Zobrazit menuSkrýt menu

Lenoch a nemotora? Příčinou může být dyspraxie

Publikováno: 15. 3. 2019, aktualizováno: 10. 12. 2019

Obsah článku:

Co je dyspraxie

Přibližně 6 % populace se denně a často po celý život potýká s dyspraxií - narušením vývoje pohybů a pohybové koordinace. Děti postižené touto poruchou mají obtíže naučit se jíst lžičkou, samostatně se oblékat, nezvládají házení a chytání míče, neudrží rovnováhu při jízdě na kole. Rodiče si tyto projevy neumějí vysvětlit a děti považují za nešikovné, pedagogové je často označují jako líné. Důsledkem je nepochopení, trestání, někdy též posměch ze strany dospělých i spolužáků. Dyspraxii se často objevuje spolu s dalšími obtížemi. 40-50 % dětí s dyspraxií trpí současně některou z poruch učení, ADHD, poruchami autistického spektra. Čím více komplikací je s dyspraxií spojeno, tím větší je riziko přetrvávání obtíží do dospělosti. Dyspraxie není neurologické postižení ve smyslu dětské mozkové obrny či svalové dystrofie, ani opožděný pohybový vývoj jako jeden z příznaků mentální retardace.

Jak se projevuje

Přestože jsou první projevy dyspraxie zřejmé v předškolním věku, rodiče si jich nemusejí všimnout, upozorní na ně až učitelé základních škol. U 70 % dětí s diagnózou dyspraxie se již po narození objevuje hyperaktivita, problémy se spaním i přijímáním potravy. Sací reflex může být oslabený, kojení není úspěšné. Při jídle se objevuje dávení a dušení. Později dítě preferuje kašovitou nebo tekutou stravu, má obtíže samo se najíst, drobí, rozlévá tekutou stravu nebo pití. V následujících měsících neprochází etapou lezení, později samo sedí, začíná chodit, vývoj řeči je opožděný. Ve vývoji řeči dítě neexperimentuje s mluvidly, opožděně se objevuje reflexní i napodobivé žvatlání.

 Ve vývoji dítěte sledujeme tyto oblasti:

 Pohyb: plynulost pohybů při chůze, běhu, skocích i lezení, házení a chytání míče, jízdu na koloběžce, na lyžích, na kole.

Sebeobsluha: zvládnutí hygieny, přijímání potravy, oblékání.

Denní aktivity: výběr a provádění stolní her, používání nářadí (kladívko, kleště, nůžky apod.), kresba na volné téma i úroveň obkreslování základních tvarů.

Řeč : porozumění řeči, úroveň artikulace, slovní zásoba, používání gramatických kategorií.

Sociální chování: vztah k dětem, zapojení do kolektivu, vztah k dospělým, později výběr kamarádů.

Uvedené oblasti aktivit se stoupající náročností lze použít k orientační diagnostice i na základní škole. Rodiče i učitelé vnímají obtíže v psaní, tělesné a výtvarné výchově, oslabení koncentrace pozornosti, pomalost, nedostatek sebeorganizace a porozumění instrukcím.

V  předškolním věku se objevuje nejvíce nápadností. V chůzi po rovině dítě nekoordinuje pohyby rukou a dolních končetin, naráží do předmětů, nábytku. V chůzi ze schodů a do schodů nestřídá nohy, ale postupuje stále jednou nohou kupředu. Nedostatečně rozvinuté svalstvo trupu a končetin i nízké svalové napětí způsobují, že není schopno setrvávat delší dobu v jedné poloze (stání, sezení u stolečku, později v lavici). Chůzi po špičkách zvládá s obtížemi, rovnováhu udržuje pomocí rukou (krouží rukama). Dítě s dyspraxií později zvládá samostatné oblékání a obouvání. Potíže se objevují při čištění zubů, zavazování tkaniček, zapínání knoflíků. Vyměšování je spojeno s obtížemi pamatovat si cestu na WC, rozepnout kalhoty, použít toaletní papír. V jídle preferuje kašovitou stravu, kde není třeba koordinovat kousání, rozmělňování potravy, polykání a dýchání. Používání lžíce i příboru je neobratné, dítě si je osvojuje později než vrstevníci a jídlo mu trvá neúměrně dlouho. Často volí hry odpovídající mladšímu věku. Pomalé chápání pravidel může být způsobeno nepřesným vnímáním a porozuměním mluvené řeči, nezvládnutou prostorovou orientací. Ve vývoji řeči jsou značné rozdíly, některé děti artikulují správně velmi brzy, jiné vyslovují mezi 4.-5. rokem pouze několik hlásek. Později při výslovnosti artikulačně náročnějších slov zaměňují nebo vynechávají hlásky. Řeč je málo srozumitelná, obtíže jsou též při koordinaci mluvení a dýchání. U většiny dětí se vyvíjí opožděně též grafomotorika a kresba. Úchop psacího náčiní je nesprávný, často křečovitý, kresba neodpovídá věku. Lateralita není dlouho vyhraněna, dítě střídá pravou a levou ruku ještě před nástupem do školy. Dítě s dyspraxií preferuje společnost dospělých před vrstevníky. Nezapojuje se do skupinových her, též vlivem obtíží v komunikaci si často hraje samo. Může být přecitlivělé na hluk, nemá rádo dotyky. Ve srovnání s vrstevníky vypadá jako nezralé. Rodiče uvádějí, že již šestileté dítě vnímá svoji odlišnost od kamarádů a objevují se první projevy méněcennosti. Ale dyspraxie byla též diagnostikována u dětí s nadprůměrnou inteligencí, velmi dobrou slovní zásobou, bezchybnou artikulací a zájmy, které se vymykají dětem v předškolním věku (šachy, matematika). Ačkoliv se dítě s dyspraxií odlišuje od ostatních již v předškolním věku, rodiče si nápadností nemusejí všimnout. Upozorní na ně až pedagogové na základní škole.

V mladším školním věku přetrvávají projevy uváděné ve věku předškolním. Adaptace na školní prostředí probíhá pomalu. Vlivem nedostatečné prostorové orientace se dítě ztrácí ve školní budově, počíná si neobratně v běžném denním životě. Např. není schopno odnést tác s talíři ve školní jídelně, jí nepříliš čistě. Je neúspěšné v tělesné i výtvarné výchově. Přetrvává nezralá kresba, psaní je pomalé, neupravené. Opakovaný nácvik psaní je málo účinný!!! Další negativní projevy způsobují, že nebývá příliš oblíbeným žákem: stále se vrtí, neposedí, pohyby jsou nekoordinované, vyučování ruší motorické stereotypy (ťuká tužkou, rukou, kýve nohou). Tyto projevy se stupňují zvláště ve stresu, vypětí, rozčílení. Vývojová opoždění vedou k obtížím ve formulaci myšlenek, plánování a organizaci aktivit. Výkony jsou nižší, než odpovídá schopnostem. Sebehodnocení se snižuje, objevují se pocity méněcennosti, připojují se psychosomatické obtíže, např. bolesti hlavy, břicha, únava, nevolnost, pocity na zvracení.

Ve starším školním věku přetrvává pohybová neobratnost, pomalost a neorganizovanost při plnění zdánlivě snadných úkolů. Emoční projevy odpovídají mladšímu věku. Neznámé prostředí a aktivity vyvolávají zvýšené obavy, časté je střídání nálad. Jedinec s dyspraxií se potýká též se sociálními problémy. Obtížně se orientuje v novém prostředí, neumí odhadnout důsledky svého chování, neumí předvídat, „číst z obličejů“. S nadná unavitelnost může být důsledkem překonávání mnoha drobných úskalí, které denní život přináší (čištění zubů, snídaně a stravování vůbec, oblékání a převlékání, sebeorganizace a další).

Mnoho jedinců s dyspraxií se potýká s problémy v období dospívání a dospělosti. Obtíže v sebeobsluze přetrvávají (holení, oblékání, vaření jednoduchých jídel), k nim se přidávají další nesnáze (například neschopnost naučit se řídit auto). Neobratnost v pohybových aktivitách i ve společnosti způsobují ostýchavost v kontaktu s druhým pohlavím, ovlivňují utváření trvalejších přátelských vztahů. Obtíže, které jedinec překonává od útlého dětství, vedou k nízkému sebehodnocení a spolu s pomalým pracovním tempem negativně ovlivňují pracovní i společenské začlenění. Pokud dospívající nemá podporu a porozumění svého okolí, prohlubují se pocity méněcennosti, osamění, snižování sebedůvěry.

Diagnostika dyspraxie není běžně prováděna ve školských poradenských zařízeních ani v ordinacích dětských lékařů. Existující testy a postupy jsou užívány pouze na některých pracovištích. Rozpoznání projevů dyspraxie rodiči a učiteli je prvním krokem v pomoci dítěti. Východiskem je sledování dítěte a porovnávání s obecně uznávanými vývojovými stupni nebo s ostatními dětmi. 

Lze dyspraxii odstranit?

V případě závažných obtíží nelze dyspraxii odstranit, ale je možné její projevy zmírnit. Stejně jako u dalších dys- poruch platí, čím dříve začneme s dítětem pracovat, tím je větší naděje na zlepšení. Z toho vyplývá potřeba informovanosti především mezi rodiči, ale též učiteli mateřských a základních škol. Reedukace je dlouhodobý proces a prognóza není jasná, proto je jedním z úkolů naučit dítě žít s handicapem v běžných životních podmínkách. Nejlepších výsledků dosahují fyzioterapeuti, kteří se specializují na dětský věk a zaměřují se na dyspraxii a další podobné obtíže. Bohužel jich není mnoho. Zkušenosti rodičů ukazují, že při intenzivním cvičení lze pozorovat zlepšení, za předpokladu dodržování několika zásad. Ve všech oblastech (pohyb, hygiena, sebeobsluha) vycházíme z úrovně, na které dítě je. Učíme ho i ty činnosti, které mělo zvládnout dříve. Je třeba dítě chválit za snahu, bez ohledu na to, že výkon odpovídá mladšímu věku. Pochvala je důkazem, že snaha není marná. Pro utváření adekvátního sebehodnocení musí být kladeny takové nároky, takové typy úkolů, které jsou splnitelné. Dítě nesmí zažívat výsměch a tresty. Svůj handicap si většinou uvědomuje a trpí jím. Pohybový vývoj podporují běžné činnosti jako procházky (chůze, kombinovaná s během, překonáváním překážek), kutálení a házení míče, kopání do míče (předpokladem je zvládnout stoj na jedné noze). Ze skupinových cvičení lze doporučit základní tělesnou výchovu (například sokolská všestrannost), rehabilitační cvičení, cvičení na míčích. Nejsou vhodné sporty zaměřené na výkon, kde je dítě srovnáváno s kamarády, kteří obtíže nemají.

Škola a individuální podpůrný plán

Žák s dyspraxií potřebuje ve škole individuální péči učitele i pomoc spolužáků. Učitel není fyzioterapeut a nelze od něj požadovat speciální cvičení s dítětem. Přesto je v jeho pravomoci řadu vstřícných kroků realizovat. Rozhodnutí vypracovat podpůrný plán není podmíněno diagnostikou na odborném pracovišti. Jeho cílem je umožnit žákovi systematické rozvíjení těch oblastí, které jsou dyspraxií postiženy a tolerovat specifické obtíže. Obsahem jsou úkoly pro rozvíjení jednotlivých oblasti pohybového, psychického i sociálního vývoje (chůze, běh, lezení, cvičení pohybové koordinace, cvičení jemné motoriky, zraková percepce, sociální dovednosti a podobně), pomoc při organizaci práce a utváření podmínek pro práci ve třídě. Nutná je tolerance slabších výkonů v tělesné výchově, v pracovním vyučování a ve výtvarné výchově. Učitel by měl respektovat pomalé pracovní tempo nejen při plnění školních úkolů, ale též při přípravě na vyučování, při jídle nebo převlékání na tělesnou výchovu. Pohybovému vývoji, nejen dítěte s dyspraxií, ale všech žáků ve třídě, prospějí pravidelná tělesná cvičení ve formě pětiminutovek, relaxační cvičení, změny polohy v průběhu vyučování. Pro nezasvěcené mohou být všechny děti, ať už trpí dyslexií, dyskalkulií, ADHD či dyspraxií líné, nevychované, bez zájmu, neukázněné. Společné jsou jim ve většině případů pocity méněcennosti, nepochopení, osamění a bezmocnosti. Z toho často pramení sekundární poruchy chování, kterými se tyto děti snaží na sebe upozornit. Ať už tyto děti označujeme jakkoliv, snažme se vcítit do jejich obtíží. Pokud neznáme reedukační postupy, můžeme alespoň projevit pochopení, pochválit snahu, netrestat za projevy poruchy, hledat pozitivní stránky jejich osobnosti.

Podrobnější informace a popisy dětí, které trpí dyspraxií, lze nalézt v publikaci vydané nakladatelstvím Portál: ZELINKOVÁ, Olga 2017: Dyspraxie. 

Další literaturu k tématu najdete v naší Odborné knihovně.

Zaujal Vás článek a chcete každý měsíc dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru!

Přihlášení k odběru newsletteru

 

Autorka článku

Doc. PaedDr. Olga Zelinková, CSc.

Speciální pedagožka, docentka pedagogických věd, absolvovala Pedagogickou fakultu UK, obor speciální pedagogika. Zabývá se diagnostikou a poradenstvím v oblasti specifické poruchy učení a chování v celém věkovém kontinuu od předškolního věku do dospělosti. Je prezidentkou České společnosti "Dyslexie".

Publikační aktivity Doc. PaedDr. Olgy Zelinkové, CSc., najdete v naší Odborné knihovně. 

Nahoru

Facebook Šance Dětem YouTube SanceDetem RSS RSS