Zobrazit menuSkrýt menu

Dysmorfofobie u dospívajících

Publikováno: 14. 1. 2020, aktualizováno: 23. 1. 2020

Dysmorfofobie je duševní porucha s typickým začátkem v období dospívání. Dospívající trpí přesvědčením, že mají na svém těle nějakou vadu, která je hyzdí a přitahuje pozornost okolí. Prožívají neustálou úzkost z toho, jak bude okolí na jejich vzhled reagovat, bojí se výsměchu. Svou vadu se snaží zakrýt nebo odstranit.

Obsah článku

Jejich domnělé fyzické nedostatky běžně okolí nevnímá, považuje je za nevýznamné nebo neexistující. Nápadné jsou spíše formy maskování defektů nebo výsledky kosmetických úprav a plastických operací. Dysmorfofobici mohou být nespokojeni s jakoukoliv částí svého těla. Často uvádí obavy z toho, že mají velký nos, úzké rty, řídké vlasy, malá či velká prsa. Chlapci se trápí velikostí svého penisu nebo nedostatečnou svalovinou. Své domnělé defekty dospívající úzkostlivě skrývají pod make-up, za brýle, pod dlouhou ofinu, pod čepici, kterou nesundají ani v místnosti, pod příčesky a paruky. Větší tělesné proporce zakrývají nadměrně těsným oblečením, malé proporce různými vycpávkami.

Pravidlem bývá, že tito dospívající tráví mnoho hodin před zrcadlem, jak maskováním defektů, tak nutkavým kontrolováním svého vzhledu. Často se pozorují ve výlohách obchodů, v oknech domů a aut. Mnohdy si inkriminovanou oblast těla vyfotí, aby se ubezpečili, že je dobře maskovaná. Také od druhých vyžadují opakované ujišťování, že vypadají dobře. Stálé nutkavé obavy ohledně vzhledu znemožňují dospívajícím plně se soustředit na výklad učitelů a doma na přípravu do školy. Porucha tak nemocným výrazně narušuje školní prospívání a vztahy se spolužáky i s učiteli. Může vést k absencím ve škole, a nakonec i k předčasnému ukončení studia.

Dysmorfofobici si neuvědomují, že trpí duševní poruchou. Své obavy neřeší u psychiatra, ale v kosmetických salónech nebo v ordinacích plastických chirurgů. Nejčastěji žádají úpravu nosu, dívky zvětšení prsou, liposukci, chlapci zmenšování prsou. Mezi novinky patří u dívek labioplastika, tj. operace stydkých pysků, u chlapců pak operace zúžené předkožky. Z kosmetických zákroků na obličeji jsou časté injekce botoxu nebo výplně kyselinou hyaluronovou. Plastická operace ale úzkosti a pochybnosti neodstraní.

Neléčená dysmorfofobie se stává chronickým onemocněním. Bývá spojena s dalšími duševními poruchami – sociální fobií, depresí, jinou formou obsedantně kompulsivní poruchy (např. kompulsivním posilováním), mentální anorexií i se zneužíváním některých návykových látek. Časté bývá sebevražedné jednání. Při stanovování diagnózy se většinou zvažuje dysmorfofobický blud, jako projev psychotického onemocnění, například schizofrenie.

Příčina onemocnění

Jako u ostatních duševních nemocí, i u dysmorfofobie se na vzniku podílí více faktorů současně. Podstatné jsou faktory genetické, které tvoří predispozici k pozdějšímu vzniku nemoci. Například bylo zjištěno, že obsedantně kompulsivní porucha se častěji vyskytuje v blízkém příbuzenstvu nemocných. Dalším rizikovým faktorem jsou vrozené perfekcionistické rysy a také nízké sebevědomí, což podrobně ve své studii z roku 2004 popsal psychiatr David Veale a v roce 2019 také klinická psycholožka Georgina Krebs. 1

Mezi vnější faktory, které se podílí na rozvoji dysmorfofobie, patří různé negativní zkušenosti, které dítě během dětství a dospívání prožilo. Nejčastěji se uvádí sexuální zneužití, fyzické a psychické týrání, zážitek šikany nebo zesměšnění před spolužáky a také výchova přehnaně kritickými rodiči. Vlastním spouštěčem nemoci bývá zdánlivě běžná událost, jakou je například první výsev akné. V posledních několika letech se zkoumá vliv sociálních médií na rozvoj dysmorfofobie u dospívajících. Pro některé dospívající je dnes běžné, že než na sociální sítě uveřejní svou fotografii, vylepší si obličej a postavu pomocí aplikace Snapchat nebo Facetune. Pokud okolí nereaguje obdivně, třeba lajky, jejich nespokojenost se sebou samými se ještě více prohlubuje.

Jaký je výskyt dysmorfofobie v populaci?

Nemoc se může projevit v jakémkoliv věku, ale nejčastěji začíná na začátku dospívání mezi 12. a 13. rokem. Podle klinické psycholožky Georginy Krebs, která se dysmorfofobii u adolescentů profesně věnuje, je prevalence (tj. výskyt) dysmorfofobie u dospívajících o něco vyšší než v dospělém věku, asi 1,7-2,2 %, a u dětí léčených i pro jiné duševní choroby až 14,3 %. Projevy dysmorfofobie jsou častější u ženského pohlaví, ale plně vyjádřená porucha se u obou pohlaví vyskytuje stejně často, postihuje kolem 2% populace. 2 Nemoc vzniká sice na začátku dospívání, ale diagnostikována, pokud vůbec, bývá často až v dospělosti. Může se jednat o dlouhá léta nerozpoznanou poruchu. Příčinou je jednak menší povědomí o dané nemoci, ale také stud dospívajících mluvit o svých obavách. Neuvědomují si, že se jedná o duševní nemoc, která je léčitelná, a pomoc hledají jinde.

Způsoby léčby dysmorfofobie

V 10. revizi manuálu Mezinárodní klasifikace nemocí je dysmorfofobie řazena mezi poruchy s trvalými bludy, nebo mezi hypochondrii, v závislosti na charakteru vyvratitelnosti či nevyvratitelnosti přesvědčení nemocných. V mezinárodně používané příručce  Americké psychiatrické společnosti DSM-V (Diagnostický a statistický manuál mentálních poruch) z roku 2013 je již dysmorfofobie řazena mezi obsedantně kompulsivní poruchy. Diagnostické zařazení mění i způsoby léčby. V léčbě se využívá antidepresiv a kognitivně behaviorální terapie, nejlepší je kombinace obou.

Podle výsledků studie z roku 2017 vedené psychiatričkou Katharine A. Phillips, došlo u dospělých pacientů s dysmorfofobií k podstatnému zlepšení vtíravých úzkostných myšlenek i nutkavých rituálů, pokud byli léčeni vyššími dávkami antidepresiv po dobu šesti měsíců. 3

Jak by se měli chovat rodiče, když jejich dítě vykazuje příznaky dysmorfofobie?

Nejdříve bych se zmínila o prevenci rozvoje poruchy. Jak bylo uvedeno, hyperkritické prostředí v rodině, kde rodiče, i v dobré víře, často kriticky hodnotí vzhled a výkon svého dítěte, má neblahý vliv na jeho sebevědomí. Podobně působí, pokud dítě vyrůstá v rodině, kde rodiče trpí obavami ze své váhy a těžko se vyrovnávají s prvními vráskami nebo s vypadáváním vlasů. Nevědomky dítěti vytváří model, který může s příchodem puberty kopírovat.

Rodiče by se také měli zdržet toho, aby se svými dětmi zbytečně nenavštěvovali kožní ambulance nebo kosmetické salony. Pro harmonický vývoj dítěte je důležité, aby se cítilo dobře mezi spolužáky. Rodiče by se o to měli zajímat, neměli by podceňovat stížnosti svých dětí na první známky šikany na sociálních sítích nebo ve škole. Měli by děti podporovat, aby si vytvořily různé zájmy, umožnit jim návštěvu zájmových kroužků, a tím tak rozvíjet jejich pozitivní sebehodnocení.

Kdy by měli rodiče zpozornět?

Například když jejich dospívající dcera nebo syn tráví příliš mnoho času u zrcadla, zbytečně dlouho a opakovaně v krátkých intervalech se myjí, nadměrně používají líčidla, začínají zanedbávat školu a občas do ní nejsou schopni odejít. Pokud trpí úzkostmi a poruchami nálady. Rodiče by neměli svým dětem povolit zanedbávat školu a izolovat se od kamarádů a širší rodiny, i když se zrovna necítí dobře. Rodiče by neměli v těchto případech vyhledávat konzultace u plastických chirurgů, ale včas o obtížích svého dítěte informovat dětského lékaře, který doporučí další postup.

Co doporučit dítěti s dysmorfofobií?

Pokud dospívající trpí touto poruchou, pak je jeho přesvědčení, že má na svém těle nějaký defekt tak silné, že si sám pomoci již většinou nedokáže. Pokud to jen jde, je vhodné se svěřit svým rodičům nebo starším sourozencům. Dalším krokem je pak společné vyhledání odborné pomoci.

Kazuistiky

Pro ilustraci typického vývoje poruchy uvedu kazuistiku mladé ženy, kterou jsem profesně potkala v jejích 22 letech. Mou ordinaci navštívila pouze jedenkrát, poté, co byla propuštěna na vlastní žádost z psychiatrické nemocnice. Doprovodila ji její matka. Dívka byla vyzývavě oblečená. Nápadné bylo její výrazné líčení a také plastické zákroky na obličeji. Pocházela z finančně dobře situované rodiny, která se často stěhovala. Otec byl pracovně velmi vytížen. Matka trpěla poruchami nálady, v období deprese dostatečně nedohlížela na volný čas své dcery a na její přípravu do školy. Nedostatečný zájem rodiče dceři vynahrazovali vysokým kapesným.

Na prvním stupni základní školy dívka prožila od spolužáků šikanu. Měnila školu. Trpěla úzkostmi, začala si myslet, že je neoblíbená, protože je ošklivá.  Ve třinácti letech si našla partu straších dětí a zkusila pít alkohol a kouřit marihuanu. Za své kapesné si začala obstarávat návykové látky. Nechala si prodloužit vlasy a řasy, ale spokojenost se sebou nepřišla. Občas nebyla schopna ráno odejít do školy. Matku trápily výkyvy nálady a poruchy chování dcery, a proto společně navštívily dětského psychiatra, který ji předepsal antidepresiva a navrhl psychologickou léčbu. Brzy došlo ke zlepšení jejího psychického stavu. Byla schopna udělat přijímací zkoušky na střední školu a vcelku dobře ji zahájit.

Záhy však léčbu ukončila a opět začala mít absence ve škole. Měla strach z kritiky okolí, trpěla nízkým sebevědomím a sociální úzkostí. Ta vedla k tomu, že domov byla schopna opustit pouze v doprovodu své matky. V 17 letech si nechala zvětšit rty a vytrhat několik zubů. V 18 letech podstoupila plastickou operaci zevních genitálií. Z důvodu bolesti užívala velké dávky analgetik, na kterých si postupně vytvořila závislost. Všechny uvedené plastické zákroky ji její matka schválila, ani jednoho z rodičů nenapadlo, že by se mohlo jednat o duševní poruchu – dysmorfofobii.  Její úzkost a obava z lidí se plastickými operacemi nezmenšila. Nebyla schopna dokončit střední školu, nebyla schopna chodit do práce a žít bez rodičů. Domov opouštěla pouze s velkou vrstvou make-upu. Pokusila se o sebevraždu medikamenty, následně byla hospitalizována na psychiatrii.

Další kazuistika pochází od šanghajské psychiatričky Yingfeng Zhang a ilustruje průběh dysmorfofobie u chlapce.4 Devatenáctiletý student vysoké školy byl přijat na psychiatrické oddělení poté, co se pokusil spáchat sebevraždu. Doprovázející rodiče uvedli, že jejich syn věří tomu, že je jeho obličej tak ošklivý, že mu může pomoci jen kožní transplantát. Jeho obtíže začaly před dvěma lety, kdy se mu na tváři objevilo akné. Od té doby narůstala jeho úzkost a přesvědčení, že obličej je ošklivý, plný širokých pórů. Byl schopen čtyři až šest hodin denně kontrolovat obličej v zrcadle a tvrdil, že se bojí toho, co vidí. Opakovaně si obličej myl. Ostatním vysvětloval, že pokud se bude často mýt, póry se zmenší. Opakovaně navštěvoval plastické chirurgy a chtěl, aby mu byl transplantován kožní štěp na obličej. Opakovaně byl odeslán domů s tím, že k takové léčbě není důvod. On však začal mít pocit, že se jeho póry stále rozšiřují a že je proto terčem posměchu spolužáků. Začal mít strach chodit mezi lidi, bál se případného výsměchu. Hledal různé informace na internetu a to, co našel, ho utvrdilo v tom, že mu může pomoci pouze kožní štěp.

Když si pak pořezal zápěstí, rodiče ho odvezli do nemocnice. Během vyšetření v nemocnici byla jeho pokožka na obličeji shledána zcela normální. Chlapec si přesto během pohovoru zakrýval obličej rukama, byl neklidný, neustále se zvedal a chodil si k zrcadlu prohlížet velikost svých pórů.  Fakt, že různí plastičtí chirurgové opakovaně odmítali jeho žádost o transplantaci kožního štěpu, si vysvětlil tím, že jeho defekt musí být příliš vážný. Sebevraždu se pokusil spáchat proto, že se cítil zoufale a neviděl žádnou naději na vyléčení. V rodině se nikdo neléčil na psychiatrii, testovými metodami byla u chlapce vyloučena porucha osobnosti a také psychóza. Byla mu diagnostikována dysmorfofobie. Na psychiatrickém oddělení zůstal 8 týdnů, léčen byl antidepresivy a psychoterapií (KBT), po propuštění byl schopen se vrátit na vysokou školu a byl schopen náhledu, že jeho představy byly chorobné a iracionální.

Závěrem bych chtěla zdůraznit, že dysmorfofobie je záludná a často dlouho neodhalená choroba, která výrazně ztrpčuje dospívání dítěte i jeho životní spokojenost a vede k rozvoji četných komorbidních, tj. současně probíhajících, duševních poruch. U nemocných je vysoké riziko spáchání sebevraždy. Nemoc často pokračuje do dospělosti a vede k zbytečným plastickým zákrokům. Povědomí o ní by se mělo rozšířit mezi rodiče, ale také dětské lékaře a hlavně odborníky pracující v oboru dermatologie a plastické chirurgie.

Související literaturu a další zdroje informací najdete v naší Odborné knihovně

 

Zaujal Vás článek a chcete každý měsíc dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru!

Přihlášení k odběru newsletteru

Bibliografie

1 Georgina Krebs, Rachel Quinn, Amita Jassi:  Is perfectionism a risk factor for adolescent body dysmorphic symptoms? Evidence for prospective association. Journal of Obsessive- Compulsive and Related Disorders. July 2019

2 Georgina Krebs, Lorena Fernández de la Cruz, David Mataix-Cole: Recent advances in understanding and managing body dysmorphic disorder. Evidence -Based Mental Health Online First, July 2017

3 Katharine A. Phillips, M.D.: Body  Dysmorphic Disorder. Advances in Research and Clinical Practice. Oxford University Press 2017. str. 346

4 Yingfeng Zhang: Case report of body dysmorphic disorder in a suicidal patient. Shanghai Archives of Psychiatry. February 2016

Autorka článku

MUDr. Šárka Bínová

MUDr. Šárka Bínová je psychiatrička zabývající se hlavně dětskou a dorostovou psychiatrií. V současné době působí ve své privátní ordinaci v Mělníku. 

Nahoru

Facebook Šance Dětem YouTube SanceDetem RSS RSS