Zobrazit menuSkrýt menu

Dětské fobie

Publikováno: 4. 1. 2019, aktualizováno: 11. 1. 2019

Strach je u dětí i dospělých jednou ze základních emocí. Pro náš život je velmi důležitý, i když zpravidla nepříjemný. Upozorňuje nás na nebezpečí, bojíme se, když jsme v ohrožení. Problém je, když vnímáme jako nebezpečné situace, ve kterých nám reálně nic nehrozí.  

Obsah článku

Co je to fobie?

Slovo fobie se dnes používá docela běžně a většina lidí ví, že je řeč o strachu – nepřiměřeném strachu z určitých situací či objektů. Fobii můžeme mít z výšek, uzavřených prostor, psů nebo třeba pavouků. Ze školy, či většího počtu lidí. Na internetu i v odborné literatuře jsou popsány desítky variant. Některé jsou nám docela srozumitelné, nad jinými kroutíme hlavou: fobie ze zapínání knoflíků, ze slepic nebo ztráty mobilního signálu.

I když někdy tušíme, že náš strach je nepřiměřený, nemůžeme si prostě pomoci. Kromě úzkosti se u nás projeví velký stres – pocení, problém s dýcháním, bušení srdce, ztuhnutí (zamrznutí) či snaha o únik, někdy mdloby. Jedná se o duševní poruchu, a to hlavně pro svou nepřiměřenost v prožívání a velmi omezenou schopnost ovládnout situaci vůlí.

Čtrnáctiletý Adam na psychoterapeutickém sezení dával najevo svůj vztek: „Mám fobii ze psů, bojím se jezdit výtahem a nesnáším jízdu autobusem – vždycky v takové situaci cítím děs, a ani nevím proč! Ty strachy mě omezují a štvou, ale nejvíc mě zlobí to, že je nemůžu svou vůli ovládnout!“

Jak se rodí fobie?

Jak fobie vzniká? Možností je více: V některých případech se bát naučíme už v dětství a často od svých rodičů. Například, pokud je maminka úzkostná, přejímá úzkostné reakce i její dítě. Nejde jen o zděděnou povahovou vlastnost, ale o naučený vzorec chování. Takto se děti často učí fobii ze zvířat, ze špíny (mysofobie) nebo třeba z výšek (akrofobie). Klasickým příkladem je fobie z pavouků (arachnofobie). V našich zeměpisných šířkách není důvod se pavouků obávat, nic nám od nich nehrozí. Ale pokud dává rodič nahlas najevo, jak moc mu pavouk vadí a jak se ho bojí, začne se bát i dítě. U pavouků hraje roli ještě jedna věc, a to vrozený strach z neznámého, co se hýbe. Jde o geneticky danou ochranu dítěte, které by vyrůstalo v přírodě, kde žijí různí nebezpeční tvorové.

Dalším zdrojem fobie je traumatický zážitek. Pokud vás například v dětství pokouše pes, může se tato špatná zkušenost zafixovat, zobecnit, a vy pak rozvinete fobii ze psů. To ještě podpoří ochranářští rodiče, když dítěti opakují „Vyhýbej se psům, vzpomeň si, co se ti tenkrát stalo.“ Naopak, pokud si dítě špatnou zkušenost opakovaně opraví hezkým a bezpečným kontaktem s pejskem, fobie se u něj pravděpodobně neprojeví.

„Poškrábal mě náš kocour – i na obličeji, vypadala jsem hrozně a strašně jsem se bála!“, vypráví na jedné návštěvě desetiletá Evička. „Máma chtěla dát kočku hned z domu, ale děda řekl, že se pak budu bát koček celý život a že to ještě s Mourkem zkusíme. I když jsem se dost bála, děda mě pomalu znovu dával s Mourkem dohromady. Teď jsem za to ráda, už se to neopakovalo.“

Podobně se, důsledkem traumatické zkušenosti dítěte v kolektivu, rozvíjí školní či sociální fobie. Řeč je o šikaně, opakovaném a cíleném ubližování na fyzické či psychické rovině. Pro hladké zvládání školní docházky se potřebuje dítě v prostředí školy a kolektivu spolužáků cítit bezpečně a kompetentně. Pocit bezpečí určují dobré vztahy v dětském kolektivu i s učiteli. Kompetence (vědomí toho, že jsem dost šikovný, že na to mám) souvisejí s výsledky ve škole, s pochvalami i kritikou. Nejen ze strany učitelů, ale ještě více ze strany rodičů. Školní fobie (strach z docházení do školy) tedy nemá příčinu pouze v šikaně mezi spolužáky, případně šikaně ze strany učitele, ale také ve strachu z neúspěchu a trestu ze strany rodičů.

Strach se také umí přesouvat z jednoho objektu na druhý. Pokud například v rodině někdo onemocní, může dítě dostat strach, že onemocní rovněž. Trvá-li celá situace delší dobu, může se u dítěte rozvinout fobie z nemocí (nosofobie). Podobně se může dítěti stát, že bude mít nepříjemný zážitek třeba u zubaře. Kromě samotné fobie ze zubařů (dentofobie), při které bude velmi těžké dítě znovu k zubaři dostat, může mít dítě hrůzu z lékařů obecně. Nebo jiný příklad. Malému dítěti zaskočí v krku nějaká potrava a dusí se. Rodiče dítěti pomohou, ale sami jsou velmi vyděšení a začnou dítě při jídle více kontrolovat. Pokud se podobná situace zopakuje, může se u dítěte rozvinout strach z polykání (fagofobie), ale také strach z polykání léků (farmakofobie) nebo hrůza ze zvracení (emetofobie). Uplatňuje se tu nejen přesun strachu z jedné situace na jinou, podobnou, ale také princip generalizace – rozšíření jedné zkušenosti na obecný problém.

Na rodinnou terapii přichází rodiče a dvě dospívající děti, důvodem jsou úzkosti starší dcery Amálky. Poslední týdny si často stěžuje na bolesti břicha, špatně spí a má hrůzu z toho, že je vážně nemocná. Všechna vyšetření u lékařů dopadla dobře, Amálka se ale bojí dál. Během druhé návštěvy a společného povídání se ukázalo, že rodina žila tři roky nemocí babičky, která nakonec před půl rokem zemřela na karcinom žaludku. Amálka měla babičku moc ráda a její nemoc hodně prožívala, ze ztráty se ještě nevzpamatovala a často se jí po ní stýská. Strach z nemoci u Amálky pak odezněl a nahradil ho smutek po babičce, což jí rodina pomohla zvládnout.

Fobie má také symbolický charakter. To znamená, že situace nebo objekty, kterých se děsíme, v nás vyvolávají pocity a představy, které ve skutečnosti patří jinému problému. Například strach z uzavřených prostor nemusí mít příčinu v traumatickém zážitku (v dětství jsme byli někde uvěznění, zavření a zažili tak pocit bezmoci a velký strach o sebe). Uzavřený prostor, ze kterého není možnost okamžitě utéct (výtah, dopravní prostředek, menší místnost s mnoha lidmi apod.) nám může připomínat životní situaci, která se nám nelíbí. Cítíme se v ní bezvýchodně  a uvěznění. Problém je, že tyto duševní pochody probíhají na nevědomé úrovni. Proto vše pochopíme až na terapii u psychologa, či, někdy, se změnou životní situace a fobie pak sama odejde.

Nejčastější dětské strachy

Různá období vývoje dítěte přináší nové situace, se kterými se dítě s pomocí rodičů vyrovnává. V každém věku se může z různých důvodů rozvinout také fobie – chorobný strach z něčeho, čeho by se dítě bát nemělo, a co mu, a nejen jemu, komplikuje život.

Batolecí věk je mimo jiné obdobím rozšiřování jídelníčku a nácviku hygieny. Přechod z kojení či Sunaru na běžnou stravu se někdy komplikuje. Vinou potravinové alergie, refluxu nebo virového onemocnění může být dítěti po jídle opakovaně špatně, což vede k odmítání jídla a redukci jídelníčku jen na několik potravin. Rozvíjí se strach z nového jídla (neofobie) či strach z polykání (fagofobie). Při nácviku hygieny může dítě odmítat chodit na nočník, zejména na velkou. Není to z jeho strany truc, ale strach – fobie.

Matka pětiletého Toníka vypráví, jak měl synek zhruba ve dvou letech chřipku, při které trpěl velkým nechutenstvím a po uzdravení z nemoci velmi omezil svůj jídelníček – kromě jogurtů a piškotů nechtěl jíst nic. Rodiče věřili, že problém odezní sám a byli rádi, že alespoň něco jí, tak ho nechali. Při nástupu do školky o rok později se situace s jídlem stala neúnosnou, a rodičům teprve došlo, že je to opravdu problém. Jídelní návyky měl za ten rok Toníček už hodně zafixované a změny probíhaly jen pomalu a s jeho velkou neochotou.

Fobie se u dětí rozvíjí ze strachu, který je do určité míry a intenzity přirozený. Například strach ze tmy u předškoláků je normální emocí, která souvisí se separací od rodičů a schopností být sám. Fobie ze tmy (nyktofobie) není obyčejným strachem, který zažene rozsvícené světlo na chodbě či lampička před spaním. Je to panická úzkost z toho, že by se dítě mohlo ve tmě ocitnout. To je zjevně problém, který nastane každý večer.

Už ve školce, ale zejména pak ve škole a s plnou parádou v pubertě, se může u dítěte rozvinout strach z projevení se na veřejnosti, velká nejistota mezi lidmi (sociální fobie). Částečně za to může úzkostná povaha dítěte (vrozená dispozice), určitě problém umocňují úzkostní rodiče, kteří své strachy hodně dávají najevo extrémní starostlivostí o svého syna či dceru. Vše mohou odstartovat špatné zkušenosti s dětmi v kolektivu – známe děti, zdaleka vždy na sebe nejsou jen hodné. Někdy, pokud vycítí někde slabost a nějakou odlišnost, dokáží být hodně kruté. Svou negativní roli sehrávají také necitliví učitelé, kteří neberou ohled na malého trémistu a mají pocit, že nejlepší způsob, jak zvládnout problém, je dítě do něj hodit. Pokud se u dítěte sociální fobie rozvine a rodiče nezajistí dobrou odbornou péči, pak tento problém chronifikuje – zabydlí se v pohledu dítěte na sebe i na svět a přetrvává celý život. Velkou roli zde hraje sebevědomí – zdravě sebevědomé dítě zná své silné stránky a může se o ně opřít, zná i své slabiny, ale nevyvozuje z nich svou malou hodnotu. 

Během základní a střední školy se ráno při odchodu z domu u dítěte mohou objevit stavy úzkosti až paniky. Je to projev velkého stresu a doprovází ho bolesti hlavy, pocity nevolnosti i samotné zvracení – a hlavně strach. Dítě má hrůzu ze školy, ale nemusí ani dobře vědět proč, nebo se za ni tak stydí, že o tom není schopné mluvit.

Nejčastější příčiny jsou následující: šikana – strach ze zesměšnění, z ponížení, strach ze selhání a ze špatných známek, strach z trestu za špatné známky, stres z přetížení nebo dohánění učiva po delší nemoci, volba nevhodné školy. Příčiny jsou různé a řešení problému se podle nich výrazně liší.

„Po nástupu na gympl jsem si myslela, že budu konečně ve škole spokojená.“ říká šestnáctiletá Eva. „Na základce jsem si moc s dětmi nerozuměla, nám jedničkářkám se spíš posmívali, ale zase tak moc nám to nevadilo. Tady se mi nikdo nesmál, ale přestala jsem mít ty jedničky … Bylo to těžké, začala jsem se bát – že vybouchnu u písemky, že na mě budou doma naštvaní, že se budu cítit k ničemu!“ Eviny obavy se ukázaly částečně opodstatněné, její otec byl perfekcionista, hodně zaměřený na výkon. I když svou dceru miloval, chtěl po ní jen ty nejlepší známky, protože: „Ona na to má!“ Evu před spaním bolelo břicho, když jí druhý den čekal test, nemohla usnout, ráno nic nemohla sníst, někdy plakala, za což se hodně styděla. Pomohla práce s celou rodinou, otec pochopil, že na ní nemůže tlačit, Eva potřebovala čas zvyknout si na novou školu.

Doporučení pro rodiče

Jak již bylo zmíněno na začátku, strach je normální a užitečnou reakcí na ohrožení. Fobie pak velmi nepříjemná úzkostná reakce na situaci, která by nás ohrožovat ve skutečnosti neměla. Nedá se snadno zvládnout vůlí, přesvědčování nepomáhá. Dítě s fobií si prostě nemůže pomoci a šíleně se bojí.

Je několik základních pravidel, jak by měli rodiče či jiní dospělí k dítěti s fobií přistupovat:

  • Určitě je třeba brát strach dítěte vážně – nejde o to, že se podle nás bojí zbytečně. Pro něj je hrůza ze situace či objektu velmi skutečná. Dítěti vůbec nepomůže zlehčování situace či dokonce zesměšňování, dobírání si dítěte (tím od rodičů trpí hlavně chlapci).
  • Rozhodně bychom neměli dítě v jeho strachu podporovat – zní to asi bláznivě, ale dost rodičů své děti udržují v jejich úzkostech vlastními strachy. Pokud na svých dětech vidíme, že jim jejich fobie skutečně komplikuje život, že se jí trápí, měli bychom se mimo jiné zamyslet nad tím, zda tomu nějak nejdeme naproti.
  • Měli bychom vnímat fobii dítěte jako signál, že se z nějakého důvodu necítí v bezpečí – může jít o konkrétní situaci, ve které se bojí, ale také může jít o přenesený strach z něčeho jiného (jak bylo zmíněno výše). Pro dospělé to znamená, že je třeba dětem více naslouchat, více se jim věnovat.
  • Strašením fobikovi nepomůžeme – někteří rodiče mají tendenci začít vyhrožovat doktory poté, co jejich pokusy o řešení problému selhaly. Dítě můžeme k doktorovi objednat a doprovodit ho, nebo doktorem strašit, což u fobie nepomáhá (není doporučováno ani v jiných situacích).
  • Pokud intenzivní strachy nepřejdou během, řekněme, čtrnácti dnů, je vhodné vyhledat odbornou pomoc – někdy stačí jednorázová konzultace u dětského psychologa, a to zejména pokud fobie netrvají měsíce.

Profesionální léčba fobie u dětí a dospívajících

Duševní poruchy léčí psycholog, psychiatr či psychoterapeut. Existují i jiné – alternativní – možnosti, ale vzhledem k mé profesi a zkušenostem doporučuji neexperimentovat. S dítětem bych se objednal nejlépe na doporučení k dětskému psychologovi, který dokáže problém diagnostikovat i léčit pomocí psychoterapeutických metod.

Pokud je utrpení dítěte příliš velké nebo jsou fóbií zasažené základní potřeby jako spánek či jídlo, je vhodná konzultace u dětského psychiatra, který může doporučit léky. Je dobré nemít předsudky a lékaři důvěřovat, medicína udělala i v oblasti psychofarmak ohromný pokrok a debaty o škodlivé chemii jsou v krizových situacích neadekvátní. Zejména když uvážíme, že dítě je opakovaně v akutním stresu (při fóbii) vystaveno nepříznivým chemickým změnám v mozku i v celém organismu.

Psychoterapie má mnoho podob a přístupů. Záleží na věku pacienta, na typu potíží a určitě na samotném psychologovi či psychoterapeutovi – na co se on sám specializuje. Neexistuje jediný správný postup, na každé dítě může platit něco jiného.

Při léčbě fobie se u nás nejčastěji využívá těchto postupů:

  • Terapie hrou je skvělá pro menší děti. Využívá různých figurek a dalších předmětů, s nimiž se dítě učí spolu s terapeutem svůj problém lépe pochopit. Také nacvičuje odvahu strach překonat a ověřit si, že se mu nic nestane. Zní to lehce, ale snadné to není. Je třeba postupovat obezřetně a dítě ke spolupráci hodně motivovat.
  • Kognitivně behaviorální terapie – KBT – se skvěle uplatňuje u izolovaných fobií, kdy dítě trpí jedním strachem, jinak je v pořádku. Je to postup, který nejvíce připomíná školu a výchovné prvky, dobře na něj slyší děti školního věku. Je pro ně srozumitelný, ale někdy nudný. Opět hodně záleží na osobě terapeuta, aby uměl dítě pro spolupráci získat – stejně jako učitel ve škole.
  • Analytický přístup vychází z psychoanalýzy. Může jít i o takzvanou Gestalt terapii. Jde o komplexnější léčbu, která řeší problémy v souvislostech. Funguje u starších dětí, které už umějí pracovat se symboly a mají dostatečně rozvinuté abstraktní myšlení.
  • Rodinná terapie – na problému dítěte pracuje u terapeuta (často terapeutické dvojice) celá rodina. Rozhodně se nehledá viník, ale cesty, jak problém společně zvládnout. Každý je důležitý. Jde o velmi účinnou metodu, kterou lze doplňovat i individuálními konzultacemi.
  • Dětská psychoterapeutická skupina – výborný přístup pro děti, které potřebují pracovat na zlepšení vztahu s vrstevníky. Bohužel skupin je u nás opravdu málo.

Zaujal Vás článek a chcete každý měsíc dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru!

Přihlášení k odběru newsletteru

 

Související literaturu a další zdroje informací najdete v naší Odborné knihovně.

Autor článku

Mgr. Jan Kulhánek

Klinický psycholog a psychoterapeut, vystudoval jednooborovou psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Pracoval jako psycholog na Dětské psychiatrické klinice Fakultní nemocnice Motol v Praze (1992–2006), byl vedoucím psychologempsychoterapeutem v Denním psychoterapeutickém sanatoriu Ondřejov (2008–2011). Specializuje se na léčbu poruch příjmu potravy u dětí i dospělých, ve své práci využívá arteterapii. Podílel se na realizaci Mezinárodní konference o poruchách příjmu potravy v letech 2003–2011. Vyučuje na Pražské vysoké škole psychoterapeutických studií a má privátní psychoterapeutickou praxi.

Publikační aktivity Mgr. Jana Kulhánka najdete v naší Odborné knihovně.

Pomohly vám informace v tomto článku?

Nahoru

Facebook Šance Dětem YouTube SanceDetem RSS RSS