Zobrazit menuSkrýt menu

Táta má být po ruce

Publikováno: 4. 2. 2019, aktualizováno: 14. 2. 2019 | Kategorie: Téma měsíce

Přítomnost otce, možnost být s ním v kontaktu, pozorovat jej a učit se od něj, je pro děti velmi důležitá. Jak se liší jeho pozice a úloha v jednotlivých vývojových obdobích dítěte? A co dělat, když z různých důvodů otec selhává?

Nedávno jsem byl pět dní pracovně mimo domov a svému desetiletému synkovi jsem nechal detailní harmonogram, co má který den udělat. Kdy má vynést koš, kdy cvičit na kytaru. Ba, kdy si, vlastně každý večer, nasadit rovnátka. Po návratu domů jsem nad svým dobrým plánem jen lomil rukama. Synek ho splnil sotva z třiceti procent a moje žena, která se stará ještě o další dvě děti, byla naštvaná tak jako tak. Byl jsem naivní. Moji absenci přece nemůže nahradit sebepropracovanější harmonogram.

Děti potřebují mít tátu na dosah. Je jim jedno, jestli musí vydělat na chod domácnosti nebo na hypotéku. A fotka jim nestačí. Potřebují ho vidět a slyšet, potřebují se ho dotýkat. Například můj synek mi na uvítanou dá herdu do břicha. Ne proto, že mi chce ublížit, ale (doufám) spíš proto, abychom měli fyzický kontakt.

Začíná to už před narozením. Budoucí otec může chodit se svojí ženou/partnerkou na ultrazvukové vyšetření, kde svého potomka v přímém přenosu vidí. Pokračuje to u porodu, kde ho také slyší, někdy docela intenzivně, a pak se jej i dotýká. Od prvních dnů také registruje jeho signály – je k tomu disponován stejně jako matka: zaslechne-li muž dětský pláč, bije jeho srdce stejně rychle, jako srdce ženy.

Během kojeneckého věku dítě tátu nepotřebuje jen zdánlivě. I když ho krmí nanejvýš z lahve, posílá mu signály tím, jak se tváří, jak na něj mluví, jak ho drží a houpe. Dítě si ho prohlíží, slyší, očichává, stává se „jeho člověkem“. Když pak matka dítě přestane kojit, je táta tím prvním, kdo může nastoupit do služby jako rovnocenný pečovatel. Krmí-li otec dítě z lahve, dělá to stejně citlivě jako matka a dítě vypije stejné množství mléka, jako když ho krmí ona.

Raný a předškolní vývoj dítěte nezávisí zdaleka jen na matce. Táta učí dítě novým dovednostem, typicky jízdě na odrážedle, později na kole. Často vybízí k různým hrám, které nenápadně podněcují nejrůznější tělesné a duševní schopnosti. Od lezení na stromy až po rozvoj řeči. Otcové na dítě mluví komplikovaněji než matky a tím ho stimulují, aby i ono používalo složitější jazykové konstrukce. Přítomnost otců také pozitivně ovlivňuje začleňování dětí do sociálního prostředí – a to už od mateřské školy. 

Začátek školy je pro každé dítě zásadním milníkem při cestě do světa.  Táta je zde, spolu s mámou, veledůležitou figurou, protože tento krok schvaluje a z pozadí jistí.  Kromě toho může svoje dítě podpořit tím, že s ním do školy nejen první den, ale i jindy, pravidelně chodí. Zajímá se o jeho pokroky a dělá s ním domácí úkoly. Učí ho, nejen v první třídě, že na výsledcích také záleží a že je nezískáváme zadarmo. Otcové jsou zpravidla ambicióznější než matky, ale pro vývoj dítěte to je jen dobře. Ve škole nebo třeba ve sportu.

Anketa

Když nejtěžší projevy puberty pominou a děti skutečně přestávají být dětmi, táta by jim měl pořád krýt záda. Už méně jako autorita, zato více jako mentor, který se pomáhá zorientovat ve vztahu ke světu, jeho příležitostem i rizikům. Jaké to je vybrat si školu, přivydělávat si, mít stálého partnera / partnerku a podle jakých hodnot se řídit, když nastanou krizové situace? U hledání odpovědí by otcové neměli chybět. Navíc by měli podpořit, často i finančně, aktivity, které mladého člověka vyvádějí z bezpečného prostoru rodiny. Třeba na zahraniční stáž.zdravého a férového chování. Pokud obstojí, podstatně ovlivní vývojovou dráhu svých dětí a pomůže jim vyhnout se asociálním návykům či závislosti na drogách. Nemluvě o tom, že dcery nasměruje ke kvalitním partnerům a synům dá kvalitní mužský vzor. Mimořádný význam má táta v pubertě. Často je tím, na koho jsou mířeny ty nejdrsnější provokace. Neboť „teens“ se zkrátka potřebují vymezovat. Úkolem otce je, aby tyto provokace, samozřejmě ve spolupráci s matkou, ustál, a udržel pubertální dítě v hranicích.

Dlouhou dobu, od padesátých do devadesátých let 20. století, psychologická věda zdůrazňovala ve vývoji dítěte význam matky. Je jistě nesporný i dnes, zejména v prvních letech života. Nicméně otcové postupně začali, i pod vlivem ženské emancipace, vystupovat ze stínu. A ukázalo se, že jsou pro děti také důležití. Ne snad v nějaké soutěži s matkami, ale v soutěži mezi sebou.

Jak ukázaly výzkumy, děti aktivních otců mají ve srovnání s dětmi otců pasivních, rozuměj nepřítomných, řadu výhod: vykazují vyšší IQ, jsou méně nemocné, více psychicky odolné, mají méně problémů s chováním a jsou odolnější vůči stresu. Méně tendují k delikventnímu chování, kriminalitě a užívání drog. V dospělosti pak zažívají více ekonomických úspěchů, uspokojivější sexuální vztahy i spokojenější manželství. Více si váží sebe sama a, jak jinak, mají se svým otcem pevnější, láskyplnější vztah. (Zdroj dat: www.fatherhoodinstitute.org.)

Věda potvrzuje, co beztak z rodičovské praxe dobře víme. Že dětem se bez časté, pravidelné a osobní přítomnosti otců v dětství, ale i v dalším životě, nedaří dobře. Už jen proto, že nemají pro své chování vzor. Když dítě tátu nevidí, nemá se od koho učit, respektive jeho modelové učení probíhá jinde a jindy než v rodině.

Nemusí to být vždycky vyloženě špatně. Zejména pro děti z rodin, kde otec selhává, může být vazba na dědu, fotbalového trenéra či učitele požehnáním. Jenže i selhávající otec má svůj vliv, vždyť děti ho i přes jeho chyby mají zpravidla rády. Už jen kvůli dětem se mu má dostat pomoci, ať laické (příbuzní a přátelé) nebo profesionální (sociální služby). Pokud otce vyloučíme ze hry, trestáme i děti.

Samozřejmě, podporu si zasluhují všichni tátové. Může jít o podporu státu (týdenní otcovská po narození dítěte), vzdělávacích institucí (tátové jsou zváni na akce školy), neziskových organizací (rodinné centrum pro ně udělá seminář) nebo i podporu mediální (například http://tataweb.cz/). Aby při všech svých povinnostech nezapomínali, že je děti potřebují mít po ruce. A to doslova.

Videorozhovor s psychologempsychoterapeutem PhDr. Martinem Járou

 

Související literaturu a další zdroje informací najdete v naší Odborné knihovně.

 

Zaujal Vás článek a chcete každý měsíc dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru!

Přihlášení k odběru newsletteru

 

Autor článku

PhDr. Martin Jára

Psycholog, psychoterapeut a supervizor. Člen Evropské asociace pro gestalt terapii a České asociace pro psychoterapii. Autor knihy o setkání se sny Sny naživo. V neposlední řadě jeden ze zakladatelů a současný (2/2019) ředitel Ligy otevřených mužů (www.ilom.cz).

 

Pomohly vám informace v tomto článku?

Nahoru

Facebook Šance Dětem Twitter @sancedetem Google+ +SanceDetem YouTube SanceDetem RSS RSS