Zobrazit menuSkrýt menu

Adéla: Mám prý duši bojovníka

Autor: Hanáková, Adéla | Rok vydání: 2014 | Jazyk: Čeština
Kategorie: Zdravotní problematika | Typ dokumentu: Článek v periodikách | Název zdrojového dokumentu: chodicilide.cz (chodicilide.cz)
Plná dostupnost: ANO Hanáková, Adéla, postižení, handicap, svalová dystrofie, chodící lidé, chodicilide.cz, rozhovor, interview

Rozhovor s Adélou Hanákovou, Ph.D., který byl poprvé zveřejněn na portále Chodící Lidé.cz. Jelikož nyní není dostupný, rozhovor najdete na následujících řádcích.

Adéla: Mám prý duši bojovníka
22. 01. 2014

Adéla Hanáková nyní prochází těžkým obdobím. A nesmírnou oporou jí je rodina, o které si také velmi ráda povídá. V rozhovoru přiznává, že z depresí ji spolehlivě vyléčí hudba. Za své motto přijala to, které jí vštěpoval její otec: „Kašli na to, láska zvítězí!" (V originále je to drsnější. :-)) „To mi v těžkých chvílích vždycky pomůže. Když už vám totiž nezbývá nic jiného, vždycky tu je a bude láska."

Co nebo kdo je pro tebe nejdůležitější na světě?

Od mala trpím svalovou dystrofií a navíc nedávno se mi stal úraz, a tak jsem si uvědomila sílu rodiny. Nejvíce volného času nyní trávím se svou roční dcerkou Adélkou a manželem. Společnost nám dělá i psí smečka, kterou tvoří Bert a Iwan.

A co práce?

Pracuji teď na škole, kterou jsem vystudovala. Měla jsem obrovské štěstí, dělám to, co mě naplňuje, mohu komunikovat se studenty a mohu jim i něco málo ze sebe předat a hlavně mohu publikovat. Pocházím z Chomutova a po běžné základní škole jsem se dostala na šestileté gymnázium. Po maturitě jsem si dala roční kurz angličtiny a pak jsem odešla na opačný konec republiky. Vystudovala jsem magisterské studium logopedie na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Udělala jsem si doktorát v oboru speciální pedagogika a tomu se věnuji dodnes. Na své škole jsem zůstala jako odborná asistentka. Věnuji se výuce a vědecko-výzkumné činnosti.

Co děláš ve svém volném čase?

Baví mě vaření, teď však péči o kuchyni převzal můj manžel. Nejvíce si pochutnám na české klasice, ale mám ráda i zeleninové saláty, ovoce a luštěniny. Baví mě i sport, ten se ale teď kvůli úrazům omezil na potřebnou rehabilitaci s pomocí fyzioterapeutů. Jednou bych se však ráda vrátila k jízdě na svém speciálně upraveném tandemovém kole. Na něm jsem s manželem poznala krásu Dunajské stezky.

Bylo těžké vyrovnat se s postižením?

Svalovou dystrofii (pozn.: projevuje se úbytkem svalové hmoty) u mě zjistili v 9 letech. V současné době se pohybuji na invalidním vozíku. Kdysi o mně někdo řekl, že mám duši bojovníka. Možná že to zní trochu jako klišé, ale neberu své postižení jako boj s něčím, ale jako výzvu, jak se naučit život brát takový, jaký je. Jedna hodně moudrá kamarádka mě naučila, že každá duše si vybírá svůj úděl, byť může být složitý pro život ve fyzickém těle. Je pravda, že jsem měla v životě momenty jako „Proč zrovna já?", ale pak si člověk uvědomí, že život není černý nebo bílý, ale je takový, jaký si jej uděláme. Stále častěji si uvědomuji, že nedílnou součástí mého života jsou lidé, bez kterých si nedokážu život představit. Teď mám na mysli všechny své asistenty, pomocníky, prarodiče, ale i studenty.

Když na tebe přijdou chmury, co je zažene?

Z depresí mi spolehlivě pomůže hudba. Miluji ji. Každou chvíli si něco zpívám. Když mi je nejhůř, sednu si k pianu, něco si zazpívám a hned mám pocit, že má život zase lepší smysl. Se svým stejně postiženým bratrem jsem natočila před několika lety CD „Kapka štěstí". Naše spolupráce tím neskončila - s bráchou a jeho ženou Zuzkou jsem spolupracovala i na dalším CD s názvem „Já žiju". Mým největším hudebním vzorem byla, je a dlouho bude Zuzka Navarová.

Jaký je tvůj největší životní sen?

Ráda bych vychovala ze své dcerky slušného a hodného člověka. Ráda bych obohatila další lidi o pár myšlenek. Ráda bych se podívala do nějaké pěkné země a snad největším mým snem je udržet se co nejdéle v dobré kondici.

Nahoru

Facebook Šance Dětem YouTube SanceDetem RSS RSS