Zobrazit menuSkrýt menu

Jako velké pozitivum vidím digitální skok českého školství, říká Miroslav Hřebecký

Publikováno: 5. 6. 2020, aktualizováno: 5. 6. 2020 | Zdroj: eduin.cz

Rozdíly ve vypořádání se s distanční výukou jsou velké. Mnohé školy měly dříve pocit, že techniku nepotřebují. Každodenně se venčily dokola třicet let staré přípravy na vyučování v osvědčeném režimu křída-tabule / propiska žáka-sešit. Ještě horší bylo podnítit u některých učitelů jejich další vzdělávání, aby digitální techniku ve výuce dokázali využívat.

Měsíce, po které musely školy fungovat v režimu, který nezažily nikdy před tím, se chýlí – jak všichni doufáme – ke konci. Domníváte se, že prvotní reakce Vlády byla správná a její nařízení dost rychlá a že měla smysl?

Na takto komplexní hodnocení se necítím kompetentní, můj názor berte jako názor jednoho občana: první reakce přišla relativně rychle, ani bych to do naší vlády neřekl. A je evidentní, že v tom hráli prim odborníci – epidemiologové, pak teprve přišlo politické krytí. Srovnejme se zeměmi, kde to bylo naopak (Velká Británie, USA nebo třeba Bělorusko). Nyní při zpětném povolování to bude již o politice, kompromisech a různých tlacích mnohem více.

Mnozí ředitelé škol si myslí opak. Nicméně školy se vynasnažily realizovat vše podle svých nejlepších sil. Myslíte, že udělaly skutečně maximum?

Každý krizový stav jakoby zjasní obrysy všeho a v boji se často ukáže skutečný potenciál každého jedince i organizace. Podobně tomu je nyní v koronakrizi. České školství trpí velkými rozdíly, opravdu není jedno, do jaké školy své dítě pošlete. Rozdíly jsou velké, byť se jedná o školy vzdálené od sebe někdy pár kilometrů, spadající klidně pod stejného zřizovatele. Za ty dva měsíce distanční výuky se jasně školy rozdělily podle schopnosti vést kvalitní distanční výuku – někde setrvávají u jednosměrného posílání zadání v podobě čísel příkladů z učebnice mailem, jinde děti dostávají v učebním digitálním prostředí úkoly kombinované se samostatnou kreativní prací a každý den mají jednu až dvě videokonferenční klasické hodiny. Znám dokonce školu, kde vychovatelé odpoledne hrají online s dětmi Člověče nezlob se, každé dítě si doma postaví svůj herní plán a posouvá si figurky spoluhráčů, zatímco rodič může aspoň chvíli vydechnout. Ten rozdíl v kvalitě veřejné služby je nepřehlédnutelný.

Co byl podle vás největší oříšek v rámci celé situace a jak se jej podařilo zvládat?

Největší pastí jsou nepodchycené děti, které se odmlčely, nebo se od počátku nepodařilo s nimi navázat kontakt pro výuku. Pokud se škola cíleně na tyto žáky nezaměřila, můžeme předpokládat, že někde jsou už dva měsíce v absolutním vakuu a nahodit je zpět do nějakého režimu bude velmi obtížné. A kolikrát to není vůbec jejich vina! Jsou případy, kdy rodina nemá techniku a škola to nijak nezohlednila, nevyšla vstříc. Opět tu máme dvojí standard. Některé ZŠ zapůjčovaly školní tablety a přes neziskové organizace zprostředkovávaly internetové připojení, jiné školy suše oznámily, že očekávají naskenované vyřešené úkoly do termínu. Bez ověření, že všichni scanner doma mají, či že ho dítě dokáže používat. Připravme se zkrátka na to, že nerovnosti ve školství nám pandemií prudce narostly a škody teprve vyplavou a budeme je objevovat postupně.

Co si například myslíte o nařízení, že bylo – ne snad přímo zakázáno, ale výrazně nedoporučeno – klasifikovat žáky známkou nedostatečná? Nebylo to důvodem, proč si někteří žáci nastalou situaci vyložili jako prodloužení prázdnin?

Mně osobně nevadí jen nedostatečné, já mám problém se známkováním, pokud k němu školy dnes přistoupí, obecně. Z hlediska pedagogické teorie známkování spadá do tzv. sumativního hodnocení, kdy poměřujete výkony žáků mezi sebou a vůči nějakému etalonu. Na to, abyste toto mohla s klidným svědomím a objektivně používat, potřebujete znát detailně podmínky, v jakých to ten který žák plnil. A to dnes nikdo z učitelů nezná. V tom případě porovnáváte neporovnatelné. Měříte čas automobilům v cíli a netušíte, zda některému z nich nedošel po cestě benzín. Vezměme příklad matky – samoživitelky, která je zdravotní sestrou v nemocnici. Má notebook, půjčila ho svým dvěma dětem na domácí učení, sourozenci se o něj musí dělit, a tak nějak to zvládají. Před třemi dny se notebook ale rozbil, máma má dvanáctihodinové směny, v práci jede na 130 %, děti nemají na čem vypracovat úkol a nemohou ani dát zprávu paní učitelce. Protože poslední úkol nedodaly splněný do termínu, dostávají nedostatečnou. Jak se budou cítit, až to zjistí? A jak motivační to bude pro matku? Kdo si tím vlastně pomůže? Slováci jsou v tomto mnohem konzistentnější a rovnou klasifikaci po dobu pandemie zrušili ministerským výnosem. Dnes jde opravdu o mnohem podstatnější věci než nějaká čísílka.

 

Celý text najdete zde: https://www.eduin.cz/clanky/jako-velke-pozitivum-vidim-digitalni-skok-ceskeho-skolstvi-rika-miroslav-hrebecky/

Nahoru

Facebook Šance Dětem YouTube SanceDetem RSS RSS