Zobrazit menuSkrýt menu

Nošení dětí v šátku

Publikováno: 24. 7. 2019, aktualizováno: 4. 9. 2019 | Kategorie: Téma měsíce

V dnešní době už nikoho v naší zemi nepřekvapí maminka nebo tatínek s malým či větším kojencem, uvázaným „do uzlíku“ u těla. Nošení dětí v šátku se stalo běžným projevem a technikou, která dávno není vyhrazena pouze dětem kočovných kmenů nebo lidem, kteří nemají peníze na kočárek. Ale není to tak dávno, co podobné chování vzbuzovalo údiv, nesouhlas či dokonce pohoršení.

Obsah článku

Je přitom pravdou, že tato technika má řadu předností a je stará nejspíše jako lidstvo samo. Nosit miminko v závěsu na těle matky totiž představuje řešení několika zásadních potřeb, které malé dítě závislé na matce má. Jednak to je nejsnazší způsob přístupu k výživě čili ke kojení, jde také o zdroj tepla a v neposlední řadě je zde dítě v relativním bezpečí a matka má stálý přehled, co se s ním děje.

Všechny tyto výhody „chápou“ kromě člověka i jiné živočišné druhy – především savci. V případě vačnatců (kam patří klokani, vačice a další) je barevný šátek samozřejmě nahrazen „kapsou“ na břiše matky, u primátů (poloopice, opice) a také u vývojových stadií člověka (pračlověk, opočlověk) plní funkci závěsu či kapsy hustá srst, které se mládě drží. Teprve ztrátou srsti či hojného ochlupení není novorozenec (respektive kojenec) schopen se matky držet, je to tedy „pasivní nošenec“. Je závislý výhradně na své matce – na tom, jestli ho má u sebe v závěsné pomůcce, nebo zda jej odloží na zem, do postýlky nebo kolíbky.

Čtěte také:
Novorozenecké a kojenecké období (do prvních narozenin)
Attachment: o důležitosti citového pouta v životě, o jeho poruchách a léčení

Historie nošení

Naši předkové v době kamenné (desítky tisíc let před Kristem) byli lovci a sběrači. Neustále se přesouvali a stěhovali a nosit děti s sebou tak byla nutnost. Jistě už tehdy znali techniky, jak mít pomocí pruhů kůže dítě co nejpohodlněji pod kontrolou a v bezpečí – nejčastěji na boku nebo na zádech. Teprve v mladší době kamenné (začíná 8000 let před Kristem) se kočovné kmeny usazují, začínají obdělávat půdu, a proto tráví většinu roku na jednom místě. „Nepohodlné“ břemeno v podobě dítěte tak odkládají na zem, do košíků či kolébek. Navzdory tomu, že má dítě více prostoru a pohodlí, ve skutečnosti si pohoršilo. Jen málo na tom mění pozdější zlepšení jako je dětský kočárek, který je produktem všeobecné technické revoluce v 19. století. Přesuny dětem s rodinami nově umožnily kočáry, vlaky, automobily. I nadále však platilo, že pro běžné maminky s malým dítětem byl při delších cestách šátek u těla praktický a nejdostupnější.

Idea pokroku ale hnala vývoj kupředu a nezadržitelně se odrážela i ve výchově. Nové „moderní“ 20. století změnilo významně vztah maminek k malým dětem. Už se s nimi nechtějí vláčet. Časná separace je pro rozvoj jednotlivce považována za zdravou, a naopak příliš těsné vazby za nezdravé rozmazlování. Dítě je matkou pouze kojeno, jinak tráví všechen čas ve vlastní postýlce či kolébce. V tomto přísném neosobním duchu vyrůstají generace, které čekají dvě světové války. Snad i v reakci na tyto hrůzy se vrací v druhé polovině 20. století do vztahu matka-dítě více empatie, tepla a tělesného kontaktu. Doktrínu dokonalé umělé výživy postupně vytlačuje návrat k nejpřirozenější výživě, tedy ke kojení. A vnímavé matky, které jsou okolím nejprve negativně pozorované a hodnocené, začínají opět nosit své děti v šátku.

 

Změna pohledu společnosti

Průlomem, který vrátil prestiž a všeobecné přijetí této metodě, byla publikace knihy Koncept kontinua (The Continuum Concept) americké psycholožky Jean Liedloff, která vyšla v USA v roce 1975. Autorka v knize, které dala podtitul „hledání ztraceného štěstí pro nás i naše děti“, popisuje zkušenosti ze svého pobytu u jihoamerických indiánů (Venezuela, kmeny Yecuánů a Sanemů). Nejpodstatnějším zjištěním bylo, že děti zde matka po porodu neodkládá a trvale – do tří let i déle, je nosí na těle. Autorka zde píše mimo jiné: „Novorozenec žije ve věčném Teď. Novorozenec v náručí je ve stavu blaha. Novorozenec nenošený žije ve stavu touhy, v pustině prázdného vesmíru.“

Nošení dětí v šátku se tak stalo nejen módou, ale preferovanou technikou z pohledu dětských psychologů. Je třeba si uvědomit, jaké nesmírné změny čekají každé novorozeně. Porod dítěte představuje významný přelom ve vývoji každého jedince. Fyziologie druhu detailně popisuje adaptační změny, týkající se krevního oběhu, dýchání, výživy i dalších procesů. Poněkud stranou pozornosti však zůstávají méně zjevné rozdíly podmínek, v nichž se nachází plod a již narozený človíček. První z nich je změna polohy těla. Před narozením zaujímá plod takzvaně fetální polohu, s předklonem hlavičky i páteře a nožkami obvykle pokrčenými v kyčlích i kolenou. Tato poloha se uložením do postýlky mění v polohu „vzpřímenou“, záda se narovnávají, hlavička je v ose těla, nožky natažené. Druhou odlišností je to, že plod je navyklý být v průběhu celého těhotenství pohupován, pohyby matky se na něj přenášejí permanentně, i ve spánku. Uložením do postýlky nebo inkubátoru o tento uklidňující pohyb přichází, ztrácí i sluchové a další smyslové vjemy, spojené s nitroděložní lokalizací. Ne náhodou v žádném obydlí našich předků – ani v tom nejchudším – nesměla chybět kolébka pro novorozence. Třetí rozdíl působí nejabstraktněji, ale psychologům je jeho význam jasný. Dítě, které se nedotýká matky, nebo není v její bezprostřední blízkosti, vnímá negativně své odloučení. Trvá mnoho měsíců, než dokáže matku či osoby blízké spontánně vyhledat a identifikovat zrakem i na dálku. Těsná blízkost matky je nejen zdrojem uklidnění a psychického sycení dítěte, ale i permanentní možností sycení nutričního. O blízkosti matky svědčí i tlukot jejího srdce, který plod slyšel po celou dobu těhotenství (tedy od vzniku schopnosti slyšet, která nastává přibližně v polovině těhotenství). Z toho důvodu „primitivní“ národy nosí dítě obvykle na levém boku – blízko srdce. Negativní dopad všech tří výše uvedených poporodních změn odstraňuje nošení dítěte.

Psycholožka českého původu Jiřina Prekopová, která rozvinula terapii pevným objetím, zdůrazňuje další výhody nošení dítěte: „Během doby v šátku na těle matky se dítě naučí mimo jiné vyjadřovat svou zlost vůči matce a konfrontovat se tak dlouho, dokud se opět nespojí se svými city k matce,“ píše ve své knize Kdybyste věděli, jak vás miluji. „Evropská výchova opoziční projevy často trestá, a my se proto neučíme konflikty řešit, ale vyhýbat se jim.“

Zajímavý efekt pozorovali vědci u miminek kočovných národů v Africe nebo Asii (například Křováci v Botswaně). Nošená miminka netrpěla kojeneckými kolikami, které se v našich poměrech, kde každé miminko má svou postýlku, vyskytují naopak často. Děti kočovníků, mnohdy nošené a kojené do 5 nebo 6 let, také zajišťovaly svým maminkám spolehlivou antikoncepci. Dokud se dítě nebylo schopno vyrovnat tempu kočujících soukmenovců a maminka jej nemohla odložit, obvykle nemenstruovala a tedy neporodila další dítě v době, kdy by musela nosit dvě či více dětí, což by bylo nad její síly.

Jsme v Evropě začátku 21. století a laická i odborná veřejnost nošení v šátku přijala a považuje za běžný a samozřejmý jev. Nošení dětí v závěsu (šátku nebo nosítku – anglicky babywearing, německy Babytragen) se stalo nejviditelnějším symbolem tzv. nového přístupu k výchově kojenců a malých dětí. Přesto nebo právě proto je vhodné si uvědomit, že kromě předností má tato technika i svá úskalí a rizika. Jako každá metoda si své standardy teprve vytváří, někdy bohužel nad aspektem zdravotním a bezpečnostním převažují trendy komerční. Následující řádky proto shrnují možné pozitivní a negativní vlivy nošení dětí v šátku. 

Anketa

Pozitiva a negativa šátkování (nošení dětí v šátku nebo závěsu)

Příznivé skutečnosti (vycházejí ze zkušeností psychologů i samotných rodičů):

  • těsný kontakt dítěte s matkou/otcem – úzká psychická vazba
  • snadný přístup k prsu a sání – lepší hmotnostní přírůstky (pozor je ovšem třeba dát na zvýšenou kazivost chrupu u dětí, které „neustále“ cumlají bradavku)
  • zvýšená sekrece oxytocinu matky při častém dráždění prsu jako prevence laktační psychózy a poporodní deprese matky
  • nošené děti jsou od narození klidnější, méně pláčou – dochází k bezprostřednímu ukojení jejich potřeb (teplo, kontakt, výživa, péče a pozornost matky, event. otce)
  • prevence kojeneckých kolik – tlak na bříško a poloha v šátku zlepšují peristaltiku
  • dítě slyší matčin dech a tep, vnímá rytmické pohyby při chůzi, na které je dítě navyklé z období před narozením
  • časná „socializace“ dítěte – v semivertikální či vertikální poloze má větší rozhled a více impulzů, nošené děti se stávají dříve „nezávislými“, časně prokazují „samostatnost“ v dosahování potřeb (kojení apod.)
  • časnější psychický vývoj (hojné smyslové vjemy, zkušenosti, rozvoj svalového tonu a rovnováhy, časné učení)
  • prevence plagiocefalie (oploštělého záhlaví u dětí ležících na zádech)
  • prevence rizika SIDS (spánek na břiše je znám jako rizikový faktor „syndromu náhlého úmrtí kojence“ – svá rizika SIDS má ale i „babywearing“, který je zmíněn dále v textu)

Možnosti nepříznivého dopadu „šátkování“:

  • předčasná vertikalizace – obavy z možné deformity páteře či nevyváženého vývoje svalového napětí (poznámka: neexistují však studie, které by toto prokazovaly – např. Evelin Kirkilionis z University ve Freiburgu nenašla u 200 dětí, které byly nošeny, žádné významné odchylky od běžné populace)
  • pozice s těsnou addukcí kyčlí (přinožení) – riziko tendence k luxaci (vykloubení) kyčlí - dítě by v šátku mělo mít pokrčeny nohy tak, aby úhel mezi stehenní kostí a trupem byl nejméně 90 stupňů (lépe ještě více), a přitom by abdukce (unožení) v kyčlích měla být taková, aby úhel mezi stehenními kostmi byl skoro 90 stupňů - pak je naopak tato poloha považována za příznivou pro správný vývoj kyčelních kloubů
  • rizika časných úrazů – pád rodiče s dítětem v šátku, náraz o nábytek, veřeje dveří, větší akční dosah dítěte (kamna, horká voda, výše položené předměty apod.)
  • riziko asfyxie (zadušení dítěte) v nevhodném závěsu – předklon hlavičky, ucpání úst a nosu tělem matky nebo látkou závěsu
  • stranou pozornosti by neměl zůstat ani ten, kdo dítě nosí (matka nebo otec) - je nutno si uvědomit, že nosit desetikilové, nebo ještě těžší dítě, představuje významnou zátěž pohybového aparátu (především páteře) a že je nutné uvést vlastní organizmus do souladu s požadovanými nároky, které na něj šátkování klade

Související články na portálu Šance Dětem

Jak omezit rizika?

  1. vertikální (svislá) poloha až v půl roce věku – do té doby poloha šikmá
  2. vertikální závěs se širokou oporou hýždí a stehen
  3. „žabí“ poloha s abdukcí kyčli (roznožení – poloha mezi prsy, na boku matky)
  4. střídání stran, na které je dítě nošeno
  5. dostatečný prostor, kde se rodič s dítětem v závěsu pohybuje (kuchyně atd.)
  6. pevná fixace dítěte v šátku, závěsu či sedačce (správná technika používání)
  7. typ závěsu, velikost a poloha dítěte musí umožnit dostatek prostoru k dýchání a volný přístup k dýchacím cestám (certifikované pomůcky)
  8. zejména pak „přiměřená“ doba nošení dětí v řádu „několika hodin denně“ – určitě nelze doporučit nošení dítěte v šátku celý den
  • Nošení dětí v šátku či závěsu nemůže nahrazovat spontánní pohybovou aktivitu dítěte. Dítě reagující na okolí při smyslovém vjemu (především zrakovém) situaci prožívá a na tomto základě dosahuje svých potřeb především pohybovou aktivitou odpovídající vývojovému stupni dítěte.
  • Funkce svalů (zajišťující držení, včetně při vzpřímené postavě), má také vliv na normální vývoj páteře, hrudníku, kyčelních kloubů. Tato aktivita by byla při příliš dlouhém „klokánkování“ významně omezena.

Termín klokánkování byl použit v širším slova smyslu. V užším a medicínsky definovaném smyslu se jedná o metodu, která se inspirovala nošením novorozených mláďat – z anglického Kangaroo Mother Care (KMC). Je to respektovaná a standardizovaná metoda, využívající v péči o předčasně narozené děti a nebo děti s nízkou porodní hmotností bezprostřední kontakt mezi novorozencem a matkou (eventuálně otcem). Metoda byla v 80. letech 20. století zavedena do praxe v porodním centru nemocnice v Bogotě, v Kolumbii.Tento způsob (24hodinový „pobyt“ novorozence na matčině těle – skin to skin – v prvních dnech po porodu) nahrazoval tehdy malou dostupnost inkubátorů.

Metoda se díky svým překvapivě dobrým výsledkům rozšířila především v dalších rozvojových zemích (jižní Amerika, Asie, Afrika), ale později pronikla i do zemí, kde problémem nebyl nedostatek moderní techniky (severní Evropa, USA, Kanada). Užívají ji i některá perinatologická centra v České republice a všeobecně je umístění dítěte na tělo maminky či tatínka bezprostředně po porodu běžným postupem většiny českých porodnic v rámci tzv. časného poporodního bondingu (čili okamžitého poporodního propojení novorozenec-matka).

Protože není nad vlastní zkušenost, dovoluji si uvést zkušenosti spoluautorky článku a zároveň mé manželky, která v šátku odnosila čtyři děti. Její popis je sice už 8 roků starý, ale je natolik instruktivní, že jej ponechávám v původní podobě.

Zkušenosti obyčejné mámy (Věra Venuše Rybová)

Předesílám, že jsem jen obyčejná máma, co hledá způsob, jak vyhovět dětem a uspokojit jejich potřeby. Když jsem čekala Dominika, měla jsem jasno. Bude to hodné miminko, spinkat bude v kočárku či postýlce. O nošení jsem neuvažovala a ani jsem o něm nic nevěděla. Domík se narodil a já jako máma prvorodička byla zaskočená. Jen co se poprvé nadechl, tak křičel. Prokřičel se porodnicí, dojít se osprchovat bylo skoro nemožné. Uklidnil se jen, když jsem ho chovala. Myslela jsem si, že se uklidní doma, až zavedeme nějaký režim a řád, ale nestalo se. Nespala jsem, běžné povinnosti v domácnosti jsem nezvládala a propadala jsem panice. Domík se chtěl stále nosit. Jako by byl hladový po kontaktu. Spal jen u mě nebo za jízdy v kočárku. Co já nachodila kilometrů.

Začala jsem pátrat a nošení v nějakém nosítku se zdálo jako záchrana. Ale nebylo to tak jednoduché. Koupila jsem několikero klokanek na popruhy a nikomu bych je nikdy nedoporučila. I v těch značkových a na obrázku krásných malý plandal, hlavička mu klimbala ze strany na stranu a mě bolela urputně záda. Bylo mi jasné, že tudy cesta nevede. Šátků jsem se bála a pět metrů látky mě upřímně děsilo. Malý si mezi tím proplakal dva měsíce života a já jsem byla unavená a nešťastná. Rozhodla jsem se – koupím šátek. A tak jsem zakoupila tkaný pevný šátek. Dočetla jsem se, že nejlépe se člověk úvazy naučí, když si stoupne před zrcadlo a dle návodů si pruhy látky rovná tak, aby na sebe dobře viděl. Byla to pravda a vůbec to nebyly takové galeje, jak jsem si myslela. Ne, že bych šátek uvázala s přehledem na poprvé, ale pátý pokus už byl použitelný a s každým dalším dnem to bylo jednodušší. Začala jsem malého denně nosit. Cca dvě hodinky dopoledne a dvě hodinky odpoledne. Uklidnil se a usínal okamžitě, jak jsem ho do šátku uvázala. Zázrak. Měla jsem volné ruce, vyprala jsem, uvařila, uklidila. Najednou bylo vše tak jednoduché.

Okolí však moje nadšení nesdílelo. Co jste to za matku takto týrat miminko? Paní v obchodním domě měla jasno. Ničíte mu záda, a ještě ho udusíte. Podobné poznámky jsem se naučila ignorovat. Uznávám, malinký nebyl v šátku skoro vidět. První půlrok jsem ho nosila v kolébce, byl spokojený a slastně odfukoval. Ale nikdy se nestalo, že by se dusil, jde jen o to správně šátek uvázat a dotáhnout. Ačkoli jsem s malým v šátku dělala veškeré práce, nestalo se, že bych ho jakkoli uhodila či nedej bože, aby mi snad dokonce vypadl, což mě také hodně lidí vyčítalo. Nošení jsme si užívali a náš pan doktor si malého chválil jaký je to sedlák, jakou má sílu a jak je motoricky šikovný. Měla jsem radost, že mu neubližuji, jak tvrdí okolí, že mu nošení svědčí. U Domíka mi šátek zachránil duševní zdraví. Když plakal kvůli bolestem bříška, v šátku se krásně schoulil do klubíčka a parádně si ulevil. Když byl nemocný, šátek ho zklidnil … byla to doba objevů.

Když bylo Domíkovi 10 měsíců zjistila jsem, že jsem znovu těhotná. Pomalu jsem přestávala šátek využívat. Domík se ale v 11 měsících postavil na nožičky a začal svět objevovat po svém. O šátek už nestál. Pak se narodil Matyášek, který byl zlaté klidné miminko. Byl od narození úplně jiný než Domík. Přesto jsem vyprala šátek a začala ho nosit. Nevyžadoval to, nebyl uplakánek, ale byl u mne rád, a já tak měla volné ruce pro akčního Dominika. U Matyho jsme šátek využívali také u bolavého bříška a když byl větší, tak na výletech do přírody. Bylo jednoduší nést ho v šátku, než přes lesní terén vláčet kočár. Za dva roky po Matym přišla Amálka. Ta už je úplné zlatíčko. Když se narodila, neměla jsem dost mléka. Okamžitě jsem začala malou nosit v úvazu kolébka s kapsou, a prsa tak měla neustále k dispozici. Přiznávám, že jsem se občas cítila jako chodící dudlík, ale do týdne se mléko spustilo a prvních sedm měsíců nepoznala nic jiného. Šátek nám tedy znovu pomohl. Každé dítě je jiné, ale u každého jsem šátkování využila.

Praktické postřehy? Určitě bych začátečnici doporučila pružný šátek. Snáze se dotahuje a díky jeho pružnosti odpustí v začátku i drobné chyby v úvazech. Pro miminka je komfortní tím, jak je celé obepne. Má ale svá omezení, a to je jeho nosnost. Je využitelný pro děti do 10 kg. Pak už naopak díky váze miminka nejde šátek správně dotáhnout. Navíc pružný šátek není vhodný k vázání na záda. Pro větší a těžší děti je vhodný tkaný pevný šátek, nejlépe utkaný tak, aby příčně pružil. Tato příčná pružnost umožňuje dobré utažení. Také je důležité uvazovat miminko dost napevno, nesmí plandat pod pasem maminky, zadeček musí být podsazený a kolínka výše než zadeček. Takže, milé maminky a tatínkové, nebojte se šátku ani šátkování – vaše děti vám budou vděčné.

Typy úvazů

Způsobů, jak uvázat šátek je řada a každý má svá pro a proti. Pro ilustraci uvedeme alespoň dva nejběžnější.

Kříž s vnější kapsou

Kříž s vnější kapsou je úvazem vhodným od narození. V prvních čtyřech týdnech se doporučuje vkládat miminko do tohoto úvazu jako do kolébky (viz návod č. 2 s tatínkem). Od čtvrtého týdne lze tento úvaz využívat v plné míře, je však nutné dbát na dobré dotažení šátku a u malých miminek na fixaci hlavičky pruhem látky. 

Poslední tři obrázky ukazují:

- u kojence přetáhneme pruh látky až přes temeno hlavy

- u dětí dobře držících hlavičku stačí horní kapsu přetáhnout jen přes záda, ale ručky nechat uvnitř

- větší děti mohou mít ruce venku (pozor na větší dosah dítěte – např. horká kamna)

Výhody:

- vertikální poloha pomáhá miminkům, které špatně odříhávají

- úvaz je vhodný i pro těžší děti díky dobrému rozložení váhy na obě ramena

- vkládání a vyndávání dítěte bez nutnosti rozvazovat šátek

- variabilita používání (vložení do kolébky, možnost použít s kapsou i bez)

Nevýhody:

- nutnost jistého cviku v dotahování šátku

  

Kolébka v kříži s kapsou

Úvaz se váže stejným způsobem jako kříž s vnější kapsou. Rozdílné je však vložení miminka a jeho poloha v šátku. Miminko vložíme do pruhu látky, který je blíže k tělu, přetáhneme pruhem vzdálenějším a zajistíme vrchní kapsou. Úvaz vhodný od narození. Je vhodné střídat pravou a levou stranu z důvodu jednostranného zatížení páteře nosiče i dítěte. Poslední obrázek ukazuje polohu dítěte v šátku. Hlavička spočívá nad úrovní prsou, tělíčko je bokem k nosiči a kolínka pokrčená.

Výhody:

- vhodné pro děti s nadýmáním

- snadný přístup k prsu a sání

- u větších dětí dobrý rozhled

Nevýhody:

- jednostranné zatížení nosiče

- úvaz se nedoporučuje pro děti, které mají potíže s kyčlemi

Související odkazy

Související literaturu a další zdroje informací najdete v naší Odborné knihovně. 

 

Zaujal Vás článek a chcete každý měsíc dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru!

Přihlášení k odběru newsletteru

 

Autor článku

MUDr. Luděk Ryba

Po absolvování pediatrické lékařské fakulty odešel do východních Čech. Působil v nemocnicích ve Vysokém Mýtě a v Ústí nad Orlicí, kde je od roku 1996 primářem dětského oddělení. Po roce 1989 pobýval na stážích v Rakousku, Švýcarsku a Londýně. Své zkušenosti následně zúročil při projektování a budování nového dětského oddělení v Orlickoústecké nemocnici. Kromě pediatrie, ze které má dvě atestace, se zajímá o alternativní postupy, léčitelství, fytoterapii a sám již 30 let praktikuje homeopatii jako doplněk klasické medicíny. Působil v představenstvu České lékařské komory a České pediatrické společnosti ČLS JEP.

Na přípravě článku se podílela rovněž Věra Venuše Rybová. 

Pomohly vám informace v tomto článku?

Nahoru

Facebook Šance Dětem YouTube SanceDetem RSS RSS