Ten je přitom k obnově normálního fungování jednotlivce nutné zpracovat a smrt přijmout. 

Úmrtnost dětí do 1 roku:

  • V roce 2016 zemřelo před dosažením prvních narozenin 317 dětí, což je o 45 více než v roce předchozím.
  • Na 1000 živě narozených dětí připadalo 2,8 úmrtí kojenců.

Mrtvě narozené děti:

  • Počet mrtvě narozených se v letech 2015-2016 zvýšil z 398 na 420, z čehož 220 bylo mrtvě narozených chlapců a 200 dívek.
  • V roce 2016 připadalo na tisíc narozených 3,7 mrtvě narozených.

Nejčastější příčiny:

  • respirační poruchy specifické pro perinatální období
  • poruchy související se zkrácením trvání těhotenství a nízkou porodní hmotností
  • krvácivé stavy a hematologické poruchy plodu a novorozence

Zdroj: ÚZIS ČR, publikace za r. 2016 

Bolest a emoce

 V případě smrti blízkého člověka, zvláště dítěte, se mohou objevit veškeré emoce, které nás napadnou. Nejen smutek a neštěstí, ale v určitých momentech i vztek, bezmoc, chaos, naděje. Někdy i úleva, neboť vše mohlo dopadnout ještě hůř. Prožitky jsou velmi individuální, střídají se a neexistuje jeden univerzální postup zpracování emocí, který by vedl k přijetí neměnného bolestivého faktu. Emoce samy neodejdou, nezmizí.

Pokud bychom na smrt blízkého nahlíželi jako na krizovou událost, která má traumatický přesah, nelze si klást nároky na zpracování v nějaké rychlé době. Stále lze dohledat v literatuře, že krize zpravidla odezní v době přibližně šesti týdnů. To ovšem v případech smrti blízkého tak úplně neplatí. Již v 70. letech Bowlby poukazoval na výzkumy, které hovoří minimálně o jednom roce, aby člověk zármutek ze ztráty přijal. A poukazuje i na skutečnost, že nezpracovaná smrt dítěte může být příčinou psychických poruch matek i otců, ale také přeživších sourozenců.

Přijetí smrti

 Emocí, která komplikuje přijetí smrti dítěte, je pocit viny a hledání viníka. V zásadě není podstatné, zda jako viníka vidíme sebe, nebo jiné. Důležité je na vinu provázející smrt nezapomenout a pracovat s ní. Vyrovnávání se se smrtí dítěte je proces a prochází různými obdobími a fázemi. Odborníci, kteří se zaměřili na práci s umírajícími a jejich blízkými, se shodují se na určitých proměnách v náhledu a prožívání smrti blízkého v různém období truchlení. Tyto proměny lze chápat jako jednotlivé úkoly, které pozůstalého čekají v různých fázích. Je dobré si uvědomit, že důležitou skupinu stále tvoří základní rodina, tedy rodiče a žijící sourozenec/sourozenci. To, jak jednotliví členové novou situaci přijmou a zpracují, ovlivňuje i ty zbylé. V případě smrti blízkého je důležité, aby byli jedním celkem, který zažívá něco moc náročného a bolavého.Aby to mohli společně sdílet, a tím pádem i společně přijímat.

Častou příčinou rozpadu vztahů a rodinných systémů po smrti dítěte je bezmoc, kterou přinesla.To, že jde o neměnný fakt, který člověk nemůže nijak ovlivnit. A že nemá žádné nástroje, jak druhým ulevit.Právě kvůli této bezmoci často rodina, kterou zasáhne smrt dítěte, zůstane na vše sama. Lidé okolo nevědí, jak a o čem mluvit. Co dělat, jak pomoci. Raději krouží okolo, než aby se na rovinu zeptali, mluvili s pozůstalými. Tím se už tak nešťastné rodiny dostávají do ještě větší izolace. 

Jak smrt dítěte vnímá sourozenec?

Úmrtí sourozence je velmi složitá situace, která může být ovlivněna mnoha faktory. Přirozeně si představíme, co dítě, kterému zemře sourozenec, prožívá. Zármutek, smutek, lítost, bolest a velkou citovou ztrátu. Situaci však komplikuje i to, že smrt sourozence přináší momenty, které druhé dítě může prožívat libě. Má více pozornosti, péče, už se nemusí s nikým dělit atp. Z této situace pak ale pramení pocity viny. Dítě vnímá, že jeho libé pocity nejsou v kontextu situace žádoucí. Kromě toho je také konfrontováno s vlastní smrtelností. V případě úmrtí sourozence totiž neplatí častá útěcha, která se používá (a používat by se neměla) – že děti přece neumírají. Umírají! A přeživší sourozenec to ví ze všech nejlépe! A bytostně se ho tato situace dotýká.

Je známo, že mezi schizofrenními pacienty je ve srovnání s běžnou populací výrazně častější prožitek úmrtí sourozence před pacientovým šestým rokem věku. Uvádí se, že jedním ze spouštěčů nemoci může být právě záplava pocitů viny pramenící ze sourozeneckého nepřátelství. Ty jsou smrtí jednoho ze sourozenců ještě umocněny.

V České republice neexistují statistické údaje o tom, kolik dětí se ročně setká se smrtí blízkého člena rodiny. Část údajů je možné získat podle sirotčích důchodů (tedy v případě úmrtí rodiče). Nemáme však žádné údaje o tom, kolika dětem v ČR zemře sourozenec. Pokud však budeme vycházet ze zahraničních studií, dá se odhadovat, že úmrtí sourozence v ČR postihne 5–8 % dětí před dosažením osmnáctého roku jejich věku. To je ovšem poměrně vysoké číslo vzhledem k tomu, že v tuzemsku není dostatečně zajištěna péče pro tuto cílovou skupinu.

 

Setkáváme se nezřídka s názory, že by děti měly být od nemocných a umírajících co nejdále, že čím méně děti o smrti vědí, tím lépe. Že děti smrt nechápou a na pohřeb nepatří. Že před nimi dospělí nemají dávat najevo, jak jsou smutní, bolestiví, lítostiví, zoufalí. V lepším případě se dospělí potýkají s otázkami, kdy, jak a kolik toho vlastně dítěti sdělit. Současně vyvstává otázka základní – zda dítě smrt vůbec chápe.

Stále se často setkáváme s odpovědí, že dokud dítě nemá rozvinuté abstraktní myšlení, smrt pochopit nemůže. V radikálním pojetí tedy nemá smysl se s ním o této problematice bavit. Profesor psychiatrie na Stanfordově univerzitě I. D. Yalom ale tvrdí, že je zcela nesmyslné v tomto případě argumentovat vývojem abstraktního myšlení. Vychází z toho, že hrozba smrti je v našem myšlení přítomna neustále. A že my ani dítě nevnímáme život jako úsečku začínající narozením a končící smrtí. Tím, že netušíme, kdy smrt přijde, vnímáme ji současně se životem. Z tohoto konceptu vyvozuje závěr, že se děti smrtí zabývají nesmírně mnoho. Obavy z ní jsou pro ně všudypřítomné. Smrt je pro ně velkou záhadou a vývojovým úkolem je vypořádat se s hrozivým strachem ze zániku a s tím spojenou bezmocností. Yalom poukazuje také na to, že obavy dětí ze smrti začínají daleko dříve, než se všeobecně předpokládá. Tato tvrzení dokládá na několika studiích.

Smrt je přirozenou součástí života Pro vývoj člověka je ale podstatné, kdy a jakým způsobem je s tímto faktem konfrontován. Za zdravé setkání se smrtí můžeme považovat situace, kdy dítě přirozeně poznává, že umírá hmyz, květiny a zvířata. Je to prvotní impulz, kdy se s dítětem o smrti můžeme bezpečně bavit, protože se nutně nedotýkáme jeho a naší smrtelnosti. V okamžiku, kdy dítěti zemře někdo blízký z rodiny, je situace přirozeně daleko komplikovanější. Když dítě zjišťuje příliš mnoho příliš brzy, když je se smrtí konfrontováno dřív, než si stihlo vytvořit vhodné obrany, může být těžce stresováno. Pak u něj může být vyšší předpoklad pro vznik psychopatologie

Jak dítěti smrt sourozence vysvětlit?

Yalom poukazuje na to, že největší bariérou pro zdárné vypořádání se se smrtí může být samotný rodič. Dospělí totiž prožívají obrovská muka, když vidí, jak se dítě potýká s myšlenkou na smrt. V dobré víře se ho snaží ušetřit tohoto hrůzného tématu. Dítě však vnímá úzkost dospělého a naučí se, že obavy ze smrti je třeba potlačovat. To, že se děti smrtí budou beztak zabývat, je dobrým důvodem pro to, o ní mluvit. Obzvlášť tehdy, kdy k úmrtí v jejich blízkosti došlo. Tím, že se s ním o této skutečnosti rodiče bavit nebudou, mu nepomohou. Děti mají obrovskou fantazii, která často vytváří domněnky hrozivější než skutečnost.

Jak děti smrt chápou v různém věku a jak truchlení prožívají?

Údaje o věku jsou pouze orientační, každé dítě má svůj vlastní čas, kdy se posouvá do dalšího období.

Nenarozené dítě

Cítí přes matku.

Do 2 let

I kojenci a batolata truchlí. Intuitivně ztrátu cítí. Nedokáží událost ale zařadit do kontextu. Začínají své zážitky oživovat ve hře. Nedokáží předvídat události a jejich následky. Truchlí spíše v kratších záchvatech – v řádu minut. Žádná představa smrti, ale cítí rozrušení ostatních. Potřebují utěšit (chováním v náruči a hlazením, zpíváním) i více než dospělí. Dítě může kopírovat pocity okolí, potřebuje kontakt alespoň s jednou osobou, která není tolik zasažená.

3 - 5 let

Ví, že se stalo něco hrozného, ale smrt zatím nechápou, uvědomují si vlastní tělo, co to je být zraněný, ale nechápou nezvratnost a trvalost smrti těla. Dítě věří, že zemřelý je někde jinde, což pro něj není důvod ke smutku. Reakce mohu být vlažné. Mají zájem o praktické okolnosti smrti, ptají se proč a jak? Potřebují oporu a podporu, zemřelému stále „drží místo“ ve svém životě, takže se nemohou snadno sblížit s dalšími lidmi. Je vhodné, aby se podívaly na tělo zemřelého a zúčastnily se pohřbu. Do 5 let mohou pohlížet na událost jako na něco, co samy způsobily, protože se teprve učí rozlišovat přání a realitu. Mohou mít dojem, že jejich „zlé“ myšlenky zavinily smrt sourozence. Proto potřebuje ujištění, že smrt sourozence není jejich vina.

6 - 8 let

Mohou pochopit, že smrt má nějakou svou příčinu a při smrti tělo přestane „fungovat“. .Že ze smrti se nikdo nemůže uzdravit a smrt čeká na vše, co je nyní živé. Okolo 7 let již některé děti chápou trvalost a konečnost smrti, jiné ještě ne. Ale nemají emoční zkušenosti a zralost k tomu, aby se s ní bez pomoci vypořádaly.Mohou mít dojem, že špatnými pocity či myšlenkami  mohli způsobit smrt sourozence. Pokud se s tím svěří, potřebují ujištění, že pocity a myšlenky nemohou nikoho zabít. Jsou často fascinování kostlivci, duchy, strašidly, které spojují se svými představami o smrti. Představy potřebují korigovat. Potřebují pochopit, že sourozenec nezemřel naschvál nebo natruc, ale postupně se učí cítit smutek a zlost zároveň.

9 - 12 let

Lépe již chápou nezvratnost smrti. Začínají chápat, že i ony samy mohou zemřít. Myšlenky na vlastní smrt je mohou děsit. Zvláště bolestné může být uvědomění toho, co pro ně sourozenec (u)dělal, a nyní to musí dělat samy. Může přijít regrese (sestup jakoby do nižšího věku i s přiměřenými projevy) a touha být jako bezmocné miminko. Potřebují ujistit, že nemusejí být silné a všechno zvládnout, že mohou být smutné a plakat, zároveň jim může pomoci, když jsou něčím užitečné a platné.

Dospívající

Smrt je děsí, protože se domnívají, že je vždy spojená s bolestí. Zneklidňuje je, že smrt působí bolest a zármutek ostatním. Vadí jim, že nevědí přesně, co je po smrti. Hněvají se, že smrt okrádá člověka o to, co již nezažije. Protože vztahy dospívajících bývají plné konfliktů, rozporů, pocity viny bývají mnohem větší. Myslí si, že zemřelého mají rodičům nahradit nebo se domnívají, že by to rodiče chtěli. Mohou i v tomto věku v určitých okamžicích vyžadovat návrat sourozence zpět, přestože si plně uvědomují, že to není možné. Potřebují o tom mluvit spíše s vrstevníky. Pokud je vrstevnická skupina přístupná tématu, je to pro ně významný zdroj potvrzení a povzbuzení.

Zdroj: http://www.prazdnakolebka.cz/truchleni-sourozencu

(redakčně kráceno)

Pokud se dítěti děje v životě něco tak zásadního, jako je úmrtí rodiče či sourozence, je důležité, aby o tom mohlo mluvit a aby dostalo odpovědi na své otázky. S tím souvisí již naznačený problém, za jakých okolností a kolik toho dítěti v odpovědi sdělit. Bohužel neexistuje přesný návod a univerzální odpověď. Základní rada ale je; nikdy dítěti nelhat. Pro dítě je svět po takovém zásahu nebezpečný, hledá jistoty. Potřebuje vedle sebe upřímného rodiče. Sebetěžší pravda je bezpečnější než později odhalená lež a tím otřesená důvěra v dospělého, který je v náročném období stěžejním bezpečným bodem dítěte. Tedy odpověď na otázku, co říkat dítěti, zní: Jednoznačně pravdu. Kolik pravdy? Tolik informací, na které se dítě ptá. Pokud se dítě ptá na okolnosti úmrtí a další věci s tím spojené, hledá upřímné odpovědi. Je důležité, aby se pravdu dozvědělo od bezpečné osoby. To je nejčastěji rodič. Setkáváme se totiž s případy, kdy rodič v domnění, že dítě chrání, řekne jen část skutečností a dítě se pak další informace dozví v jiném prostředí (ve škole, od kamarádů). To může opět narušit důvěru v dospělého. Pro rodiče i pro dítě je výhodnější, aby pravdu vědělo od něj. 

Doporučujeme mluvit s dětmi o skutečnostech tak, jak jsou. Tedy používat slova jako: zemřel, mrtvý, sebevražda, pohřben, hřbitov, kremace, už nikdy… A v protikladu nepoužívat slova jako: spí a odešel (babička spinká, brácha odešel do nebíčka, nechali jsme uspat pejska). Děti pak kladou rovnost mezi spánek a smrt. I v řecké mytologii smrt (thanatos) a spánek (hypnos) byly dvojčaty. Často se pak u dětí v této souvislosti setkáváme se strachem ze spánku a nočním pomočováním. I s dětmi je proto dobré mluvit o mrtvém, používat jeho jméno. Mluvit s nimi o jejich emocích a pomoci jim je prožít. Dopřát dítěti dostatek prostoru pro truchlení a podpořit skutečnost ztráty, například dobrým rozloučením se zemřelým. 

S tím souvisí častá otázka, zda má dítě být na pohřbu. Nechceme zde tvrdit, že nutně má, anebo nemá. Důležitý je akt rozloučení a s ním spojený přechodový rituál. Jestli to bude na pohřbu, nebo ne, není podstatné. Již s poměrně malým dítětem se dá domluvit, jak pohřeb bude probíhat, co se tam bude dít, jak to tam bude vypadat. Je vhodné ptát se dítěte, zda toho chce být přítomno. Pokud ano, je důležité mluvit s ním o tom, jak mu může být ku prospěchu, abychom mu na pohřbu byli dostatečnou oporou. Pokud se dítě zúčastnit pohřbu nechce, respektujme to, avšak zároveň nabízejme jiné formy a způsoby rozloučení. Je to opravdu důležité.

Je také dobré si uvědomit, že děti truchlí jinak než my dospělí. U dětí je zcela přirozené, že když si zrovna vzpomenou na zemřelého/zemřelou, propuknou v upřímný pláč. V okamžiku, kdy se změní podnět a zjistí, že kolem jde například štěňátko, jakoby zapomenou na situaci a plně se soustředí na radost a štěstí z příchozího štěněte. Často netruchlí kontinuálně jako my dospělí, ale situačně. A je to v pořádku. Neměly by být napomínány, že v tuto chvíli nemohou zažívat radost, protože bratr/sestra zemřeli. Je to těžká situace, ale přeživší dítě žije dál a má právo zažívat i jiné emoce, než je smutek, lítost a zármutek.

Častým důvodem, proč rodiče přicházejí k odborníkům pro pomoc, je to, že chtějí zjistit, zda se neděje něco významného. Podle jejich úsudku sourozenec nedostatečně truchlí pro zemřelého sourozence.

Co dělat, když někomu v okolí zemře dítě?

 Je důležité zůstat nablízku, nabídnout konkrétní pomoc. Je potřeba něco v domácnosti? Nakoupit? Nebo je potřeba pomoci s kroužky a doučováním dětí? S informováním dalších lidí? Zařizováním při rozloučení? Uklidit doma věci nachystané pro dítě, které už nepřijde? Důležité je nebrat si nic osobně a být připraven, že nabídka bude možná odmítnuta. Pokud v danou chvíli kdokoli z pozůstalé rodiny pomoc odmítne, nemusí to mít co dočinění s vámi, ale se situací. Zatím to prostě nejde. To ale neznamená, že za týden nebo měsíc pomoc nepřijme. Je důležité ujistit pozůstalé, že se budete průběžně ptát, zda můžete nějak pomoci (s něčím konkrétním).

Člověk musí být také připraven na různé proměnlivé emoce. Emoce ke smutku patří a jakékoli tlumení může být kontraproduktivní. Bolest stejně nezmizí. Pro okolí je ale někdy nesrozumitelné, pokud ji pozůstalý intenzivně zažívá třeba dva měsíce po úmrtí blízkého.

Je také důležité respektovat, že ne každý je schopen – a může – mluvit o všem, co prožívá. Je podstatné umožnit mu hovořit, o čem potřebuje, a dát mu prostor pro truchlení, slzy i vztek.

Nehledět na sebe, neboť pro pozůstalého může být obtížné vidět kamaráda či příbuzného plakat. Vy jeho bolest nesete na chvíli, ale pozůstalý s ní musí žít celý život. Pokud víte, že toho nejste schopni, tak je lepší pomoc nenabízet. Ovšem je potřeba vše vysvětlit tak, aby to dotyčného ještě víc nezranilo.

Mnoho rodin zvládne smrt dítěte překonat společně a je to v pořádku. Obzvlášť pokud mezi sebou i s okolím mají funkční vztahy. V případě hodně nečekaných úmrtí, která se pojí s překvapením a jistou formou násilného zásahu do života (v případě nehod, náhlých onemocnění a podobně), je dobré mít na paměti, že člověk nemusí všechno zvládnout sám. A tak jako s velkou fyzickou bolestí běžně chodíme k lékaři, s velkou hlubokou bolestí uvnitř způsobenou smrtí dítěte je naprosto běžné jít k odborníkům. Ti pozůstalého situací provedou a pomohou mu ji přijmout. Ideálně společně se všemi nejbližšími, kterých se to týká.

Mohou vzpomínat na zemřelé dítě, zamýšlet se nad otázkami: „Co by byl, kdyby?“ nebo „Co je s ním asi teď, kde je?“ Faktory, které ovlivňují vyrovnání se se smrtí, jsou všeobecně:

* stabilita vztahu – většinou platí, že čím vyrovnanější a stabilnější vztah k zemřelému, tím je proces truchlení kratší a méně komplikovaný

* zdroje v okolí – v případě dítěte silný pozůstalý rodič

* osobnostní profil, rodinná historie (předpoklady k psychopatologii). Pro mnohé je také důležitá otázka spirituality. 

Nelze poměřovat, jaká ztráta kterého člena rodiny je náročnější. Důležité je si ale uvědomit, že jsou to ztráty jiné – jak co se týká vztahů a vazeb, tak co se týká vývoje člověka a s tím spojeného způsobu truchlení.

 Úmrtí člena rodiny je vnímáno jako krize a krizová pomoc v České republice je směřována na jednotlivce (telefonická krizová intervence, krizová intervence, poradenství pro pozůstalé). Klasickým rámcem pomoci mohou mizet projevy krize u jednotlivců, avšak úmrtí člena rodiny zasahuje celý rodinný systém a při práci s jednotlivcem není ošetřena vnitřní dynamika rodiny, která je úmrtím nutně narušena. Zahraniční výzkumy poukazují na to, že práce s jednotlivcem zmírňuje důsledky krize, ale situaci celkově neřeší. Proto vznikl koncept krizové terapie, který vytvořila poradna Vigvam. Není cílena na jednotlivce, ale na práci s celým rodinným systémem. Neliší se pouze od práce s jednotlivcem, ale i od rodinné terapie. Pracuje na jednom místě, v jednom čase s celou pozůstalou rodinou. Část setkání (začátek a konec) jsou věnovány celé rodině, prostředek setkání je věnován individuálním potřebám toho konkrétního člena rodiny. V poradně působí autorka článku.  

POUŽITÉ ZDROJE:

  • BOWLBY, J.: Ztráta. Praha: Portál, 2013
  • KAŇÁK, J.: Analýza potřeb zlepšení intervencí krizové intervence při práci s rodinami s nezletilým dítětem, kde zemře někdo ze členů rodiny. Nepublikováno, 2017
  • ŠPATENKOVÁ, N.: Poradenství pro pozůstalé: principy, proces, metody. Praha: Grada, 2012
  • YALOM, I. D.: Existenciální psychoterapie. Praha: Portál, 2006 

KDE HLEDAT POMOC:

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY:

 

Autorka článku

Mgr. Sylvie Stretti

Pracuje jako terapeutka, je zakladatelka a ředitelka poradny VIGVAM. Vystudovala dvouobor Husitská teologie a psychosociální studia na Husitské teologické fakultě UK v Praze. Je absolventkou výcviku Systemická rodinná terapie, krizové intervenci se věnovala 12 let na linkách důvěry (Linka Bezpečí a Linka EDA).

Autorka článku

Mgr. Barbora Racková

Pracuje jako terapeutka, je předsedkyní správní rady Poradny VIGVAM a je také koterapeutkou v PN Bohnice. Vystudovala obory Husitská  teologie a Sociální práce na UK v Praze. Po výcviku v krizové intervenci pracovala 8 let na linkách důvěry (Linka Bezpečí a Senior Telefon). Absolvovala výcvik v Hagioterapii a je v psychoterapeutickém výcviku v systému SUR.

Pomohly vám informace v tomto článku?

Nahoru

Facebook Šance Dětem Twitter @sancedetem Google+ +SanceDetem YouTube SanceDetem RSS RSS