K tátovi (mámě) nechci. Tak proč tam musím?

Autor/ka: Mgr. Josef Smrž, JUDr. Ing. Ivana Spoustová, Ph.D.
Datum publikace: 02. 01. 2017, Aktualizováno: 20. 10. 2023
Představa šťastného dětství je shodně - u dětí i dospělých - spojována s harmonickou rodinou, kdy spokojené dítě vyrůstá obklopeno svými nejbližšími, milujícími rodiči. Jak ale konstatuje A. Giddens: „Domov bývá často idealizován jako oáza jistoty a štěstí, ale přitom se stal nejnebezpečnějším místem v moderní společnosti."

Obsah článku:

Tam, kde rodiče selhávají, je dítě ohroženo, jeho psychické potřeby nejsou v důsledku vyhrocených vztahů jeho rodičů adekvátně uspokojovány buď jedním, nebo oběma rodiči. To platí o to víc, pokud rodiče řeší své problémy soudně a jejich motivací není zájem jejich dítěte, ale pouze sofistikovaná snaha ublížit tomu druhému, a to i za cenu poškození vlastního dítěte. Škody na psychice dětí jsou o to závažnější, pokud při hledání a přijímání adekvátních opatření selhávají i státní orgány.

V rodinných vztazích hrají důležitou roli morální pravidla; právo, které má a musí do těchto vztahů vstupovat, musí být proto interpretováno a aplikováno nikoli mechanicky, formalisticky, ale citlivě, s výlučným ohledem na jeho účel. Tím je za všech okolností realizace nejlepšího zájmu nezletilých dětí. Dítě je zvlášť zranitelným subjektem a před negativními vlivy ohrožujícími jeho vývoj musí být důsledně chráněno. V případě, že právo dítěte koliduje s právem jeho rodičů či jiných osob podílejících se na péči o ně, musí být vždy upřednostněno právo dítěte jako právo kvalitativně vyšší.

Úprava styku dítěte s nerezidenčním rodičem

Rozsah styku dítěte s nerezidenčním rodičem má být stanoven tak, aby poskytoval dostatečný prostor pro vytváření vzájemných citových vazeb; měl by být přínosem nejen pro dítě, ale i pro tohoto rodiče, nikoliv příčinou problémů, či dokonce závažných psychických poruch dítěte. Adekvátní úprava styku by v každém konkrétním případě měla zohledňovat specifika daného případu, přičemž by měl být vždy respektován názor dítěte a jeho pocity. Soudy, stejně jako orgány sociálně-právní ochrany dětí, ale zpravidla považují vzájemný kontakt dítěte s druhým rodičem pro další vývoj dítěte za nezbytný, a to i tehdy, když jej dítě důvodně odmítá a vymáhání tohoto kontaktu jej poškozuje. Pokud se pak druhý rodič snaží ochránit své dítě a kontakt neumožňuje, je toto jeho přirozené ochranitelské jednání považováno za nerespektování práv druhého rodiče a následně sankcionováno.

TahaniceSoud může rovněž určit podmínky styku, zejména místo, kde k němu má dojít, může určit osoby, které se jej mohou či nemohou účastnit, může uložit rodiči povinnost doprovázet dítě na zájmové aktivity. V případě, že to vyžadují okolnosti případu, může realizaci kontaktu umožnit pouze za přítomností odborníků, eventuálně upravit kontakt distanční - písemný nebo prostřednictvím telekomunikačních prostředků /e-mail, telefon, Skype/. V odůvodněných případech jej soud nemusí upravit vůbec, případně jej může, respektive měl by jej zakázat.

Dítě má právo na kontakt s druhým rodičem, rodič má právo se s dítětem stýkat. Povinnost dítěte tento styk realizovat však není zákonem stanovena, stejně jako není zákonem stanovena povinnost rodiče se stýkat s dítětem. Nemůžeme-li tedy rodiče, v jehož péči dítě není, donutit stýkat se s dítětem, a to ani tam, kde si to dítě přeje a kde absencí kontaktu strádá, neměli bychom obráceně nutit dítě stýkat se s rodičem, pokud tento kontakt odmítá. Soudní úprava kontaktu by měla být nástrojem sledujícím prosperitu dítěte, nikoliv podkladem pro jeho poškozování a pronásledování, perzekuci, či dokonce kriminalizaci rodiče druhého, k čemuž v důsledku špatných soudních rozhodnutí velmi často dochází.

↑ nahoru

Takzvaný syndrom zavrženého, respektive odcizeného rodiče

V případě řešení rodičovských konfliktů spojených s odmítáním jednoho z rodičů se setkáváme s pojmem takzvaného zavrženého, případně odcizeného rodiče (Parental Alienation Syndrom - PAS), který vychází z teorie amerického psychologa R. A. Gardnera. V jeho pojetí se jedná o proces, kdy je dítěti jedním, programujícím rodičem (kterým je dle této teorie v zásadě vždy matka) vštěpován vůči druhému rodiči odpor, který je neoprávněný nebo přehnaný a v jehož důsledku dítě odmítá kontakt s druhým rodičem. Gardner dospívá k závěru, že v případě tohoto syndromu je třeba na kontaktech se „zavrženým" rodičem trvat, vymáhat je i proti vůli dítěte, v krajním případě dítě odebrat programujícímu rodiči a předat je do péče rodiče odmítaného, případně do péče odborného zařízení, kde by za asistence odborníků svůj vztah k zavrženému rodiči obnovilo.

Graf rozvodovosti

I když Gardner konstatuje, že tento syndrom není možné diagnostikovat tam, kde rodič zavdal svým chováním důvod, aby jej dítě odmítalo, jsou jeho teorií a na ni navazujícími koncepcemi soudní rozhodnutí o úpravě kontaktů a jejich následná vynucování zásadně ovlivněna. Svépomocné skupiny za práva otců odvozují z PAS teorému genderově specifické strategie a používají tento koncept, aby se bránili obvinění z domácího násilí a sexuálního zneužívání i plnění své zákonné vyživovací povinnosti. Tito otcové se však na řádné výchově a výživě svých dětí zpravidla nepodíleli ani v době, kdy rodina žila společně či nebylo matkou požadováno výživné, a jejich hlavním cílem je kontrola a trestání partnerky, která se vymanila z jejich patologického vlivu.

Uplatňování konceptu syndromu zavrženého, respektive odcizeného rodiče vede k hledání viny u jednoho z rodičů, případně u dítěte, a k následným „represivním opatřením" - ukládání pokut za zmařené (neuskutečněné) styky, k následnému trestnímu stíhání rodiče pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, je-li styk rodiče s dítětem soudně upraven, a v extrémních případech i k předání dítěte do péče druhého rodiče. Z řízení se vytrácí respekt k dítěti a jeho osobnosti, k tvrzením primárního pečovatele a především zdravý selský rozum. Diagnostikování takového syndromu u dítěte je zcela nesprávné, neboť se nejedná o syndrom - neexistuje jako mezinárodně uznávaná diagnóza.

Odmítání kontaktu

Při projednávání opatrovnických věcí soudy, podobně jako orgány sociálně-právní ochrany dětí, velmi často selhávají a případné odmítání kontaktu dovedou vysvětlit pouze dvěma způsoby: prokázanou vlastní zkušeností dítěte s násilím či zneužíváním, které směřovalo bezprostředně vůči němu, tedy pouze pravomocným odsuzujícím rozsudkem, a manipulací dítěte druhým rodičem (viz výše popsaná teorie PAS). Vlastní zkušenosti dítěte a jeho pocity jsou něčím, s čím stále většina soudců/soudkyň a sociálních pracovníků/pracovnic nedovede pracovat a v zájmu dítěte je ve svých rozhodnutích zohlednit.
Právo dítěte na kontakt s rodičem je třeba chránit a umožnit dítěti, aby se mohlo samostatně o jeho realizaci rozhodnout, a to s ohledem na jeho rozumovou a volní vyspělost. Pokud dítěti tuto schopnost přiznáme, pak je hledání důvodu odmítání rodiče bezpředmětné, protože dítě - stejně jako dospělého člověka - nemůžeme nutit ke splnění povinnosti, která není uložená zákonem.

Pokud dítě odmítá kontakt s rodičem, měly by příslušné orgány vždy náležitě situaci v rodině posoudit, zjistit skutečné příčiny, přičemž by měly přání a pocity dítěte zohlednit. Jejich nerespektování vede téměř vždy k psychickému diskomfortu dítěte. Případy, kdy jsou děti nuceny ke styku s rodičem, nebo dokonce svěřeny do péče odmítanému rodiči, bohužel nejsou v současné soudní praxi ničím ojedinělým; velmi často se s nimi setkáváme v rodinách dotčených domácím násilím. I přes pozitivní zákonnou úpravu bývá násilné jednání jednoho z rodičů /zpravidla otce/ bagatelizováno a není k němu přihlíženo jako k oprávněnému důvodu, pro který dítě kontakt odmítá. Dítě je pak nuceno k opakovaným setkáváním s původcem jeho traumatu, byť vedou k další retraumatizaci dítěte, nárůstu jeho obtíží a problémů. Závěry soudem ustanovených znalců jsou kladeny nad zprávy odborníků, psychologů či psychiatrů, kteří s dítětem dlouhodobě pracují, s odůvodněním, že tito nemohou být objektivní, protože nepracují s druhým rodičem nebo byli zvoleni pouze jedním z nich.

Soudy dále velmi často neakceptují osobnostní uzpůsobení dítěte, jeho věk a individualitu. Zejména u dětí útlého věku se setkáváme s tím, že je devalvováno mateřství a zcela přirozená vazba dítěte na matku, byť i Ústavní soud deklaroval, že se jedná o jednu z nejdůležitějších vazeb v životě lidského jedince. Snaha nastolit stejný časový podíl péče otců na výchově a snahy je v tomto směru nediskriminovat vedou velmi často ke zcela neadekvátní úpravě u velmi malých dětí, kdy je v rozporu s jejich potřebami upraven styk s přespáváním tam, kde dítě není schopno odloučení od matky zvládnout. Současná situace je již natolik absurdní, že soudy dokonce brání matkám kojit své děti s odkazem, že tímto pouze brání širokému kontaktu otce s dítětem, eventuálně střídavé péči, a již u několikaměsíčních dětí je kojení označováno za nepotřebné.

Hádky o dítěSoudy nedoceňují ani psychické nastavení jednotlivých dětí, úzkostnost, přirozené vytvoření silnější vazby k jednomu z rodičů či jeho prostředí, které se pochopitelně může s věkem dítěte měnit, zájmové aktivity dítěte, jeho sociální vztahy a potřeby. Z řízení péče o nezletilé se postupně vytrácí náležité zjištění skutkového stavu, problémy v rodině jsou bagatelizovány jako rodičovský konflikt, aniž by skutečná příčina či patologie jednoho z rodičů byly výslovně pojmenovány. Soudy se schovávají za alibistické závěry soudních znalců a nekvalitní znalecké posudky.
V některých případech, kdy dítě sice oprávněné odmítá kontakt s rodičem, mohou současně existovat i objektivní důvody k tomu, aby se soud pokusil kontakt s nerezidenčním rodičem navázat, případně tam, kde v minulosti existoval, jej obnovit, a to zpravidla na odborném pracovišti, případně za asistence odborníků. Takový postup by však měl být časově ohraničen, a pokud dítě rodiče i přes pomoc odborníků odmítá, tuto formu ukončit. Jen tehdy dostane dítě prostor své stanovisko přehodnotit, zatímco nucení dítěte proti jeho vůli je téměř vždy kontraproduktivní. Ostatně v odůvodněných případech, je-li kontakt s druhým rodičem vhodné podporovat, mohou být voleny takzvané distanční kontakty formou telefonátů, e-mailů, po Skypu. Vždy však platí, že v případech úvah o kontaktech násilného rodiče s dítětem je posttraumatická stresová porucha jasnou kontraindikací s tím, že k retraumatizaci může dojít nejen v případně osobního, ale i distančního kontaktu.

Veřejností otřáslo i několik medializovaných případů, kdy došlo z důvodu odmítání druhého rodiče k umístění dítěte do zdravotnického zařízení. Vytržení dítěte z existujícího rodinného prostředí je nepřípustné. Dítě nelze trestat za situaci, která je důsledkem psychopatologie jeho rodiče/rodičů.

↑ nahoru

Psychické dopady vynucovaných kontaktů

Pokud jedinec opakovaně zažívá v různých situacích bezmoc, nemá možnost kontrolovat situaci a mít na ni vliv, může se naučit pasivitě a rezignaci jako svému způsobu řešení, není schopen vyvinout efektivní obranu a nalézt zdravé řešení. Děti jsou zmatené ve svých pocitech vůči rodičům - mohou být plačtivější, úzkostnější, trpí malou sebeúctou, objevují se u nich poruchy příjmu potravy, mají suicidální tendence, dochází u nich k sebepoškozování, v případě starších dětí dochází k užívání drog, alkoholu i kútěkům z domova. Řada děti trpí indispozicemi vyvolanými stresem (teploty, bolesti břicha, hlavy, žaludku). Děti si opakovaně vybavují jednotlivé incidenty, celý zážitek se jim opakovaně vrací (flashback), a tak prožívají opakovaně stavy úzkosti. Trpí posttraumatickými stresovými poruchami, je narušována jejich vazba na rodiče, který je do kontaktů nutí a nedovede je ochránit. Jejich problémy se mohou vrátit po letech při volbě partnera či výchově jejich dětí v dospělosti. Již u malých dětí se setkáváme s depresemi a nízkou sebeúctou.

Systémové týrání

Spory rodičů, případně jiných osob odpovědných za výchovu dítěte jsou často spory zdlouhavé, traumatizující ve svých důsledcích především děti. Ty bývají vystaveny nesmyslnému tlaku, který zcela zasahuje do jejich soukromí, jsou nuceny docházet, mnohdy dlouhodobě a intenzivně, na odborná pracoviště, ať již za účelem asistovaných kontaktů s odmítaným rodičem, či na nařízené terapie, jsou opakovaně nuceny podrobovat se znaleckým vyšetřením, mnohdy současně v rámci probíhajícího civilního i trestního řízení. Systém, který byl zřízen a povolán k tomu, aby děti chránil, je následně jen zdrojem jejich další traumatizace a viktimizace. V těchto případech pak hovoříme o takzvaném systémovém týrání, jehož dopady do osobnosti dítěte jsou závažné.

Děti jsou, stejně jako rodiče, rovněž nositeli subjektivních práv, bytostmi s vlastní důstojností a vlastním právem na rozvoj osobnosti. Jestliže odmítnutí druhého rodiče je výrazem pravé vůle dítěte, pak není rozhodující, zda se tato vůle vyvinula nechtěným předáním vlastního odmítavého postoje pečujícího rodiče, nebo dokonce jeho cíleným ovlivňováním, protože dítě nesmí být trestáno za chyby svých rodičů. Jen tak budeme moci v případě mnoha dětí hovořit o jejich naplněném právu na dětství. 

Dítě je bez obalu obětí systému

Mami, já ale k němu jít nechci. Mami, udělej prosím něco, abych k němu nemusela. Já ho nemám ráda," říká se slzami v očích své matce 11letá Terezka, pro kterou si přijel tatínek, aby si ji odvezl k sobě domů na společně strávený víkend mezi otcem a dcerou. Co na tom, že se Terezka klepe a přemýšlí o tom, proč ji máma neposlouchá a nemá ji ráda. Táta drží v ruce soudní rozhodnutí, které říká: „Teď tě mám na víkend já. Já jsem tvůj táta a musíš jít se mnou."

Že by fikce? Bohužel, v praxi stále častější příběh dětí, kterým bylo řečeno: „Musíš se naučit mít tátu rád." Dítě, které nechtělo vyrůstat jen s mámou nebo tátou. Dítě, které si nevybralo, jakou cestou se jeho život bude dál ubírat. Stává se jen pasivním příjemcem rozhodnutí světa dospělých, bez ohledu na to, zda mu to ublíží.

Já a máma

Stále nejčastějším modelem, který se objevuje po rozchodu/rozvodu rodičů, je model znamenající výlučnou péči matky, na které se otec podílí prostřednictvím pravidelného styku. I když se jistě nejedná o model ideální, dítě má ve svém životě mámu i tátu jakožto osoby nejbližší. Nemalé procento dětí pak vyrůstá v tandemu matka + dítě, kde postava otce chybí. Příčin může být mnoho od opuštění rodiny před narozením dítěte a nezájmu o dítě po agresivní souboj rodičů o vliv a moc nad dítětem. Dítě svého tátu nemusí znát a v životě mu tak nechybí. Koneckonců, pokud nikdy neochutnáte avokádo, proč by vám v jídelníčku chybělo? Nebo naopak, dítě svého tátu zná, ale z nějakých důvodů se s ním dlouhodobě nestýká a není s ním v kontaktu. Příčiny různé, důsledky však podobné. Dítě se ve svém vývoji odcizuje od představy já a táta, případně tuto představu ani nemá. Stejně jako v jiných oblastech života i zde má psychika svoji pomyslně kouzelnou moc a nastaveným pravidlům života se dokáže přizpůsobit. Pokud by tomu tak nebylo, bylo by dítě permanentně vystaveno pocitu nejistoty, prázdnosti a frustrace. Dítě se tak v případě, že otce nezná, učí žít s mámou, s kterou má o to bližší a silnější vztah. Důležitost otcovy postavy je nahrazena částečně matkou, v některých případech jinou mužskou postavou. V případě, kdy dítě otce zná, ale nestýká se s ním, se i zde matka stává často jedinou blízkou osobou reprezentující bezpečí a ochranu. Není to jen svět, kde chybí táta. Je to svět, ve kterém nikdo takový nemá své místo. Svět dítěte a mámy. V jiných případech svět s tátou, který sice není biologickým otcem, ale pro dítě se tátou stává.
Hádky o dítě

Vetřelec

Každý z nás má svoji pomyslnou bublinu, která v dětství měla jedinou funkci - cítit se v bezpečí. Pokud tato bublina správně v rodině funguje, má v ní každý člen své zasloužené místo, které si však nelze vydobýt násilím. Pokud dítě vyrůstá v rodině, kde otec nemá pro dítě své místo, nemůže být přirozeně součástí bubliny. V případě, že se chce do takové bubliny násilím a mocí dostat, vysvětlení chování u dětí najdeme obrazně v lidském těle a bílých krvinkách. Bílé krvinky jsou naší obranou proti jakýmkoli „bacilům a nákazám", které by nás ohrožovaly na zdraví. V případě rovnováhy jsou v klidu, zato v situaci napadení a ohrožení neváhají jít do boje a se zbraněmi chránit tělo i za cenu vyčerpání a vlastního ohrožení. Otec, který se zjeví náhle v životě dítěte, ať už z jakýchkoli důvodů, může být dítětem vnímán jako přirozený nepřítel. Očekávání, že dítě pochopí, že se jedná o jeho otce, nositele genetické informace, je očekávání založené na myšlení dospělého, který uplatňuje svou moc a právo. Pomíjí však to, že otec je narušitelem bubliny, bezpečí, jistoty a života tak, jak ho dítě zná. Tvrdě řečeno, svět dospělých zapomíná na to, že se otec může stát vetřelcem, kterému dítě nerozumí a bojí se ho.

Sice o mně, ale beze mě

Nejběžnější praxí v případech navazování styku otce s dítětem je soudní posvěcení takového kontaktu. Dítě se stává pasivním příjemcem rozhodnutí světa dospělých, aniž by často mohlo říci svůj názor, projevit svůj strach a obavy. Právě strach z neznámého, z cizího je přitom opomíjen. Jako kdyby dospělí zapomínali na to, že je to, jako by říkali dítěti: Běž a nastup do auta k tomu cizímu pánovi. Ve jménu práva nejen rodiče zapomínají na pocity dítěte. Situace se tak lehce stává nepřehlednou nejen pro instituce, ale i pro dítě. To se dostává do boje za práva dospělých, do války, kterou nezačalo. Každý mu říká něco jiného a tvrdí, že je to pro něj to nejlepší (samo dítě jako by samo nevědělo, co chce a co pro něj nejlepší je). Bortí se pocit jistoty a bezpečí. Místo bubliny se odkrývá svět plný nebezpečí, kde strach nikoho nezajímá. Jsi přeci dítě a musíš poslouchat. Pokud nebudeš, půjdeš někam, kde tě to naučí.

Naučit se mít rád

Psychologové jako na trní sledují příběhy, kdy je dítě násilně vytrženo z domácího prostředí a vsazeno do „neutrálního prostředí" s nálepkou snahy o navázání kontaktu s tátou. Dítě je bez obalu obětí systému a světa, který se rozhodl vytrhnout ho i s kořeny z květináče a zasadit ho do pouště s tvrzením, že si své místo nezasloužilo. A ten pán, který pojede okolo, je hodný pán a ono ho musí mít rádo. Co na tom, že je to pro dítě jenom pán, nebo dokonce zlý a nebezpečný pán. Jak se potom naučit mít rád? Pokud na to někdo najde odpověď, pak mu náleží ovace a všechny ceny světa. Dokáže totiž vzkřísit uměle jednu z nejvzácnějších emocí s názvem láska. Trochu jinak řečeno je dítě trestem vsazeno (ano, schválně je použito toto spojení vyvolávající myšlenku na vězení) někam, kde mu lidé budou vysvětlovat, proč je táta tátou a proč má cítit to a tamto. V takovém případě, proč nesouhlasit se sňatky z rozumu? Proč ctít emoci lásky a tu opěvovat, pokud dítěti dáváme informaci o tom, že jeho emoce jsou jen prázdné věty, které nic neznamenají.

Důsledky těchto pokusů na dětech mohou být nedozírné a pro psychiku dítěte naprosto katastrofální. Jedinou možností je obrana - útěk a únik. Následkem jsou pak psychosomatické a neurotické obtíže, traumatické zážitky a hlavně pocit ztráty bezpečí a frustrace. Tedy vznik toho, čemu se svět dospělých tak snažil předejít. Svět dospělých nemá být světem, který bude vždy rozhodovat o tom, co je správné. Svět dospělých má být průvodcem a jistotou v případě, že má dítě strach. Nárok padá tedy na všechny zúčastněné odborníky, rodiče a instituce. Bez příměří nelze nikdy vyhrát. Obětem se však zdraví vrací jen těžko.

Kde hledat pomoc?

Kontakty na jednotlivé typy služeb a konkrétní pomoc ve svém regionu naleznete na portálu Ohrožené dítě. Vyberte kraj, ve kterém bydlíte, a vyhledejte nejbližší zařízení, kde vám mohou pomoci.
Znesvářeným rodičům v rozvodovém či porozvodovém období může být velice užitečná služba mediátora. Ten může pomoci s jejich komunikací a s řešením problémů. Více se dozvíte na portálu Asociace mediátorů , kde najdete i seznam akreditovaných mediátorů.

Související literatura

Zaujalo Vás Téma měsíce a chcete každý měsíc dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru!

 

Odebírat newsletter   Sledovat na Facebooku

Další související literaturu najdete v naší Odborné knihovně.

Autor/ka

Je absolventem jednooborové psychologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Pracuje jako kurátor pro mládež na oddělení sociálně-právní ochrany dětí, kde se zaměřuje na výchovné problémy dospívajících klientů, a dále jako krizový intervent na dětské lince důvěry. Má soukromou psychologickou praxi v Praze, kde se věnuje psychologickému poradenství pro děti a dospělé, krizové intervenci, sociálně-právnímu poradenství, LGBT problematice, řešení vztahových problémů a partnerskému poradenství. Má akreditovaný výcvik telefonické krizové intervence a dále krizové intervence face to face. Již několik let se věnuje lektorské činnosti, jak pro komerční sféru, tak neziskové organizace. V praxi se zaměřuje na děti a dospívající, výchovné problémy a řešení osobních a vztahových problémů dospělých.

Odborná knihovna:
Články:
Dítě inklinující k otci

Mělo by podle vás chodit dítě k druhému rodiči, který s ním nežije, i když ho odmítá?

Choices