Zobrazit menuSkrýt menu

Dítě potřebuje rodičovské vzory: vychovávejte vlastním příkladem

Publikováno: 1. 3. 2016, aktualizováno: 25. 1. 2019 | Kategorie: Téma měsíce

Mnoho rodičů se dnes ve výchově spoléhá hlavně na rady expertů a odbornou literaturu, zapomínají však, že nejdůležitější je pro dítě jejich vlastní příklad. Kromě mateřského a otcovského vzoru děti zásadně formuje také vzájemný vztah rodičů.

Obsah článku:

Jsou důležitější mámy, nebo tátové?

Rozdíly mateřské a otcovské výchovy

Rodičovský vztah jako vzor

Chlapci v ženském světě

Jak ovlivňujeme partnerské vztahy svých dětí?

Uspěje rodově neutrální výchova? 

Anketa

Narození dítěte přestává být samozřejmost, je to životní rozhodnutí. S tím se mění i hodnota dítěte v očích rodičů. Zájem o knihy věnované nejrůznějším stylům výchovy, články o rodičovství a množství diskusí na internetu tomu dávají za pravdu. Někdy se tento trend označuje jako expertní rodičovství – neznamená to ale, že by rodiče byli experty na výchovu, naopak. Pojem expertní rodičovství odkazuje spíše na nejistotu, obavy spolehnout se na vlastní intuici a z toho plynoucí hledání rad odborníků.

Rodiče se tak mnohdy drží odborných doporučení, která považují za správná, a lehce zapomenou na to, že na své děti výchovně působí i ve chvíli, kdy si to vůbec neuvědomují. Prakticky neustále děti ovlivňujeme svým vlastním vzorem. Nejen když řešíme jejich zlobení nebo konflikt s jinými dětmi na hřišti, ale i tím, jak se chováme, když je potomek „v pohodě“, jak komunikujeme s partnerem nebo jak o něm s dítětem či před dítětem mluvíme. „Vždyť je ještě malé. Když si hraje, ani nás nevnímá, a i kdyby, stejně nechápe, oč jde,“ říkáme si. Možná nechápe, nicméně atmosféru, tón řeči a emoce, které jsou s tím vším spojené, nasává jakou houba a hluboko v sobě si je ukládá.

Jsou důležitější mámy, nebo tátové?

Pro malé dítě je nejdůležitější osobou máma, myslí si většina z nás a biologické souvislosti spojené s těhotenstvím, porodem a kojením naznačují, že to je do velké míry pravda. Anglický vývojový psycholog a psychoanalytik John Bowlby v 60. letech minulého století formuloval teorii citové vazby (attachmentu), která v podstatě říká, že dětský mozek je vrozeně vybaven schopností emočně se připoutat k významné pečující osobě a že tato pevná citová vazba zajišťuje dítěti pocit bezpečí a je základem jeho zdravého psychického vývoje.

Nejpravděpodobnější osobou je biologická matka, ale v případě potřeby může tuhle roli sehrát i někdo jiný. A i když je primárním pečovatelem matka, není na škodu, když se dítěti už od kojeneckého věku věnuje také muž, otec. Dítě ho vnímá a informaci o něm (třeba jeho pachovou stopu) si hluboko v sobě ukládá.

To stojí mimo jiné i za návrhy, aby otcové trávili určitý čas na rodičovské dovolené. Podle údajů Ligy otevřených mužů (LOM) o tuhle zkušenost stojí deset procent českých otců. Psychologové kolem sdružení LOM doporučují, aby muž šel na rodičovskou až po jednom roce věku dítěte. Myslím si, že si to tátové více užijí, když se s dítětem už dokážou domluvit,“ říká Lukáš Talpa, manažer projektu Táta na plný úvazek. Sám ale zvládl rodičovskou už od půl roku své dcery.

Podle oficiálních statistik tvoří tátové ani ne dvě procenta všech rodičů na rodičovské. Někteří otcové, často ti se svobodným povoláním, jsou však doma s malými dětmi, aniž pobírají dávku od státu... Pro většinu rodin je varianta „táta na rodičovské“ finančně nevýhodná a podle informací LOM o ni 66 procent žen ani nestojí. Ale větší zapojení otců do každodenní péče o potomky jednoznačně vítají. Mnohdy si ovšem myslí, že by tátové měli pečovat podle jejich instrukcí a dodržovat všechny jejich standardy.

Jenže jak zjistili odborníci, péče otců je přece jen odlišná. Neznamená to, že je méně starostlivá nebo méně odpovědná, je zkrátka jiná a zákonitě taková být musí, protože mezi mužem a ženou existují biologické rozdíly. Nejen ve stavbě těla, ale i ve složení a poměru hormonů, objektivně najdeme odlišnosti také ve stavbě a fungování mozku, jak dokazují i moderní zobrazovací metody. To s sebou nese drobné odchylky v určitých oblastech vnímání, myšlení i jednání.

Rozhovor s ředitelem Pedagogicko-psychologické poradny Petrem Klímou

↑ nahoru

Rozdíly mateřské a otcovské výchovy

„Mám-li se pokusit najít nějaký rozdíl, tak jsem snad tolik nedbal na to, kolik má dcera na sobě vrstev oblečení. Myslím také, že se mnou měla větší šanci riskovat a zkoušet své limity. Další, na co si vzpomínám, je, že jsem se na pískovišti, ale třeba i v Sokole, více zapojoval do aktivit dětí, běhal jsem s nimi, stavěl hrady a tunely z písku. Byl jsem víc ten hračička, který se vrátil tak trochu do dětských let,“ vzpomíná Lukáš Talpa.

„Zdá si mi, že ženy jsou v některých věcech až přecitlivělé. Když si moji kluci odřeli koleno, hned jsem nevymýšlel, že mají otravu krve. Ne že bych jim neprojevoval lásku, ale takové to šišláníčko: „Jejej, ty máš bebíčko,“ to mi nikdy moc nešlo. Spíš jsem říkal: „Jé, ukaž, no to je škoda, ale život jde dál.“ Kluci neměli čas se tím dlouho zaobírat. Jiné děti, pokud se to víc řešilo, fňukaly hodinu, že je to bolí,“ říká Ondřej Holinka, otec tří synů, který zůstal doma, když byly nejstaršímu dva roky. Oba mladší už zvládl opečovávat od miminek.

Děti v jeskyni

Osobní zkušenost autorky textu:

Moje dnes už dospělé dcery dodnes rády vzpomínají, jak v sotva školním věku vyrazily na výlet ve skupině tří otců a šesti dětí. Tátové je po provaze spouštěli do jeskyně. Samotné, protože otcové se zamřížovaným otvorem neprotáhli… Doma děti vzrušeně vyprávěly zážitky z dobrodružné výpravy – a my mámy jsme běsnily. „Neblázni, vždyť to nebylo nebezpečné, ta jeskyně není hluboká, a kdyby bylo potřeba, mohli jsme to oběhnout z druhé strany,“ uklidňoval mě tenkrát manžel.

The Wall Street Journal v loňském roce zveřejnil výsledky kvalitativního výzkumu psycholožky Kathryn Kernsové, která se dlouhodobě věnuje „otcovskému faktoru“ ve výchově. Hovořila se třiceti mladými lidmi, kteří hodnotili svůj vztah s rodiči. Oceňovali, že tátové dokážou povzbuzovat a pěstovat zdravou sebedůvěru, při hraní kladou před dítě výzvy, vedou ho k překonávání překážek a umějí zastavit pláč dítěte vtipnou a hravou formou.

Mámy obvykle více dbají na bezpečí dětí. Častěji poskytují přímý kontakt z očí do očí, jsou připravené pofoukat bolístku a chránit děti před nepříjemnými zkušenostmi. Někdy jsou protektivní až příliš, v každé samostatnější činnosti dítěte vidí možná rizika a chtějí mít své ratolesti raději stále pod kontrolou. Ochranitelsky laděné maminky se hůř smiřují s představou, že jejich malý chlapeček, ale i holčička může něco pozitivního získat ze situace, která je mírně frustrující, která dítě určitým způsobem omezuje a vyžaduje překonávání překážek. Tomu naopak víc rozumějí otcové. „Obvykle to bývá tak, že matka se zaměřuje na bezpečí, zatímco otec na autonomii. Výchovné přístupy obou rodičů se tak mohou vhodně doplňovat,“ vysvětluje psychologpsychoterapeut Martin Jára z Ligy otevřených mužů.

Dětem přitom vůbec nevadí, když má každý z rodičů trochu jiný přístup a maličko odlišné nároky. Naopak. Je to pro ně jedna z prvních lekcí sociálního učení. Už předškolní děti zjistí, že se máma v určité situaci zachová jinak než táta, a zároveň se učí, že na každého z rodičů „platí“ něco jiného. Například na mámě se snáze vyprosí nákup sladkostí, zato když je doma jen táta, dá se usmlouvat úklid hraček. Ale batůžek s pitím a svačinou mu na výletě neponese. V zásadních věcech by však měli rodiče táhnout za jeden provaz.

Čtěte také:
Jaké rodiče potřebují dnešní děti? Dost dobré
Rozvod a děti: Víte, co je syndrom zavrženého rodiče?

↑ nahoru

Rodičovský vztah jako vzor

Máma nebo táta? Vzájemný vztah rodičů je také důležitým vzorem, pomocí něhož se děti učí, jak to v partnerství chodí. Dnes už tolik nezáleží na tom, jak mají partneři rozdělené úlohy. Není podstatné, kdo myje okna, vaří nebo seká trávu. V mnoha rodinách už neplatí rozdělení na tradiční „mužské“ a „ženské“ práce, důležitější je, aby děti viděly, že rodiče mají povinnosti nějakým způsobem rozdělené a že si je podle potřeby také mohou vyměňovat. Děti velmi citlivě vnímají, jak se rodiče domlouvají, jak si pomáhají, nakolik si vycházejí vzájemně vstříc a podporují se.

Tradiční a úplná rodina poskytuje dětem i důležité vzory toho, jak se řeší konflikty, jak rodiče diskutují o záležitostech, na které nemají shodný názor. Dokážou se domluvit? Jakým způsobem hledají přijatelný kompromis? Jsou schopni se vzájemně vyslechnout, respektovat názor druhého, nebo jeden diktuje a druhý se podřizuje? Když dojde na hádku, urážejí se navzájem a zesměšňují se? Nebo před otevřeným střetem uhýbají a nechávají nedořešené spory doutnat pod povrchem? Právě to jsou některé z významných momentů, kdy rodiče vychovávají, aniž by si toho byli vědomi. Vytvářejí totiž vzorce chování, které budou děti po letech s velkou pravděpodobností opakovat ve vlastních partnerských vztazích. Často zcela nevědomě.

Děti, které vyrůstají v neúplných rodinách, jsou ochuzené o každodenní zkušenost partnerského soužití. Proto je dobře, když mohou vidět, jak to funguje v domácnosti babičky a dědy, tety a strýce nebo v rodinách kamarádů.

↑ nahoru

Chlapci v ženském světě

Dětem v trvalé péči jednoho z rodičů chybí i blízký vzor druhého pohlaví. A protože tou pečující osobou bývá spíše matka, častěji chybí mužský vzor. Některé ženy samoživitelky sice říkají, že se snaží dětem nahradit i otce, ale psycholog Martin Jára vidí takovou „dvojjedinou roli“ spíš jako problematickou. Zvlášť v případě synů – protože kluci se při hledání své identity potřebují identifikovat s mužem, nejlépe samozřejmě s tátou nebo alespoň s jiným blízkým představitelem mužského světa. „Jako mužský vzor by měl fungovat opravdu muž – děda nebo jiný příbuzný, učitel, trenér nebo vedoucí zájmového kroužku,“ říká psycholog.

Děti se totiž zpočátku učí především nápodobou a chlapci vyrůstající převážně v ženském světě s matkou, sestrou, babičkou a učitelkami nemají možnost vidět, jak se v určitých situacích chová muž. Proto může být jejich hledání sebe sama složitější. Když nemá klučík k dispozici reálný vzor, může se upnout třeba k seriálovému superhrdinovi, což nemusí být ku prospěchu.

Dnes Pobyt v příroděse často hovoří o tom, že děti (a jde zase spíš o kluky) jsou agresivní. Ženy mají obecně tendenci agresivitu tlumit, protože ji často vnímají jako jednoznačně negativní a nebezpečnou. I tohle může být v převážně ženské výchově kluků problém. „Když děti sedí celý den ve třídě a nemohou se ani pořádně proběhnout, vůbec se nedivím, že jsou agresivní. Doma to je podobné. Měli bychom dětem agresi přiznávat, nezakazovat ji, spíš s ní aktivně pracovat,“ vysvětluje Martin Jára a dodává:  „Když ji potlačujeme, často si najde ničivou formu: třeba v ponižování druhého nebo v autoagresi.“ Tátové učí děti zacházet s agresí třeba tím, že se s nimi „perou“. 

Nahromaděné napětí se uvolní, někdy táta dopřeje potomkovi pocit vítězství, jindy ho porazí, aby si v bezpečném prostředí prožil i prohru. Navíc se ve vzájemných potyčkách synové učí pracovat se svou silou a užívat ji s rozumem, protože na vlastní kůži poznají, co je legrace a kdy už rána bolí. Matky se se syny obvykle neperou. A dětští psychologové potvrzují, že děti, které tuhle zkušenost nemají, často i v nevinných hrách ublíží druhému nebo samy sobě – prostě jim to nedojde. Vždyť filmový hrdina přece hned vyskočí, otřepe se a je v pořádku…

Hledání mužské identity mezi ženami

Vývojová psycholožka Simona Horáková Hoskovcová:

„Není dobré, když maminka s babičkou zanevřou na muže a prezentují je jako zlé, špatné a všechny stejné. A třeba se snaží i tlumit chlapecké projevy u synů. Dost pravděpodobně to synovi působí nejistotu ve vlastní roli a později ve vztazích. Pokud v rodině, kde se nadává na muže, vyrůstá kluk, je pro něj obtížné přijmout sebe sama, protože on je také muž. Má v sobě určitou hladinu testosteronu, která s jeho tělem dělá jiné věci, než když se vyplavuje estrogen u žen. Takového kluka odsuzujeme k tomu, aby popíral sám sebe. To je náročné, ubírá to energii. I když máma tátu nesnáší, je vždycky lepší, když synovi umožní přijmout jeho mužskou roli. Pak si třeba může říct, moje máma nenávidí tátu, protože se o ni a o mě nestaral, ale já tu chybu nebudu opakovat. To je konstruktivní rozhodnutí, ale pokud musí syn popírat svoji maskulinitu, aby udělal radost mamince, to je špatně.“

↑ nahoru

Jak ovlivňujeme partnerské vztahy svých dětí?

Harmonická rodina Dcery se ve své roli identifikují s matkou. Mohlo by se tedy na první pohled zdát, že neúplná rodina v „ženském složení“ je při hledání jejich ženské identity dostačující. Jenže ze vztahu s otcem čerpají holčičky potvrzení své ženské role – dobrý vztah s tátou je učí pozitivně vnímat své ženství a otec jim zároveň představuje mužský svět jako přátelský a důvěryhodný. To může být velmi důležité pro pozdější navazování partnerských vztahů. O tom, jak důležitý je pro dcery tenhle „první mužský jejich života“, svědčí i fakt, že po rozvodu rodičů se dospívající dcery mnohdy snáze smiřují s novými partnery matek než s novými přítelkyněmi a manželkami otců.

Pokud otcové vlastním příkladem dcerám ukazují, že mužský svět je hrubý, necitlivý k jejich potřebám a přáním, i to je poselství, které na nevědomé úrovni ovlivňuje budoucí partnerské chování těchto dívek.

Stejný pozitivní či negativní signál ale vysílají i matky. Je-li matka zvyklá dosáhnout svého například manipulací, dcery si s velkou pravděpodobností osvojí stejný vzor. Synové se mohou pro změnu nevědomě programovat k ostražitosti vůči blízkým osobám ženského pohlaví. V dospělosti pak takový muž může být upřímný kamarád a okouzlující společník, ale ve chvíli, kdy vztah se ženou získá na intimitě, se nečekaně stáhne a udržuje si pro partnerku nepochopitelný odstup.

↑ nahoru

Uspěje rodově neutrální výchova?

Genderoví odborníci a odbornice zastávají názor, že rozdíly mezi muži a ženami, respektive mezi kluky a děvčaty, jsou především výsledkem sociálních vlivů a výchovy. Jinak řečeno, gender, tedy sociální pohlaví, hraje ve vývoji jednotlivců mnohem větší roli, než jsme si ochotni přiznat. Budeme-li tedy vychovávat syny i dcery úplně stejně, genderové stereotypy zmizí a všichni se budou chovat řekněme „stejně lidsky“.  Pravda to je jen částečně.

„I kdyby rodiče vybírali zásadně jen neutrální hračky, před okolními vzory dítě stejně neuchrání. Já jsem při výběru hraček pro větší otevřenost. Moje děti měly stejnou sadu Lega Duplo, kde jsou kostičky a panáčci. A přesto si s tím kluk hrál jiným způsobem než holka. Bylo jim kolem dvou let, prostředí je tedy ještě nemohlo ovlivnit. Dcera si posadila panáčky kolem stolu a hrála sociální hry, syn stavěl auta, věže a domy. Toto pozorování mě posunulo k většímu vnímání biologického základu chování kluků a holek,“ říká psycholožka Simona Horáková Hoskovcová. Holčičky si mohou skvěle vyhrát s autíčky a kluci s panenkou a kočárkem, měli bychom být ale připraveni na to, že si nebudou hrát stejně.

To, co může udržovat nežádoucí genderové stereotypy a škodit dětské psychice, jsou bezpochyby výchovné předsudky, třeba ty, že kluci nebrečí a holky se neperou. Tímto přístupem nevychováme silné, zralé muže, spíš muže vnitřně zmatené, byť na první pohled mohou působit silácky. A pokud se děvčata nenaučí vyjadřovat nesouhlas a vztek, mohou později agresivitu obrátit proti sobě v podobě sebeobviňování, neschopnosti hájit si vlastní názor i vlastní hranice nebo třeba budou mít sklony k pasivní agresi a ke skrytému manipulativnímu jednání, místo aby problémy pojmenovaly a otevřeně je řešily.

Text připravila PhDr. Daniela Kramulová ve spolupráci s PhDr. Martinem Járou.

Pokud byste se chtěli v souvislosti s tématem rodičovských vzorů na cokoli zeptat renomovaného odborníka, pošlete svoji otázku na e-mail nazory@sancedetem.cz. Odpověď odborníka pro vás zdarma zajistíme, zašleme vám ji e-mailem a anonymně bude zveřejněna i na portálu Šance Dětem.

Zaujalo Vás Téma měsíce a chcete každý měsíc dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru!

Přihlášení k odběru newsletteru

 

Další doporučenou literaturu najdete v naší Odborné knihovně.

Doporučená literatura:

BOWLBY, J.: Vazba. Praha. Portál, 2010.

KRAMULOVÁ, D.: Tátové na rodičovské. Psychologie dnes č. 9/2015

KRAMULOVÁ, D.: Hračka v podobě zbraně se mi zdá zvrácená (rozhovor s psycholožkou Simonou Horákovou Hoskovcovou). Psychologie dnes č. 12/2015

Odborný konzultant

PhDr. Martin Jára

Psychologpsychoterapeut. Věnuje se Gestalt terapii – i jako lektor. Zároveň vede Ligu otevřených mužů, která se zaměřuje na kvalitu mužského života.

Publikační aktivity PhDr. Martina Járy najdete v naší Odborné knihovně.

Pomohly vám informace v tomto článku?

Nahoru

Facebook Šance Dětem YouTube SanceDetem RSS RSS