Zobrazit menuSkrýt menu

Jak se z toho nezbláznit?

Publikováno: 20. 4. 2020, aktualizováno: 20. 4. 2020

 

Je to čtení nejen pro ženy, ale především pro rodiče. Nicméně, protože jsem žena, poskytnu vlastní pohled a názory pramenící z mé životní zkušenosti. Pedagogem jsem 22 let, z toho 21 let zároveň maminkou. Nadšenec, který miluje svou rodinu i své zaměstnání. Jak se z toho všeho nezbláznit?

Jsme rodiče, manželky, maminky, učitelky, kuchařky, uklízečky, sestřičky, lékařky a kdovíco ještě (počet sociálních rolí může být hodně rozmanitý). Jak obsáhnout každou jednu vzniklou situaci?Jedinečnost je krásná, ale i komplikovaná. Taková rozmanitost typů dětí, rodičů, učitelů z různých druhů škol, různých věkových kategorií. Odlišná sociální zázemí, vybavení IT technikou. Najednou k výuce potřebujeme média, počítače, chytré telefony, tablety, tiskárny, aplikace, programy, které nám  „ulehčují“ život. (K lepšímu porozumění  odlišností mezi dospělými i mezi dětmi slouží  báječná kniha „Teorie typů“ od Šárky Mikové. Pokud můžete, čtěte. Dozvíte se úžasné věci, které vás povedou k pochopení potřeb vašich dětí i vás samotných.)

Realita rodiny v „koronové době“ je zapeklitá věc. Povinností najednou přibylo. Starost o základní potřeby rodiny: úklid, hygiena, strava, vzdělávání. Denně a v režimu, na který jsme nikdo nebyli připraveni. Ve vícečetných rodinách to může vypadat opravdu strašidelně (zvláště tam, kde jsou součástí i novorozenci či batolata a další sourozenci školou povinní).

Strašit však opravdu nechci! Naopak!

Pojďme si to tedy zjednodušit!

Držte se reality všedního (vlastně teď nevšedního) života. Je to náročné ,ale je to prevence odvozu na nejbližší oddělení psychiatrie.

Snažte se ulevit si. Rozdělit práci mezi všechny obyvatele vaší domácnosti. Každý může pomoci svou troškou do mlýna a je tady úžasná příležitost delegovat práci a naučit všechny členy rodiny být aktivní. Využijte to. Taková možnost už se nemusí opakovat(zde nacházím v tomto stavu jistá pozitiva).

Model č.1 – Ideální model v rodině dětí školou povinných je takový, že děti jsou samostatné, zvládají své školní povinnosti bez vaší pomoci. Gratuluji všem těmto rodinám!

Z takové představy bohužel vychází i mnozí učitelé. Zadanou práci zvládnou jejich žáci samostatně a práci tedy dávkují lopatou.

A teď zpátky na zem ke zbylým 99 % rodin.

Model č.2 – Únosná varianta je, když děti pracují částečně samostatně a občas  potřebují s něčím poradit. Pokud je v rodině „někdo“, kdo má prostor a čas, může být i tato varianta únosná a snesitelná. Ale jen tehdy, když dotyčný učivo ovládá, je k dispozici a může  pomoci bez problémů. Zde je dobré vymezit na učení čas. Rozvrh naplánujte dle vašich potřeb. Můžete jej promyslet společně, nebo si ho vytvoří dítě samo. Věřte mu - je to vaše úžasné dítě, které určité dovednosti má. Pokud nemá, role se ujměte vy (úžasným dítětem zůstává i v tomto případě). Druhý bod je kam výsledky ukládat a jak je archivovat? Založte například složky, které označíte zkratkami předmětů. Pište si záznamy, kdy jste odesílali materiály, pokud je škola vyžaduje. Stačí jen heslovitě, datum, komu a co bylo zasláno (např. 25.3.2020 JČ za 2.týden Mgr.Nováčková, pracovní listy 1 – 5 mailem).

Úkoly přibývají a pokud nebudete mít přehled, vznikně nežádoucí chaos, který provází nervozita přecházející do stresu, což je nežádoucí. Prevence především!!

Model č.3 – Stále ještě únosná varianta. Děti pracují samostatně částečně, občas potřebují s něčím poradit, ale chybí ten „někdo“, kdo danému učivu rozumí nebo je dokáže vysvětlit. Prostě doma nikdo takový není. Nebo je, ale nemá čas. Je tedy na místě oslovit paní učitelku daného předmětu. Kontaktovat ji a poprosit o vysvětlení. Najděte komunikační kanál  a hurá na věc. Vše proběhne, vysvětleno, pochopeno a je to!

Jenže může být nějaký důvod, pro který vyučující kontaktovat nelze nebo sami nechcete. Třeba se stydíte ji oslovit, berete to jako obtěžování nebo existuje jiný důvod, proč kontakt jako variantu vylučujete. Začíná podrobná revize všech členů široké rodiny, přátel, kolegů, známých, rodin spolužáků. Hledá se „někdo“, kdo by učivo vysvětlil místo učitele nebo vás. Pokud se najde  a role se ujme, huráááá! Vše může svým způsobem pokračovat bez většího stresu (za předpokladu, že je úkolů tolik, že to lze tímto způsobem zvládnout).

Model č.4 – Varianta „tečou mi nervy“. Může se stát, že ač dokážete vy sami vysvětlovat nebo najít někoho, kdo vysvětluje za vás, stejně nestíháte zadané úkoly plnit v daném časovém úseku. Pro vaše dítko i pro vás se stává situace neřešitelnou a dávám všem za pravdu, že do pětilitrového kbelíku nelze nalít deset litrů vody! Jste rodiče. Vaše dítě potřebuje k životu i odpočinek a čas samo pro sebe. Stejně jako VY! Pokud zkoušíte sladit plán učení s plánem chodu rodiny a přesto se stále nedaří vše zvládnout v pohodě, je to na pováženou.Volejte S.O.S.!!!

  • Kontaktujte třídního učitele.
  • Popište mu svou situaci
  • Žádejte redukci učiva

Zde je dobré, aby všichni, kteří opravdu nechtějí vyučující kontaktovat, změnili strategii. Bez toho to v klidu nepůjde.

Pokud chcete pokračovat a dítě nutit,  aby vše zvládlo samostatně, i když vidíte, že si neví rady, začne nenávidět samo sebe. Nabyde dojmu, že všichni to zvládají, jen ono ne. Začne nenávidět ale  i vás, protože mu nerozumíte a nechcete mu pomoci. Prožívá emoce jako neschopnost, beznaděj, zoufalství, strach, stres. Za chvíli se projeví i psychosomaticky - začne zvracet nebo mít průjem. STOP! Teď hlavní roli přebírají  PRIORITY.

Možné scénáře komunikace s učitelem

  • Učitel situaci pochopí a provede po domluvě s vámi redukci učiva na zvládnutelné množství.
  • Učitel trvá na svém a redukci neprovede.
  • Učitel jste nekontaktovali vůbec a fungujete na vlastní pěst bez toho, aniž jste se pokusili dohodnout (svědomí vám nedá pokoj).

Co s případem číslo 2? Paní učitelce či panu učiteli zřejmě chybí empatie. To je schopnost vcítit se do druhého jedince. Každý prostě tuto výjímečnou schopnost nemá (škoda). Nastavte si PRIORITY.

Jaké jsou priority?

Konečně jsem se dostala k názvu článku. Nepropadat panice, nezbláznit se, přežít a třeba si i užít. Toho docílíme jen tak, že převezmeme otěže do vlastních rukou. Život je jen jeden a tato situace má být poučením pro vaše děti. Nic není důležitější, než ony samy! Vytyčte si společně to, co ze zadaného učiva dítě zvládne samo, v čem mu můžete pomoci a co prostě necháte plavat. Třeba necháte plavat opravdu hodně zadaného učiva, ale naučíte své dítě tomu, že vám může důvěřovat, že jste na jeho straně, že se na vás může spolehnout a že budete stát vždy při něm. A to stojí za to.

Vzdělávání má být přínosem pro vás i vaše dítě.

Otázky 1.typu: „Proč jsem tak neschopný? Proč mi to nejde? Co dělám špatně? Kdo vlastně jsem? Co mám za problém? Proč to nedokážu sám? Proč to neumím?“ musí nahradit otázky 2.typu: „Jak to zvládnu? Co mohu dokázat? Kde mám hledat jak na to? Co z toho umím? Jakou cestu zvolit? Co mi jde? Co dělám správně?“

Otázky 1.typu jsou totiž horší a destruktivnější, než samotný koronavirus, než úplně všechny viry a bakterie. Rozloží s rychlostí světla celou tvořící se bytost, osobnost a psychiku dítěte na atomy, které poté nemusí být možné poskládat do původního, „zdravého“ stavu. Dala bych si na ně pozor u všech dětí, ale obzvláště u dětí procházejících pubertou.

Speciální pozornost je třeba zaměřit i na děti, které mají učení tak trochu „jinak“. Děti se SPU (specifickými poruchami učení), děti s PO (podpůrnými opatřeními) 1 – 5, děti s IVP (individuálním vzdělávacím plánem), děti ze sociálně znevýhodněného prostředí, děti z dětských domovů aj. Tam bych byla nejopatrnější. Nedejte se. Vaše dítě potřebuje oporu a tu musí mít ve vás. Ztratilo spoustu jistot, ocitlo se v nepředvídatelné situaci a to ho učí mnohému.

Pár rad na závěr:

Trucuje ? Nechce se mu pracovat, i když na to má?

  1. Sestavte přehled všech zadaných úkolů.
  2. Nechte dítě samostatně rozhodnout, co chce dělat jako první.
  3. Pokud se nemůže rozhodnout, volte úkoly, které dělá rádo jako první.
  4. Povzbuzujte ho.
  5. Splněné úkoly sepište a společně odškrtávejte.
  6. Za splnění si naplánujte něco skvělého. Motivujte.

    (doporučuji třeba zajímavý film, poslech oblíbené hudby, kočkování, společné venčení domácího mazlíčka, procházka, dát si skvělé jídlo, něco sladkého, nedoporučuji věci materiálního charakteru jako dárky či peníze)

  1. Pokračujte pomalými, ale zvládnutelnými krůčky.
  2. Radujte se z každého úspěchu.
  3. Buďte v tom společně.
  4. Nic se nestane, když si někdy dáte prostě úplný pohov!

Na závěr chci poděkovat všem, kteří dočetli až do konce. Jsem v tom s vámi a myslím na vás!

Všechny jsme supermanky a supermamky.

S Láskou Vaše Jana Chalupová Hlávková.

Autor článku

Mgr. Jana Chalupová Hlávková

 

Zaujal Vás článek a chcete každý měsíc dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru!

Přihlášení k odběru newsletteru

Nahoru

Facebook Šance Dětem YouTube SanceDetem RSS RSS