Zobrazit menuSkrýt menu

Čtyři temperamenty u dětí

Publikováno: 18. 9. 2019, aktualizováno: 7. 10. 2019 | Kategorie: Téma měsíce

V srpnovém článku Typologie MBTI jako nástroj poznávání osobnosti dětí jsme vás seznámili s metodou, která může být dobrým pomocníkem při individualizaci výchovy a učení dětí, protože popisuje charakteristiky osobnosti popisným, neposuzujícím způsobem, tj. na úrovni potřeb, motivace, hodnot a předpokladů pro rozvoj dovedností, které vyplývají z vrozeně preferovaných psychických funkcí příjmu informací, způsobu rozhodování a zaměření osobnosti. Typologie MBTI pracuje se silnými stránkami, které vyplývají z vrozeného typu temperamentu a nastavení osobnosti. Zdůrazňuje to, co dané dítě potřebuje, jak přijímá informace, jak se učí a rozhoduje se.

Článek je pokračováním sprnového tématu o typologii MBTI.

Obsah článku:

 

Americký psycholog David Keirsey je autorem teorie založené na tom, že určitý typ osobnosti je svými charakteristikami podobný jiným typům osobnosti, které se proto sdružují v jednom typu temperamentu. Ve svém výzkumu dospěl ke čtyřem základním typům temperamentu dle MBTI. Čtyři typy temperamentu (SP, SJ, NF, NT) jsou čtyřmi různými způsoby naplňování vyšších potřeb uznání a seberealizace podle humanistického psychologa Abrahama Maslowa. Lidé různých typů temperamentu se od sebe liší tím, jaké potřeby jsou zdrojem jejich hodnot, vnitřní motivace a potenciálu pro rozvoj dovedností. Na tomto místě je dobré zmínit, že charakteristiky potřeb a předpokladů k rozvoji dovedností vyplývající z typu temperamentu jsou silnými stránkami a daný člověk díky nim může vybudovat a rozvíjet spokojenost a úspěch ve svém profesním i osobním životě.

Ukážeme si, jaké potřeby a specifika mají děti konkrétního typu temperamentu ve hře, při učení, při komunikaci s vrstevníky, jaké motivační prostředky je podněcují ke spolupráci, jaké mají předpoklady pro rozvoj dovedností a jak samy sebe vnímají, tj. jaké je jejich sebepojetí.

Ke každému typu temperamentu patří čtyři osobnostní typy podle toho,

· zda je dítě daného typu temperamentu extravert (E) nebo introvert (I) u všech typů temperamentu,

· zda je jeho zaměření osobnosti orientováno na judging (J) nebo perceiving (P) v případě typů temperamentu NF a NT (viz dále v článku),

· zda je se preferovaně rozhoduje prostřednictví myšlení (T) nebo cítění (F) v případě typů temperamentu SJ a SP (viz dále v článku).

Pro pochopení těchto pojmů a zákonitostí pomůže článek Typologie MBTI jako nástroj poznávání osobnosti dětí. 

Způsob, jakým se z jednotlivých psychických funkcí a zaměření kombinují jednotlivé typy osobností, přibližuje také naše tabulka.

EPIMÉTHEOVSKÉ DĚTI – „STRÁŽCI“ – SJ (čtyři typy osobnosti ESTJ, ISTJ, ESFJ, ISFJ)

Příjem informací prostřednictvím introvertních smyslů (SI), rozhodování prostřednictvím extravertního myšlení (TE) nebo extravertního cítění (FE).

Pro SJ děti je důležitou hodnotou odpovědnost. Obvykle se zhostí zadaného úkolu či na sebe vezmou takový, kterému se ostatní raději vyhnou. Chtějí mít pocit, že někam patří, že jsou užitečné. Potřebují mít ve svém životě řád a režim, plány, které pro ně znamenají jistotu a bezpečí. Jejich základní potřebou je pocit jistoty a stability, který se v rodině zajišťuje jednotností výchovy a stejnými postupy a požadavky ze strany obou rodičů. Potřebují i stabilitu místa. K jejich dobrému vývoji v dětství přispívá minimum změn jako stěhování a neustálá změna kamarádů. Lpí nejen na „svých lidech“, ale taky na svých věcech, například na zařízení pokojíčku. Rády fungují v tom, na co jsou zvyklé. Vyhovuje jim nastavený režim, uklidňují je pravidelné rituály. Never publish dirty HTML code and double check your content before publishing articles on the web!

Klid a jistotu jim dodává i to, že samy rády plánují a následně své plány rády dodržují. Plánování však vyžadují i od svých rodičů. Neustále se ptají, co je čeká, chtějí znát podrobnosti toho, co se bude dít, a pokud dojde ke změně plánu, reagují podrážděním. Dospělí je musí připravovat i na to, že plán nevyjde, a co se stane v takové situaci. Potřeba jistoty a stability se u nich projevuje i ve školním prostředí – potřebují stabilitu učitelů, místa k sezení, rozvrhu, postupů učení.

Jejich hra je méně fantazijní i ve vývojovém období, kdy se to přímo očekává – v předškolním věku. Hrají-li si, drží se více reality, hračky používají k tomu, k čemu jsou přímo určeny a odmítají se zapojit do hry, která je příliš fantazijně orientovaná a ony jí díky tomu nerozumějí. Hrají-li si na něco, mají problém se s postavou přímo ztotožnit, spíše si hrají tzv. „na něco“ nebo „jenom jako...“.

Jejich vnitřní potřeba užitečnosti se navenek projevuje ochotou pomoci, zodpovědností a pořádkumilovností. Ve škole rády vykonávají různé drobné pravidelné povinnosti, rády se pouštějí do úkolů, kde mohou někomu posloužit či se jiným zavděčit. Tyto charakteristiky však mohou vymizet, pokud nejsou soustavně posilovány. Aby měly děti SJ uspokojení z těchto činností, musejí být oceňovány ze strany dospělých. Mají přitom rády i formální vyjádření, například diplomy.

Co pomáhá:

Děti SJ potřebují vždy s předstihem vědět co, jak a kdy se bude dít – co po nich chceme. Pomáhá jim, když požadavky konkretizujeme do detailů, aby si nemusely domýšlet a neprožívaly nejistotu. Nepotřebují nutně chápat smysl našich požadavků, důležité pro ně je, že přicházejí od autority a jsou jasné, pokud možno pravidelné a předvídatelné. Se zadanými úkoly obvykle nepolemizují, minimálně odmlouvají. Stěžují si, když po nich chceme něco neočekávaného, co zatím nemají zabudováno ve svém plánu.

Lépe se učí, když mají před sebou jasný plán a cíl. Mají totiž rády dobře naplánované úkoly, s jasným zadáním, musí přesně rozumět záměrům dospělého. Pokud je naše instrukce příliš volná či nesrozumitelná, dožadují se podrobností a upřesnění. Preferují úkoly, u kterých mohou použít osvědčené postupy, vyjít z minulých zkušeností. Nevyhledávají učení prostřednictvím experimentování, u nových a neznámých věcí požadují metodickou podporu. Mívají dobrý pozorovací talent a věnují velkou podrobnost detailům, i těm, které se v rámci celku mohou zdát nepodstatné (například trvají na tom, že obrázek musí dokončit, domalovat na stromě všechny listy apod.). Rády vyhledávají faktické informace a pak s nimi pracují osvědčenými postupy. Mají-li se učit něco abstraktního, potřebují začínat u toho, co je jim blízké, co znají ze svého života, co vychází z jejich zkušeností. Získané znalosti a dovednosti potřebují opakovaně procvičovat a ihned propojovat s praktickým využitím. Proto potřebují praktická cvičení, práci s hmotnými pomůckami.

Potřebují často dostávat ocenění od druhých, rády slyší, jak je výsledek jejich práce precizní, jak přesně odpovídá zadání a že ji odevzdaly v termínu. Snadno reagují na korektivní zpětnou vazbu, která je zaměřená na kvalitu plnění úkolu. Ctí totiž autoritu a potřebují dělat to, co se od nich očekává, způsobem, který je „správný“. Upozorní-li je někdo na chybu, jsou rády, že ji mohou napravit. Očekávají však také, že dostanou návod na správné řešení.

Kamarádi většinou oceňují jejich ochotu pomoci. Může se stávat, že druzí jejich ochoty poskytnout úkol k opsání či půjčit pomůcky zneužívají. Někdy se na ně ostatní dívají jako na „šprty“, protože se snaží plnit požadavky, dodržovat pravidla a zároveň upozorňovat na to, pokud někdo jiný pravidla porušuje. Dospělí někdy toto jejich chování interpretují jako žalování. Pro ně jsou však pravidla závazná a hlášení o tom, že je někdo porušil, je snaha zjistit, zda pravidlo ještě platí, zda se nemají začít chovat v souladu s novými, změněnými pravidly.

DIONÝSOVSKÉ DĚTI – „HRÁČI“ – SP (čtyři typy osobnosti ESTP, ISTP, ESFP, ISFP)

Příjem informací prostřednictvím extravertních smyslů (SE), rozhodování prostřednictvím introvertního myšlení (TI) nebo introvertního cítění (FI).

Pro SP děti jsou důležité hodnoty jako volnost a nevázanost. Ideální pro ně je dělat si co chtějí, a hlavně kdy chtějí. Nejraději jednají z okamžitého popudu, působí proto přelétavě a roztěkaně. Když jim ale o něco jde, mohou mít vytrvalost, kterou u ostatních typů nenacházíme. Je to proto, že jim nejde o cíl a výsledek, ale o to vydržet, vytrvat až do konce, zjistit, kolik jsou schopni snést. Potřebují být neustále aktivní – hýbají jimi totiž impulsy, kterým snadno a rády podléhají. Raději věci rovnou řeší, jdou rychle do akce, aniž by promýšlely plán kroků a zvažovaly jejich možné dopady.

Při statických činnostech, kdy se delší dobu nic neděje, začínají být neklidné a nervózní, začnou se nudit a hledají zábavu vlastní aktivitou. To si okolí většinou interpretuje jako zlobení či vyrušování. Pokud mohou, vyhýbají se činnostem, které vyžadují delší klidné soustředění či myšlenkové pronikání do hluboké podstaty problémů. Pokud jsou do takových činností nuceny, velmi brzy se přestávají soustředit a začnou se pohybovat (mohou působit jako děti s ADHD – typickými projevy této poruchy jsou totiž hyperaktivita, impulsivita a porucha pozornosti).

V jejich myšlení a chování se neustále odráží tendence žít život tady a teď. Zajímá je především přítomný okamžik. Nerady se proto na něco dopředu připravují. Například hru si osvojí raději v jejím samotném průběhu než při dlouhém vysvětlování pravidel. Nechápou, proč se mají učit samy pro sebe a směřovat přitom k dlouhodobým a abstraktním cílům (příprava na další vzdělávání, úspěšnost v životě a zaměstnání). Proč se mají učit znalosti a trénovat dovednosti, které někdy v budoucnu možná budou potřebovat. To, co se učí, chtějí uplatnit hned.

Už od útlého věku jsou velmi hravé. Mají rády cokoliv, na čem mohou jezdit. Zkoušejí, jak co funguje, po hlavě se vrhají do nejrůznějších akcí včetně těch nebezpečných. Příliš mnoho volnosti může mít katastrofální následky, příliš mnoho kontroly a omezování může bránit jejich zdravému rozvoji a narušovat jejich sebedůvěru. Rády se věnují činnostem, kde mohou hned vidět výsledky, kde mohou manipulovat s věcmi či něco vyrábět. Nemají rády opakující se činnosti, rutinu. Naopak vítají změnu, zábavu a vzrušení. Nejčastěji ze všech typů porušují pravidla – někdy nezáměrně, v zápalu hry, někdy proto, že skočily do akce bez osvojení pravidel. Stává se však, že pravidla porušují záměrně – zkoušejí, jestli stále platí, a co se stane, když budou porušena.

Vyhovují jim soutěže a závody. Rády poměřují své síly s ostatními, jsou zároveň loajální vůči týmu. Jejich potřeba soutěžení by však měla být saturována v činnostech, které nejsou specificky výukové. Stejně vítají spíše soutěže založené na konkrétních činnostech (například sport), nikoliv ty intelektuálního charakteru.

Typické projevy:

Když se učí, chtějí velmi konkrétní zadání a pak si chtějí vše dělat po svém, protože standardní postupy je demotivují. Spoustu věcí začnou, nemají potřebu je dokončit. Odmítají dělat běžné školní povinnosti (trénovat dovednosti na stereotypních úkolech, odpovídat na otázky na konci kapitoly apod.) Při učení se lépe soustředí a přemýšlejí s oporou názorného materiálu, v matematice třeba trojrozměrných pomůcek a prstů. Pokud se mohou učit příklady a praxí, Jsou spokojeny a jejich učení probíhá výrazně efektivněji.. Nejlépe je, pokud si mohou sáhnout na to, o čem se učí, pracovat s předměty a přímo vidět, jak co funguje. Mají-li totiž pochopit nějakou teorii, musí nejdřív vidět její odraz v realitě. Potřebují prostor pro vlastní aktivitu, učit se prostřednictvím rozmanitých činností a v různých skupinách. Získané informace si potřebují znázornit (kresbou, modelem), zapojit při učení co nejvíce smyslů (komixy, filmy).

Rády jsou oceňovány za svůj výkon – s jakým odhodláním se do úkolu pustily, jak vytrvale pracovaly, jak aktivně překonávaly překážky a nenechaly se odradit, jak se nebály riskovat apod. Výtky a pokárání na ně mívají minimální vliv. Od mala jich slyšely bezpočet a zvykly si na ně. Například, že podléhají impulsům, které ostatní považují za nedostatek sebekontroly, je vlastně jejich přirozenost, které se rády poddávají.

Děti SP se obvykle k ostatním chovají jako k sobě rovným – většinou se nad ostatní nevyvyšují, ale taky si nechtějí od nikoho nechat poroučet. Je pro ně velmi důležitá svoboda a nezávislost. Rády se s kamarády pouštějí do jakýchkoliv činností, aby však u nich vydržely, musí jim to přinášet potěšení až vzrušení. Rády sami určují, co budou dělat, a hlídají si kontrolu nad svou činností. Pokud mají pocit, že něco nemají ve své moci, že je řídí někdo jiný, mohou být znenadání velmi neústupné. Ve škole někdy ponoukají k mimo učebním aktivitám a samy se jich rády účastní. Někdy zkoušejí, co učitel vydrží.

PROMÉTHEOVSKÉ DĚTI – „RACIONÁLOVÉ“ – NT (čtyři typy osobnosti – ENTJ, INTJ, ENTP, INTP)

Příjem informací prostřednictvím extravertní intuice (NE) nebo introvertní intuice (NI), rozhodování prostřednictvím extravertního myšlení (TE) nebo introvertního myšlení (TI).

Pro děti NT jsou důležitými hodnotami inteligence a kompetentnost. Potřebují rozvíjet svou schopnost dělat věci dobře za nejrůznějších okolností. Jsou neustále vnitřně puzeny ke zdokonalování svých schopností. Nejraději by získaly porozumění nad všemi objekty a událostmi v kterémkoliv oboru, který si vytknou jako oblast své kompetence. Jejich základní potřebou je přicházet věcem na kloub, pochopit, jak co funguje – ať už vlastním aktivním zkoumáním či studiem zdrojů, nebo kladením otázek dospělým.

Více než ostatní děti kladou dospělým otázku: „Proč?“ a vyžadují logickou odpověď. Od malička se ptají, proč a jak různé věci fungují, proč mají plnit rozmanité požadavky, proč mají dělat něco, co si samy nevybraly. Místo příkazů potřebují věcné a logické zdůvodnění proto, aby lépe spolupracovaly. Protože tyto děti se rády rozhodují a řídí své chování samy (nemají rády, když jim někdo říká, co a jak mají dělat), potřebují mít možnost samostatně vyhodnotit situaci a rozhodnout se například o čase k vykonání činnosti, či způsobu, jaký použijí. Nemají rády přímé instruování a vadí jim, když kritizujeme kvalitu jejich práce. Negativně vnímají i tělesné tresty – narušují totiž jejich integritu a dospělý v jejich očích selhává, protože ztrácí emoční kontrolu sám nad sebou.

NT děti se neustále ptají a zkoumají, co by se stalo, kdyby. Aktivně hledají odpovědi na své otázky. Následky jejich pokusů a výzkumných výprav za poznáním mohou končit nepořádkem a destrukcí věcí, což mohou popírat a odmítat je napravovat. Pokud jim ve zkoumání bráníme, obvykle začnou ještě více uplatňovat své potřeby, kritizovat a zpochybňovat.

Jak s nimi pracovat:

Dětem NT vyhovuje spíše přibližné zadání, které jim nediktuje postup práce. Chtějí uplatnit svou iniciativu, samy hledat své vlastní cesty, zkoušet nové přístupy. Zadání či náš požadavek chtějí slyšet jenom jednou, další opakování je rozčiluje. Místo upřesňujících informací a přílišných podrobností vyžadují zdůvodnění, proč mají danou věc dělat. Polemizují v případě, že se jedná o úkol rutinní povahy s nízkou intelektuální výzvou. Mohou projevovat svou frustraci s tím, že je to něco, co už jednou dělaly, a ví, že to zvládly. Jiná situace nastává u dovedností, které ještě nemají zvládnuty a uvědomují si to – ty si mohou vytknout jako cíl svého rozvoje a trénovat je tak dlouho, dokud se v nich nezdokonalí.

Preferují úkoly, které dávají příležitost k originalitě a vynalézavosti. Potřebují příležitost něco nového se dozvědět, aktivně zkoumat a nalézat odpovědi. Pídí se po zákonitostech, hledají souvislosti, kladou otázky jdoucí k podstatě věci a vyžadují logická vysvětlení. Nasávají i vědomosti, které aktuálně nemají praktický význam. Vyhovuje jim, je-li jejich učení opřeno o fakta a logická zdůvodnění. Rády se účastní intelektuálních diskusí, mají schopnost nazírat na vše z různých hledisek. Zvažují pro a proti, klady a zápory. Nemají rády příliš mnoho podrobných pokynů, neustálé opakování. Formální věci spojené s učením si dělají po svém.

Rády slyší, když se oceňují jejich schopnosti či kvalita výkonů, nápady a tvůrčí přínosy. Pokud je někdo upozorní na chyby či nedostatky, přijímají tuto kritiku spíše s nelibostí. Aniž si to uvědomují, denně ostatní testují a neustále prověřují schopnosti dospělých a současně i svou vlastní kapacitu zvládat nové výzvy. Pro řešení výchovných potíží je efektivní zvolit dialog. Uvést logické argumenty a fakta, zdůvodnit příčiny a následky. Potřebují situaci pochopit, teprve pak jsou ochotny se přizpůsobit a změnit své chování. Nejlépe reagují na korektivní zpětnou vazbu od lidí, kterých si váží, obdivují je pro jejich schopnosti či odbornost.

Mezi vrstevníky si děti NT většinou připadají trochu mimořádné a výjimečné, někdy i odmítané. Důvodem je často jejich neschopnost sdělit své myšlenky tak, aby je ostatní pochopili, a přitom respektovat jejich názory. Říkají přímočaře věci, které se ostatním nemusejí líbit. Mají na vše svůj vlastní názor, vždy vidí, jak by se daná věc dala udělat lépe, kvalitněji. Obvykle jsou méně citlivé k emočnímu prožívání druhých, nevnímají nebo podceňují jejich neverbální signály. Obtížněji chápou, co ostatní prožívají. Nepředpokládají, že by svým racionálním chováním mohli druhé urazit.

Děti NT se často tváří, jako by jim bylo jedno, že udělaly chybu. Uvnitř o sobě však často pochybují. Je pro ně zásadní, aby je okolí vnímalo jako schopné. Nesnášejí znevažování svých schopností, nejvíce pak těch intelektových. Jsou-li konfrontovány s tím, že jim něco nejde tak, jak by si samy představovaly, zlobí se na sebe, ale odmítají pomoc okolí. Je pro ně důležitá objektivita hodnocení. Ve škole by všem mělo být měřeno stejným metrem, kritéria hodnocení by měla být co nejobjektivnější, dopředu známá a pro všechny stejná.

APOLLÓNSKÉ DĚTI – „IDEALISTÉ“ – NF (čtyři typy osobnosti ENFJ, INFJ, ENFP, INFP)  

Příjem informací prostřednictvím extravertní intuice (NE) nebo introvertní intuice (NI), rozhodování prostřednictvím extravertního cítění (FE) nebo introvertního cítění (FI).

Pro NF děti jsou důležité hodnoty jako hledání smyslu života a rozvoj osobnosti – vlastní (kterého dosahují na základě neustálé sebereflexe) a ostatních (mají sklon vidět a objevovat v lidech jejich lepší stránky; uvolňovat z nich skryté možnosti). Jsou velmi citlivé a vnímavé k potřebám druhých a stále se jim snaží vycházet vstříc. Naslouchají jim, věnují jim svůj čas a pozornost, berou na sebe jejich starosti.

Klíčová je jejich potřeba být přijímány ve své jedinečnosti, moci se projevovat autenticky, ve své přirozenosti, a mít přitom s ostatními co nejlepší vztahy. Cesta za hledáním vlastní identity u nich začíná už v útlém dětství, často si připadají jiné, zároveň si svou jedinečnost užívají. Mají jakési zvláštní osobní kouzlo, kterým k sobě ostatní připoutávají. Je na nich patrná velká snaha se s ostatními sblížit, porozumět jim, pro což mají výborné dispozice. Začínají brzy mluvit a rády s ostatními komunikují, jsou velmi vnímavé k neverbálním projevům a zároveň empatické a citlivé k potřebám ostatních. Chtějí pro druhé dělat to nejlepší a starají se o jejich spokojenost. Ne však ve smyslu naplňování jejich materiálních potřeb, spíš chtějí prospívat jejich duši.

Od útlého věku vše silně prožívají. Dokážou se hodně radovat z maličkostí, někdy se projevují náladovostí a hlubokými splíny. Špatně snášejí rodičovské hádky (dlouhodobé rozpory mohou vést až k psychickým poruchám). Od raného věku mají dar řeči, který využívají v komunikaci a spolu s bohatou představivostí i při vymýšlení nejrůznějších historek a příběhů. Protože hranice mezi jejich fantazií a realitou je velmi tenká, bývají pro ně nadpřirozené bytosti nebo pohádkové postavy reálnými bytostmi, se kterými se snadno ztotožňují. Občas bývají obviňovány ze lži, když výsledky své imaginace předkládají ostatním jako pravdivou skutečnost. Jejich oblíbenými hračkami jsou nejrůznější postavičky, loutky a zvířátka, které hrají různé důležité role a se kterými rozehrávají různé originální příběhy.

Intuice NF dětí jim umožňuje dobře rozumět obsahu sdělení mluveného či psaného slova, včetně skrytých významů a metaforických vyjádření. Dokáží většinou sdělení dobře shrnout a vystihnout jeho podstatu. Občas jim unikají detaily, protože se při čtení či poslouchání textu nezabývají jednotlivými fakty, ale rovnou jejich významem a souvislostmi. Mají rády nové a neobvyklé úkoly, ve kterých jsou schopny identifikovat neobvyklé i značně abstraktní možnosti. Nevyhovuje jim, pokud jsou svázány příliš strukturovaným zadáním – chtějí sice vědět, k jakému cíli mají dojít, ale k jeho dosažení velmi rády volí vlastní prostředky. Nemají rády, když je někdo nutí používat tradiční postupy, potřebují prostor pro vlastní tvořivost.

Když se učí, upřednostňují spolupráci před soutěžením. Chtějí se zlepšovat a vítězit nad svými slabostmi a s ostatními se o své pokroky a radost z nich podělit. Jejich potřeby naplňuje demokratická výchova, ve které dospělý vyjadřuje respekt k názorům všech a dává hodně prostoru k diskusi. Při učení preferují kooperativní metody práce, záleží jim na tom, aby se všichni zapojili a přispěli svým dílem k výsledku. Zastávají roli mluvčích. Pro tyto dovednosti mají velmi dobré verbální předpoklady (bohatou slovní zásobu a formulační dovednosti), dokáží ostatní nadchnout a strhnout. Protože se na vše rády dívají komplexně a z různých úhlů pohledu, odmítají úkoly, které vyžadují pouhé memorování „suchých“ faktů. Špatně snášejí zkoušky a testy, které mají „jedinou správnou“ odpověď. Více jim vyhovují dlouhodobější či širší projekty, kde mohou uplatnit svou originalitu a tvořivost a propojovat faktické znalosti do širšího obrazu. 

Co je motivuje:

Jejich motivaci zvyšuje, když jim druzí rozumějí – očekávají od druhých zpětnou vazbu, a to nejlépe s osobním zabarvením a s vyjádřením toho, že chápou jejich úmysly, pocity a nápady. Když dostanou osobní a pozitivní zpětnou vazbu, často samy začnou hledat možnosti, co a jak mohou zlepšit. Z hlediska jejich motivace pro učení je důležité, aby měly s učitelem osobní vztah. Největším trestem je pro ně odmítnutí či nezájem. Negativní hodnocení jednotlivého výkonu často vztahují na celou svou osobu. Chceme-li jim poskytnout korektivní zpětnou vazbu, měli bychom je ujistit, že chyba neovlivní pozitivní vztah, který s nimi máme vytvořen. Nabídnout jim pomoc, ale nechat je, aby svou chybu odhalily a odstranily, pokud možno, samy.

Děti NF mají vrozeně velmi příznivé dispozice pro vytváření přátelství: empatii, laskavost a schopnost soucitu. Zároveň ale potřebují být ostatními přijímány, jsou velmi citlivé na odmítnutí. Kamarádství hluboce prožívají. Zpočátku si vztah většinou idealizují, proto mohou prožívat mnohá vztahová zklamání. Chtějí se všemi dobře vycházet a chtějí, aby spolu navzájem všichni dobře vycházeli. Jsou velmi citlivé na to, když někdo druhému ubližuje nebo je někdo z kolektivu vyčleňován; snaží se mu pak pomoci, nebo situaci aktivně řešit.

Děti NF v podstatě nepřetržitě reflektují své konání. Zda to, co udělaly, bylo správné, jaký vliv to bude mít na ně i na ostatní. Trápí se tím, jak si ostatní budou jejich činy vykládat, jestli někomu neublížily a jestli je ostatní budou mít i nadále rádi. Mají totiž sami na sebe vysoké etické nároky – mají velké zábrany lhát a dělat jakoukoliv špatnost, chtějí být co nejvíc čisté ve svých úmyslech a skutcích. Pokud se čas od času chovají v rozporu s těmito hodnotami, berou to jako velké osobní selhání.

Dle teorie MBTI je typ osobnosti člověku dán při narození

V průběhu dětství (cca do puberty) se nejvíce naší psychické energie zaměřuje na rozvoj dominantní funkce (jedna z 8 funkcí - NE SE SI NI TE FE TI FI) a pokud typologii dobře rozumíme, můžeme na úrovni potřeb, předpokladů k rozvoji dovedností a na úrovni chování začít velmi záhy vidět, že dítě je něčím typické. Tento rozvoj však neprobíhá přímo, ale jako „diferenciace“, tedy odlišování od ostatních funkcí. Dítě má například vrozeny extravertní smysly (SE) jako dominantní funkci. Že je to jeho dominantní funkce musí ale teprve zjistit. Bude využívat všechny ostatní funkce a postupně bude zjišťovat, že používání extravertních smyslů (SE) ho stojí nejméně energie a osvojování dovedností s nimi spojených mu jde nejsnadněji. V období prepuberty a puberty se pak psychická energie uvolňuje pro rozvoj sekundární, tj. druhé preferované psychické funkce (např. u dítěte SE je to FI nebo TI), která vyvažuje a doplňuje funkci dominantní.

Děti by proto jak doma, tak ve škole, měly mít příležitost používat všech osm psychických funkcí. Rodiče i pedagogové by měli sledovat potřeby dítěte a uzpůsobovat podle nich své výchovné a výukové postupy. Předčasné odhadování typu dítěte pro účely pouhého „označení“ typologickou nálepkou by mu mohlo bránit v tom, aby si vyzkoušelo různé typy činností a tím zjistilo, jaké typy činností a úkolů ho nejvíce přitahují, protože skrze ně uspokojuje své potřeby pramenící z rozvíjející se dominantní a sekundární funkce. Dominantní a sekundární funkce se totiž postupně stávají základní hybnou silou jeho osobnosti a jejich hladký rozvoj je nezbytný pro vybudování sebeúcty.

Zároveň s tím, jak dítě zjišťuje, které úkoly a dovednosti zvládá poměrně snadno, si také postupně víc a víc uvědomuje, že některé úkoly a dovednosti jsou pro něj obtížnější než jiné. Od okolí by mělo v takových situacích dostávat zpětnou vazbu, že se jedná o úkoly a dovednosti, pro jejichž osvojení bude potřebovat delší čas a jiný způsob, a že je velmi výhodné osvojovat si strategie, jak i přesto takové úkoly zvládat. V tomto procesu učení by samozřejmě děti neměly být za nedokonalé zvládnutí úkolů a dovedností, pro které nemají přirozenou dispozici, negativně hodnoceny. Zde nás asi přirozeně napadne, že nejvýhodnější výchovnou strategií je možnost volby, která stimuluje vnitřní motivaci a angažovanost dítěte. Když si dítě samo vybere, bere tím na sebe zodpovědnost za výsledek, začíná mu na něm záležet a činí kroky k jeho dosahování.

Zdroje:

Berens, L. Uderstanding Yourself and Others: An Introduction to the 4 Temperaments. West Hollywood, CA, USA, 2010.

Keirsey, David: Please understand me II. Temperament, Character, Intelligence. Del Mar (CA, USA), Prometheus Nemesis Book Company, 1999.

Miková, Šárka; Stang, Jiřina: Typologie osobnosti u dětí – využití ve výchově a vzdělávání. Praha, Portál 2010.

Kise, Jane A. G.: Differentiation through Personality Types (A Framework for Instruction, Assesment, and Classroom Management). Corvin Press, A SAGE Publications Copany, CA: Thousands Oaks, 2007.

Mamchur, C.: A Teacher's Guide to Cognitive Type Theory & Learning Style, 1996.

 

Související literaturu a další zdroje informací najdete v naší Odborné knihovně.

 

Zaujal Vás článek a chcete každý měsíc dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru!

Přihlášení k odběru newsletteru

 

Autor článku

Mgr. Jiřina Majerová

Je psycholožkou a také lektorkou a konzultantkou v oblasti školství a firem, členkou expertní rady a v projektu Pomáháme školám k úspěchu - The Kellner Family Foundation. Kvalifikovaná učitelka “Dances of Universal Peace”. Věnuje se aplikaci teorie typů C. G. Junga a typologie MBTI (Myers-Briggs Type Indicator) ve vzdělávání a rozvoji lidí a organizací. Osvědčení „Certified Practitioner of the MBTI Step 1 a 2“ a MMTIC. Držitelka mezinárodních certifikátů Lektor a Certifikátor programu RWCT (Reading and Writing for Critical Thinking). Je rovněž spoluautorka knihy Typologie osobnosti – využití ve výchově a vzdělávání a knihy Školní hodnocení žáků a studentů. Je jednatelkou společnosti Viaspirita s.r.o.

Pomohly vám informace v tomto článku?

Nahoru

Facebook Šance Dětem YouTube SanceDetem RSS RSS