Zobrazit menuSkrýt menu

Pronájem dělohy? S psychiatrem Radkinem Honzákem o tom, co je třeba též vědět

Publikováno: 15. 2. 2017, aktualizováno: 17. 11. 2017

Plod v dělozeObsah článku:

Jen zdánlivě jednoduché řešení
Během těhotenství vznikají vazby, jejichž zpřetrhání může mít následky
Šok z odtržení
Riziko na všech stranách
Úryvek z citovaného blogu Radkina Honzáka

 

Zoufalství některých párů, které nemohou mít děti, je často bezbřehé. Zdá se tedy, že se jim nelze divit, pokud se jako tonoucí chytají jakékoli možnosti, aby dítě na svět přivedli. Třeba i té, o které se nyní hodně mluví, ale existuje téměř všude ve světě jen v jakési (tolerované) šedé zóně. Na hranici mezi legálností a ilegalitou. Ano – řeč je o pronájmu. Pronájmu dělohy, abychom byli přesnější.

Právní stránku tohoto aktu nechme protentokrát spíše stranou. Šance Dětem se však pokouší přinést sondu do celé záležitosti z pohledu etiky, biologie a hlavně optikou toho, co vše s tímto jednáním může být propojené v psychice hlavních aktérů – tedy miminka a matky, která ho odnosí a porodí. Odhalit alespoň částečně zákoutí, která ještě nikdo řádně nemohl prozkoumat, pomohl známý a zkušený psychiatr MUDr. Radkin Honzák. Člověk, který jako jeden z prvních u nás vyslovil už více než před sedmi lety varování před tím, aby tento (obchodní) akt u nás zakotvil a začal se brát jako něco přirozeného, normálního.

Jen zdánlivě jednoduché řešení

„Tragická situace neplodného páru, který přes veškerou pomoc současné medicíny nemůže počít vlastní dítě, se může nyní jevit tak, že má zdánlivě jednoduché řešení. Onu náhradní (surrogátní) matku, která dítě – počaté mnoha různými způsoby – ve své děloze donosí, úspěšně porodí a pak odevzdá jeho budoucím rodičům. Nechci (a neumím) se věnovat možným právním komplikacím takového postupu (na to téma existuje bohatá literatura), na svém jasném a trvajícím NE k návrhu trvám. Trvám sice jen ze svého lidského a profesionálního pohledu, ale proto, že lékařská etika podobným praktikám říká: vstup na kluzký svah. Existuje ale též mnoho biologických a psychosociálních okolností argumentujících proti takovému řešení,“ uvedl před časem Radkin Honzák k tomuto tématu na svém blogu a v článku pro časopis Vesmír.

Citace:

 „Vymodlené“ dítě může vzniknout tak, že budoucí otec zcela přirozeným způsobem oplodní náhradní matku nebo dodá své spermie, které jsou jí posléze aplikovány do dělohy. Pokud má pár zájem na jednoznačně vlastním genetickém potomkovi, je možné provést oplodnění z rodičovských gamet (vajíčka a spermie rodičů) klasickým způsobem „dítěte ze zkumavky“ (IVF) a embryo vložit do dělohy náhradní matky. Lze však také použít gamet dárcovských, jak v kombinaci (vajíčko matky a spermie dárce či naopak), nebo dokonce obou gamet dárcovských. Náhradní matka má plod donosit z důvodů altruistických, tedy bez odměny (náhrady a ušlé zisky spojené s rolí těhotné ženy a posléze rodičky se hradí; další odměna za poskytnutou službu by již představovala „obchod s dětmi“).

↑ nahoru

Vezmeme to tedy postupně. Od toho okamžiku, kdy se náhradní neboli surrogátní matka nabídne, že nějaké vajíčko se spermií nebo nějaký plod donosí ve své děloze. Může jít o plod ze zkumavky, může to být i tak, že v podstatě ona sama je biologickou matkou a biologický otec ji oplodní. Když přeskočíme pasáže, kterým se ale budeme věnovat níže, výsledek je ten, že tedy tato žena potom dítě odnosí, porodí a odevzdá tomu, kdo si tu objednávku u ní zadal.

„Vypadá to velice čistě, tedy z obchodního hlediska. Ale není. Lidi zapomínají na to, že jsme biologičtí tvorové. Přitom na to upozorňoval už Konrad Lorenz, když popisoval osm velkých hříchů. Společnou podstatou toho všeho je zapomenutí, že všechny ty jakési sociální výdobytky jdou prakticky proti nám a naší přirozenosti. Řeknu to možná pro někoho nepříjemně, ale trvám na tom, že člověk je živočich jako ostatní, co na Zemi žijí – svým způsobem zvíře. Na to nesmíme zapomínat, protože to může být odpovědí na naše jednání, ale i řadu otázek, které si v souvislosti s různými výdobytky, o kterých hovoříme, klademe. Máme v sobě totiž zafixované to, co do nás vložila příroda. Vzpomeňme si tedy na dobu, kdy se v minulosti u nás topila koťata. Máma–kočka byla schopna ten pytel s nimi vytáhnout dokonce z vody a rozsápat ho, jen aby je zachránila. Hnal ji k tomu mateřský pud. Stejný pud, který máme i my – i když se domníváme, že se zvířaty nemáme už moc společného. V průběhu gravidity totiž vznikají silné biologické vazby a ty nelze ignorovat. A teď to najednou chceme převést u lidí na čistě obchodní nebo právní problematiku,“ uvedl Honzák pro portál Šance Dětem. Jak dodal, ve chvíli, kdy se žena má stát maminkou, přelaďuje se jí chemickými a biologickými procesy celý organismus.

Videorozhovor na toto téma s MUDr. Radkinem Honzákem:

Během těhotenství vznikají vazby, jejichž zpřetrhání má vážné následky

„Ona s tím plodem, který nosí v děloze, jistým způsobem neustále komunikuje. Zásobuje ho krví, živinami a současně ten plod dostává od ní i celou spoustu informací o jejích stresech. Na úrovni toho nevědomí (či podvědomí) vzniká velmi těsná vazba. Proto dítě, když se narodí, rozpoznává svou matku, stejně tak jako ona je. Existují na toto téma krásné práce, bez ohledu na problematiku, o které se bavíme. Ví se například i to, že když jednou žena porodí dítě, jinak už napořád vnímá pláč jiných dětí, změní se. Těhotenstvím se nastavuje v těle matky celá řada mechanismů, které pracují pro to, aby vznikla bezpečná připoutávací vazba mezi ní (matkou) a dítětem. V mnoha pramenech se o ní dočteme pod anglickým slovem: attachment. To stále hovoříme o prvním úseku vývoje dítěte i matky. V něm je potřeba nezapomínat ani na to, že těhotenství té ženě přestavuje určitým způsobem i imunitní systém,“ poukázal dále na jednotlivé faktory, které by se neměly ignorovat, psychiatr Honzák.

Připomněl v té souvislosti to nejzákladnější: že matka příroda má jediný zájem – aby život pokračoval.

„Je jí jedno, jestli to bude tak nebo takto, prostě jediné důležité je to, že život musí jít dál. I proto mají matky, včetně těch lidských, řadu imunitních výhod. Připomenu to, že lidé disponují třemi řídicími systémy v těle: endokrinním, imunitním, nervovým. Všechny tyto systémy mají paměť a také výkonnou moc neboli exekutivu. Jsou navíc všechny propojené. Když se dítě rodí, je to pro tělo matky i toho dítěte nesmírně komplikovaný řídící proces. Miminko se rodí do světa s tím, že ví, že tohle je jeho maminka. Takže když se čerstvě narozené dítko položí jeho matce na břicho, instinktivně leze k prsu. To není proto, že to umí, ale je tímto způsobem vybavené už přírodou při příchodu na svět,“ vysvětlil dále pro portál Šance Dětem Radkin Honzák. Tím však výčet důležitých aspektů nekončí.

„ V posledních letech se přišlo ale též na to, že dítě nafasuje od matky také bakterie. V břiše jich máme v průměru každý kolem půldruhého kilogramu, početně se to vyjadřuje číslem deset se 14 nulami. Říká se mu střevní mikrobiom. Víme, že tyto bakterie nám pomáhají zpracovávat potravu a vyrábějí celou řadu pro život důležitých věcí – počínaje vitaminy, konče spoluprací s imunitou a tím, že vyrábějí něco kolem 60–70 procent celé naší slavné mozkové chemie. A to včetně téměř pro všechny skoro až posvátného serotoninu. Ten však skutečně nevzniká v hlavě, ale v břiše. Shrneme-li to, je jisté, že mikrobiom chrání naši imunitu. První základ dostává člověk během porodu, kdy  jako děťátko přicházející na svět napolyká spoustu věcí. Je to vysvětlení toho, proč jsou děti porozené císařským řezem na tom hůř. Nenapolykaly totiž ty správné bakterie. Dostanou spíš ty nemocniční, a tím pádem jsou daleko víc alergické, atopické (ty děti) atd... Bakterie se projevují ale i v našich dalších letech života – třeba když s někým začínáme soužít. Tím, že v sobě každý nese bakterie jiné, zpočátku se objevují nějaké obtíže. Až časem si na ně organismy zvykají. Mluvím o tom ale hlavně proto, že i toto je další výbava, která biologicky jde s dítětem. Když je od matky odtržené, není to bez následků,“ upozornil Radkin Honzák.

↑ nahoru

Šok z odtržení

A protože porod sám o sobě není legrace ani pro matku, ani pro to dítě, ne nadarmo se mluví o tom, že může vzniknout takzvané porodní trauma. Pokud vznikne, navzdory tomu však dítě potřebuje být pozitivně přijaté a v tom bezpečně známém prostředí pokračovat ve svém vývoji. Pokud se dá ale například do adopce (nebo se předá objednavatelům pronájmu dělohy), dostává se do prostředí, které absolutně nezná.

„I když je mu příznivě to prostředí nakloněno, biologicky vzato není jeho. Je to asi tak, jako kdybych vzal teď někoho odsud a odstěhoval ho na jiné místo, někam, kde by byly naprosto odlišné podmínky pro život – sociální, klimatické, ekonomické. Sice ho tam přijmou třeba i s otevřenou náručí, ale bude prožívat šok – stejně jako to dítě, které se dostane pryč od své mámy. Navíc to pro to dítě v útlém věku je podstatně silnější. My dosud vlastně nevíme, co všechno takový šok z odtržení přináší do jeho dalšího života, jak to dítě poznamená. Obecně se však již ví, že čím dřív je vývoj dítěte zraněn, tím horší věci z toho v budoucnu, v jeho dalším životě mohou vylézt. Já ale ještě dodávám – že jakkoli je odtržení dítěte od matky rizikem pro dítě, je to zároveň riziko i pro samotnou matku. I když víme v případě ‚pronájmu‘ (leasingu?) dělohy, že to nedělá z altruismu, ale že se spíše bavíme o obchodu, “ pokračoval dále známý psychiatr. A rizika, která zmiňuje v souvislosti s ženou, která dítě porodí, přiblížil:

„Ona má během těhotenství a těsně po porodu nastavený už celý cyklus organismu tak, aby pokračovala v kojení, v hýčkání, vychovávání. V tom je ta připoutávací vazba (attachment) opravdu hodně zajímavá. Někdy to třeba vypadá, že dítě je jen takový ubohý objekt péče, ale ono ve skutečnosti je docela drsným manipulátorem, který si umí vymáhat to, co potřebuje. Ale matka mu to odpouští. Zvlášť když se, dejme tomu, to dítě na maminku už šestinedělí směje. Usmívání na někoho bereme jako pozitivní sociální signál. Jenomže pozor, ono se to dítko usmívá, i když je nevidomé či úplně slepé. Je tak prostě biologicky vybavené. Ta máma je jeho, dítě ji má očuchanou, má s ní spoustu dalších společných věcí. Ví se třeba, že když přijde dítě na svět, už rozpoznává mimo jiné třeba fonémy mateřského jazyka. Rozpozná mateřský jazyk od nemateřského. Jak se to dá prokázat? Jednoduše. Když dítě bude pít a bude se kolem něj mluvit česky, bude dál cucat. Jakmile přijde někdo, kdo promluví cizím jazykem, přestane sát,“ vysvětlil Honzák s tím, že vzájemná provázanost matky a dítěte je z obou stran podpořená neobyčejně silně i hormonálně. Odtržení podle něj je tím pádem logicky skutečně proti přírodě. 

Attachment

Riziko na všech stranách

Matka, jež pronajímá dělohu, je v riziku. Matka objednavatelka, která dítě dostane a není na to biologicky připravená, musí do toho procesu naopak složitě naskakovat.

„I proto může – a také se to už i stalo – příroda nad takovouto obchodní transakcí nakonec zvítězit a matka se rozhodne, že to objednané dítě nikomu nedá. Nikde na světě to není jednoznačně právně ošetřené. Je to ‚hokusexperiment‘ bez právního základu. Vychází jen z toho, že jedna žena někomu dítě odnosí a předá. Když nedá, jsou již popsané příběhy, kdy rodiče objednavatelé pak tu matku honí třeba přes celý kontinent a vymáhají na ní dítě, které jim ona odmítne dát. O altruistický kousek nejde, to už jsem zmínil a všichni to vědí. Je to otázka úplat a velikosti těch úplat a jejich vymahatelností. Proto se dnes už stále častěji hovoří o výletech například do chudé Indie, kde místní chudé holky jsou schopny pronajmout svoji dělohu za pár dolarů. Jenomže má to problémy biologické, sociální, sociálněprávní! A neexistuje zatím žádná slušná studie, která by o důsledcích tohoto jednání vypovídala. Zatím jsou zaznamenány pouze anekdotické (jednotlivé případy), které poukazují třeba na to, co se děje, když se pak tyto děti z pronájmu dozvědí, jak to všechno bylo. A může to pro ně být trauma z pohledu psychiatra možná poměrně zajímavé, avšak pro ně osobně určitě nepříjemné. My si myslíme, jak jsme racionálně uvažující bytosti. Ale té racionální psychické práce jsou u nás asi pouhá dvě procenta. Zbytek v nás běží nevědomě. Dám příklad. Pojedeme třeba autem po dálnici… A najednou dupneme na brzdu. Teprve po půl sekundě si uvědomíme (to je to vědomí), proč jsme na tu brzdu šlápli. Pracujeme instinktivně. Říká se, že náš mozek není pasivní recipient reality, ale my si tu realitu vytváříme sami. Mohu si ji pak složit ale úplně jinak, než jaká je skutečnost. Tajemstvím už není, že vložit se dá i falešná vzpomínka. Proto tyto věci odhalují, že nejsme tak racionální bytost, za jakou se pokládáme. Podceňovat tedy přírodní zákonitosti se nám nemusí vyplatit,“ uvedl Radkin Honzák dále v rozhovoru pro Šanci Dětem.

A jelikož nejsme zdaleka tak racionální, jak bychom si přáli, ten zdánlivě „čistý kšeft“ s pronájmy dělohy  nyní podle něj vidíme pouze jen jako vršek ledovce. Nevnímáme, že pod tím může být Titanic, který to všechno může potopit zatraceným způsobem.

„Takže já ne že bych to říkal v této souvislosti opatrně, já jsem jednoznačně tvrdě proti. Je to proti přírodě. Samozřejmě nemluvím o případu, kdy máma zemře a v nouzi je potřeba, aby se o dítě někdo postaral. Tam nám příroda ukazuje, že i opice drápkatá umí cizí opuštěné mládě adoptovat,“ připustil Honzák. Dodal, že je třeba brát v úvahu i celou řadu dalších faktorů s vědomím, že obor, kterému se celoživotně věnuje, tedy psychiatrie, není oborem, který by uměl jednoznačně stanovit, když se v člověku něco „porouchá“, proč k poruše došlo.

Opice

„My jsme se vzdali toho, co mají ostatní obory – tam vědí, že existuje nějaká nemoc, je nějaký vývoj a výsledek a nějaká kauzální léčba. Psychiatři ovšem nemají nemoc, ale poruchu. Tu umíme většinou vydefinovat v jejím průběhu a průřezově. Příčiny však vidíme jako mnohočetné – počínaje genetickou dispozicí a vlivem přes všechny epigenetické vlivy až po ty výchovné. Víme, že do poruch, kterými se zabýváme, se odrážejí všechny výše uvedené vlivy, ale nevíme vlastně stále, kolikery a jak moc. Víme však, že když dojde ke zranění vývoje dítěte v těch prvních dvou letech života, že to je větší průšvih, než když se tak stane v pátém nebo šestém roce jeho věku. Zda se to ale musí projevit u každého, s jistotou zatím nikdo asi neřekne. Ty poznatky se totiž stále vyvíjejí. Takže zatímco ještě před deseti lety jsme nic například netušili o tom mnou výše zmiňovaném bakteriomu, který je velmi významný pro biologickou matku a dítě, dnes už o něm víme. Tedy i když v tuto chvíli není možné na to odpovědět, třeba to bude v příštích letech jednoznačnější,“ řekl Radkin Honzák a pokračoval v tom, kam se psychiatrická věda posunula za poslední roky. A to právě v oblasti vývoje dítěte. Přesto připomněl fakt, že za posledních dvacet let došlo i u nás k obrovskému nárůstu psychopatologie. Počínaje autismem a konče kdovíčím. Je to zajímavé. Ale proč se tak děje? To se neví.

„Z pohledu bakterií jsme za poslední půl století zásadně změnili svět – promořili jsme ho antibiotiky, čímž jsme devastovali ten náš bakteriom. Totálně jsme změnili stravovací zvyky, ve veškeré stravě západního světa máme namíchanou různou chemii, o které nevíme, jestli je dobrá či spíš naopak. A to, čemu se říká endokrinní disruptory, tedy vše, čím je teď stříkaná zelenina i ovoce,  to je také záhadou a nevíme, co nám to způsobuje v dlouhodobějším měřítku. Ony totiž ty endokrinní disruptory v podstatě mají atypické zákonitosti – v určité koncentraci na nás účinkují, zatímco v jiné vůbec ne. Nevíme skoro vůbec nic. V podstatě jsme účastníky takové změny světa a jeho chemického a biologického prostředí, že zachování co nejpřirozenějších způsobů našeho chování může být jediná cesta záchrany. Přiznávám, že já mám jeden jediný strach z medicíny a jejího vývoje. Ten, že člověk si začal myslet, že může opravdu dělat všechno, co dokáže – to je však jeho omyl. Mohla by to být spíš naše sebevražda. A tyto experimenty, o kterých mluvíme, nejsou z toho mého pohledu vůbec to pravé. Dítě ze zkumavky, když to nijak jinak nejde, odnosí ho jeho biologická matka a postará se o něj, to ano. Proč ne? Ale vezměte si, jak se kolem nás obecně rozpadá rodina. To není zdravé prostředí ani pro děti, které vstoupí do světa normálně. Přibývá odložených dětí, tak pokud některá žena to dítě tak urputně chce, existuje přece daleko přirozenější cesta – nějaké to odložené dítě adoptovat. A čím dřív, tím lépe, protože pro to dítě v dětském domově nebo kojeneckém ústavu je každý den, co tam je, trauma, které se tam nasčítává a násobí,“ uzavřel Radkin Honzák svůj pohled na „pronájmy dělohy“ pro Šanci Dětem. 

↑ nahoru

Úryvek z citovaného blogu Radkina Honzáka z roku 2009

(celý text najdete na Aktuálně.cz a v časopisu Vesmír):

Po porodu má náhradní matka předat dítě „objednávajícímu páru“, přičemž u nás, stejně jako ve většině zemí, kde se tyto postupy praktikují, není předchozí dohoda o předání právně vymahatelná, protože za matku zákon považuje ženu, která dítě porodila. Zde je také těžiště soudních sporů, které proběhly zejména v USA.

Zastánci „institutu surrogátních matek“ se ohánějí tím, že žena, resp. manželský pár (nebo dokonce lesbický pár), má „právo na dítě“, což však patří mezi práva virtuální (podobně jako právo na práci), která jsou až v druhém sledu za základními lidskými právy. Dítě není komodita, kterou si je možné pořídit, když se „mi zachce“ (ruští šlechtici) a „když na to mám“ (majitelé dostatečného konta), dítě je člověk, osobnost se všemi právy, která mu společnost MUSÍ zaručit, jinak je již společností v rozkladu. Z mého pohledu zde v první řadě stojí ohrožená práva dítěte, dále pak dehumanizace náhradní matky, která se v takto zadaném programu stává nikoli matkou a osobností, ale předmětem a nástrojem realizujícím přání neplodného páru za hranicí lidské přirozenosti.

V době své plnoletosti má člověk právo znát své pravé biologické rodiče; co asi prožije jedinec v tomto kritickém, ne ještě zcela zralém věku, až se dozví, že si jeho „výrobu“ jaksi objednali, že ho porodila jakási „děloha na leasing“ z gamet, které poskytly nějaké spermabanky nebo ovobanky? Římské: mater certa, pater incertus je tak povýšeno na n-tou.

Ponechme šok adolescenta v úrovni úvah (navzdory agresivně vedeným kampaním za institut náhradních matek existuje jen skromná opravdu vědecky fundovaná literatura týkající se této oblasti) a pojďme se podívat na to, jaké škody může způsobit doporučovaný postup novorozenci a matce, která ho porodila.

Novorozenec je sice naprosto plně odkázán na péči matky, nicméně není tak úplně bezmocný, protože je biologicky vybaven, stejně jako jeho matka, celou řadou mechanismů, především neuroendokrinních, které mu zajišťují nejen přežití, ale i potřebnou láskyplnou pozornost.

Klíčovou roli má hormon oxytocin, který bývá též označován jako „hormon důvěry“, vyplavuje se ve větší míře v harmonických mezilidských vztazích (ale nejen v těch, např. kontakt s vlastním psem zvyšuje jeho koncentrace v plazmě) a na konci těhotenství působením hormonu estrogenu stoupá dramaticky počet receptorů (tedy „přijímačů“, které na něj budou reagovat) v mozku budoucí maminky, a to především na místech, která budou mít vliv na její budoucí mateřské chování.

Doslovný překlad řeckého termínu oxytocin je „rychlý porod“ a dlouho bylo známé jen to, že se v enormně zvýšeném množství vyplavuje při porodu, který urychluje, a to víc při standardním, kdy novorozenec prochází porodními cestami, než například při porodu císařským řezem, jak u maminky, tak u plodu. Oxytocin působí také na skutečnost, že matka vnímá vůni svého děťátka velmi intenzivně a rozezná ji od vůně děťátek jiných. Také novorozenec má vyvinutý čich a podle vůně plodové vody bezpečně poznává svoji matku.

Kontakt se mnohonásobně zpevňuje prvním dotekem rtů novorozence s prsní bradavkou matky. Tento mechanismus je odpovědný za unikátní blízkost a těsnost vztahu mezi matkou a jejím děťátkem v prvních hodinách a dnech po porodu. Ve vývojové psychologii je mechanismus známý pod pojmem attachment, převáděným do češtiny jako „připoutávací vazba“; autorem myšlenky je psycholog John Bowlby. Čím déle kontakt trvá, tím mocněji se upevňuje, matka rozpoznává stále přesněji potřeby svého dítěte, přičemž oxytocin snižuje i hladinu stresů vyplývajících z nadměrných požadavků náročné poporodní situace jak u matky, tak u dítěte.

Při porušení procesů připoutávací vazby stoupá naopak u dítěte hladina stresového hormonu kortizolu, což se nepříznivě odráží jak na aktuálním stavu, tak na dalším vývoji jedince, protože dochází k chronickým a někdy nezvratným změnám ve funkci i struktuře mozku. Psychiatři zpětně zjišťují narušení připoutávací vazby u mnoha psychických poruch, zejména u takzvaných poruch osobnosti, kdy dítě nevstoupilo do „bezpečného světa“.

Dalším hormonem účastnícím se na složité orchestraci stavů po porodu je prolaktin, vyvolávající jednak produkci mateřského mléka, ale také trochu utlumující matku, což má rozumný cíl: omezit její aktivity na péči o miminko. Maminky nastupující do práce po šestinedělí nelze považovat za statečné, ale za nerozumné a vzpírající se silnějšímu zákonu přírody, na což doplácejí jak ony samy, tak jejich děti. Prolaktin funguje jinak u matek, kde je pokládán spíše za hormon uklidňující, než u bezdětných žen, kde je vnímán více jako hormon stresový.

Opioidy – chemie proti bolesti a současně „molekuly odměny“ tečou při porodu (kdyby ne, tak každá porodivší žena půjde minimálně vykastrovat, spíše však pozabíjet všechny muže = potenciální otce dalšího dítěte a z jeho porodu vyplývajícího utrpení). Opioidní mechanismy jsou odpovědné za ten typ lásky (na rozdíl od „zamilovanosti“, která je řízená především fenylethylaminem), která se obává ztráty milované bytosti. Spolu s oxytocinem tak upevňují připoutávací vazbu, jejich produkce je podporována sekrecí prolaktinu a přispívá k vytváření dobrého prostředí pro růst nového jedince.

Tento přirozený proces je adopcí zásadním způsobem narušen a dítě, jakkoli chtěné, je vystaveno stresu. Stejnému stresu může být vystavena žena, která se s ním devět měsíců sžívala a pak je porodila. Otázkou může být i její motivace k takovému činu. Helene Ragone (Ragone H: Surrogate motherhood: conception in the heart. Wiewstiew Press, 1994) ve své studii zjistila, že 26 % žen se k náhradnímu mateřství rozhodlo z pocitů viny, protože si v minulosti nechaly ukončit těhotenství potratem a 9 % žen proto, že své dříve narozené děti daly k adopci. Práce v renomovaném časopise J Soc Issues (Ciccarelli JC, Beckman JL: Navigating rough waters: an overview of psychological aspects of surrogacy. J Soc Issues, 2005;61(1):30-31) shrnující vyšetření celkem 14 náhradních matek konstatovala, že tři z nich trpěly silným psychologickým stresem, když se musely vzdát dítěte, které porodily.

Australský etik Tieu (Tieu MM: Altruistic surrogacy: the necessary objectification of surrogate mothers. J Med Ethics, 2009;35:171-175) v recentní práci dochází k závěru, že náhradní matky, které „zvládly“ své přirozené instinkty a dítě, jež porodily, poskytly bezprostředně k adopci bez jakýchkoli negativních pocitů, prošly procesem „kognitivní disonanace“, který je možné cum grano salis přirovnat k brainwashingu. Jeho závěry, s nimiž se plně ztotožňuji, říkají:

1. Náhradní mateřství (surrogacy) je destruktivní pro přirozený a intuitivně zadaný vztah mezi matkou a dítětem.

2. Používání těchto postupů a využívání agentur, které tyto praktiky podporují, přináší ve svém výsledku strategie kognitivní disonance („vymytí mozku“).

3. Strategie kognitivní disonance vedou k tomu, že náhradní matka se cítí jako „předmět“.

4. Jestliže premisa uvedená ad 1. je správná, je celý projekt náhradních matek morálně problematický, jestliže premisa uvedená ad 2. a ad. 3. je správná, je náhradní mateřství (surrogacy) morální problém.

5. Empirické důkazy podporují premisy 1., 2. jakož i 3.

6. Z toho plyne, že náhradní děloha (surrogacy) je morálně problematická.

Těhotenství je sice fyziologický stav, může však být ohroženo řadou komplikací jak během samotného průběhu, tak během porodu, a to až po úmrtí náhradní matky. I takový případ již byl publikován: šlo o 29letou ženu, jejíž smrt nastala 90 minut po porodu v důsledku ruptury aorty po prudkém zvýšení krevního tlaku. Z vyjádření její matky vyplynulo, že „již nechtěla mít další děti, protože však pocházela z velké rodiny, chtěla pomoci lidem, kteří vlastní děti mít nemohli“. (Anon: Surrogate mum dies after giving birth. Daily Mail, 29 Jan 2005, http://www.dailymail.co.uk/news/article-335871/Surrogate-mum-dies-giving-birth.html accessed 19 Nov 2008). Zatímco biologická matka podstupuje rizika s odměnou vlastního dítěte, náhradní matka tuto vidinu nemá.

A co nejvíce smrdí na této altruistické aktivitě, jsou až v první řadě peníze. V chudé Indii (kde je možné koupit ledvinu k transplantaci za 5000 liber) se už licituje o nejlevnější surrogátové matky, v bohatých státech USA se licituje po porodu o dodatečném zvýšení „pronájmu“ dělohy a právníci neprodělávají. Pokud se medicína vydává tímto směrem, je to bezpečnější cesta do pekel než implantace silikonů a jiné zhovadilosti. Tato skutečnost je akcentována ještě tím, že kromě citace o smrti surrogátové matky v Daily Mail tyto skutečnosti jsem ve vyhledávači PubMed nenašel...

 

↑ nahoru

Zpracovala: Alena Hechtová

Související literaturu k tématu najdete v naší Odborné knihovně.

Odborná spolupráce na článku

MUDr. Radkin Honzák

Psychiatr. Též působí jako ambulantní psychiatr v IKEM a REMEDIS, dále jako sekundární lékař Psychiatrické léčebny Bohnice a asistent ÚVL 1.LF UK.

Narozen 1939, promoval na Fakultě všeobecného lékařství UK v Praze 1962. Působil jako sekundární lékař v PL Kosmonosy, od roku 1966 jako psychiatr - konzultant. Nejprve v Ústavu pro výzkum výživy (gastroenterologická problematika, výzkum spánku, výzkum stresu), po sloučení výzkumných ústavů v IKEM (pacienti s nezvratným selháním ledvin, transplantační program). V současnosti asistent ÚVL 1.LF UK, ambulantní psychiatr IKEM, sekundární lékař PL Bohnice, ambulantní psychiatr REMEDIS.

Věnuje se klinické práci; se specializací na psychiatrii, psychoterapii a psychosomatický (biopsychosociální) přístup. Jak sám uvádí, jeho zájmem jsou hlavně lidi (a všechno ostatní).

Publikační aktivity autora najdete v Odborné knihovně

 

Literatura:

Pomoc či odpovědi na další Vaše otázky z této oblasti hledejte:

Sekce asistované reprodukce České gynekologicko-porodnické společnosti ČLS JEP
www.adamcr.cz
www.abctehotenstvi.cz
Náhradní mateřství v našem občanském zákoníku - www.epravo.cz
www.repromeda.cz   (Náhradní surrogátní mateřství)
Advokátní specialista na náhradní mateřství
www.modrykonik.cz
www.doktorka.cz

 ↑ nahoru

Pomohly vám informace v tomto článku?

Nahoru

Facebook Šance Dětem Twitter @sancedetem Google+ +SanceDetem YouTube SanceDetem RSS RSS