Zobrazit menuSkrýt menu

Selský rozum ve výchově

Publikováno: 9. 6. 2019, aktualizováno: 11. 6. 2019

Na začátku bychom si měli ujasnit, jak vlastně vnímat výraz „common sense“ nebo selský rozum. Můžeme sem zařadit takové ty klasické rady, které se předávají z generace na generaci ohledně výchovy dětí a vztahů rodičů s dětmi. Nicméně mám pocit, že v poslední době se tyto klasické rady roztříštily natolik, že těch „selských rozumů“ je vlastně celá řada. Existují různé přístupy k výchově, které radí úplně odlišné věci. 

Jak vypadají typické výchovné poučky?

Mohou některé z nich vyloženě škodit?

Jsou některé poučky prospěšné?

Poškozují common sense poučky vztahy v rodině?

Jak mezigenerační konflikty řešit?

Vyvíjejí se common sense poučky?

Jaká je budoucnost common sense ve výchově? 

Jak vypadají typické výchovné poučky?

Obecně se dá říct, že to jsou zdánlivě zaručené rady, jak má člověk řešit určité situace s dítětem nebo jak ho vychovávat. Je to způsob, kterým se nám druhý snaží říct, že se ví, jak je to správně, nebo že tradičně se vždy osvědčilo postupovat tím nebo onakým způsobem.

Konkrétní poučky, které by se daly uvést, jsou například: „Když my jsme to vydrželi, tak vy to přežijete taky.“ Ono se dá přežít ledacos. V extrémním případě i násilí a ponižování. Přesto nějak cítíme, že to není cesta. Další důležitá věc je, že je potřeba myslet nejen na řešení aktuální situace a její důsledky. Mnohem důležitější je dlouhodobý efekt. To, co naše reakce na dítě přenášejí do budoucna, jaké hodnoty mu tak předáváme, co ho učíme o světě. Jde nám opravdu o to, aby naše děti přežily naši setrvačnost? Nebo chceme hledat sami v sobě to, co cítíme jako nejlepší, nejsmysluplnější, pro děti nejvíc posilující?

Je jasné, že většina rodičů se snaží vychovávat své dítě, jak nejlépe v daný okamžik umí. Podle toho, čemu věří, že je správné. Například pokud je rodič přesvědčený, že jeho rodiče byli příliš přísní, nebo naopak přehnaně benevolentní, může se samozřejmě rozhodnout, že bude dítě vést jinak. To je naprosto v pořádku. Argument, že on sám přežil stejnou výchovu, spíše vytváří určité napětí mezi generacemi, než aby měl nějaký přínos. Myslím, že je fajn, když rodiče dokážou inovovat výchovné styly svých vlastních rodičů a dokážou hledat vlastní cestu a způsob, které se jim zdají nejlepší. Taky je určitě důležité, že se mění doba. Svět je jiný, než když jsme byli dětmi my. Na děti jsou odlišné požadavky. Změnily se naše možnosti a přístup k informacím. Dá se říct, že současnost je hodně komplikovaná v tom smyslu, že informací i možností je tolik. Většina rodičů mluví o tom, jak strašně nejistí ve výchově se cítí, protože ji chtějí dělat jinak a co nejlépe. Jejich vlastní zážitky na současnost „nesedí“. Zároveň jim dnešní doba prezentuje širokou škálu nejlepších způsobů výchovy. Je celkem těžké si  mezi nimi vybrat a najít ten správný, ve kterém se cítíme jistě a bezpečně. Na druhou stranu pokud se snažíme o spontánní řešení výchovných situací, vycházíme často ze vzorců, které jsme si sami osvojili v dětství. Naše reakce tak často vyvěrá z pocitu, který v nás jednání dítěte vyvolalo, a ne z toho, co skutečně udělalo. Pro dítě tak mohou být výchovné snahy rodiče zmatečné.

Nejistota, to je to velké téma. Nejde jen o to, že neustále hledáme, co je správné v množství pohledů na výchovu. My vlastně žijeme ve světě, kterému absolutně nerozumíme. Nevíme, jak souvisí jedna věc s druhou, natož s pátou. Abych to vysvětlila, řeknu příklad. Pokud například řešíte etiku a ekologii, stojí spoustu úsilí vědět, jestli hrníček vedle z obchodu vyráběly děti v Číně za šílených podmínek, nebo jestli tričko, které kupujete, devastuje oceán. A kolem dětí je takových nejistot nejvíc. Když mu tohle zakážu, je to dostatečně respektující? A když ne, není to moc bezhraniční? Tohle generaci před námi řešil málokdo. A nám to mění život. Stojí to spoustu energie, stále pochybujeme. A samozřejmě jsme pohodlnější, nejsme zvyklí zvládat těžké existenční krize. Jsme odrazem světa, společnost prostě jde tímto směrem. 

Mohou některé z nich vyloženě škodit?

Největší škodu napáchá samotná generalizace a zobecnění, protože každé dítě je originál. Má úplně jinou osobnost a povahu, dispozice. Je ve svém věku jinak zralé než jiné dítě. Tím pádem si nemůžeme být jistí, že by něco mohlo fungovat naprosto univerzálně. Ačkoliv některé přístupy se o tu obecnost a univerzálnost snaží. Snaží se říct, že právě „to jejich“ funguje na všechny děti. Málokdy se také bere v úvahu, že každá rodina je úplně jiná, že každý rodič má jinou představu o tom, jak má vypadat výchova, jak si přeje dítě vychovávat, jakým směrem chce rozvíjet jeho osobnost. Nebo jak si představuje, že by mělo dítě v dospělosti ideálně fungovat.

Podstatné je, aby v rodinách existovala určitá harmonie. Aby rodiče vychovávali dítě v souladu s tím, jak sami výchovu vnímají. Když v tom dojde ke konfliktu a snažíme se vychovávat děti způsobem, kterému sami nevěříme nebo nám nesedí, děti to vycítí. Většinou pak výchova nemá efekt, který jsme si na začátku přáli.

Spaní s rodiči

Mezi poučky, které vnímám jako ne zrovna prospěšné, patří ty, které radí, aby se dítě moc nechovalo, že si na to zvykne a pak ho budete muset nosit pořád. Některá miminka jsou chovací a jiná to zase tolik nevyžadují. Ale myslím si, že je pro miminko hodně důležité, aby se cítilo doma v bezpečí. Aby cítilo, že je v pořádku takové, jaké je. Pokud chce chovat, určitě se nemusíte obávat, že byste ho museli chovat ještě v patnácti. Je to podobné, jako když se mluví o tom, že miminko musí spát v určitou hodinu, aby mělo režim, až půjde do školy. Režim se ještě mockrát změní a řešit ho u miminka je spíš stres pro rodiče než přínos pro dítě do budoucna. Navíc, jak jste na tom vy, když se vám nechce spát, ale okolnosti vám říkají, že musíte? Se spaním v posteli s rodiči je to stejné. Kromě varování, že by dítě mohl rodič ve spánku zalehnout, stále slýcháme, že si dítě zvykne a bude chtít s rodiči spát i v pozdějším věku. Ano, může se to stát. Jsou děti, které ještě v sedmi, osmi, deseti letech chodí za rodiči do postele, když mají potřebu cítit se v bezpečí nebo cítit jejich blízkost. Jsou děti, které nechtějí spát v posteli s rodiči ani jako malinké. A to nesouvisí s tím, zda jako miminka byly nebo nebyly brány do postele. Opět platí, že každé dítě je jiné a jeho potřeby jsou individuální. A pokud vám třeba miminko pláče a cítíte, že má potřebu být s vámi, je naprosto v pořádku vzít ho k sobě do postele, spát s ním v posteli běžně. Pokud to i vy cítíte stejně, nevidím v tom problém. Ukazuje se, že děti, kterým bylo v této potřebě vyhověno, obyčejně nepatří mezi ty, které potřebují ve starším věku spát s rodiči v posteli. 

Řada pouček se týká režimu. To je velké téma ve všech výchovných postupech. Často se tvrdí, že dítě musí mít režim jak ve spánku, tak v jídle. Že musí jíst v konkrétní hodinu to, co se mu dá, aby mělo pestrou stravu a tak dále. Na druhou stranu se ukazuje, že dítě se nejlépe naučí kontrolovat samo sebe podle vlastní svobodné vůle. Čili pokud dítě do jídla nutíme, často se stane, že mu jídlo zprotivíme. Nebo až bude starší, nebude mít samo přirozenou potřebu najíst se. Bude spíš řešit, že musí jíst v tu a tu hodinu. Nebude respektovat potřeby svého těla a může se stát, že bude mít nadváhu nebo jiné komplikace související se stravováním. A dodám ještě jednu důležitou věc. Dítě nejvíc ze všeho ovlivňuje příklad – co vidí u vás rodičů, to se učí. Pokud vy sami jíte vestoje třeba něco nezdravého, nedivte se, že dítě pak nechce zeleninku.

Další poučky spočívají ve snaze děti stále do něčeho nutit: Musíš pozdravit. Musíš poděkovat. Musíš chodit na nočník. Musíš dát pusu babičce. Rady typu: „Musíš dítě naučit poslouchat, aby dělalo tohle, tohle, tohle… Aby vypadalo jako slušně vychované dítko.“ Já za sebe můžu říct, že nejlépe funguje výše zmíněné učení se příkladem. Když moje dítě vidí, že pozdravím v obchodě nebo sousedku, přirozeně to začne dělat samo. A naopak, kdybych dítě nutila, že musí pozdravit, může se stát, že ani nepípne nebo udělá nějaký naschvál. Neříkám, že tak funguje každé dítě, ale velká část dětí ano. Když je do něčeho nutíte, dříve nebo později se to obrátí proti vám. Nebo to děti dělat budou, ale budou se přitom cítit divně. A v momentě, kdy zmizíte za roh, zachovají se opačně.

Poznání vlastních hranic

Babičky určitě milují, když přijdou na návštěvu a děti se jim vrhnou kolem krku a dají jim pusu. Ale může se stát, že dítě zrovna něco dělá nebo nemá zrovna dobrou náladu, něco ho bolí a prostě nemá chuť. Nikdo asi nemá rád, když je nucený do projevů náklonnosti. Dítě by si do života mělo odnést to, že je jeho volba, komu a kdy dá pusu či ho obejme. Je to něco, co se nedá vynucovat. I s ohledem na téma obtěžování nebo zneužívání musí dítě chápat, že je jeho věc, s kým se bude dotýkat a s kým ne. Nejlepší způsob, jak své dítě chránit před jakýmkoli rizikem, je umožnit mu poznat svou vlastní moc, sílu a hranice.

 Často se říká, že dítě musí mít program, musíme ho zabavit, unavit a podobně. Určitě je fajn dopřát dětem dostatek pohybu venku a dostatek prostoru, aby mohly vybít svou energii. Ale dnešním dětem hodně chybí volná hra. Prostor pro vlastní kreativitu. Je to dané i tím, že se o ně více bojíme. Nechceme je nechávat někde volně s vrstevníky. Pořád je tak nějak hlídáme. Často se jim snažíme organizovat čas, aby se naučily to a ono. Pak děti lítají z kroužku na kroužek. Ono je to určitě i baví, ale samy říkají, že jim chybí možnost být o samotě s kamarády, nemuset nic. Protože jsou stále zavaleny programem a povinnostmi. Tím se ubíjí jejich vlastní kreativita a vůle. A co je také hodně důležité, učí se tím, že život je o neustálé zábavě nebo povinnostech, že podněty musí přicházet zvenku. A teprve tady vzniká téma, kterému se říká nuda. Podle mě se děti nikdy nenudí, dokud se nenaučí, že musí mít stále nějakou vnější zábavu. Do té doby je svět plný dobrodružných zákoutí. Pořád je co se učit už jen z toho, že něco pozorují, šťourají klackem do kaluže, házejí kameny do potoka.

Miminko potřebuje být vyslyšeno

„Nechat vybrečet“, to je generacemi předávaná klasická hláška. Dokonce existuje jeden odborný směr, který doporučuje metodu kontrolovaného vybrečení. Nicméně já se osobně rozhodně přikláním k tomu, že malé miminko má svoje potřeby a neumí komunikovat jinak než pláčem. Když ho necháváte vybrečet, učíte ho, že není vyslyšeno, že jeho potřeba není vnímána. To, co nejmenší děti potřebují, je uspokojovat základní potřeby. K nim pochopitelně patří i potřeba blízkosti (většinou matky nebo jiné pečující osoby). Je to základní potřeba péče a lásky jako takových. Pokud není vnímána a uspokojována a zároveň nejsou uspokojovány další potřeby, tak tím dítě, myslím si, trpí. Nebo si prostě odnáší určitou životní zkušenost. Učí se, že jeho pláč nemá žádný efekt. Nepřivolá osobu, kterou potřebuje, a do budoucna si odnáší pocit bezmoci.

Jsou některé poučky prospěšné?

Pokud je rada vyžádaná, je to v pořádku.

Jinak by asi nejlepší poučka byla: „Dělej to tak, jak to cítíš.“ A další: „Zeptej se dítěte, co chce, co potřebuje, co mu chybí.“ Často nám umějí dát odpověď dokonce velmi malé děti, které neumějí mluvit. Dívat se do sebe a vnímat dítě samotné jsou klíčové činnosti, které pomohou vyřešit nesoulad mezi rodičem a dítětem. Z pozice třetího je vždy těžké něco radit, pokud situaci neznáme podrobně a nerozumíme jí.

Podle mé zkušenosti funguje, když respektujeme jeden druhého. Když rodič přistupuje k dítěti jako k partnerovi, je dítě mnohem otevřenější a chce spolupracovat. Většinou se podaří situaci zvládnout. Nemusí to být samozřejmě hned, třeba to chce svůj čas.

Když se například vyskytne nějaký konflikt mezi dítětem a rodičem nebo se na dítě naštveme, je dobré vybudovat si určitý odstup, než něco spustím. Podívat se na celou situaci tak, abych mohl rozlišit, co je má emoce, co je o mně a co se skutečně týká dítěte a jeho chování. Dítě ve mně mohlo svým chováním vyvolat nějaké vzpomínky, nějaké staré rány. To, že jsme naštvaní, je o nás, nic to neříká o dítěti a o tom, co udělalo. Je třeba uvědomit si, jakou měrou se na problému podílí dítě svým chováním nebo já svým očekáváním. Když rozlišíme tyto dvě věci, pomůže nám to přistoupit k věci jinak a klidněji zareagovat. Pro dítě může být hodně nesrozumitelné, když na něj reagujeme pod vlivem vlastních emocí. Například když se dítě vzteká v obchodě a my máme největší stres z toho, že na nás každý kouká a cosi si myslí. To je věc, která s dítětem a jeho chováním nijak nesouvisí. Dítě nezlobí naschvál, aby na nás ostatní koukali a dělalo nám ostudu.

Nesporně prospěšná poučka je, abychom mysleli také sami na sebe. Abychom měli čas si odpočinout, načerpat energii. Protože ji potřebujeme. Unavený rodič reaguje jinak než odpočatý a často situaci vyhrotí mnohem víc, než kdyby se cítil dobře.

Poškozují common sense poučky vztahy v rodině?

Ano, často je posloucháme od svých rodičů nebo prarodičů, kteří vzpomínají na staré dobré časy. A myslí si, že my to máme nastavené nějak špatně. Je to stejné, jako když v tramvaji posloucháte, jak jsou dnešní děti drzejší. Velmi negativní dopad na rodiče mají výroky: „Jak to, že ty to nezvládáš? Jak to, že nestíháš? Jak to, že nemáš čas?“ Vždyť my jsme neměli to, co máš ty. Všechny ty pampersky a já nevím co. A všechno jsme stíhali a vychovali jsme tolik dětí.

Určitě je pravda, že máme spoustu vymožeností, které nám šetří čas. Na druhou stranu se výchově mnohem víc věnujeme. Je více věcí, které pro nás nejsou tak samozřejmé, které se musíme učit. Nežijeme ve vícegeneračních domech, v komunitách, kde šestnáctiletá slečna zažívala narození a výchovu dětí svých starších příbuzných a měla silnou oporu a pomoc. Navíc vesměs převládal jeden názor na to, jak se má vychovávat. Dnes hodně čteme, chodíme na kurzy, vzděláváme se. Navíc hodně maminek chodí i při mateřské do práce.

Nedávno mi jedna maminka vyprávěla, jak její matka reagovala na čas, který věnovala výběru autosedačky pro dítě. „Nechápu, proč to tolik řešíš. Ta vaše generace je asi rozmazlená. Když ty jsi byla mimino, hodila jsem tě do vaničky a naložila na zadní sedačku a nikdo nic neřešil. Se vším se moc mažete a utrácíte peníze.“ Jiná doba, že? Jiný provoz na silnicích, jiný vliv médií, jiné možnosti, jiné informace.

Těžko říci, jestli jsou nároky menší, nebo větší. Určitě jsou jiné. Navíc touto poučkou se rodičům říká „vždyť vy jste úplně neschopní“. To nikdy nikomu nepomůže, jen to situaci zhorší. Rodiče může kritika ještě více zbrzdit a vše mu zkomplikovat.

Přitom někdy například novopečená maminka potřebuje přijmout rady od rodičů, protože v tu chvíli nemá kapacitu je řešit sama. Cítí se nejistá a ztracená. Každá rada, která je pak podána jako jistá a zaručená, může v daný moment pomoct k pocitu, že to maminka zvládne, k tomu, že se cítí dobře. Jsou rodiny, kde se tyto poučky předávají jako rodinné stříbro. Zde funguje porozumění a naladění dětí na rodiče. Rodiče jsou ti moudří a jsou na děti napojení. Mají spolu vztah, v rodině panuje láska. Děti se cítí milované. A tento pocit získávají proto, že si neprošly výchovou na principu trestů a odměn. Prostě cítili rodičovskou lásku a ti s nimi komunikovali tak, že hodnotili chování dítěte, ne dítě jako takové. Například dítě rozbije okno. Rodič řekne: „To se mi nelíbí, co jsi udělal.“ Ale také může říct: „Ty jsi hrozný, nevychovaný kazisvět. Ty jsi zase něco zničil.“ 

Rozdíl mezi oběma výroky je následující. Z prvního si dítě odnese pocit, že něco udělalo špatně, že už bylo za hranicí. Z druhého, že je špatné.

Pak se poučky smrsknou do toho, že si dítě říká: „Zase mě bude hodnotit, zase mi bude říkat, jak jsem hrozný.“

Vztah rodiče s dítětem, v němž se vzájemně respektují, naopak umožňuje dítěti vědět, že je dobrým člověkem, a současně poznat, kdy udělalo něco, co nebylo správné. Poučky pak přijímá jako rady, ne jako kritiku své osoby.

Jak mezigenerační konflikty řešit?

Není univerzální recept. Ale v konfliktu musíme oddělit „co je moje“ a „co je toho druhého“. Některé chování našich blízkých nás může dráždit. Například věta: „Měla bys to dělat jinak.“ Rodič vše myslí dobře, ale mě to může dráždit a říkám si: „Zase mě poučuje.“

Reakce v mé mysli je něco jiného, než co mi druhý sděluje. Je moudré nepřepnout automaticky do konfliktu, ale zeptat se: „Co mi tím chceš říct?“ Klade to velké nároky na nás samotné a na naši schopnost sebereflexe a komunikace.

Velmi důležité jsou také hranice. Jsem rodič svého dítěte, ale pokud se dostávám často do konfliktů s jinými členy rodiny, pak vyvstává otázka, do jaké míry rozumím tomu, co se děje. Jak moc jsem si jistý tím, co dělám. Když jsme nejistí, pak nás narážky a poznámky našeho okolí snadno rozčílí.

Je důležité si v klidu ujasnit, v čem cítím jistotu a v čem pochybuji. A pak se zamyslet nad tím, proč mě druzí poučují. Co tím myslí a zda se snaží pomoci, nebo mě kritizují. Konflikt totiž často ve skutečnosti není o konkrétním výchovném postupu nebo situaci. Vstupuje do něj hlubší kontext – vztah mezi jednotlivými členy rodiny, jejich vlastní životní příběh, zkušenosti a zážitky. Proto je dobré zastavit se a uvědomit si, že není vždycky nutné hned reagovat, bránit se nebo bojovat.

Od toho se dál odvíjí, jak se situací naložím. Pokud si myslím, že není v pořádku děti trestat, že je dobré nechat je jít si svojí vlastní cestou a neřídit je, ale moji rodiče to vidí jinak a říkají: „Ne, to je špatně. Děti musí poslouchat a chodit spát v určitou hodinu a jíst v určitou hodinu...“ přijde moment, kdy musím říct: „Dobře, mami (tcháne), máme to každý jinak. Já jsem přesvědčená, že pro moje dítě je nejlepší můj přístup, a přeji si, abyste to respektovali. A netlačili mě někam, kde se necítím dobře.“

Často je to běh na dlouhou trať, ale klíčem je, aby rodič měl jasno sám v sobě. Pak už ho tolik nedráždí, že má někdo jiný názor.

Cesta k přirozené autoritě

Oblíbenou poučkou je „Dítě musí poslouchat!“. Určitě je potřeba, aby děti měly nějaké hranice. Aby chápaly, že některé věci jsou nebezpečné nebo když někomu ubližují. Na druhou stranu je otázka, zda chceme, aby se naše dítě učilo, že vždycky má poslouchat. Že ten, kdo je větší nebo starší, má automaticky pravdu. Děti by měly mít množnost projevit vlastní zájmy, názory. Pokud je vše v mezích, pak nemá smysl jim neustále říkat, co mají nebo nemají dělat. Představte si, že jednou bude vaše dítě poslouchat „rebela třídy“, agresivního vedoucího, zástupce nějaké sekty. Možná se to zdá divné, ale princip je podobný. Zkrátka, autorita nevzniká a priori z toho, že jsme rodiče, učitelé nebo prostě starší. Přirozenou autoritu vytvoříme přijetím, porozuměním a respektem, společným rozhodováním a diskuzí. Jiný druh autority dle mého názoru škodí všem zúčastněným.

Vyvíjejí se common sense poučky?

Ano, vyvíjí se celá společnost. Pohled na výchovu i lidé se mění a panují jiná pravidla. Třeba před lety si lidé v rodinách vykali. Vztah dětí k rodičům byl záměrně udržován ve větším odstupu. Dnes už je něco takového nepředstavitelné. Stejně jako v módě nebo v hudbě máme tendence se vracet k tomu, co už dřív bylo, i ve výchově se nyní vracíme k tomu, co je přirozené, co je více v souladu s přírodou. V moderních příručkách se takový pohled objevuje například v teorii attachmentu, v alternativních pedagogických přístupech i etnografických popisech výchovy u „přírodních národů“. 

Co je ale vlastně přirozený řád věcí? Názory se různí a opět mění s dobou.

Ve zkratce by se dalo říct, že ono přirozené odkazuje k intuici.

V moderních přístupech by se rodič měl učit objevovat právě bezprostřední intuici, která je pod nánosem pouček „měl bys“, „musíš“, „nesmí se“, „je správné dělat“…

Přirozený řád věcí se nevyvíjí, ale vyvíjí a mění se názor na to, co je přirozený řád věcí.

Na internetu je řada informací, spousta skupin, které říkají, co dělat, co funguje. Dnes by se za common sense dalo považovat i to, co frčí na internetu. Média na nás mají obrovský vliv. Z toho všeho vzniká chaos, ve kterém lze jen těžko rozeznat common sense poučky, marketing a třeba nějaký myšlenkový směr, který se opravdu snaží prosadit něco nového (většinou už dávno známého, ale zapomenutého) a užitečného. Dá se říct, že jednou z velkých komplikací dnešního rodiče a člověka obecně je totální chaos. Nejistota o tom, jak se věci mají, jak svět funguje, co s čím souvisí, jaký je právě ten přirozený řád.

Jaká je budoucnost common sense ve výchově?

Dnešní doba je ve znamení snahy o svobodu, rovnost a respekt ve výchově. Vystupuje se proti trestům obecně. Vyzdvihuje se výchova k partnerství a rovnoprávnosti, kde se dítě může podílet na nastavování pravidel a fungování rodiny. V praxi to ale většinou stále takto nefunguje. Obecně stále platí, že rodič je autorita a děti ho mají poslouchat.

Dnešní rodiče mají zkušenosti z výchovy, která respektující nebyla (minimálně ve škole), a snaží se změnit přístup. Z toho vyplývá velká nejistota. Stojí to přemáhání, protože se rodiče sami snaží změnit něco, co v sobě mají zakořeněné,  v čem vyrostli. Je to velká snaha vychovávat děti tak, aby byly svobodné, aby jim nikdo nemusel kontrolovat život, aby ho řídily samy a nespoléhaly na to, že někdo jiný to ví lépe než ony.

Rodiny nejsou tak soudržné a veliké jako dřív, nefungují jako celek. Takže se udržují mezi rodiči poučky z komunit, kurzů a internetu. Rodinné tradice celkově oslabují. Často se vlastně rodiče musí odpoutat od vlivu a názorů svých rodičů, aby mohli jít ve vztahu k vlastním dětem jinou, svobodnější cestou.

Každý rodič zažije situace, kdy ví, jak reagovat, kdy je si jistý, co dělat. A pak jsou ty druhé, kdy je ztracený. Někdy je dobré nebát se obrátit se na odborníka. Zkušenost každého člověka se liší, takže ani odbornost není záruka, že vám rady od jiného člověka budou fungovat. Vždy je namístě zapojit vlastní cit a vlastní zkušenost se svým dítětem.

Univerzální je princip lásky a pravdivosti. Že své děti milujeme, i když se jim něco nepovedlo. Že dokážeme přiznat vlastní chybu a že se nebojíme říkat pravdu, i když je třeba jednodušší zalhat. Žít v lásce a pravdě je podle mého názoru klíč k vnitřnímu štěstí dětí i rodičů.

Související literaturu a další zdroje informací najdete v naší Odborné knihovně.

Zaujal Vás článek a chcete každý měsíc dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru!

Přihlášení k odběru newsletteru

Autorka článku

Mgr. Milena Nováková

Psycholožka a psychoterapeutka. Vystudovala jednooborovou psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a věnuje se především práci s dětmi, dospívajícími a rodinami. V současné době působí v neziskové organizaci NEO CZ, o. s., která se zaměřuje na psychologické  poradenství  na základních školách a v soukromé psychologické praxi. Jako psycholožka pracovala i pro Fond ohrožených dětí a v Dětském krizovém centru. Dále spolupracuje s Českým rozhlasem na vysíláních pro děti a s Vyšší odbornou školou sociálně právní v Praze na rozvojových projektech.

Publikační aktivity Mgr. Mileny Novákové najdete v naší Odborné knihovně.

 

Nahoru

Facebook Šance Dětem Twitter @sancedetem Google+ +SanceDetem YouTube SanceDetem RSS RSS