Zobrazit menuSkrýt menu

Hipoterapie aneb Léčba koněm

Publikováno: 1. 8. 2014, aktualizováno: 15. 2. 2019 | Kategorie: Téma měsíce

Hipoterapie je stále populárnější metodou, kterou lze nejen ovlivnit správný pohybový vývoj dítěte, ale i léčit koordinační a nervosvalové poruchy. Jedná se o terapii prostřednictvím koně. A protože kůň je nepřeberným zdrojem impulsů i inspirace, má tento typ léčby několik oborů.

Obsah článku:

Hipoterapie pomáhá dětem

Proč právě kůň?

Hipoterapie v praxi (praktická realizace hipoterapie)

Podmínky pro úspěšnou hipoterapii 

Souhrnný název pro léčbu prostřednictvím koně je hiporehabilitace. Patří mezi animoterapie – terapie, při kterých využíváme spolupráce a ovlivnění člověka zvířetem za přítomnosti specialisty-terapeuta. Je to člověk, který je pro tuto práci kvalifikován a tuto kvalifikaci může doložit certifikátem. Dnes již není výjimkou, že i zvířata pracující v animoterapii mají svůj certifikát dokazující, že prošla náležitým výcvikem pro svou práci a potvrdila své schopnosti ve specializační zkoušce.

Kůň člověka komplexně ovlivňuje, působí na něj svou přítomností, komunikací; a  přidává se u něj ještě jedna specifická složka – může na člověka působit svým pohybem.

Hiporehabilitace má několik okruhů působnosti:

  1. Psychoterapie pomocí koní – tam, kde se zaměřujeme na kontakt člověka s koněm, vzájemnou komunikaciinterakci; uplatňuje se hlavně v psychiatrii.
  2. Aktivity s využitím koní – jsou určeny pro oblast pedagogiky a speciální pedagogiky. Klienti koně ošetřují, učí se vytvářet podmínky pro jeho chov, spolupracují s ním při plnění nejrůznějších úkolů a učí se základům jízdy na koni.
  3. Parajezdecký sport – tam, kde terapie přeroste v životní náplň (prakticky všechny disciplíny, které v jezdeckém sportu známe, lze přizpůsobit pro parasportovce pomocí úpravy pravidel a stanovením systému posouzení výkonu parasportovce).
  4. Hipoterapie – jedná se o pohybovou léčbu, kdy prostřednictvím jízdy na koni ovlivňujeme koordinační a nervosvalový systém člověka.

Hipoterapie pomáhá dětem

  • s nervosvalovým onemocněním,
  • s koordinačními poruchami,
  • s poruchami psychomotorického vývoje,
  • s degenerativními poruchami svalstva,
  • se svalovou dysbalancí.

Příklady diagnóz: dětská mozková obrna, roztroušená skleróza, svalová dystrofie, skolióza, vadné držení těla, poúrazové stavy.

↑ nahoru

Proč právě kůň?

Kůň je pro člověka odvěkým společníkem. Zpočátku lovné zvíře se stalo domestikací platným pomocníkem v mnoha lidských činnostech, ale i zábavách. Blahodárných účinků jízdy na koni na zdraví člověka si lidé všimli velmi záhy. První zmínku o tom, že jízda na koni má léčebný efekt, najdeme v knize Marca Aurelia „Hovory k sobě“. Znal je lékař Marie Terezie, Tomáš Garriugue Masaryk považoval jízdu na koni za „nejlepší tělocvik, protože cvičí celé tělo najednou, srdce, plíce i svaly“. Goethe obdivuhodně vystihl podstatu hipoterapie jedinou větou: „Člověk a kůň se prolnou v jednu společně se pohybující bytost“.

Zamyslíme-li se nad pohybem koně, nad tím, jak se pohybují jeho zadní končetiny, které jsou „motorem“ jeho pohybu, srovnáme-li pohyb koňské a lidské pánve při chůzi, nacházíme velice zřejmou paralelu. Kdokoliv sedí na hřbetu kráčejícího koně, je zcela automaticky nucen aktivovat své koordinační mechanismy k tomu, aby se jeho tělo udrželo na koňském hřbetu a nezranilo se pádem. Pokud k této aktivaci dojde na balanční ploše, která se pohybuje stejně jako lidské tělo při chůzi, mozek reaguje na tento pohyb svými přirozenými prostředky.

Jestliže na koni sedí dospělý či dítě, jehož koordinační schopnosti jsou z jakéhokoliv důvodu narušeny, nabízí se mu šance připomenout si, jak má jeho koordinace vypadat. Dostane příležitost propojit správné dráhy pro zpracování a řízení pohybu nebo (v případě, že nějaká část systému je nenávratně zničena) vybudovat dráhy nové.

To se děje na základě plasticity centrálního nervového systému. Znamená to, že pokud dojde ke zničení některých oblastí v mozku (například krvácením při porodu, kdy následným hojením vznikají oblasti nefunkční tkáně, nebo pokud byly buňky zničeny nedostatkem kyslíku), má centrální nervová soustava schopnost vytvořit náhradní spoje a cesty pro přenos signálů potřebných k řízení pohybové aktivity. Tato schopnost je však omezena věkem jedince (schopnost centrální nervové soustavy vytvářet náhradní spoje je největší do osmi až deseti let věku) a časovým odstupem od vzniku defektu. Z toho vyplývá, že u dětí po traumatických porodech s krvácením do mozku či u dětí „přidušených“ se v rehabilitaci hraje vždy o čas, a je tedy třeba zahájit správnou terapii co nejdříve.

Dalším důvodem pro časné zahájení rehabilitace rizikového dítěte je fakt, že v jeho pohybovém vývoji je lepší předejít vzniku nesprávných pohybových vzorů tím, že jednoduše centrálnímu nervovému systému napovíme, kterou cestou by se měl vydat. Motivace živého organismu k pohybu je veliká. Pokud je nabídka možností, jak pohyb správně (fyziologicky) vykonat, limitována, organismus využije všechny prostředky, které má k dispozici, a je lhostejno, jak dosáhne svého cíle – přesunu v prostoru. Tak se stává, že se dítě s porušeným řízením koordinace naučí využívat nesprávné pohybové vzory. To by samo o sobě nebylo nic závadného, prostě dosáhne svého (přesunu v prostoru) všemi dostupnými prostředky. Problém však spočívá v tom, že tyto nesprávné – patologické – pohybové souhry blokují další možnosti vývoje pohybu v průběhu vzpřimování člověka z polohy ležícího miminka do jedince chodícího po dvou končetinách.

Dalo by se říci, že pohyb nemusí být geniální a po všech stránkách unifikovaný tak, jak si to představují fyziologické tabulky. Bohužel, tento přístup k pohybu vyznává náš organismus. Každý sval, chrupavka, kloubní plocha a všechny jednotlivé díly těla jsou konstruovány pouze na zcela určité zatížení v naprosto přesném směru. Proto člověk, který má ploché nohy a zatěžuje nesprávně chodidlo na jeho vnitřní hraně, postupně ničí pohybem v tomto nastavení svůj kotník, koleno, ovlivňuje postavení pánve, tím bederní páteř, která souvisí pohybovou dynamikou s oblastí krční páteře. Tak se stane, že člověk s plochýma nohama může trpět bolestmi hlavy až migrenózního charakteru.

↑ nahoru

Známe mnoho léčebných metod, kterými se fyzioterapie snaží příznivě ovlivnit stav koordinace a pohybových schopností lidí. Ať už tyto koncepty vycházejí z jakéhokoliv základu, hlavním předpokladem úspěchu by mělo být to, že léčba bude cílená a účinná. Už ke konci 19. století vyslovil anglický neurolog J. H. Jackson domněnku, že mozek řídí pohyby, nikoli svaly. Proto cestou k efektivní terapii v případě koordinačních poruch, mezi které řadíme například dětskou mozkovou obrnu, nemůže být pouze cílené posilování jednotlivých svalů či nácvik jednotlivých pohybů, ale celková pohybová aktivita organismu, na které se podílejí jak svaly coby výkonný orgán, tak centrální nervový systém jako řídicí jednotka. Není v silách fyzioterapeuta nastavit a řídit svýma dvěma rukama správný pohyb celého těla, a to ani v případě, že pracuje s dítětem. Aktivitu, kterou řídí tak složité ústředí, jako je lidský mozek, není možné simulovat člověkem na člověku.

Čtěte také:
Nejčastější nedostatky ve stravování dětí
Tresty ve výchově dětí: ano, či ne?
Attachment: o důležitosti citového pouta v životě, o jeho poruchách a léčení

Vraťme se k myšlence podobnosti pohybu pánve koně a člověka při chůzi. Kůň se může totiž stát onou balanční plochou potřebnou ke spuštění složitého aparátu reakcí organismu na vychylování těžiště. Balanční plochou, která s těžištěm člověka, který je na této ploše umístěn, pohybuje stejně, jako by chodil. Pánev koně se pohybuje ve všech třech rovinách prostoru. Takto stimulovat člověka k pohybu žádný fyzioterapeut nedokáže. Aktivita se pravidelně střídá, s každým krokem koně dochází ke změně – přelití svalové aktivity na druhou půlku těla. To vše se děje přirozeně, ve venkovním prostředí na čerstvém vzduchu a s velkým kamarádem, kterým je nejen pro děti kůň.

Můžeme tedy přičíst další bonus – kladné psychické účinky. Kdo někdy dlouhodobě cvičil s dítětem, jako je to nutné u dětí s nervosvalovými a koordinačními poruchami, dokáže je náležitě ocenit. Přidává se ovšem opět i fyziologie. Pozitivní psychické ladění mozku při terapii má na svědomí limbický systém, jedna z vývojově nejstarších částí mozku. Nazývá se někdy emoční mozek. Výrazně ovlivňuje zpracování, přijetí a zapamatování si pohybových programů v mozku. Co víc si přát, než aby bylo to, co se snažíme mozek naučit, pozitivně přijato.

V období vývoje každého dítěte s dětskou mozkovou obrnou nastane okamžik, kdy každodenní nutné cvičení není přijímáno radostně. Hipoterapie je jednou z metod, která dokáže svou atraktivitou propůjčit mamince účinný argument pro dodržování terapeutického režimu. Věřte, nebo ne, kůň to zcela jistě pozná, jestli jeho malý kamarád s maminkou doma cvičí. 

Hipoterapie v praxi (praktická realizace hipoterapie)

  • Ošetřující lékař by měl vyslovit souhlas se zařazením klienta do programu hiporehabilitace.
  • Terapie probíhá nejméně dvakrát týdně po dobu nejméně tří měsíců, jinak nelze zaručit léčebný efekt!
  • Délku terapeutické jednotky určuje terapeut, řídí se individuálními potřebami klienta, může jít o několik minut u nejmenších dětí až po cca 20–25 minut u dětí větších.
  • Terapeut by měl na vyžádání předložit doklad o vzdělání (fyzioterapie/ergoterapie + specializační studium hiporehabilitace) nebo informovat o jeho umístění například na webových stránkách.
  • Hiporehabilitace není hrazena zdravotní pojišťovnou.
  • Provozovat hiporehabilitaci lze celoročně, záleží na provozovateli.

↑ nahoru

Podmínky pro úspěšnou hipoterapii

  • Co musí splňovat a umět kůň?

Když je kůň a jeho pohyb tak blahodárný, proč tedy nemohou rodiče s dětmi se speciálními potřebami jezdit kdekoliv, kde se zrovna vyskytne kůň? Odpověď na tuto otázku se skládá z několika částí. První z nich je otázka vhodného koně pro hipoterapii. Nezáleží na tom, zda jde o plnokrevníka s průkazem původu, nebo o křížence, jehož otec není zcela znám. Záleží na zdraví koně, na jeho charakteru, výcvikuspolupráci s člověkem.

Pokud nebude kůň zdráv, projeví se to na kvalitě jeho pohybu, který má léčit. A nemusí jít zrovna o zlomenou nohu. I člověk, kterého bolí zub, se pohybuje úplně jinak než člověk zcela zdravý. I koně mohou mít různé pohybové vady, které se však neprojevují nijak zásadně, ale například delším krokem jednou z jeho čtyř končetin. Tato na první pohled nerozeznatelná vada však zásadně ovlivní pohybový stereotyp koně a ten se pak přenáší zmíněnou balanční plochou na každého, kdo se na ní nachází v jakékoliv poloze.

V hipoterapii lze pracovat s koněm, který je klidný, trpělivý, ochotný. Těžko si představit, jak terapeuticky využíváme balanční plochu hřbetu závodního koně v plném tréninku, stejně jako atlet před výkonem uprostřed stadionu s plnými ochozy neuklidní ve svém náručí plačící dítě. Stejně jako atletka může být v důchodu a klidném prostředí skvělou babičkou, může i kůň s dobrým charakterem po ukončení sportovní kariéry a speciálním výcviku plnit dobře svou funkci v hipoterapii. Musí však být splněna podmínka výborného zdravotního stavu.

Neméně důležitá je ochota koně v hipoterapii ke spolupráci s člověkem. Hipoterapie vyžaduje pohyb koně v pravidelném tempu, které se řídí individuálními potřebami klienta. Ten musí být schopen impulzy balanční plochy kopírovat a reagovat na ně. Příliš rychlé nebo pomalé tempo mu to neumožní a terapie je bez efektu, a to i v případě, že celá terapeutická jednotka proběhne a dítě je na koni spokojené. Kůň se tedy musí naučit respektovat požadavek vodiče na tempo, kterým má po dobu terapeutické jednotky jít. To je pro něho velmi náročné, stejně jako respektovat, že břemeno na jeho hřbetu není ochotno okamžitě splynout s ním v jednu společně se pohybující bytost.

  • Co musí splňovat a umět trenér koně?

Důležitá je i osoba vodiče a trenéra koně. Musí mít základní znalosti o terapii a umět připravit koně tak, aby vyhověl všem výše zmíněným nárokům a ještě mnoha dalším, jako například klidnému řešení nestandardních situací. Tím je myšlen okamžik, kdy při terapii na lesní cestě vylétne z křoví pod kopyta koně bažant. Kůň bez výcviku v takové situaci prchá a je to zcela podle jeho přirozeného chování. Kůň hiporehabilitační nemá nervy z ocele, takže i on zareaguje, ale jelikož důvěřuje svému vodiči, neprchá a omezí se na zastavení či pohození hlavou.

  • Co musí splňovat a umět terapeut?

Celou hipoterapii vede a řídí terapeut. Rozhoduje o výběru koně pro klienta, o poloze klienta na balanční ploše – hřbetu koně – ve které bude přijímat pohybové impulzy, o tempu, terénu (například zda do trasy zařadí chůzi do kopce či z kopce). Jedním z nejdůležitějších parametrů je stanovení doby trvání terapie. Terapeut klienta při terapii jistí proti pádu, koriguje jeho správnou polohu na hřbetu a sleduje jeho reakci na pohybovou stimulaci. Ve chvíli, kdy dojde ke svalové únavě, začíná klient používat pro něj jednodušší, ale bohužel nesprávné pohybové stereotypy. Právě ty, které jsme chtěli v průběhu terapie odbourat a nahradit je správnými. Je tedy zcela zřejmé, že včasné a správné ukončení pohybové stimulace podle stavu klienta je pro správný účinek hipoterapie zcela zásadní.

Z uvedeného je zřejmé, že terapeutspecialista pro hiporehabilitaci musí mít náležitou kvalifikaci. Tou primární je dokončené vzdělání v oboru fyzioterapie či ergoterapie, následuje speciální – kurz pro specialisty v oboru hiporehabilitace. Požadavky potřebné kvalifikace terapeuta si klienti nebo jejich rodiče mohou (a měli by) ověřit předložením certifikátů o daném vzdělání. V České republice totiž hiporehabilitace není uznanou léčebnou metodou, tudíž neexistuje možnost kontroly, zda terapii nabízejí odborníci, nebo dobrosrdeční majitelé hodných koní s potřebou přivýdělku. Jako u většiny činností je však nejpodstatnější podmínkou (a to i u vyškolených odborníků) praxe a vztah k této práci. Ten si však každý uživatel hipoterapie nebo jeho rodič může ověřit až v provozu.

Další informace

↑ nahoru

Pokud byste se chtěli v souvislosti s hiporehabilitací u dětí na cokoli zeptat renomovaného odborníka, pošlete svoji otázku na e-mail nazory@sancedetem.cz. Odpověď odborníka pro vás zdarma zajistíme, zašleme vám ji e-mailem a anonymně bude zveřejněna i na portálu Šance Dětem.

Zaujalo Vás Téma měsíce a chcete každý měsíc dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru!

Přihlášení k odběru newsletteru

 

Souvísející literaturu a další zdroje informací najdete v naší Odborné knihovně.

Autorka článku

Mgr. Šárka Smíšková

Fyzioterapeut, specialista pro hiporehabilitaci. Fyzioterapii dětí se speciálními potřebami se věnuje od roku 1989. Mimo jiné je absolventkou kurzu Vojtovy metody. V roce 1997 založila a dosud řídí neziskovou organizaci ISAR, provozující hiporehabilitaci. Pracovala ve výboru České hiporehabilitační společnosti, s kterou nadále spolupracuje. Propaguje metodu hiporehabilitace na odborných sympoziích, konferencích, kongresech u nás i v zahraničí, v médiích. Spolupracuje s organizacemi, které se zabývají poradenstvím a terapií pro děti se speciálními potřebami.

Pomohly vám informace v tomto článku?

Nahoru

Facebook Šance Dětem Twitter @sancedetem Google+ +SanceDetem YouTube SanceDetem RSS RSS